Ukázka z knihy - Vyšehrad

před­se­dy, aniž by o tom in­for­mo­va­li je­ho prv­ní­ho ná­měst­ka Pe­tra Zen­kla. Pro­jevil
roz­ča­ro­vá­ní z to­ho, že ná­rod­ní so­cia­lis­té ne­by­li pře­dem in­for­mo­vá­ni. Edvard
Be­neš se měl po­dle něj za­jí­mat o to, co oni o Ale­xe­ji Če­pič­ko­vi vě­dí. Pro­kop Drti­na
po­va­žo­val tu­to svou in­ter­ven­ci za vel­mi dů­le­ži­tý oka­m­žik: „Byl to prv­ní pří­pad,
kdy jsem dr. Be­ne­šo­vi dal na­je­vo na­ši ne­spo­ko­je­nost s tím, jak pří­liš vy­ři­zu­je vládní
vě­ci to­li­ko s před­se­dou vlá­dy, aniž zná ne­bo do­kon­ce re­spek­tu­je na­še sta­no­vi­sko.
Vy­ci­ťo­va­li jsme z to­ho, že se chce Gottwal­do­vi za­lí­bit a ne­ho­d­lá s ním při­jít do
kon­flik­tu. V drob­nos­tech jsme to ko­nec­kon­ců chá­pa­li, ale ten­to pří­pad s Če­pič­kou
se již do­tý­kal víc na­ší po­zi­ce ve vlá­dě než po­sta­ve­ní pre­si­den­to­va, a pro­to by­lo přímo
je­ho po­vin­nos­tí s ná­mi mlu­vit, než Če­pič­ku jme­no­val. Na­še výt­ky pre­si­den­to­vi
a je­ho kan­ce­lá­ři se pak ry­chle uká­za­ly být na mís­tě.“ 78
Če­pič­kův re­sort byl v té do­bě vel­mi dů­le­ži­tý, ve­řej­nost tr­pě­la váž­ný­mi těž­kost­mi
v zá­so­bo­vá­ní tr­hu prů­my­slo­vý­mi vý­rob­ky, ze­jmé­na tex­ti­lem a obu­ví. Pře­va­žo­val názor,
že tex­til­ní zbo­ží uni­ká na čer­ný trh, mno­zí spa­t­řo­va­li pří­či­nu ve vel­ko­ob­cho­du.
Ale­xej Če­pič­ka při­chá­zel po svém ná­stu­pu do mi­ni­s­ter­ské funkce s ná­vr­hy, je­jichž
smy­slem by­la úpl­ná li­k­vi­da­ce sou­kro­mé­ho vel­ko­ob­cho­du a je­ho na­hra­ze­ní stát­ní­mi
roz­dě­lov­na­mi. Ty­to změ­ny chtěl při­tom re­a­li­zo­vat jen svým vlast­ním na­ří­ze­ním bez
pro­jed­ná­ní ce­lou vlá­dou. Če­pič­ko­vy zá­mě­ry kri­ti­zo­val Hu­bert Rip­ka, vlá­da však
7. led­na 1948 na­ko­nec schvá­li­la těs­nou vět­ši­nou návrh Ale­xe­je Če­pič­ky a Lud­mi­ly
Jan­kov­co­vé. Rip­kův návrh a je­mu blíz­ká al­ter­na­ti­va z díl­ny li­dov­ců ne­uspě­ly, Klement
Gottwald o nich od­mí­tl jed­nat. V hla­so­vá­ní se nic­mé­ně pro­je­vil spo­leč­ný blok
mi­nis­trů ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké, li­do­vé a De­mo­kra­tic­ké stra­ny.
Na za­se­dá­ní vlá­dy 19. pro­sin­ce 1947 ko­mu­nis­tič­tí mi­nis­tři kri­ti­zo­va­li, „že se
čím dál os­t­ře­ji uplat­ňu­je ten­den­ce v ně­kte­rých lis­tech a ča­so­pi­sech pro­ti spo­jencům
a do­chá­zí k sou­stav­ným úto­kům na spo­je­nec­ké stá­ty a je­jich ve­dou­cí stát­níky
a či­ni­te­le“. Ačko­liv si ne­ko­mu­nis­tic­ký tisk v řa­dě vě­cí uklá­dal vel­kou re­zer­vu
(a vztah k SSSR me­zi ně pa­t­řil), přes­to ko­mu­nis­tům zjev­ně va­di­la i ta ome­ze­ná
tis­ko­vá svo­bo­da, jíž se teh­dy no­vi­ná­řům do­stá­va­lo. Kle­ment Gottwald do­po­ru­čil
po­vě­řit mi­nis­tra spra­ve­dl­nos­ti úko­lem, „aby dal stát­ním za­stu­pi­tel­stvím pří­kaz, aby
přís­ně stí­ha­la všech­ny lis­ty a pi­sa­te­le po­dle plat­ných zá­ko­nů, po­kud jde o úto­ky na
na­še spo­jen­ce“. Pro­kop Drti­na kon­sta­to­val, že si­ce ne­má nic pro­ti to­mu, aby byl od
vlá­dy úko­lo­ván, ale do­dal, že se za­tím ne­mů­že vy­já­dřit, zda je vů­bec Gottwal­do­vo
přá­ní pro­ve­di­tel­né. Zdů­raz­nil, že by se mu­se­la udě­lat práv­ní ana­lý­za, zda lze vů­bec
stí­hat ne­pří­z­ni­vé zprá­vy o spo­jen­cích. 79
V pro­sin­ci 1947 do­šlo ta­ké ve vlá­dě k os­tré­mu spo­ru o hod­no­ce­ní po­mě­rů v če­ských
věz­ni­cích. KSČ to­tiž uve­řej­ni­la sé­rii člán­ků, v nichž tvr­di­la, že ně­kte­ří věz­ňové
se stra­vu­jí lé­pe než řád­ní ob­ča­né. Útok byl smě­řo­ván jed­nak na mi­nis­tra vý­ži­vy
Vá­c­la­va Ma­je­ra, jed­nak na mi­nis­tra spra­ve­dl­nos­ti Pro­ko­pa Drti­nu. Roz­sá­hlá agita­ce
pro­ti údaj­né­mu na­dr­žo­vá­ní zrád­cům, ko­la­bo­ran­tům a na­cis­tic­kým zlo­čin­cům
vy­ús­ti­la v pří­val re­zo­lu­cí z růz­ných zá­vo­dů a or­ga­ni­za­cí. Pra­cov­ní­ci praž­ské Ja­wy
do­kon­ce pro­tes­to­va­li krát­kou ma­ni­fes­tač­ní stáv­kou. Drti­na se po­za­sta­vo­val nad tím,
že se ce­lá věc lí­čí tak, ja­ko by se tres­tan­ci mě­li ně­jak zvlášť do­b­ře. Ko­mu­nis­tic­ký
mi­nis­tr Jú­li­us Ďu­riš re­a­go­val ob­vy­klým pro­ti­dr­ti­nov­ským úto­kem: „Jde tu o ji­ný
78
Pro­kop DRTINA, Če­s­ko­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 430.
79
Vá­c­lav KRÁL (ed.), Ces­tou k Úno­ru, dok. 84, s. 287–288.
306
|
K A P I T O L A J E D E N Á C T Á