První test vozíků v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8 - Můžeš

časopis pro ty, kteří se nevzdávají19SLOUPEKJiřiny Šiklovéobjektu v centru menšího města, který rekonstruoval.A zkušenost je výborná. Všemse tam líbí a najednou si uvědomují, že sevzájemně obohacují.Dnešní člověk tráví, ať chceme nebonechceme, hodně času v nákupníchcentrech. Nebývají k postiženým přílišpřívětivá. Nominálně umožňují bezbariérovépřístupy, ale vnitřní atmosféra,detaily, informační systémy a třebai samo prostorové řešení s postiženýmipříliš nepočítají. Nemluvě o schopnostipersonálu pomoci… Jaký je pohledarchitekta?V případě těchto center většinou nejde jeno architekturu. Tam se má prodávat, vytvářetzisk, zvyšovat spotřeba. Kdybyste navrhlnižší regály, kam by dosáhl i vozíčkář, takby supermarket musel být dvakrát větší.To bych si skoro nepřál, dnešní rozlohy mistačí až až. Napadá mě, že když z různýchdůvodů nemůžete využít „dobrodiní“ těchtochrámů konzumu, jste vlastně šťastný člověk.I za tu cenu, že je vám odepřena nějakáta slevová akce.infoKdo je prof. Ing. arch.Ladislav LábusAbsolvent Fakulty architektury ČVUT,kde nyní působí jako profesor a členAkademického senátu ČVUT.Významné realizace: Dům pečovatelskéslužby Český Krumlov (Grand PrixObce architektů 1998), rekonstrukcea interiéry Jízdárny Pražského hradu(Grand Prix 2008), rekonstrukce paláceLaghans v Praze, nominace na cenuMies van den Rohe za evropskouarchitekturu, množství rekonstrukcía nových projektů rodinných domů,oceněné obytné soubory, hotely, bytovédomy atd.Působí v mnoha tvůrčích organizacícha ve vědecké radě Národníhopamátkového ústavu.Když se špatně navrhne a postaví nějakábudova nebo náměstí, jde zpravidlao chybu na desítky let. Je to i vinanás, občanů?V kvalitě veřejné diskuse o tváři města sídel, o konkrétních veřejných stavbách,o funkcích a estetice nových objektů jsmerozhodně pozadu. Použiji příklad, který jetypický i pro nás.Nedávno jsem byl v porotě významnéslovenské architektonické soutěže. S dalšímizahraničními kolegy, především z Německaa z Rakouska, jsme posuzovali nové realizacedomů pro bydlení, komerčních objektůi veřejných budov a veřejných prostorů.Z poslední kategorie tam bylo návrhů nejméně.Přesný opak toho, co vidíme v západníEvropě. Čím to je? Myslím, že jde o zajímavouhistorickou souvislost. Po roce 1989jsme prožili dobu intenzivní individualizaceživota. Šlo o přirozenou reakci na stav, kdystát rozhodoval o všem. Takže jsme se skorovšichni začali starat jen o sebe, o své zájmya představy o štěstí.Šlo o trend nejen v rovině sociální, alei ideové a politické. Ale zapomněli jsme, ženeviditelná ruka trhu může stvořit také velmividitelnou špatnou architekturu, velmividitelnou neprofesionalitu tvůrců, investorůi úřadů. Postupně se to zlepšuje, alepomalu. Svoboda je zkrátka obtížná a bezodpovědnosti vlastně nepoužitelná. To platípro architekta i pro občana. Bariéry v podoběarchitekturyArchitekturu kolem nás obdivujeme,chlubíme se jí před návštěvníky, je jakýmsikamenným dokladem kultury, která zdebyla před námi a k níž patříme. Chtělibychom se na ni dívat nejen z dálky, alei do objektů vstupovat, vnímat je i zvnitřku,vylézt na věže, balkony a bašty staveb kolemnás. A totéž také dopřát všem. Ty objekty alenebyly nikdy stavěny pro všechny. Do některýchsměli vstupovat jen vládci a mnohéz nich tam nosili otroci nebo později jejichpoddaní. Do hrobek v pyramidách či do katakombbyl velmi úzkým otvorem spouštěnzemřelý významný člověk, do dalších sechodil modlit a rozjímat, či modernějiřečeno meditovat, jen panovník, třeba císařKarel IV. Do jiných vstupovali zase jen vojácischopní nést meč a štít. Hrady, zámky,hradby, ale i chrámy, nikdy nebyly určenyvšem! Byly pro velice specifickou společenskouskupinu. Byly to účelové stavby, z nichžmnohé se teprve v současnosti snažímezměnit v jakýsi veřejný prostor. Veřejný?Opravdu prostor pro všechny? Vždyť tak tonikdy nebylo! Teprve v posledním půlstoletíse snažíme tyto účelové objekty otevřít veřejnosti,snažíme se pochopit, že ke kultuřesoučasné Evropy náleží právo všech i na tytoveřejné statky.Odstraňujeme bariéry v prostoru i v nássamých, ale tím současně porušujeme určitétradice, a případně i tuto architekturu.Představte si, že by do pyramidy, tedydo hrobky egyptských faraonů, vedl výtah,vstup na nádvoří Karlštejna by umožňoval„schodolez“, na věž sv. Víta či jiné katedrálybyste se dostali lanovkou třeba z jiné,nižší věže. Byli by proti tomu památkářia občas i ti, pro které by to bylo určeno.Tak jako jsme stavěním silnic, propustí,splavů a jezů účelově zjednodušili, a tími narušili krajinu, tak bychom narušiliarchitekturu, která do ní zapadá, která jejejí nedílnou součástí. Nedávno jsem šlana věž v Domažlicích. Sice jsem tam nakonecvystoupala, ale řekla jsem si, že to bylonaposled. Vzdám se toho, protože výtahna věž v Domažlicích by tuto architekturuznehodnotil. Je proto nutné vymezit opravduveřejný prostor – obecní úřady, školy,dopravní prostředky, chodníky – a nechtítv něj proměnit i objekty architektury, jež byto nevratně poškodilo. Myslím, že většinahandicapovaných to pochopí – a ocení,když dnes stavěné objekty včetně všechnových budov budou přístupné i jim. Autorka je socioložka,členka rady Konta Bariéry.můžeš / číslo 7–8 - 2012