Ukázka z knihy - Vyšehrad

Při­kryl za­čal ry­chle jed­nat, za­jis­til La­di­sla­va Lo­več­ka, Ja­na Kop­ku i je­ho manžel­ku
Bo­že­nu. Jan Kop­ka se již 6. lis­to­pa­du 1947 při­znal k to­mu, že kra­bič­ky ur­čené
pro aten­tát sám při­pra­vil a že tak uči­nil na ob­jed­náv­ku z kraj­ské­ho se­kre­ta­ri­á­tu
ko­mu­nis­tic­ké stra­ny v Olo­mou­ci. Do vy­še­t­řo­vá­ní ale za­sá­hl zá­stup­ce před­nos­ty krimi­nál­ní
ústřed­ny v Pra­ze Jo­sef Gör­ner, kte­rý byl Vá­c­la­vem No­s­kem jme­no­ván do
če­la ko­mi­se pro vy­še­t­řo­vá­ní po­ku­su o aten­tát. Zpo­chyb­nil olo­mouc­kou sto­pu a prohlá­sil,
že sku­teč­ný vý­rob­ce kra­bi­ček byl již dří­ve ob­je­ven v Pra­ze. Na­ří­dil ta­ké, aby
vy­še­t­řo­va­ní by­li pro­puš­tě­ni z vaz­by. Aloi­si Při­kry­lo­vi by­lo vy­tče­no, že se vě­nu­je
pří­pa­du, jenž ne­spa­dá do je­ho územ­ní pů­sob­nos­ti. Me­zi­tím olo­mouc­ká StB do­sta­la
po­kyn z Pra­hy, „aby by­ly pod­nik­nu­ty všech­ny kro­ky k za­hla­ze­ní stop v Krčma­ni“. 61
Vzhle­dem k to­mu, že udá­los­ti na­bra­ly spád a by­lo zřej­mé, že se bez­peč­nost­ní
or­gá­ny do­pouš­tě­ly po­div­ných ma­ni­pu­la­cí, roz­ho­dl se Pro­kop Drti­na pro ak­tiv­ní přístup.
Ve­čer 18. lis­to­pa­du 1947 zor­ga­ni­zo­val ve svém by­tě po­ra­du o dal­ším po­stupu
v krčmaň­ském pří­pa­du. Se­t­ká­ní se zú­čast­ni­li Vla­di­mír Kra­ji­na, Ivan Her­ben,
Ja­ro­slav Drá­bek, Jan Jí­na a Zde­něk Mar­jan­ko. Všich­ni se sho­dli, že ne­lze po­ne­chat
vy­še­t­řo­vá­ní jen v ru­kou po­li­cie, kte­rou ovlá­da­li ko­mu­nis­té. Drá­bek na­vrhl, aby Kraji­na
po­dal u Kraj­ské­ho sou­du v Olo­mou­ci trest­ní ozná­me­ní, jež by umož­ni­lo za­há­jit
še­t­ře­ní i po jus­tič­ní li­nii. Hlav­ním au­to­rem to­ho­to do­ku­men­tu, kte­rý vzni­kl ješ­tě
bě­hem té­že no­ci, byl sám nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce Ja­ro­slav Drá­bek. Dru­hý den se
pak Kra­ji­na s Dráb­kem pře­su­nu­li au­tem do Olo­mou­ce, tak­že ješ­tě 19. lis­to­pa­du 1947
by­lo trest­ní ozná­me­ní u olo­mouc­ké­ho sou­du sku­teč­ně po­dá­no. Še­t­ře­ní krčmaň­ského
pří­pa­du by­lo svě­ře­no do ru­kou stát­ní­ho zá­stup­ce Fran­tiš­ka Do­le­že­la. Jan Kop­ka
byl po­slé­ze zno­vu za­tčen a ke své­mu či­nu se hned do­znal. Jus­tič­ní še­t­ře­ní za­ča­la
be­d­li­vě sle­do­vat olo­mouc­ká Stát­ní bez­peč­nost.
