VYUŽITÍ DRUHOTNÝCH ZDROJU ENERGIE

o něco vyšší, podíl zrnitosti koksu pod 40 mm je asi 15%, proti mokrému hašení kde je cca
10%.
Pro orientaci uveďme příklad:
Při výrobě surového železa v závodě o produkci 1 mil. tun ročně při měrné potřebě
500 kg koksu na tunu s.ž. a podílu tzv. celkoksu (hutní koks) 85% je potřebná produkce
koksu celkem 1 000 000 x 0,5 x 1/0,85 = 588 235 t koksu
výroba páry 588 235 x 0,4 = 235 294 t páry.
Na toto množství páry bychom spotřebovali v kotelně cca 47 000 t uhlí o výhřevnosti 16,7
MJ.kg -1 a vyprodukovali příslušné odpovídající množství škodlivin.
Z tohoto příkladu je zřejmé, že využití odpadního tepla umožňuje v tomto případě:
a) uspořit prvotní energetické zdroje,
b) snížit škodlivé emise do ovzduší.
Pořízení suchého hašení koksu je investičně náročnější, než kotle na odpadní teplo např.
z průmyslových pecí nebo klasické palivové kotle.
Značná část hutnických pochodů je provázena tvorbou roztavené strusky, se kterou
v některých případech odchází 30 až 40% tepla, spotřebovaného na technologické pochody.
Jedná se zejména o citelné teplo strusky z vysokých pecí (teplota 1 300 až 1 400 o C) a
ocelářských pecí (teplota 1 500 až 1 550 o C).
Na obr.10 je příklad zařízení na využití citelného tepla vysokopecní strusky.
Zařízení bylo navrženo prof. Richardem Doležalem (který také mimo jiné působil na fakultě
báňského strojnictví, katedře energetiky VŠB v Ostravě) v r. 1953. Zařízení mělo sloužit
k výrobě nízkotlaké páry, která se měla využívat pro předehřev a vlhčení vysokopecního
větru.
Na obr. 11 a 12 je zařízení na využití citelného tepla výrobků (v tomto případě při
výpalu šamotových tvárnic).
Na obr. 11 je starší způsob, který se uplatňoval u staršího způsobu výpalu u tzv.periodických
pecí.
Jedná se o pece s pevnou nístějí, do nichž se ukládá šamotový materiál. Pece jsou
vytápěny koksárenským plynem postupně podle teplotního diagramu na teplotu max. 1600 až
1800 o C (při vysokém výpalu). Po výpalu následuje postupné chlazení materiálu (opět podle
teplotního diagramu) chladícím vzduchem z ventilátoru. Za pecemi je instalován parní kotel
na odpadní teplo, který využívá jednak citelné teplo spalin při otopu pecí, jednak citelné teplo
vypálených výrobků, které přechází do chladícího vzduchu a mísí se se spalinami
z vytápěných pecí.
Periodické pece v tomto případě pracují cyklicky:
1) zavážení pece I surovým polotovarem,
2) výpal materiálu v peci II podle zadaného teplotního režimu,
3) chlazení materiálu v peci III.
Na obr. 12 je schéma nového uspořádání vypalovací šamotové pece, kde se citelné teplo
vypáleného materiálu vrací do technologického procesu jednak k předehřevu materiálu na
vstupu do pece, jednak k předehřevu spalovacího vzduchu do hořáků. Tím se sníží měrná
spotřeba plynu k výpalu a využívání odpadního tepla je bezprostředně svázáno
s technologickým režimem, takže nevznikají disproporce mezi výrobou a možnostmi využití
odpadního tepla.
Tunelová pec podle tohoto schématu má tři pásma:
‣ pásmo předehřívací,
‣ pásmo vypalovací
‣ pásmo chladící, které pozůstává ze dvou částí: pásmo rychlochlazení a pásmo mírnějšího
chlazení.
16