AntropoWebzin 3/2010.

BARBORA MACHOVÁ: MIGRACE A ETNOKULTURNÍ PROCESY 221ale bulharští Maloazjanci do měst migrovali v mnohemmenší míře. Důvodem mohla být větší majetnost Trakijců(byly jim vyplaceny reparace), a tedy pocit ekonomickézajištěnosti při migraci do měst, nespokojenost s hospodářskými,sociálními a kulturními podmínkami v novýchsídlech (často se usadili v obcích „po Turcích“) či fakt, ževe většině vesnic byli Trakijci v menšině a nově příchozí,tedy v horším postavení oproti již usídleným Maloazjancůmnebo „starousedlíkům“ (Bulharům či Albáncůmv Mandrici, kteří zde žili již před rokem 1912).Cílovými místy této ekonomické migrace byly prosperujícívesnice v regionu (Pelevun) a město Ivajlovgrad,především rozvíjející se průmyslová centra ve vnitrozemíBulharska (Stara Zagora, Dimitrovgrad, Chaskovo, Plovdiv,Sofie). Na Ivajlovgradsku se vyvíjel pouze potravinářskýa zpracovatelský průmysl, proto se zde nerozšířilamožná strategie, kdy velká část vesničanů, která přišlamechanizací zemědělství o zaměstnání, zůstala bydletv obci a dojížděla pravidelně za prací do blízkého průmyslovéhocentra. V ivajlovgradských vesnicích zůstávalipouze zemědělští pracovníci – zaměstnanci družstev a částobyvatelstva přešla do sektoru služeb.Obecně se v Bulharsku z venkova do měst stěhovalozejména křest’anské obyvatelstvo. Muslimové – Pomacia Turci na venkově zůstávali. Byli vlivem historickopolitickéhovývoje více připoutáni k půdě než bulharštíkřest’ané. V osmanské říši, kde byly majetkové vztahyurčovány příslušností k náboženství, muslimové vlastnilia obdělávali větší množství půdy. Obživa venkovskéhomuslimského obyvatelstva v Rodopech byla téměř výhradněspojena s obděláváním půdy a chovem, zatímcorodopští křest’ané se živili řemesly a sezonně migrovali zaprací. (Brunnbauer 2004: 153–164) Dalším důvodem proTurky a Pomaky, proč nemigrovat do bulharských měst,bylo i jejich postavení příslušníků etnické, respektive subetnickémenšiny a z toho plynoucí obavy z diskriminacebulharskou majoritou.V druhé polovině 20. století bylo Ivajlovgradskonejen výchozí, ale také cílovou oblastí pracovních aekonomických migrací. Po vysídlení Bulharů zde totižparadoxně chyběla pracovní síla v zemědělství. Do prázdnýchdomů ve všech zkoumaných vesnicích přicházelijiž od konce 50. let Pomaci ze středních a východníchRodop a od 70. let Turci z Kărdžalijska a dalších oblastívýchodních Rodop. Zpočátku byla jejich migrace sezonní,migrovali například v době žní. (AIF II, spis č. 89)Pomacké rodiny ze středních Rodop se věnovaly chovuovcí a hovězího dobytka. Tato migrace byla individuálnía neorganizovaná. Některé rodiny se v cílových vesnicíchusazovaly na několik let, některé odcházely jinam a jinézůstávaly na trvalo. Tento trend trvá dodnes.Po roce 1989 nastalo v Bulharsku období politickéa ekonomické transformace. Do života venkovských obyvatelzasáhl rozpad jednotných zemědělských družstev,vysoká nezaměstnanost a hluboká hospodářská krize. Urbanizacev 90. letech pokračovala a díky otevření hranic„na Západ“ se po více než čtyřiceti letech objevily možnostiekonomické migrace do zahraničí. Bulhaři migrovalizejména do zemí Evropské unie, a do Spojených státůamerických a do Kanady. Muslimové, Turci a v menšíchpočtech i Pomaci, kteří v migraci viděli možnost uniknoutasimilačním tlaků bulharského státu, odcházeli zejména doTurecka. Část těchto vystěhovalců se po několika letechdo Bulharska vrátila. Přesto v 90. letech 20. století odešloz Bulharska asi milion osob.V roce 2008 bylo Ivajlovgradsko stále etnicky smíšenouoblastí. Kromě obcí s bulharskými Maloazjancia Trakijci se v regionu nacházely bulharské „starousedlické“obce, jedna albánská obec a obce s pomackýma tureckým obyvatelstvem, případně s oběma skupinamiv jedné lokalitě.Pro nastínění migračních pohybů a etnických poměrův nedávné minulosti použiji příklad vesnice Pelevun.V Pelevunu žije 137 stálých obyvatel, z nichž asi desetosob je mladších 35 let. Většinu obyvatel tvoří potomcimaloasijských Bulharů, Kodžabunarců, kteří se zde usadiliv roce 1914. Další, početně menší skupinou, jsouPomaci, kteří pocházejí ze středních Rodop a usadili sezde v 60. letech 20. století. Pracovní příležitost mladýmmužům z celého regionu a také sezonním pracovním migrantůmposkytují místní kamenolomy. Pracovní migrantijsou zpravidla Turci, protože Bulhaři hledají pracovnípříležitosti spíše ve městech nebo v zahraničí, a Pomaci– pokud nemigrují do měst nebo do zahraničí – se zaměřujína zemědělství a pěstování tabáku. V roce 2008bydlelo v Pelevunu osm Turků z vesnic na Kărdžalijsku(asi 100 kilometrů západně od Pelevunu). Po měsíci sevždy střídali s dalšími dělníky. Blízkost Řecka a možnostvýdělku v „bohatší “ zemi motivovala řadu obyvatel Pelevunuv mladém a středním věku k odchodu za pracík jižním sousedům. V Řecku v roce 2008 pracovalo asideset Bulharů a velká část Pomaků z Pelevunu. Tatopracovní migrace byla sezonní. Jeden nebo dva členovédomácnosti zůstávali v Pelevunu a ostatní členové, častomanžel (nebo manželka) a dospělé děti, pracovali povětšinu roku v Řecku a do vesnice se vraceli na několikměsíců v roce.Rozsáhlé migrace na Ivajlovgradsku v první polovině20. století tedy byly většinou důsledkem vzniku novýchhranic – zčásti určovány přímo etnickou politikou balkánskýchstátů, zčásti probíhaly spontánně. Migrace obyvatelv druhé polovině 20. století měly zpravidla ekonomickoumotivaci.Trvalým usídlením přistěhovalců v novém sídle začínajíetnokulturní procesy. Na Balkáně, kde byly migracečastou událostí v životě jednotlivců a celých společenstvípo staletí, docházelo k interakci různých etnik a regionálníchskupin velice často. Neexistovaly tu jasné etnickéhranice, různé etnické skupiny žily po staletí vedle sebev sousedních osadách, vesnicích a městských čtvrtích.Ve zkoumaném regionu lze ve 20. století identifikovatřadu exogenních a endogenních etnických procesů.Prvním východiskem pro analýzu bylo soužití regionálníchskupin jednoho etnika v jedné obci v první polovině20. století, druhým východiskem pak soužití různýchetnických a subetnických skupin v jedné obci ve druhé