požární bezpečnost staveb - Časopis stavebnictví

všem 28 000 autorizovaným osobám
nemůže zajistit uplatnění
v podobných, úzce specializovaných
odborných společnostech.
To není reálné.
Prof. Drkal: Společnost pro techniku
prostředí (STP) poskytuje
svým členům odborné informace
na seminářích, kurzech, konferencích
i v časopisu Vytápění,
větrání, instalace. STP sdružuje
okolo 1400 konstruktérů, projektantů,
dodavatelů a provozovatelů
zařízení techniky prostředí budov.
Je členěna na 12 odborných sekcí
– úzce specializovaných odborných
skupin.
■ Vraťme se do roku 1992.
Vznik České komory autorizovaných
inženýrů a techniků
činných ve výstavbě je datován
dnem 7. července, kdy byl
ministrem životního prostředí
České republiky Ing. Františkem
Bendou, CSc., na návrh
Českého svazu stavebních
inženýrů jmenován 34členný
Ustavující výbor ČKAIT.
Ing. Rusek: Úkolem Ustavujícího
výboru bylo realizovat přípravné
práce pro zahájení činnosti Komory
a v té souvislosti svolat ustavující
shromáždění delegátů ČKAIT.
Na svém prvním zasedání Ustavující
výbor zvolil jeho předsedou
Ing. Václava Macha, místopředsedy
Ing. Miroslava Čermáka,
CSc.; Ing. Bohumila Ruska;
Ing. Miroslava Najdekra, CSc.;
a Ing. Bořivoje Málka.
Ing. Mach: Za velmi pozitivní
považuji zejména skutečnost, že
jsme se tehdy byli schopni na
výběru těchto 34 reprezentantů
bez větších problémů v rámci
všech spolupracujících profesních
organizací domluvit.
Prof. Pavlík: Ve výběru členů,
který nebyl náhodný, skutečně
panovala shoda. Ustavující výbor
byl množinou zástupců, jež komplexně
pokrývali nejen oblast regionální,
ale také jednotlivé profese.
■ Jak byla definována autorizace
ve smyslu zákona č. 360/1992 Sb.?
Ing. Rusek: Autorizací zákon
rozumí vykonání zkoušky před
komisí, kterou jmenuje autorizační
rada ČKAIT. Tu jmenuje na
návrh Komory příslušný ministr
▲ 15. června roku 1993 byli žijící autorizovaní civilní inženýři začleněni jako čestní členové Komory. Od té doby se setkávají
každoročně. Fotografie dokumentuje setkání čestných členů ČKAIT v budově ČSSI v Legerově ulici v roce 2000.
(v současné době ministr pro
místní rozvoj) na dobu tří let. V pětičlenných
komisích jsou odborníci
ze zkoušeného oboru. Uchazeč
o autorizaci předkládá doklady
o ukončeném vzdělání a praxi,
absolvuje test z právních předpisů,
a poté rozpravu nad pracemi, které
ze své odborné praxe pokládá za
významné. Po úspěšném absolvování
zkoušky skládá předepsaný
slib. Tím se stává řádným členem
ČKAIT, obdrží osvědčení o autorizaci
a autorizační razítko se státním
znakem.
■ Kdy a komu byly uděleny
první autorizace?
Ing. Rusek: 26. října 1992 schválil
ministr životního prostředí ČR Ing.
František Benda, CSc., první prozatímní
autorizační řád ČKAIT. Podle
něj složil dne 25. listopadu slavnostní
slib autorizované osoby, ve smyslu
zákona ČNR č. 360/1992 Sb.,
zvolený předseda Ustavujícího
výboru ČKAIT Ing. Václav Mach
do rukou nejstaršího člena Ustavujícího
výboru Ing. Josefa Macha
a poté jej složili ostatní členové
do rukou zvoleného předsedy
Ing. Václava Macha.
Ing. Mach: Do doby zvolení řádných
orgánů Komory měl právo
udělovat autorizace Ustavující
výbor ČKAIT. V té době se již
uskutečnilo školení 240 vybraných
budoucích zkušebních komisařů,
kteří pak na listopadovém shromáždění
delegátů složili slavnostní
slib.
K 31. prosinci 1992 tak měla
ČKAIT celkem 256 autorizovaných
osob. Z toho 165 osob v regionální
sekci Praha a 91 osob v regionální
sekci Brno.
■ Jak vzpomínáte na období
vaší činnosti jako zkušebních
komisařů ČKAIT?
Prof. Hrdlička: Pro celý proces
bylo podstatné definovat oblasti
a formu zkoušení, složení a zejména
počet zkušebních komisí. Myslím,
že toto vše se podařilo zvládnout
za velice krátkou dobu. I když
jsem se dříve názorově k nutnosti
zkoušení uchazečů o autorizaci
nepřikláněl, činnost zkušebního
komisaře mě přesvědčila o tom,
že je to nezbytné. Školní znalosti
mohou vytvořit kvalitní základnu,
ale nemohou nahradit praxi, jež
umožňuje na danou odbornou
problematiku nahlížet podstatně
komplexněji.
Prof. Pavlík: Proces zkoušení se
diferencoval na jednotlivé profesní
obory, které dále příslušné postupy
vnitřně organizovaly. Působil jsem
tehdy v rámci autorizačního oboru
Pozemní stavby, a pamatuji se, že
jsme České komoře architektů nabízeli
vzájemnou výměnu jednoho
z komisařů. Řešit bylo třeba také
základní formu zkoušky. Záměrem
nebylo zpochybňovat vzdělání dosažené
během studia, ale zjistit, jak
se dotyčná osoba orientuje v praxi.
Nakonec bylo rozhodnuto, že základem
budou reference uchazečů
o autorizaci – tedy buď projektové
dokumentace, nebo projekty, které
byly dotyčnými osobami realizovány.
Na tomto základě pak bude
vedena diskuze. Toto rozhodnutí se
v praxi následně osvědčilo.
Ing. Mach: Postupně jsme také
dospěli k přesvědčení, že v rámci
procesu zkoušky je velmi důležitou
složkou také oblast stavebního
práva, jehož znalosti jsou pro
autorizované osoby v rámci jejich
profesního působení podstatné.
Prof. Pavlík: Zkušební komisaři
tehdy měli v této oblasti povinná
školení. V souvislosti s přípravou
zkušebních témat jsme také začali
spolupracovat s experty, kteří se
později formovali v rámci České
společnosti pro stavební právo.
■ Kdy začalo být součástí
zkoušky odborné způsobilosti
uchazečů o autorizaci také
ověřování znalostí platných
právních předpisů?
Ing. Rusek: Již od roku 1992 je
v rámci § 8 autorizačního zákona
uvedeno, že předmětem zkoušky
odborné způsobilosti je ověření
znalostí potřebných pro výkon
příslušných odborných činností,
zejména pokud nejsou součástí
uchazečova uznaného odborného
vzdělání, a ověření znalosti
platných právních předpisů upravujících
výkon příslušných odborných
činností, popřípadě činností
souvisejících.
Prof. Hrdlička: Znalost příslušných
platných právních předpisů
byla vyžadována od začátku,
stavebnictví 11–12/11 63