Therihar Kyllinvainn
Therihar Kyllinvainn
Therihar Kyllinvainn
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
Horší než smrt<br />
<strong>Therihar</strong> <strong>Kyllinvainn</strong>
Horší než smrt<br />
Ozvalo se zabušení na dveře. Bylo sice silné, ale ne zase tak moc. Důvod byl zřejmý na první pohled. Dveře totiž<br />
stěží držely pohromadě a skládaly se z děravých a částečně shnilých prken. Vedly do špinavé, tmavé kobky v druhém<br />
patře sklepů jednoho z mnoha domů této chudinské čtvrti. Přestože však místnost vypadala jako kobka toho nejhoršího<br />
vězení, bylo vidět, že se jí kdosi pokoušel vtisknout poněkud honosnější ráz. Tak například nábytek, pokud se tak dá nazývat<br />
jeden stůl ze dvou beden a tří napříč položených prken, se židlí, kterou v tomto případě představovala třetí bedna<br />
postavená na výšku. Kromě těchto dvou předmětů denní potřeby se zde nacházel menší stolek, který by se dobře vyjímal<br />
ve vstupní hale domu významného obchodníka a skříň na knihy se skleněnými dveřmi, ale knihy nahradily lahve<br />
s alkoholem a skrze sklo dveří nebylo skoro vidět. Podlahu pokrývala vrstva slámy, nebo něčeho, co se dalo slámou nazývat.<br />
Asi tak před pěti lety. A na tom se, jako perla v kupce hnoje, vyjímal rudý koberec. Sice prošlapaný a na několika<br />
místech politý a propálený, ale stále to byl skutečný koberec. Předmět, který do této čtvrti patřil asi tak stejně, jako slon<br />
na polární ledovec.<br />
Za stolem seděl muž s prošedivělými vlasy, mohutné postavy a bez levého oka. Místo něj měl v obličeji jen prázdný<br />
oční důlek a ani se nenamáhal s jeho zakrýváním. Dlouhá jizva vedoucí přes zničené oko začínala ve vlasech nad čelem<br />
a končila na čelisti. Dávala široké a ploché tváři děsivý vzhled a její majitel si to plně uvědomoval. Na sobě měl košili<br />
tak neuvěřitelně špinavou, že by zřejmě i městská stoka s odporem ustoupila, kdyby ji do ní hodil. Pod deskou stolu vykukovaly<br />
tlusté nohy plné šrámů a jizev, oblečené do krátkých, rozdrbaných kalhot. Místo bot měl muž pouze něco jako<br />
sandály, ale každý, i ten nejneschopnější švec, by se musel studem propadnout, kdyby měl tohle komukoli nabídnout<br />
k prodeji. Sandály totiž nebyly nic víc, než silná kůže sloužící jako podrážka a několik řemínků z tenčí vydělané<br />
kůže, ovázané kolem nártu a kotníku. Na první pohled bylo zřejmé, že muž si tu podivnou náhražku obuvi upevnil<br />
na nohy již před dlouhým časem a v blízké ani vzdálenější budoucnosti její zutí neplánuje.<br />
„Kterej blbec?“ zavrčel a zvedl oko od dlouhého tesáku, jehož ostří právě opravoval.<br />
„Erreth a Feryl,“ ozvalo se za dveřmi a hlas mluvčího se zřetelně chvěl.<br />
„Co tu chcete?“ tázal se muž otráveně a odložil brusný kámen.<br />
„Našli jsme vašeho syna,“ ozval se stejný hlas.<br />
„Výborně! Kde byl ten zmetek?“ zaradoval se chlap a zvedl se na nohy. Než došel ke dveřím, zasunul si tesák<br />
za kožený opasek. Odsunul petlici, která byla na těchto dveřích spíš k smíchu, než k jejich zajištění, a otevřel dveře<br />
dokořán.<br />
„Kde je?“ zeptal se okamžitě, když za nimi uviděl pouze dvě postavy.<br />
„Nooo.“<br />
„Říkali jste, že jste ho našli, tak kde ho máte?!“<br />
„Máme ho přímo tady, šéfe,“ dovolil si Erreth, menší z dvojice a zvedl ruku s malým pytlem z hrubé juty.<br />
„Co to je?“ nechápal zaražený šéf a díval se střídavě na pytel a na ty dva. Byl tak zaskočený tou odpovědí, že ho přešel<br />
první nával vzteku, když za dveřmi nenašel svého syna, ale jen tyhle dva neschopné poskoky.<br />
„Váš syn, sáhibe,“ ozval se pro změnu ten vyšší jménem Feryl. „Tedy, to, co z něj zbylo.“<br />
„Cože?“ šéfův hlas zněl zaraženě. Pytel byl malý, a to, co se v něm ukrývalo, bylo velké asi jako zelná hlávka. A co<br />
v tom pytli zřejmě je, mu došlo ještě dřív, než mu to stihli prozradit.<br />
„Kdo to udělal?!“ zařval, až se poskoci přikrčili.<br />
„Nevíme,“ přiznali se oba bez váhání.<br />
„Kde jste ho našli?“<br />
„Pod Torkrestem.“<br />
„Co tam, u bohů, dělal?!“<br />
„Nemáme potuchy, ale nebyl sám.“<br />
„Kdo tam byl s ním?“<br />
„Dur s Aferem.“<br />
„Kde jsou ti dva? Jak to, že neochránili mého syna? Přinutil jsem je přísahat, že pokud za něj nepoloží své bídné<br />
životy, postarám se, aby toho jejich rodiny pořádně litovaly!“<br />
„Ale oni své životy položili,“ dovolil si opět Feryl a vytáhl zpoza zad další pytel. Rýsovaly se v něm dvě zelné<br />
hlávky.<br />
„A kde je jejich zbytek?“ zeptal se šéf po chvilce překvapeného ticha.<br />
„Nic víc, tam nebylo.“<br />
„Takže jim někdo usekl hlavy a nechal je pod Torkrestem, abyste je našli? Torkrest je naše území! Kdo si to mohl<br />
dovolit?!“<br />
„Oni jim hlavy neusekli,“ pípl Erreth.<br />
„Co to žvaníš?!“ utrhl se na něj šéf.<br />
„Raději se podívejte,“ nedal se menší poskok a podával mu pytel. Šéf zaváhal, ale pak si pytel vzal, rozvázal uzel<br />
na jeho vršku a podíval se dovnitř. Z obličeje mu zmizela všechna barva. Oba poskoci s uspokojením sledovali, jak<br />
se obávaný šéf větší části chudinské čtvrti zakýval, až se ramenem opřel o stěnu chodby.<br />
„Kdo to byl?!“ zachrčel.<br />
-2-
Zdeněk Jukl<br />
„Váš syn, má tetování nad levým uchem,“ ozval se Feryl.<br />
„Kreténe!!“ zařval na něj šéf z těsné blízkosti a chytil ho jednou rukou pod krkem. „Ihned vyrazíte nahoru, rozumíš,<br />
a do hodiny, ne, to je moc pozdě, za půl hodiny to musí vědět všichni chlapi, donašeči, špehové a přisluhovači,<br />
jasné? Chci vědět, kdo to udělal a chci to vědět ještě dnes, rozumíš, magore?! Chci toho chlapa, co tohle udělal<br />
mému synovi a pak ho pomalu vykastruju, rozkrájím, rozlámu a zaživa ho stáhnu z kůže, kterou si pak přibiju na stůl!<br />
Z jeho lebky budu pít na synovo zdraví v podsvětí a s jeho zuby budu hrát v kostky, rozumíš?! Chci ho mít tady do slunce<br />
východu a nepřejte si mě, jestli to tak nebude!! A teď mi táhněte z očí, nebo začnu s váma!!“<br />
Ozvalo se tlumené bouchnutí, jak na podlahu dopadl druhý pytel a Erreth se dal na úprk. Vyšší poskok se trochu zdržel,<br />
protože když ho šéf pustil, musel nejprve chytit trochu dechu a až potom mohl vyrazit za svým komplicem.<br />
Šéf se obrátil zpět, zavřel za sebou dveře a posadil se za stůl. Opatrně na něj položil pytel, otevřel ho a obnažil tak<br />
jeho obsah.<br />
Byla v něm hlava. Nebylo pochyb, že jde o hlavu jeho syna, protože pouze jeho syn nosil takové tetování nad levým<br />
uchem. Byla to poslední móda mezi spodinou města, nechat se tetovat za ušima. Každé tetování bylo jedinečné. Použít<br />
tetování někoho jiného se trestalo okamžitou a bolestivou smrtí. Ale to bylo také všechno, podle čeho mohl svého syna<br />
identifikovat. Hlava neměla žádný obličej. Někdo odtrhl z lebky celou tvář, ale ponechal v ní oči, zuby a jazyk. Na stole<br />
nyní ležela krvavá lebka a šklebila se na něj.<br />
Poskoci vyběhli z domu a zadýchaně se zastavili u čtveřice chlápků postávající na ulici před domem.<br />
„Šéf s vámi pěkně vyběhl,“ šklebil se spokojeně Kan, šéfova levá ruka, kat nepohodlných kumpánů a více než dobrý<br />
šermíř. Jako jeden z mála v chudinské čtvrti prošel skutečným vojenským výcvikem a svůj meč ovládal jako mistr. Jeho<br />
jméno bylo známo nejen po chudinské čtvrti, ale po celém městě a i jeho vzdálenějším okolí. Stačilo, aby se jen objevila<br />
fáma o tom, že šéf, jeho skutečné jméno nikdo neznal, posílá Kana na určité místo a okamžitě tam vypukla tichá hysterie.<br />
Kan totiž nikdy nejezdil sám, ale držel si kolem sebe tlupu těch nejlepších bojovníků, které mohl ve městě sehnat.<br />
On a jeho tlupa děsili město i okolí, ale nikdo s nimi nedokázal nic udělat. Dokonce i městská stráž střežící vnitřní<br />
město, ukryté za hradbami a obývané těmi bohatšími a bohatými, se jim hleděla držet z cesty. Ale Kan věděl, alespoň<br />
prozatím, kam až může zajít a vnitřní město navštěvoval pouze zcela výjimečně, pod rouškou tmy a nepozorovaně.<br />
Ovšem před jeho hradbami nezemřel ani jediný člověk, bez rozdílu pohlaví, věku nebo vyznání, aby o jeho smrti Kan<br />
něco nevěděl. Říkalo se dokonce, že Kan proklíná každého, kdo si dovolil zemřít přirozenou smrtí a ne jeho mečem,<br />
nebo mečem někoho z jeho tlupy.<br />
Kan si na téhle pověsti zakládal, protože mu umožňovala děsit prosté lidi jen svým zjevem. Na druhou stranu, pokud<br />
s někým bojoval, držel se šermířské cti a jeho soupeř si mohl být jistý, že zemře v poctivém souboji. Většinu mrtvých<br />
měli ve skutečnosti na svědomí Kanovi bojovníci.<br />
Vysoký asi šest stop, štíhlý a pružný, opálený neustálým pobytem na sluncem zalitých ulicích s jasnýma a bystrýma<br />
očima. To byl Kan na první pohled. Dalo se říct, že je ten typ, který to nebude mít u žen moc těžké. Oblékal se přísně<br />
prakticky. Oděv se skládal z hnědých nohavic, tmavě zelené tuniky, přes kterou nosil kožený kabátec a bot s měkkou<br />
podrážkou, aby se mohl pohybovat co nejtišeji. Na opasku měl kromě tašvice zavěšený meč a dýku. Předloktí si chránil<br />
nátepníky ze silné kůže zesílené plechovými pásy. Tmavé vlasy na ramena si stahoval čelenkou, což byl asi jediný ústupek<br />
momentální módě.<br />
Jeho doprovod byl oblečen velmi podobně. Důvod byl prostý. Kan strávil dlouhou dobu v armádě a i když mu<br />
jednotné oblečení nikdy k srdci nepřirostlo, moc dobře věděl, že v bojové vřavě je mnohem snadnější rozlišit přítele<br />
podle oděvu, než se mu pokoušet zaostřit na obličej.<br />
„Kdybys tam byl s náma,“ oddechoval menší poskok, „utíkal bys ještě rychleji.“<br />
Kanovi zamrzl smích na rtech a jediným ladným pohybem vytáhl z pouzdra dokonale vybroušený meč. Měl jich desítky.<br />
Sbíral je tak, jako je sbírali boháči, ale Kana nezajímala jejich zdobnost, pokud je nechtěl výhodně prodat. Podle<br />
jeho názoru musel být meč v první řadě dokonalou zbraní a až pak, když se osvědčil nejméně ve dvou rvačkách,<br />
se mohlo začít uvažovat o nějaké rytině nebo podobné výzdobě. Meče si brousil sám a byl v tom více než dobrý.<br />
Dokonce se o něm šeptalo, že jednou vlastnoručně broušeným mečem rozsekl muže v kompletní zbroji. Nyní přiložil<br />
špičku své obávané zbraně na krk malého poskoka.<br />
„Řekni to ještě jednou,“ pronesl tiše a jemně, jako když hladí samet.<br />
„Našli jsme šéfova syna!“ vykřikl místo malého velký poskok.<br />
„No a co,“ podíval se na něj Kan.<br />
„Zbyla z něj jen hlava, lebka bez obličeje a z jeho strážců taky, našli jsme je pod Torkrestem!“ vychrlil ze sebe Feryl.<br />
Kan ztuhl. Rty se mu sevřely do úzké přímky a sledoval ho pohledem hladové vlčí smečky.<br />
„Pod Torkrestem?“ zeptal se pouze.<br />
„Jo! A šéf chce mít toho, kdo jeho syna zabil, do rána u sebe, aby ho mohl zabít a…,“ byl však přerušen Kanem.<br />
„Alro, Tasahu, Erasi, pošlete to dál. Pak sežeňte chlapy a za čtvrt hodiny ať jste všichni u Torkrestu. Trochu se tam<br />
porozhlédneme. A vy,“ ukázal prstem na oba poskoky, „půjdete s námi jako průvodci.“<br />
Nedovolili si odporovat.<br />
-3-
Horší než smrt<br />
Alro, Tasah a Eras splnili Kanův pokyn rychle a dokonale. Ostatně, nebylo to nic těžkého. Organizace šéfovy tlupy<br />
byla lepší než v armádě, protože se vládce tlupy všichni báli víc než ďábla nebo démonů. Ta část chudinské čtvrti, kterou<br />
tlupa přímo ovládala, věděla o smrti i způsobu zabití šéfova syna dříve, než se muži sešli u Torkrestu. Nastalo vyděšené<br />
hledání. Jako první se prověřoval pohyb příslušníků nepřátelských tlup. Mnoho jich nebylo, protože šéfova tlupa<br />
byla zdaleka největší a nejsilnější. Menší s ní raději spolupracovaly, aby se vyhnuly rychlé a krvavé likvidaci.<br />
Přesto, hlavně na opačné straně města, byly skupiny, které s tou šéfovou otevřeně bojovaly, spoléhajíc hlavně na vzdálenost,<br />
která je dělila. Vnitřní město mělo v průměru téměř pět mil, ale vnější město, které postupně směrem od hradeb<br />
obývali stále chudší a chudší lidé a ztracené existence, tvořilo mezikruží o šířce od deseti mil, v místě, kde vedly obchodní<br />
stezky, konaly se pravidelné trhy a žili zde řemeslníci a menší obchodníci, všichni pravidelně platící výpalné šéfově<br />
tlupě, až po třicet mil v té části, kde sídlil šéf. U hradeb tu ještě stály kompletní domy, které měly dokonce i okna<br />
s okenicemi a funkční dveře, ale jak se vzdálenost od města zvětšovala, domy se měnily a nakonec se zde rozkládalo<br />
rozsáhlé sídliště z vepřovic. Místo oken zde do světa hleděly jen prosté malé díry ve zdech a střechy tvořily větve<br />
a drny. Některé domy byly větší, jiné delší, další zase nebyly nic víc, než krytem vstupu do podzemí. Mezi domy zůstaly<br />
uličky sotva tak pro jednoho chodce, ale běžně se zde snažili projít tři současně.<br />
A jako zajímavost se ve vzdálenosti tří mil od hradeb vnitřního města táhla linie dalších hradeb. Byly postaveny před<br />
třemi staletími, v době, kdy mělo město méně obyvatel než dnes, ale mělo stejnou, nebo snad dokonce větší vojenskou<br />
cenu. Vnější hradby dnes potřebovaly nutnou opravu, ale vládce města, Anibrul z bohatého a mocného rodu Syrkistů, je<br />
raději nechával chátrat. Měl tak trochu pravdu. Předměstí bylo tak rozsáhlé, že pokud by kdokoli na město zaútočil, vykrvácel<br />
by v jeho úzkých uličkách, daleko před hradbami. Navíc, do deseti mil od předměstí se nacházely čtyři mocné<br />
pevnosti se stálou posádkou, chránící všechny významné přístupy k městu. Dávaly tak městu značný pocit bezpečí,<br />
i když se ani zdaleka nemohly měřit s pevnostmi tvořící prstenec kolem královského města, tři sta mil jihovýchodně<br />
od Mykashe, jak se město jmenovalo.<br />
Torkrest byla jedna ze stovek bašt, zpevňujících vnější hradby. Původně se možná jmenovala jinak, ale dnes jí nikdo<br />
neřekl jinak, než podle jejího velitele, který v ní padl i s celou svou posádkou, když bylo město naposledy obléháno.<br />
Jejich odpor dal obyvatelům města dostatek času, aby přesunuli k ohrožené baště těžké zbraně a rozhodným protiútokem<br />
zatlačili útočníky za hradby. Dnes v ní město nikdo nestřežil, snad jen chlapci z okolí si zde občas hrávali<br />
na Torkresta a jeho vojáky. Ale dnes zde bylo pusto a prázdno. Torkrestova bašta se tyčila před Kanem a jeho muži jako<br />
pevnost střežící nějaké děsivé tajemství. Hradby, včetně bašt, byly zhotoveny z místních skal černé barvy, což dodávalo<br />
opevnění tajemný vzhled.<br />
Kan se zastavil před vchodem do bašty a zastrčil si palce za opasek ze silné kůže. Chvíli si mlčky prohlížel masu kamene<br />
tyčící se nad ním k nebi do výše několika pater a pak rázně vykročil. Prošel dveřmi širokými tak právě na jednoho<br />
muže a pokračoval chodbou za nimi. Po několika krocích se chodba dělila na dvě. Obě byly schodišti a jedno stoupalo<br />
vzhůru, do místností lukostřelců a kušiníků a končilo na horní plošině, kde stávaly balisty, katapulty a trebuchety. Druhé<br />
schodiště klesalo do podzemí. Pod hradbami vedlo nad sebou několik pater podzemních chodeb, které měly hned několik<br />
účelů. Za prvé se jimi mohly přesouvat posádky bašt, dopravovat munice a proviant, ale také sloužily jako detekce<br />
snahy o podkopání. Ve stěnách chodeb bývaly zabudovány trubky s vodou, a pokud by se útočníci podkopali pod hradby,<br />
zcela jistě by narazili na některou z chodeb. Jakmile by prorazili stěnu chodby, praskly by trubky a v baštách by<br />
vodoznaky okamžitě ukázaly, ve kterém úseku došlo k průniku. Systém byl geniálně jednoduchý a plně funkční, dokud<br />
z trubek postupně nezmizela voda.<br />
„Kde jste je našli?“ zeptal se Kan Feryla.<br />
„Dole, na třetím podlaží,“ odpověděl Feryl a již nyní se klepal jako osika ve větru.<br />
„Pochodně!“ rozkázal Kan a počkal, až se trojice chlapů vrátí s hořícími pochodněmi. Šest pochodní dalo celkem<br />
dost světla a tak mohli sestupovat do nižších pater. Kan šel v čele, s pochodní před sebou a mečem v ruce. Přestože pochodeň<br />
hořela celkem dobře, viděl sotva na několik kroků a obezřetnost byla na místě.<br />
Postupně prošli skrz dvě horní podlaží, až nakonec sestoupili do třetího a nejhlubšího. Schodiště zde končilo na kamenné<br />
podlaze a mohli si vybrat ze dvou směrů.<br />
„Kam dál?“ zeptal se Kan tiše.<br />
„Doprava,“ hlesl Feryl a třesoucí pravicí ukázal chodbou. „Jen sto kroků. Je tam rozcestí a jedna chodba vede<br />
do města. Tam jsme je našli.“<br />
„V té chodbě?“<br />
„Ne, na tom rozcestí. Hlavy ležely u sebe, každá se dívala do jedné chodby.“<br />
„Cože?!“<br />
„Je to tak,“ přidal se Erreth na obranu svého parťáka.<br />
„Tak jdeme a vy dva dopředu,“ rozhodl Kan a pobídl mečem Erretha s Ferylem do kroku.<br />
„Ale my nemáme zbraně!“ bránil se hlasitě Feryl a odmítal se pohnout. Kan však jen kývl prstem a během vteřiny<br />
svírali oba po jednom meči. Byly to krátké meče, celkem dobře se hodící do rvaček v lokálech a úzkých uličkách, kde<br />
by byl meč normálních rozměrů jen na obtíž, ale to jim stejně nepomohlo. Ani jeden z nich neuměl šermovat, a když už<br />
-4-
Zdeněk Jukl<br />
se k nějakému boji dostali, spoléhali na kameny, klacky a hbité nohy, které je mohly během několika vteřin dostat<br />
do bezpečí.<br />
„Další přání?“ zavrčel Kan a položil Errethovi špičku meče na hrdlo. Poskok neřekl ani popel, pomalu, aby se nepořezal<br />
o ostří Kanova meče, se otočil a drže meč v tom nejnemožnějším úhlu, vyrazil po boku svého parťáka do tmy.<br />
Kan šel krok za nimi s pochodní nad hlavou a mečem pohotově.<br />
Celá Kanova jednotka čítala přes dvacet mužů, když si odmyslíme ty dva v čele, kteří jako bojovníci měli cenu<br />
menší než nulovou. Pokud by došlo na boj, Kan by je nejspíš odrovnal dříve než útočník, aby se mu pak nemotali pod<br />
nohy. Táhli se jeden za druhým, pomalou a co nejtišší chůzí, pozorujíce chodbu, kterou procházeli. Ale ať si namáhali<br />
oči sebevíc, nikde, na stěnách, na podlaze ani jinde v chodbě, nenašli nic nezvyklého. Stěny vypadaly jako všechny stěny<br />
v opuštěných chodbách, s tím rozdílem, že zde se nikdo nepokoušel o jejich výzdobu rytinami oslavující milovanou<br />
osobu, nebo křičící do světa informace o tajemstvích soků v lásce. Chodba byla prostě příliš hluboko, než aby se do ní<br />
kdokoli sám odvažoval. O to záhadnější bylo, kde se tu vzal šéfův syn.<br />
Konečně se před nimi objevila křižovatka a v jejím středu tmavší skvrna.<br />
„Tady jsme je našli,“ ukázal na ni Feryl a ustoupil ke stěně, aby ostatní mohli projít. Kan se na chvilku sklonil<br />
ke skvrně a přejel po ní prsty. Byla dokonale suchá.<br />
„Tady nezemřeli,“ prohlásil a začal se rozhlížet po okolí.<br />
„Jak to můžeš vědět?“ dovolil si Erreth poznámku, ale litoval toho ještě dřív, než vyslovil první slovo. Kan však odpověděl<br />
docela klidně:<br />
„Je tu málo krve. Někdo sem ty hlavy donesl a vystavil je tu.“<br />
„Vystavil?“ zasténal Feryl vyděšeně. S vraždou šéfova syna se smířil rychle, byl to zmetek, jakému nebylo<br />
rovno, ale otřáslo jím pomyšlení, že tu někdo vraždí lidi takovým způsobem a pak si jejich lebkami krášlí okolí.<br />
„Lepší slovo neznám,“ přikývl Kan a zadíval se do chodby vedoucí pod město.<br />
„Vstupovali jste do téhle chodby?“ zeptal se jich ostře.<br />
„Ani náhodou!“ vykřikli oba současně. „Jen jsme vzali ty tři hlavy a utíkali jsme ven. Tam jsme je dali do pytlů<br />
a rychle k šéfovi.“<br />
„A jak jste je tu vlastně našli,“ zajímal se dál Kan a prohlížel si cosi v chodbě.<br />
„Dostali jsme typ,“ přiznal se Feryl.<br />
„Typ?“<br />
„No, poptávali jsme se v okolí, když nás šéf poslal pro svého syna a nějaká baba nám řekla, že ho viděla vcházet<br />
do Torkrestu.“<br />
„A jak jste věděli, že máte vlézt zrovna sem, do třetího podzemí?“ nechápal stále Kan, a proto jeho hlas zněl dokonale<br />
klidně a zvědavě. Ve skutečnosti v něm vřela krev.<br />
„Nevěděli, prolezli jsme celou baštu, ale tam nic nebylo. Pak jsme postupně nahlíželi do všech chodeb. Došli jsme<br />
pokaždé pod další baštu, jsou přece po dvou stech krocích. Zabralo nám to téměř polovinu odpoledne, než jsme to objevili.“<br />
Kan se obrátil hbitě jako had, chytil Feryla pod krkem, zvedl ho stopu do vzduchu a přirazil zády ke zdi.<br />
„Tohle povídej své staré matce, třeba ti to uvěří. Okamžitě mi povíš, co vám řekla ta baba, kde a kdy jste ji potkali,<br />
a co bylo v Torkrestu, jinak se podíváme, co máš ve svém hubeném břiše. Tady Alro umí věštit ze zvířecích vnitřností.<br />
Sice ses narodil jako člověk, ale někdy mám pocit, že se bohové setsakra spletli.“<br />
Feryl pustil meč, chytil Kana za ruku hned za zápěstím v marné snaze osvobodit se. Ale Kan měl dost síly na to, aby<br />
dokázal louskat ořechy mezi prsty jedné ruky a takové vyžle, jako byl Feryl, pro něj nebylo soupeř.<br />
„Nahoře, asi půl míle od Torkrestu,“ chrčel.<br />
„Co se tam stalo?“<br />
„Potkali jsme tu babu. Ukázala na baštu, a že prý viděla šéfova syna s jeho ochrankou vstupovat dovnitř.“<br />
„Samotné? Kdo vstupoval před nimi nebo po nich?“<br />
„Neřekla.“<br />
„Ptali jste se?“<br />
„Ne.“<br />
„Kreténi!“ zavrčel Kan znechuceně. „Co jste našli v Torkrestu?“<br />
Ticho.<br />
„Ptám se naposledy,“ zavrčel Kan a zesílil stisk na Ferylově hrdle.<br />
„Krev!“ vykřikl Erreth.<br />
„Cože?“ ozval se zaskočený Kan. Čekal spíš něco jako ženskou, místnost nějaké poběhlice nebo přímo doupě nenahlášeného<br />
kuplíře, ale krev ho zaskočila.<br />
„Kolik?“<br />
„Moc,“ vypravil ze sebe Feryl.<br />
„A proč jste nám to neřekli hned? Proč jste nás nevedli rovnou na to místo?“<br />
„Máme strach,“ přiznal se Erreth.<br />
-5-
Horší než smrt<br />
„Z čeho můžete mít větší strach, než ze mě a šéfa?“ ušklíbl se Kan, který si na své pověsti mimořádně zakládal.<br />
„Z té místnosti,“ přiznal se Erreth.<br />
„Veďte nás a žádné blbosti,“ prohlásil Kan a pustil Feryla na zem. Poskok se rozplácl na podlaze a hodnou chvíli hlasitě<br />
lapal po dechu. Než se vydýchal, vybral Kan deset chlapů a poslal je chodbou pod město.<br />
„Dávejte bacha, někdo tudy nedávno prošel sem a zase zpět. Zjistěte, kde do chodby vstoupil, kde vylezl na světlo<br />
a jestli ho někdo neviděl,“ přikázal jim a chlapi zmizeli ve tmě.<br />
„Zvedej se,“ kopl Feryla do nohy a pak se nechali poskoky vést zpět do bašty. Vystoupali do prvního patra, kde kdysi<br />
posádka spávala v místnostech bez oken, chráněna silnými zdmi. Feryl je vedl do vzdálenějšího konce chodby.<br />
„Tady přece nic není, jen harampádí,“ vrčel varovně Kan, když zakopl o něco na zemi a narazil si palec.<br />
„To si také má každý myslet, ale jako malí jsme si tu hráli,“ odpovídal Feryl.<br />
„No a?“ nechápal Kan souvislosti. On a šéf přišli do města společně před několika lety.<br />
„Je tady jedna tajná místnost.“<br />
„Cože?“<br />
„Je to prostě další noclehárna, ale přístup k ní je ukrytý za tímhle nepořádkem,“ vysvětloval Erreth.<br />
„A proč, u ďáblů?“<br />
„Ty jsi nikdy nepotřeboval trochu soukromí, po setmění?“ nadhodil Erreth.<br />
„Aha,“ pochopil konečně Kan a mlčky sledoval, jak ti dva odstraňují nějaké desky. Pouze je odklápěli od dveřního<br />
otvoru, ale i tak vzniklo dost místa, aby se dalo projít. Desky měly z druhé strany poutka, takže ten, kdo byl uvnitř, je<br />
mohl snadno přitáhnout zpět. Jak si Kan všiml, spodní konec desek byl usazený do drážky v podlaze, vzniklé odsekáním<br />
malty mezi kameny podlahy.<br />
„Pěkné,“ prohodil pobaveně a nahlédl do místnosti za dveřmi. Okamžitě ztuhl a zíral dovnitř. Ani nevnímal hlasy<br />
těch dvou poskoků za sebou.<br />
„Vidíš, taky ho to vzalo.“<br />
„A koho ne.“<br />
„Proč jste šéfovi nepřinesli i ten zbytek?“ ozval se Kan nepřirozeně chraplavým hlasem.<br />
„Jaký zbytek?“ nechápali. „Byly tam jen skvrny od krve, mnoho skvrn od spousty krve.“<br />
„A kosti,“ dodal Kan a vstoupil do místnosti.<br />
„Kosti?“ podívali se na sebe Erreth s Ferylem, ale to je již chytili Kanovi kumpáni a strčili je do místnosti za velitelem.<br />
Tam, ve svitu pochodní, uviděli to, co ohromilo Kana. Ve středu místnosti ležely tři kompletní kostry, jen lebky jim<br />
chyběly.<br />
„Kdo to mohl udělat?“ hlesl Erreth, ale pak se chytil za ústa, obrátil se ke zdi a začal zvracet. Feryl, přestože byl jako<br />
vyžle, měl silnější žaludek a vydržel.<br />
„Ne kdo, ale co,“ odpověděl záhadně Kan a Feryl na něj nechápavě pohlédl.<br />
„Najděte tři pytle a nikomu ani slovo, jasné!“ křikl na svoje chlapy a dva se hned vydali pro požadované předměty.<br />
„Co jsi to říkal?“ zeptal se Feryl.<br />
„Co jsem říkal?“ odpověděl mu Kan otázkou.<br />
„Že to neudělal někdo, ale něco.“<br />
„Máš slyšiny,“ odbyl ho Kan a začal si prohlížet zdi. Pohled na ně by byl děsivý i na denním světle, ale ve svitu pochodně<br />
to bylo ještě horší. Na první pohled poznal, že skvrny jsou různého stáří, ale všechny jsou od krve. A krve zde<br />
muselo téct neuvěřitelné množství. Takovou spoušť ještě neviděl, a to prošel dvěma bitvami a bezpočtem hospodských<br />
a pouličních rvaček. Všude tekla krev, ale ne takto. Po seku mečem krev sice vystříkne, ale jen v úzkém proudu a jen<br />
na chvilku. Zbytek postupně vytéká na zem či na podlahu, pokud není zasažena tepna. I tak ale proud krve brzdí oděv<br />
zasaženého, nebo on sám. Jen zřídka je sek okamžitě smrtící. Tady stříkala krev až na strop. Mnoho krve, proudy. Něco<br />
takového viděl jen při útocích na krk, kdy se podařilo jediným sekem oddělit hlavu od těla, a z přeseknutých tepen<br />
stříkala krev na všechny strany.<br />
Pak se obrátil zpět ke kostrám. Nemohl se mýlit, přestože si to strašně přál. Něco, protože člověk to být nemohl, jim<br />
utrhalo končetiny a pak je ohlodalo. Jasně viděl škrábance na kostech, které nemohly pocházet od ničeho jiného, než<br />
od zubů a drápů. Dlouhých, ostrých a silných. Viděl překousnutá žebra, na nichž zuby zanechaly dokonalé podpisy.<br />
„Tohle se tu ještě nikdy nestalo,“ breptal Feryl, držící se těsně za Kanem v domnění, že právě u něho bude v případě<br />
útoku v jakéms takéms bezpečí.<br />
„Jak to můžeš vědět?“ odpověděl Kan částečně nepřítomně. „Jsi snad městský letopisec?“<br />
„Ne, ale prožil jsem tu celý život. Znám tuhle čtvrť jako své boty. O každém domě vím téměř vše, stejně jako o lidech<br />
v okolí. Proto přece pracuju pro šéfa,“ nafoukl se Feryl pýchou, aniž by si všiml, že ho Kan neposlouchá a se zájmem<br />
sleduje nějakou tmavší hmotu v nejvzdálenějším rohu od dveří.<br />
„Zajímavé,“ zabručel Kan a pomalu vykročil vpřed.<br />
„Co je na tom zajímavého,“ urazil se Feryl. „Mám prostě dokonalou paměť.“ Přitom následoval Kana a nevšiml<br />
si, jak dal šermíř znamení svým mužům. Ti se mlčky rozestoupili za svým velitelem do půlkruhu, a ti bez loučí vytáhli<br />
od pasů ještě dýky. Erreth stál v pozadí u dveří a s hrůzou sledoval, co se to zase děje.<br />
-6-
Zdeněk Jukl<br />
Ferylovi konečně došlo, že je něco špatně, a když se rozhlédl a uviděl muže připravené k boji, zajíkl se. To jej ale již<br />
chytil Kan a vystrčil ho před sebe.<br />
„Vezmi si mou pochodeň a podívej se, co je to v tom koutě,“ přikázal mu.<br />
„V koutě?“ klepal se Feryl a podíval se udaným směrem. Uviděl cosi temného v šeru a málem se podlomila kolena.<br />
Jeho představivost přetvořila stíny ve všemožné démony a příšery, čekající, až se k nim přiblíží, aby ho mohli roztrhat<br />
a sežrat.<br />
„Padej!“ strčil do něj Kan nemilosrdně, až se Feryl zapotácel. Strach z nezřetelných démonů byl přece jen slabší než<br />
z reálného Kana jen dva kroky za zády, a tak se pomalu přesunul do kouta. Kan šel pomalu za ním, ale držel si odstup<br />
pro případ, že by se na ně něco vrhlo. Sám tomu však moc nevěřil. Byli zde příliš dlouho a jistě by již došlo<br />
k útoku, pokud by zde někdo byl. Ale kdyby si přehnaně důvěřoval, už dávno by si prohlížel kytičky zespoda.<br />
Feryl zatím došel do kouta a s nezměrnou úlevou zjistil, že temnota byla pouze dalším harampádím, které kdosi naskládal<br />
do rohu. Pokud si však on pamatoval doby, kdy si sem vodil holky z ulice, a nebylo to zase tak dávno, nic<br />
podobného zde nebylo. Všichni udržovali místnost v čistotě, nebo alespoň prostou všech překážek. Jediné, co se zde<br />
dalo najít, byly zbytky pochodní a nějaký ten kus svršku. Ale ne prkna, bedny a jiné krámy, které viděl nyní.<br />
„Sval to na podlahu,“ přikázal mu Kan a Feryl, poté, co nejprve nahlédl za první z prken, vzal za největší prkno opírající<br />
se o stěnu a zabral. Harampádí chvíli vzdorovalo, ale nakonec se odklonilo od stěny a s kraválem, který<br />
v uzavřeném prostoru navozoval dojem konce světa, se poroučel na podlahu.<br />
Feryl zaječel a uskočil od rohu na tři kroky daleko. Pochodeň mu vypadla z ruky, ale po dopadu na podlahu nezhasla<br />
a hořela vesele dál. Osvětlovala hromadu kostí ukrývající se za nepořádkem. Lidských kostí. Ačkoli byl Kan tím čím<br />
byl, uměl sčítat a odčítat a dokonce i trochu číst a psát, pokud se jeho klikyháky daly považovat za písmo. Vše se naučil<br />
v armádě a nyní bleskurychle spočetl kostry podle hrudníků. Rovných dvacet. Ale ani jedna lebka.<br />
Za nimi se ozvalo ječení a všichni se hbitě obrátili, aby čelili útočníkovi. Žádný tam nebyl. To jen Erreth konečně zahlédl<br />
to, co ostatní a dal se na útěk. V chodbě však narazil na vracející se muže s pytli a nyní ječel, když ho táhli nazpět.<br />
Hodili ho do místnosti a vstoupili za ním. Jeden pak zůstal stát ve dveřích jako stráž. Až pak si i oni všimli dalších kostí.<br />
Amer, ten, který zůstal ve dveřích, hromotluk sedm stop vysoký, s dlouhým černým plnovousem a ještě delšími vlasy,<br />
s očima černějšíma než bezměsíčná noc a s pověstí muže bez nervů a špetky cti, dostál opět jednou drbům o něm kolujících,<br />
když se klidně zeptal, zda se má dojít podívat po dalších pytlích na kosti.<br />
Kan se nervózně rozhlédl a přepočítal své muže. Pouze jedenáct plus on. A v Torkrestu nad nimi, nebo v chodbách<br />
pod nimi, se nejspíš pohybuje cosi, co našlo zalíbení v lidském mase.<br />
„Ne, naložte ty tři a mizíme odtud,“ rozhodl a dohlédl, aby byly kostry pečlivě uloženy do pytlů a místnost opouštěl<br />
jako poslední. Ve dveřích se ještě krátce obrátil zpět, podíval se na nejbližší zdi a nakonec za sebou přirazil desky, kryjící<br />
vchod.<br />
Muži na něj čekali dole u vchodu.<br />
„Všichni držet huby, jasný!“ rozkázal.<br />
Mlčky přisvědčili, dokonce i oba poskoci.<br />
„Jdeme k šéfovi,“ rozhodl a vykročil na ulici. Ještě nikdy se necítil tak šťastný, jako nyní, když na něj dopadlo sluneční<br />
světlo. Nemohli být uvnitř déle než hodinu, jak mu prozradil pohled na oblohu, ale přesto měl pocit, že zestárl<br />
