Ukázka z knihy - Vyšehrad

hned vzá­pě­tí pře­svěd­čit při krát­ké au­dien­ci u pre­zi­den­ta. 57 Je zvláštní, že ač­ko­liv na
pod­zim 1947 ná­rod­ní so­cia­lis­té my­s­le­li na bu­do­vá­ní ne­for­mál­ních in­for­mač­ních
ka­ná­lů a do­mlu­vi­li si pří­mé spo­je­ní s pre­zi­den­to­vou man­žel­kou, v prů­bě­hu vlád­ní
kri­ze v úno­ru 1948 je­ho vy­u­ži­tí v podsta­tě se­lha­lo.
Po­li­cej­ní vy­še­t­řo­vá­ní kra­bič­ko­vé­ho aten­tá­tu by­lo za­há­je­no ve vel­kém a efektním
sty­lu. Do ak­ce by­ly údaj­ně na­sa­ze­ny čty­ři stov­ky po­li­cis­tů a ve­řej­nost by­la pro­střednic­tvím
ti­s­ku zá­so­be­na kaž­dou zjiš­tě­nou ma­lič­kos­tí. Vy­še­t­řo­va­te­lé zjis­ti­li po­do­bu
mu­že, kte­rý ba­líč­ky po­dal na poš­tov­ním úřa­dě v Os­t­rov­ní uli­ci v Pra­ze, a na tom­to
zá­kla­dě pak za­ča­lo ma­so­vé pá­t­rá­ní. Bez­peč­nost na­ko­nec do­šla k zá­vě­ru, že vý­robcem
kra­bi­ček byl vr­šo­vic­ký obuv­ník Sta­ni­slav Pi­lař, kte­rý údaj­ně zho­to­vil ně­ko­lik
de­sí­tek úpl­ně stej­ných dře­vě­ných ka­zet. Mi­ni­s­ter­stvo vni­tra vy­psa­lo půl­mi­lio­no­vou
od­mě­nu, kte­rá mě­la být vy­pla­ce­na to­mu, kdo by svým upo­zor­ně­ním uve­dl po­li­cii na
sto­pu ne­bo ji­nak při­spěl k do­pa­de­ní pa­cha­te­le ne­úspěš­né­ho aten­tá­tu. Svou od­mě­nu
ve vý­ši sto ti­síc ko­run vy­psa­la ta­ké ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ká stra­na.
Dne 15. zá­ří 1947 na­šli ry­bá­ři v jed­né vl­tav­ské tů­ni v Bra­ní­ku ba­lí­ček, kte­rý
ob­sa­ho­val ně­ko­lik ná­lo­ží TNT, zá­pal­ní­ky a zá­pal­né šňů­ry. Po­dle od­bor­né­ho po­sudku
se jed­na­lo o to­tož­nou třa­s­ka­vi­nu, kte­rou ob­sa­ho­val pe­kel­ný stroj v kra­bič­kách.
Od­ha­do­va­lo se, že se ba­lí­ček na­chá­zel ve vo­dě ma­xi­mál­ně tři dny. Po­li­cie ta­ké s velkou
slá­vou ozná­mi­la výsledky svého pátrání, že fik­tiv­ní fir­ma a ad­re­sa ode­sí­la­te­le
ba­líč­ků (par­fu­me­rie K. Ma­lý/Ma­lá) ne­jsou zce­la vy­myš­le­né a že v Pra­ze dří­ve exis­to­va­lo
my­d­lář­ství Anny Ma­lé. V ki­nech se pro­mí­tal do­ku­men­tár­ní film uka­zu­jí­cí
do­lič­né před­mě­ty a po­drob­ně po­pi­su­jí­cí okol­nos­ti ne­úspěš­né­ho aten­tá­tu. Film měl
po­slou­žit k to­mu, aby se pří­pad­ní svěd­ci roz­po­m­ně­li na dů­le­ži­té sku­teč­nos­ti a sdě­li­li
je bez­peč­nost­ním or­gá­nům. Od 20. zá­ří 1947 se však již no­vá zjiš­tě­ní ne­ob­je­vo­va­la
a po­li­cie se pak k pří­pa­du pře­sta­la vy­ja­d­řo­vat.
Drti­no­vo oče­ká­vá­ní, že po­li­cej­ní še­t­ře­ní po­ve­de ke zdár­né­mu kon­ci, ry­chle sláblo.
Je­ho dů­vě­ra v bra­nic­kou sto­pu „by­la ne­jen pod­lo­me­na cho­vá­ním ko­mu­nis­tic­kých
po­li­ti­ků i psa­ním je­jich no­vin, ale sta­la se … ny­ní pří­mo po­de­zře­lá, že je to sto­pa
ne­pra­vá, po­li­cií ne­bo ně­kým nad ní zá­měr­ně zkon­stru­o­va­ná za tím úče­lem, aby
ce­lé vy­še­t­řo­vá­ní uvá­zlo. Čím dál tím ví­ce vzrůs­ta­lo na­še po­de­zře­ní, že je vy­še­t­řová­ní
zá­měr­ně ří­ze­no do sle­pé ulič­ky a že po­li­cie roz­ho­dla svou údaj­nou sto­pu utopit
v bah­ně bra­nic­kých vl­tav­ských tů­ní.“ 58 Ta­ké je­ho pří­tel, nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce
Ja­ro­slav Drá­bek, v hod­no­věr­nost bra­nic­ké­ho ná­le­zu ne­vě­řil, ne­boť „by­lo zjiš­tě­no, že
ře­če­ná tůň je ně­ko­lik me­trů hlu­bo­ká, a li­dé, kte­ří do­mně­lé třa­s­ka­vi­ny vy­lo­vi­li, ne­dove­dli
vy­svě­t­lit, jak to v tak hlu­bo­ké a špi­na­vé vo­dě pro­ve­dli. Ná­pad­né by­lo, že po­li­cie
ne­pře­stá­va­la tvrdit, že skříň­ky by­ly vy­ro­be­ny v Pra­ze a že vý­rob­ce je znám. Ta­ké
jsme už vě­dě­li, že Pi­la­řo­vy kra­bi­ce se od kra­bic s pe­kel­ný­mi stro­ji znač­ně li­ši­ly.“ 59
Dne 25. zá­ří 1947 vy­dal klub ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­kých po­slan­ců us­ne­se­ní, v němž
kon­sta­to­val, že vy­še­t­řo­vá­ní po­ku­su o aten­tát po­stu­pu­je vel­mi po­ma­lu, a ulo­žil čle­nům
bez­peč­nost­ní­ho vý­bo­ru, aby zjis­ti­li, v ja­kém sta­di­u se še­t­ře­ní na­chá­zí, aby po­žá­da­li
mi­nis­tra vni­tra No­s­ka o ry­chlé a svě­do­mi­té pá­t­rá­ní a aby by­la br­zo po­dá­na zprá­va
jak bez­peč­nost­ní­mu vý­bo­ru sně­mov­ny, tak i ve­řej­nos­ti. Dne 7. říj­na 1947 vy­stou­pil
57
AÚSD, f. H. Rip­ka, k. 45, a. j. 1541, záz­nam o roz­ho­vo­ru s pa­ní Be­ne­šo­vou a pre­zi­den­tem re­pu­b­li­ky,
6. 11. 1947.
58
Pro­kop DRTINA, Če­s­ko­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 397.
59
Ja­ro­slav DRÁBEK, Z ča­sů do­brých i zlých, s. 130.
296
|
K A P I T O L A J E D E N Á C T Á