62.Bulletin advokacie - Česká advokátní komora

články BULLETIN ADVOKACIE 4/2009
k peněžním prostředkům na tomto účtu uloženým, tento
ústav nesráží kapitálovou daň. Nutno konstatovat, že
takovýto úrok není příliš vysoký, v důsledku toho ani není
spektrem zájmu.
Na druhou stranu peněžní ústav advokátovi, jako svému
klientu, otevře i jiné typy účtů, než je účet běžný.
V těchto případech se může jednat například
a) o účet úschov, na němž peněžní prostředky mohou,
ale i nemusí být úročeny;
b) o účet termínovaný;
c) apod.
Pokud se jedná o účet úschov, na němž prostředky nejsou
úročeny, je výhoda v tom, že vedení tohoto účtu
a pohyby na něm nejsou zpoplatněny. Pokud je ovšem
otevřen takový účet, kde prostředky na něm vložené úročeny
jsou, peněžní ústav zpoplatňuje jak vedení tohoto
účtu, tak i pohyby na něm.
Termínovaný účet, ať již byl otevřen jako účet úschov
či nikoliv, z logiky věci úročen je; kapitálový výnos
z vkladu je ostatně smyslem úložky na takovémto účtu.
Ve všech případech, pokud se nejedná o podnikatelský
běžný účet, peněžní ústav sráží daň z kapitálového
majetku přímo, takže majiteli tohoto účtu připisuje pouze
čistý úrok neboli úrok ponížený o odvedenou daň
z kapitálového majetku.
Advokát ve svém účetnictví a následně v rámci přiznání
k dani z příjmů FO sleduje za účelem následného
zdanění zvlášť příjmy z podnikání a z jiné samostatné
výdělečné činnosti a k nim se vztahující výdaje, podle
ust. § 7 ZDP, a zvlášť příjmy z kapitálového majetku, neboli
též výnos z kapitálu, podle ust. § 8 ZDP.
Pokud má advokát uloženu povinnost vést odděleně peněžní
prostředky vlastní a peněžní prostředky, které mu
byly složeny do úschovy, již z povahy tohoto vztahu má
povinnost odlišovat i jejich příslušenství. To znamená, že
je povinen, stejně jako peníze, které mu byly složeny do
úschovy, evidovat i příslušenství z takto svěřeného kapitálu,
tedy připsaný úrok ze složených prostředků.
Obecně lze tedy konstatovat, že úrok získaný z peněz svěřených
advokátovi do úschovy, jako příslušenství kapitálového
majetku, je vždy, a to zcela bezvýjimečně, bez možnosti
jakékoliv dohody, která by uvedené upravovala jinak, majetkem
složitele. Mám za to, že jakákoliv dohoda, která by nabývání
příslušenství k věci hlavní upravovala tak, že originárně
je nabývá někdo jiný než ten, kdo je vlastníkem věci
hlavní, by byla pro rozpor se zákonem neplatná.
Rozpor se zákonem bych neviděl pouze v oblasti civilistiky,
konkrétně s kogentním ust. § 121 odst. 3 OZ, ale
i v oblasti daňové; příjem z podnikání a příjem z kapitálového
majetku jsou dva odlišné instituty, které podléhají
jinému způsobu zdanění.
Vzhledem k tomu, že se v praxi vyskytují mezi advokáty
a jejich klienty taková ujednání, kdy složitel advokátovi
ponechává úrok a ten od něj na druhou stranu nepožaduje
odměnu za úschovu, případně ji požaduje v nižší než
obvyklé výši, jsem nucen poukázat na to, že takovýto postup
je ze strany advokáta nesprávný.
Vyjdu-li z toho, že úschovou peněžních prostředků za
36
účelem jejich pozdější podmíněné výplaty jiné osobě, na
rozdíl od půjčky peněžních prostředků se závazkem vrátit
věc stejného druhu, nedochází ve vztahu k těmto prostředkům
ke změně subjektu vlastnictví, je nepochybné, že vlastníkem
příslušenství získaného z tohoto kapitálu nemůže být
nikdo jiný než vlastník tohoto kapitálu, tedy složitel. Pokud
je tedy advokát pouhým detentorem úroku, byť připsaného
na jeho účet, musí s těmito prostředky zacházet jako s věcí
cizí. To znamená, vydat je jejich oprávněnému vlastníku.
Dojde-li ke splnění podmínky, pro kterou k úložce došlo,
složené peněžní prostředky vyplatí oprávněné osobě a úrok
z nich složiteli; pokud ke splnění podmínky nedojde, je povinen
jak kapitál, tak i jeho příslušenství vydat tomu, kdo
peněžní prostředky do jeho úschovy svěřil.
V čistě teoretické rovině by snad mohla být diskuse, zda
je advokát, vystupuje-li jako schovatel, oprávněn se složitelem
uzavřít takovou smlouvu, podle níž by po skončení
úschovy svému klientu vyúčtoval odměnu, pravděpodobně
i včetně DPH, je-li jejím plátcem, která by se co do částky
rovnala čisté výši úroku, který by jinak byl povinen vydat,
a vzájemné pohledávky následně, podle předchozí ad
hoc k tomu učiněné dohody, započíst.
Z pohledu majetkového, účetního a daňového by uzavření
takovéto dohody asi nic nebránilo. Na jednu stranu
by zde byla pohledávka klienta za advokátem z titulu zdaněných
prostředků získaných z jeho kapitálu a na druhou
stranu by zde byla pohledávka advokáta za klientem z titulu
práva na odměnu, případně RP či i dalších výdajů
a k nim se vztahující DPH, které by se navzájem rovnaly.
Rovněž tak by zde byla dohoda mezi advokátem o způsobu
výpočtu odměny, případně i věcných výdajů a k nim se
vztahující DPH, současně s dohodnutým právem jedné či
druhé strany provést kompenzační úkon. Po formální
stránce, pokud by uvedené bylo takto ošetřeno, nic by takovémuto
ujednání a následnému postupu nebránilo.
Na druhou stranu si ovšem myslím, že takovýto postup,
byť i by vykazoval znaky formální správnosti, by asi
nebylo možno považovat z pohledu advokáta ve vztahu
k jeho klientovi za korektní. Advokát, jako osoba práva
znalá, která má v této oblasti nepochybně daleko přesnější
informace než jeho klient, s vědomostí o trvání
úložky (například s ohledem na znalost lhůt v řízení
před katastrálním úřadem), o výši složených prostředků
a o úrokové sazbě, by neměl být oprávněn předložit svému
klientovi takovou dohodu, podle níž se výpočet odměny
odvíjí od předem neznámých a ani jednou ze stran
neovlivnitelných ukazatelů. Zcela v této souvislosti potom
pomíjím to, že zájem advokáta k ovlivnění ukazatelů
by se nemusel shodovat se zájmem jeho klienta; případně
by mohl být i zcela kontradiktorní.
Pokud se potom týká takového postupu, kdy by si advokát
ponechával klientův úrok z kapitálu, tedy jeho peníze,
a neúčtoval mu odměnu, šlo by dost možná o jednání,
které by nebylo v rozporu s právními předpisy
pouze v oblasti civilistiky.
✤ Autor, advokát v Praze, je členem sekce ČAK pro právo veřejné,
sekce pro advokátní tarif a členem zkušební komise ČAK
pro advokátní zkoušky pro obor ústavní a správní právo.