o deset let. Nebylo mu ani třicet a pamatoval si, jak co by mladík toužil po životě hrdiny, bloudícího podzemními bludišti,<br />
bojujícího s démony, příšerami a temnými mágy. Nikdy nic takové nezažil a nyní zjistil, že o to vlastně ani nestál.<br />
Lidé, trpaslíci, skřeti a goblini, občas nějaký ten trol, to mu plně stačilo ke štěstí. Obyčejné pouliční bitky, rozbít hospodu<br />
a vypálit dílnu řemeslníkovi, který odmítl platit za ochranu. To je život pro něj. Do Torkrestu ať si leze někdo jiný.<br />
On zůstane na ulici, tam je doma. Bez jediného slova nasadil rychlý vojenský krok a zamířil nejkratší cestou k šéfovi.<br />
Feryl a Erreth se táhli za ním, jako by to byla jejich poslední cesta na šibeniční vrch.<br />
Šéfův dům stál v jedné z mnoha uliček přibližně v polovině vzdálenosti mezi vnějším a vnitřním opevněním. Také<br />
se jí celkem bez velké nápaditosti říkalo V půli. Možná to bylo tím, že byla na poloviční cestě k první dokončené baště<br />
vnějšího opevnění, ale nikoho to vlastně příliš nezajímalo.<br />
Kan se svými muži vstoupili do ulice V půli jen kousek od šéfova domu. Prokázali se heslem u hlídky, která jim<br />
zdánlivě odnikud zastoupila cestu, a pak vstoupili do domu.<br />
„Šéf je nahoře,“ informoval je další muž za dveřmi a tak vystoupali po schodech do posledního patra. Dům byl<br />
úzký, ale vyšší než ostatní. V podkroví si šéf zřídil pozorovatelnu a rád odtud zhlížel na střechy okolních domů. Viděl<br />
odtud jak na vnitřní, tak i na vnější hradby a přehlédl téměř celé své panství. Když za dveřmi zaslechl Kanův hlas, obrátil<br />
se od okna a postoupil do středu místnosti.<br />
„Co se děje?“ zeptal se Kana, když jeho levá ruka vstoupila do místnosti a za ní se objevil tucet mužů a dva poskoci.<br />
„Nějaká vzpoura?“ zamračil se šéf a luskl prsty. Ze šera za ním se vylouplo několik postav. Jeho osobní stráž čítající<br />
patnáct mužů, z toho deset trpaslíků. Šéf měl trpaslíky v oblibě od té doby, kdy s nimi vybojoval nadvládu nad jednou<br />
z vesnic, kde začínal svou kariéru zločince, a od té doby na ně nedal dopustit. Kan je naopak nesnášel a dělal jim to nejhorší.<br />
„Nic takového, šéfe,“ procedil Kan mezi zuby a snažil se tvářit jako by nic.<br />
-7-
Horší než smrt<br />
„Tak proč to procesí?“<br />
„Mluvil jsem s poskoky a trochu je zmáčkl,“ ukázal palcem na za sebe.<br />
„No a?“ nechápal šéf směr hovoru.<br />
„Našli jsme ostatky tvého syna a jeho ochranky.“<br />
„Kde?“ zeptal se zaskočený šéf. „Na stejném místě, jako se našli jejich hlavy?“<br />
„Ne,“ zavrtěl Kan hlavou. „Lebky se našly v podzemní chodbě pod vnějším opevněním, ale zbytky jejich těl jsme<br />
našli přímo v Torkrestu.“<br />
„Zbytky? Co je to za výraz, když jde o mého syna?!“ naštval se šéf.<br />
„Podívej se sám,“ odvětil Kan a položil před sebe pytel, který sám nesl do schodů. Rozvázal ho a pustil, takže odhalil<br />
svůj obsah. Všichni, včetně trpaslíků, zalapali po dechu.<br />
„Co to je?“ vydechl šéf a pomalu přistupoval k hromadě kostí.<br />
„Myslíme si, že kostry tvého syna a jeho ochranky. Když se podíváš, uznáš, že jsou úplně čerstvé. Někdo je ohlodal,<br />
a to před několika hodinami.“<br />
„Ohlodal,“ zachroptěl šéf. „Něco sežralo mého syna? Kdy a kde? Jak se to mohlo stát? Okamžitě to zvíře najděte<br />
a stáhněte ho z kůže! Za živa!!“<br />
„To asi nebude tak snadné,“ pronesl Kan s ledovým klidem a v duchu se bavil šéfovou reakcí. Přestože mu byl oddán<br />
tělem i duší, neznamenalo to, že ho má rád. Vytáhl od pasu dýku a palcem zkoušel její ostří. Zcela zbytečně, protože ji<br />
brousil osobně, stejně jako své meče.<br />
„Proč?“ podíval se na něj šéf výhrůžně a sledoval lesknoucí se ostří.<br />
„Nebyly tam totiž jen tyhle kosti. Našli jsme kostry dalších dvaceti obětí, ale ani jedinou lebku. A ze vzhledu té<br />
místnosti bylo jasné, že tam cosi požírá lidi už hodně dlouho.“<br />
„Co jsi tam ještě viděl?“<br />
„Podlahu, stěny i strop od krve. Tolik jí snad není ani na jatkách. Všechny kosti pečlivě uklizené za harampádím,<br />
vstup do místnosti přehrazený, navenek nikdo nepoznal, že je uvnitř něco divného.“<br />
„A jak jste ji našli?“<br />
Kan mu vypověděl to, co slyšel od Feryla a poskok vše potvrdil.<br />
„Proč jste neprohlédli celý Torkrest?!“ zařval najednou šéf a praštil pěstí do stolu po své levici, až se nábytek naklonil<br />
a na zem z něj spadla cínová konvice na víno i s pohárem. Jejich obsah vyšplíchl na zem a postříkal šéfovi nohy.<br />
„Chtěli jsme ti tu zprávu a synovi ostatky předat, dokud máme ruce a nohy, o hlavách nemluvě,“ odvětil Kan a vrátil<br />
zbraň do pouzdra.<br />
„Co to zase meleš?“<br />
„Když tam byli Feryl s Errethem, viděli jen a pouze skvrny od krve. Lebky našli až o něco později v chodbě. Hned<br />
se skrze jinou baštu vrátili na ulici a běželi sem. My jsme tam dorazili sotva hodinu po nálezu lebek a našli jsme ve středu<br />
té místnosti tři úhledně srovnané kostry. Z toho plyne jen jedno,“ odpověděl Kan, ale konec věty nechal viset<br />
ve vzduchu.<br />
„Ta bestie tam někde byla,“ zabručel si pro sebe šéf a bylo vidět, že Kanovým mužům až nyní došly všechny souvislosti,<br />
protože byli v obličejích bělejší než křída. Ani trpaslíci nevypadali nejzdravěji, ačkoli právě oni byli zvyklí na ledajaké<br />
potvory, protože ani jeden z nich nepocházel z města, nýbrž z dalekých hor, kde nebyla o práci pro hrdiny nouze.<br />
Do ticha se ozvalo dávení, jak se Errethovi znovu obrátil žaludek, když si uvědomil, že je to cosi možná sledovalo<br />
a mohlo je kdykoli sežrat.<br />
Šéf přecházel po místnosti sem a tam a vztekle si bubnoval prsty na opasek.<br />
„Takže nám tu něco žere lidi. O jednoho mrtvého víc nebo míň, to se tady ztratí. Ale sežraní? Jak to, že o ničem nevíme?<br />
Sám říkáš, že se to děje delší dobu.“<br />
„Jenže tady nikdo nikoho moc nepostrádá,“ ozval se Kan. „Kdo se moc ptá, moc se dozví a dřív chcípne.“<br />
„Takže se jednalo o bezvýznamné lidi. Lidi z davu. O kolik mužů jsme přišli během posledního měsíce?“<br />
„Dvaapadesát,“ odpověděl bez váhání Kan.<br />
„Víš to jistě?“<br />
„Naprosto. Všichni se musí denně hlásit svým velitelům a ti to zase hlásí mně.“<br />
„A kolik z nich zemřelo prokazatelně?“ nadhodil šéf významně a podíval se úkosem na Kana.<br />
„Nerozumím.“<br />
„Kolik z nich zemřelo během bitek a rvaček a kolik jich pouze zmizelo? Naši muži nechodí samotní. Pokud zemřeli<br />
ve rvačce, musí být někdo, kdo to potvrdí.“<br />
„Tohle jsme nikdy neřešili,“ přiznal se Kan.<br />
„Tak začni a do večera chci vědět, kde který z nich leží. A pak najdeš parťáky těch, kteří budou chybět, a vytáhneš<br />
z nich vše, co by nás zavedlo dál. A teď padej.“<br />
Kan se ušklíbl, ale o rozkazech se nediskutuje. Otočil se na podpatku a kývnutím prstu přikázal svým mužům, aby<br />
vyšli před dům. V místnosti tak zůstali jen poskoci a snažili se nenápadně vytratit.<br />
„Stát!“ zařval šéf, až si Feryl téměř pustil do nohavic.<br />
-8-
Zdeněk Jukl<br />
„Jděte na hřbitov zasvěcený Aristovi, bohu války, najděte tam nějaké pěkné místo, vykopejte hrob a přitáhněte tam<br />
Aristova velekněze. Kdyby se mu náhodou nechtělo, připomeňte mu, že vím o jeho obchodech. Dnes o půlnoci pohřbí<br />
mého syna a jeho ochranku do společného hrobu se všemi poctami pro padlé hrdiny, aby se dostali do Síně bojovníků<br />
v Aristově říši. Hodinu před půlnocí tam dorazím i s ostatky a ani všichni bozi vás nezachrání, pokud zjistím, že něco<br />
není tak, jak má být!“<br />
„Jistě, šéfe, samozřejmě, jak si přejete,“ blekotali Feryl s Errethem a pozpátku vypochodovali z místnosti. Tam Feryl<br />
narazil do jednoho ze strážců, který ho okamžitě chytil za límec, otočil hlavou do chodby a přesně mířeným kopancem<br />
svědčícím o mnohaleté praxi, poslal ke schodům, které poskok zdolal několika kotouly. Z domu se oba vyřítili, jako by<br />
je honil sám vládce pekel, sotva se stihli vyhnout Kanovi a jeho mužům na ulici před dveřmi, a zmizeli v prachu. Doslova<br />
v prachu, protože již déle než týden ani nekáplo a za každým chodcem se zvedaly obláčky jemného žlutavého prachu.<br />
Kan rozdělil úkoly a pomalou chůzí se s třemi nejbližšími kumpány vydal na své obvyklé stanoviště. Kan sídlil<br />
ve staré věži na křižovatce původních obchodních cest, asi půl hodiny od ulice V půli. Křižovatka tvořila menší náměstí,<br />
kde se denně konaly trhy. Náměstí bylo blíž vnitřnímu opevnění a současně jen kousek od nynější hlavní třídy, vedoucí<br />
z města na sever. Tudy do města proudilo zboží z vnitrozemí a bylo ho dost. Kdo se nedostal na hlavní tržní<br />
místa, musel vzít za vděk menšími plácky v postranních uličkách, nebo právě na takovém náměstí, jako bylo to pod<br />
Kanovým příbytkem. Náměstí Dvou sluncí, jak se mu říkalo, mělo navíc tu výhodu, že k němu vedly poměrně široké<br />
cesty, takže na něj pohodlně zajeli i obchodníci s povozy. A navíc z něj nemuseli městu platit daň. Platili však šéfově<br />
bandě za ochranu a všichni věděli, kdo je sleduje z vrcholku věže. Na druhou stranu se na náměstí nedrželi kapsáři<br />
a jiná pakáž, protože alespoň Kan zastával názor, že má-li chudák platit za ochranu dobrovolně a dlouhodobě, musí vidět,<br />
že se na jeho ochranu skutečně něco dělá. Proto byl každý dopadený kapsář a zloděj veřejně zkrácen o ruku, aby si<br />
příště pamatoval, že ji nemá strkat do cizích kapes.<br />
Kan prošel dveřmi do věže a vystoupal do podkroví. Měl odtud ještě lepší výhled nežli šéf, protože věž byla nejméně<br />
o tři patra vyšší, než šéfův dům. V noci z věže vyvolával ponocný čas a netřeba dodávat, že i on patřil ke Kanově skupině<br />
bojovníků. Do věže se dostali jen vyvolení. A nevyvolení si naopak přáli, aby nikdy nepoznali její vnitřek. Důvěryhodná<br />
fáma říkala, že koho do ní Kanovi muži zatáhli, toho už nikdy nikdo neviděl.<br />
Kan se po svém zvyku rozvalil na trám u jednoho z osmi vikýřů a sledoval město pod věží. Jeho tři kumpáni se zařídili<br />
každý po svém. Alro kněz chrámu boha války na částečný úvazek, příležitostný a hrdiny velmi vyhledávaný věštec,<br />
se usadil ke zdi na stoličku, natáhl nohy před sebe, zády se opřel o stěnu a zavřel oči. Byl známý tím, že dokáže usnout<br />
vždy a všude, ale na druhou stranu dokázal bdít tři dny v kuse a stále být dostatečně při smyslech, aby byl platným<br />
bojovníkem. Oblékal se úplně stejně jako jeho velitel. Ale byl štíhlejší a měl mnohem jemnější rysy obličeje. Když na<br />
sebe vzal kněžské roucho a zadíval se na hrdinu, uvědomil si ten chudák až venku před chrámem, co všechno Alrovi vypověděl,<br />
přestože původně si přišel jen pro požehnání před novým úkolem, který na něj čekal.<br />
Tasah si našel vikýř, ze kterého viděl na Torkrest, posadil se na trám a zamyšleně sledoval baštu i s přilehlou částí<br />
opevnění. Pokud se tam pohne cokoli většího než kočka, neunikne mu to. Měl nejlepší oči z celé Kanovy tlupy a dnes<br />
byl se svým velitele spíš náhodou. Jinak vykonával hlídky na různých místech šéfova území a posílal zprávy po spojkách.<br />
Nechal si narůst dlouhý plnovous a stejně dlouhé vlasy, končící až po lopatkami. Ačkoli byl muž, dbal na jejich<br />
vzhled a musel si za to vyslechnout nejeden vtípek. Na druhou stranu uměl vytáhnout meč rychleji než kdo jiný, snad<br />
kromě Kana, takže nikdo se na jeho adresu nebavil příliš dlouho. Jeho menší vzrůst a permanentně zarputilý výraz<br />
ukazoval na trpasličí předky, což tak trochu vysvětlovalo délku vlasů a vousů a jeho péči o ně. Jako jediný se oblékal do<br />
kroužkové košile, přes kterou nosil povinný kabátec jako znak příslušnosti ke Kanovi. U pasu se mu houpal krátký meč,<br />
ale přes rameno neustále nosil dvoubřitou sekeru, se kterou se uměl pořádně ohánět. Těžká zbraň vyžadovala značnou<br />
sílu, a tak nikoho nepřekvapily mohutné svaly vyplňující jeho paže.<br />
Eras, se naopak posadil na schody do podkroví s mečem přes stehna a hlídal. Ne že by toho bylo zapotřebí, protože<br />
v nižších patrech věže se nacházelo celkem třicet zkušených zabijáků, ale dělal to tak vždy. Byl nejvyšším a nejmohutnějším<br />
z Kanova doprovodu. Nepatřil sice mezi hromotluky, ale dokázal vám uštědřit ránu pěstí, kterou jste hned<br />
tak nezapomněli. Neměl rád dýky, vždy tvrdil, že jsou pro něj moc jemné. Raději nosil pořádný meč a kožený kabátec si<br />
nechal vyztužit plechem. To, co nyní nosil, bylo někde uprostřed mezi kabátcem a brigantinou a již mnohokrát mu tento<br />
oděv zachránil život, kdy zastavil ránu mečem mířící na jeho záda.<br />
Odpoledne se pomalu překulilo a nastal soumrak. Ve městě se rozžaly louče a pochodně, prodejci kvapně sklízeli<br />
krámky a hleděli se dostat dál od města, nebo alespoň do opevněných nocleháren, kterých bylo jen několik, a všechny<br />
se nacházely podél vnitřního opevnění. Byl to jeden z mnoha marných pokusů městské vlády reagovat na vysokou zločinnost<br />
ve vnějším městě, jak se také říkalo oblastem mezi oběma opevněními.<br />
Život se přesunul z ulic do hospod, putyk, krčem a náleven různých cenových kategorií a různé nebezpečnosti. V šéfově<br />
části města byly dokonce takové, do kterých se neodvažovali ani jeho muži. Nacházely se porůznu roztroušené<br />
po celé jeho části města, ale vždy v těch nejzapadlejších koutech. Neplatily za ochranu, na druhou stranu, nedělaly<br />
žádné velké potíže. Na ulicích v jejich okolí bylo v noci nezvykle ticho a lidé žijící v jejich těsném sousedství děla-<br />
-9-
Horší než smrt<br />
li, že o nich nevědí a v noci se neodvažovali vystrčit nos. Ne že by si to lidé v jiných částech vnějšího města dovolovali,<br />
ale tohle bylo přece jen něco jiného.<br />
Jedna z nich nesla v celku hrdý název U vlkodlačí hlavy. Nad jejím vchodem dokonce viselo cosi, co bylo za vlkodlačí<br />
hlavu vydáváno. Moudří lidé však do uličky, kde se krčma nacházela, nevstupovali. Ulička byla tak úzká, že tam<br />
mohl vstoupit vždy jen jeden muž a domy kolem ní měly několik pater, takže v ní bylo šero dokonce i v pravé poledne<br />
a neustále to tam páchlo vlhkem a plísní. V celé uličce byly jen jedny jediné dveře a ty vedly do krčmy. Lidé v domech<br />
kolem krčmy zazdili všechna okna a dveře do uličky a prorazili si nové vstupy na odvrácené straně. Celkem úspěšně<br />
předstírali, že ulička, které se od založení krčmy začalo říkat Vlkodlačí, vůbec neexistuje.<br />
V úzkých ulicích se nyní nepohybovala snad ani myš. Kromě několika stínů. Každá krčma má své návštěvníky. Náhodné,<br />
pravidelné a stálé. Do krčmy postupně vstoupilo několik postav, a to v naprosté tichosti. Za to v krčmě samotné<br />
se brzy rozproudila živá zábava.<br />
Zákazníci vypadali, no, řekněme podivně. Většinou byli nezvykle mohutní, vysocí a zdálo se, že když se bohové rozhodovali,<br />
co vlastně chtějí vyrobit, hádali se tak dlouho, až bylo pozdě. Někteří měli neobyčejné problémy s růstem<br />
chlupů a to dokonce i v obličeji, jiní zase museli promluvit, pokud chtěli, aby si jich barman vůbec všiml, protože skrze<br />
ně bylo vidět. Jeden nebo dva měli svá obvyklá místa v koutku místnosti, kde jim barman připravil mělké nádoby<br />
s vodou, aby si měli kam dát nohy. Neznalého by překvapilo, že místnost, přestože původně sklepní, má pod stropem<br />
mohutné trámy, jako na krovy. Ale všechny pochybnosti by rozehnal další návštěvník, který po vstupu do krčmy přátelsky<br />
kývl na pozdrav všem přítomným, roztáhl netopýří křídla a zavěsil se na trám hlavou dolů přímo nad barem.<br />
Barman zahučel nějaký pozdrav, nalil do vysoké sklenice cosi červeného, zavřel sklenici víčkem s dlouhou hadicí,<br />
a zatímco sklenici postavil na bar, druhý konec hadice podal zákazníkovi, který si ji lačně strčil do úst.<br />
Z výše uvedeného zřejmě každý poznal, že krčma sloužila nemrtvým, přízrakům a legendárním příšerám. Pokud si<br />
lidé jako Kan mysleli, že ve městě na ně nějaká ta hrdinská prácička nemůže čekat, krutě se mýlili. Mykash bylo tak<br />
velké město, že v něm již žili i tito obyvatelé, ale skrytě, aby na sebe nepřitáhli nežádoucí pozornost. Již dávno byla<br />
pryč doba, když vlkodlaci žili pouze v pustinách a terorizovali zapadlé vesničky. Mnozí to sice dosud dělali, ale ti<br />
chytřejší dávno zjistili, že Mykash jim nabízí stejnou divočinu a boj o přežití, ale s mnohem větší vyhlídkou na úspěšný<br />
lov. A nejen vlkodlakům.<br />
Táhlo k půlnoci a U vlkodlačí hlavy nebylo k hnutí. Barman si spokojeně mnul ruce, protože dnes byla návštěva skutečně<br />
nadprůměrná a všichni pili jako o závod. Jen mu dělalo starosti, aby vyšel s krví. Pomalu začínala docházet a krev<br />
není víno. Kde by teď, v tuhle dobu a tady v okolí, hledal nějakého člověka, kterému by mohl pustit žilou a pak ho<br />
naložit do salátu pro vlkodlaky. Zlostně mrkl na upíra nad barem, který právě dorážel svou desátou, takže měl dnes přes<br />
míru a hlasitě škytal.<br />
„Nemáš toho dneska dost?“ zkusil to po dobrém<br />
„Sože?“ odpověděl poněkud nesrozumitelně upír a pokusil se na něj zaostřit rudé oči.<br />
„Že bys toho měl dneska nechat.“<br />
„A proš?“<br />
„Nedoletíš domů. Takhle zcamranej to napereš rovnou do nějakého okna a než se naděješ, budeš mít v sobě dubový<br />
kůl nebo svěcenou vodu.“<br />
„Šššbytešššný obavy,“ mávl upír rukou a zhluboka nasál. Protože však hadice vydala pouze smutné zaškrundání, luskl<br />
upír prsty.<br />
„Hošššpodo! Ješšště jednou dokola!“<br />
„Už máš dost,“ odbyl ho barman.<br />
„Ješšště jednu!“ dožadoval se upír další sklenice a zlostí škytal ještě rychleji.<br />
„Jedině ředěnou, nechci tě mít na svědomí.“<br />
„Šššeděnou šši šštrč někam,“ odsekl upír, upustil hadici a zabalil se do křídel. Barman si oddechl. Sice ho z hospody<br />
nedostal, ale aspoň přestal chlastat. Pro všechny případy však připravil jednu ředěnou. Znal své zákazníky a jejich nálady.<br />
„Slyšeli jste, co se dnes stalo v Torkrestu?“ ozval se nějaký hlas hlasitěji než ostatní, takže krčma pomalu ztichla.<br />
„Ne, co, povídej!“ ozvalo se z několika míst současně.<br />
„Vy to vážně nevíte?“ divil se podivný tvor, něco mezi člověkem a hadem. Stoloval ve středu místnosti, ovinutý kolem<br />
sloupu, který tu byl právě pro něj. U sloupu stál upravený stůl s vykrojenou deskou, aby ho netlačila do hadího těla<br />
a nad stolem byla ke sloupu upevněna silná dřevěná vidlice, na kterou se mohl položit a nenamáhal si celý večer své<br />
hadí svaly.<br />
„Tak to vyklop, plazivče,“ ozvalo se odkudsi a Saeitas k němu okamžitě obrátil svou hadí hlavu. Otevřel tlamu,<br />
ukázal jedové tesáky délky prostředníčku dospělého muže a varovně zasyčel.<br />
„Tohle si vyprošuju,“ hodil po mluvčím výhrůžku a jak všichni v krčmě věděli, nebyla planá. Jeho jed byl schopen<br />
zabít i lykantropa, a proto ho moudrý nemrtvý raději nedráždil.<br />
„Tak co se stalo,“ ozval se barman a leštil sklenici. Když k němu Saeitas obrátil hlavu, právě na něj koukal skrze<br />
sklo, jako by zkoumal, zda je dostatečně vyleštěná.<br />
-10-
Zdeněk Jukl<br />
„Něco zabilo šéfova syna a jeho ochranku,“ prohlásil Saeitas záhadným hlasem. Zabralo to. Krčma ztichla, jakoby<br />
se ve dveřích objevil velekněz s cisternou svěcené vody za zády a s hasičskou proudnicí v ruce, lýkovým provazem kolem<br />
pasu a ve stříbrném brnění.<br />
„Jak, něco?“ ozval se jeden z vodníků v koutě. Právě pojídal svého druhého utopence a netřeba dodávat, že to v tomto<br />
případě nebyla obvyklá metafora. Ale vzhledem k trvalému nedostatku lidských utopenců musel vzít za vděk<br />
potkanem.<br />
„Prostě něco,“ pokračoval strašidelně Saeitas.<br />
„Takže nic nevíš a děláš se zajímavým,“ ozval se pro změnu menší, tříhlavý démon, sedící u zdi na konci baru a pojídající<br />
něco, co se až nepříjemně podobalo lidské ruce.<br />
„Slyšel jsem Kana a jeho kumpány, jak se o tom baví. Je to velké tajemství,“ nechal se vydráždit Saeitas. „Jejich<br />
hlavy našli ve třetím podzemí, na křižovatce, každá hleděla do jiné chodby. Ale jejich kosti, okousané kosti, našli<br />
v jedné z místností Torkrestu. A nejen jejich, ještě dvacet dalších koster a všechny bez hlav. Zdi jsou prý celé<br />
od krve, i podlaha a strop. Jako jatka, říkali.“<br />
Krčma znovu ztichla. Dokonce i barman odložil utěrku a skleničku na bar a ohromeně naslouchal. Upír nad jeho<br />
hlavou se probral až při slově krev, zavrtěl se a polohlasně se dožadoval další rundy. Všichni ho ignorovali.<br />
„Tak, a kápněte božskou, kdo v tom má drápy!“ udeřil tříhlavý démon do baru a oči mu zaplály zelenavým svitem.<br />
„Jasně jsme se domluvili, že nebudeme podnikat nic na vlastní triko bez ostatních, abychom na sebe nepřitáhli nežádoucí<br />
pozornost. Vadí snad někomu stravování v krčmě?!“<br />
Neozvalo se ani slovo, kromě chrápání upíra sjetého pod obraz, který během jeho slov znovu usnul.<br />
„Pokud mohu mluvit za sebe a své známé,“ ozval se Gilwyn, vlkodlak a vůdce smečky na severním předměstí, „pak<br />
nikdo z mých to neudělal. Už jen proto, že Torkrest není na našem území a nelovíme tam.“<br />
„Tohle asi nebyl vlkodlak,“ ozval se Saeitas. „Vy přece své oběti dávíte a pak z nich sajete krev a trháte vnitřnosti.<br />
Ale ještě jsem neslyšel, že byste roznášeli kosti po okolí a značili si jimi teritorium, nebo snad ano?“<br />
„Obvykle to neděláme,“ přikývl Gilwyn.<br />
„Obvykle?“ ozval se démon, jehož jméno bylo pro jakoukoli živou formu nevyslovitelné.<br />
„Naše čelisti jsou tak silné, že kosti bez obtíží rozdrtí. A teritoria si značíme jinak.“<br />
„Očůrávají patníky,“ ozvalo se z nejtemnějšího kouta krčmy, kde se pohybovalo několik svítících očí a nezasvěceného<br />
by mátlo, že jsou oproti zvyklostem ve čtveřicích. Několik hostů se pobaveně zasmálo, ale když se Gilwyn popuzeně<br />
zvedl a zavrčel, smích všechny rychle přešel.<br />
„Klid!“ okřikl je barman, kupodivu obyčejný člověk. I když ne zase tak obyčejný, protože přes mnohočetná pokousání<br />
upíry, vlkodlaky, démony a jinou cháskou, byl stále tím, čím se narodil a mohl se jim beztrestně smát do očí. A to<br />
již tři sta dvaapadesát let.<br />
„Víc nevíš?“ obrátil se na Saeitase.<br />
„Ne, pak hned odešli a v pytlích nesli ostatky těch tří od šéfa.“<br />
„A zbytek?“<br />
„Ten tam asi zůstal.“<br />
„Nebyl ses tam podívat?“<br />
„Seš normální?!“ vyjevil se Saeitas. „Něco tam sežere třiadvacet lidí, aniž by si kdokoli čehokoli všiml, a já tam<br />
polezu? Běž si tam sám!“<br />
„Kdo to má k Torkrestu nejblíž?“ zeptal se démon. Všichni se poctivě zamysleli a pokukovali po hadovi.<br />
„Na mě nekoukejte, plazil jsem náhodou kolem. Mám to okolo Torkrestu nejblíž k jedné známé.“<br />
„Ke které?“ chtěl vědět démon.<br />
„Mailan,“ odsekl Saeitas po krátkém zvažování.<br />
„Jak jinak, jiná tam ani nežije,“ přisvědčil démon. „Tak kdo to teda má k Torkrestu nejblíž a mohl něco vidět?“<br />
Všichni nemrtví si úzkostlivě střežili místa svého odpočinku a úkryty. Pokud už museli naznačit, kde zhruba žijí, činili<br />
tak velice neradi a opatrně.<br />
„Tady asi nikoho nenajdeš,“ oznámil démonovi barman.<br />
„Proč myslíš?“<br />
„Protože jsem snad všem tady minimálně jednou pomáhal domů, když je už nohy nechtěly poslouchat a nejblíž<br />
k Torkrestu bydlí tady hrabě,“ ukázal na upíra. „Ale i ten to má přes dvacet ulic a navíc je jak zákon káže.“<br />
„Ten je nám dnes platný, jako mrtvému zimník, bez urážky,“ pronesl démon a kývl na vedle sedící zombie.<br />
Sartheus, zombie starší než samo město, se pouze přátelsky usmál.<br />
Pak se barman obrátil k ostatním. „Kdo je ochoten oběhnout ostatní krčmy a poptat se tam?“<br />
Na první pohled bylo vidět, že se ven nikomu nechce. Barman se tedy podíval na jednu poloprůsvitnou postavu<br />
u prvního stolu od baru.<br />
„Arefale, pro tebe by to byl jen krátký výlet.“<br />
-11-
Horší než smrt<br />
„Proč bych měl jít zrovna já,“ založil si duch ruce na hrudi. „Dnes jsem si své odstrašil. Jednoho staršího obchodníka<br />
ze mne klepla pepka, a já doufám, že ho budeme mít zítra na talíři. Počkal jsem si, až zavolali ohledavače a byl to náš<br />
milý Alonal.“<br />
„To je sice pěkné, ale mrtvých máme dost. Takhle krev, kdybys někde sehnal,“ odfoukl barman. Pak se mu rozjasnila<br />
líc a duch celkem oprávněně pojal podezření, že se na něj chystá lumpárna.<br />
„Když to obletíš, budeš u mě mít za každou krčmu jednu zelenou na můj účet.“<br />
„Fakt?“ neudržel se duch. „Skutečně jednu zelenou za každou?“<br />
„Tak,“ přikývl barman a výmluvně pozvedl demižon s hustou, želé podobnou, zelenou hmotou.<br />
„Tak začni čepovat!“ houkl duch, až se v místnosti zvedl průvan a zmizel nejbližší stěnou.<br />
„To bychom měli,“ zašklebil se spokojeně démon a usrkl ze svého pití, ze kterého se neustále kouřilo a pod kterým<br />
musela být zlatá destička, aby se případné rozlité kapky nedostaly do kontaktu se dřevem baru.<br />
Duch se vrátil za necelou hodinu a přesně podle slibu, měl první zelenou na stole. Zaparkoval se za stolem a kopl ji<br />
do sebe dřív, než si ho všichni stačili vůbec všimnout.<br />
„Tak co?“ zeptal se okamžitě démon.<br />
„Ještě jednu,“ odvětil Arefal.<br />
„Co ještě jednu?“<br />
„Zelenou.“<br />
„Dej pokoj s chlastem, ten neuteče. Co ses dozvěděl?“<br />
„Jo tak, nic.“<br />
„Jak nic?“ zarazil se démon.<br />
„Prostě nic,“ pokrčil duch rameny a spokojeně sledoval, jak mu barman nese další skleničku. „Nikdo nic neví, nic<br />
neslyšel ani neviděl. Jak se zdá, byl tady Saeitas jediný, kdo se k tomu nachomýtl. Všude jsem byl za blázna<br />
a od Krvavého půlměsíce mě chtěli vyhodit.“<br />
„Proč?“<br />
„Prý jsem byl pod obraz a plácal jsem nesmysly,“ usmál se duch. „Ale pak sami poslali jednoho vlkodlaka na obhlídku<br />
Torkrestu a okolí.“<br />
„On poleze do Torkrestu? V noci?! A sám?!“ vyjevil se Saeitas a krčma ztichla.<br />
„Jestli poleze dovnitř, to nevím, ale má se tam rozhlédnout a pak se tu staví. Má cestu kolem nás a zpět by to před<br />
úsvitem nemusel stihnout, takže zamíří sem.“<br />
„To je od něj pěkné,“ bručel barman. „Ale doufám, že je mu jasné, že nemám volnou postel. Už teď mi tu bydlí šest<br />
vlkodlaků, jeden ghůl, dvě zombie, jeden upír a čtyři démoni. Je tu hlava na hlavě a svou postel nikomu nedám.“<br />
„To si s ním musíš vyřídit sám,“ pokrčil duch znovu rameny a s významným ťuknutím postavil prázdnou skleničku<br />
na stůl. „Ostatně, znáš ho z nás nejlépe, je to Arkash.“<br />
„Arkash!“ zaradoval se barman. „Tak tu jsem neviděl, ani nepamatuju!“ Pak se však zachmuřil. „Doufám, že se jí<br />
tam nic nestane.“<br />
V krčmě se ozvalo několikeré tiché uchechtnutí, protože všichni věděli, nebo alespoň tušili, že Arkash a barman<br />
od Vlkodlačí hlavy, to spolu nějaký čas táhnou, a to, že se delší dobu neviděli, způsobil vůdce Arkashiny smečky, který<br />
ji poslal vyřídit něco do hor, asi dvě stě mil daleko od Mykashe. Také se obecně vědělo, že vůdce smečky pak v noci<br />
někdo překvapil a přerazil mu všechny čtyři nohy. Oficiálně však nikdo nic neviděl ani neslyšel a všichni byli na míle<br />
daleko se svými starostmi. Barman se tvářil, jako že uchechtnutí přeslechl a nalil si skleničku koňaku. Kromě piva to<br />
bylo jedno z mála obyčejných pití v jeho nabídce. Většinou mu vydrželo velice dlouho.<br />
Se soumrakem se Kan vracel k šéfovi. Během cesty nepromluvil ani slovo a jen si v mysli stále opakoval počty<br />
mrtvých. Jistě se vědělo jen o dvaatřiceti mrtvých. Všichni zemřeli ve rvačkách, případně je někdo přepadl ze zálohy<br />
a vždy se pak zjistilo, že to byl někdo od konkurence. To byly přijatelné ztráty, okolním tlupám šéfovi muži uštědřovali<br />
horší rány. Ale těch dvacet chybějících chlapů mu vrtalo hlavou. Podobnost to byla až zarážející. A ještě podivnější<br />
bylo, že vždy zmizeli oba dva, nebo všichni tři ze skupiny. Byl rád, že se mu vrátili ti, které poslal na průzkum chodby.<br />
Stopy zmizely ve sklepě jednoho domu v Dlouhé ulici. Když chlapi vylezli na ulici a poptali se, nikdo o ničem nevěděl.<br />
Dům obývalo několik rodin a nikdo si ničeho nevšiml. Nic, čeho by se mohl chytit.<br />
Jak říkal šéf, a Kan s ním plně souhlasil, chlapi nesměli chodit samotní. Ale zase nemělo cenu jich posílat více než<br />
tři. Dvojice tak hlídaly bezpečnější místa, jako tržiště a řemeslníky, trojice naopak obcházely hraniční ulice mezi tlupami<br />
a často také vnikaly do ulic patřící sousedům, aby tam udělaly trochu zmatek, vykonaly vendetu za zavražděné kolegy<br />
a vrátily se s nějakou kořistí a novinkami.<br />
Vystoupal po schodech do podkroví, kde byl již netrpělivě očekáván.<br />
„Tak co?!“ vybafl na něj šéf dříve, než stihl zcela otevřít dveře.<br />
„Dvacet jich chybí.“<br />
„Přesně dvacet?“<br />
-12-
Zdeněk Jukl<br />
„Jo,“ přikývl Kan a sedl si do rozvrzaného křesla vedle dveří. Od šéfa ho dělila polovina místnosti, přesto<br />
se za jednookým hromotlukem objevili dva trpaslíci z jeho tělesné stráže a postavili se po stranách stolu.<br />
„To je náhodička,“ uchechtl se šéf. „Kde zmizeli?“<br />
„Nevíme.“<br />
„Jak to, že nevíš, kde jsou tví muži!?!“ zařval šéf.<br />
„Vím, kam jsem je poslal,“ odvětil Kan klidně, jako by odpovídal na přátelský pozdrav. „Ale nevím, kde zmizeli.<br />
Zmizely totiž celé skupiny. Někdy dvojice, jindy trojice.“<br />
„Cože?“ zatvářil se šéf užasle. „Co to bylo za muže? Nějací začátečníci?“<br />
„Odkdy posíláme začátečníky do trojic,“ ušklíbl se Kan. „Tak blbej zase nejsem. O to je to ale zajímavější. Zmizeli<br />
jak naprostí zelenáči, které bych neposlal ani pro peníze slepého Cyla, tak i takoví chlapi, jako třeba Jahar s Naispirem.“<br />
„Jahar s Naispirem? Ale ti přece minulý týden, docela sami, zahnali desítku chlapů Černého Sedda? Pět jich zabili<br />
a sami odešli jen s několika šrámy!“<br />
„Přesně tak,“ usmál se Kan. „Přesto zmizeli před čtyřmi dny. Poslal jsem je právě na obhlídku ulic na hranici se Seddem.<br />
Přidal jsem k nim ještě Kashora, kdyby je někdo překvapil.“<br />
„No a?“<br />
„No a nic. Zmizeli. Všichni tři. Od té noci je nikdo neviděl. Dokonce jsem se tehdy poptal, diskrétně, jak<br />
jinak, u městské stráže. Nic, jako by se vypařili. Nenašli se nikde ve vnějším ani ve vnitřním městě. Nenašla se po nich<br />
dokonce jediná stopa. Nikdo se nepokusil prodat jejich svršky, zbraně nebo amulety, které všichni nosili. Prostě záhada.“<br />
„Jak to, žes mi to nehlásil?“<br />
„Kdybych ti měl hlásit každé úmrtí někoho z našich, jsem tu pětkrát za den,“ odsekl ledově Kan. „Mám důležitější<br />
věci na práci, jak sám dobře víš. Všichni znají základní pravidlo. Stáří se dožije pouze ten, kdo je stále ve střehu a nenechá<br />
se zaskočit. Ostatní mají smůlu.“<br />
„Dobrá,“ pronesl smířlivěji šéf a zvedl pravou dlaň na znamení smíru. Kan přikývl, že přijímá.<br />
