ALTRUISMUS motivace nesobeckého chování - Katedra ekologie a ...

Tuf: Altruismus – motivace nesobeckého chování
40 stran komentářů a autorovy odpovědi). Týká se přímo motivace pozorovaného
chování. Jak Rachlin poukazuje, mnohdy nám pozorované chování nic neřekne o
motivaci či plánech druhé osoby. Pokud vidíme někoho koupit si pivo, nevypovídá
to nic o tom, zda dotyčná osoba chce být několik dalších dní střízlivá či opilá.
Každý z nás se tak denně ocitá v situacích, kdy nemá na výběr jen mezi striktně
odmítanou a vždy preferovanou možností.
Rachlin vyzdvihuje (před existencí hypotetických genů pro altruismus, viz
kapitola 1.5.) psychologický přínos altruistického chování pro konkrétního člověka.
Zdůrazňuje, že predispozici k altruistickému chování sice máme, ale člověk se
musí učit, jak vlastní chování projevovat. Z behaviorálního pohledu (narozdíl od
genetického) je altruistický akt sobecký pouze v tom, že uspokojuje osobní potřeby
jeho poskytovatele. Mechanismus, který Rachlin navrhuje, je následovný:
v průběhu života si člověk nápodobou osvojuje sociální normy a způsoby chování,
které uspokojují jeho cíle a díky nim si vytváří obraz sebe sama. Pokud si takto
vytvoří jistý kognitivní rámec (pattern) sebe sama, může pro něj být hodnota této
konstrukce v celku vyšší, než suma hodnot jednotlivých aspektů. Příkladem nám
může být například žena, která je u hořícího domu, ve kterém je cizí dítě. Pokud
se vydá pro dítě, ohrozí tím svůj život. Zjednodušeně řečeno, pokud byla
„vychovávána k úctě k životu“, je pro ni mnohem přijatelnější představa vydat se
zachránit toto dítě s nasazením vlastního života, než si po zbytek života vyčítat, že
se nepokusila ho zachránit. Celkovým patternem je obraz sebe sama jako osoby
soucitné, ochotné pomoci, součástí tohoto patternu je vlastní žití. Tento vztah je
ovšem relativně vágní a proto nelze spoléhat na to, že se daný člověk vždy
v obdobné situaci zachová stejně.
K tomu dodává Baron (2002), že když altruismus není racionální, tak je
iluzorní a v případě iluze může být člověk oklamán. Konkrétně může zaměňovat
korelace za kauzality, jak je tomu u pověrčivého myšlení (Lévi-Strauss 1996),
přisuzovat tak mylně svému jednání (či nejednání) neadekvátní důsledky.
1.4. Morálka očima neurobiologie
Jako příklad biologického vlivu na schopnost prosociálního chování si můžeme
uvést příběh pana Phinease Gagea, ochotného a příkladného mladého muže,
který jako zázrakem přežil bizarní úraz (Damasio 2000). Tento muž žil v XIX.
11