První test vozíků v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8 - Můžeš

42Nové zahraniční technologieAutemjako řidičbez rukouči bez zraku?Plně automatizovaná vozidla byla vždy součástívědecko-fantastických povídek. Kdo by nechtěl auto,které by ho na povel odvezlo samo do práce?Text: Štěpán BenešFoto: ArchivVize silnic bez nehod, kde autařídí stroje, které se neopijí,za volantem neusínají ani neztrácejípozornost, a navíc dokážouodvézt svého majitele, kam siřekne, ale přetrvala dodnes a dálžije v hlavách mnoha vědeckýchtýmů po celém světě. Řada nových možnostíby se s případnou realizací otevírala i prorůzně handicapované osoby, jimž by takovévozidlo nesporně pomohlo k větší mobilitě.Speciálně třeba těm, kterým je řidičský průkazmomentálně kvůli zdravotnímu stavuzapovězen.Nechme ale stranou vědecké fantaziea pojďme se podívat, jak je to s automatizovanýmivozy ve skutečnosti. Jejich historie neníkrátká, píše se už od třicátých let minuléhostoletí, kdy se myšlenka začala postupněobjevovat na papíře. Hmatatelné výsledkyale přišly přece jen o několik desítek letpozději. V roce 1977 ujel japonský prototypautomatizovaného vozu bez řidiče předemnastavenou trasu rychlostí 30 km/h. Bylto jeden z prvních vyvedených pokusů, jaknechat vozidlo, aby se řídilo samo. V roce1980 se do dějin zapsali Němci, kteří se svouautomatizovanou dodávkou Mercedes-Benzjeli po silnicích bez provozu rychlostí až100 km/h. V devadesátých letech se vývojpohnul ještě dál. Byl to opět německý Mercedes-Benz,který stál za dvěma prototypy s názvyVaMP a Vita-2. Ujel s nimi cestu do Pařížea o rok později odjelo jedno z těchto autsamo cestu z Berlína do Kodaně.Auto se nikdy neřídilo samoVšechny tyto pokusy měly jedno společné:Auto se nikdy neřídilo úplně samo. Za volantemvždy seděl člověk a bral na sebe částřízení. Například při zmíněné cestě z Berlínado Kodaně jelo auto v automatickémrežimu zcela samo jen asi 150 kilometrů.Auta uměla udržovat rychlost a jízdní pruhna dálnici, a dokonce předjíždět. I při lidskéúčasti v řízení se bezesporu jednalo o velkýpokrok.Během devadesátých let se nadšeníokolo automatizovaných vozů přesunulood velkých automobilek většinou k malýmuniverzitním týmům, jejichž inženýři sevšemožně snaží přimět vozy, aby jezdilyzcela samy, a navíc bezpečně. Zkoušeny jsourůzné systémy – od radarových až po navigaciautomobilu po vizuální čáře na zemi,kterou sleduje kamera a vůz se řídí podlejejího směru. Své výtvory obvykle prezentujína různých vědeckých soutěžích, které alemají k reálnému provozu na silnicích velmidaleko.Aby ale automatizovaný vůz skutečněnakonec naplnil svůj potenciál, musí senaučit fungovat především právě v reálnémprovozu, se vším tím zmatkem, dopravnímipředpisy, semafory, ale i ostatními účastníkysilničního provozu nebo chodci. A to navícv situaci, kdy ostatní vozy nemusí být takérobotizované a jejichž řidiči se mohou chovatpřinejmenším nepředvídatelně.Inovátor GoogleSeznamte se s panem Stevem Mahanem. Tenztratil již prakticky všechen zrak a autem užse může svézt jen jako spolujezdec. Přestoráno nastupuje do svého vozu, připoutáse a ruce si položí na kolena. Vůz s nímnásledně naprosto plynule vyjede na silnici.Neloudá se, jede svižně a rychle a na křižovatcevzorně zpomalí. Počká, až se senzoryrozhlédnou doprava i doleva, a když od nichdostane signál, že je vše v pořádku, pokračujepožadovaným směrem. Ve městě sámzaparkuje u čistírny, a když tam Steve Mahanvyřídí, co potřebuje, zase nasedne a vůz jejodveze domů. Cestou ho ale ještě provezemůžeš / číslo 7–8 - 2012