„Zjisti, kde zmizeli a kdo je viděl naposledy. Pověř tím někoho schopného nebo najmi někoho z venku, když uznáš<br />
za vhodné. Ale zatím nikde ani slovo. Nepotřebuju, aby se mi začali chlapi plašit.“<br />
„To je zbytečné,“ mávl Kan rukou.<br />
„Co myslíš?“<br />
„Někoho samozřejmě najmu, naši chlapi nejsou zrovna géniové a tady se bude muset pořádně myslet. Ale s tím<br />
utajením to nebude tak horké, jak si asi myslíš.“<br />
Proč?“<br />
„Na ulici jsem něco zaslechl. Jak se zdá, někdo už mluvil.“<br />
„Kdo?“<br />
Kan pokrčil rameny. „Kromě nás dvou a tvé stráže o tom vědělo přes dvacet chlapů. Všechny to dost vzalo. Většina<br />
z nich pro mě sháněla počty mrtvých, takže jsem o nich celé odpoledne nevěděl. Pak tu jsou ti dva pitomci, cos je poslal<br />
za Aristovým veleknězem. Byli z toho zjančení jako prvničky. Za své muže sice také nemohu dát ruku do ohně, docela<br />
bych je chápal, kdyby si někde dali pár skleniček na uklidnění nervů a plácli pár slov o tom, co viděli, ale pokud bych<br />
měl ukázat na konkrétní osoby, budou to ti dva poskoci.“<br />
„Postarám se o ně osobně,“ zavrčel šéf.<br />
„Nejsem si jist,“ usmál se Kan, „že by tvůj syn ocenil jejich společnost na onom světě.“<br />
„O to se nestarej a běž zjistit, kdo a kde nám vraždí chlapy.“<br />
„Jak si přeješ,“ pronesl Kan řízně, jako by mluvil nejméně s vojevůdcem, zvedl se a odešel. Před budovou mávl<br />
na své muže a zamířili k hospodě oblíbené mezi dobrodruhy.<br />
Bylo jich víc, ale ta největší, nejoblíbenější a nejnebezpečnější, se nacházela přímo v šéfově území, a to na místě<br />
více než příhodném pro zadaný úkol. Stála u vnějšího opevnění, poblíž Pochmurné brány, zhruba hodinku cesty<br />
od Torkrestu.<br />
Hospoda se jmenoval U umrlce a nad vchodem vždy nějaký visel. Jak si po příchodu na místo všimli, krčmář nedávno<br />
obnovil vývěsní štít. Nad dveřmi se houpal lupič, oběšený právě před týdnem. Největší radost z něj měly mouchy<br />
a dva havrani, hřadující na tyči nad tělem. Kan s muži zatajili dech, ucpali si nosy a vstoupili. Vstup ovšem neprobíhal<br />
tak poklidně, jako v jiné hospodě, ale vyžadoval jistý cvik a zkušenosti.<br />
Nejprve si všichni stoupli ke stěnám, pak Kan prudce otevřel dveře a společně počkali, až se sprška šípů ze samostřílů<br />
zabodne do stěny přes ulici. Hospodský si zakládal na pověsti svého podniku a nehodlal připustit, aby u něj pili nějací<br />
začátečníci. U umrlce bylo místo jen pro životem zocelené hrdiny a světem protřelé šermíře. Kromě svérázného štítu<br />
a zajištění vchodu tomu odpovídal i vnější vzhled hospody.<br />
Otlučená budova s okny, skrze které nebylo téměř vidět, se stěnami obloženými kamennými deskami pokrytými vyobrazeními<br />
všech legendárních hrdinů. Každý skutečný hrdina si přál, aby se po smrti objevil na této stěně slávy.<br />
Masivní dveře ze zčernalého dřeva pobité železnými pasy zasazené do kamenného portálu, se kterým by měl potíže pohnout<br />
i válečný slon z královské armády. Po vstupu do lokálu zaskočilo neznalého značné šero, které však hrdinům,<br />
-13-
Horší než smrt<br />
navyklým na pohyb v temných chodbách, sklepeních a jeskyních, plně vyhovovalo. Stoly a židle byly vyrobeny<br />
z masivních fošen, takže se nedaly tak snadno rozbít. To bylo od krčmáře rozumné opatření, protože hrdinové se perou<br />
téměř neustále.<br />
Když Kan procházel kolem baru, kývl Azalovi, jemuž podnik patřil, na pozdrav a zabral svůj obvyklý stůl. Nemusel<br />
na něm mít cedulku s rezervací. Pokud mu místo někdo zabral, musel si hodně věřit. Stávalo se to tak jednou, dvakrát<br />
do roka, a Kan si ještě nikdy nemusel sednout jinam.<br />
Když prošel poslední z jeho chlapů a zabouchl za sebou dveře, ozvalo se tiché cvakání samočinně natahovaných<br />
samostřílů pod stropem a ve vyvýšené podlaze proti dveřím.<br />
„Jak jdou obchody?“ zeptal se Azala, když se na stole objevila čtveřice džbánů s bohatou pěnou. Pro významné<br />
hosty měl Azal speciální pivo, které pod rukou získával z Anybrulova soukromého pivovaru. Pokud by se o tom vévoda<br />
Anybrul dozvěděl, stálo by to Azala krk, ale na druhou stranu si tím Kan nebyl moc jistý. Hospoda U umrlce byla sice<br />
téměř na okraji šéfova území, ale kdyby sem vévoda poslal své muže, mohl by je nejspíš rovnou odepsat.<br />
„Ujde to. Pokud to má být dotaz na platbu za tenhle měsíc, můžete být v klidu. Chceš peníze hned?“<br />
„Ne,“ usmál se Kan. „Tobě věříme. Jsi jeden z mála, který se zpozdí skutečně málokdy a ještě to hlásí předem. S tebou<br />
je radost pracovat.“ Málokdo by věřil, že Kan může projevit i lidumilnost, ale stejně by se mýlil. Kan jen moc dobře<br />
věděl, kdy má přitlačit a kdy zase povolit, aby se mu poddaní nevzbouřili.<br />
„Potěšení na mé straně,“ usmál se kysele Azal. Ale jinak si nestěžoval. Vévodovi by na daních odvedl mnohem víc.<br />
„Potřebuji od tebe službičku a informaci,“ pokračoval Kan, když se napil piva a slastně přivřel oči jako kocour nad<br />
smetanou. Jeho muži už do sebe stihli dostat půlku džbánů.<br />
„Služebník,“ naznačil Azal úklonu.<br />
„Ty máš přehled o pohybech hrdinů a o řečech, které tu vedou. Nestalo se během posledního měsíce nebo dvou něco<br />
nezvyklého?“<br />
„Nerozumím,“ přiznal Azal zaskočeně a mávl na raracha, co mu v podniku roznášel pití, aby obsloužil barbara<br />
u zadního stolu. Když k němu rarach zamířil, sestřelil ho nespokojený barbar prázdným korbelem a halasně se dožadoval<br />
dalšího piva.<br />
„Tak jinak,“ promluvil znovu Kan, který mezitím kývnutím hlavy ocenil barbarovu mušku a techniku hodu. Barbar,<br />
dobře si vědom toho, kdo na něj kývá, mávl dvěma prsty ke spánku a mlaskl. „Objevil se tu někdo neznámý, nebo<br />
tu někdo vyprávěl nějakou novou pohádku o hledání pokladu a boji v divočině s mnohonásobnou přesilou?“<br />
„Ani ne,“ pokrčil Azal rameny. „Stálí hosté, řek bych. Minulej tejden se tu objevili Trax s Awaris. Podle mě se brzo<br />
někde usadí a přivedou na svět další generaci hrdinů. Říkali něco o zakázce pro nějakého mága a stavili se tu před odjezdem<br />
z města. Pak tu byl ten opelichanej liškodlak Kyath. Jeden by řek, že už toho na stará kolena nechá. Čenich má<br />
úplně šedivej a prej ho trápí revma. Ale kolem půlnoci se to tady trochu servalo a nějak jsem si nevšiml, že by mu klouby<br />
bránily v pohybu. Než ho omráčili, vyhodil na ulici dva barbary a nějaký trpajzliky. Ale možná by tě mohlo zajímat,<br />
že se mezi hrdiny proslejchá, že někdo ukradnul rodinný šperky našeho vévody. Mělo se to stát během maškarního<br />
minulej tejden.“<br />
„Nepovídej, vážně?“ zasmál se hlasitě Kan a udeřil dlaní do stolu. „Tak o tom jsem ještě neslyšel. A ví se, kdo to<br />
udělal?“<br />
„Právě že ne,“ pokračoval Azal s úsměvem. „Je to záhada pro všechny v oboru. Byla to téměř dokonalá práce. Ověřil<br />
jsem si to přes známé. Samozřejmě nemůžu jmenovat, ale jsou důvěryhodní. Vévoda to tají před celým světem a povolal<br />
prý všechny mágy, aby mu šperky zase našli.“<br />
„A našli?“ bavil se Kan.<br />
„Kdepak. Ani stopa. Zmizely tak dokonale, jako by nikdy neexistovaly. Ale v zámku je od tý doby divná nálada.<br />
Všichni se bojí hlídat vévodovy komnaty.“<br />
„Proč? Vévodu chytá fantas?“ zeptal se Kan a zhluboka se napil piva.<br />
„To taky, ale z toho strach nemaj. Na to ho znaj moc dlouho. Loupež sice byla čistá práce, ale zmizeli při ní dva<br />
strážní.“<br />
„Zmizeli?“ zbystřil Kan pozornost. „Jak zmizeli?“<br />
„Prostě zmizeli. Hlídali vévodovu ložnici, kde byly uloženy šperky. Když se vévoda vydal do postele, nenašel ani<br />
stráže, ani šperky.“<br />
„Tak je ukradli oni,“ mávl Kan rukou.<br />
„Právě že ne,“ naklonil se k němu Azal a ztišil hlas. „Na chodbě se našly krvavý cákance. Někdo je musel podřezat.<br />
Ale přitom tam nebyly stopy boje. Koberec rovnej, jak ho uklízečky nechaly, dokonce ani ty křehký vázy, co si na ně<br />
vévoda tolik potrpí, neměly jedinej šrám. Našla se jen ta krev a jinak nic.“<br />
„Tak to je zajímavé,“ zabručel Kan zamyšleně. „A říkáš, že nikdo z oboru neví, kdo by to mohl udělat?“<br />
„Vůbec nikdo. Musí to bejt někdo novej, kdo přišel nedávno do města. Ale přitom musí bejt novej v oboru, jinak by<br />
se tu o něm už vědělo. Tady se semele všechno na tři sta mil daleko. Kdyby teď v horách spadla lavina, za tejden o tom<br />
vím, to se spolehni.“<br />
„Dobrá, něco dalšího zajímavého se nestalo?“<br />
-14-
Zdeněk Jukl<br />
„Nevím o ničem, co by tě mohlo zajímat,“ podrbal se Azal na hlavě.<br />
„A co by mě zajímat nemuselo?“<br />
„Ve slumech před vnějším opevněním se objevilo několik vlků a prej zadávili nějaký lidi. Vyšetřuje to městská<br />
stráž, ale moc se nepřetrhnou. Ve vodním příkopu u vnitřního opevnění se během dvou dnů utopilo několik lidí, ale vévoda<br />
se dušuje, že krokodýly už dávno prodal. Ilyth, ta zlodějka, co předloni ukradla poháry z chrámu bohyně<br />
lovu, se vdala za Danera, kapsáře.“<br />
„To je mi tedy páreček,“ broukl pobaveně Kan. „Pokračuj.“<br />
„Víc toho není. Ale možná si během večera ještě vzpomenu.“<br />
„Dobrá, díky a dones další pivo. Vlastně ne, počkej! Potřebuji něco zjistit, v terénu a diskrétně. Pro šéfa, to je ti asi<br />
jasné. Můžeš mi někoho doporučit? Je někdo takový právě ve městě?“<br />
Azal se poctivě zamyslel a přejížděl očima po plném lokálu.<br />
„No, možná ano,“ přikývl nakonec. „Ale musel bys počkat tak do půlnoci, nebo spíš ještě dýl.“<br />
„A proč?“ usmál se Kan.<br />
„Ona se tu dřív neukazuje, pokud vůbec přijde.“<br />
„Ona?“<br />
„No, taková holka, od pohledu něco těsně přes dvacet. Přišla do města před půl rokem s nějakou karavanou a zůstala<br />
tu. Divím se, žes o ní ještě neslyšel. Vynikající šermířka, prej odněkud ze severního pohoří. Ale na barbarku nevypadá,<br />
na to je moc lehce stavěná, ale jen tam, kde to u ženský nevadí, jestli mi rozumíš.“<br />
„Nepotřebuji šermíře, ale někoho, kdo umí myslet.“<br />
„Právě. Občas hledá pro ty, co dobře platěj. A taky krade.“<br />
„Dobře?“<br />
„Ukradla by ti spoďáry, ani bys nemrk.“<br />
„Tak o tom bych úspěšně pochyboval,“ zasmál se Kan a jeho společníci se přidali.<br />
„Já ne,“ tvářil se Azal vážně. „Je skutečně dobrá. Hned první noc se tu do ní naváželi tři barbaři a během chvilky<br />
bylo po nich. Ani jsme si nevšimli, jak to ta holka přesně udělala. Jednoho probodla dýkou, druhému vrazila okem<br />
do mozku nějaký kovový hrot, čerti vědí, odkud ho vyčarovala, a třetímu utrhla hrdlo.“<br />
„Cože mu udělala?“ vykulil Kan oči.<br />
„Jak říkám. Chytila ho rukou za hrdlo a škubla. Nikdy předtím jsem takovou techniku neviděl, a že se mi tu pere<br />
různá cháska. Od tý doby ji tu nikdo neobtěžuje. Venku na ulici si to prej občas někdo zkusí, ale vždy to skončí zlomenou<br />
rukou nebo přímo smrtí.“<br />
„A ty zlodějiny?“<br />
„Několikrát se tu s ní někdo vsadil, že mu dokáže do druhého dne ukrást zbraň nebo peníze a zatím vždy vyhrála.<br />
Většinou se jí to podařilo ještě tu noc. Teď už se tu s ní nikdo nesází. Jen když přijede někdo, kdo ji nezná.“<br />
„Jo a slyšel jsem,“ dodal po chvilce zamyšleného ticha, kdy ho Kan nevyrušoval, „že má na svědomí vévodovy<br />
daně, který měly odejít do královskýho města.“<br />
„Počkej, počkej,“ krotil ho Kan. „To bylo půl milionu zlatých během jedné noci. Víš co je to za hromadu? Jak by to<br />
mohla sama odtáhnout?“<br />
„Nevím,“ přiznal Azal. „Říkám jen to, co se říká v hospodě. Barbaři se na ni poptávali na severu, ale nikdo ji nezná.<br />
A uznáš, že o takové ženské by se mělo povídat docela dost.“<br />
„Když je tak dobrá, nemá prsty v těch vévodových špercích?“ zeptal se najednou Alro. Azal nejprve mrkl<br />
na Kana, a když přikývl, teprve odpověděl.<br />
„O tom jsem nic neslyšel, ale když tak o tom uvažuju, nepřekvapilo by mě to. Dokonce je vlastně asi jediná, o které<br />
si alespoň myslím, že by na to měla. Jen teda nechápu, jak by odtáhla ty strážné, aby si jí nikdo nevšim a nenechala<br />
mraky stop. Hubeňouři to právě nebyli.“<br />
„Dobrá, počkáme na ni. Až přijde, tak nám dej znamení.“<br />
„Nebude zapotřebí. Ta se nedá přehlídnout,“ odvětil Azal a vrátil se za bar k pípám.<br />
Azal měl docela pravdu. Večer v hospodě utekl jako voda, pivo teklo proudem a jako šéfovi bojovníci měl Kan<br />
se svými muži všechno zdarma. Hosté se v hospodě střídali jako na běžícím páse. Zhlédli tři pěkné rvačky, které však<br />
nepřesáhly soukromý charakter, a hospoda se při nich docela bavila. O půlnoci byl v hospodě pouze jeden mrtvý a dva<br />
ranění. Pro raněné měl Azal připravené obvazy, protože si svých zákazníků vážil a oni zase věděli, že když se servou<br />
u něho, dostane se jim ošetření, což nikdy nebylo k zahození. Azal jim to nakonec vždycky připsal na účet, ale nikdo si<br />
ještě nestěžoval. S čerstvě sešitou ránou nemáte náladu na smlouvání.<br />
Bylo krátce po půlnoci, když se rozlétly dveře a samostříly přivítaly nového zákazníka. Hospoda však zaraženě<br />
ztichla, když viděla, že dveřní otvor vyplňuje rozměrný štít, nyní podobný jehelníčku. O chvilku později štít prolétl<br />
vzduchem, a kdyby Azal včas neuhnul, skončil by s rozbitou hlavou. Nad schody stála neznámá dívka, vlasy rozpuštěné<br />
a celá v kroužkovém brnění. Přes něj si navlékla tmavý kabátec, nohy si kryla chrániči z tvrzené kůže vyztužené plechem<br />
a u pasu se jí houpaly krátký meč s dýkou.<br />
-15-
Horší než smrt<br />
Přelétla pohledem lokál, na okamžik ho zastavila na Kanovi a jeho kumpánech, a pak lehce seběhla ze schodů. Nejeden<br />
z hostů při jejím pohybu povzdechl, protože se pohybovala ladněji než kočkovité šelmy. I přes brnění bylo<br />
znát, že se nese jako královna, ale současně se vlní jako had. Kroužkové brnění věrně kopírovalo její tvary a bylo<br />
se na co dívat. Kan nepochyboval, že mrtvých a zmrzačených bude kolem ní ještě hodně. I těch několik schodů stačilo,<br />
aby mu vylétl krevní tlak a začal se potit.<br />
Dívka se posadila k baru zády ke zdi tak, aby měla lokál na očích. Kan si ihned všiml, že to jsou oči zelenohnědé,<br />
jaké měl nejraději. Když mu po chvíli pohlédla do očí, získal další poznatek, že hledět jí zpříma do očí, se vůbec nevyplácí.<br />
Možná byla čarodějkou, nebo jen ovládala hypnózu, ale okamžitě se s ním všechno zatočilo a udělalo se mu<br />
zle. Když však od něj pohled odvrátila, udělalo se mu dobře tak rychle, že si nebyl jist, zda se mu to jen nezdálo.<br />
Azal před ní postavil pivo a Kan okamžitě poznal, že je to jedno z těch vévodových. Hospodský se viditelně<br />
klepal, když ho dívce podával, ale ta si ho nevšímala, upila pivo, kývla na znamení, že je spokojená a dál se rozhlížela<br />
po lokále, kde se zatím znovu rozproudila živá zábava.<br />
Kan se zadíval na barmana, a když Azal zachytil jeho pohled, neznatelně přikývl. Kan zvedl své pivo a přesunul<br />
se k baru, hned vedle dívky. Sluchem zaznamenal, že hovor v lokále znovu ubral na hlasitosti a tak počkal, až se ostatní<br />
vrátí ke svým záležitostem.<br />
Když se konečně dočkal, zahájil rozhovor, přičemž s velkým zájmem sledoval nabídku alkoholu na policích<br />
za Azalem.<br />
„Prý jsi dobrá zlodějka, šermířka, vražedkyně a lamačka srdcí.“<br />
Ticho. Jak si všiml v odrazu lahví, nepohnula ani řasou.<br />
„Měl bych pro tebe práci, pokud jsi volná.“<br />
Socha by vedle ní trpěla hyperaktivitou.<br />
„Nemám zájem o tvé tělo, i když se mi to neříká snadno,“ usmál se. „Ale slyšel jsem, jak s takovými, jako jsem<br />
já, zacházíš a já mám svoje ruce docela rád a života jsem taky ještě neužil. Potřebuji něco zjistit. Diskrétně a rychle.<br />
Dobře zaplatím. Čtvrtinu předem a zbytek potom.“<br />
„Desetinu hned a tady,“ promluvila konečně, a když zaslechl její hlas, měl pocit, že vedle něj sedí elfka. O těch<br />
se také říkalo, že jsou svým hlasem schopny ovládnout jakéhokoli muže.<br />
„Ještě nevíš, co to bude.“<br />
„Jmenuješ se Kan, ti muži u stolu jsou tvá tělesná stráž. Jmenují se Alro, Tasah a Eras. Tvé sídlo je ve věži na náměstí<br />
Dvou sluncí. Pracuješ pro šéfa, jsi hlava jeho bojovníků.“<br />
„Jsi dobrá,“ usmál se Kan.<br />
„A drahá.“<br />
„Ale tohle by ti řekl každý na ulici.“<br />
„I to, že jste se motali kolem Torkrestu? Že dva z vás, kteří byli uvnitř, plavou nyní ve stoce?“<br />
„Jak to víš?“<br />
„Za to mi platí, abych věděla.“<br />
„Kdo si tě najal, abys nás sledovala?“<br />
„Ty bys to prozradil?“<br />
„Tak jinak, zaplatil ti někdo, abys nás sledovala?“<br />
„Tento týden ne.“<br />
„A předtím?“<br />
„Ano.“<br />
Kana zamrazilo. Zakládal si na tom, že ví o každém hnutí kolem své osoby a najednou se mu nějaká holka přizná,<br />
že ví o každém jeho kroku. A také o každém kroku šéfa. Holka, které by si musel i slepý všimnout v přecpaném náměstí.<br />
„Jsem dobrá a drahá,“ vyrušila ho z myšlenek. „Desetinu hned a tady, pak se můžeme bavit dál.“<br />
„Nenosím sebou tolik peněz.“<br />
„Zajímavé,“ prohlásila.<br />
„Co?“<br />
„Máš u pasu váček s nejméně šedesáti zlatými a není to dost.“<br />
„Dobrý odhad, mám sebou čtyřiašedesát.“<br />
Chvíli bylo ticho, během kterého lusknutím prstů přivolala Azala s dalším pivem.<br />
„Zajímá mě to,“ řekla pak.<br />
„I bez zálohy?“ zasmál se Kan.<br />
„I bez zálohy,“ souhlasila. „Ale ne tady. Za půl hodiny u tebe věži. Budeš sám, věž bude prázdná. Věř mi, že jsem si<br />
ji už prohlédla. Máš v ní kolem třiceti chlapů, někdy víc, někdy míň. Budeš tam sám, jinak si na tu práci najdi někoho<br />
jiného.“<br />
„Nezdá se ti, že to přeháníš?“ pronesl Kan ledově. Nebyl zvyklý, aby mu kromě šéfa někdo rozkazoval a navíc ho<br />
nadzvedla prohlášením, že si prohlédla jeho věž zevnitř. Pootočil hlavu a podíval se jí do obličeje. Zjistil, že zblízka má<br />
-16-
Zdeněk Jukl<br />
vlasy tmavě hnědé a ne téměř černé, jak si při pohledu od stolu myslel. Z blízka byla ještě krásnější, ale její pohled ho<br />
sevřel jako do lisu.<br />
„Vyber si. Pokud chceš kvalitu, budeš tam sám,“ řekla a pak ho pustila. Vypila pivo na pět loků, hodila na bar pár<br />
měďáků a odešla. Než se Kan úplně vzpamatoval, byla pryč.<br />
„Teda,“ mrkal a kroutil hlavou, „to je kus.“<br />
„Zajímavá holka, neříkal jsem to?“ pronesl Azal významně a vyplachoval její džbán.<br />
„Takových se skutečně moc nerodí.“<br />
„Teď toho lituješ, nebo si ulevuješ?“ usmál se Azal.<br />
„Ani ti nevím,“ usmál se i Kan. Měl rád rovnocenné soupeře a rozhodně se s tou holkou chtěl znovu setkat.<br />
Zaplatil, na Azalovo vyděšené vykviknutí, že je to na podnik, poznamenal, že to není za pivo, ale za tip na tu<br />
holku, kývl na ostatní a odešli.<br />
Mnoho času mu nedala. K věži to měli půl hodiny běžnou chůzí, takže museli pořádně šlápnout do kroku, aby k ní<br />
došli v čas. Svolal si chlapy do přízemí a rozkázal jim, aby se rozmístili v okolních domech a ať mají oči a uši otevřené.<br />
Chlapi se neptali, na to byli příliš zkušení, a během několika vteřin zmizeli ve stínech vchodů okolních budov.<br />
Kan vystoupal do podkroví a došel ke svému oblíbenému vikýři. V podkroví nesvítilo žádné světlo, ale obloze dnes<br />
dominoval měsíc a svítil do místnosti jedním z vikýřů. Posadil se na trám, když se za ním ozval dívčí hlas.<br />
„Máš je pěkně vycvičené.“<br />
Trhl sebou, postavil se na nohy a sáhl po meči. To vše jedním pohybem. Ta holka napůl seděla, napůl ležela na trámu<br />
na opačné straně podkroví, kam ze schodů nebylo přímo vidět, ale za to z něj bylo vidět všude.<br />
„Jak tu jsi dlouho?“ neudržel se.<br />
„Tak pět minut. Slyšela jsem tvé chlapy, jak hrají v kostky. Ve třetím patře se hádali, kdo komu dluží za včerejší pivo.<br />
Ten chlap, co tu obvykle dělá ponocného, seděl právě tam, co sis chtěl sednout ty, ale na tvé zavolání sešel dolů.“<br />
„Do prdele,“ ulevil si.<br />
Pokývala hlavou.<br />
„Kudy ses sem dostala?“<br />
Pokrčila rameny.<br />
„Dobrá,“ vzpamatoval se konečně. „O tom si promluvíme jindy. Teď si musíme probrat tvou práci.“<br />
Nehnula ani brvou a tak pokračoval. Vypověděl jí o Torkrestu, o tom, co našli a o tom, že postrádá stejný počet<br />
chlapů.“<br />
„Takže chceš, abych ti zjistila, co je sežralo?“<br />
„To by bylo nejlepší.“<br />
„Tak do toho nejdu.“<br />
„Proč? Jsi přece nejlepší?“<br />
„Ano, ale nejsem nesmrtelná. Sám postrádáš několik svých nejlepších bojovníků. Jak se zdá, neměli v boji s tamtím<br />
žádnou šanci. Ne, nebudu hledat to, co ti žere lidi a s jejich lebkami dělá kdovíco. Zjistím ti, kde se tví muži pohybovali<br />
a kde asi zmizeli. Příšeru si hoň sám.“<br />
„Dobrá,“ souhlasil po krátkém uvažování Kan. „A jak to bude se zprávami?“<br />
„Zprávami?“<br />
„Potřebuju vědět o každém tvém kroku.“<br />
„Pracuju sólo, zapomeň na kontrolu.“<br />
„Tak jinak,“ zkusil to Kan znovu, „když něco zjistíš, musíš mi to dát co nejdříve vědět. Jak, kde a kdy?“<br />
„Každý večer nebo skoro každý chodím k Umrlcovi. Když budu něco mít, povíme si to tam.“<br />
„Nechci to řešit na veřejnosti.“<br />
„V hospodě bych se o tom s tebou také nebavila. Dám ti znamení a ty vyklidíš tuhle věž, nebo se sejdeme někde jinde.<br />
Mně je to celkem jedno. Ale vždy budeš sám.“<br />
„Dobrá a placení?“<br />
„Sám jsi říkal, že čtvrtinu předem. Hledání lidožravého netvora je delikátní práce, dva tisíce zlatých.“<br />
„Zbláznila ses?!“ vyjevil se Kan. „Za to si můžeš koupit poplužní dvůr se zvířaty i pacholky!“<br />
„To je moje celková cena. Promluv si o tom se šéfem, pokud se ti to zdá hodně a dej mi zítra vědět.“<br />
„Kde?“<br />
„Možná se stavím u Umrlce.“<br />
„Možná?“<br />
„Pokud si to nerozmyslím. Dokud nemám peníze, nejsem vázána žádnou smlouvou.“<br />
„S tebou se nespolupracuje snadno.“<br />
„Kvalita,“ usmála se. Pak sledovala, jak Kan sáhl pod jeden z trámů, vytáhl truhličku a vylovil z něj měšec. Podivil<br />
se, když se ujistil, že žádný nechybí. Měla dost času, aby se obsloužila.<br />
„Tady je původně žádaná desetina. Platím to ze svého, takže očekávám, že se zítra skutečně setkáme.“<br />
Chytila hozený měšec a potěžkala ho v dlani.<br />
-17-
Horší než smrt<br />
„Platí,“ usmála se spokojeně. „A jsem zvědavá, co budeš dělat, když to šéf zítra odpíská. Zálohy nevracím.“<br />
Než Kan stihl odpovědět, sesmekla se z trámu a rychleji než lasička zmizela na schodech. Vyrazil za ní s jen nepatrným<br />
zpožděním, ale nikde ji neviděl. Seběhl schody a vyběhl na náměstí před věží, ale kromě několika krys paběrkujících<br />
na odpadcích po prodejcích, nebylo nikde živé duše.<br />
Pískl na prsty a okamžitě se kolem něj seběhli všichni jeho chlapi.<br />
„Kam běžel ten, co teď vyběhl z věže?“<br />
„Kdo?“ ptali se jeden druhého a kroutili nechápavě hlavami. „Viděli jsme jen tebe a jinak nikoho.“<br />
„Je fakt dobrá,“ začal se najednou Kan smát a chlapi na něj nechápavě hleděli.<br />
„To myslíš tu holku z hospody?“ napadlo najednou Erase.<br />
„Přesně tu,“ přikývl Kan a dusil v sobě smích.<br />
„No, pokud by se proměnila v myš, tak by mi možná unikla, ale jinak ani náhodou. Stál jsem támhle,“ ukázal<br />
na vchod nejbližšího domu. Bylo jasné, že každý, kdo by procházel dveřmi do nebo z věže, by musel projít jen deset<br />
kroků od něho a v měsíčním svitu zalévajícím náměstí bylo nemožné, aby ho neviděl.<br />
Následně prolezli věž od sklepa po střechu, ale nikde po ní nenašli ani stopu.<br />
Ráno se Kan probouzel celý rozlámaný. Navíc vstával pozdě. Obvykle byl na nohou již s úsvitem, ale dlouhá noc<br />
a den plný překvapení ho natolik vyčerpal, že se nepřinutil vstát. A protože se nedělo nic neobvyklého, nevzbudili ho<br />
ani jeho muži. Kan spal ve věži, přímo v podkroví. Měl tam v koutě lůžko z několika přikrývek, s jakým se obvykle vyjíždí<br />
na cesty. Byl pyšný na to, že na rozdíl od šéfa nezlenivěl a nevyžadoval postel.<br />
Protáhl se a podíval na město pod sebou. Na náměstí se již dávno čile obchodovalo a Kan delší dobu sledoval lidi<br />
mezi stánky a pátral po dívce ze včerejší noci. Přesně dle očekávání marně.<br />
Pak se obrátil a sestoupil do nižších pater. Tam na něj čekal Tasah, spokojeně rozvalený na staré bedně a opřený<br />
o stěnu. Sotva však zahlédl svého velitele, stoupl si.<br />
„Něco nového?“ zeptal se Kan, zatímco se podle odrazu ve střepu zrcadla pokoušel upravit.<br />
„Přišli jsme o dva chlapy.“<br />
„Vím, plavou ve stoce.“<br />
„Tyhle ne,“ zavrtěl Tasah hlavou. „Když říkám chlapy, myslím skutečné chlapy a ne ty posery. Nikdo neví, kde<br />
jsou.“<br />
„Zase dvojice?“ podíval se na něho Kan. „Kdo to byl?“<br />
„Kershor s Nytanem. Naposledy je viděli před půlnocí tady na náměstí. Když zjistili, že tu nejsi, řekli, že se staví<br />
před úsvitem, ale nepřišli.“<br />
„Přijdou později,“ pokusil se Kan rozptýlit zlou předtuchu.<br />
„To těžko,“ prohodil Tasah pochmurně, sáhl za sebe a něco mu podal. Kan si to opatrně vzal, a když to rozložil, zjistil,<br />
že je to kus špinavé košile. Dal se na ní rozpoznat ornament talismanu, který si na ni nechal Nytan vyšít pro větší<br />
štěstí v boji. Věřil, že ho to ochrání před vystřelenými šípy. Látka byla nasáklá krví.<br />
„Kdo to našel a kde?“<br />
„Přinesli to před chvilkou. Našel to Dranx, u vnějšího opevnění. Viselo to na kusu prkna, jak je tam všude ten binec.“<br />
„Zase u Torkrestu?“<br />
„Ne, až na hranici našeho území, u vchodu do Šedé bašty.“<br />
„Proč až tam? To je na druhém konci našeho území. A s tímhle sousedem vycházíme docela dobře. Co tam ti dva dělali?“<br />
„Nemám páru,“ pokrčil Tasah rameny.<br />
„Nikdo jiný nezmizel?“<br />
„Zatím nemáme hlášení od všech, ale teď vím jen o těhle dvou.“<br />
„Půjdeme se tam podívat,“ rozhodl Kan.<br />
„Kolik si vezmeme lidí?“<br />
„Jen my čtyři. Nemusíme chodit jako procesí.“<br />
„Ehm, co když tam ta bestie ještě bude?“<br />
„No, pak bude nejlepší, když se cestou pomodlíme,“ prohodil Kan rozverně, přestože jeho ta myšlenka také trápila.<br />
Když konečně dorazili k Šedé baště, zůstali nejprve stát o dvě ulice dál a pozorně ji sledovali. Ulicí pod baštou<br />
se pohybovalo množství lidí a vše se zdálo být v naprostém pořádku. Když se ani za půl hodiny nedočkali ničeho podezřelého,<br />
vykročili k samotné baště.<br />
Lidé jim uhýbali z cesty, protože Kana znal skutečně kde kdo a hleděl se mu vyhnout. Vrhali za nimi pátravé pohledy,<br />
ale nikdo si nedovolil zastavit se. Naopak, nenápadně přidávali do kroku a mizeli ve vedlejších ulicích. Každý věděl,<br />
že na hranicích mezi bandami není bezpečno a pokud se tam začnou objevovat větší skupiny elitních bojovníků, je<br />
nejvyšší čas vzít nohy na ramena.<br />
-18-
Zdeněk Jukl<br />
Kan se zastavil před vchodem do bašty a pečlivě si ho prohlížel. Bašta samotná byla jako jediná postavena ze šedého<br />
kamene a podle toho také dostala jméno. Toho si však Kan nevšímal a zajímal se o zem před vchodem. Nemusel se rozhlížet<br />
příliš dlouho a našel několik tmavých skvrn. Kývl na chlapy, vytáhl meč a jako první vstoupil do bašty.<br />
Tasah se venku trochu zdržel, aby zapálil pochodně, které si nesli sebou z věže. Pak mohli pokračovat do nitra bašty.<br />
Pamatovali si, jak vypadal Torkrest a opevnění bylo stavěno podle jednotného plánu. Některé bašty sice měly silnější<br />
zdi, nebo byly o patro vyšší, ale jinak byla jedna jako druhá. Kan tedy zamířil přímo k místnosti, kde včera našli sbírku<br />
koster.<br />
Ani ho nepřekvapilo, že i zde byl vchod zamaskován nepořádkem. Ve svitu pochodně si však všiml, že tenhle tu není<br />
moc dlouho. Nejvýš několik dní. Sklonil se k podlaze a přejel prsty po kamenech. Nebyla zde žádná drážka.<br />
Narovnal se a jediným trhnutím skácel prkna k protější stěně. Hluk padajících věcí se rozlehl celou baštou a muži<br />
se podvědomě přikrčili, připraveni na útok. Nic se však nestalo.<br />
Kan jako první nahlédl do místnosti a v jejím středu uviděl dvě kostry. Byly tak čerstvé, jak jen mohly být. Neodvažoval<br />
se strčit do místnosti hlavu, aby o ni nepřišel. Vyžádal si Tasaha, aby se postavil přímo za něj a svítil mu, zatímco<br />
vlastní pochodeň hodil do místnosti. Dopadla přímo ke kostrám a světlo jejího plamene se odráželo v dosud zcela nezaschlé<br />
krvi.<br />
Pochodeň nyní osvětlovala celou místnost a Kan viděl do dvou rohů. Kromě nepořádku v nich však neviděl nic<br />
podezřelého. Ale na to, aby si mohl prohlédnout druhou polovinu místnosti, by potřeboval přeběhnout dveře nebo<br />
do místnosti vstoupit. Jeho dilema vyřešil Tasah, který jediným skokem překonal dveřní otvor a přitiskl se ke zdi<br />
na jeho druhé straně. Pak co nejopatrněji nahlédl dovnitř a mlčky zavrtěl hlavou. Místnost byla prázdná.<br />
Kan tedy pomalu vkročil do místnosti, znovu se rozhlédl a pak došel ke kostem. Lebky opět chyběly a na kostech viděl<br />
stopy po velkých zubech. Sklonil se k nim a pečlivě si je prohlížel. Pak mu padla do oka jedna stehenní kost. Ať už<br />
ji ohlodávalo cokoli, zakouslo se to příliš chtivě a zuby v kosti zanechaly nádherný podpis. Vzal kost a rychle se vrátil<br />
do chodby.<br />
Dál se v baště nezdržovali, jen u vchodu počkali na Tasaha, který opět zakryl vchod do místnosti. Když se k nim<br />
po chvíli připojil, zabalili kost do kusu hadru z hromady harampádí u stěny bašty a zamířili do města.<br />
„Kam jdeme?“ zajímal se Eras, kráčející po Kanově pravém boku.<br />
„Poradit se.“<br />
„A můžeme vědět s kým?“<br />
„Brzo to zjistíte,“ odsekl a vedl své muže bludištěm uliček.<br />
Když se konečně zastavili, rozhlédl se Eras po budovách a prohrabal paměť. „Nebydlí tu náhodou starý Elefel?“<br />
„Uhádl,“ usmál se Kan a zabušil pěstí na dveře nejbližšího domu. Ve dveřích se otevřela špehýrka a za ní oko plné<br />
podezření.<br />
„Kdo je?“<br />
„Tak se podívej,“ odvětil Kan a postavil se před špehýrku.<br />
„Tebe ještě neodnesl vládce pekel?“ ozval se zpoza dveří otrávený hlas.<br />
„Zatím si mě šetří.“<br />
„Ani na peklo není spoleh. Co mi chceš?“<br />
„Potřebuju radu.“<br />
„Je den, přijď po setmění. Ve dne pracují jen obyčejní lidé, já jsem čaroděj.“<br />
„Byl, teď nám otevři. Potřebuji něco vědět hned a jsem ochoten za to zaplatit. Jestli mě necháš čekat do večera, počkám,<br />
ale platit budeš ty.“<br />
Ozvalo se skřípění zubů a pak se dveře otevřely.<br />
„Dobrá, tak co mi teda chceš?“<br />
„Něco ukázat a pak si o tom promluvit,“ zamával mu Kan před nosem zabalenou kostí.<br />
„Tak pojď,“ ustoupil Elefel do nitra domu a nechal je všechny vstoupit. Pak za nimi zabouchl dveře s takovým<br />
třeskem, až nadskočili.<br />
„Nemáte čisté svědomí,“ zašklebil se spokojeně Elefel. Prošel kolem nich a usadil se v pohodlném křesle svého příbytku.<br />
