První test vozíků v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8 - Můžeš

60Nadace Olgy HavlovéDva důležité okamžikyJosefa Kočího z posledních dní – do ústeckénemocnice získal další pomocníkyk handicapovaným. Docházejí semv rámci canisterapie. Druhý, kdy od Výborudobré vůle v pražském letohrádku Hvězdaobdržel Cenu Olgy Havlové.Je to malá Nobelova cenaJosef Kočí, sociální pracovník Masarykovy nemocnicev Ústí nad Labem, je od roku 2006 na vozíku. Stalo setak po těžkém onemocnění, které katapultovalodalší osudové kroky, a ty nakonec vedly k handicapu,z něhož by se ne každý uměl vzpamatovat.Text: Naďa KocábkováFoto: ArchivJosef Kočí je bývalý voják z povolání,a tak to dokázal. Vrátil se do společnostilidí zdravých a posléze i zdravotněpostižených. Svým založením sám sebepřesvědčil, že je potřeba žít dál, žeživot neskončil. Rozhodl se pomáhatdruhým, byť to půjde jen v omezenémíře. Dnes jeho jméno v ústecké Masarykověnemocnici důvěrně znají nejen lékařia zdravotnický personál, ale předevšímpacienti z protetiky, oddělení ošetřovatelskýchlůžek, rehabilitace. Má velký podílna pomoci lidem, kteří se mnohdy náhleocitli v těžkých zdravotních a životních problémechplynoucích z jejich postižení.Dokáže povzbuzovatUmí je povzbudit, aby se nevzdávali, dokážeporadit, jak s handicapem žít, jak překonávatpřekážky, které na ně po návratuz nemocnice domů čekají. Josef Kočí dávásvým osobním příkladem druhým najevo, žeto jde – nevzdávat se! Aktivně povzbuzujek chuti a síle žít – navzdory tomu, že jehofyzické omezení je těžce limitující.Josef Kočí přišel v roce 2006 po kolapsuživotně důležitých orgánů o obě dolníkončetiny, po tříměsíčním kómatu mu bylaamputována dlaň na jedné ruce a prstyna ruce druhé. Těžké motorické postiženímu ale nezabránilo usilovně rehabilitovattak, že již v roce 2007 dokázal externěpracovat jako lektor na jedné z ústeckýchstředních škol. Od roku 2008 pracujena plný úvazek v Krajské zdravotní, a. s.,konkrétně Masarykově nemocnici v Ústí nadLabem, jako referent pro sociální pomoca péči o osoby se zdravotním postižením.Jeho vůle být prospěšný a pomáhat je téměřbezbřehá. S důvěrou se na něho jako svůjvzor obracejí také dobrovolníci z ústeckéhodobrovolnického centra, jemuž Josef Kočítřetím rokem aktivně pomáhá při koordinacidobrovolnického programu a při školeníchdobrovolníků. Je stále v jednom kole.Nejhorší byly první dny domaPři vzpomínce na dobu před šesti lety nehnebrvou. „Nejhorší byly první tři měsíce, kdyžmě propustili z nemocnice. Člověk se těšídomů, čeká, že tam bude vše lepší –, alenení. V nemocnici donesou jídlo, nakrmí,umyjí, o všechno kolem vás se postarají, jeto takové skleníkové prostředí. Pak přijdenávrat do reality. Třeba se podíváte z okna,vidíte své auto – a uvědomíte si, že vy užho nikdy řídit nebudete. A tak je to se vším.Padne na vás těžká chandra,“ líčí začátkysvého zotavování Josef Kočí.Prvotní lítost ale zakrátko vystřídalo odhodlánídokázat žít dál. Ač mu byl přiznánplný invalidní důchod, rozhodl se vrátit sena školu, kde předtím učil, o půl roku pozdějipřišla nabídka od nemocnice pomáhatpacientům vyrovnávat se s jejich handicapem.Měl na to nejen vzdělání, ale paradoxněi kvalifikaci v podobě svých zkušeností.Po roce se tedy z těžce nemocného pacientastal zaměstnanec nemocnice. Je rád, že sei s takovým postižením uměl uplatnit. Říká,že největším nepřítelem člověka je jehovlastní pohodlnost. Když ji překoná, zvládnei to, co se zdálo nemožné. „Práce mě bavía naplňuje. A jsem i hrdý, že od společnostinejen beru, ale i něco vracím,“ dodal šestapadesátiletýmuž, letos nominovaný na prestižníCenu Olgy Havlové. Tu Výbor dobrévůle – Nadace Olgy Havlové uděluje každýrok osobnosti, která navzdory těžkémuzdravotnímu handicapu pomáhá druhým.„Je to taková malá Nobelova cena,obrovsky si té pocty vážím,“ vyznal se JosefKočí, její první nositel ze severu Čech, jenžse na konci května stal už osmnáctým vyznamenanýmtouto prestižní cenou v Českérepublice. „Je osobností výjimečných kvalit,nezlomnosti a podpůrné síly. Nominacíjsem mu chtěla poděkovat za jeho ochotupomáhat lidem v těžkých situacích,“ řeklaředitelka Dobrovolnického centra v Ústí nadLabem Lenka Černá, jedna z těch, kteří hona cenu přihlásili. můžeš / číslo 7–8 - 2012