Rozhlasový podzim - Český rozhlas
Rozhlasový podzim - Český rozhlas
Rozhlasový podzim - Český rozhlas
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
15| 10| Pá 19.30| Betlémská kaple<br />
15| 10| Fri 7.30 pm| Bethlehem Chapel<br />
Antonín Rejcha (1770–1836) patří nejen k uznávaným skladatelům, kteří často hledali novou podobu vytvářené<br />
hudby, ale také k nejvýznamnějším teoretikům a pedagogům své doby. Na pařížské konzervatoři byli<br />
jeho žáky Hector Berlioz, César Franck, Charles Gounod, soukromým žákem byl Ferenc Liszt. Řada jeho teoretických<br />
spisů o harmonii, melodii, kontrapunktu patřila léta ke stěžejním pracím ve svém oboru a dodnes jsou<br />
tyto spisy studovány. Z jeho kompozičního odkazu žije nejvíce řada dechových kvintet a cyklus 36 fug, který<br />
znamenal takovou revoluci v pojetí této formy, že skladatel považoval za nutné doprovodit skladbu vysvětlujícím<br />
spisem. I dnes uváděná Předehra D dur je dílem experimentujícím. Na půdorysu obvyklé sonátové formy<br />
je zde exponována hudba v 5/8 taktu, v době vzniku zcela nezvyklém.<br />
Antonio Vivaldi (1678–1741) byl ve své době velmi uznávanou autoritou. Jeho hudba zněla po celém<br />
evropském kontinentu, jeho kompoziční technika patřila ke vzorům. Jeho díla studoval a opisoval si<br />
J. S. Bach. Ke konci Vivaldiho života však došlo ke stylové změně, hlásil se nastupující klasicismus a skladatelovo<br />
obrovité dílo upadlo zcela do zapomnění. Teprve konec 20. století přinesl oživení zájmu o jeho tvorbu,<br />
a to jak v oblasti operní, tak koncertní. Vivaldiho Čtvero ročních dob patří dnes k nejpopulárnějším titulům<br />
vážné hudby. Z nepřehledného množství koncertů pro nejrůznější nástroje dnes uslyšíte Koncert pro kytaru<br />
a smyčcový orchestr D dur. Toto dílo psané s alternativní verzí pro loutnu vykazuje všechny znaky Vivaldiho hudby,<br />
pro které je tak dnes oblíbena: přehledná stavba i faktura, jednoduchá, lehce zapamatovatelná melodika.<br />
Koncert pro housle a orchestr a moll Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) ve své třívěté podobě<br />
s větami rychle – pomalu - rychle navazuje na vivaldiovskou tradici koncertantních skladeb. Hudebním<br />
obsahem je ovšem mnohem složitější jak užitím kontrapunktické sazby, tak umnější stavbou užitých<br />
melodických prvků. Dílo vytvořil skladatel během svého působení v Köthenu, malém městečku západně<br />
od Výmaru, kde působil na knížecím dvoře. Zde vytvořil většinu svých světských děl. Houslový koncert<br />
a moll později přepracoval též v cembalový koncert g moll.<br />
Podobně jako badatelé považují Bachovo köthenské údobí za nejšťastnější v jeho životě, je i doba, kdy vznikla<br />
velká série klavírních koncertů Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791), považována za nejšťastnější léta<br />
tohoto skladatele. Mozart se za cenu konfliktu vyvázal z arcibiskupské služby a stal se řečeno dnešní terminologií<br />
„svobodným umělcem“. Jeho hodiny klavíru patřily k těm nejvyhledávanějším, skladatelské zakázky se<br />
jen hrnuly. Pro svá koncertní vystoupení si pak Mozart psal klavírní koncerty, z nichž velká řada patří dodnes<br />
k základnímu repertoáru symfonické hudby. Koncert pro klavír a orchestr č. 23 A dur (v Köchlově seznamu pod<br />
číslem 488) patří právě k těmto kompozicím. Geniální invence, umná stavba plná netypických řešení, muzikantský<br />
temperament, nádherná lyrická místa, vybroušenost výrazu – to jsou znaky této věčné hudby.<br />
Na 104 symfoniích Josepha Haydna (1732–1809) lze ukazovat zrod a vyvrcholení klasicismu. Jejich<br />
celek tvoří ohromný oblouk od nevelkých, víceméně zábavných kompozic k dílům téměř beethovenovské<br />
závažnosti. Mezi těmito symfoniemi má Symfonie č. 45 fis moll zvláštní postavení pro užití vtipu<br />
v závěru díla: Po obvyklé rychlé 4. větě následuje překvapivě pomalá 5. věta, v jejímž průběhu mají až na<br />
dva houslisty hráči postupně opouštět pódium. Podle legendy prý takto jemně naznačil skladatel panu knížeti<br />
Esterházymu, že by orchestr šel už rád na dovolenou.<br />
Antonín Rejcha (1770–1836) is not only one of the accomplished composers who often looked for a new<br />
face of the music they created, but also one of the most important theorists and teachers of his time. His students<br />
at the Paris Conservatory were Hector Berlioz, César Franck, and Charles Gounod, and his private student<br />
was Ferenc Liszt. A lot of his theoretical treatises on harmony, melody and counterpoint belonged among the<br />
principal works in their field for many years and they are still studied today. His legacy as a composer lives on<br />
52