Ten se skládal z jediné místnosti, přeplněné vším možným od kostí, po sušené byliny. Jedné stěně dominoval<br />
krb, nyní vyhaslý a studený. Nad ním se houpalo několik kotlíků. Bylo vidět, že Elefel zrovna moc zakázek nemá.<br />
„Obchody zrovna nejdou, co?“ usmál se Kan příjemně, smetl rukou knihy ze židle a posadil se.<br />
„Dávej pozor, jo,“ opáčil Elefel, vstal z křesla a knihy zvedl.<br />
„Když jeden nemá čarodějnou moc, nemá ani úctu. Neříkají to tak čarodějové?“ ozval se znovu Kan.<br />
Elefel neřekl ani slovo, položil knihy na stůl a usadil se zpět do křesla.<br />
„Ale když má čaroděj jisté znalosti, je možné k němu stále nějakou úctu cítit. Pokud ale občas pustí chlup a rozdělí<br />
se o svou moudrost s ostatními.“<br />
„Ty po mě chceš něco nepříjemného,“ prohlásil Elefel. „Obvykle vyhrožuješ a nadáváš. Dnes jsi jako anděl, co přišel<br />
napravit hříšníky světa. Tak se nezdržuj a vyklop to.“<br />
Kan se usmál a rozbalil hadr na kosti. Tu pak hodil Elefelovi do klína.<br />
-19-
Horší než smrt<br />
„Tohle byl ještě dnes o půlnoci jeden z mých chlapů. A tohle jsme z něj našli po východu slunce. To, co ho<br />
sežralo, se na té kosti docela pěkně podepsalo a ty mi pověz, co to bylo za potvoru.“<br />
Elefel byl viditelně zaskočen a nejprve se na kost díval jako na nějaké zjevení. Očekával nějaký lektvar, jed nebo<br />
možná protijed, ale okousaná lidská kost ho zaskočila.<br />
„Tohle jsem tu ještě neviděl,“ pronesl pomalu a opatrně uchopil kost do ruky. Otáčel ji ze strany na stranu a prohlížel<br />
si hluboké vrypy.<br />
„Tak co, víš, kdo to udělal?“<br />
„To nejde tak rychle,“ bránil se Elefel. „Můžeš mi tu kost nechat a stavit se zítra?“<br />
„Potřebuji to vědět hned.“<br />
„Hned se ani kráva neotelí.“<br />
„S krávou si víš co. Prohlédni si tu kost, ptej se mě na detaily, projdi ty hromady knihy, co tu máš všude kolem a pověz<br />
mi, co si z něj udělalo večeři.“<br />
Elefel si povzdechl, přesunul se ke stolu, na kterém rozsvítil malou olejovou lampu a v jejím svitu si kost znovu prohlížel.<br />
Přitom neřekl ani slovo a tvářil se, že si Kana a jeho mužů vůbec nevšímá.<br />
Pak si přinesl z polic několik knih a dlouho jimi listoval. Nakonec hodil Kanovi kost zpět.<br />
„Nevím,“ řekl pak.<br />
„Jak to?“<br />
„Tohle vidím poprvé. Mou specialitou byla jemná magie, jak sám dobře víš. Musíš si najít čaroděje, který se specializuje<br />
na kouzla pro hrdiny. Ten by mohl vědět, co ho sežralo.“<br />
„A víš aspoň, co ho nesežralo?“<br />
„Můžeš škrtnout všechny šelmy z vévodova zvěřince.“<br />
„Tak na to jsem tě nepotřeboval,“ odsekl Kan.<br />
„Říkal jsem, že mi to nic neříká. Zkus to u Alrina. Víš, kde bydlí?“<br />
„Nemám potuchy,“ přiznal se Kan.<br />
„Já ano,“ ozval se místo čaroděje Eras. „Je to kousek od Umrlce. Přestěhoval se tam před týdnem, nebo dvěma,<br />
z Bahenní uličky. Ta není v našem území. Mluvil jsem s ním při stěhování. Prý chce být přímo u zdroje<br />
a doufá, že mu u Umrlce půjdou líp kšefty.“<br />
„V tom případě děkuji za informaci,“ poděkoval Erasovi Elefel.<br />
„Naúčtujeme ti to do příští platby, neměj obavy,“ usekl Kan a balil kost zpět do hadru.<br />
„A co ty peníze?“ bránil se Elefel.<br />
„Jaké?“<br />
„Říkals, že mi za informace zaplatíš.“<br />
„Neřekl jsi mi nic, co bych sám nevěděl. Navíc jsme ti pověděli novinky o Alrinovi. Máš snad něco proti?“<br />
„Nic,“ zavrčel Elefel. „Jen bych si přál, abych byl u toho, až ti někdo vyřízne srdce z těla.“<br />
Kan se pobaveně usmál, mávl rukou na rozloučenou a vyšel před dům. Zamířili přímo k Alrinovi, zatímco Elefel<br />
za nimi ještě dlouho hleděl z pootevřených dveří a tiše si mumlal nejstrašnější kletby, jaké znal, v naději, že snad<br />
alespoň jedna bude fungovat.<br />
K Umrlci to byla pěkná procházka, napříč šéfovým územím. Navíc je zastavila další trojice Kanových bojovníků.<br />
„Co se zase děje?“ zeptal se jich Kan útočně, sotva jim zastoupili cestu.<br />
„Něco se stalo u Umrlce,“ odpověděl Amash, štíhlý mladík s dlouhými vlasy, podobající se spíš dívce, než muži.<br />
Díky svému zjevu se často převlékal za ženu a dokázal se tak dostat na místa, kam by jako muž pronikal jen s velkými<br />
obtížemi. Říkalo se o něm, že prý strávil několik nocí ve všech ženských klášterech v Mykashi a jeho okolí, aniž by ho<br />
sestry odhalily. On sám dodával, že žádná z nich neměla důvod stěžovat si. Když se jeho řeči donesly k uším matek<br />
představeným, bylo z toho velké pozdvižení a Amash se musel několik měsíců držet z dohledu městské stráže a vévodovy<br />
gardy.<br />
„Co je to tentokrát? Mrtví hrdinové?“ zavrčel Kan a obešel je, aby ho nezdržovali. Amash se společníkem se obrátili<br />
a drželi se mu v patách.<br />
„Možná to kdysi hrdina byl, ale teď je to hromádka kostí,“ poskytl mu další informace a šklebil se přitom jako král<br />
kašparů. Kan zabrzdil tak rychle, až mu podklouzly boty.<br />
„Cože?!“ chytil Amashe za kabátec a přitáhl si jeho obličej ke svému, takže ho zvedl dobrou stopu do vzduchu.<br />
„No, jen kosti. Azal je našel ráno, když vyhazoval posledního hosta. Vlastně je našel ten jeho rarach. Vynášel nějaké<br />
smetí, otevřel poklop do stoky a dole něco zahlédl. Podíval se líp a uviděl lidské kosti a nějaké hadry. Šli jsme náhodou<br />
kolem a Azal nás hned pro tebe poslal.“<br />
„Krucinál!“ zahromoval Kan, pustil Amashe a vyrazil vpřed. Všichni, včetně Amashe a jeho společníka se mu drželi<br />
v patách. Amash nechápal, co Kana tak nadzvedlo, ale Eras mu naznačil, aby se teď na nic neptal a jen držel krok.<br />
-20-
Zdeněk Jukl<br />
K Umrlcovi dorazili v rekordním čase. Všichni hlasitě oddechovali, když zahnuli za poslední roh a uviděli vchod<br />
do hospody. Azal nervózně postával ve dveřích, ale když je uviděl, zmizel uvnitř. Dveře však nechal otevřené, takže<br />
salva šípů tentokrát nehrozila.<br />
Sestoupili do hospody, jako vždy osvětlené několika loučemi, protože Umrlec měl pouze jediné okno, a to vidělo<br />
vodu, jen když na něj dopadly dešťové kapky. Na baru již stály korbele napěněného moku a stepující Azal na ně nervózně<br />
pomrkával zpoza baru.<br />
Kan přistoupil k baru, odsunul korbel stranou, natáhl ruku, chytil Azala za zástěru pod krkem a přitáhl si ho k baru.<br />
„Co to našel ten tvůj rarach?“ vybafl na něj přímo.<br />
„Amash ti to nevyřídil?“ divil se Azal. Nebyl žádný hrdina, i když v případě potřeby mu nečinilo velké potíže zastřelit<br />
hosta, který odmítá zaplatit a navíc mu demoluje vybavení krčmy. Mezi hrdiny se takové chování setkávalo s pochopením,<br />
a proto mu jen málokdo zůstával dlužen. Pohled na kosti byl hroznější než pohled do Kanových očí.<br />
„Říkal něco o kostře ve stoce? Víš, kdo to může být?“<br />
„Dolů jsem nelezl,“ pokrčil Azal rameny. „A mohl bys mě, prosím, pustit? Teplá vám pivo.“<br />
Kanovi proti jeho vůli zacukaly koutky a skutečně ho pustil. Pak do sebe obrátil polovinu korbele a otřel si pivní kníry.<br />
Počkal, až se obslouží také jeho muži a pohybem ruky zarazil Azala, který se pohnul k pípě, aby natočil novou rundu.<br />
„Ještě s tím pivem počkej a pověz mi, jestli máš dole ve sklepě ty dveře do stoky, kterými jsi pouštěl muže, hledané<br />
mnou nebo městskou hlídkou?“<br />
„Přece bych si nikdy nedovolil…“<br />
„Ale dovolil,“ zarazil ho Kan. „Tak máš nebo ne?“<br />
„Mám,“ přiznal Azal a přikrčil se.<br />
„Dobrá, koho jsi jimi včera pustil?“<br />
„Nikoho, přísahám!“<br />
„Nelži, jak jinak by se ten chudák dostal do stoky před tvým podnikem? Přece nevěříš, že něco ohlodá chlapa na kost<br />
a pak ty kosti potáhne napříč městem a zrovna před tvou hospodou otevře stoku a nahází je dolů.“<br />
Azal přešlapoval z nohy na nohu a tvářil se nerozhodně.<br />
„Tak poslouchej,“ promluvil znovu Kan. „Navrhuji dohodu. Já ti nechám ty dveře a nepřipravím tě o zákazníky.<br />
Řada hrdinů šéfovi dluží nějaké peníze a tuším, že pět nebo šest je na černém seznamu. Mně je celkem jedno, jestli mi<br />
utečou stokou, nebo ne. Nech si to pro sebe, ale honit hrdiny po městě je větší legrace, než by se mohlo zdát. Tak<br />
co, budeme je procházet jednoho po druhém, nebo mi povíš, který z nich potřeboval tak nutně zmizet, když jsme se tu<br />
objevili?“<br />
„Jak by vás mohl někdo vidět přicházet,“ bránil se Azal, ale Kan ho chytil za zástěru a vyvlekl ho zpoza baru mezi<br />
stoly. Do sklepa se vcházelo poněkud netradičně z rohu za stoly v nejvzdálenějším koutě krčmy. Lépe řečeno, Azalův<br />
sklep měl dva vchody a tohle byl ten méně používaný. Právě u něj stál největší stůl a všichni věděli, že ho mají v oblibě<br />
hosté, kteří potřebují zmizet rychleji než ostatní.<br />
Postavil Azala ke stolu a obrátil ho ke dveřím. Dosud byly otevřené a poskytovaly pěkný výhled do ulice. Přímo<br />
na okno protějšího domu. Nad vchodem do hospody hořely celou noc dvě louče, takže když se otevřely dveře a samostříly<br />
spustily palbu, měl host u tohoto stolu dvě dlouhé vteřiny, aby si prohlédl nově příchozí, zatímco oni sami do hospody<br />
neviděli.<br />
„Azale, Azale,“ pronesl Kan medově. „Ještě včera večer jsem si myslel, že jsme přátelé. Nechceš mi, doufám, naznačit,<br />
že jsem se mýlil, že ne?“<br />
„Daeor, byl tady od soumraku a zmizel bez placení, když vás zahlédl. Ani jsem nevěděl, že po něm jedete, jinak by<br />
mi musel platit předem.“<br />
„A ty kosti jsou jeho?“<br />
„Nemám tušení.“<br />
„Jak to?“<br />
„Nebyl jsem dole. Copak jsem cvok, abych lez někam, kde v noci něco ohlodalo chlapa, jako byl Daeor? Je to sotva<br />
měsíc, co se na trhu dobytka vsadil, že jednou ranou omráčí vola a taky vyhrál!“<br />
„Má to něco do sebe,“ usmál se Kan chápavě. „Tak teď pěkně zavři lokál a přines nám nějaké louče. Mluvil jsi o těch<br />
kostech s někým?“<br />
„Blázníš?!“ vyděsil se Azal. „Copak by mi sem pak někdo vlezl, kdyby si myslel, že ho tu místo placení něco<br />
sežere?“<br />
„Když dojde na obchod, nejsi tak blbej,“ poklepal ho zabiják po rameni. „Tak zavři a přines ty louče. A ve vlastním<br />
zájmu drž jazyk za zuby.“<br />
Azal vykonal nařízené ve chvilce. Louče měl připravené pod barem a dveře zavíral šlapkou od baru. Ze stejného<br />
místa také měnil zásobníky samostřílů a mohl blokovat jejich palbu, nebo ji také spustit nezávisle na dveřích.<br />
Kan počkal, až bude mít každý muž v ruce hořící pochodeň a otevřel dveře do sklepa. Azal se skrčil za barem, v ruce<br />
krátký meč s ostřím jako pila a vykukoval dírami po sucích.<br />
-21-
Horší než smrt<br />
Kan vstoupil jako první. Nejprve se muselo projít prostornou chodbou, jejíž stěny lemovaly police plné lihovin. Azal<br />
měl v nabídce snad všechno, co teče, aby uspokojil chutě svých zákazníků. Kan zaslechl tiché cinknutí, a když se ohlédl,<br />
viděl, jak Eras strká za kabátec láhev toho nejdražšího vína. Omluvně se na svého velitele usmál, ale ten to nijak neřešil.<br />
Jeho muži měli tolik volnosti, kolik si přáli, pokud plnili udělené úkoly rychle a bez chyb.<br />
Prošli chodbou do sklepa. Sklep byl větší než krčma nad ním, ale rozšiřoval se směrem od ulice. Bylo to tím, že krčma<br />
zabírala jen část přízemí domu. Hned vedle schodů, po kterých do sklepa sestoupili, stoupaly další schody, kterými<br />
by se dostali ke dveřím za barem. A vedle nich viděli dveře ústící do stoky před domem.<br />
Přibližovali se k nim velmi pomalu a pečlivě prohlíželi podlahu, schody i sudy, kolem kterých procházeli. Jak se zdálo,<br />
tady nebylo vůbec nic zajímavého. Nakonec Kanovi nezbylo nic jiného, než dveře otevřít.<br />
Zajišťovala je mohutná závora zevnitř. Jak však Kan ihned poznal, závora se zvedala na čepu a nedala se z dveří odstranit.<br />
V její horní poloze ji omezoval další čep, takže když ji zvedl, zůstávala v krajně nestabilní poloze. Zkusmo<br />
do odemčených dveří kopl a závora okamžitě zapadla na původní místo.<br />
„Jestli prošel do stoky,“ ozval se za ním Amashův hlas, „tak se neměl šanci vrátit. Azal to má šikovně zařízené.“<br />
„Tak jdeme,“ zabručel Kan, znovu zvedl závoru a začal otevírat dveře. Jeho muži se roztáhli trochu do hloubky, aby<br />
si v úzkém prostoru nepřekáželi. Kan s dveřmi ustupoval, aby ho co nejdelší dobu kryly, ale přes jejich hranu už viděl<br />
do stoky.<br />
Ze stoky do sklepa zavanul puch, jaký se drží ve všech stokách po celém světě. Tady ho zhoršovalo dlouhé vedro<br />
a nedostatek srážek, takže se ve stoce hromadil pomalu zahnívající odpad. Přímo za dveřmi již viděli první kosti. Stejně<br />
čerstvé, jako kosti jejich společníků v Šedé baště. A jak si Kan okamžitě všiml, se stejnými stopami po zubech.<br />
Vstoupil do stoky a rozhlédl se na obě strany. Chodba se zde stáčela, takže nebylo vidět daleko. Přímo nad hlavou<br />
se mu rýsovala mříž vstupu, kudy sem Azal házel odpadky z hospody. Byla jich tu již slušná hromada a na jejím vrcholu<br />
se povalovaly kosti. Byl tu však jeden rozdíl, oproti kostrám v baštách. Tady nechyběla lebka. Viděli ji povalovat<br />
se na podlaze daleko od těla. Opět, stejně jako na lebkách šéfova syna a jeho ochranky, jí chyběl obličej.<br />
„Do prdele,“ ulevil si Eras a zvedl lýtkovou kost. „Nechtěl bych se dostat tomu neřádovi do drápů.“<br />
Na lýtkové kosti viděli dvě řady hlubokých důlků, jak se útočník hladově zakousl, aby si urval sousto. Podpis zubů<br />
zde byl ještě dokonalejší, než na stehenní kosti ze Šedé bašty. Kan natáhl ruku a Eras, v obličeji zcela bez barvy, mu<br />
kost podal. Špičkou meče ještě ukázal na osamocený otvor. Kan kost natočil a koukal se skrz. Obrátil kost a porovnal<br />
rozměry otvoru na obou stranách.<br />
„Jednou jsem viděl lebku tygra,“ ozval se Tasah mdle. „Tohle muselo mít tesáky delší a silnější.“<br />
„Vemte to sebou,“ rozhodl Kan a podal kost Tasahovi. „Dej na ni pozor.“<br />
Tasah z takové pocty radost neměl, ale kost si vzal. Do toho se ozval Amash, stojící u dveří.<br />
„Víte co je zajímavý?“<br />
Všichni se k němu obrátili.<br />
„Kde je jeho zbraň? Vy byste na útěku nechali meče v hospodě? A kde má oblečení? Ty hadry tady vypadají jako odpad<br />
a ne jako roztrhané oblečení.“<br />
Kan se rozhlédl a poručil prohledat okolí. Několik minut opatrného našlapování mezi odpadky, bahnem a blíže nezkoumanými<br />
hromádkami živočišného původu, vyneslo potrhané a zakrvácené oblečení, zlomený meč, jednu jezdeckou<br />
botu se dvěma prsty uvnitř, kus kroužkové zbroje, hrudní plát a několik amuletů, všechny s utrhanými řemínky k zavěšení<br />
na krk nebo na ruku.<br />
„To by mělo být jeho,“ přikyvoval Amash, který se mezi hrdiny pohyboval dnes a denně a Daeora znal osobně.<br />
„Ještě tu chybí jeho dýka, opasek pobitý hřeby a holenní chrániče. Ale jinak to všechno vypadá jako jeho oblečení.“<br />
„Meč jsme našli padesát kroků tamtím směrem,“ ukázal Kan palcem. „Pak to postupně byla zbroj a další oblečení.<br />
Tady leží jeho kosti, a támhle, na druhé straně, jeho hlava. Jako by na to něco narazil na útěku do města. Pokusil<br />
se bránit, ale přišel o zbraň a dal se na útěk. Kde je nejvíc krve?“<br />
„V zatáčce, asi na půli cesty mezi mečem a tímhle místem,“ informoval ho Tasah. „Stěna je jeden velký flek.“<br />
„Takže zemřel v zatáčce. Útočník z něj postupně strhal oblečení, aniž by se unavoval jeho svlékáním. Prostě z něj trhal<br />
kusy látky a zbroje, dokud nebylo tělo holé.“<br />
„Někdy i s kusy těla,“ upozornil ho Alro a ukázal mu poslední nález. Byl to jeden z holení chráničů a uvnitř ležel kus<br />
svaloviny.<br />
„Dobrá, s kusy těla,“ opravil se Kan. „Tady ho to sežralo a pak to odešlo. Lebku si to možná vzalo sebou, ale z nějakého<br />
důvodu ji odhodilo jen pár kroků odtud. Ale kruci, jak ho to vlastně zabilo? Kromě stop zubů na kostře nic nevidím.<br />
Pokud ho to neprobodlo nějakou čepelí přímo mezi žebra, měli bychom něco vidět.“<br />
Kan se sklonil ke kostře a pečlivě si ji prohlížel. Skutečně neviděl nic podezřelého. Jistě, končetiny tomu chudákovi<br />
útočník utrhal, ale Kan byl dostatečně zkušený, aby poznal, že to bylo až po smrti. Pak mu však Alro donesl lebku<br />
a Kan pochopil, jak Daeor zemřel.<br />
„Utrhlo mu to hlavu, zaživa,“ řekl Alro dřív, než to stihl říct Kan. „Tady, na lebce, jsou dokonce vidět vrypy po drápech,<br />
jak ho zezadu chytil. Podle lomu je jasné, že mu trhnutím vzad zlomil vaz a současně mu utrhl hlavu.“<br />
-22-
Zdeněk Jukl<br />
„Viděl jsem hlavy utržené ranou od medvěda nebo vlkodlaka,“ ozval se Tasah zaraženě. „Ale nikdy jsem neviděl<br />
nebo neslyšel, že by něco lidem trhalo hlavy tak divným způsobem.“<br />
„Říká se to o démonech,“ namítl Alro. „Ale potíž je v tom, že oběti démonů nikdo neviděl, takže nemůžu srovnávat.“<br />
„Jak to vlastně víš,“ zaútočil na něj Eras, „že mu utrhl hlavu právě takhle? Mohl mu ji přece normálně urazit.“<br />
„Mám praxi ve věštění ze zvířecích vnitřností. Při obětování zvířat máš dost času si je prohlédnout zevnitř a někteří<br />
bohové mají dost zvláštní představy o tom, jak se jim má oběť připravit.“<br />
Na to se nedalo nic namítnout, protože někteří bohové byli skutečně divní i podle velmi benevolentních měřítek chudinské<br />
čtvrti.<br />
„Dobrá, berem tu kost a lebku. Zabalte to do nějakého pytle, Azal jistě bude mít ve sklepě něco vhodného.“<br />
„A co s Daerem?“ zeptal se Amash.<br />
„Necháme ho tady,“ rozhodl Kan. „Nebo pokud se sem chceš později vrátit a odnést ho na hřbitov, nebudu ti bránit.“<br />
Amash se rozhlédl temnou chodbou a došel k závěru, že nemá cenu pokoušet štěstí. Hrdinovi stejně nic nepomůže<br />
a bude stačit, když zaplatí knězi boha války, aby za Daera odsloužil jednu mši. Dělalo se to tak za každého padlého hrdinu,<br />
když se zvěst o jeho smrti donesla k Umrlci. Bylo nepsaným pravidlem, že každý hrdina při odchodu hodil nějaký<br />
ten měďák do kasičky u baru, z níž se tyto bohoslužby platily.<br />
Prošli zpět do sklepa a zabouchli za sebou dveře. Kan se pečlivě ujistil, že závora skutečně zapadla a dveře z druhé<br />
strany nikdo neotevře. Pak počkal, až Tasah uloží kost i lebku do pytle. Eras, nesoucí zabalenou kost ze Šedé bašty se jí<br />
také ochotně zbavil a Tasah s kyselým obličejem nesl ostatky obou mužů.<br />
Vystoupali po schodech do lokálu, zabouchli za sebou dveře a usadili se u baru.<br />
„Tak co, je to on?“<br />
„Jo, je,“ přikývl pochmurně Kan. „Neslyšel jsi nic? Muselo ho to dostat zhruba ve chvíli, kdy jsme si sedali<br />
ke stolu.“<br />
„Neslyšel jsem ani ň,“ zavrtěl Azal hlavou. „Byl jsi tady sám, tak víš, co tu bylo za kravál. A ty dveře dole jsi také<br />
viděl. Těmi sem jen tak něco nepronikne.“<br />
„Ale venku je mříž. Zemřel sice kus od ní, ale určitě neumíral potichu. Dveře ještě možná byly otevřené.“<br />
„Nic jsem neslyšel. Stál jsem přece u tvýho stolu. Musel bys to taky slyšet, byli jsme kousek od sebe.“<br />
„Tak nic,“ pokrčil Kan rameny a napil se piva.<br />
„Poslouchej,“ obrátil Kan list, „nedávno se sem přestěhoval čaroděj Alrin, co o něm víš? Ukazuje se tu někdy?“<br />
„Ten?“ ušklíbl se Azal. „Na to je moc pyšnej. Myslí si o sobě, že je nejlepší čaroděj ve městě. Ten se neunavuje chozením<br />
po lokálech a nabízením amuletů pro štěstí. Nemá to ani zapotřebí. Neznám hrdinu, kterej by se u něho nestavil.<br />
Má prej spoustu peněz, ale je hrozně lakomej. No, co taky čekat od čaroděje, jsou všichni stejní. Bydlí hned za rohem,<br />
není to ani dvě stě kroků.“<br />
„Takže jsi ho tu neviděl?“<br />
„Jen ten den, kdy se přistěhoval. Prošel okolo, prohodili jsme pár slov. Tvářil se, jako by sežral moudrost světa,<br />
blbec,“ Azal si odplivl na podlahu. Čaroděje nesnášel a neměl pro ně laskavého slova. „Prej, jestli ke mně chodí<br />
hodně hrdinů. Pche! Mně se bude ptát, jestli sem chodí dostatek hrdinů! Do mojí hospody!“<br />
„Dobrá, dobrá, uklidni se,“ krotil ho Kan, který dobře rozpoznal varovné příznaky blížícího se výbuchu.<br />
„Takže bydlí tady a dá se s ním mluvit.“<br />
„Bydlí tady, ale mluvit se s ním nedá,“ opravil ho Azal. „Pokud od něj něco potřebuješ, připrav si peníze. Hodně<br />
peněz. Hrdinové si tu stěžujou, že u něj nechaj polovinu jmění.“<br />
„No, s námi snad bude mluvit jinak,“ usmál se Kan, dopil pivo a kývl na ostatní. Společně vystoupali po schodech<br />
a vyšli na ulici.<br />
„Tak na to bych zrovna nespolýhal,“ pronesl Azal škodolibě, když za nimi zapadly dveře.<br />
Kan s muži zahnuli za roh a vstoupili do další ulice. Stačilo jediné rozhlédnutí a mohli s jistotou ukázat na Alrinův<br />
příbytek. Nad vstupními dveřmi se jemně mihotal vzduch a blýskaly se v něm drobné jiskřičky.<br />
„Že by pracoval ve dne? Čaroděj?“ ušklíbl se.<br />
„Alrin pracuje téměř neustále,“ informoval ho Amash.<br />
„Snad jsi s ním taky něco neměl?“<br />
„Jednou nebo dvakrát jsem s ním mluvil a mám od něj amulet,“ přiznal se Amash.<br />
„Byl k něčemu?“<br />
„Jo, když mě trefili vojáci z vévodovy gardy, stačilo vytáhnout šíp z rány a ta se hned zavřela.“<br />
„Dobrý,“ přikývl Kan s jistou dávkou úcty.<br />
„Bylo by, kdy ten amulet nebyl na jedno použití,“ ušklíbl se Amash.<br />
„Tak to je jistá nevýhoda, když tě honí garda,“ zasmál se Eras.<br />
Amash pokrčil rameny a podrbal se za krkem.<br />
Kan vykročil ulicí k Alrinovu obchodu a pak rázně zabušil na dveře. Chvíli se nic nedělo, ale právě když se chystal<br />
k dalšímu zabušení, otevřely se dveře dokořán a za nimi stál chlap jako hora.<br />
-23-
Horší než smrt<br />
„Čaroděj Alrin?“ zeptal se nejistě Kan.<br />
„Nemá čas,“ zahučela hora převlečená za muže. Měl rozměry a vzhled horského trola, ale zcela jistě to byl člověk.<br />
Musel se krčit, aby viděl pod horní hranou dveřního rámu. Kanovi nebylo jasné, jak se dostává dovnitř a ven, když je<br />
téměř dvakrát takový než dveře.<br />
„Potřebuje s ním mluvit Kan, vyřiď mu to.“<br />
„Nemá čas,“ opakoval chlap.<br />
„Prostě mu to vyřiď a pak uvidíme.“<br />
„Nemá čas.“<br />
„Umíš taky něco jiného?“<br />
O hruď se mu opřela špička meče délky vzrostlého muže. „Nemá čas,“ zahučel chlap, ale pak se ohlédl a trochu<br />
ustoupil. Za ním se objevil postarší muž s dlouhým plnovousem v honosném hávu čaroděje a s vysokým špičatým kloboukem<br />
na hlavě. Typičtějšího čaroděje Kan ještě neviděl a okamžitě pochopil Azalovu averzi k čarodějům.<br />
„Čeho si žádáte, u mistra obojí magie?“ pravil čaroděj vznešeně a muži vzteky sevřeli zbraně. Ten chlap nemusel vyslovit<br />
žádnou urážku. Jeho hlas uměl i přání dobrého dne vyslovit tak, že by si od vás pes kůrku nevzal.<br />
„Jsem Kan a tohle jsou mí muži.“<br />
„A co má být?“ prohlédl si je čaroděj.<br />
„Tvůj obchod je na území šéfa, musíme dohodnout placení.“<br />
„Nečekal jsem vás tak brzo,“ promnul si čaroděj plnovous. „Pojďte dál.“ Ustoupil a odešel do místnosti vedle. Kan<br />
s muži prošli za ním. Když do místnosti, vypadající jako pracovna, vstoupil poslední jeho bojovník, zabouchl chlaphora<br />
dveře a postavil se do dveří jim za zády. Alrin již seděl v obrovském křesle a sledoval je, jako patriarcha sleduje<br />
své mladší příbuzné.<br />
„Nečekal jsem, že za mnou šéf pošle zrovna tebe. Obvykle jednám přímo s vůdci. Ale budiž, svou cenu stanovuji<br />
na pět set zlatých měsíčně.“<br />
„Nejsem proti,“ usmál se Kan. „Ale dovol mi dotaz. Kde bereš jistotu, že každý měsíc seženeš tolik peněz, abys šéfovi<br />
zaplatil?“<br />
Čaroděj pobaveně zvedl knír. „Naopak, tolik šéf zaplatí mně za čest, že jsem se rozhodl usadit v jeho části města.“<br />
Kanovi zmizel z tváře všechen výraz a sáhl po meči. Místo meče nahmátl prázdnou pochvu. Když se překvapeně podíval<br />
po zbrani, byla skutečně pryč.<br />
„Aby bylo jasno,“ ozval se čaroděj, „nikdy jsem nikde nic neplatil a váš šéf to musí vzít na vědomí. Abych však<br />
projevil dobrou vůli a snahu o domluvu, navrhuji, že si vzájemně nebudeme platit nic. Co ty na to?“<br />
„To musí rozhodnout šéf,“ procedil mezi zuby Kan.<br />
Alrin pokrčil rameny a zatvářil se blahosklonně. „Pro mne za mne. Je to všechno?“<br />
„Ne,“ odfoukl Kan a silou vůle si rovnal nervy. Natáhl ruku a Tasah mu podal pytel.<br />
„Něco mi žere muže a dnes v noci to sežralo i jednoho hrdinu jménem Daeor, znáš ho?“<br />
„Daeor? Jistě, zrovna včera si koupil amulet proti démonickému útoku. Drahá věcička, ale trval na ni. Měl nějakou<br />
nehodu?“<br />
„Dá se to tak říct. Prchal před námi stokou a narazil na něco, co si z něj udělalo večeři.“<br />
„Nemožné,“ usmál se Alrin a spojil prsty obou rukou do stříšky. „Mé amulety ochrání naprosto každého.“<br />
„Fakt? Tak co říkáš na tohle?“ usmál se spokojeně Kan, zalovil v pytli, vytáhl lebku a hodil ji po Alrinovi.<br />
Čarodějova ruka vylétla jako podrážděný had a lebka se zastavila ve vzduchu jen dvě stopy od jeho obličeje. Pomalu<br />
se otáčela a Alrin si ji pečlivě prohlížel.<br />
„Má jistou podobu s Daerem. Měl velmi výrazné lícní kosti a hluboko posazené oči. Ale nemůže to být on. Chránil<br />
ho můj amulet.<br />
Alro, který našel amulety ve stoce, zalovil v mošně u pasu, vytáhl amulety a přistoupil ke stolu, za kterým Alrin seděl.<br />
„Je to některý z nich?“ otevřel dlaň a vysypal její obsah na stůl.<br />
Alrinovi ztuhl obličej do masky. Kývl prstem a jeden z amuletů mu vlétl do dlaně. Protočil ho mezi prsty a pohnul<br />
nad ním druhou rukou. Okamžitě se kolem amuletu objevila slabá červená záře.<br />
„Tenhle si koupil včera,“ řekl Alrin nezvykle tiše. Bylo vidět, že ho pohled na amulet tvrdě srazil z postu nejlepšího<br />
čaroděje světa.<br />
„Co jste to říkali? Něco ho sežralo? Kde, kdy a co z něj zbylo?“ najednou byl zvědavý a po původní pýše nebylo<br />
v hlase ani stopy. Zvedl se na nohy, udělal na stole místo, pohybem prstu na něj usadil lebku a vedle ní položil amulet.<br />
Kan se také zvedl, došel ke stolu a položil na něj dvě kosti.<br />
„Tahle,“ pokládal první, „je z mého bojovníka. Zemřeli dva, jejich kostry ležely vedle sebe. Nevím přesně, který<br />
z nich to byl. Na téhle kosti jsem viděl nejlepší otisky zubů.“<br />
„A tahle,“ položil druhou kost vedle první, „pochází z Daeora a jsme si tím jistí. To, co ho požíralo, se zakouslo takovou<br />
silou, až prokouslo kost a nechalo nám nádherný podpis. Dokážeš podle toho zjistit, co nebo kdo tady řádí?“<br />
Alrin si prohlédl obě kosti. Prokousnutou dlouze studoval, prohlížel si ji z obou stran. Dokonce vytáhl ze zásuvky<br />
stolu velikou lupu a naklonil se i s kostí k lampě.<br />
-24-
Zdeněk Jukl<br />
„Tohle se moc často nevidí. Taková síla, prudkost útoku, žravost a násilí,“ bručel si pro sebe a kroutil přitom hlavou.<br />
„Setkal ses s tím někdy?“ ptal se Kan netrpělivě.<br />
„Osobně? Ne,“ přiznal Alrin. „Ale časem dokážu zjistit, čí tesáky to nejspíš byly.“<br />
„Časem? Co to znamená?“<br />
„Pár dní, řekl bych. Musím projít mnoho knih a vyptat se na různých místech. A skutečně to tady řádí několik dní?“<br />
„Spíš týdnů,“ opravil ho Kan a popsal mu včerejší nález v Torkrestu a nezapomněl ani na polohu lebek v podzemí.<br />
„Úžasné,“ bručel Alrin.<br />
„Ani bych neřekl,“ usekl Kan. „Přišel jsem o dvaadvacet chlapů, aniž by si někdo něčeho všiml.“<br />
„Bude jich víc, věř mi,“ uklidňoval ho Alrin.<br />
„Cože? Všechny chlapy jsem sečetl, víc jich nechybí!“<br />
„Ale ne, ne tvých chlapů, mrtvých celkově. Věř mi.“<br />
„Takže tušíš, co to je?“ zajímal se Kan živě a i jeho chlapi natáhli uši.<br />
„Mám jistou představu,“ přisvědčil Alrin. „Ale ať už to nakonec bude kterýkoli z nich, je to špatné.“<br />
„A co to tedy je? Dá se to zabít?“<br />
„Všechno se dá zabít,“ usmál se Alrin. „Problém je, že někdy na to potřebuješ hodně nezvyklé a vzácné zbraně.“<br />
„Je mi jedno, co k tomu budu muset použít, ale osobně to stáhnu z kůže.“<br />
„Ano, věřím, že bys to rád udělal, ale tak snadné to nebude,“ řekl shovívavě čaroděj.<br />
„Proč?“<br />
„Protože nemrtvé je těžké zabít.“<br />
„Cože?“ vyjevil se Kan. „Tohle dělá nějaký plesnivý vlkodlak?“<br />
„Ne.“<br />
„Ale řekl jsi nemrtvý.“<br />
„Ano, řekl, ale to neznamená, že jsem myslel vlkodlaka.“<br />
„A koho jsi tedy myslel, u všech sakrů?“<br />
„Musím si to ověřit, přijď zítra. Dostaneš popis toho, koho máš hledat. Nyní ti mohu říct jen tolik, že to nebyl<br />
vlkodlak ani liškodlak. O těch vím, pohybují se po tomto divném městě, ale tohle by nedokázali. Kdyby sami narazili<br />
na toho neznámého útočníka, zbyla by z nich stejná hromádka kostí, jako z tvých lidí.“<br />
„Do zítra přijdu o další muže,“ protestoval Kan. „Musím to vědět ještě dnes do soumraku.“<br />
„Je mi líto,“ zvedl Alrin dlaň pravice na znamení omluvy.<br />
„Kolik chceš, aby to šlo rychleji?“ zavrčel Kan.<br />
Alrin mávl rukou. Kan odlétl přes místnost a dopadl na své muže. Alrin se narovnal, zamračil se a zavířil kolem něj<br />
vítr.<br />
„Kdybych chtěl peníze,“ hromoval hlasem, pod kterým se klepaly stěny, „tak jsem se s tebou vůbec nebavil. Ale<br />
někdo dokáže zabít hrdinu s mým amuletem na krku a tím se to stalo věcí mé cti. Pomohu ti zcela zdarma, takže mě<br />
neurážej slovy o penězích!“<br />
Pak pustil Kana ze svého kouzla a dovolil mu, aby se postavil.<br />
„Přijď zítra ráno. Některé informace se mohu dozvědět pouze v noci. Pokud nebudeš moci dospat, přijď klidně<br />
za úsvitu. A teď mě nechte pracovat, cestu ven najdete sami.“<br />
„Za úsvitu budu u dveří,“ přikývl Kan, ale Alrin jen mávl rukou, ani na něj nepohlédl a zajímal se o prokousnutou<br />
kost.<br />
Kan se svými muži vyšli na ulici a bez váhání zamířili k šéfovi. Musí varovat všechny své bojovníky. Ještě pár takových<br />
nocí a přijde o své nejlepší muže. Nejkratší cesta vedla přes náměstí Dvou sluncí, kde na něj u věže čekala<br />
dvoučlenná hlídka městské stráže. Kromě ní se v těsné blízkosti věže pohybovalo šest Kanových mužů, aby hlídce<br />
jemně naznačili, že tu není vítána a měla by se rychle vrátit k vnitřnímu opevnění nebo na obchodní cesty, kde je její<br />
místo. Ale hlídka zřejmě měla velmi vážný důvod tu zůstat, protože odolala veškerému psychickému nátlaku. S úlevou<br />
pak oba strážní přistoupili ke Kanovi.<br />
„Kane, musíme s tebou mluvit,“ pronesl vážným hlasem kapitán Drehel.<br />
„Mám na spěch,“ pronesl Kan vlídně, protože se mu před Alrinovým domem vrátila zbraň do pouzdra u pasu a rychlou<br />
chůzí se uklidnil. Navíc byl přesvědčen, že je dobré občas s městskou stráží spolupracovat a zrovna s Drehelem již<br />
dávno navázal přátelské kontakty, výhodné pro obě strany.<br />
„To vidím,“ usmál se Drehel a kývl na Kanův udýchaný doprovod. Muži ovšem nesdíleli Kanovy názory na městskou<br />
stráž, a proto kapitána sledovali podezíravými pohledy. „Přesto tě musím požádat o několik minut tvého času.<br />
Ve vnitřním městě se stalo něco podivného a já musím mít jistotu, že v tom nejedete.“<br />
