AntropoWebzin 3/2010.

ZBYNĚK TARANT: POCHOD ŽIVÝCH 227a důvěru v mladé lidi – v novou generaci, kteráse sem schází každý rok, aby dokázala, že světse změnil, musí změnit a také se změní! My,nevyhnutelně stárnoucí přeživší, jsme cestovalina velkou vzdálenost z celého světa, abychomsdíleli své bolestné příběhy se studenty zde přítomnými.Vzdáváme úctu Vaší síle a odhodlání.Naší židovské mládeži: Svou účastí zde symbolizujetenaději a budoucnost židovského lidu.Z celého světa jste byli přivedeni sem. Každýkrok, který učiníte z Osvětimi do Březinky, jekrokem ke svobodě, krokem ke spravedlnostia k toleranci. Ne pouze pro židovstvo, nýbržpro všechny národy lidské rodiny. Pochodeňvzpomínek je nyní předávána z jedné generacena další. Se zazněním šofaru, započneme nášpochod. . . “Po zaznění šofaru a půlminutě ticha se pochod vydáváosvětimskou branou směrem na pochod do Březinky.Pochod sám je spíše volně plynoucím davem, nežli organizovanýmmaršem. Lidé si prohlížejí okolí, fotografují, bavíse navzájem, společně nesou vlajky, případně jiné symbolyreprezentující jejich zemi a vysílající organizaci. Někteřízpívají, skandují, smějí se. Během samotného pochodujsou spíše zaujati velkým množstvím lidí okolo sebe.Většinu účastníků tvoří mladí lidé a dávají se vzájemnědo hovoru. Někteří vzájemně vyměňují odznaky či plaketysvých organizací. Při průchodu vyvýšenými místy, kde jemožno celý průvod přehlédnout, intenzivně fotografují.(Význam intenzivního fotografování, jakožto reakce naaktuálně silný prožitek mystéria či blízkosti smrti, nebyldoposud antropology plně doceněn. . . ) Pochod se místyzastavuje, a to i na delší dobu, ovšem účastníci jsoutrpěliví a ukáznění. Sporadicky se ozývá zpěv židovskýchlidových písní. Izraelské vlajky vlají ve vzduchu.V místě, kde se pochod blíží k Březince a přecházíželezniční vlečku vedoucí do tohoto místa, se odehrávájeden z domluvených rituálů. Ti, kdož se pochodu účastnilipřímo s organizací International March of the Living,měli k dispozici dřevěné cedulky, na které mohli napsatlibovolný vzkaz. Tyto se pak zapichovaly do kolejištěvedoucího do Březinky (ono z historických fotografiíznámé kolejiště projíždějící cihlovou branou do vyhlazovacíhotábora). Cedulek jsou stovky. Nápisy, nejčastějipsané anglicky a hebrejsky obsahují bud’ kondolencekonkrétním rodinám, případně obecná vyjádření spadajícído tématu „jizkor“ („pamatujme“) a „never again“(„nikdy více“). Některé vzkazy se snaží oslovit zesnulé,jiné kupodivu hovoří hlavně k přeživším („Dear survivorsof Auschwitz. . . “). V kolejišti, které je v mnohémsymbolické (vyjadřuje „modernost“ či „průmyslovost“použitých prostředků a je současně cestou, jíž se většinaobětí do Březinky dostala), se sporadicky objevují i svíčky.Ze štěrku mezi pražci jsou na kolejnice pokládány jednotlivékamínky. Účastníci si celý úkon opět intenzivněfotografují.Průvod prochází hlavní branou do rozsáhlého prostorubývalého vyhlazovacího tábora Březinka. Účastníciz české Židovské liberální unie troubí v průchodu na šofarya skandují „am jisra’el chaj“ 2 . Po vstupu do prostoruvyhlazovacího tábora se hovor vytrácí a převládá rozpačitéticho. Obrovský prostor snadno pohltí celý dav, který serozpadá na jednotlivé výpravy. Účastníci, sami nebo v doprovoduprůvodců, procházejí táborem. Mlčky bloumajírozsáhlým komplexem. Z plochy, kde má za pár okamžikůzačít hlavní ceremoniál doléhá hlas chladně předčítajícíjména dětských obětí. Jméno, věk, země původu. Anglickya hebrejsky. Mnohokrát zazní „Czechoslovakia“.CEREMONIÁL V BŘEZINCEProgram hlavního ceremoniálu je složen z projevů předníchizraelských a židovských osobností, hudební produkce,slavnostního zapálení světel menory, krátké bohoslužbysestávající z modliteb Kadiš a El Male´ Rachamim,a izraelské hymny v samotném závěru. V roce 2010promluvili Natan Šaranski, rabín Israel Meir Lau (bývalývrchní rabín Izraele a jeden z otců myšlenky „Pochoduživých“), Kathy E. Manning, ale také členové knesetua zástupci izraelské armády (dále jen IDF). Ceremoniálsamotný je koncipován velmi emotivně. Jako by místosamo o sobě nebylo dostatečně depresivní. . .Hlavním bodem ceremoniálu je slavnostní zapálení šestisvětel:1) Světlo je zapalováno za spravedlivé mezi národy2) Světlo je zapalováno za všechny přeživší3) Světlo má být připomínkou šesti milionů Židů a dalšíchněkolika milionů z ostatních národů4) Světlo má připomínat 1,5 milionu zavražděnýchžidovských dětí5) Světlo je zapalováno za druhou a třetí generacipotomků přeživších, kteří jsou často obětí přenosutraumatu6) Světlo je zapalováno za stát Izrael a IDFŠest světel má rovněž symbolizovat šest milionů a můžerovněž evokovat šest postranních světel menory. Zapáleníjednoho dalšího by již bylo symbolem příchodu mesiáše.Zapalování šesti, případně dvou světel za oběti holocaustujsem již pozoroval i v jiných případech, např. na pietní akcina Mezinárodní den památky obětí holocaustu 27. ledna2010. V judaismu se svíce za zemřelé obvykle zapalujína jorcajt, tj. k připomenutí památky zesnulého ve výročíúmrtí dané osoby.INTERPRETACEPochod živých má být židovským nacionalistickým manifestem,v němž je Osvětim pouze dílkem skládačky. Cílemje skrze připomenutí strašlivé minulosti posílit ochotubojovat za současnost, at’už je jakákoliv. Nejde jenom o to,2 Tzn. „At’ žije lid Izraele!“ Někdy je zvykem přidat se slovy: „Lanecach!“(tj. „navěky“).