AntropoWebzin 3/2010.

L. BALVÍNOVÁ, T. KRYŠPÍNOVÁ: MNĚ BYLO OSMNÁCT LET A VDÁVALA JSEM SE Z ČISTÝ LÁSKY 241roku později, ale po Vánocích jsem zjistila, že čekámemiminko a nechtěla jsem, nebo v té době ani nešlo, abyse člověk vdával bud’ s bříškem, anebo po narození tohodítěte, tudíž se svatba udělala co nejdříve a narušilo námto trošku plány, které jsme měli.“ (Svatba 1986)O četnosti takto odůvodněných sňatků svědčí i výpověd’další narátorky: „. . . Mně bylo osmnáct let, a vdávalajsem se, z čistý lásky, nemusela jsem, v tý době seprostě vdávala děvčata strašně mladá.“ (Svatba 1974)Z vyprávění této ženy je patrné, že přestože jí osobně seto netýkalo, bylo natolik obvyklé, aby nevěsta byla vesvatební den již nějakou dobu těhotná, že měla potřebu sevůči tomu vymezit.Tento trend potvrzuje ve své studii o sňatečnostiv českých zemích i Ludmila Fialová. Cituje zde MilanaKučeru, který uvádí, že v 50. letech se do devíti měsícůpo sňatku rodilo zhruba 40 % prvních dětí, v 60. letechpolovina a od 70. let sahal počet takto narozených dětík 60 % (Kučera 1994: 105 in Fialová 2007: 17). PodleFialové stála za množstvím mimomanželských těhotenstvívelmi nízká úroveň antikoncepce ve spojení s uvolňujícímise mravy a tlak na ženy, aby nepodstupovaly interrupci.V tomto případě je zajímavá určitá dvojakost přístupuk životu před svatbou. Na jednu stranu nebylozvláštní (minimálně v pozdějších letech), že nevěsta ještěpřed svatbou otěhotněla, na druhou stranu je zde silněpatrný strach z toho, aby nebylo poznat, že se žena vdávájiž „v očekávání “, či aby nezůstala svobodnou matkou.Otázkou samozřejmě zůstává, nakolik se obavy „co bytomu řekli lidé“ týkaly samotné nevěsty. Do značné mírymohlo jít o tlak jejího bezprostředního okolí, napříkladpříbuzenstva, kterému se podvolila a v průběhu dalšíchlet ho přijala za svůj.Dalším obvyklým rysem svateb bylo, že se lidé braliv poměrně brzkém věku. 1 Pro tuto skutečnost existovalovícero důvodů. Některé jsme již zmínily, další naznačujevýpověd’ narátora ženícího se v 50. letech: „My jsme sedo toho docela hnali, protože, to víte (smích), vzájemnývztah muže a ženy je dost silný a my jsme ten vztah chtělilegalizovat, i kvůli podmínkám, bydleli jsme s rodiči.“(Svatba 1954) Důležitost tedy přikládáme i bytové situaciv Československu. Mladí lidé neměli možnost vlastníhobydlení a šance na osamostatnění tak obvykle přišla až sesňatkem, tudíž tuto událost nijak neodkládali.CESTY VÝVOJEZásadní však není jen to, čím si svatby za komunismubyly podobné, ale také to, čím se lišily. Během pěti sledovanýchobdobí se svatby alespoň v některých směrechneustále vyvíjely a tento proces byl viditelně ovlivňovanýpolitickou situací u nás i ve světě.1 Do roku 1989 se průměrný věk žen při prvním sňatku pohybovalkonstantně mezi 21 a 22 lety, po roce 1989 pak začal strmě stoupata v současné době je to téměř 30 let. Dá se předpokládat, že u mužůbyl vývoj podobný, i když se mohl lišit v přesných číslech. Více vizGraf sledující sňatečnost svobodných žen v letech 1961–2009, in: 2010.Český statistický úřad: Grafy populačního vývoje 1950–2009.Jako příklad prvku, který se v průběhu čtyř desetiletíkomunistické vlády v Československu neustále proměňoval,můžeme uvést svatební šaty. Výhodou tohoto vývojeje, že ho lze snadno pozorovat na dobových svatebníchfotografiích, tudíž je možné na první pohled najít prvkyspolečné pro jednotlivá období.Jako příklad prvku, který se v průběhu čtyř desetiletíkomunistické vlády v Československu neustále proměňoval,můžeme uvést svatební šaty. Výhodou tohoto vývojeje, že ho lze snadno pozorovat na dobových svatebníchfotografiích, tudíž je možné na první pohled najít prvkyspolečné pro jednotlivá období.Jak jsme již zmiňovaly, v 50. letech se režim snažilvýrazně nabourat tradiční obraz svatby jako výjimečnéudálosti. Do značné míry se mu to dařilo – ženy sevdávaly většinou v kostýmku, který byl v řadě případůk nerozeznání od normálního civilního oděvu (nebo toprostě civilní oděv byl). Je zde patrný vliv SSSR, kdese některé páry braly dokonce ve zcela unisexových uniformách(Figes 2009: 31), ačkoliv takto radikální přístupse v Československu neprosadil.V průběhu času se však v oblékání od socialistickýchideálů upouštělo a móda začala dohánět trendy západníhosvěta, kromě střihů a materiálu i v napodobování hvězdpopulární kultury. V 60. letech se proto souběžně s uvolňovánímpolitických poměrů měnilo i odívání nevěst. Vrátilse trend bílých šatů, který, ač není původně křest’anský,se na Západě držel kontinuálně od začátku 20. století(Guibert-Fourré 2010: 41). Šaty se zkrátily nad kolenaa většinou měly výrazný střih sukně do tvaru A. Zdobnostčasto doháněl materiál, z dobových fotografií je patrnéčasté užívání krajek a dalších estetických doplňků.70. a 80. léta byla oproti tomu stylově značněnejednotná a z fotek je patrná jistá bezradnost nevěstpři hledání vhodného oděvu. S nástupem normalizace odzvonilokrátkým střihům i progresivním módním trendůma výběr v obchodech se omezil, ale nevěsty se odmítalyvzdát zdobených bílých rób. Ke slovu proto přišla různáprovizorní řešení, často prováděná v domácích podmínkách,nebo švadleny:„Ano, byly nevěsty, které se vdávaly jako v bílé róbě,většinou to šila nějaká švadlena, jak se říká, ze sousedství,protože vlastně nebyla možná žádná volná živnost, takžešvadleny, které šily pro, jako pro lidi příchozí, neexistovaly,jako že by někdo řekl: ´Ano, já mám švadlenu, která setím živí.´ Většinou se tím živil někdo, kdo to uměl, jenžesvatební šaty je na nevyučeného člověka, nebo na člověka,který se tím standardně neživí, asi velké sousto, co se týčeprofesní znalosti, takže některý ty šaty vůbec nedopadlydobře, byl to prostě docela děs (smích).“ (Svatba 1986)Na fotkách z dob normalizace proto najdeme nevěstyv šatech různých střihů, délek i barev, a často neuměléhoprovedení. Ke konci 80. let se pak začaly prosazovat bíléróby západního typu šité podle střihů ze západoněmeckéhočasopisu Burda. Ten se do Československa dostával jenv několika výtiscích pro prodejnu zahraničního tisku, ženytak často střihy obkreslovaly, půjčovaly časopis svýmsousedkám a kamarádkám, případně se ho snažily získat