Kan si pečlivěji prohlédl Drehelovu tvář a rozhodl se mu vyhovět. Kývl hlavou k věži a společně vstoupili dovnitř.<br />
Nevystoupali však do podkroví, ale posadili se na sedátka v prvním patře. Společně s nimi tam vystoupal i Kanův<br />
kompletní doprovod a Drehelův kolega. Byl to pouhý nováček a z Kana a jeho bojovníků měl viditelný děs. Bylo s podivem,<br />
že na něm zbroj strachem nechrastila.<br />
„Tak co se stalo?“ zeptal se Kan, když se posadil na jednu ze stoliček a opřel se zády o stěnu.<br />
-25-
Horší než smrt<br />
„Našli jsme nějaké mrtvé,“ začal Drehel. „Abys rozuměl, do dnešního rána jich je patnáct a další asi najdeme. Všichni<br />
leželi ve stoce a zbyly z nich jen kosti. Ale podivnější je, že se nám podařilo nalézt jen tři lebky a to ještě hodně daleko<br />
od koster.“<br />
Kapitán se zarazil, protože si všiml Kanova ztuhlého výrazu.<br />
„Jak asi stará byla ta nejstarší?“ zeptal se Kan bezbarvým hlasem.<br />
„Podle mne tak měsíc, ale možná i trochu víc,“ odpověděl Drehel. „Velitel mě pověřil, abych zjistil, co se to děje<br />
a hned mě poslal sem. Musel referovat vévodovi a ten je z toho strachy celý…“<br />
„Podělaný,“ ozval se mu za zády Eras. „A to neviděl to, co my.“<br />
„Co jste viděli?“ obrátil se k němu okamžitě Drehel, ale Eras nyní mlčel.<br />
„Sehnat dnes slušné podřízené, to je úkol pro čaroděje,“ povzdechl si Kan a vraždil Erase pohledem. „Tak to dopověz,<br />
když jsi to nakousl.“<br />
Eras, viditelně rozpačitý, protože nevěděl, jaký trest si pro něj Kan vymyslí za to, že neudržel jazyk za zuby, vylíčil<br />
Drehelovi všechny nálezy ve vnějším městě, ale ani slabikou se nezmínil o krocích, které Kan podnikl ke zjištění totožnosti<br />
útočníka.<br />
„Takže tady se to děje také,“ prohlásil Drehel a bylo vidět, že se mu viditelně ulevilo.<br />
„Jo, taky,“ zabručel Kan. „A proč z toho máš takovou radost?“<br />
„Vévoda je přesvědčen, že je to práce některé z tlup a podezírá hlavě tu vaši.“<br />
„Proč? Copak vládneme magií?“ divil se upřímně Kan.<br />
„To ne, ale vévoda už delší dobu mluví o tom, že se ho někdo pokouší zavraždit a podezírá z toho právě vnější<br />
město.“<br />
„Co je nám tady po vévodovi. Jeho moc sem stejně nesahá.“<br />
„To víš ty a myslím si to i já, ale on to neví nebo nechce vědět. Abych se přiznal, ve vnitřním městě jde fáma,<br />
že za těmi útoky na vévodu je jeho synovec. Má známé v královském městě a jen se třese na trůn vládce města. Jenže<br />
strýček má také dost známých a tak, když to nešlo pomluvami u krále, zkouší to synovec ověřenou kombinací ocel-jed.<br />
Když se nyní objevily ty mrtvoly, je z toho vévoda celý pryč. Viděl jsem ho sice jen jednou a krátce na vzdálenost<br />
mnoha kroků, když jsem doprovázel velitele do paláce, ale měl jsem pocit, že se klepe jako drahý pes.“<br />
„Ale jak přišel na to, že za těmi ohlodanými chudáky jsme právě my?“ nechápal Kan vévodův myšlenkový postup.<br />
„To netuším,“ přiznal se Drehel. „Co hodláte dělat s těmi svými mrtvými?“<br />
„Nic,“ přiznal se Kan. „Pouze šéf pohřbil svého syna jako hrdinu. Ostatní zůstali tam, kde jsme je našli.“<br />
„Nebudete je pohřbívat?“<br />
„Dokud se tu potuluje jejich vrah, tak ne.“<br />
„Nedivím se vám,“ usmál se Drehel útrpně. „Vyřídím, co jsi mi pověděl. Myslím, že zpráva o smrti šéfova syna<br />
nikoho ve vnitřním městě nepotěší.“<br />
„Že by ho měli tak rádi?“ zašklebil se Kan.<br />
„To ne,“ podrbal se Drehel na nose. „Ale znamená to, že v tom téměř jistě nejedete. Máte větší ztráty než my. Přišli<br />
jsme o pět chlapů. Zbytek jsou většinou sloužící. Všichni měli na starosti buď úklid, nebo sklepní prostory a museli<br />
se pohybovat kolem vstupů do stok. Ať už je napadlo cokoli, přišlo a odešlo to stokami a ty nejsou oddělené, jako povrchové<br />
části města.“<br />
„Ty mříže, které mají zahradit stoky v případě ohrožení vnitřního města, ještě stále fungují, ne?“ zeptal se Kan.<br />
„Myslím, že ano.“<br />
„Dejte je spustit. A pečlivě střežte brány.“<br />
„Uzavření stok chápu, velitel to jistě udělá ještě dnes, ale jak by to něco mohlo projít branami? Viděl jsem stopy<br />
zubů na kostech těch mrtvých. Tohle nebyl žádný člověk ani jiný tvor, pohybující se po ulicích tohoto města.“<br />
„Nemohu ti říct, odkud to mám,“ ztišil Kan hlas, aby dodal svým slovům na váze, „ale z důvěryhodného zdroje jsem<br />
se dozvěděl, že by v tom mohl být nějaký nemrtvý.“<br />
„Ty tomu věříš?“ zeptal se po chvilce uvažování Drehel.<br />
„Nic lepšího zatím nemáme, ale povím ti jedno. Jedna oběť z dnešní noci měla na sobě amulet proti útoku démona<br />
a nebyl jí nic platný. Byl to velmi silný amulet a také velmi drahý. Přesto z toho muže zůstala jen hromádka kostí.“<br />
„To je důležitá zpráva,“ pokýval hlavou kapitán. „Máš pro mě ještě něco?“<br />
„Ne a ty pro mě?“<br />
„Také ne. Ale navrhuji další setkání, až se dozvíme něco nového. Přijdu zase sem a počkám tu na tebe.“<br />
„Souhlasím,“ přikývl Kan. „Pokud na něco přijdu, nebo budu potřebovat novinky z vnitřního města, pošlu někoho<br />
k bráně se vzkazem a sejdeme se tady.“<br />
S tím se rozloučili a před věží se rozešli. Kan chvátal k šéfovi, protože slunce nemilosrdně stoupalo a polovina dopoledne<br />
byla pryč. Navíc jeho kručící žaludek urgoval zmeškanou snídani.<br />
„Ještě pár takových dní a budu jako tyčka,“ postěžoval si ke svým mužům a na chvilku se zastavili u obchodníka<br />
s pečivem. Ten Kanovi podal čerstvě upečenou chlebovou placku a užasl, když mu Kan hodil měďák a odklusal davem.<br />
-26-
Zdeněk Jukl<br />
Šéf byl u sebe a netrpělivě Kana očekával.<br />
„Doufám, že máš pod tou vestou něco z kalené oceli,“ pronesl tiše muž u vchodu do domu.<br />
„Zase řádí?“<br />
„To je slabý slovo.“<br />
„Bude hůř,“ pronesl Kan věštecky a vstoupil i se svým doprovodem do domu. Původně je chtěl nechat na chodbě, ale<br />
z taktických důvodů si je nakonec vzal sebou až k šéfovi.<br />
„To jsou k nám hosti!“ vítal ho šéf jízlivě, sotva se objevil ve dveřích. „Jak vidím, zrovna snídáme! Omlouvám<br />
se velice, že jsem si dovolil tahat tě z postele! Příště pro tebe pošlu nosítka!“<br />
Pak udeřil pěstí do stolu a prázdná láhev od vína se poroučela na zem.<br />
„Kde ses flákal?!“ zařval, až mu naběhly žíly na krku.<br />
„Sbíral jsem kosti,“ odvětil Kan ledově.<br />
„Co to meleš?“ zarazil se šéf.<br />
„Neskončilo to. Dnes v noci to zabilo další tři muže. Jednoho hrdinu a dva naše. Hrdinu ve stoce, když utíkal<br />
od Umrlce, naše chlapy to sežralo v Šedé baště.“<br />
„Proč utíkal od Umrlce?“ zajímal se hned šéf. Umrlec patřil k nejvýznamnějším zdrojům financí tlupy a snížení jeho<br />
obliby mezi hrdiny bylo to poslední, co by si šéf přál.<br />
„Šel jsem se poptat Azala, jestli se něco neříká mezi hrdiny a on nás viděl přicházet. Utekl stokou, ale už v první zatáčce<br />
ho to dostalo a kosti leží přímo pod mříží před vchodem do Umrlce.“<br />
„A tys nic neslyšel?“<br />
„Ani slovo. Dokonce ani výkřik. A spolu se mnou nikdo jiný v hospodě.“<br />
„Do hajzlu,“ ulevil šéf.<br />
„Jo, a když jsem byl na cestě k tobě, zastavil se tu Drehel.“<br />
„Ten kapitán? Co tu chtěl?“<br />
„Ve vnitřním městě se to děje také. Zatím našli patnáct koster.“<br />
Šéf začal přecházet sem a tam po místnosti a zuřivě před sebou kopal láhev od vína.<br />
„A víš vůbec něco, co by mohlo vést k té bestii?“<br />
„Mluvil jsem s Alrinem.“<br />
„A to je zase kdo? Ne počkej, to je ten čaroděj? Ale ten přece nežije v našem území?“<br />
„Už jo, asi týden. Kousek od Umrlce. Předal jsem mu kosti z dnešní noci s otvory po zubech a lebku. Zatím to neví<br />
jistě, ale podle prvního odhadu si myslí, že by v tom mohl jet nějaký nemrtvý.“<br />
„Vlkodlak?“ vyjevil se šéf.<br />
„Prý ne. Vlkodlak ani liškodlak to určitě nejsou, tím si je naprosto jistý. Zítra ráno nám poví víc. Musí provést nějaká<br />
kouzla a prý je může provozovat jen v noci.“<br />
„Výmluvy! Pošli k němu pár chlapů, aby ho popohnali!“<br />
„Už jsme to zkusili.“<br />
„A?“<br />
„Přišli jsme o zbraně hned ve dveřích a ještě teď mě bolí záda, jak se mnou kouzlem praštil o zeď.“<br />
„Stárneš.“<br />
„Houby,“ odsekl nakvašeně Kan. „Je to čaroděj zvyklý jednat s hrdiny. Na toho meč dojem neudělá. Prý mu za kouzla<br />
bez reptání platí i barbaři, a to si zaslouží obdiv.“<br />
Šéf si jen odfrkl a hodil po něm vražedný pohled. Znovu se usadil za stolem a opřel se.<br />
„Takže co teď?“<br />
„Dát všem chlapům stříbro. Pokud možno co nejvíc.“<br />
„Víš, kolik to bude stát?“<br />
„Nechci přijít o další bojovníky. Mají větší cenu než pár cetek. Navíc jim můžeme přikázat, aby pak stříbro zase vrátili.“<br />
„Pak?“<br />
„Až tu bestii dostaneme, samozřejmě.“<br />
„Dobře, domluv se s Nyrathem, ať tvým mužům během dneška vydá všechny stříbrné věci, které se dají nosit na těle.<br />
A když to nebude stačit, ať něco koupí.“<br />
„Díky.“<br />
„A co budeš dělat dál? Chodit jen tak ulicemi?“<br />
„Vím o někom, kdo bude chodit za mě.“<br />
„A kdo to je?“<br />
„Jedna dívka?“<br />
Šéf na něj chvíli ohromeně zíral. „Dívka? Promiň, myslel jsem, že jen stárneš, ale ty blbneš!“<br />
„Ta dívka,“ usmál se Kan při vzpomínce na její tvář a její vystupování, „ví přesně, co děláš. Ví, co dělám já. Někdo<br />
si to u ní zaplatil. Když jsem s ní včera po půlnoci mluvil, už věděla, že jsou poskoci mrtví a plavou ve stoce. Věděla<br />
-27-
Horší než smrt<br />
o každém tvém kroku a nikdo z našich chlapů, včetně mě, o ní nemá ani ponětí. Viděli jsme ji včera poprvé<br />
v životě, ale podle Azala přišla do města už před půl rokem. Zdržuje se mezi hrdiny a nechává se najímat na nejtěžší<br />
zlodějiny a zjišťování informací. Je to profík.“<br />
„Popisuješ ji jako bohyni zlodějů,“ ušklíbl se nevěřícně šéf.<br />
„Podle toho, co umí a jak vypadá, bys nemusel být daleko od pravdy,“ zasmál se Kan.<br />
„A ona pro nás bude pracovat?“<br />
„Bude, za peníze.“<br />
„Kolik?“<br />
„Dva tisíce zlatých.“<br />
„Cože?!“ Šéf vyskočil na nohy. „Tolik stojí můj nejlepší nájemný vrah!“<br />
„Jo, vraždit umí taky.“<br />
„Tys na to přistoupil?“<br />
„Dal jsem jí zálohu, aby se dnes znovu ukázala a mohl jsem s ní dohodnout další postup.“<br />
„Kolik?“<br />
„Desetinu.“<br />
„Ty nejsi ani blázen,“ vydechl ohromeně šéf a opřel se dlaněmi o stůl. „Tak ty dáš dvě stě zlatých neznámé holce jen<br />
za to, že se dnes znovu ukáže? Copak jsi u mě nový? Kde jsi je vlastně vzal, Nyrath mi nic nehlásil?“<br />
„Platil jsem to ze svého,“ přiznal Kan.<br />
„A zbytek si doplatíš taky ze svého, protože do toho nejdu.“<br />
„A jak budeme hledat tu bestii?“<br />
„Nebudeme.“<br />
„Zabila ti syna a likviduje nám bojovníky.“<br />
„Neměli lézt do vnějšího opevnění. Všichni víme, že se tam v noci objevují podivné věci.“<br />
„Myslíš to strašení?“ zeptal se Kan. „Doneslo se mi, že tam něco vylo. Dokonce jsem to jednou sám slyšel.“<br />
„Jo, opevnění je velké a plné chodeb. Nedá se uhlídat. Všechny jsme jasně varovali, že nemají do bašt vstupovat<br />
po setmění.“<br />
„Ještě včera jsi chtěl tu bestii stáhnout z kůže.“<br />
„Včera není dnes. Teď vypadni a ty pitomce za sebou si vem sebou.“<br />
„Dobrá,“ pokrčil Kan rameny. „Ale stříbro si vzít můžeme, nebo už taky ne?“<br />
„Podle dohody. A ať se chlapi vyhýbají opevnění a stokám. A držet huby, jasný!“<br />
„Jasný, šéfe,“ kývl Kan hlavou a společně s ostatními zmizel za dveřmi.<br />
Aniž by řekli jediné slovo, shodli se, že šéf dnes vstal levou nohou a bude lepší se co nejrychleji uklidit někam<br />
do města. Navíc se projevila jeho láska ke zlatu. Klidně odvolal pátrání po bestii, jakmile to znamenalo nějaké placení.<br />
Jejich první cesta však vedla do sklepení. Tam sídlil Nyrath, šéfův strážce pokladny a nejopovrhovanější chlap v tlupě.<br />
Nedalo se mu věřit ani slovo, pokud jím ovšem nechtěl někoho obrat o všechny peníze Možná, proto mu šéf svěřil<br />
pokladnu. Nyrath byl příliš zbabělý, než aby s penězi utekl, nebo si zaplatil někoho na šéfovu likvidaci. Jemu vyhovovalo<br />
sedět na pokladně jako žába na prameni a neustále přepočítávat mince.<br />
Když Kan došel k okovaným dveřím, několikrát do nich kopl. O chvíli později se v nich otevřela špehýrka na šířku<br />
oka a vyhlédl Nyrath. Přestože z něj nebylo vidět nic víc než to jedno oko, byl si Kan zcela jist, s kým má tu čest.<br />
Ze všech lidí, které za svůj život poznal, jen Nyrathovi chyběla duhovka a bělmo měl neustále poseté sítí krvavých<br />
skvrn. Nikdo netušil, jak k takovým očím přišel, ale i ti nejotrlejší chlapi se mu raději dívali na čelo nebo kamkoli<br />
jinam.<br />
„Jdu od šéfa, otevři,“ řekl Kan bez vyzvání.<br />
„To by moh říct každej,“ ozval se Nyrath.<br />
„Jestli neotevřeš, tak ty dveře vykopnu a donesu tě k šéfovi v zubech,“ slíbil mu Kan.<br />
„Jen si posluš,“ odsekl Nyrath. „Nevěřím ti ani slovo.“<br />
Kan si povzdechl, o krok ustoupil a pak vší silou z otočky nakopl dveře u zámku. Jako všechny dveře, ani tyhle nebyly<br />
v právě nejlepší kondici, takže se zámek vylomil z rámu a dveře se otevřely. Navíc udeřily pokladníka do obličeje.<br />
„Tak co,“ pronesl Kan hlasem vlkodlaka držícího měsíční půst, kterému se právě za úplňkové noci podařilo vstoupit<br />
do ložnice plné spících panen. Nyrath před ním ustupoval s jednou rukou na obličeji a druhou nataženou před sebe.<br />
„Šéf tě nechá utratit jako psa!“ ječel na něj.<br />
„Šéf mě sem poslal, abys mým mužům vydal stříbrné přívěsky a do odpoledne stejně vybavil i všechny další v tlupě.“<br />
„Seš blázen! Víš, co to bude stát?“<br />
„Ještě slovo a jdeš k šéfovi,“ pohrozil mu Kan. „Má dnes velmi příjemnou náladu, chceš ji snad pocítit na vlastní<br />
kůži, hade slizká?“<br />
-28-
Zdeněk Jukl<br />
Nyrath zaváhal. Šéf řádil již od noci a on se mu skutečně nechtěl dostat na dohled. Nakonec, po dlouhém vnitřním<br />
boji, přistoupil k obrovské železné truhle a začal v kapsách štrachat klíče. Než odemkl všechny zámky, uběhla dlouhá<br />
doba, během níž si Kan a ostatní prohlédli pokladnici.<br />
„Na nic nesahat!“ ječel pokladník hystericky.<br />
„Tak se pohni a otevři tu truhlu,“ opáčil Kan a se zájmem v ruce obracel vázu z jemného porcelánu.<br />
Konečně Nyrath otevřel pokladnu a začal v ní hledat stříbro. Různých přívěsků, náramků a prstenů měl několik<br />
velkých váčků, a když podělil Kana a jeho muže, jeho poklad to ani nepocítil.“<br />
„Pošlu sem další muže, tak s tím počítej. Všem dej po jednom náhrdelníku, dvou náramcích a dvou prstenech. A bohové<br />
ti budiž milostivi, pokud jim dáš něco jiného, než čisté stříbro.“<br />
„Na co to vlastně potřebujete?“ lkal Nyrath, jako by jim dával své vlastní poklady.<br />
„Nějaký nemrtvý tu dělá po nocích potíže. Ale neboj, jakmile se ho zbavíme, šperky vrátíme.“<br />
„Nemrtvý? Vlkodlak ve městě?“ zhrozil se Nyrath.<br />
„Jo, svět je jedno veliký překvapení,“ poklepal ho Kan po rameni. „Tak to stříbro moc neuklízej a očekávej další zájemce.<br />
A nechci slyšet, že jsi někomu nechtěl něco dát.“<br />
„Šéf to skutečně ví?“ ujišťoval se Nyrath.<br />
„Copak si myslíš, že bych riskoval krk a lezl mu do pokladnice bez jeho vědomí?“<br />
Nyrath uznal, že to by skutečně mohl udělat pouze naprostý idiot, ale moc ho to neuklidnilo. Přemýšlel o tom ještě<br />
ve chvíli, kdy Kan s doprovodem spěchali ulicí zpět k věži, aby probrali, co dál. Cestou zastavovali všechny šéfovy<br />
bojovníky a vyřizovali jim poslední pokyny. Vyzvednout stříbro a vyhýbat se stokám a vnějšímu opevnění. Než slunce<br />
dosáhlo zenitu, znala nové pokyny celá tlupa.<br />
Kan vystoupal do podkroví věže a chtěl se usadit na oblíbeném místě, když se jen dva kroky od schodů zastavil a začal<br />
se rozhlížet.<br />
„Kdo tady byl od našeho odchodu?“ zeptal se chlapa zastávajícího post ponocného. Ten se k nim přidal v přízemí,<br />
kde do té doby hlídal.<br />
„Pokud vím, tak nikdo,“ pokrčil rameny. „Když jsi domluvil s Drehelem, hlídal jsem dole a nikdo tu nebyl. Všude<br />
byl klid a pokoj.“<br />
„Dobrá, ale byl někdo tady nahoře? Od chvíle, kdy jsem vstal a sešel dolů?“<br />
„Ne, ani noha.“<br />
„Víš to jistě?“<br />
„Určitě, nehnul jsem se odtud,“ dušoval se ponocný a tvářil se uraženě.<br />
„Tak mi vysvětli, kde se tu vzalo támhle to?“ ukázal před sebe. Muž stojíc za ním neměl takový výhled, takže ustoupil<br />
stranou. Přímo pod vikýřem ležela lidská lebka. Když se však podíval pořádně, zjistil, že tam leží dvě, ale jedna<br />
se odkutálela kousek stranou a uviděl ji, až když ustoupil od schodů.<br />
Muži zůstali stát jako opaření a byl to Kan, kdo vytáhl od pasu meč a pomalu přešel k novému vybavení svého příbytku.<br />
Nemusel je prohlížet dlouho a byl si jist, že pocházejí z některých obětí záhadného útočníka. Vrypy na nich vypadaly<br />
úplně stejně.<br />
„Když jsem ráno vstával,“ zabručel, „tak jsem si jich vůbec nevšiml.“ Hned si také lehl na lůžku a natočil hlavu<br />
k vikýři. Nemohl lebky vidět, zakrývaly je trámy. A nemohl je vidět, ani když se posadil, vstal a šel ke schodům.<br />
Během jeho pokusu se muži rozsadili po trámech a se zájmem ho sledovali. Kan si jich nevšímal a nakonec se posadil<br />
na trám nejblíže u lebek. Po chvíli se však zvedl, přistoupil k vikýři nad nimi a vyklonil se ven. Vikýř byl nad kolmou<br />
stěnou, ale po obvodu střechy vedla kamenná římsa. Nebyla ani píď široká a kromě holubů a jiných opeřenců,<br />
se na ni nikdo neodvažoval. Přesto si na ní všiml několika hlubokých rýh, jen několik stop od vikýře. Docela čerstvých<br />
rýh a vždy po čtyřech vedle sebe.<br />
„Amashi!“ zavolal k sobě svého nejlepšího zloděje a špeha. Drobný mladík se mu objevil po boku.<br />
„Podívej se na ty vrypy a řekni mi, zda bys po té římse dokázal projít,“ ukázal Kan z vikýře a ustoupil stranou. Amash<br />
se vyklonil a dlouze římsu studoval. Pak přešel k dalšímu vikýři a snažil se najít pokračování vrypů za hranou střechy.<br />
Tam však nebyl ani jediný.<br />
„Potřebuji lano, pak by to šlo,“ řekl nakonec.<br />
„A bez něj?“<br />
„Jedině jako sebevrah.“<br />
„Dík,“ zabručel Kan a znovu se zadíval na vrypy. Snažil se podle vzdálenosti mezi nimi odhadnout šířku<br />
tlapy, ale neměl to s čím srovnat.<br />
„Taky tě napadlo,“ ozval se mu vedle ucha Eras, „že tu ty lebky mohly být už ráno?“<br />
„Jo,“ přikývl Kan. „Ale nechápu to.“<br />
„No, mně to trochu smysl dává, jenže mi z toho leze mráz po zádech.“<br />
„Tak povídej.“<br />
„To něco je velice chytré a už ví, že to hledáš. Zabilo to naše dva chlapy a jejich lebky ti to ještě v noci přineslo.“<br />
-29-
Horší než smrt<br />
„Když jsem spal,“ zabručel Kan. „Ve věži bylo přes třicet chlapů, vždy deset z nich bdí a hlídá věž a okolí. A něco si<br />
sem přijde, vyleze to na střechu za jasné noci, dostane se to až k vikýři a položí to sem lebky, aniž by mě to vzbudilo.<br />
Máš pravdu, jde z toho mráz po zádech.“<br />
„Měl bys změnit sídlo.“<br />
„Blbost.“<br />
„Tady tě to dostane, kdy se tomu bude chtít,“ naléhal Eras.<br />
„Jmenuj mi jedno jediné místo v celém městě, kde mě to nedostane.“<br />
Eras mlčel.<br />
„Tak vidíš. Je jedno, kam půjdu. Dostane se to kamkoli. Krucinál! Odneste ty lebky do chrámu boha války, ať je<br />
kněz pohřbí a odslouží za ty dva mši.“<br />
Amash zvedl opatrně obě lebky a odešel. Kan se posadil na trám a hleděl oknem ven. Chlapi, protože nedostali jiné<br />
instrukce, se postupně odhodlali k odchodu a rozmístili se po věži.<br />
Kan vydržel na trámu do doby, než se slunce na své dráze pohnulo tak, že mu začalo svítit do očí. Přemýšlel. Jak<br />
se to stvoření mohlo dozvědět, že právě on má za úkol ho najít. Vlastně měl, protože šéf to odpískal, jak řekla ta holka.<br />
Ale to nevadí. Teď je to osobní. Bestie mu ukázala, že o něm ví a vyzvala ho na souboj. Donesla mu výzvu, když spal<br />
a nechala ho na živu, ačkoli by ho mohla snadno zabít a sežrat. Šetří si ho, mrcha. Hraje si s ním, jako kočka s myší. Zatrnulo<br />
mu a začal se rozhlížet po bludišti střech, komínů, vikýřů a světlíků okolních domů. Pokud si s ním skutečně<br />
hraje, nejspíš ho sleduje. Jistě si nenechala ujít okamžik, kdy našel lebky, a chtěla vidět, jak se bude tvářit. Jenže pravou<br />
chvíli propásl, nyní uteklo příliš mnoho času. Moment, odkud na něj bylo nejlépe vidět? Odkud se dá nejlépe nahlédnout<br />
do podkroví věže?<br />
Zvedl se, chodil od vikýře k vikýři a rozhlížel se po věži. Zjistil, že je pouze jediný vikýř, kterým je vidět po téměř<br />
celém podkroví. Věž jich totiž měla lichý počet. Nikdo už nevěděl, proč ji tehdy postavili zrovna takhle, ale jeden<br />
z vikýřů byl umístěn v rohu střechy a umožňoval průhled celým podkrovím.<br />
Přistoupil k němu a zadíval se na město. Díval se směrem k vnějšímu opevnění. Přímo k nejvyšší baště. Mezi jeho<br />
věží a baštou nebyl jediný vyšší dům. Z vrcholu bašty by dobrý pozorovatel viděl pohybující se postavy, ale zcela jistě<br />
by neviděl jejich výrazy. Jenže, neříká se o lykantropech, že mají nesmírně dokonalé smysly? Vlkodlačí sluch a čich byl<br />
pověstný, ale jak jsou na tom se zrakem? O psech se říkalo, že zase tak dobře nevidí a spoléhají na svůj čich a sluch.<br />
Bylo jen logické, že vlkodlak bude psům podobný. Dobře, tak co se řídí zrakem a může z toho vzniknout lykantrop?<br />
Zatímco se mu tyto a další myšlenky honily hlavou, povšiml si nějakého pohybu na horní ploše opevnění. Přimhouřil<br />
oči a soustředil se. Podařilo se mu rozpoznat, že jde o nějakou dvojici lidí. Možná mladých lidí. Šli do sebe nějak podivně<br />
zapletení, nebo jeden druhého podpíral. Pak jeden začal utíkat a ten druhý za ním. No ovšem, svitlo mu, milenci<br />
si hledají klidný plácek, a kde jinde by měli za slunného dne větší klid než na vrcholu nejvyšší bašty. Za cimbuřím je<br />
nebude vůbec vidět.<br />
Pobaveně je sledoval, dokud mu nezmizeli z očí přímo na vrcholu bašty a pak se odvrátil od vikýře. Rozhlédl<br />
se po místnosti, pak zvedl oči a přejel pohledem po své sbírce mečů, dýk a dalších chladných zbraní rozvěšených v trámoví.<br />
Zatajil se mu dech. Jeden meč chyběl. Postoupil několik kroků a stále se přitom díval na prázdný závěs. Přesně<br />
na něm ještě včera večer visel vzácný druh meče s úzkou čepelí a bohatým košem, chránícím celou ruku šermíře. Byla<br />
to novinka z jihu, kde ji používala stráž tamějších vládců. Pokud věděl, a v tomto směru měl dokonalý přehled, nacházely<br />
se ve městě jen tři kousky této zbraně, z toho jeden měl vévoda a druhý jeho povedený synovec. Oba si je přivezli<br />
z královského města.<br />
Byl si jist, že tu včera ještě byl, protože čepel meče mu překážela při cestě k lůžku a musel před ní uhýbat hlavou.<br />
Než šel spát, zavadil o meč uchem a rukou pak rozhoupanou zbraň zastavoval. Ale nemohl si vzpomenout, že by mu<br />
stejně překážela i ráno.<br />
„Ponocný!“ křikl ze schodů a ve chvilce se vedle něj objevil chlap, který se mu prve dušoval, že do věže nikdo nevstoupil.<br />
„Kolikrát za noc jsi hlásil?“<br />
„Odtud ani jednou,“ přiznal se ponocný.<br />
„Proč?“<br />
„Byl jsi utahaný a chlapi taky. Chtěl jsem vás nechat vyspat. Sám jsi říkal, že tě to troubení budí, a že toho mám nechat,<br />
když se vrátíš pozdě a unavený. Odtroubil jsem to venku na náměstí, aby se neřeklo.“<br />
„Dobře, můžeš zase jít,“ mávl Kan rukou a sešel po schodech za ním.<br />
„Chlapi,“ promluvil ke všem v místnosti, „kolik znáte lykantropů?“<br />
„Čeho?“ ozval se Amer.<br />
„Vlkodlaků a podobně. Kolik dalších dlaků znáte? Já znám jen vlkodlaka a liškodlaka. Ten druhý se tu občas objeví<br />
a ty první znám z domova v horách. Ale další neznám.“<br />
Chlapi se na sebe rozpačitě podívali a krčili rameny.<br />
„Slyšel jsem o krysodlakovi,“ ozval se konečně Amash.<br />
„Ty jsi už zpátky?“ podivil se Kan, který ho prve přehlédl.<br />
-30-
Zdeněk Jukl<br />
„Jo, je to jen kousek a kněží se ani moc nehádali.“<br />
„Dobře, krysodlak, a co dál?“<br />
„Jeden obchodník z jihu vyprávěl v hospodě o tygrodlacích,“ zapátral v paměti Eras. „Ale nejsem si jistý, jestli to<br />
nemotám.“<br />
„Fajn, a dál?“<br />
Nic dalšího se však nedozvěděl.<br />
„Kdo by mohl vědět, jaké další potvory mohou vzniknout po kousnutí dlakem?“<br />
„Tak nejlepší by byl nějaký čaroděj,“ poradil mu Tasah. „Ale Alrin se s námi nebude bavit až do zítřejšího rána. Elefel<br />
je pro změnu čaroděj na houby, tak co se zajít podívat k Umrlci? Stejně je polovina odpoledne a Azal bude mít hotový<br />
oběd. Třeba tam najdeme nějakého hrdinu se zajímavými zážitky.“<br />
„Jdem,“ rozhodl Kan a jako první vyrazil po schodech. Chlapi se hladově hnali za ním.<br />
Když se přiblížili k Umrlci, zastavil se Kan na chvilku nad mříží stoky a zadíval se dolů. Skrz mříže nic neviděl, takže<br />
pokynul Tamashovi, aby mříž zvedl. Kosti stále ještě ležely na stejném místě, jako když je ráno prohlíželi, a navíc<br />
po nich běhaly krysy.<br />
„Zavřít,“ pokynul Tamashovi a sám se obrátil ke dveřím do hospody. Když se muži rozmístili podél zdi, otevřel dveře<br />
a sprška šípů jim vyřídila Azalovo přání pěkného odpoledne.<br />
„Jak vidím, vše při starém,“ prohlásil Kan na schodech do lokálu a zvědavě si prohlížel přítomné. Nebylo jich<br />
mnoho. Hrdinové si ve městě užívali života a peněz, ale přes den hledali zbrojíře a jiné řemeslníky, kteří by jim opravili<br />
výstroj. Také museli obcházet tržiště, aby si jich všimli bohatí obyvatelé města a najali si je na nějakou práci, případně<br />
aby se dozvěděli novinky z okolí. Odpoledne tedy měli dost jiné práce a k Umrlci se stahovali až se soumrakem.<br />
Přesto vzadu seděla čtveřice postav, a jak si Kan rychle všiml, jedna z nich měla nezvykle dlouhý nos. Dělal, že ji<br />
přehlédl, a posadil se k baru.<br />
„Jako obvykle,“ kývl docela zbytečně na Azala, který již plnil korbele.<br />
„Zase jeden zdrhnul,“ zavrčel Azal. „A zase bez placení. Jestli ho najdu ve stoce jako toho prvního, budu od tebe<br />
chtít jeho útratu.“<br />
„Riziko povolání,“ usmál se Kan, ale pak mu po baru přisunul stříbrňák. Azalovi zahořely oči a rychle po něm hmátl.<br />
Kan mu však přirazil ruku k baru dřív, než ji i s mincí stihl stáhnout k sobě.<br />
„Ale něco za něco. Ten s tím dlouhým nosem, není to náhodou Kyath? Neříkal jsi něco o tom, že je pryč z města?“<br />
„Ne, říkal jsem, že se tu minulý týden stavil a trochu se tu porval. A jo, je to on. Proč?“<br />
„Za to stříbro mi s ním domluvíš schůzku.“<br />
„Blázníš? Kyath má v sobě tři piva, a už když sem přišel, tak byl pěkně načnutej!“<br />
„No a?“<br />
„Stačí slovo a ukousne mi hlavu! Já nechci skončit ve stříbrným dole!“<br />
„Umí číst?“<br />
„Zlý jazyky tvrděj, že jo.“<br />
„Tak mi dej tácek,“ přikázal Kan a pustil mu ruku. Azal sice nechápal, co s tím chce Kan dělat, ale podal mu dřevěný<br />
čtvereček pod pivní korbel. Byla to velká novinka a Umrlec se pokoušel jít s dobou.<br />
Kan těžkou rukou nadrápal na tácek několik slov a poručil Azalovi natočit pivo.<br />
„Tak, dones mu to i s tím táckem, a že to platím já. Dej si záležet, aby si všiml toho písma, jinak ti to stříbro zase<br />
vezmu.“<br />
Azal zavrčel něco nesrozumitelného, ale hbitě uchopil tácek i s pivem a vyrazil napříč lokálem ke stolu, kde seděli<br />
hrdinové. Sklonil se k liškodlakovi, postavil před něj pivo a pak, jako by předtím zapomněl, mu před očima mávl<br />
táckem, znovu pivo zvedl a vsunul tácek pod něj.<br />
Liškodlak zvedl pivo i s táckem, jak se to obvykle dělalo, upil a pak se obrátil ke Kanovi, který seděl trochu<br />
bokem, aby viděl do lokálu. Kyath k němu pokynul pivem na znamení díků a opět se obrátil zpět ke stolu.“<br />
„Tak co?“ vybafl Kan na Azala, sotva hospodský prošel kolem něj zpět za bar.<br />
„Nic, neřekl ani slovo. Ale vidět to musel.“<br />
„Doufej.“<br />
„A co si dáte, kromě piva?“ odváděl Azal řeč od peněz.<br />
„Co máš nejlepšího?“<br />
„Byl by tam gulášek po ďábelsku.“<br />
„Kdo ho dělal?“<br />
„Rarach, kdo jiný. Když po ďábelsku, tak jedině od raracha,“ mrkl na ně Azal. Chlapi svorně zasténali. Gulášek<br />
od raracha znali důvěrně. Ten nepálil jen dvakrát, jako obyčejný gulášek. U Umrlce šla fáma, že raracha vykopli z pekla<br />
právě za tenhle recept, protože po něm muselo být blbě i samotnému vládci pekel.<br />
-31-
Horší než smrt<br />
„Dám si,“ přikývl Kan, který musel mít, podle mínění svých podřízených, žaludek z oceli. Nikdo ho nikdy neviděl<br />
zvracet, ačkoli do sebe často cpal a lil hrozné věci. Byl také jediný, kdo si tolik vychvalovaný gulášek dal. Jeho muži<br />
se spokojili s méně nebezpečnými pokrmy.<br />
Kanovi donesl oběd rarach osobně a spokojeně se šklebil.<br />
„Ať chutná!“ popřál Kanovi skřehotavě a zmizel zpátky v kuchyni. Všichni, včetně Azala, podrobili donesenou delikatesu<br />
přísné kontrole. Povrch guláše vypadal jako hladina lávového jezera. Většinou byl černý, ale v místech, kde<br />
černá krusta praskla, objevila se jasně rudá barva podkladu. Tu a tam v té pekelné záhadě plaval kousek částečně<br />
zuhelnatělého masa.<br />
„Na čem to dělá?“ divil se Tasah. „Ten snad musí běhat do pekla, aby sehnal tak žhavou plotnu.“<br />
„Nebo má smlouvu s drakem,“ navrhoval Eras a s obavou sledoval, jak vzal Kan lžíci a ponořil ji do tekutiny. K úžasu<br />
všech přihlížejících se v guláši nerozpustila.<br />
Kan si vložil první sousto do úst a mohutně ho válel po jazyku. „A víte, že je to docela dobré? Je to trochu slabší, než<br />
várka z minulého týdne.“<br />
„Nechápu,“ zakroutil hlavou Amash a kousek si odsedl pro případ, že by měl guláš jen dlouhé vedení. Kan však neměl<br />
s jídlem žádné potíže.<br />
Vůně guláše se postupně dostala až do rohu k hrdinům, kde ztišila jejich hovor, a všichni se zaujetím sledovali skupinu<br />
u baru.<br />
„Kdo si dal guláš?“ zavolal barbar oděný pouze do kožené bederní roušky s čistě vyholenou hlavou.<br />
„Já,“ odpověděl Kan a pootočil se tak, aby na něj viděli.<br />
Barbar mu pokynul pivem na zdraví. „Kdyby se hrdinství udělovalo za odvahu při jídle, budeš první, koho navrhnu!“<br />
„Dík,“ usmál se Kan a vrátil se k jídlu. Dobře si všiml, že když byli hrdinové zaujati pozorováním jeho maličkosti,<br />
prohodil liškodlak tácky pod pivem a ten se vzkazem ukryl v jedné z kapes. Pak se zvedl od stolu, hodil Azalovi<br />
pár měďáků, další dva přihodil do pokladničky na mše za mrtvé a beze slova odešel.<br />
Kan s muži vydržel u baru téměř hodinu a zabalili to po třech pivech, kterými spláchli oběd. Kan vyšel na ulici jako<br />
první a spokojeně si hladil břicho. Dobré jídlo mu vždy zlepšilo náladu a chlapi na to občas hřešili tím, že když někdo<br />
provedl skutečně velký průšvih, ihned Kanovi donesl nějakou vzácnou delikatesu. Trestu tím sice neušel, ale rozhodně<br />
