č.12 - Maskil

JEDNA ZEMĚ – DVA SVĚTYIzrael je sice velmi malý, zato mediálněvelmi výrazný stát. Osud tomu chtěl, žev sobě vždy pojímal více světů. Jejich stoupencizde paralelně žijí, někteří v konfliktu,jiní ve vzájemné toleranci. Dnes se k těmtopomyslným světům přidaly dva další – válkouzmítaný sever a válku glosující středa jih. Pomyslná hranice mezi těmito světy senachází asi padesát kilometrů severně od TelAvivu, tedy u Chadery – nejjižněji položenéhoměsta ostřelovaného Hizballáhem.V centru a na jihu země lidé sledují vývojudálostí prostřednictvím televizního zpravodajství,novin, internetu a „při pojídánídýňových semínek“ bouřlivě glosují politickéa vojenské postupy. Nemálo z nich jeválkou přímo zasaženo. Povolávací rozkazk nástupu na tzv. „miluim“ obdrželi Izraelciz požadovaných jednotek po celé zemi.Odváděni jsou všichni, kteří během svépovinné vojenské služby patřili k jednéz požadovaných jednotek,a to bez ohledu na rodinnýstav, zaměstnání a společensképostavení. Limit jepouze věkový (dnes do 45let). Před čtrnácti dny bylotakto povoláno na severpřes čtyřicet tisíc mužů,většina je doposud soustředěnav severských kibucechna izraelském území.Tento týden byla obeslánadruhá odvodová vlna. Naleckterých pracovištích náhle panuje ženskápřesila – když muži válčí, ženy obstarávajídomácnost, obchody a běžný chodspolečnosti.Nicméně jedinou viditelnou změnou zdejsou zmatení řidiči, bloudící po městskýchsilnicích. Jsou to „váleční utečenci“ zeseveru, kteří přijíždějí, aby hledali azylu svých blízkých i vzdálených příbuzných.A jak už to v Izraeli chodí, i ti, co žádnétakové známé nemají, mohou využít nabídkymnoha cizích rodin, ochotných u sebe hostit– po dobu nezbytně nutnou – celé rodiny.Malé studentské byty mých kamarádů seproměnily v noclehárny. V jedné posteli spívíce dětí, po zemi, včetně polozakrytýchteras, jsou rozloženy matrace. Doposudzahálející kuchyňské trouby náhle produkujínejrůznější blízkovýchodní speciality. Jakdlouho budou tato „romantická rodinná setkání“trvat, se neví, ale eskalace bojovýchakcí nakonec povedou k rozdělení rodin.Část se jich vrací a bude vracet na sever, částse, po vzoru kočovníků, přesune k dalšímpříbuzným.Přesto se jižně od pomyslné dělicí hranicežije způsobem, který není válkou přílišpoznamenán. Tel-avivské kavárny žijí svýmnon–stop životem, jako by několik desítekkilometrů od nich neprobíhal konflikt, plnícípřední stránky novin na celém světě. Zatosever je místními nazýván „Sarajevo“. Podtímto jménem nešťastného balkánskéhoměsta si totiž představují pobořené, ostřelovanéměsto plné prachu, stresovaných lidí,neustávající palby a hluku letadel. Rakety naizraelská severská města dopadají po celédny. Nejtěžší ostřelování zažívá zřejmě, dnesjiž z velké části opuštěné, malé seversképohraniční město Kiriat Šmona.Hodiny trávené v krytech se zdají býtnekonečné. Dle oficiálních pokynů je sice„Na pláži Nicanim dnes stojí vesnice pro pět tisíc rodin ze severu Izraele. Vesnici nechal postavit miliardářArkadij Gaidamak."možné čtvrt hodiny po doznění sirén krytopustit, ale strach a vyčerpanost některéobyvatele natolik přemohla, že své novébetonové příbytky neopouštějí vůbec a dennísvětlo tak neviděli již několik dnů.Některé velké hi-techové společnosti sídlícív Haifě zřídily nová „podzemní zázemí“pro své zaměstnance. Pracuje se tedyi z improvizovaných kanceláří v prostoráchgaráží, kde nechybí ani dětské koutky a automatyna zmrzlinu. Pud k přežití a adrenalinz válečného napětí dodává lidem sílua schopnost nezabývat se „nepodstatnými“věci, tedy vším, co bezprostředně nesouvisís potřebou záchrany života. K „nepodstatným“patří i oprava zničených domů a podnikůnebo finanční zajištění. Platy se nevyplácejí,práce jsou pozastavené, bankomatyprázdné. Mnozí kritizují nedostatečnou připravenoststátu, který příliš spoléhá na vzájemnousolidaritu a „izraelskou povahu“.Byl to solidární soukromý sektor, kterýzajistil vybavení tisíců krytů dodávkami klimatizačníchzařízení, dek, televizí, přehrávačů,a samozřejmě i potravin a mnoha dalšíchpotřebných výrobků. Bez takovépomoci by situace vypadala podstatně hůře.V tomto směru nelze nezmínit iniciativusilně medializovaného místního milionářeA. Gaidamaka. Tento původem ruský podnikatels dosti podivnou historií, který se netajísvými společensko-politickými ambicemi,využil válečného stavu asi k největší „PR“akci. Na pláži Nicanim nechal vystavět „vesnici“pro pět tisíc rodin ze severu, kde jimnabízí nejen bezpečný nocleh, ale také teplájídla o více chodech a lékařskou pomoc.Postaral se i o rozptýlení dětí, pro které zdevystupují klauni a akrobati, jsou zde možnostisportovat a dokonce je zde i kosmetickýkout. To vše zdarma. Rozhodne-li seněkdy účastnit voleb, pak si tímto gestemzajistil desetitisícehlasů.Žijeme tady veválce, každý vystavenjiné realitě,každý je v trochujiném světě. Doufejme,že totoválečné běsnění brzyskončí a přinesehmatatelné výsledky,především likvidaciinfrastruktury teroristickéorganizace Hizballáh, která infiltrovalalibanonské území. Pokud Izrael neobhájía neobnoví své postavení silného státu, nepřestanebýt Blízký východ regionem nekonečnýchbojů. Přeji si konec války pro Izraelcestejně jako Libanonce, pro sebe a své přátele.Alibistické příměří vnucené mezinárodnímprostředím – které by poskytlo Hizballáhumožnost obnovy sil a doplnění zbrojníhoarzenálu – není přijatelné. Doufejme v spravedlivějšířešení. Bez takového by všechnyčekaly další těžké měsíce, možná roky nejistoty,situace, která není ani mírem ani válkou.◗ Linda KALVACHIzrael, 14. srpna 200618Září 2006