26Paralympiádajsem neměla moc dobrý den, nečekala jsemnijak dobrý výsledek. Ale než jsem skočilana kladinu, v hledišti někomu upadla skleničkači láhev a bylo slyšet, jak se rozbila.Mně se v ten moment uvolnily nervy, celájsem se uklidnila a zacvičila kladinu na desítku.Od té doby jsem si říkala, že střepyopravdu přinášejí štěstí.Jak to vše souvisí s Václavem Havlem?Měla jsem stát čestnou stráž u jeho rakvev kostele Pražská křižovatka. Zajímavé bylo,že to pódium, na kterém rakev stála, bylostejně vysoké jako pódium pro gymnastkyna olympiádách. Já jsem si to šla nejdřívobhlédnout, to je můj zvyk už odedávna.Na závodech jsem se šla vždycky den předsoutěží podívat do haly nebo do tělocvičny,abych poznala prostředí, nasála prostora atmosféru. To jsem udělala i na Havlověrozloučení. Pozorovala jsem lidi, jak sedůstojně řadí, jak chodí jeden po druhémnahoru a loučí se s ním. A pak jsem už šlajá, ani nevím, koho jsem střídala. Vstoupilajsem z posledního schůdku na pódium,levou nohou – a v tu chvíli se ozvala rána.Od stropu viseli na nitích sklenění andělíčciod Bořka Šípka a jeden z nich se utrhl. Přistálmi u nohou a roztříštil se na střepy.Začala jste je sbírat? Když jste nedávnokřtila s Pavlem Kosatíkem knihu Životna Olympu, rozbila se tam sklenka sesektem a také jste si hned jeden sebralapro štěstí.V kostele bylo důstojné prostředí, to se nehodilo.Ale periferně jsem sledovala, jak správcestřepy smetl a odnesl dozadu do šatny, kdevždycky čekali ti, kteří měli stát čestnou stráž.Odstála jsem si svých dvacet minut, udělalanad rakví křížek a hned spěchala do šatny.Tam jsem z koše vyhrabala střep, šťastnájako blecha. Brala jsem to jako znamení, jakoposlední vzkaz a dárek od Václava Havla.Máte křídlo dobře schované?No, nebylo to tak jednoduché. Já jsempůvodně neměla křídlo, jen malý kousek sklaz torza toho anděla. Stráž stála totiž i OlgaSommerová, tak jí to pak tam v šatně povídám,a ona že by taky ráda střep na památku.Zase jsem se, už i s ní, ponořila do toho košea padl mi do ruky právě ten velký střep, křídlo.A já jí ho, ve své svaté dobrotě, dala. Jenžecelou noc jsem pak z toho nespala. Vždyť onavůbec nemá tyhle moje střepinové úlety (rituály)ve zvyku, a má celé křídlo, já jen takovýmalý camfrňousek. Druhý den jsme spoluměly sraz, zazvoním u jejich dveří a ještě nežse spolu pozdravíme, vyhrknu na ni: „Dejsem ten střep!“ Připadala jsem si jako JosefDvořák ve hře Polednice – dej sem to dítě!Tak mám doma skleněné křídlo anděla…Věříte na zázraky?V souvislosti s tím střepem jsem debatovalai s polským farářem Zbygnievem Czendlikem,on se mě ptal, odkud a jak k takovýmzázrakům přicházím, ale to snad musívědět spíš on než já! Víte, mně se v životě,ale především v poslední době přihodilomůžeš / číslo 7–8 - 2012Vozíčkáři jsou vesměsse životem, který jimto neusnadnil,srovnaní, a to jesakra velká věc.hned několik zázraků… Až takových, žejsem se do života vracela někdy doslovaze záhrobí. Nejdřív, když jsem v 60. letechneodvolala svůj podpis pod výzvou 2000slov a měla na patnáct let utrum. Potom senám přihodilo neštěstí v rodině a opět jsembyla na dně – dalších patnáct let. Všichni měodepisovali, já sama sebe taky, vždyť já užchodila po Nuselském mostě a přemýšlela,jak se vyškrábu na ten plot, abych všechnoskončila. Jenže stal se zázrak a já se opětvrátila mezi lidi a jsem tady. Kde byl hlavníimpulz, to se mě neptejte, sama to nevím.Myslím ale, že všichni máme své anděly, jenjim neubližovat – jsou zranitelní.Nebylo to třeba také tím, že jste sportovala,že vám sport pomohl tahleobdobí překonat?Na to se mě ještě nikdo neptal, nikdy jsemo tom nepřemýšlela. Byla jsem bojovniceod dětství a sport k tomu určitě hodně přispěla posílil. Naučí vás přijímat prohry, prožívatje, vyrovnat se s nimi a vymýšlet strategii prodalší vítězství, sebrat v sobě všechny síly. Asiano, sport tuhle bojovnost umocní.Vzdala jste někdy nějaký závod?Asi bych v nějakých záznamech něco vyhrabala,ale z hlavy si nic nevybavuji. Vím, žei když se mi nedařilo, snažila jsem se bojovat,ačkoli jsem věděla, že výsledek nebude kdovíjaký. Těžké to bývalo i v tom, že od Čáslavskése prohry neočekávaly. Čáslavská musela jenvyhrávat. To byl velký tlak.Po londýnské olympiádě následujeolympiáda pro sportovce s handicapem.Domníváte se, že i jim pomáhásport vyrovnávat se s postižením?Rozhodně. Musím zdůraznit, že vozíčkářii všichni další