byl mnohem mírnější.<br />
„Kam teď?“ ozval se Amash za všechny a rozhlížel se ulicí. Viděl dva hrdiny, kteří se zastavili na konci bloku u odbočky<br />
do ulice, kde sídlil Alrin a pátravě je sledovali.<br />
„Nedluží nám něco?“ zeptal se Eras nenápadně. Kan sjel oba hrdiny pátravým pohledem, ale jejich tváře mu nic neříkaly.<br />
Viděl je často na ulicích a v hospodách, ale nikdy s nimi nebyly potíže. Lovil v paměti jejich jména, ale zatím<br />
marně.<br />
„Projdeme okolo, třeba z nich něco vypadne,“ rozhodl a vykročil ke dvojici. Hrdinové zůstali na místě a nedůvěřivě<br />
je sledovali. Když byli nejblíž, udělali Kanovi muži několik kroků stranou a zcela je obklopili.<br />
„Tak copak se děje, že nejdete do hospody, dokud jsme v dohledu?“ zajímal se Kan přátelsky. Byli to Elokesh a Sylsar,<br />
známá dvojka. Nejznámější byli v uličkách lásky, protože když se objevili ve městě, utratili tam většinu peněz.<br />
Jinak se zabývali hledáním starých hrobek, a když jste potřebovali ukrást poklad, se kterým se dal pohřbít váš drahý zesnulý<br />
příbuzný, ale kvůli hněvu bohů jste se báli udělat to sami, byli oni těmi nejlepšími v oboru. Znali všechny<br />
pasti, zaklínadla a kletby, které se používaly k zajištění klidu mrtvých.<br />
„Není nějak brzo?“ dobíral si je Amash, který je znal více než dobře. „Přišli jste do města před třemi dny, neříkejte,<br />
že jste už u holek nechali všechny prachy?“<br />
„Jdeme si spravit náladu,“ přiznal Elokesh. Patřil k těm hrdinům, kteří ve městě nedělali žádné velké rozbroje,<br />
a zrovna se šéfovými lidmi si to nechtěl rozházet.<br />
„Copak, obrala vás nějaká poběhlice?“ usmál se Kan pobaveně. „Jak by se to dvěma tak zkušeným milovníkům<br />
mohlo stát?“ To se už na jejich účet bavila celá tlupa.<br />
„No, poběhlice to asi nebyla, ale obrala nás o všechny prachy z poslední akce,“ přiznal Elokesh, nevšímaje si vzteklého<br />
syčení svého společníka, aby držel klapačku.<br />
„To je v pořádku,“ mrkl na ně Kan. „U mě je to jako v hrobě. A poznali byste ji? Třeba bych vám dal tip, kam se podívat<br />
a získat své peníze zpět.“<br />
Hrdinové na něj nedůvěřivě pohlédli.<br />
„Měla na sobě kroužkovou zbroj,“ řekl pomalu Elokesh.<br />
„A taky měla rozpuštěné dlouhé vlasy,“ pátral v paměti Sylsar. „Taky měla přes tu zbroj nějakou vestu.“<br />
„Takhle vypadají skoro všechny šermířky,“ pokrčil Kan rameny. Ve městě se jich sice mnoho nepohybovalo, protože<br />
jen málokterá žena v tomto oboru, ve kterém se předpokládalo, že se každý večer poperete s mnohočetnou přesilou<br />
v nějaké putyce, uspěla, ale přesto jim neuměl pomoci.<br />
„Ale stejně bychom ji poznali, kdybychom ji znovu potkali,“ řekli téměř shodně vzápětí.<br />
„Jak to?“<br />
-32-
Zdeněk Jukl<br />
„Její chůze, to se nedá napodobit. Jako by se vlnila, i když jen šla. Prošla kolem nás a až o dvě ulice dál jsme si<br />
všimli, že nám chybí váčky s penězi.“<br />
„To vás obešla kruhem?“ zeptal se Kan nechápavě, ale už mu svítalo, kdo za tím nejspíš stojí.<br />
„Ne, prošla mezi námi. Otřela se o nás a byla pryč,“ vysvětloval Elokesh.<br />
„Jak by vám mohla taková žena uniknout?“ bavil se Amash, i když i on začínal mít tušení, o koho jde. Sice tu dívku<br />
sám neviděl, ale mezi hrdiny a hlavně u Umrlce, kde se pohyboval nejčastěji, se o ní mluvilo téměř každou noc.<br />
„Stačil jediný její pohled,“ přiznal Sylsar neochotně. „Už jsem jí chtěl plácnout po zadku, abych přitáhl její pozornost,<br />
ale jen se na mě koukla a ruka mi doslova zmrzla.“<br />
„Jo, tak tu známe,“ zasmál se Kan hlasitě a chlapi s ním.<br />
„A kde ji najdeme?“ zajímal se Sylsar hladově a bylo těžké odhadnout, zda mu jde o peníze nebo o její klín.<br />
„To vám v tomhle městě nepoví nikdo. Za to vám všichni řeknou, abyste se jí drželi z cesty, protože s oblibou láme<br />
ruce a vraždí,“ oznámil jim Kan s lítostí. „Ty prachy bych, být vámi, oželel.“<br />
„Tak teda dík,“ zavrčel Elokesh, odstrčil nejbližšího chlapa a se Sylsarem v závěsu zamířili k Umrlci, aby prolili poslední<br />
peníze hrdlem, než ráno vyrazí na další cestu.<br />
„Ta holka je fakt číslo,“ prohlásil Kan s úctou. „Tu tak dostat do tlupy.“<br />
„To teda jo,“ souhlasil Amash. „Je to asi jediná holka, o které se dá říct, že by postavila vnější město do latě.“<br />
„Jdeme do věže, třeba už je tam ten blešoun Kyath.“<br />
„Srst mám sice šedivou, ale blechy si vyprošuju,“ ozvalo se ze stínu kousek od nich a na světlo vyšel Kyath zahalený<br />
do pláště, ze kterého mu vykukoval jen kousek čenichu a dole pod pláštěm bílá špička ocasu.<br />
„Sakra,“ odplivl si Kan. „To sem se lek! Neměli jsme se sejít u věže?“<br />
„Prý na to pomáhá zpověď u kněze,“ poradil mu Kyath a zmínku o věži ignoroval. „Ale ve tvém případě by sis musel<br />
zamluvit chrám tak na týden.“<br />
„Od tebe to sedí,“ odvětil Kan bez zlosti. „Dostal jsi vzkaz, takže víš, co potřebuji vědět.“<br />
„Vím, ale nechápu, proč tě to zajímá? Snad se nechceš stát hrdinou?“ Kyath zatím došel až k němu a stál tak na krok<br />
od něj. Byl asi o půl hlavy vyšší než Kan a štíhlejší, ale přestože už nebyl nejmladší a údajně ho bolely klouby, pohyboval<br />
se lehce a s jistou elegancí. Jako vždy byl tak zahalený do pláště, že nebylo ani vidět, jestli hýbe tlamou nebo ne.<br />
„To přenechám vám. Od tebe jen potřebuji vědět, kolik lykantropů vlastně na světě je a čím je který výjimečný.“<br />
„Já se znovu ptám, proč to chceš vědět.“<br />
„Po nocích mi něco žere lidi,“ ztišil Kan hlas do pouhého šepotu a chlapi se kolem nich stáhli do pevnějšího kruhu<br />
a dávali pozor, aby se k nim nikdo nepřiblížil. To ovšem byla docela planá obava, protože Umrlec měl vstup z jinak<br />
bezvýznamné uličky a kromě hrdinů a Azalových dodavatelů, do ní raději nikdo moc nevstupoval.<br />
„Donesl jsem kosti jednomu čarodějovi a ten zjišťuje, kdo je má na svědomí. Není si zatím jist, ale podle prvního odhadu<br />
v tom jede někdo z vás.“<br />
„Ve městě žijí jen vlkodlaci a já,“ pokrčil Kyath klidně rameny.<br />
„Vlkodlaci? Kolik? Věděl jsem o dvou, ale jednoho zabili a druhý utekl.“<br />
Kyath pod pláštěm pobaveně zafuněl. „Ten mrtvý je už zase v plné síle a ten druhý se vrátil ještě před západem slunce.<br />
Ale kromě nich je tu víc vlkodlaků, než si vůbec dokážeš představit.“<br />
„Kolik?“<br />
„Sám nevím,“ pokrčil Kyath rameny. „Viděl jsem jich asi deset, tak porůznu po městě.“<br />
„Copak se dá přehlédnout vlkodlak? Tebe poznáme na délku ulice!“ Kan si nedovedl představit, jak by<br />
se mohutné, vysoké a hlavně chlupaté postavy dokázaly pohybovat městem zcela nepozorovaně.<br />
„Jsou vlkodlaci, kteří na sebe dokáží vzít lidskou podobu, a ty nepoznáš vůbec nic, i kdyby před tebou byli úplně<br />
nazí. Znal jsem dokonce jednu vlkodlačici, která by se s tebou vyspala i za úplňku a nic bys nepoznal.“<br />
„Do hajzlu,“ ulevil si Kan.<br />
„Ale takových je velice málo. Tak jeden z tisíce. Ostatní vypadají podobně jako já, nebo i hůř.“<br />
„O důvod víc, nechodit k vnějšímu opevnění,“ zabručel polohlasem Tasah.<br />
„Proč?“ obrátil k němu Kyath.<br />
„Protože ty mrtvé jsme našli v baštách. Kromě jednoho, ten byl ve stoce. A další našli pod vnitřním městem, taky<br />
ve stoce.“<br />
„To je zajímavé,“ pronesl liškodlak pobaveně. „My se totiž vnějšímu opevnění také vyhýbáme.“<br />
„My?“ zarazil se Kan.<br />
„Jo, samozřejmě jsem ve spojení s několika místními vlkodlaky. Jeden potřebuje znát zprávy ze svého světa. Prý je<br />
tam něco pronásledovalo a měli co dělat, aby si zachránili kožich.“<br />
„A přišli na to, co to bylo?“<br />
„Ne,“ zavrtěl Kyath hlavou. „Ale tady se to moc neví. Stalo se to na druhé straně města. Tamější vlkodlaci s místními<br />
nemluví. Patří k jiným smečkám. Občas musím dělat něco jako prostředníka, ovšem o tomhle jsem tu ještě s nikým<br />
nemluvil.“<br />
„Co dokáže obrátit vlkodlaka na útěk?“ zajímal se Kan, ale Kyath jen zavrtěl hlavou.<br />
-33-
Horší než smrt<br />
„To ti nemůžu říct. Nejsi jedním z nás.“<br />
„Tak mi aspoň konečně řekni, kolik dlaků na světě je.“<br />
„Tak já, pak vlkodlaci, krysodlaci, tygrodlaci, jednou jsem viděl dokonce mědvědodlaka a to je tak asi všechno.“<br />
„Skutečně? Nic dalšího není?“ zkoušel ho Kan.<br />
„No,“ přiznal Kyath po chvilce uvažování, „jako malému mi praděd vyprávěl, že jeho praděd slyšel o drakodlakovi.<br />
Ale na toho můžeš klidně zapomenout. Nikdo ho nikdy neviděl a navíc, podle legend žil v horách.“<br />
„Byl nebezpečný?“<br />
„Prý hodně,“ přikývl Kyath. „Víš, jak se říká, že králem zvířat je lev, co ho má vévoda ve zvěřinci?“<br />
„Jo.“<br />
„Tak drakodlak měl být něco jako král dlaků. Silný, rychlý, krutý, jeho maso bylo jedovaté, stejně jako jeho krev.<br />
Kousnutím by z tebe dlaka neudělal, ale měl jedové tesáky jako hadi a do tří úderů srdce by bylo po tobě. Kdybys chtěl<br />
vědět, kdo je v nebezpečnosti hned pod ním, tak prý tygrodlak a pak medvědodlak. Až pak jsou vlkodlaci se mnou,“<br />
Kyath pochybovačně zafuněl, „a nejméně nebezpečný je krysodlak. To ti řekne každý čaroděj nebo hrdina. Až na toho<br />
drakodlaka, toho pusť klidně z hlavy.“<br />
„A víš o nějakém tygrodlakovi tady v okolí? Ten by asi dokázal vyhnat vlkodlaky z opevnění, jak jsi říkal, nebo ne?“<br />
„Ten by to dokázal,“ přikývl Kyath. „Kdybych ucítil jeho pach, dám si sakra velký pozor, kam lezu. Ale nevím<br />
o žádném tady.“<br />
„A věděl bys?“<br />
„Docela určitě. Tygrodlak se špatně skrývá. Má jisté zlozvyky, podle kterých ho znalý snadno pozná.“<br />
„Jako například?“<br />
„Chceš o nás napsat knihu?“ zeptal se Kyath pobaveně. „Kdybych ti měl povědět všechno, budeme tu stát ještě příští<br />
týden.“<br />
„Ne, ale nechci, aby si něco z mých chlapů dělalo večeře. Jak poznám tygrodlaka?“<br />
„Ty? Těžko.“<br />
„Proč?“<br />
„Nemáš náš čich. Tygrodlak je cítit.“<br />
„Jak?“<br />
„Jako kocour, když hledá kočku. Ale lidský nos ho necítí. Jen kočky a ostatní dlaci.“<br />
„A jako člověk se nějak neodlišuje?“<br />
„No, bude silný a mrštný. Asi se bude vyžívat ve voňavkách, aby k sobě přitáhl pozornost ženských. Možná bude<br />
často navštěvovat místní poběhlice.“<br />
„A to je všechno? Takových chlapů tu budou mraky. Hlavně ve vnitřním městě.“<br />
„Říká se, že si potrpí na pohodlí. Možná bude dělat společníka ženským s velkým majetkem.“<br />
„To není nic moc popis,“ zabručel Kan.<br />
„Říkal jsem, že ho nepoznáš snadno.“<br />
„A ty bys mi ho nepomohl najít?“<br />
„Ne.“<br />
„Proč?“<br />
„Protože dlak proti dlakovi s lidmi nepůjde. Nezapomínej, že jste pro nás v první řadě kořist. Tady ve městě najdeš<br />
dlaky, kteří se umí dokonale ovládat, takže si jich ani nevšimneš. Ale s lidmi se nespřáhnou.“<br />
„Stejně dík,“ povzdechl si Kan a podal mu slíbené dva zlaťáky. „Užij si je.“<br />
„Spolehni se,“ odpověděl Kyath, kývl jim na rozloučenou a zamířil pryč uličkou.<br />
„Jedno nechápu,“ ozval se Amash a hleděl přitom za rychle se vzdalujícím liškodlakem.<br />
„Co zas?“ obrátil se k němu Kan.<br />
„Azal tvrdil, že byl Kyath při příchodu do hospody už napitej, tam si dal další čtyři piva a teď chodí a mluví, jako<br />
kdyby pil od rána jen vodu.“<br />
Kan se zadíval za vzdalující se postavou, která práce zahnula za roh.<br />
„Za ním!“ zavelel a nasadil rychlý krok. Do běhu se raději nedával, protože hluk tolika běžících mužů by se ulicemi<br />
nesl příliš daleko.<br />
Zahnuli za roh a prošli další uličku, na jejímž konci se dostali k vnějšímu opevnění. Ulice byla liduprázdná a u hradební<br />
zdi ležely hromady a hromádky nepořádku, jako kolem celého jejich obvodu.<br />
„Támhle!“ ukázal Tasah vlevo podél opevnění. Za jednou z hromad viděli liškodlakův ocas. Tentokrát se rozeběhli,<br />
ale rychle si uvědomili, že liškodlak před nimi neprchá. Protože oprávněně očekávali problémy, zpomalili a došli<br />
na jeho úroveň.<br />
Za hromadou se ve vnější hradbě otevírala díra, umožňující vstup do jedné z chodeb. Před dírou ležel liškodlakův<br />
ocas, v díře plášť a jeho hlava. Zbytek těla chyběl.<br />
„A kruci,“ uklouzlo Erasovi.<br />
„Klid, to nebyl Kyath,“ pronesl Amash s převahou a uchopil ocas do ruky.<br />
-34-
Zdeněk Jukl<br />
„Cože?“ nechápal Kan, ale když mu Amash strčil ocas před obličej, pochopil.<br />
„To je z nějaké vycpaniny! A ta hlava?“ Udělal dva rychlé kroky a zvedl liščí hlavu. Hleděly na něj korálkové oči.<br />
„Jako pitomci! Naletěli jsme jako malí kluci! Krucifix, řekli jsme té bestii úplně všechno!“ Kan zuřil. Hodil liščí<br />
hlavu po Amashovi, který ji hbitě zachytil a pak ze země zvedl ještě plášť. Byl k nerozeznání od Kyathova. Ostatní raději<br />
mlčeli a rozpačitě se rozhlíželi po okolí. Všichni do jednoho se však drželi dál od otvoru ve zdi. Kromě Kana. Ten<br />
vzteky nakopl jeden z kamenů a kámen s rachocením zmizel v opevnění. Kan zaslechl podezřelý zvuk a přímo skočil<br />
za ním.<br />
Než se muži stihli vzpamatovat, byl uvnitř. Stál jen kousek za otvorem a rozhlížel se na obě strany. Světlo nedosáhlo<br />
daleko, ale i tak viděl na několik kroků. V prachu se rýsovala čerstvá stopa. Otisk čtyř prstů s dlouhými drápy, celkově<br />
širší než jeho vlastní bota. Mířila zpět k Torkrestu a Šedé baště.<br />
Při pohledu na stopu se Kan ze svého vzteku vzpamatoval. Uvědomil se, že je úplně sám v tmavé chodbě a to, co<br />
hodlal pronásledovat, má drápy delší, než jsou jeho prsty na rukou. Zároveň uslyšel kroky svých mužů, kteří již chvátali<br />
za ním. Jedním šoupnutím boty zničil otisk a obrátil se zpět k otvoru.<br />
„Kam se hrnete?“ vybafl na první dvojici mužů, kteří vstoupili za ním do chodby.<br />
„Jdem ti na pomoc,“ odpověděl Eras.<br />
„Tak si dejte čelem vzad,“ zavrčel Kan a počkal, až se otvor uvolní. V poslední chvíli, kdy v chodbě opět osaměl<br />
a chlapi na něj čekali venku a mlčeli, zaslechl zafunění. Nedokázal odhadnout, zda se k němu neslo chodbou od nejbližší<br />
bašty nebo mu ta bestie stojí těsně za zády, ale byl si jist, že je to stejné funění, které vydával falešný Kyath, a které<br />
považovali za smích.<br />
Vyšel ven na slunce a koukal jako čert. Mlčky zamířil zpět stejnou cestou, jakou sem přišli, aniž by se třeba jedinkrát<br />
ohlédl. V duchu si přiznával, že se skutečně bojí toho, co by mohl v otvoru zahlédnout.<br />
K věži dorazili téměř beze slova. Když vstoupili dovnitř, narazili na Athara, který každý den hlídkoval u nejbližší<br />
brány ve vnějším opevnění.<br />
„Co je?“ zavrčel na něj Kan.<br />
„Viděl jsem Kyathe.“<br />
Kan i ostatní se zarazili uprostřed toho, co právě dělali.<br />
„Kde?“<br />
„Jel na tom svém koni jako by ho honila smrt. A hodil po mě tohle, proto jsem tady.“ Podal Kanovi tácek od Umrlce.<br />
Z jedné strany na něm byl Kanův vzkaz. Když tácek obrátil, našel Kyathovu zprávu:<br />
Dejchá ti na záda!<br />
Jo, taky bych řekl, pomyslel si a podíval se na hlídku od brány. „Kdy jsi ho viděl?“<br />
„Může to být asi hodina.“<br />
To musel od Umrlce dost chvátat, prolétlo Kanovi hlavou. Aby stihl doběhnout do stájí, sbalit si svých pět švestek<br />
a dojet k bráně zhruba ve stejnou dobu, kdy my vycházeli z hospody, musel utíkat jako zajíc. Ať už cestou k věži narazil<br />
na cokoli, vyděsilo ho to k smrti. Ale proč ho to nezabilo? Proč ho to jen vyhnalo z města?<br />
„Můžu jít?“<br />
„Jo, běž. Nic jiného se u brány nestalo? Třeba během posledního měsíce?“<br />
„Tam je klid. Hlídá to tam stráž, takže si každý nechá zajít chuť, aby provokoval. To si šetří na později.“<br />
„Tak můžeš jít,“ propustil ho a strčil tácek do tašvice * na opasku.<br />
„Jdu nahoru, tak si dejte padla,“ řekl svým mužům a zamířil po schodech vzhůru. Muži na sebe chvíli koukali, jako<br />
by zvažovali, zda nemají následovat liškodlakův příklad, ale nakonec se rozmístili po věži a krátili si čas, jak uměli.<br />
Kan se v podkroví usadil na trámu a hleděl na město. Už mu ani neběhal mráz po zádech, když si probíral všechny<br />
události. Jen si stále opakoval stejnou otázku: Proč zrovna mě? Proč se to zaměřilo na mě? Ve městě a blízkém okolí<br />
žije skoro milion lidí, chápu, že je to ideální místo k lovu, ale proč si se mnou tak hraje? Nebo nejsem jediný?<br />
Chvíli nad tím zauvažoval.<br />
Ne, nic se nedokáže pohybovat tak rychle. Zabilo to hrdinu ve stoce, pak ty dva v baště, pak se to dostalo ke mně<br />
do věže, přineslo okousané lebky a odneslo meč. Oběhnout šéfovu čtvrť, sežrat tři lidi, to chce čas a noci jsou nyní krátké.<br />
Krucinál, proč vlastně meč? Je tady tolik jiných krámů, tak proč meč? Amash přece stále říká, jak špatně se s mečem<br />
dostává nenápadně do domů a raději si na vloupačky bere dýky.<br />
A jak se to vlastně dozvědělo, že chci mluvit s Kyathem?<br />
Tohle ho zarazilo. Ano, to byla správná otázka. Jak se ta bestie dozvěděla, že má zastrašit zrovna jeho a převléknout<br />
se za něj? Než vstoupili do hospody, tak ani nevěděli, že je Kyath ve městě. On sám včera Azala špatně pochopil a myslel<br />
si, že je někde pryč. Nebo to v hospodě nebyl Kyath? Blbost, musel být. Jak jinak by měl u brány ten tácek. Nemohl<br />
být na dvou místech současně. Takže jak se ta mrcha dozvěděla, že ho musí vyhnat?<br />
* Kožená kabela upevněná na opasku, sloužící k uložení hotovosti a drobností.<br />
-35-
Horší než smrt<br />
Probíral si zas a znova vše, co se v hospodě stalo, co kdo říkal a dělal. Ať si to přebíral, jak chtěl, bestie by musela<br />
být u baru, aby slyšela, co si říkají s Azalem. Moment! Stoka!<br />
Kan se narovnal a ztuhl, jako by mu někdo přiložil špičku meče na ledviny.<br />
Ale jinak to nedávalo smysl! Bestie se pohybuje stokami, těmi se dostane, kam se jí zachce a někdy možná rychleji<br />
než po ulicích, alespoň se to o stokách říká. A sklep je se stokou spojený.<br />
Zarazil se. Jenže ze stoky se do sklepa nedostane. To si sám ověřil.<br />
Zklamaně se znovu opřel. Po delší chvíli, kdy dal svým myšlenkám volno a kochal se pohledem na město, aby si<br />
udělal v hlavě čisto, se mu vybavila Azalova první věta po jejich příchodu: „Zase jeden zdrhnul!“<br />
Vyskočil z trámu a seběhl o patro níž.<br />
„Tasahu! Erasi! Ameshi!“ křikl a počkal, až k němu vyběhnou po schodech.<br />
„Co se děje?“<br />
„Když jsme došli k Umrlci, Azal si stěžoval, že mu zase někdo utekl, když nás viděl přicházet. Kdo to byl?“<br />
„Já žádné jméno neslyšel,“ pokrčil rameny Amesh.<br />
„Určitě žádné neříkal,“ přikývl Eras a Tasah jen přitakal.<br />
„Jdeme! A pohyb!“<br />
„Co se děje?“ nechápal jeho doprovod, když svižným krokem opouštěli věž a mířili zpět k Umrlci.<br />
„Potom,“ odsekl Kan a podíval se na oblohu. Slunci již k obzoru mnoho nezbývalo.<br />
Než došli k hospodě, bylo již v uličce šero a nad vchodem hořely louče. Kan rozrazil dveře a vstoupil dřív, než se poslední<br />
šíp zabodl do protější stěny. Jeho první pohled letěl ke dveřím do sklepa, ale ty se tvářily jako pevně zavřené.<br />
„Zase ti někdo pláchnul?“ obořil se na Azala, který jejich příchod sledoval s nechápavou zvědavostí.<br />
„Ne, teď ne, ale odpoledne jo.“<br />
„A vrátil se?“<br />
„Ne, nejni po něm ani stopy. Díval jsem se. A byl to blbec, nechal dveře do stoky pootevřený.“<br />
„Cože?!“ vybafl na něj Kan a naklonil se přes bar.<br />
„No, jak říkám. Závora byla dole, ale dveře byly otevřený. Asi s nima moc praštil. Někdy se stane, že po hodně silným<br />
zabouchnutí odskočí dřív, než zapadne závora.“<br />
„Jak silném? Ty dveře jsou přece těžké!“<br />
„To jsou,“ přikyvoval Azal. „Jsou celý ze železa. Přece si nebudu sklep s veškerým jídlem chránit jen dřevem, když<br />
jsou stoky plný krys. Prokousaly by se mi tam během jediný noci.“<br />
„Čert vem krysy! Jak silně musíš s těmi dveřmi bouchnout, aby nezaklaply?“<br />
„Já sám to nedokážu,“ přiznal se Azal. „To se stává, když tam utíká nějakej barbar, co má víc svalů než tažnej kůň.“<br />
„Byl tady? Byl to on, kdo odpoledne utíkal?“<br />
„Vůbec ne,“ zasmál se pobaveně Azal. „To byl takovej mladíček, ani vousy ještě neměl. Měl pod nosem jen takovej<br />
knírek, jako ti frajírci, co sem jezděj v doprovodech šlechty z jihu. Ti co nenosej ani pořádný meče a mají sebou takový<br />
úzký tyčky.“<br />
„Kord? Rapír?“ naléhal na něj Kan.<br />
„Jo, jo, tak se to mu říká,“ přitakal Azal. „Ale on to neměl, měl normální krátkej meč. Sem by se to stejně nehodilo.<br />
Vyhodil bych každýho, kdo by mi sem s tím chtěl vlízt. Umrlec má svoji úroveň…“<br />
„Dobře, dobře,“ mávl Kan rukou. „Jak vypadal?“<br />
„Ten meč? Normální, tuctovej.“<br />
„Blboune,“ zavrčel Kan a chytil ho za zástěru. „Ten kluk! Jak vypadal ten kluk! Chci přesný popis a jméno!“<br />
„Jako mladej kluk! V kroužkovym brnění, ale levnym, možná ho i někde našel a sám si ho pospravoval, bylo samá<br />
záplata, ale nesnýtovaným drátem. Takhle by to žádnej kovář s kouskem řemeslnický cti neudělal.“<br />
„Dál!“<br />
„No, pod tím brněním měl nějakou silnou vestu. Taky vypadala, jako že si ji dělal sám. Na nohou nohavice a přes ně<br />
obyčejný chrániče. Neseděly mu, možná na stehnech, ale ne na lejtkách.“<br />
„Proč na stehnech?“<br />
„No, měl je tak jako nezvykle silný. Ale bylo to vidět, jen když seděl, protože jinak je kryla kroužková košile.“<br />
„Silný? Jako od koní? Mohl často jezdit na koni?“<br />
„Ne, ten určitě na koni dlouho neseděl. To já poznám. Koňskej smrad z takovejch lidí táhne kolik dnů a tenhle kluk<br />
určitě nevypadal, že si na koně bere jiný oblečení.“<br />
„Takže byl hubený, ale měl silná stehna. Bez plnovousu, pouze knír jako šermíři z jihu. Starou, spravovanou kroužkovou<br />
zbroj a doma dělanou prošívanici. Jak byl vysoký, jaké měl vlasy, barva očí, nějaké jizvy?“<br />
„No, byl spíš menší, vlasy jsem pořádně neviděl, protože měl na hlavě kapuci a očí jsem si nevšímal. Jizvu jsem neviděl<br />
žádnou. Jen to, že měl na šermíře poměrně úzký ruce.“<br />
„Jak úzký?“<br />
„No, tak půlku tvý ruky. A taky kratší prsty.“<br />
Kan se podíval na své ruce. Neměl žádné tlapy, většina chlapů v tlupě měla dlaně širší. Palcem si načrtl polovinu.<br />
-36-
Zdeněk Jukl<br />
„Polovinu?“ podíval se na Azala a zvedl dlaň s palcem přitisknutým do dlaně.<br />
„Neber mě hned za slovo. Ruce jsem mu neměřil! Prostě měl na chlapa malou ruku.“<br />
„Byl to mladíček, sám jsi to řekl. Ti mají drobné ruce.“<br />
„Asi jo,“ neodporoval Azal. „Už mě pustíš? Utíkaj mi kšefty.“<br />
„Nic víc jsi neviděl? Jméno neznáš? S nikým nemluvil?“<br />
„Ne, ten byl jako myš. I pivo si objednal gestem. Pil, seděl hned u dveří do sklepa a s nikým nemluvil. Hrdinové, co<br />
tu byli, ho jen sjeli pohledem a nevšímali si ho.“<br />
„Tak plav,“ pustil Kan zástěru a kývl na ostatní, že jdou ven.<br />
„Ty, Kane,“ začal Eras na ulici pár kroků od dveří.<br />
„No?“<br />
„S těmi jeho dveřmi by takhle dokázal praštit skutečně jen barbar. Takové vyžle, jak ho popsal, by mělo co dělat, aby<br />
je vůbec otevřelo. Nejspíš se je ani nepokoušel zavřít a jen je přivřel.“<br />
„Kdybych byl vyjukaný zelenáč a byl ve městě poprvé, jak bych věděl, před kým mám zdrhat a kudy?“ podíval<br />
se na něj Kan významně.<br />
„No jo, na tom něco je,“ zabručel Amash. „Od hrdinů šéf nic nevybírá. Leda by si od něj půjčili prachy a nechtěli<br />
splácet.“<br />
„Ale to bychom o něm věděli, ne? Ty máš o hrdinech dokonalý přehled, hlavně o těch, kteří nám jsou dlužni.“<br />
Během řeči šli pomalu ulicí směrem k Dobytčímu trhu. Rozkládal se na hlavní ulici od brány, kterou hlídal Athar<br />
a tam se pohybovali hrdinové nejčastěji.<br />
„A víš o někom s takovým popisem?“<br />
„Ani slovo,“ zavrtěl Amash hlavou. „Ostatně, tohle nebyl žádný hrdina, to je snad jasný. Nejspíš nějaký kluk, který<br />
se našel v legendách o hrdinech a zdrhnul z domova. Podle mého nedožije prvního sněhu.“<br />
„Podle mého,“ zabručel Kan, „nikdy nebyl.“<br />
Amash na něj pohlédl a pak se rozhlédl po ostatních. Ti krčili rameny.<br />
„Převlek,“ dodal Kan o chvilku později. „Ale proč by se někdo převlékal na pivo u Umrlce.“<br />
„No, dejme tomu,“ přikývl pochybovačně Amash. „Ale i tak, bylo to vyžle. O nikom s takovou postavou nevím.“<br />
„To neznamená, že on neví o nás a nemá nějaký důvod se nás obávat.“<br />
Na Dobytčím trhu nenašli nikoho známého. Několik hrdinů se tam sice pohybovalo, ale ani jeden z nich se jim nevyhýbal.<br />
Kan se svými muži zabrali strategickou pozici na věži u vstupu na náměstí, kde se trh odehrával. Její nejvyšší<br />
patro používali šéfovi lidé jako pozorovatelnu a měli celé tržiště i přilehlé ulice jako na dlani.<br />
„Poslouchej,“ přistoupil Kan ke Casselovi, který zde měl dnes službu, „nestalo se tu dnes něco nezvyklého?“<br />
„Klid po pěšině,“ zavrtěl Cassel hlavou a mávl rukou. „Tohle je služba na houby. Jeden má co dělat, aby neusnul.“<br />
„Hmm, a neobjevil se tu někdo nový?“<br />
„Jako nový hrdina nebo nějaký bohatý kupec?“<br />
„Třeba. Nebo šlechtic s doprovodem.“<br />
„No, hrdinové se tu motají celý den, ale samé známé tváře. Snad by tě mohlo zajímat, že jsem tu zahlédl Kyathe<br />
a měl podezřele na spěch. Prý utíkal z města, jako by mu za patama hořelo.“<br />
„Taky jsem to slyšel, od koho to víš?“<br />
„Stavil se tu Athar, když šel k tobě.“<br />
„Dobrý, dál?“<br />
„Přijel nějaký obchodník s otroky. Přivezl dvanáct otrokyň a prý je bude nabízet zítra kolem poledne. Nevypadaly<br />
špatně, a pokud je nechá, aby se trochu vykoupaly a upravily, mohl by na tom trhnout malé jmění.“<br />
„Odkud přijel?“<br />
„Z Thamahsu. Když se to rozkřiklo, byl z toho celkem poprask. Od tamtud pocházejí nejkrásnější holky.“<br />
„Měl sebou nějaký doprovod?“<br />
„Jo, jako obvykle své dva syny a ty dva mordýře, co pro něho pracují už třetím rokem. Jinak nikoho.“<br />
„A jinak nic?“<br />
„Co bys ještě chtěl? Nejsou svátky.“<br />
„U Umrlce se objevil nový chlápek, spíš mladíček. Měl na sobě polorozpadlou zbroj a pod nosem knírek jako šermíři<br />
z jihu.“<br />
„Tak toho bych si nevšiml.“<br />
„Proč ne?“<br />
„Protože hledám ty, ze kterých koukají prachy a potíže. Podle popisu z něj nekouká nic a smrdí měďákem. Kdo by si<br />
ho všímal.“<br />
„Jo, to je ono,“ usmál se Kan. „Kdo by si ho všímal.“<br />
-37-
Horší než smrt<br />
Chvilku hleděl na lidské hemžení pod sebou a pak odešel. Cassel se znovu usadil u okna a myslel si něco<br />
o tom, že Kanovi ta práce pro šéfa už leze na mozek.<br />
Další jejich kroky vedly do věže na náměstí Dvou sluncí. Jako každý večer měl Kan dostat hlášení z celého šéfova<br />
území a byl zvědav, zda během dne někdo nezmizel.<br />
Po příchodu na náměstí se k nim připojil Amer.<br />
„Něco nového?“ zeptal se ho hned Kan.<br />
„Nic moc, jen chybí dva chlapi,“ mávl Amer rukou.<br />
„Kteří a kde zmizeli?“<br />
„Tahlor a Theren, viděli je u Šedé bašty.“<br />
„Krucinál! Pohyb u vnějšího opevnění jsme zakázali!“<br />
„Jo, ale v noci a ne v půli odpoledne.“<br />
„Co tam dělali?“<br />
„Mluvil jsem s nima chvíli předtím, než tam šli. Dostali hlášku, že by se tam měl schovávat Jarten a chtěli ho<br />
dostat.“<br />
„On se měl ukrývat v Šedé baště?“ zeptal se zaskočený Kan.<br />
„Ne, v jednom z domů u Šedé bašty. Má nad dveřmi znak raka.“<br />
„A jak víš, že zmizeli? Co když ho ještě hledají?“<br />
„Byl jsem se tam podívat, ten dům je úplně prázdný. Nikdo tam nebydlí. A oni se od té doby neozvali.“<br />
„Počkáme do rána,“ rozhodl Kan, ale v duchu se s nimi rozloučil. „Máš pro mě ještě něco?“<br />
„Už ne. Jen že se Drehel u vnitřního opevnění poptával, jestli jsi mu něco neposlal.“<br />
„Neposlal. Ale kdyby mě Drehel sháněl, tak mi to hned dejte vědět!“<br />
„Jasný,“ kývl Amer a odpoutal se od nich.<br />
„A dostalo to další dva,“ zabručel Eras tiše.<br />
„Vypadá to tak,“ přikývl Kan.<br />
„Ale proč to žere jen naše lidi? Kolem opevnění se pohybuje tolik dalších, tak proč to jde jen po nás?“ divil se Eras<br />
a ostatní zamyšleně přikyvovali.<br />
„Ve vnitřním městě se to přece děje také,“ upozornil je Tasah.<br />
„To je sice pravda, ale tady jsme skutečně našli kosti jen našich chlapů,“ argumentoval Eras. Kan si po této větě<br />
vzpomněl na tu dvojici na opevnění.<br />
„Ověříme si to,“ řekl a nabral směr k nejvyšší baště. Cestou jim vypověděl o těch dvou.<br />
„Ty myslíš, že je to taky dostalo?“<br />
„Od Torkrestu to tam není daleko, rychlou chůzí je to chvilka a chodbami v opevnění se zvuky nesou daleko. Mohlo<br />
je to uslyšet. Pokud to skutečně nejde jen po našich lidech, nemělo by to mít důvod ignorovat je.“<br />
Chlapi uznali, že jako návrh to není špatné, ale nikomu se na hradby nechtělo. Na opevnění se nedalo dostat z vnějšku,<br />
ale vždy jen vnitřkem některé z bašt. Kan je však přinutil, aby ho následovali.<br />
Pod nejvyšší baštou se zastavili a zamyšleně ji pozorovali. Černé kameny tvořící její hmotu se tvářily odmítavě<br />
a dávaly jim jasně najevo, že pokud něco viděly, Kan se to od nich nedozví.<br />
„Začíná se smrákat,“ zabručel potichu Eras a nervózně se rozhlížel ulicí. Viděli několik lidí, ale každý se staral o své<br />
a Kanovy skupinky si nikdo moc nevšímal.<br />
„To máš jedno,“ snažil se ho uklidnit Amash. „Uvnitř je tma i v poledne.“<br />
„Dík,“ zašklebil se na něj Eras kysele.<br />
„Kolik máme loučí?“ zeptal se Kan.<br />
„Jen jednu,“ přiznal se Eras.<br />
„Jak to?“<br />
„Vypadli jsme moc narychlo, nestihl jsem doběhnout do věže.“<br />
„Takže půjdeme jen dva.“<br />
„Cože?“ vyjevili se všichni.<br />
„Já a jeden z vás,“ stál si Kan za svým. „Buď se dohodněte, nebo tahejte sirky. A teď mi dejte louč.“<br />
Než Kan zapálil louči, tahali muži sirky a Amash prohrál. Bez reptání, ovšem pobledlý, vstoupil za Kanem do bašty<br />
a ostatní se s nimi v duchu loučili.<br />
„Nevsadíme se, jestli se vrátí?“ zasyčel Tamash.<br />
Kan s Amashem pomalu stoupali po schodech vzhůru a jednotlivá patra míjeli bez většího zájmu, jen do každého nahlédli.<br />
Protože měli oba boty s měkkou podrážkou, byl jejich pohyb dost tichý, kromě občasného cinknutí výstroje nebo<br />
oblečení. Ale světlo louče z nich stejně dělalo snadný cíl a oba si to plně uvědomovali. Proto, ve snaze zastrašit útok<br />
dlaka, vytáhli před vchodem stříbrné náhrdelníky na vrch oblečení, aby je bylo vidět.<br />
-38-
Zdeněk Jukl<br />
Cestou vzhůru se nestalo nic podezřelého. Jen Kan měl pocit, že opět zaslechl to podivné zafunění. Jenže za zády mu<br />
co nejtišeji dýchal Amash a tak si nebyl jist, nakolik se mu to jen zdálo.<br />
Na horní plošinu bašty se vstupovalo otvorem v podlaze. Nekryla ho žádná stříška, ale kdysi dávno se dal uzavřít<br />
těžkými dveřmi. Po těch zbyla jen oka zasazená do kamenných kvádrů plošiny.<br />
