Ukázka z knihy - Vyšehrad

De­le­ga­ce v Moskvě se kro­mě če­ká­ní na roz­hod­nu­tí vlá­dy o ne­ú­čas­ti na Marsha­llo­vě
plá­nu vě­no­va­la ta­ké dal­ším jed­ná­ním. Pro­kop Drti­na ab­sol­vo­val po­ra­du s de­lega­cí
mi­ni­s­ter­stva za­hra­nič­ní­ho ob­cho­du, kte­rá v Moskvě při­pra­vo­va­la ob­chod­ní
smlou­vu. Ná­sle­do­va­lo ofi­ci­ál­ní jed­ná­ní u Anas­ta­se Mi­ko­ja­na. Drti­no­va ro­le by­la
spí­še for­mál­ní, ne­byl ex­pert, a tak svou pří­tom­nos­tí pře­de­vším za­jiš­ťo­val pro­to­kolár­ně
po­třeb­nou úro­veň za­stou­pe­ní ČSR. Se Sta­li­nem se čle­no­vé vlád­ní de­le­ga­ce
se­t­ka­li ješ­tě jed­nou na slav­nost­ní ve­če­ři, jíž se zú­čast­nil okruh nej­výz­nam­něj­ších
so­vět­ských před­sta­vi­te­lů. Ne­chy­běl tu Vja­če­slav Mo­lo­tov, Anas­tas Mi­ko­jan, Ge­or­gij
Ma­len­kov, Ni­ko­laj Bul­ga­nin ani La­vren­tij Be­ri­ja. Při ká­vě se Drti­na sna­žil vy­svě­t­lit
Mo­lo­to­vo­vi, že so­vět­ský tisk ne­prá­vem ob­vi­ňo­val je­ho stra­nu z pro­ti­so­vět­ské po­li­ti­ky.
Mo­lo­tov jen struč­ně od­vě­til, že o tom nic ne­ví, a za­čal se ra­dě­ji ba­vit se Sta­li­nem.
Když se de­le­ga­ce vrá­ti­la 12. čer­ven­ce 1947 zpět do Pra­hy, pro­ne­sl Kle­ment Gottwald
na ru­zyň­ském le­tiš­ti krát­ký pro­jev, v němž pa­ra­dox­ně ne­zmí­nil ani Marshallův
plán, ani pa­říž­skou kon­fe­ren­ci. Oce­nil vý­sled­ky mos­kev­ské mi­se, kte­rá po­dle
je­ho slov při­ne­sla do­ho­du se SSSR o vzá­jem­ných do­dáv­kách obi­lí na do­bu pě­ti let.
Vy­zdvi­hl so­vět­ský pří­slib do­dáv­ky 200 000 tun pše­ni­ce a 200 000 tun kr­miv bě­hem
ro­ku 1948. Svůj pro­jev uza­v­řel cy­nic­kým ko­men­tá­řem: „My­slím, že na­še mos­kevská
jed­ná­ní jsou do­brým pří­kla­dem spo­lu­prá­ce me­zi ná­ro­dy, ve­de­né oprav­du jen
zře­te­lí pro­s­pě­chu nej­šir­ších li­do­vých vrstev zú­čast­ně­ných ze­mí, že jsou oprav­do­vým
pří­no­sem k hos­po­dář­ské re­kon­struk­ci Ev­ro­py a k vy­bu­do­vá­ní přá­tel­ské a de­mo­kratic­ké
spo­lu­prá­ce me­zi ná­ro­dy.“ 20
Jan Ma­sa­ryk na­vští­vil po svém ná­vra­tu Hu­ber­ta Rip­ku, je­muž po­drob­ně po­psal
ce­lý prů­běh jed­ná­ní se Sta­li­nem. K roz­ho­vo­rům se so­vět­skou vlá­dou po­zna­me­nal:
„Mů­že­te si bla­ho­přát, že jste tam ne­byl. By­lo to děs­né a straš­ně po­ni­žu­jí­cí! Ví­te,
co mě nej­víc sklí­či­lo To, že si ně­kte­ří z nás ne­uvě­do­mo­va­li, že jsme by­li zpo­líč­ko­váni.
A to­mu bys­te ne­vě­řil: ně­kte­ří do­kon­ce mě­li ra­dost! Čer­ve­nal jsem se han­bou.“ 21
Ve­řej­nost ry­chle po­cho­pi­la, co se do­o­prav­dy sta­lo. Od­mít­nu­tí účas­ti na Marsha­llo­vě
plá­nu způ­so­bi­lo sku­teč­ný šok. Hu­bert Rip­ka poz­dě­ji vzpo­mí­nal, jak mu je­ho přáte­lé
vy­prá­vě­li, že „li­dé, kte­ré po­tká­va­li na uli­cích, mě­li tak váž­né a usta­ra­né tvá­ře,
že to bu­di­lo do­jem, ja­ko by­chom by­li zno­vu po mni­chov­ské do­ho­dě. Ne­mlu­vi­lo se
o ni­čem ji­ném než o so­vět­ské in­ter­ven­ci. Li­dé by­li ví­ce po­bou­ře­ni po­vý­še­ným způ­sobem,
ja­kým da­li So­vě­ti na­je­vo opo­vr­že­ní nad na­ší su­ve­re­ni­tou, než hos­po­dář­ský­mi
ná­sled­ky na­še­ho od­mít­nu­tí.“ 22 Slo­vo „Mni­chov“ se v sou­vi­slos­ti s ne­při­je­tím Marshallo­va
plá­nu sklo­ňo­va­lo ve všech pá­dech. Ně­kte­ří by­li pře­svěd­če­ni, že ne­ko­mu­nis­tič­tí
mi­nis­tři mě­li po­dat de­mi­si a vy­vo­lat vlád­ní kri­zi. Nic ta­ko­vé­ho se však ne­sta­lo, ne­jen
KSČ, ale i os­tat­ní stra­ny po­va­žo­va­ly za nut­né se s Moskvou do­hod­nout. Zá­pad­ní
tisk in­ter­pre­to­val to­to roz­hod­nu­tí ja­ko ko­nec če­s­ko­slo­ven­ské sa­mo­stat­nos­ti, od té
do­by se ne­po­chy­bo­va­lo o tom, že ČSR je so­vět­ským sa­te­li­tem.
Ačko­liv se jed­na­lo o osu­do­vé roz­hod­nu­tí, kte­ré po­tvr­di­lo za­čle­ně­ní Če­s­ko­slo­venska
do vý­chod­ní­ho blo­ku, po­dle Drti­no­va ná­zo­ru „jsme ne­mo­hli dě­lat nic ji­né­ho, když
Sta­lin tak os­t­ře for­mu­lo­val, že by se­tr­vá­ní po­va­žo­val za po­ru­še­ní na­ší spo­je­nec­ké
smlou­vy“. 23 Drti­na do­kon­ce i poz­dě­ji za­mí­tal te­zi, že by se od­mít­nu­tí Marsha­llo­va
20
Kle­ment GOTTWALD, Spi­sy XIV. 1947–1948. Pra­ha 1958, s. 93.
21
Hu­bert RIPKA, Úno­ro­vá tra­gé­die, s. 75.
22
Tam­též, s. 74.
23
Pro­kop DRTINA, Če­s­ko­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 337.
286
|
K A P I T O L A J E D E N Á C T Á