První test vozíků v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8 - Můžeš

30Nejtěžší hodinaSpolečněto zvládnemeKdyž je člověk na problémy sám, má to těžší.Václav Augusta utrpěl úraz, po kterém ochrnulna větší část těla. Ale má kolem sebe hodně těch,o které se může opřít. A navíc jeho žena mělauž s péčí o postižené zkušenosti.Text: Andrej HaladaFoto: archiv Václava AugustyVčervnu 2010 upadl ve vodáckémkempu do řeky taknešťastně, že si poškodil pátýkrční obratel a došlo i k přerušenímíchy. Dodnes neví, jak simohl způsobit tak těžký úraz,když jenom uklouzl do vody.Sice z výšky dvou metrů své dlouhé postavy,ale ne při skoku, kdy k podobným úrazůmdochází poměrně často.Třicetiletý vyučený kuchař Václav Augusta,aktivní sportovec, triatlonista, florbalistaa lyžař se ocitl absolutně závislý na pomociokolí. „První dny byly dost krušné a neradna ně vzpomínám,“ říká dnes. „Nevěděl jsem,co mě čeká, a nedokázal jsem si to představit.Hýbal jsem pouze hlavou. Ležel jsem dva dnypři plném vědomí, dýchal jsem sám. Po operacise ale všechno zhoršilo. Byl jsem napojenna dýchací přístroj, krmili mě sondou. Ještědalší tři měsíce jsem měl problémy s dechem.Lékaři mi nedávali valné vyhlídky.“V téhle situaci mu pomáhaly každodennípříchody manželky Zuzany, která mu předčítalanoviny, nosila jídlo, pouštěla audioknížky.Společně plánovali, jak budou žít dál.„Vždycky mě uklidňovala, že společně tozvládneme. Že sedět na invalidním vozíku jeta nejmenší životní překážka, říkala. Hodněmě podpořili i další členové rodiny – obojirodiče a sourozenci. Neopustili mě blízcípřátelé ani kolegové ze zaměstnání, můjzaměstnavatel se také od počátku zajímalo můj zdravotní stav.“Zuzana Augustová si na dny po úrazupamatuje dobře: „Nikdy nezapomenu na jehoslova, když šel na operaci: ,Držte mi palce,můžeš / číslo 7–8 - 2012ať můžu hýbat rukama a nohama.‘ V té chvílijsem věděla, že to tak nebude. Přijímajícílékař mi řekl, že má úplně přerušenou míchua nebude se hýbat od krku dolů. Zeptala jsemse, zda to znamená, že manžel bude na invalidnímvozíku. Odpověděl: Když se na němudrží… Lékaři nám od začátku nedávali anikapku naděje, že by se stav mohl zlepšit.Vždycky říkali tu nejhorší variantu. Byť jsoui případy, kdy je to jinak. Pro mě byla nejhoršíta nejistota: spousta otázek, na které minikdo nedokázal dát odpověď.“Jak sama přiznává, byla do té doby velkýplánovač, který potřebuje mít život nalajnovaný.Jenže teď žila ze dne na den. „Neuvěřitelněmi pomohla má blízká přítelkyně,k níž jsem se na čas nastěhovala,“ vzpomíná.„Zpočátku jsem nedokázala být samav našem bytě, který manžel celý zrenovoval.Pomohla mi rodina i kolegové v práci, kteříse zdravě zajímali. Ale taky mě úkolovali.“Energii jí přitom dodával i manžel. „Našespolečné chvíle v nemocnici byly neuvěřitelnědobíjející. Se mnou byl velmi optimistický.Vždycky když jsem z nemocnice odcházela,tak jsem věděla, že pro něj stojí za to žít.“Naplněné dnyZ plzeňské nemocnice se Václav Augustadostal do pražského Motola na spinálníjednotku, kde začal intenzivně rehabilitovat,aby vydržel sedět na invalidním vozíku alespoňnějakou dobu. Další pokroky nastaly ažv Kladrubech: „Poprvé jsem se s pomůckousám najedl, vyčistil si zuby a jezdil samostatněna elektrickém vozíku.“ Teď už pohybujev omezeném rozsahu oběma rukamabez úchopu. Pravá ruka je silnější, tak s nízvládá více úkonů. „Všechno ale potřebujupodat, jídlo připravit, do ortézy nachystatNA výletě v Praze,ve výstavním centru Dox.Václav Augustas manželkou Zuzanou