Jako první se nahoru dostal Kan. Co nejopatrněji vystrčil hlavu nad plošinu a rychle se rozhlédl. Byla úplně prázdná.<br />
„Nic tu není,“ pronesl k Amashovi za sebou a mnohem klidnější vystoupil na plošinu. Došel k cimbuří a dal znamení<br />
svým mužům dole.<br />
„No to mě podržte,“ pronesl Tamash a ukázal prstem vzhůru, aby upozornil ostatní. „Jsou nahoře!“ Ostatní se rychle<br />
podívali vzhůru a s nevěřícím úžasem pozorovali svého velitele, jak se prochází po cimbuří. Pak jim zmizel z dohledu.<br />
Kan se totiž na své procházce po cimbuří dostal na místo, kde si na kamenech všiml tmavší skvrny. Byla nepravidelná,<br />
ale měla přibližně několik stop v průměru.<br />
„Takže si můžeme být jistí, že to nejde jen po nás,“ prohlásil Amash s úlevou.<br />
„No, schválně co by na to říkali ti dva,“ opáčil Kan.<br />
„Ale kde jsou kosti?“ zajímal se Amash a začal se rozhlížet po plošině a nahlížet přes cimbuří pod baštu.<br />
„Hádám, že někde pod námi.“<br />
„Vypadá to tak,“ přikývl Amash. „Podíváme se po nich?“<br />
„Chce se ti?“<br />
„Moc ne, ale když už tu jsme, tak stejně musíme projít celou baštu až dolů. O kolik víc budeme riskovat, když nahlédneme<br />
do těch místností?“<br />
„To je fakt,“ přikývl Kan. Pokud v těch místnostech něco bylo, tak to buď odešlo, když prošli kolem, nebo to na ně<br />
čeká, až se budou vracet. Takže, jestli je to chce zabít, počká si to na ně na místě, které si oni nevyberou.<br />
Sestoupili o patro níž a nahlédli do obou místností. Kromě nepořádku v nich nebylo zhola nic.<br />
Za to o patro níž našli to, co hledali. V jedné z místností byla ve středu hromada nějakých prken, o kterých jistě<br />
dávno nikdo nevěděl, a za ní vyčnívalo několik kostí. Pomalu hromadu obešli a překvapeně zírali na dvě čistě obrané<br />
kostry, výjimečně i s lebkami, ležící vedle sebe jakoby ti dva jen spali. Dokonce jim ten, kdo je sem donesl, položil ruce<br />
přes sebe, aby na onen svět vstoupili ruku v ruce. A v hrudnících obou dvou ležela jejich srdce.<br />
„Doprčic,“ ulevil si Kan.<br />
„Já bych odtud zmizel,“ naléhal Amash.<br />
„Ale rychle!“<br />
Oba proběhli na chodbu a po schodech běželi tak rychle, jak jen jim to světlo louče dovolovalo. Ven vyběhli řádně<br />
zadýchaní.<br />
Ani jeden z nich si nevšiml stínu, který se jim držel v patách celou cestu až dolů a z bezpečí temnoty bašty je sledoval<br />
i nyní, když stáli na ulici.<br />
„Kde leží?“ zeptal se Eras, když je uviděl vybíhat z bašty.<br />
„Druhé patro shora,“ pronesl zadýchaně Kan a popsal jim, jak těla milenců našli.<br />
„Ta bestie se v tom skutečně vyžívá,“ zavrčel rozhořčeně Eras.<br />
„Chlapi,“ promluvil Kan naléhavě, „ta holka sice přijde až kolem půlnoci, alespoň podle Azala se před půlnocí neobjevuje,<br />
ale já potřebuju něco silnějšího hned teď. Navrhuju zapadnout k Umrlci a do rána na tenhle svět zapomenout.“<br />
Návrh byl jednohlasně přijat.<br />
S postupujícím soumrakem se Vlkodlačí uličkou plížily stíny a jeden po druhém mizely v krčmě. Barman otevíral<br />
až s posledním slunečním paprskem, a měl ještě dost času, aby před příchodem prvního hosta výčep trochu poklidil.<br />
Dnes však vstával velmi neochotně, protože v posteli vedle něj ležela Arkash. Jako vlkodlačice na sebe uměla brát<br />
lidskou podobu, ale bohužel pro ni jen částečně. Ať se snažila sebevíc, stále vypadala jako žena porostlá hustou zlatavou<br />
srstí s vlčí hlavou místo lidské. Nechyběl ani ocas a delší chlupy u ní vytvořily hřívu kolem krku. Jenže barman<br />
prožil přes tři sta let v každodenním kontaktu s nemrtvými, a tak jeho vnímání krásy nutně doznalo změn. Arkash pro<br />
něj byla tímtéž, čím byla Kanovi záhadná dívka od Umrlce. Na rozdíl od té dívky však Arkash barmanovo dvoření lichotilo<br />
a nakonec se dali dohromady. A aby toho nebylo málo, tak zrovna včera večer, nezávisle na tom, co se pak dělo<br />
v krčmě, kam si odešla srovnat nervy, Arkash svému vůdci smečky a otci v jedné osobě jasně vysvětlila svůj pohled<br />
na další život. Opustila rodnou smečku, aby se natrvalo přesunula do krčmy u Vlkodlačí hlavy. Barman se proto přinutil<br />
vstát, aby připravil nějaké pohoštění pro případné gratulanty. Nepochyboval o tom, že se zpráva o jejím rozhodnutí<br />
stihla rozšířit mezi většinu nemrtvých ve městě. Jen se obával, aby se mu v krčmě neobjevil její otec, lačnící po pomstě.<br />
Arkash se k němu připojila o něco později a společně uklidili a připravili pití. Vzhledem k její husté srsti byl její otec<br />
proti tomu, aby nosila lidské oblečení. Lidi považoval za kořist a odmítal se ke svému částečně lidskému původu hlásit.<br />
Vlkodlačice si však prosadila svou a nosila krátkou látkovou suknici. Kolem hrudi si jediným knoflíkem mezi lopatkami<br />
spínala bohatě řasený pruh látky, pod jehož záhyby ukrývala poprsí. Cítila se tak víc jako žena, ale zároveň ji tento<br />
méně než sporý oděv nijak neomezoval při proměně. Pokud by oděv náhodou přežil její proměnu do čistě vlkodlačí<br />
podoby, stačilo dvojí trhnutí tlapou, aby se ho zbavila.<br />
-39-
Horší než smrt<br />
Barman ji k sobě v první chvíli přivinul a jednou rukou ji laskal v dokonale rozčesané hřívě za hlavou, zatímco druhá<br />
zmizela pod suknicí na jejím pozadí. Ač by to každý oslovený člověk považoval za nemožné, přesto se ti dva dokázali<br />
líbat. Ridarh, tak se totiž barman jmenoval, ale své jméno prozradil pouze vlkodlačici, ji líbal, jak to dělají lidé, ale<br />
Arkash toho se svou tlamou nebyla schopná. Proto ho po vlčím způsobu olizovala špičkou jazyka.<br />
Kolem krku nosila kožený řemínek s několika orlími pery, o která orla osobně připravila. Na ramenou jí leželo<br />
po pěti copáncích ze spletené hřívy a do každého přidala stuhu, kterou do copánků upevnila další orlí pera.<br />
Jako první se objevili dva vlkodlaci ze slumu před vnějším opevněním, pod Šedou baštou. Popřáli páru mnoho štěstí<br />
do budoucna a zabrali svá obvyklá místa. Pití jim donesla Arkash osobně s tím, že první sklenice je dnes na podnik.<br />
Vlkodlakům svítily oči, když kolem nich procházela, ale zdrželi se všech poznámek a ani se neodvážili ji třeba plácnout<br />
po zadku, jak bývalo zvykem u Umrlce. Vlkodlačice měly stejnou sílu jako vlkodlaci a nikdo nechtěl riskovat zranění,<br />
které by vyvolávalo v městském prostředí nežádoucí pozornost.<br />
Krčma se postupně zaplnila a jako poslední se po setmění objevil hrabě, upír. Kývl všem na pozdrav, složil Arkash<br />
poněkud zkostnatělou poklonu, políbil ji na hřbet ruky a vytasil se s darem, zabaleným do krvavě rudého papíru.<br />
„Co to je?“ zajímala se překvapená a potěšená Arkash a očichala balíček ze všech stran. Ať už v něm bylo cokoli, cítila<br />
z něj pouze upíra.<br />
„Něco na zub,“ prozradil hrabě, který za střízliva nešišlal.<br />
Arkas strhla balicí papír a v dlani se jí objevila dřevěná truhlička, velice krásně zdobená vyřezáváním.<br />
„Je nádherná,“ vydechla ohromená vlkodlačice.<br />
„Jeden z posledních kousků mého původního života,“ přiznal upír s nostalgií v hlase.<br />
Arkash truhličku otevřela a oči jí zaplály rudým ohněm. Uvnitř leželo evidentně čerstvé lidské srdce. Jeho vůně omámila<br />
všechny lykantropy v krčmě, takže se její zdi otřásly pod jejich sborovým zavytím. Všichni se však ovládli, i když<br />
někteří až po té, kdy na sebe vzali své nejhorší podoby, cenili obrovské tesáky a oblečení, pokud ho nosili, z nich popadalo<br />
na zem. Avšak ve městě, kde byly vraždy a potyčky končící smrtí na denním pořádku, mohl žít jen dokonale<br />
se ovládající lykantrop. A tak se postupně proměnili zpět do více méně lidských podob a v úkrytu za stoly, případně<br />
za chápavými přáteli, se opět oblékli. Arkash se jako slušně vychovaná dívka obrátila k lokálu zády, ale její oči se stále<br />
kochaly obsahem krabičky.<br />
„Kde jsi ho našel?“ zeptala se a třesoucí se rukou opatrně odložila truhličku na bar.<br />
„Nedáš si?“ ptal se zklamaně upír.<br />
„Dám a ráda,“ přikývla a musela se neustále olizovat, aby jí z tlamy nekanuly sliny, „ale odkud je?“<br />
„Našel jsem ho v nejvyšší baště.“<br />
„Jen tak?“ zeptal se barman a prohlížel si dar. Přitom obdivně mrkl na svou družku.<br />
„Jen tak ne, byly tam dvě kostry a v každé leželo srdce,“ přiznal se upír.<br />
„A kde je to druhé?“ zajímala se Arkash.<br />
„To jsem ztratil.“<br />
„Jak se ti to povedlo?“ zeptal se nejblíže sedící vlkodlak a z hlasu mu přímo čišelo rozhořčení nad takovým lajdáctvím.<br />
„No, když jsem je nesl chodbou hned pod cimbuřím a mířil jsem k Torkrestu, odkud bych mohl snadno odletět<br />
k sobě domů, aniž by mě někdo viděl, zaslechl jsem za sebou zavrčení. A pak jsem slyšel, jak něco běží stejnou chodbou,<br />
jako já a dohání mě to. Dal jsem se na útěk, v první baště jsem proskočil oknem a letěl domů. Snad mě nikdo neviděl.<br />
To srdce jsem ztratil při útěku.“<br />
„Odkdy utíkáš před zvířaty?“<br />
„Tohle bylo něco jiného,“ bručel hrabě rozpačitě. „Kdybyste to vrčení sami slyšeli, utíkali byste ještě rychleji. Nikdy<br />
jsem necítil takový strach. Přiznám se, že bych snad raději vběhl do kostela, než abych se tím nechal chytit.“<br />
Společnost ztichla a zadumaně ho sledovala. Každý přemýšlel o tom, co mohlo starého upíra takhle vyděsit a kolik si<br />
toho asi přimyslel.<br />
„Tak pojď to leknutí zapít,“ prolomil ticho barman a postavil na bar zavřenou sklenici s hadicí. „Jako ostatní, i ty<br />
máš první na podnik.“<br />
„Neředěnou?“ ujišťoval se upír.<br />
„Neředěnou,“ přikývl barman.<br />
„Tak to si dám líbit,“ zamnul si hrabě ruce, mávl křídly a zavěsil se na trám. Do toho se ozvalo tiché mlaskání,<br />
a když se Arkash obrátila zpět k hostům, olizovala si tlamu. Prázdná truhlička putovala na poličku za barem, aby ji<br />
všichni viděli.<br />
„To mi připomíná,“ ozval se tříhlavý démon ze svého vysezeného místa na stoličce u zdi na konci baru, „tady Arkash<br />
se měla porozhlédnout kolem opevnění. Našla jsi tam něco?“<br />
„Ani ne,“ přiznala Arkash. „Obešla jsem celé vnější opevnění v téhle čtvrti. Podle pachu krve jsem se moc řídit<br />
nemohla, protože tady denně umírá víc lidí než jinde ve městě. Jediné, co jsem našla, ale co tak docela nechápu, byla<br />
podivná stopa, na kterou jsem několikrát narazila. Byla velice slabá a musela jsem se na ni soustředit celým čenichem,<br />
abych ji vůbec mohla sledovat.“<br />
-40-
Zdeněk Jukl<br />
„Proč je ta stopa podivná?“ zajímal se barman. S Arkash o jejím nočním průzkumu nemluvili, protože od jejího příchodu<br />
do hospody měli na práci úplně jiné věci.<br />
„Protože jsem ji nikdy předtím necítila. Dokonce ani v horách, kam jsem se několikrát dostala a tam se pohybují<br />
různá stvoření. Město znám jako své drápy, čichem tu rozpoznám jednotlivé ulice, ale tenhle pach prostě neznám.“<br />
„A čím tě ještě zaujal?“ ozval se hrabě, kterého ranní kocovina přesvědčila, že by se měl dnes s pitím trochu krotit.<br />
„Poprvé jsem ho cítila u Šedé bašty, tam byl také nejsilnější ze všech míst kolem opevnění. Ale i tak byl tak<br />
slabý, jako pach člověka na židli, ze které vstal před třemi dny. Znovu jsem ucítila u Torkrestu, tam byl ještě slabší. Protože<br />
tam měli zemřít ti lidé, vstoupila jsem dovnitř. Ani jsem nemusela jít až do té místnosti. Už v chodbách je všude cítit<br />
krev. Nedokázala jsem se ovládnout a proměnila jsem se,“ při poslední větě se zatvářila omluvně a podívala<br />
se na svého druha.<br />
„Jestli tam zemřelo tolik lidí, je to naprosto pochopitelné,“ usmál se na ni barman a vlkodlaci v lokále hlasitě souhlasili.<br />
„A co bylo potom?“ zeptal se démon tak jemně, jak jen toho byly jeho tři hlavy schopny.<br />
„Potom jsem musela sejít k východu z bašty a počkat, až se trochu vydýchám. Znovu jsem se proměnila ve vlka<br />
a vyběhla jsem ven. Prohledávala jsem celou čtvrť, prošla jsem ty nejzapadlejší uličky a opuštěné domy nebo<br />
skládky, kde by se mohl netvor snadno ukrýt, ale tam jsem nic nenašla. Ale pak jsem zase narazila na ten pach.“<br />
„Kde?“ nevydržel napětí Saeitas a ostatní na něj zasyčeli, aby držel svůj rozeklaný jazyk za zuby.<br />
Arkash se usmála. „Docela mě to hrozně překvapilo. Bylo to u opevnění. Takhle nedokážu říct, kde přesně to<br />
bylo, musela bych se tam znovu podívat, ale o několik ulic dál je ta krčma pro hrdiny, U umrlce.“<br />
„Netvor a motá se kolem hospody plné hrdinů? Má rozum?“ vyjevil se démon a hospoda s ním v zásadě souhlasila.<br />
„Také jsem se tomu divila, ale ta stopa nevedla k ní. Byla o několik ulic vedle a hospodě samotné se obloukem vyhýbala.<br />
A naposledy jsem ji našla na náměstí Dvou sluncí.“<br />
„Ten si celkem věří,“ zavrčel démon. „To je skoro na hlavní ulici. Já bych se tak daleko neodvážil.“<br />
„Ono to tam pro nás není tak nebezpečné, pokud se držíš ve stínech,“ namítla Arkash. „Byla jsem tam už dřív, a skutečně<br />
mi tam nikdo nedělal žádné potíže. Jen jsem si musela dávat pozor na hrdiny, ti by mě poznali na první pohled.<br />
Pak se v jedné ulici objevil Kan s několika svými muži a raději jsem se vrátila do uliček.“<br />
„Že by v tom jel šéf a jeho tlupa?“ zamyslel se démon.<br />
„Hloupost,“ ozval se upír a hospoda na něj upřela zraky. „Ti mají největší ztráty! Trochu jsem si zahrál na sledování,<br />
když se tady naše krásná vlkodlačice drží za denního světla v úkrytu.“<br />
Arkash sklonila hlavu a zatvářila se rozpačitě.<br />
„Kolem mého příbytku se poslední dobou pohybuje dost Kanových chlapů a tak se mi podařilo odposlechnout jejich<br />
rozhovor. Ty kosti v Torkrestu daly celkem dvacet lidí a přesně tolik chybí Kanovi. Původně je připisovali na vrub<br />
okolním tlupám, ale po smrti šéfova syna udělali pečlivé pátrání a zjistili, že jim mizí kompletní hlídky. Někdy dvojice,<br />
jindy hned trojice.“<br />
„Já bych si na trojici Kanových bojovníků sama netroufla,“ přiznala se Arkash, která ovšem ve své vlkodlačí podobě<br />
budila zaslouženou hrůzu. Na výšku měřila přes osm stop a její tlapy zakončovaly dlouhé a ostré drápy. Barman byl asi<br />
jediný člověk, pro kterého byla i v této podobě stále krásná a nečinilo mu žádné potíže postavit se na schod a obejmout<br />
ji kolem krku.<br />
„Proč?“ divil se jeden z vlkodlaků, který ji znal déle než ostatní a několikrát s ní i lovil.<br />
„Protože jsou poměrně dobří a hlavně velice mrštní. Zabila bych je, to je bez diskuze, ale slyšeli by to lidé v několika<br />
okolních ulicích. Ráda bych věděla, jak to ten tvor dělá. Zabít tolik lidí, aniž by někdo něco slyšel, to je skoro umění.“<br />
Osazenstvo hospody pokývalo souhlasně hlavami. Lov lidí byl běžnou součástí jejich života, ale tady, v bludišti ulic<br />
a uliček naráželi na problém, jak zadávit člověka tiše a nenápadně. Jedinou fungující taktikou byl lov ve smečkách nebo<br />
skupinách, kdy jedni naháněli vybranou osobu v lidských podobách a ohrožovali ji lidskými zbraněmi, až ji dostali<br />
na místo, většinou do předem vybraného odlehlého domu někde v méně osídlené části, kde se na ni vrhli jejich<br />
společníci ve vlkodlačích podobách a roztrhali ji na kusy.<br />
U Kanových hlídek to však byl trochu problém, protože ty se často stavěly na odpor a nebylo tak snadné nahnat je<br />
k vybranému domu. A když ty dvojice nebo trojice tvořili zkušení bojovníci, byl to problém téměř neřešitelný, pokud<br />
lovci nemohli zaútočit ze zálohy. A to zase vyžadovalo přesnou znalost pohybu vybrané skupiny a dokonalou souhru<br />
všech útočníků. Vlkodlaci proto raději nelovili v ulicích mezi opevněními, ale ve slumech před vnějším opevněním, kde<br />
se navíc pohybovaly stovky toulavých psů všech velikostí a vlk se mezi nimi snadno ukryl.<br />
Sečteno a podtrženo, nikdo si nedokázal představit, jak by osamělý útočník mohl slavit úspěch v tolika útocích za sebou.<br />
Vždyť to vypadalo, že loví dva nebo tři lidi denně již několik týdnů. Počet mrtvých dosahoval několika desítek<br />
a nikdo si nemyslel, že by se už našli všichni.<br />
„No, já bych se tomu do drápů dostat nechtěl,“ ozval se další z vlkodlaků. „Osobně se budu držet pěkně<br />
stranou, dokud si to s tím dravcem nevyřídí šéfova tlupa sama.“<br />
-41-
Horší než smrt<br />
„Ale jak můžeš vědět, že na to náhodou nenarazíš v některé uličce?,“ oponoval mu démon. „Vždyť ani Arkash nebyla<br />
schopná nalézt jeho doupě, přestože prolezla celou čtvrť a všichni víme, jak jemný má čich.“ Vlkodlačice znovu<br />
v rozpacích sklonila hlavu a Ridarh ji pohladil po ruce.<br />
„Bydlím jen kousek od hospody, a to by bylo, abych se sem nějak nedostal,“ mávl vlkodlak tlapou. „A přes den to<br />
snad neútočí, nebo ano? Nikdo si tu ještě netroufl lovit za denního světla.“<br />
„Ty jsi asi neposlouchal tady hraběte, že?“ ozval se barman. „Ty dva mrtvé našel ještě v podvečer, a to srdce bylo docela<br />
čerstvé. Takže je to muselo chytit a sníst během odpoledne.“<br />
„Blbost,“ zavrtěl vlkodlak hlavou, „někdo by to musel vidět.“<br />
„Asi viděl,“ ozval se upír ze svého místa pod stropem. „Když jsem přišel do bašty, viděl jsem světlo a raději jsem<br />
se ukryl. Byl tam Kan s ještě jedním svým mužem a šli na horní plošinu bašty. Po chvíli se zase vraceli zpět. Prohlíželi<br />
patra odshora a právě v druhém našli ta těla. Vyběhli na ulici, jako by je honila smrt, to vám řeknu. Sledoval jsem je<br />
a počkal jsem, až odejdou. Rozhodli se odejít do hospody u Umrlce a dát si něco na nervy. Vrátil jsem se nahoru, to<br />
jsem totiž ještě nevěděl, co našli. Vzal jsem ta srdce a zbytek jsem už vyprávěl.“<br />
„No, tak to se musí ocenit,“ zabručel vlkodlak. „Tomu se říká odvaha.“<br />
„Nebo hlad,“ namítla Arkash a vlkodlaci souhlasně pokývali hlavami.<br />
„Jak to myslíš?“ zeptal se démon.<br />
„Ty jsi démon, takže takové problémy nemáš, ale my,“ mávla rukou k ostatním vlkodlakům, „máme v některých<br />
dnech hrozný hlad. Na každého to přijde jindy a s úplňkem to vůbec nesouvisí. To se pak musíš držet zuby i drápy, abys<br />
nevyrazil do ulic a netrhal každého na potkání. Je to hrozně těžké.“<br />
„No a?“ nechápal démon.<br />
„Ona chce říct,“ promluvil Gilwyn, „že jestli to stvoření dostalo právě takový hlad a doposud se mu dařilo lovit zcela<br />
nepozorovaně, tak nyní ztrácí všechny zábrany. My máme před městem a množstvím lidí v něm respekt a držíme<br />
se stranou. Neloví se tu špatně, ale osamocený vlkodlak by tu moc dlouho nepřežil. Tamto, ať už je to cokoli, takový respekt<br />
nemá. Jestli začne lovit i za denního světla, pak to nebude trvat dlouho, někdo to uvidí a pak tomu bude v patách<br />
celá čtvrť.“<br />
„A jak dlouho u vás ten hlad trvá?“ zeptal se démon zamyšleně.<br />
„No, jak kdy, od dvou do pěti dnů,“ odpověděla Arkash. „Záleží na tom, kdy jsi ho dostal naposledy. Čím delší přestávka,<br />
tím déle ho máš.“<br />
„Aha,“ pokýval démon hlavou, „takže když to lovilo těch několik týdnů jen v noci a nyní to začalo lovit i přes<br />
den, tak je to dlouhá přestávka nebo krátká?“<br />
„To se nedá říct, když nevíme, kdy naposledy a jestli vůbec už to dostalo hlad tady ve městě,“ bránil se odpovědi Gilwyn.<br />
„Bylo by to hádání z tlapy.“<br />
„Takže si musíme počkat a dávat si větší pozor na okolí, ano?“ odpověděl si démon sám.<br />
„Asi tak,“ shodli se vlkodlaci. „Pokud to ovšem je jeden z nás a projevuje se u něj hlad.“<br />
„No,“ usmál se démon, „tak to bude docela pěkná mela, jestli máte pravdu.“<br />
Kan a jeho doprovod vpadli do Umrlce jako velká voda a zabrali svůj obvyklý stůl. Azal na ně vrhl nespokojený pohled,<br />
protože více jak jedna jejich návštěva za den ho stála dost velké peníze. Navíc to nebylo v Kanově stylu, vpadnout<br />
do hospody takovým způsobem.<br />
„Nechceš se sem rovnou přestěhovat?“ zeptal se kysele, když před něj stavěl korbel piva.<br />
„Ani ne, ale dík za nabídku,“ odvětil Kan a pořádně se napil. „Teď ti nikdo neutekl?“<br />
„Ne, teď je, díky bohům, klid.“<br />
„Nikdo nic zajímavého neříkal?“<br />
„Co by měl říkat?“<br />
„Třeba o kostech a podobně.“<br />
„Ticho!“ zasyčel Azal. „O tomhle tady nemluv! Nechci přijít o hosty?“<br />
„Jsou to hrdinové,“ namítl Kan.<br />
„To jo, ale tady se chtěj jen opít a trochu poprat. Proto sem jedou.“<br />
„Když myslíš,“ pokrčil Kan rameny. „Ta holka ze včerejší noci, byla tu?“<br />
„Na tu je moc brzo.“<br />
„Dobře, počkám tu na ni.“<br />
„Nic proti tobě nebo šéfovi, ale takhle mě brzo přivedete na buben,“ postěžoval si Azal opatrně. Kan po něm střelil<br />
chladným pohledem, ale pak sáhl do váčku s penězi a vylovil stříbrňák.<br />
„Za tohle tu mohou hrdinové pít celý večer, nebo se mýlím?“<br />
„Máš svatou pravdu,“ přikyvoval Azal.<br />
„Tak si to vezmi a opovaž se dnes a zítra přede mnou mluvit o penězích,“ zavrčel Kan a položil mu minci do dlaně.<br />
Jeho doprovod udělal neochotně totéž a Azal odspěchal za pult.<br />
„Doufám,“ zabručel Eras, „ že tu nebudeme platit denně.“<br />
-42-
Zdeněk Jukl<br />
„Však tady toho propijeme za zlaťáky, tak na jednom stříbrném nezchudneme,“ mávl rukou Kan a pohodlněji<br />
se opřel.<br />
Hospoda se bavila a Kan popíjel jedno pivo za druhým. Aby si udržel více méně čistou hlavu, dal si něco k večeři,<br />
ale tentokrát to nebyl rarachův gulášek. Sledoval dění kolem, ale tak, aby nevyvolával rozbroje. Jen máloco<br />
nadzvedlo barbara spolehlivěji, než upřený pohled. Hlavně však naslouchal všemu, co se probíralo u okolních stolů.<br />
Jeho doprovod vytáhl karty a věnoval se ušlechtilé zábavě jménem Eso, jejímž cílem bylo obrat své protivníky o esové<br />
karty, kterých bylo ve hře dvanáct. Většinou se v ní hrálo o velké sumy peněz, ale Kan sázky zakázal, takže hráli jen tak<br />
a hádali se u toho.<br />
Kan zaslechl nějaké zmínky o tom, že někdo narazil v domě, kde přespával, na nějaké kosti. Byl si to vyřídit s domácím<br />
a trochu mu ručně domluvil. Hrdina se cítil oprávněně dotčen, když pod svou postelí našel skládku kostí všech velikostí.<br />
Kan si udělal v mysli poznámku, aby se došel podívat k noclehárně U skřeta, kterou vedl starý skřet Arikist.<br />
Skřeti sice občas jedli lidské maso, ale Kan si byl jist, že by majitel noclehárny neukrýval zbytky od večeře pod postele<br />
svých nájemníků.<br />
Konečně, krátce po půlnoci, se dočkal. Dveře se otevřely, zazněla symfonie pro automaticky natahované samostříly<br />
a ve dveřích se objevila očekávaná dívka. Přelétla krčmu pohledem, Kana a jeho muže přehlédla jako krajinu, a s nevraživým<br />
výrazem se zvlnila ze schodů.<br />
Kan počkal, až se ostatní vrátí ke svým původním zájmům, zvedl se a posadil se k pultu.<br />
„Mluvil jsem se šéfem,“ začal rozhovor a hleděl na láhve na policích za barem.<br />
„A co on?“ odpověděla dívka. Kan si uvědomil, že nemá jen nepříjemný výraz ve tváři, ale i její včerejší příjemný<br />
hlas byl ten tam.<br />
„Nejde do toho.“<br />
„Takže končíme. Děkuji za zálohu, peníze se ve městě hodí.“ Odstrčila se od baru a o pivo, které před ní zatím Azal<br />
položil, neprojevila nejmenší zájem.<br />
„Počkej,“ zarazil ji v odchodu.<br />
„Co ještě chceš?“ zeptala se a znovu se vrátila k baru.<br />
„Mám nějaké peníze. Není to tolik, kolik sis řekla, ale polovinu by to hodilo.“<br />
„Slevy nedávám.“<br />
„V pořádku, ani jsem s tím nepočítal. Ale něco mi žere moje muže, a to se mi nelíbí. Udělám všechno proto, abych tu<br />
bestii dostal. Takže mi pověz, co jsi pro mne ochotna udělat za tisíc zlatých.“<br />
Dívka pootočila hlavu a sledovala ho odhadujícím pohledem.<br />
„Proč?“<br />
„Co proč?“<br />
„Jsou to zabijáci, žoldáci, vrazi a verbež, proč za ně utrácíš své peníze? Udělali by to oni pro tebe?“<br />
„Nevím, jestli by to udělali oni, ale udělám to já. Jsou to mí muži, moje jednotka a já jsem její velitel. A jestli jsem<br />
se v armádě něco naučil, tak to, že velitel musí za svými muži vždy stát a udělat pro ně maximum, ať si to zaslouží nebo<br />
ne. Jinak po nich nemůže chtít, aby za něj nasazovali krk v boji. Třeba ty prachy vyhodím oknem, uložíš si je někam<br />
do bezpečí a budeš z nich dlouho nerušeně žít. Je mi to jedno, ale pomoz mi najít tu bestii!“<br />
„Proč myslíš, že je to bestie? Co když je to jen jeden velký podvod na tebe a na šéfa?“<br />
„Ty něco víš?“<br />
„Za zálohu nevím nic, jen se ptám.“<br />
„Dnes jsem viděl v nejvyšší baště něco, co mě přesvědčilo o tom, že to musí být bestie. Tohle by člověk neudělal.<br />
Jednak by na to neměl čas, ale nemohl by to udělat ani z jiných důvodů.“<br />
„Co jsi viděl?“<br />
„Tady ne, je tu moc lidí.“<br />
„Tak ve věži?“<br />
„Zase projdeš zdí, jako včera?“<br />
Pobaveně zvedla koutky. „Tak něco.“<br />
„Tady za rohem je taková ulička, pracuje v ní Alrin. Počkej tam na mě.“<br />
Dívka ani nepřikývla a odešla z hospody. Pivo, které jí natočil Azal, zůstalo netknuté.<br />
„No a co teď s tím?“ ptal se rozhořčeně hospodský. „Takhle to zvětrá a ani nezaplatila.“<br />
„Nezaplatila, protože nepila,“ zavrčel Kan. „Dej ho k nám na stůl, tam se neztratí.“ Pak se podíval na své muže, dal<br />
jim nenápadné znamení, aby zůstali na místech a sám odešel.<br />
Chladnější vzduch ho trochu probral. Chvíli stál opřený o zeď vedle dveří a zhluboka dýchal, aby se mu vyčistila<br />
hlava a pak odešel za roh. Dívka tam stála a čekala.<br />
„To je dost.“<br />
„Trochu jsem pil,“ přiznal se.<br />
„Včera bych v tobě ožralu nehledala.“<br />
-43-
Horší než smrt<br />
„Normálně ne, pohled na obrané kostry milenců, které jsi několik hodin předtím viděla laškovat na opevnění, ležící<br />
v tmavé místnosti bašty, stále se držící za ruce a ten, kdo je zabil a sežral, jim nechal v hrudních koších jejich srdce, by<br />
přinutil pít kdekoho.“<br />
„To jsi vážně viděl?“ zeptala se zaraženě.<br />
„Jo, a není to tak dlouho, dnes za soumraku. Ostatně, ty víš, co se tu šustne, tak bys neměla být překvapená.“<br />
„Předně, nevím o všem, ale jen o tom, co vynáší peníze a sledování milenců peníze nevynáší.“<br />
„Tak se tam dojdi podívat, až budeš mít chvíli času,“ zabručel Kan bez nálady. „Stojí to za to.“<br />
Dívka mlčela a pozorně mu studovala obličej.<br />
„Hele,“ začal Kan znovu, „s těmi penězi to myslím vážně. Jen za dnešek to sežralo pět lidí. Dva mé muže v Šedé<br />
baště, jednoho hrdinu tady pod Umrlcem a ty dva milence na baště. Tři to dostalo v noci a dva ve dne. Představ si to.<br />
Něco tu loví a požírá lidi za denního světla a v tomhle zatraceném městě si nikdo ničeho nevšimne!“ vztekle kopl<br />
do zdi.<br />
„Mám tisíc zlatých. Tedy, měl jsem. Dvě stě jsem ti už dal jako zálohu. Pokud je to pro tebe málo, končíme. Budu<br />
pokračovat sám a nějakého výsledku se také doberu.“<br />
„Máš snad další slídily, jako jsem já?“ usmála se pobaveně.<br />
„Slídily jako ty ne,“ usmál se na oplátku Kan a prohlédl si ji od hlavy k patě. Jasně viděla, jak ji očima přeměřuje<br />
a její úsměv se změnil ve vzteklou grimasu.<br />
„Ne, mohu říct na rovinu, že takové slídily jako jsi ty, nemá nikdo,“ řekl znovu Kan. „Mám jen pár známých a pak<br />
pár lidí, které ta bestie také namíchla a chtějí si to s ní vyřídit. Postupně ji najdeme. Nechává stopy, málo, ale nechává.<br />
A ty stopy nás k ní dovedou.“<br />
„A pak ji zabiješ?“<br />
„Nic mi neudělá větší radost,“ zasyčel Kan vztekle.<br />
„Protože ti zabila podřízené?“<br />
„Taky, ale musím uznat, že si jako bojovníci měli dávat pozor a klást aspoň nějaký odpor a ne se nechat zmasakrovat.<br />
Hlavně to bude za ty sloužící ve vnitřním městě a pak za ty dva milence, kteří jí nic neudělali. Vsadím se, že ani neměli<br />
zbraně, kterými by se mohli bránit. Kdo ví, jestli jim vůbec dala čas na obranu. Za to jí useknu hlavu a přímo do srdce jí<br />
narvu stříbrnou dýku!“<br />
„Proč stříbrnou?“<br />
„Už víme, že je to nemrtvý, nějaký dlak.“<br />
„Víš toho dost i bez mých služeb,“ prohlásila.<br />
„Takže tisíc bude stačit?“<br />
„Ne. Jak jsem řekla, slevy nedávám.“<br />
„Pak se nemáme o čem bavit,“ odsekl Kan, udělal posměšnou úklonu, kterou si šetřil pro obzvlášť nepříjemné ženy<br />
ve svém okolí, obrátil se na patě a odešel zpět do hospody.<br />
Přešla k rohu domu a nenápadně sledovala jeho kroky. Když vstoupil do hospody, obrátila se a pomalu zamířila pryč<br />
uličkou.<br />
Kan sestoupil po schodech do hospody a praštil sebou ke stolu.<br />
„Nedohodli jste se?“ zeptal se jen tak pro jistotu Amash.<br />
„Ne, trvá na původní částce a tolik nemám.“<br />
„Takže co dál?“<br />
„Teď spát a ráno k čaroději. Pak se uvidí,“ rozhodl Kan, dopil pivo a zvedl se, aniž by čekal, až se zvednou i jeho<br />
muži. Společně opustili hospodu a zamířili k věži. Kan vztekle vydupal po schodech do podkroví, chvíli sledoval<br />
z vikýře město pod sebou a pak si lehl. Usnul dřív, než se stihl uvelebit a vůbec si tak nevšiml stínu, který se objevil<br />
ve vikýři.<br />
Ráno se Kan probral s pořádnou kocovinou. Navíc s pocitem, že ho někdo promyšleně udeřil do hlavy kovářským<br />
kladivem a do úst mu nacpal něco odporně chlupatého. Zašklebil se na celý svět a pomalu se zvedl do sedu. Opřel<br />
se o stěnu za lůžkem, rukama si zakryl obličej, protože ho bolel i pohled na sluncem osvětlené části podkroví, a dlouho<br />
tak zůstal sedět naprosto bez hnutí. Když konečně složil ruce do klína, všiml si cínového korbele na trámu vedle lůžka.<br />
Chvíli ho rozpačitě pozoroval, až nakonec natáhl ruku a zvedl jej. Uvnitř byla voda. Už nebyla studená, takže tu stála<br />
delší dobu, ale to mu bylo úplně jedno. Vypil celý korbel na ex a blaženě mlaskl, když se mu do úst vrátil trochu normální<br />
pocit. A pak ztuhl. Na trámu u vikýře se na čemsi odrazil sluneční paprsek a záblesk ho udeřil do očí.<br />
Velice pomalu vstal a přešel k vikýři. Na trámu ležely dva zlaťáky. Každý byl poznamenán čtyřmi souběžnými a zřetelně<br />
zcela čerstvými vrypy. Vyhlédl z okna a zjistil, že na římse je více škrábanců než včera. Obrátil se zpět k mincím,<br />
zvedl je, zabalil do proužku látky, který se mu v podkroví válel už celou věčnost, a nakonec balíček uložil do tašvice.<br />
„Jak ses vyspal?“ ozval se od schodů Erasův hlas.<br />
„No, spánek ušel, probuzení bych si ale odpustil,“ zabručel a drbal se v rozcuchané kštici.<br />
-44-
Zdeněk Jukl<br />
„Těžká jsou rána opilcova,“ zafilozofoval Eras a položil na trám dřevěný tác s masem a chlebovými plackami.<br />
„S chlapama jsme si mysleli, že ti udělá dobře trochu vydatnější snídaně, než byla ta včerejší placka.“<br />
„To je mi nějaká péče,“ vrčel Kan nespolečensky, ale sedl si na trám a položil si tác na nohy.<br />
„Kolik vlastně je?“<br />
„Slunce už dávno vyšlo.“<br />
„To vidím taky.“<br />
„Řekl bych, že bude tak dvě hodiny po východu,“ dodal Eras, jako by se ho Kanův tón nijak netýkal.<br />