Dne 20. lis­to­pa­du 1947 re­fe­ro­va­lo o po­da­ném trest­ním ozná­me­ní Svo­bod­né slovo,
ná­sle­du­jí­cí den při­ne­slo zprá­vu ta­ké o Kop­ko­vě při­zná­ní. Hned od po­čát­ku by­lo
zřej­mé, že ve vý­vo­ji ce­lé­ho pří­pa­du na­stal vel­ký zlom. Na­je­vo za­ča­ly vy­chá­zet ve­lice
zá­važ­né in­for­ma­ce, kte­ré spo­jo­va­ly ne­po­ve­de­ný aten­tát s pří­sluš­ní­ky KSČ. Již
kon­cem lis­to­pa­du 1947 si před­se­da vlá­dy Kle­ment Gottwald po­zval Pro­ko­pa Drti­nu
a Ja­ro­sla­va Strán­ské­ho k roz­ho­vo­ru o olo­mouc­kém jus­tič­ním vy­še­t­řo­vá­ní. Při té­to
pří­le­ži­tos­ti na Drti­nu bez oba­lu na­lé­hal, aby dal to­to še­t­ře­ní za­sta­vit. Mi­nis­tr sprave­dl­nos­ti
roz­hod­ně od­mí­tl o ně­čem po­dob­ném uva­žo­vat, Gottwal­da ta­ko­vá od­pověď
vel­mi roz­čí­li­la. Po­dle Drti­ny „dě­lal po­div­né gri­ma­sy ob­li­če­je, za­čal se krou­tit
a škle­bit a já měl do­jem, že se mu udě­la­lo špat­ně a že má asi ně­ja­ké vel­ké bo­lesti,
snad v bři­še, a že je jen s nej­vět­ším úsi­lím pře­má­há“. Gottwald se cho­val „ja­ko
ko­me­diant a taj­trlík ne­bo ja­ko blá­zen“ a na­ko­nec za­čal Drti­no­vi ne­po­kry­tě vy­hro­žovat:
„Pa­ne dok­to­re Drti­no, já Vám ří­kám, vy skon­čí­te ja­ko van der Lub­be!“ Na tu­to
šo­ku­jí­cí vě­tu do­ká­zal po­ho­to­vě za­re­a­go­vat Ja­ro­slav Strán­ský, kte­rý údaj­ně od­vě­til:
„Pa­ne mi­ni­s­ter­ský před­se­do, co to ří­ká­te! Co to ří­ká­te! Kdo­pak by po­tom byl ten
Go­e­ring To by byl No­sek! Ano!“ 62
61
Vla­di­mír KRAJINA, Vy­so­ká hra, s. 189. Kra­ji­na se o tom­to po­ky­nu do­zvě­děl od V. Knot­ka.
62
Pro­kop DRTINA, Če­s­ko­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 406–407. Když do­šlo 27. 2. 1933 k po­žá­ru Říš­ské­ho
sně­mu v Be­rlí­ně, byl na mís­tě za­dr­žen Nizozemec Ma­ri­nus van der Lub­be. Byl si­ce usvěd­čen ze za­lo­že­ní
po­žá­ru, ten­to roz­sá­hlý oheň však zjev­ně ne­mo­hl způ­so­bit sám. Na­cis­té v če­le s Gö­rin­gem ob­vi­ni­li ze zor­gani­zo­vá­ní
po­žá­ru ko­mu­nis­ty. V ná­sled­ném zpo­li­ti­zo­va­ném pro­ce­su byl na­ko­nec 22. 12. 1933 van der Lub­be
od­sou­zen k tres­tu smr­ti a po­pra­ven (všich­ni ob­vi­ně­ní ko­mu­nis­té by­li osvo­bo­ze­ni).
298
|
K A P I T O L A J E D E N Á C T Á