dávají sílu nám zdravým.Oni jsou vesměs se životem, který jim toneusnadnil, srovnaní, a to je sakra velkávěc. Zvlášť těžké je to pro člověka, kterýbyl zdravý a najednou se po úrazu ocitlnehybný, na vozíku. Vyrovnat se s depresemi,že máte handicap, že jste najednou zedne na den nechodící, to obdivuji. Hodněse s vozíčkáři setkávám, moje dcera rokypracovala v Jedličkově ústavu a dodneshandicapovaným pomáhá. Zrovna minulýtýden byla v Českých Budějovicích u Evičky,která je od narození na vozíku. To onadává sílu nám. Nebo vezměte si herce JanaPotměšila, co ten kolem sebe rozdává síly,naděje, lásky. On je ten, který nepřijímá,ale naopak dává.Co vás v životě nejvíc vyčerpalo?Nedávno jste vzpomínala, že když jstev 90. letech pracovala v Kanceláři prezidentarepubliky, byla jste poslední,kdo večer odcházel a zhasínal…To je pravda. Dělala jsem to z přesvědčení,snažila jsem se ze všech svých sil, aby vše,co se nám po sedmnáctém listopadu podařilozískat, se nezvrtlo zase zpět. V dopisech,které na Hrad přicházely, jsem vždy vidělačlověka a jeho životní příběh, a když tojen trochu šlo, snažila jsem se mu odlehčitv jeho trápeních. Na olympiádách jsemvydávala energii fyzickou, na Hradě psychickou.Někdy jsem si říkala, že jeden Hradvydal za víc než za tři olympiády.Co vám sport dal, na to je asi snadnáodpověď. Co vám ale vzal?Kromě jiného, že vůbec neznám své rodnéměsto – Prahu. Až teprve teď jsem zdeobjevila tolik neuvěřitelných krás. Ale takéi báječných staroměstských hospůdek! Představtesi, že až teď, po tolika odcvičenýchlétech, jsem si U Medvídků a taky U Tygradala pivo! Nebýt prezentace Kosatíkovyknížky v Městské knihovně, kam jsem bylapozvaná, nepoznala bych, co ostatním je takdůvěrně známé – odešla bych v totální nevědomosti.Vždyť z celého světa i z domovajsem znala především letiště, sportovní halya tělocvičny. Takže i tyto, dá se říct prostézážitky beru jako zázrak všech zázraků.Která tělocvična byla nejhorší?V Praze ta v YMCE na Poříčí a pak na Strahově,tam jsem bývala dnes a denně – hodinya hodiny tvrdé práce.A ta nejlepší?Nejlepší byla každá, která byla dalekood Moskvy ve stínu mrakodrapů!
časopis pro ty, kteří se nevzdávají27Kandidujína medaileV Londýně se na přelomusrpna a září uskutečníXIV. letní paralympijskéhry. Do bojů o medailezasáhnou i čeští sportovci.Přinášíme vám krátképortréty několika těch,kteří by mohli uspět.Roman Musilbojuje nejens náčiním, alei se zdravotníklasifikací.TEXT: Radek MusílekFOTO: Jan ŠilpochVlastně ještě není úplně jasné, kdona hry pojede. Stále se plní limitya výprava má jen omezenou kapacitu.Každopádně jsou od účastníkůočekávány příčky nejvyšší,protože se v minulosti ukázalo,že na ně česká výprava má. Velkénejistoty však panují okolo slučování kategoriía zdravotní klasifikace jednotlivýchsportovců. Bylo to znát i při rozhovorechs některými z nich.Roman Musil ( • 1971)Stále aktivní legenda českého paralympijskéhosportu. Všestranný atlet s dětskoumozkovou obrnou, který se v minulostivěnoval i cyklistice. Od roku 2000 získalčtyři zlaté, jednu stříbrnou a dvě bronzovéparalympijské medaile. Výčet cennýchkovů z mistrovství světa je jen o dvěprvenství užší. Jeho parádní disciplínouje vrh koulí. Úspěchy ale sklízí i s oštěpema diskem. V Sydney se stal nejúspěšnějšímčeským paralympionikem, když k úspěchůmatletickým přidal i zlato a bronzz tricyklu.Londýn 2012 bude jeho čtvrtá paralympiáda.Přibývají však roky, konkurence,a především tradiční starosti se zařazovánímdo zdravotních kategorií. Loni na MS v novozélandskémChristchurch získal bronzv kouli. Ovšem po závodě byl překlasifikovándo kategorie F34 s menším postiženíma o medaili přišel. Je znát, že tuto změnunese nelibě, bere ji však jako výzvu. „Nevzdávámse, i když bude o poznání těžší prosaditse na medaile. Zaměřil jsem se na koulia oštěp,“ říká Roman, z něhož houževnatostpřímo sálá.Přestože je už ostříleným matadorem,i nadcházející hry pro něj mají kouzloa jsou očekávaným vyvrcholením čtyřletéhocyklu. „Budu rád za umístění do6. místa,“ zvažuje realisticky své možnostiv situaci, kdy jsou jeho soupeři viditelněméně postižení. O konci kariéry však nechceani slyšet. „Možná zmenším tréninkovédávky, ale nejdřív si musím vychovatnástupce.“ Ten se prý sice k Romanověradosti rýsuje, jenže to v žádném případěneznamená, že by bral Londýn jakoposlední paralympiádu.můžeš / číslo 7–8 - 2012
Change language