První test vozíků v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8 - Můžeš

časopis pro ty, kteří se nevzdávají35řížskéspolečného – i hodně handicapované dítěmůže být pro jiného spolužáka inspirací,pramínkem energie, důkazem, že učenía život vůbec mají smysl. Představte si kluka,který může ve škole jen pozorovat, reagujepouze na dotyky, trochu se umí usmát na kamaráda.Je bezcenný? Dobře vím, že není.A ostatní mají – přes úplně jiné omezení – protoho skoro bezvládného človíčka významskoro nedocenitelný. Oni jsou zkrátka spolu,a to má větší sílu než stovka nejmodernějšíchrehabilitačních přístrojů. Legendární profesorMatějček tehdy napsal do stochovskékroniky, že děláme pedagogiku na světovéúrovni. To jsem byla opravdu překvapená.“A překvapené bylo i okolí. Město Stochovsice poskytlo budovu, ale do nového školníhoroku zbývaly tři měsíce. Tak bylo potřebalakovat, hoblovat, uklízet. Montérky si navléklivšichni, především rodiče dvaceti šestibudoucích žáků. Uvěřili, že pro jejich dětipřicházejí lepší časy. Jenomže víc bylo nejenskeptiků, ale i protivníků. Vždyť dodnesznáme města i obce, kde obyvatelé docelavážně tvrdí, že chráněné bydlení mentálněpostižených v jejich sousedství jim snižujeBlankaDvořákováje trochu podezřeláosoba – nikdysi moc nestěžujea vždy má dalšínové a nové plány.cenu domů a pozemků. Dodnes máme v našízemi tolik zabedněnosti…Populární postižení – protimluv?První žáci ze Stochova dnes žijí v Nouzověv Domově dobré vůle. A přibyly i mateřskéškoly, přibyl stacionář pro seniory, přibyloCentrum Slunce všem, speciální pedagogickécentrum… zkrátka docela velký podniks více než sto padesáti klienty a stovkouzaměstnanců. Kavárna s pekárnou na unhošťskémnáměstí je populární místo, kamchodí nejen nakupovat celé město, alei okolí. A když lidé ze Slunce vyrazí na jarmarks výrobky z vlastní chráněné dílny,zákazníci se jen hrnou. Co se to stalo, že lidés tváří i tělem poznamenanými neléčitelnouporuchou, lidé s poněkud nesrozumitelnouřečí a třeba i pomalejším chápáním nejsoukuriozita, ale naprosto normální součástvšedního dne? Co se stalo, že nikdo nesepisujepetice proti přítomnosti, a dokonceveřejné prezentaci postižených?„Byla to strastiplná cesta. Když jsme začínali,nikde nás nechtěli. Nikde. Představa,že zdravé děti si budou hrát s postiženými,doslova dráždila. Jako vždy v minulosti i dnesplatí, že předsudky mají jen lidé špatně informovaníanebo – s prominutím – nezasvěcenínebo neznalí. Na začátku jsme měli štěstína osvíceného stochovského starostu a na zastupitelstvu,které rozhodovalo, mě úžasněpodpořily mé bývalé spolužačky z gymnázia.Prostě dobrá shoda okolností. Ale v nedalekýchKyšicích, kde jsem nejdříve chtělaškolu založit, nesouhlasili. Báli se. Nevěděličeho, ale báli se. Přestože jsme měli školuschválenou ministerstvem, přestože bylo dostžáků i personálu, kam jsme přišli, tam násrychle vyprovodili ze dveří. A před deseti letymi právě v Kyšicích nabídli právě tu školku,o kterou jsme kdysi usilovali. Ale zase jsmetam museli znovu vysvětlovat a ukazovatrodičům, že jejich zdravým dětem integrovanýms našimi malými klienty se nic špatnéhonestane a stát nemůže. Nakonec viděli naševýsledky z minulých let a pochopili.“Blanka Dvořáková není ani mravokárce,ani spasitel světa. Dobře ví, že ani v dobáchinternetu se neznalost nevytrácí. Ale dnes mástovky spojenců, běžných obyvatel Unhoště,kteří denně chodí do „sluneční kavárny“a jako nejlepší reklamní agenti nesou skvěloupověst postižených do okolí. Jsou tedy místnílepší než jinde? Ano. Jsou informovanější?Ano. Mají nějakou zvláštní výhodu? Ano,mají tuhle učitelku, manažerku, organizátorku,obstaravatelku darů a sponzorů,nevyléčitelnou optimistku, zkrátka ženskou,na kterých stojí svět. Jinde takové nejsou?Bolest není vidětVnímáme svět lidí s postižením docela barvotiskově.Paralympijské hry, vozíčkáři úspěšníve studiu, práci i podnikání, handicapovanícestovatelé do velehor, dokonce i to nedostižnéNěmecko má respektovaného ministrafinancí na vozíku. Dnešní svět přece můžekompenzovat skoro všechno. A za rohemuž číhají nové technologie s umělými nervy,očima, ušima. Už brzy se dočkáme naprostofunkčních náhrad končetin nebo perfektnígenetické léčby potenciálně nedokonalýchnovorozenců. Pokrok vítězí! Nevítězí. Lidís postižením neubývá, tisíce rodin každý densmutně sedí nad zprávou o těžké nehodě,krutém onemocnění, vážně mentálně, smyslověnebo tělesně postiženém dítěti, jež mělopřinést do rodiny novou radost. Přes všechnanaše nabádání o smyslu i těžce poškozenéhoživota a nadějné budoucnosti si neumímepředstavit, co se děje s rodiči nebo blízkýmitakových lidí. Jen oni postupně poznávajítíhu každodenní péče, tlak ekonomickénejistoty, osamělost nocí s kolovrátkem otázky– proč nám se to stalo? Odpovědí můžebýt mnoho, ale ony stejně neléčí zoufalstvía vyčerpání z péče, která nikdy neskončí,z bezmoci a závislosti na okolním světě.Málo si uvědomujeme, že sebelepší sociálnípolitika nedopraví bezvládné tělo do sprchy,že nejvelkorysejší dávky neočistí konečníkdospělého, nejobětavější asistent v noci dvacetkrátnevstane, aby utřel slinami pokrytoutvář. Co tedy dělat? Pořádat více sbírek, vícemůžeš / číslo 7–8 - 2012