Aktuální bezpečnostní hrozby - FBI

4.3 Anarchismus
Jde o ideový směr vzniklý na přelomu 19. a 20. století, z něhoţ se postupně vyvinulo
hnutí, které je v současné době vyznáváno hlavně mladými lidmi. V myslích lidí je tradičně
spojován s představou hnutí, které se otevřeně hlásí k násilí a teroru. To ovšem platí pouze
pro anarchisty tzv. tvrdého jádra, skupinu osob, která z dŧvodu osobního prospěchu nebo
fanatického přesvědčení o neomylnosti svých názorŧ a idejí neváhá pouţít jakýchkoliv metod
pro dosaţení cíle. Vzhledem ke své základní ideologii, kterou jsou lidská práva, odmítání
centralizované moci a státního aparátu, je současné anarchistické hnutí roztříštěno do skupin,
které se navzájem odlišují svým sloţením i programem. Tato roztříštěnost je z bezpečnostního
hlediska pozitivním jevem, protoţe anarchistŧm schází „úderná síla“ na hromadné akce.
(Matoušek, 2003)
Anarchismus se snaţí prezentovat jako antiautoritářský politický proud v rámci
širokého proletářského hnutí. Obecné kořeny "lidské volnosti" jsou však mnohem staršího
data. Anarchisté usilují o společnost bez státu, v níţ jsou individuální zájmy realizovány na
základě dobrovolné dohody a bez přítomnosti státního nátlaku a donucení. Za utlačovatelské
ovšem anarchisté povaţují i soudobé demokracie, a proti jejím institucím a reprezentantŧm
bojují, a to mnohdy i násilnými metodami. V kontextu nereálného utopismu (snahu o rovnost
individuí provází demokracii lze o anarchismu z velké části hovoři jako součásti levicového
extremismu (s výjimkou anarcholiberalismu). Je však třeba zdŧraznit, ţe anarchismus se
vymezuje i vŧči autoritářskému marxismu-leninismu (proto má pro ně symbolický význam
i potlačení Kronštadtského povstání v roce 1921 ze strany marxistŧ-leninistŧ, protoţe v tomto
povstání se projevily i anarchistické ideje) stejně jako antikomunistický boj anarchistŧ
v prŧběhu španělské občanské války. V rámci anarchismu vykrystalizovalo několik
základních proudŧ, které jsou charakterizovány jednak pozicí jednotlivce v anarchistickém
hnutí (individualistický anarchismus, anarchokomunismus, anarcholiberalismus,
anarchofeminismus, ekoanarchismus apod.) a jednak strategií k dosaţení anarchistické
společnosti (anarchosyndikalismus, sociální anarchismus, anarchoterorismus,
anarchopacifismus). (Mareš, 2006)
Hlavní symbolickou anarchistickou barvou je černá, která je chápána především jako
symbol negace, resp. internacionalismu, negujícího hranice (interpretací významu je však
velké mnoţství). Je viditelná i na černých anarchistických vlajkách, které se zřejmě poprvé
objevily v anarchistických proudech v rámci Paříţské komuny v roce 1871. Další impuls
Jako studijní materiál sestavil: Mgr. Ing. Radomír Ščurek, Ph.D. 84