62.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora

články
řízení, je písemné vyrozumění doručené spotřebiteli doporučeným
dopisem, v jakémkoli jiném případě by mohlo
být spotřebitelem úspěšně popíráno. Zákon na ochranu
spotřebitele ani jiný právní předpis vůbec nestanoví
spotřebiteli povinnost sdělit prodávajícímu adresu svého
bydliště (běžnou praxí je pouze sdělení telefonního
čísla). Pokud tak spotřebitel neučiní, prodávající nemá
reálnou možnost prokazatelně ho v dané lhůtě informovat
a vždy by tak neunesl v případném sporu důkazní
břemeno ohledně toho, že reklamaci ve stanovené třicetidenní
lhůtě stihl vyřídit. Prodávající však nemá ani
možnost při nesdělení doručovací adresy reklamaci odmítnout,
což ho v takovém případě staví do neřešitelné
situace.
I v případě, že by spotřebitel dobrovolně správnou adresu
svého bydliště sdělil, ale reklamaci učinil např. před
odjezdem na dovolenou, nástupem do nemocnice či lázní,
a přechodnou adresu prodávajícímu neoznámil, nemohl
by ho prodávající doporučeným dopisem včas informovat;
u hmotněprávního doručování platí, že je
doručeno, jakmile se zásilka dostane do sféry dispozice
adresáta. U doporučené pošty postačí i vhození oznámení
o uložení takové zásilky do poštovní schránky. Přitom
není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil
s obsahem úkonu, dostačuje, že měl objektivně možnost
tak učinit. 9
Pokud tuto možnost neměl, doručeno není.
Z uvedeného vyplývá, že pokud adresát prokáže, že se
v dané době na adrese svého bydliště nezdržoval (byl na
dovolené, v nemocnici apod.), má se za to, že doručeno
nebylo – to jsou však skutečnosti, které není vůbec prodávající
schopen zjistit a ovlivnit; proto by takovýto výklad
zákona vedl k absurdním důsledkům, nahrával nepoctivým
zákazníkům a znemožňoval podnikání slušným
obchodníkům.
V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že zákon
o ochraně spotřebitele platí již téměř 16 let. Od doby,
kdy se v něm objevila třicetidenní lhůta pro vyřízení reklamace,
vždy byla předmětná ustanovení vykládána
tak, že je to spotřebitel, který se má informovat, zda jeho
reklamace je včas vyřízena či není. Soudy sice mají
možnost změnit ustálený výklad určitých ustanovení zákona,
nicméně ve shodě s nálezy Ústavního soudu tak
mohou učinit jen tehdy, pokud taková změna byla
s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř. objektivní
vývoj společenských podmínek dotýkajících se daných
skutkových situací, předvídatelná. 10
V opačném případě
je narušen princip právní jistoty, patřící ke znakům
1 Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele,
ve znění pozdějších změn.
2 Česká obchodní inspekce. [on line].2008 [cit. 2008-
10-27]. Dostupné z
3 Např. SOS – Sdružení obrany spotřebitelů. [on
line].2007 [cit. 2008-10-27]. Dostupné z <
http://www.spotrebitele.info/karticka.php?als%5
BKID%5D=2340737>
4 Autorovi tohoto článku jsou v současné době známa
26
právního státu, a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné
důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad
právního státu v sobě implikuje především efektivní
ochranu práv všech právních subjektů ve stejných
případech shodným způsobem, a předvídatelnost postupu
soudů.
Závěr
asi tři takováto rozhodnutí, částečně nepravomocná,
všechny se však opírají o rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 9, č. j. 10 C 130/2004-22, ze dne
25. 11. 2004, potvrzený Městským soudem v Praze
rozsudkem ze dne 5. 5. 2005, č. j. 29 Co 123/2005-
37; tato rozhodnutí dosud nebyla publikována.
5 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších změn.
6 Rozsudek Městského soudu v Brně,
č. j. 19 C 141/2006-42, ze dne 6. 10. 2008.
BULLETIN ADVOKACIE 4/2009
Přestože se na první pohled může zdát problematika
překvapivého soudního výkladu pouze jediného slovního
spojení užívaného zákonem na ochranu spotřebitelů
v podstatě nevýznamná ve srovnání se změnami,
jež přinášejí nové a nové právní předpisy chrlené neustále
parlamentem v dnešním období legislativní hyperaktivity,
domnívám se, že při bližším pohledu tomu
tak není. Takováto změna výkladu může mít pro
hospodářskou praxi obrovský dopad, jak mi jistě potvrdí
kolegyně a kolegové, poskytující právní služby
subjektům podnikajícím v oblasti maloobchodu. Jak
bylo naznačeno výše, v případě prosazení výše popsaného
soudního výkladu může nastat situace, kdy v praxi
v podstatě nebude možné bez vstřícného postoje spotřebitele
včas vyřídit reklamace, a tudíž bude
v takovýchto situacích z důvodu nedodržení zákonné
třicetidenní lhůty nutno akceptovat odstoupení od
kupní smlouvy a s tím spojené vrácení kupní ceny, a to
třeba i po téměř dvouletém (případně i delším, záleží
na délce záruky) užívání takového zboží nepoctivým
zákazníkem. Taková situace by se zákonitě musela projevit
ve změně praxe vyřizování reklamací a v konečném
důsledku i v nárůstu maloobchodní ceny určitých
druhů zboží, a to samozřejmě pro všechny, nejen pro
ty méně poctivé.
Tento článek byl psán se záměrem vyvolat o jeho tématu
diskusi, která snad přispěje k všestranně přijatelnému
řešení problému. Domnívám se však, že úprava
z praktického hlediska natolik důležitých otázek by měla
být do budoucna pokud možno výslovně upravena zákonodárcem,
tak, aby se nemohla stát předmětem různých,
často překvapivých výkladů orgánů aplikujících
právo. Současná situace totiž zcela jistě nepřispívá
k právní jistotě v této oblasti.
✤ Autor je advokátem v Brně.
7 Houdek, Daniel: Jak úspěšně reklamovat, rádce
spotřebitele i obchodníka,
1. vyd., Grada, Praha 2007, str. 47.
8 Telec, Ivo: Metodika výkladu právních předpisů.
2. vyd., Doplněk, Brno 2001, str. 40 a násl. str. 47.
9 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 5.
2005, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004.
10 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 1. 2005,
sp. zn. III. ÚS 252/04.