„Už dávno jsme měli být u čaroděje,“ povzdechl si Kan.<br />
„Ten nám neuteče,“ mávl jeho společník rukou.<br />
„Máš snad nějaké nepříjemné novinky?“ pohlédl na něj Kan s podezřením.<br />
„Vůbec ne. Jen Amash říkal, že stěhování toho Alrinova krámu trvalo pět dnů, takže nám jistě nemohl zmizet.“<br />
„Jo tak,“ odfoukl Kan a zakousl se do dalšího sousta.<br />
„Jinak během dnešní noci se nám nikdo neztratil.“<br />
„Cože!“ Kanovi zaskočilo a Eras ho okamžitě udeřil mezi lopatky, až tác s jídlem letěl na podlahu.<br />
„To říkáš jen tak?“ kuckal Kan.<br />
„Jo,“ pokrčil Eras rameny, jako by se jednalo o běžnou věc. „Hned ráno jsem se vyptal mezi chlapama a ukázalo<br />
se, že nikdo nechybí. Ale také se všichni drželi dál od opevnění i od hlavních vstupů do stok. Taky říkali, že městská<br />
stráž uzavřela všechny stoky pod vnitřním opevněním a jejich velitel uvěřil i další tvé zprávě, že je za tím nejspíš nějaký<br />
dlak. Přesvědčil vévodu, aby ke vstupům do stok umístil nejlepší muže se stříbrem a dal ho i služebnictvu, které se musí<br />
pohybovat ve sklepech. Drehel se tomu hrozně směje, protože teď tam všichni bojovníci chodí se stříbrnými lžičkami,<br />
vidličkami a noži na řemíncích kolem krku. Je to tam prý jako v cirkuse. Nikdo o těch mrtvých nesmí mluvit, takže<br />
si lidi klepou na čelo, že se vévoda konečně zbláznil.“ Eras se během řeči spokojeně šklebil a bylo vidět, že si městskou<br />
stráž a vévodovu gardu živě představuje.<br />
„Brzy to praskne a město začne trojčit,“ zabručel Kan a zvedal jídlo z podlahy. „Už teď o tom ví spousta lidí, ale naši<br />
o tom také nesmí mluvit a ostatní se bojí.“<br />
„Tím líp, ne? Spíš tu bestii někdo zahlédne a my budeme konečně vědět, kam se máme soustředit.“<br />
„Pokud má rozum, tak se teď stáhne a nechá nás vychladnout. Až opadne první strach a přestanou přibývat mrtví,<br />
lidé poleví v ostražitosti, stoky se zase otevřou, protože jinak se na těch zatracených mřížích zachytává binec a ucpává<br />
je, vévoda si vezme zpět své stříbro, stejně jako ten had Nyrath. A pak se bestie vrátí a začne to nanovo.“<br />
„Nevidíš to moc růžově,“ podrbal se Eras na krku.<br />
„Ono ani není co,“ povzdechl si Kan. „Kdybys byl v armádě, jako já, bylo by ti to jasné. Je to základní strategie udeř<br />
a stáhni se. Takhle můžeš i s malou jednotkou vázat velké síly nepřítele, protože jsi pohyblivý, nenápadný a nevypočitatelný.<br />
Velký soupeř naopak musí povolat mnoho jednotek, možná i zálohy, aby ochránil své území. Stojí ho to spousty<br />
peněz jak na platech vojákům, tak i na ušlém zisku, protože chlapi místo aby vyráběli věci, sedí v táborech a čekají<br />
na útok, který třeba vůbec nepřijde, anebo přijde, ale někde úplně jinde. A to je přesně to, co se tu teď děje.“<br />
„Takhle jsem o tom nepřemýšlel,“ přiznal se Eras. „Ty si myslíš, že tamto ví, jak to má dělat? Jestli je to vážně<br />
dlak, mohl jako člověk projít armádou, nebo ne?“<br />
„Zeptáme se čaroděje,“ odpověděl Kan. „Já o nich nic moc nevím. U nás v horách sice žili vlkodlaci, ale ti<br />
se za úplňku měnili v monstra a napadali vesnice. Nikdo takový by se v armádě neukryl. V kasárnách na tebe stále<br />
někdo vidí.“<br />
„A hele, tady je ten korbel!“ zvolal najednou Eras spokojeně. „Ani jsem si nevšiml, že sis ho vzal cestou nahoru. Ale<br />
měl jsem toho včera taky dost. Aspoň ho dál nemusím hledat.“<br />
Obrátil se zpět ke Kanovi. „Děje se něco?“<br />
Kan hleděl na korbel, jako by ho viděl prvně v životě. „Co? Ne nic, ani jsem si neuvědomil, že ho beru.“<br />
„A to si pamatuješ, že jsem tě do schodů podpíral?“<br />
„Abych řekl pravdu, tak ani ne.“<br />
„Takže je všechno v pořádku,“ prohlásil Eras spokojeně, zvedl korbel a zmizel dolů po schodech. Kan ještě chvíli<br />
pozoroval místo, kde korbel stál a prohraboval se ve vzpomínkách na včerejší noc. Pamatoval si rozhovor s tou<br />
dívkou, ale při cestě k věži to na něj všechno padlo a jemu se najednou chtělo hrozně spát. Výšlap do schodů si moc nepamatoval,<br />
ale měl dojem, že možná chvíli pozoroval město. Nebo se mu to všechno jen zdálo a chlapi ho nahoru vytáhli?<br />
Čert aby to vzal! Neměl včera vypít tolik piva. Pro vévodu se vaří extra silné a on jich měl až nezdravě mnoho.<br />
Jedním si však byl jist. Ty dva zlaťáky jsou určitě tytéž, které dal falešnému Kyathovi. Ta potvora se mu na ně ještě<br />
podepsala. Neurazila by ho víc, ani kdyby se mu vysmála do obličeje. Chodí si sem jako domů, zatímco on chrápe jako<br />
nějaký ožrala. A chlapi dole taky nic neslyšeli, ani se jich nebude ptát. Byl by za pitomce a navíc by se začali plašit.<br />
Když dojedl, pokusil se trochu upravit svůj zevnějšek. Amash mu donesl džber se studenou vodou, takže se mohl vysvléci<br />
do půli těla a trochu se opláchnout. Ledová voda mu udělala dobře, i když první šplouchnutí ho skoro bolelo.<br />
Když však o půl hodiny později sestupoval po schodech do nižších pater věže, měl hlavu téměř čistou a opět byl<br />
schopen uvažovat rozumně a logicky.<br />
-45-
Horší než smrt<br />
„Vstávat, jdeme k Alrinovi,“ zvedal své muže, když procházel jednotlivými patry. Venku se pak se svou trojicí vydal<br />
přímo k čaroději. Cestou si dával velký pozor, zda se za nimi netáhne nějaký stín, ale nikoho si nevšiml. Hrozně rád by<br />
věděl, jak to ta holka dělá, že ví o každém jeho kroku, ale kdyby si oči vykoukal, tak ji nikde nevidí. Uličky tu jsou krátké<br />
a křivolaké, sledovat tu někoho znamená jít jen několik kroků za ním, jinak hrozí, že dotyčný zmizí za prvním rohem.<br />
Vždy mu stačilo dělat, jako že nic nevidí a pak za rohem prudce zastavit a počkat několik vteřin. Tahle metoda<br />
byla naprosto spolehlivá, dokud nenarazil na tu holku. Zkusil to již několikrát a nikdy ji ani nezahlédl.<br />
Dorazili k Alrinovi, prohlédli si obláček magie nad vchodem, ocenili pestrobarevné hvězdičky, které se v něm objevovaly,<br />
a zabušili na dveře. Jako včera, i dnes otevřel dveře obr, marně se pokoušející přesvědčit okolní svět, že je<br />
obyčejným člověkem, ale dnes je neodháněl.<br />
„Mistr čeká,“ zahučel a ustoupil za dveře. Protáhli se kolem něj do pracovny a Kan se hmatem ujistil, že mu opět<br />
zmizel meč. Alrin znal své zákazníky a neponechával nic náhodě.<br />
„To je dost,“ pronesl Alrin, když uviděl Kana. „Co hlava, už je lepší?“<br />
„Cože?“ nechápal Kan.<br />
„Včera jste se zdrželi tady v hospodě, takže jste jistě neseděli na sucho. Jinak bys nespal tak dlouho. Musel jsem čekat<br />
celou věčnost.“<br />
„Jo tak,“ ušklíbl se Kan. „Trochu jsme to natáhli. Včerejšek byl náročný den. Dalších pět mrtvých, obraných na kost<br />
a ti poslední dva byli dost nepříjemný případ. Myslím, že by to šel do hospody rozdýchat asi každý.“<br />
„Hned pět?“ pozvedl obočí čaroděj. „Za jedinou noc?“<br />
„Ne, za noc byli tři, ti dva poslední museli zemřít odpoledne. Kolem poledne jsem je viděl ze své věže jít po opevnění<br />
a v podvečer jsme je našli v jedné z místností nejvyšší bašty.“<br />
Čaroděj si pro sebe něco bručel a drápal brkem poznámky na kus pergamenu.<br />
„A co máš pro nás ty? Našel jsi toho tvora, kterému patří ty tesáky?“<br />
„Než ti odpovím, rád bych požádal tvé muže, aby počkali venku. Výsledky jsou poněkud, no, řekněme zajímavé, takže<br />
je povím jen tobě a ty pak s nimi nalož, jak uznáš za vhodné.“<br />
„Proč?“<br />
„Protože jsem to řekl,“ zamračil se Alrin. „A nejsem zvyklý se opakovat.“<br />
„Počkejte venku,“ řekl Kan svému doprovodu a počkal, až za nimi zapadly vstupní dveře.<br />
„Tak jsme sami, spokojen?“<br />
„Přisedni si blíž ke stolu, chci ti něco ukázat.“<br />
„Přežiju to?“<br />
„Na to, abych tě připravil o život, mi stačí jediné zaklínadlo a je jedno, jestli budeš stát přímo u mého stolu, nebo<br />
spát ve své věži,“ usmál se chladně Alrin.<br />
Kan si tedy přitáhl sedátko blíž k čarodějovu stolu a zvědavě čekal, co má čaroděj tak záhadného, že to chce ukázat<br />
jen jemu. Alrin na něj vrhl odhadující pohled.<br />
„Podívej se na tohle,“ podal Kanovi po chvilce těžkou knihu vázanou v silné, ohmatané kůži.<br />
Kan ji převzal s neblahým tušením vycházejícím z pověr, že čarodějnické knihy smí otevřít jen čaroděj a pokusí-li<br />
se o to obyčejný smrtelník, stane se mu něco hrozného. S údivem však po prvním nahlédnutí zjistil, že kniha neobsahuje<br />
žádné děsivé znaky, ani se mu nepokouší udělat nic hrozného, nýbrž že v ní vidí kresbu podivného tvora. Postava<br />
na sobě měla znaky lidské i ještěří, byla dost mohutná, ruce i nohy zakončovaly silné a dlouhé drápy, z tlamy v ještěří<br />
hlavě vyrůstaly dlouhé tesáky a svět pozorovaly poměrně velké oči. Hlavu tvora pokrývaly dlouhé vlasy končící<br />
až na zádech. Hlavu navíc zdobila dvojice rohů a velké uši přibližně koňského tvaru. Z kostrče se táhl dlouhý silný<br />
ocas, ovíjející nohy postavy.<br />
„Pěkná potvora, co to je?“<br />
„Tohle je podle mne to, co se zakouslo do těch kostí,“ oznámil mu suše Alrin.<br />
„Aha,“ pronesl Kan zaskočeně a znovu si prohlédl postavu v knize. „A mohu vědět, co to je?“<br />
„Díváš se na jediné známé vyobrazení drakodlaka.“<br />
Kan ztuhl a kniha mu téměř vypadla z rukou. „Cože? Ale ten je přece pouze v legendách, ne? Alespoň mi to řekl…,“<br />
Zarazil se.<br />
„Kdo?“<br />
„Někdo, koho jsme v té chvíli považovali za Kyathe.“<br />
„A kdo to byl ve skutečnosti?“<br />
„To právě nevíme. Došlo nám to rychle, ale utekl nám a schoval se ve vnějším opevnění. Před dírou ve zdi jsme našli<br />
jen hlavu a ocas z vycpané lišky a plášť.“<br />
„Pěkně vás doběhl,“ usmál se Alrin. „A nic víc jste o něm nezjistili?“<br />
„Hned za dírou jsem v prachu našel stopu.“<br />
„Mohu vědět jakou?“ nadhodil Alrin pobaveně.<br />
Kan sklopil pohled k obrázku. Tvor stál na špičkách a nohy mu zakončovaly pouze čtyři prsty. Ruce měl naopak<br />
stejné jako člověk.<br />
-46-
Zdeněk Jukl<br />
„Takže jsem si to nakonec myslel správně!“<br />
„Co?“<br />
„Že nás ta mrcha doběhla!<br />
„Která mrcha?“ nechápal stále Alrin.<br />
„Tahle!“ ukázal Kan na obrázek. „A my jí všechno vykecali!“<br />
„Co všechno?“<br />
„No všechno!“<br />
„Takže o mně ví?“<br />
Kan se zarazil a prošel si v duchu celý rozhovor s falešným liškodlakem. „A víš, že o tobě nepadlo ani slovo? Bavili<br />
jsme se o tom, jací dlaci jsou, kde jsme našli mrtvé a jak bych mohl dlaka poznat.“<br />
„Tak to máš štěstí,“ odvětil Alrin, ale bylo vidět, že se uvolnil.<br />
„Kde jste se s ním vlastně bavili?“<br />
„Tady, téměř před tvým domem.“<br />
„Cože?!“ Alrin téměř vyskočil z křesla.<br />
„No jo, včera po poledni. O něco později jsem se dozvěděl, že pravý Kyath prchal z města jako o život. Poslal jsem<br />
mu v hospodě vzkaz, že se sejdeme v mé věži. Jenže podle toho, kdy ho hlídka viděla projíždět branou, musel z hospody<br />
spěchat do stájí pro svého koně, sbalil si věci a pak odjel z města téměř tryskem. Jen po mé hlídce hodil pivní tácek,<br />
na který jsem mu napsal vzkaz. Dopsal tam svůj.“<br />
Sáhl do tašvice, vytáhl tácek a podal ho čaroději. Ten si prohlédl obě jeho strany a přečetl si vzkazy.<br />
„Projevil velkou dávku statečnosti, to se musí nechat,“ ocenil Kyathe.<br />
„Myslíš?“<br />
„Představ si, že tě tohle,“ ukázal na ilustraci, „chytí na ulici pod krkem, zvedne tě jednou rukou do vzduchu, vycení<br />
na tebe jedové tesáky a řekne ti, že pokud okamžitě nezmizíš z města, tak si tě dá k obědu. Ztrácel bys čas balením<br />
věcí, psaním vzkazu a sedláním koně někde ve stáji? Neutíkal bys spíš rovnou do stáje, neskočil na neosedlaného koně<br />
a neutíkal z města jen s tím, co bys měl právě na sobě, nebo co by se ti během nasedání podařilo chytit do ruky?“<br />
„Když o tom tak mluvíš…“ drbal se Kan na nose.<br />
„Takže Kyath prokázal, že je skutečným hrdinou, i když si to o něm mnozí nemyslí. Ale to jsem věděl už dávno. Má<br />
chladnou hlavu, a to ti možná pomůže.“<br />
„Jak? To vím i bez něj, že se to na mě chodí dívat, když spím.“<br />
„Cože?!“ tentokrát čaroděj skutečně vyskočil na nohy a upřel na Kana tvrdý pohled černých očí. „Zopakuj mi ještě<br />
jednou poslední větu!“<br />
„Chodí se to na mě dívat, když spím. Nebo aspoň doufám, že se to jen dívá. Ale zatím mi nic nechybí.“<br />
„Jak víš, že je to ten tvor?“<br />
„První noc mi přinesl lebky mých mužů, které tu noc zabil a sežral v Šedé baště. Dnes v noci jsem na trámu u vikýře<br />
našel dva zlaťáky a jsem si jist, že jsou to ty samé, které jsem dal jako odměnu za informace falešnému Kyathovi. Navíc<br />
jsou na římse pod vikýřem škrábance a dnes jsem si ověřil, že jich přibylo.“<br />
„Jak si můžeš být jist těmi mincemi? Jsou všechny stejné.“<br />
„Tyhle na sobě měly po čtyřech vrypech. Chceš je vidět? Mám je tady.“<br />
„Ukaž.“<br />
Kan zalovil v tašvici a vytáhl balíček. Rozmotal plátno a podal mince Alrinovi. Ten je dlouho studoval, obracel je<br />
v prstech ze strany na stranu a dokonce je zamyšleně očichal.<br />
„Asi máš pravdu,“ řekl nakonec, vrátil mu mince i s táckem a začal přecházet po místnosti sem a tam s rukama<br />
za zády.<br />
„Je to všechno špatně,“ prohlásil nakonec.<br />
„Proč?“ nechápal Kan.<br />
„Zabíjí lidi. Dobře, musí jíst, to se dá pochopit. Ukrývá kostry. To je divné, protože dlaci obecně mají v čelistech<br />
dost síly, aby kosti rozdrtili a dostali se na morek v nich. Nenapadá mě důvod, proč by nechával kostry být. Poznal jsem<br />
několik dlaků, většinou vlkodlaků, a všichni do jednoho říkali to samé, že morek z lidských kostí je pro ně lahůdka.<br />
Drakodlak nebude jiný. Ale kde jsou lebky? Našli jste jich jen několik. Dvě ti dokonce donesl až k posteli. Nic ti neudělal,<br />
jen položil lebky na podlahu, možná tě pozoroval a zase odešel. Pak ti přinesl peníze, které jsi mu dal a ještě ti nechal<br />
znamení, abys poznal, od koho jsou.“<br />
„Ztratil se mi meč,“ skočil mu Kan do řeči.<br />
„Cože? Jaký meč?“ obrátil se k němu zaskočený čaroděj.<br />
„Z jihu, s bohatým košem kryjícím celou ruku. V tomhle městě to byl pouze třetí kousek, má slušnou cenu.“<br />
„A proč si myslíš, že ti ho vzal drakodlak?“<br />
„Nevím to jistě, ale zmizel tu noc, kdy se objevily lebky a věž je neustále střežena. Když jsem šel spát, meč byl<br />
na svém místě, ráno byl pryč.“<br />
„Divné,“ zavrčel Alrin. „Proč by dlak kradl meč?“<br />
-47-
Horší než smrt<br />
„To také nechápu.“<br />
„Nemohl to být někdo z tvých mužů?“<br />
„Znám je. Nejsou to zrovna vzory čestnosti, ale na moje meče by nikdy nesáhli.“<br />
„Dobrá, dejme tomu.“ Alrin začal znovu přecházet po místnosti. „Vraťme se k lebkám. Proč zmizely a proč jiné nechává<br />
jen tak povalovat? Proč ti dvě donesl? Co chtěl, abys s nimi udělal? Co jsi s nimi udělal?“ podíval se na Kana.<br />
„Amash je odnesl do chrámu boha války, aby je kněží pohřbili a odsloužili za ty dva obřad.“<br />
„Jako obvykle, v takové situaci,“ kývl Alrin hlavou a znovu vykročil. „Ale to asi nebylo to, co chtěl.“<br />
„A co bych s nimi měl dělat? Vystavit si je? Copak jsem blázen?“<br />
Alrin se zastavil zády k němu a narovnal se.<br />
„Ukázal ti lebky. Co chybělo na většině koster? Lebky. Nikdy nebyly u mrtvých, vždy byly úplně pryč, nebo odhozené<br />
stranou. Lebky. Hraje si s tebou! Vyznačil si území lebkami, a když byl hotov s hranicemi, začal je zahazovat<br />
uvnitř území.“ Obrátil se ke Kanovi čelem.<br />
„Všichni dlaci si značí území. Každý jinak, ale vždy si ho značí. U drakodlaků nevíme, jak to dělají. On nám to<br />
ukázal. Ví, že po něm jdeš a vyzval tě. Dal ti lebky a tím ti řekl, hledej mě! Najdi lebky a najdeš jeho doupě!“ Alrin byl<br />
v tu chvíli sám se sebou nadmíru spokojen.<br />
„To je sice pěkné,“ řekl po chvíli ticha Kan zaraženě, „ale jak je mám asi najít? Kromě těch dvou, co mi přinesl, byly<br />
všechny v podzemí. To mám vlézt do stok a začít je prohledávat? Další mrtví jsou ve vnitřním městě a tam spustili oddělovací<br />
mříže. Když se pokusím projít branou, přijdu o hlavu. Stráže jsou teď kvůli těm vraždám velice ostražité<br />
a opatrné.“<br />
„Máš pravdu,“ přikývl Alrin. „Udělám ústupek. Provedu pro tebe ještě jedno zaklínadlo a zjistím, kde leží všechny<br />
osamocené lebky. Samozřejmě nepoznám, které patří k obětím toho drakodlaka. Ale přestože je tohle město prohnilé<br />
od posledního chudáka, až po vévodu, budiž mu v budoucnu země lehká, přesto nevěřím, že by se tu lidské lebky válely<br />
jen tak.“<br />
„Jak to tedy uděláš?“<br />
„Vyrobím ti seznam míst, kde leží a ty si je pak obejdeš.“<br />
„To zní celkem dobře.“<br />
„To zní více než dobře,“ pozvedl Alrin obočí. „Pracuje s tebou jeden z nejlepších čarodějů, ne-li ten vůbec nejlepší<br />
a nic tě to nestojí. To se ti už nikdy v životě nestane.“<br />
Kana napadlo, že to tak úplně bezplatné nebude, a že si Alrin v budoucnu svou investici jistě nějakým způsobem vybere<br />
a neopomene ji výhodně zúročit.<br />
„Uděláš to hned teď?“<br />
„Začnu na tom pracovat. Stav se po poledni, to už by to mohlo být hotové.“<br />
„Děkuji, snad bude tvá úvaha správná.“<br />
„Nemám ve zvyku se mýlit,“ odvětil Alrin a pohladil si vous. Kan zaznamenal, že neslyší žádnou samolibost. Čaroděj<br />
to pronesl, jako by se to rozumělo samo sebou a patřilo to k jeho osobě, stejně jako špičatý klobouk nebo háv pošitý<br />
okultními symboly.<br />
Rozloučili se, Kan se protáhl kolem hlídače a vyšel na ulici.<br />
„Našel ten tajnůstkář něco zajímavého?“ zeptal se jako první Amash.<br />
„Našel, ale zatím o tom nebudeme mluvit,“ odvětil Kan a zamířil loudavě na ulici kolem Umrlce a po ní směrem<br />
k náměstí Dvou sluncí. „Raději se mrkneme na Dobytčí trh.“<br />
Muži souhlasně přikývli a srovnali s ním krok.<br />
„Nedostal jsem žádnou novou zprávu, zatímco jsem byl uvnitř?“ zeptal se, sotva zahnuli za roh.<br />
„Nic,“ odpověděl Eras. „Po těch dvou předchozích dnech mi ten klid celkem brnká na nervy.“<br />
„Chceš snad další mrtvolu?“ rýpl si Amash.<br />
„Abych se přiznal, byl bych klidnější,“ zabručel Eras. A jako by ho někdo tam nahoře slyšel, objevil se před nimi<br />
Athar. Jakmile je spatřil, zamířil přímo k nim a měl přitom naspěch.<br />
„Proč mám pocit,“ přivítal ho Kan, „že mi jdeš zkazit náladu?“<br />
Athar se zarazil a přeletěl pohledem Kana i jeho doprovod.<br />
„Tak mluv,“ popohnal ho Kan víceméně přátelským hlasem.<br />
„Dneska ráno jsem procházel opevněním a našel jsem nějaké kosti. Myslel jsem, že bys to měl vědět jako první,“ odpověděl<br />
Athar.<br />
„A proč jsi nezůstal na svém místě? Máš přece hlídat bránu a ne se courat po vnějším opevnění. Navíc to šéf zakázal.“<br />
„Ale já jsem hlídal bránu,“ bránil se Athar. „Hlídám ji přece z věže nad bránou, takže vidím každého, kdo se k ní blíží<br />
a věž je součástí opevnění. To Aren z půdy domu odnaproti nemá v opevnění co dělat.“<br />
„Jo, máš pravdu, spletl jsem se,“ zabručel Kan. „Tak kde jsi našel ty kosti?“<br />
„V polovině vzdálenosti k nejbližší baště směrem do našeho území. Leží v přízemní chodbě, ale někdo je uložil<br />
do díry, co tam byla v podlaze a zaházel je krámy.“<br />
-48-
Zdeněk Jukl<br />
„A jak jsi je tedy našel?“ zajímal se Kan.<br />
„Ona je tam blízko díra ve zdi, tak si tam zkracuji cestu. Je to jen pár kroků. Viděl jsem tam nějakého psa, jak<br />
se snaží dostat pod prkna. Hodil jsem po něm kámen, a když jsem se podíval, co ho tak zaujalo, našel jsem několik lidských<br />
koster.“<br />
„Jak je to odtud daleko?“<br />
„Pár minut, když půjdeme rychle.“<br />
„Mrtvým už nepomůžeme, takže žádný cval. Včera jsme se naběhali dost,“ zabručel Kan, protože ho znovu začala<br />
trochu pobolívat hlava a v duchu si slíbil, že si už nikdy nedá víc než tři vévodská za večer. Athar zamířil kolem Umrlce<br />
k opevnění a tam zahnul doleva.<br />
Celá pětice si během cesty pečlivě prohlížela stěnu opevnění a také ulici, po které šli. Domy těsně u opevnění byly<br />
v téměř celém městě domovem nejchudších z chudých a často v nich každou noc nocoval někdo jiný. Pokud tu někdo<br />
chtěl lovit lidi, těžko by hledal lepší prostor. Lidé jsou neustále v pohybu, nikdo si nikoho moc nevšímá a málokdo zná<br />
ty, kteří s ním nocují pod jednou střechou. Kan věděl, že některé domy mají v držení stálé skupiny žebráků a tvrdě si je<br />
brání před ostatními. Ale těch bylo jen několik. Domy zde byly nyní prázdné, kromě jednoho, pod kterým zrovna procházeli<br />
a odkud se ozýval ženský křik a zvuky jako od úderů.<br />
Jestli bylo něco, co Kan nesnášel, bylo to týrání žen. Ani příliš nerozlišoval, zda se jedná o dcery řemeslníků nebo<br />
poběhlice, které neměly nic jiného než své tělo, a když svého zákazníka pobavily, neváhaly ho podříznout a okrást. Podle<br />
jeho názoru si ty první nic podobného nezasloužily a na ty druhé čekal provaz. Zpomalil, aby lépe rozuměl slovům<br />
vyletujícím z okna. Pak se mu však obličej roztáhl do úsměvu. Než se ho jeho společníci stihli zeptat, co se děje, vyběhl<br />
z domu muž a za ním se hnala nějaká plnoštíhlá ženská s rozcuchanými vlasy. V ruce držela kus dřeva, který se nápadně<br />
podobal noze od stolu, a tím do muže tloukla, jako by mu tím měla zachránit život. Navíc to doprovázela velmi odvážným<br />
proslovem, ze kterého seznali, že spolu něco mají, že muž neudělal, co měl a nebylo to poprvé, a také něco<br />
o tom, že měla v minulosti potíže se zrakem, které se nyní prudce zlepšily, a s hrůzou zjistila, s kým to žije.<br />
Další detaily z jejich života před nimi skryl roh domu, za kterým dvojice zmizela.<br />
„Pěkná ženská,“ broukl Eras, který měl pro ženské od rány slabost a prohlížel si dům, jako by si ho chtěl lépe zapamatovat.<br />
„Už to není daleko,“ popoháněl je Athar a pokračoval dál ulicí, takže jim nezbylo nic jiného, než přidat<br />
do kroku, aby ho opět dohnali.<br />
Nakonec došli k otvoru ve hradební zdi. Kousek za ní se na hradbu napojoval blok domů, za nímž vedla ulice, procházejí<br />
branou, kterou Athar hlídal. Muž přespával v jednom domě u opevnění, kolem kterého také šli. Nespal<br />
na místech jinak oblíbených ostatními členy tlupy, protože jako jeden z mála měl celkem vyrovnaný vztah s jednou<br />
ženou středních let, se kterou se u brány často vídal, a postupně se nějak dali dohromady. Ke Kanovu upřímnému údivu<br />
se jim narodily už dvě děti a pokud ho minulý týden neklamal zrak, třetí bylo na cestě. Od brány chodil domů opevněním<br />
právě z toho důvodu, aby nemusel zdlouhavě obcházet blok domů přiléhající k hradbě. Ostatně, opevněním zde<br />
vedla rušná stezka, tak proč se obávat. O to záhadnější bylo, proč by někdo ukrýval lidské kostry právě tady.<br />
Skutečně ležely v díře v podlaze, ale ne v místě, kudy se běžně chodilo. Díra se nacházela dobrých dvacet kroků<br />
daleko na opačnou stranu od otvoru ve zdi, než se obvykle chodilo a nikdo tak neměl důvod si jí všímat. Kan s ostatními<br />
rychle zjistili, že prkna nejsou na díře naházená jen tak bez rozmyslu, nýbrž že jsou naskládána tak, aby tvořila<br />
pevnou desku. Zkrátka, někdo si tu dal dost práce, aby ukryl kostry na celkem rušném místě a přitom si jejich skrýše<br />
nikdo nevšímal. Kdyby je nenašel pes, mohly tu ležet ještě dlouho. Prken a dalšího různého nepořádku bylo v chudinské<br />
čtvrti dost a dost a ubýval jen pomalu. Existovala řada podnikavců, kteří za úplatu uklízeli ve vnitřním městě a odváželi<br />
odpad, který honosná část Mykashe produkovala. Valná většina ho končila právě tady, v chudinské čtvrti, složená<br />
v první trochu prázdné ulici, kterou uklízeči z vnitřního města našli. Většina uklízečů navíc pocházela přímo z vnějšího<br />
města, takže přesně věděli, kde mohou svůj náklad složit.<br />
„Ty tu leží pěkných pár týdnů,“ pronesl svůj soud Alro.<br />
„A zase nemají lebky,“ dodal Eras, aby nezůstal za Alrem pozadu.<br />
„Jo,“ pokýval hlavou Kan sedící na bobku u okraje díry. Pečlivě prohlížel každou kost ve své blízkosti a hledal<br />
na nich typické škrábance od zubů. Byl překvapen. Přestože kosti něco ohlodalo a končetiny byly z mrtvých těl utrženy<br />
pouze hrubou silou, neviděl na kostech žádné hlubší vrypy, dokonce ani lehké škrábance, které by mohly pocházet<br />
od zubů. Ať je okusovalo cokoli, činilo tak mnohem jemněji, než u koster, které nacházeli doposud. Matně si vzpomněl,<br />
jak jednou ve vévodově zvěřinci pozoroval tygra při krmení. Měl tak drsný jazyk, že maso z kosti vlastně slízával<br />
a kost, která mu pak zůstala v tlapách, byla čistá a lesklá jako zrcadlo.<br />
„Vidíš na nich něco zajímavého?“ zeptal se ho Alro.<br />
„Ani ne,“ zatajil jim svůj poznatek. „Jsou starší, než ty z bašt a nemají lebky. Ale jinak jsou to jen kosti. Kolik jich tu<br />
asi je?“<br />
„Dvanáct,“ odpověděl okamžitě Eras, který obešel jámu kolem dokola. „Nebo alespoň hrudníků vidím dvanáct.“<br />
„Myslíš,“ promluvil znovu Alro, „že je také sežral ten netvor?“<br />
-49-
Horší než smrt<br />
„Kdyby sem ty mrtvoly hodil nějaký obyčejný vrah, tak by se našly docela rychle podle zápachu, ale Athar tudy chodí<br />
často a ničeho si nevšiml, nebo ano?“<br />
„Ne, ta prkna tu takhle leží několik let. Jen asi před čtyřmi nebo pěti měsíci se ta původní hromada postupně změnila<br />
na tuhle placku. Jenže kdo by si všímal ubývajících prken, prostě je někdo potřeboval na topení nebo na stůl, nebo tak<br />
něco.“<br />
„Správně,“ přikývl pomalu Kan. „Nikdo si tu ničeho nevšímá, a pokud nebyly cítit, nemohl je nikdo najít. Takže je<br />
sem něco naházelo v tomhle stavu a pokud přece jen byly trochu cítit, nebylo to dost silné, aby to přitáhlo pozornost<br />
procházejících lidí.“<br />
„Ale to pak znamená,“ pronesl zaraženě Amash, „že tady tu mrchu máme už téměř pět měsíců.“<br />
„Skoro to tak vypadá,“ odsouhlasil mu to Kan. „Jeden by nevěřil, že si jí tak dlouho nikdo ani nevšimne, že?“ jeho<br />
hlas zněl téměř pobaveně. Jako by si vyslechl nějaký dobrý vtip. Chlapi na něj upřeli pohledy.<br />
Zvedl k nim oči. „Vás to nefascinuje?“<br />
„Že tu během posledních několika měsíců něco požírá v průměru dva lidi denně a nikdo o tom nic neví?“ pronesl<br />
Eras opatrně. „To mě má fascinovat? Víš, kolik je to lidí?“<br />
„Právě,“ usmál se Kan a postavil se. „Chápejte, my jsme začali pobíhat kvůli synovi našeho šéfa. Pak kvůli dvaceti<br />
chlapům, ale teď vidíme, že tu musí být kolem dvou stovek mrtvých, a to za předpokladu, že to sežralo jen jednoho<br />
za noc.“<br />
„Blbost,“ prohlásil Eras. „Tolik lidí nepozorovaně nezmizí ani v tomhle městě.“<br />
„Zmizelo takhle skoro padesát lidí, které jsme našli během posledních dvou dnů. A jediný důvod, proč jsme je našli,<br />
byl ten, že je to přestalo ukrývat dostatečně pečlivě. Anebo proto, že dobré úkryty jsou plné a musí se to smířit<br />
s těmi méně dokonalými. Ti mrtví, o kterých jsme zatím věděli, zemřeli během posledního měsíce. Tihle o tři měsíce<br />
dřív. Vsadím se s vámi, že kdybychom prošli celé vnější opevnění a nahlédli za všechna prkna, nepořádek a do všech<br />
místností v baštách, vytáhneme na světlo pěknou hromadu kostí a možná i ty chybějící lebky.“<br />
„Má pravdu,“ přidal se ke Kanovi Amash. „Tohle město je obrovské. Sto, dvě stě, tři sta lidí, to nic není. Na dobytčím<br />
trhu jich je denně mnohem víc. A trhů se denně koná několik. Silnice jsou neustále plné kupců, farmářů a formanů,<br />
kteří přivážejí a odvážejí zboží. Vnitřní město z trhů vnějšího města žije. Zmizení jednoho nebo dvou lidí<br />
za den, zvlášť když pokaždé zmizí v jiné části města, nikdo nepozná.“<br />
„Zakryjte tu jámu a časem ty kosti nenápadně odneseme na hřbitov zasvěcený bohu války a necháme je pohřbít,“<br />
rozhodl Kan. „Dnes už nikdo nezjistí, kdo tu leží a kde zemřel. Nemají nám co říct.“<br />
„Proč je neodneseme dnes?“ zamračil se Eras.<br />
„Protože je ráno a než najdeme dostatek pytlů a naplníme je, budou ulice plné lidí. To poslední, o co teď stojím, je<br />
přitahovat k sobě pozornost tím, že začnu po městě pobíhat s pytlem kostí přes rameno. Až se zbavíme té bestie, bude tu<br />
v noci bezpečněji a odneseme je pěkně v klidu.“<br />
„Abychom se jí ale vůbec zbavili, když se tu zabydluje už tak dlouho,“ pochyboval o výsledku jejich snažení Eras.<br />
„To ví jen Arist,“ pokrčil Kan rameny a pomohl Amashovi přiklopit jámu prkny. Bylo to právě v čas, protože sotva<br />
se od jámy vzdálili, objevila se skupina čtyř mužů, kteří chtěli projít opevněním k bráně. Překvapeně sledovali Kana<br />
a jeho skupinu, jak vycházejí z opevnění, ale pak rychle zmizeli v temném tunelu.<br />
Skupina se rozdělila. Oddělil se od nich Athar, který spěchal domů, a Kan se zbytkem zamířil podél bloku pryč<br />
od opevnění a následně zahnuli na hlavní ulici, po níž pomalu došli na Dobytčí trh. Tam se skupina rozdělila úplně.<br />
Dnes se konal větší trh než obvykle a chlapi zahlédli stánky několika známých zbrojířů, u kterých se vždy vyplatilo<br />
na chvilku zastavit a prohlédnout si nabízené zboží. Navíc zde byli i kováři, takže Eras zamířil přímo k jednomu<br />
z nich, protože potřeboval opravit uvolněnou záštitu na dýce.<br />
Kan se proplétal mezi lidmi, nahlížel do stánků a dal řeč s jedním známým řemeslníkem, u kterého si nechával zdobit<br />
meče, pokud se už k takovému kroku rozhodl. Pak, když si prohlížel nabídku zbrojí o několik stánků dál, začal mít<br />
podezření, že ho někdo sleduje. Zcela uvolněně odložil brigantinu zpět na pult, kývl výrobci na pozdrav a pochválil<br />
kvalitu jeho výrobků. Pak se otočil na patě a přehlédl lidi za sebou. Krok za ním stála dívka od Umrlce a sledovala ho<br />
odhadujícím pohledem.<br />
Na rozdíl od návštěv Umrlce, zde měla přes kroužkovou zbroj dlouhý plášť s kapucí, kterou si přetáhla přes<br />
hlavu, takže k sobě nepřitahovala téměř žádnou pozornost.<br />
„Bude ti malá,“ prohlásila.<br />
„Nechtěl jsem ji koupit,“ odvětil. „Jen jsem si prohlížel její úroveň.“<br />
„Na druhé straně náměstí mají mnohem kvalitnější brigantiny. Ale také dražší.“<br />
„Snad taky nesháníš novou zbroj?“ usmál se Kan. „Ten krátký hauberg vypadá docela zánovně. Vydrží ti ještě několik<br />
let, a do zdejšího podnebí, s parnými léty a mírnými zimami, se hodí mnohem víc než brigantina.“<br />
„Nesháním, nemám k tomu důvod,“ odvětila a jeho úsměv se od ní odrazil bez nejmenších následků.<br />
„Tak proč ses vypravila do takovéhle tlačenice?“<br />
„Ze stejného důvodu, jako ty. Prohlédnout si nabídku a lidi.“<br />
„Hledáš práci?“ napadlo ho.<br />
-50-
Zdeněk Jukl<br />
„Tak trochu.“<br />
„No, ale takhle si tě nikdo nevšimne. Hrdinové se sdružují v horní části náměstí, blíž k vnitřnímu městu.“<br />
„Vím, kde se sdružují hrdinové. Takovou práci ale nehledám.“<br />
„Pak nechápu, jak to myslíš,“ přiznal se a musel o krok ustoupit, aby uhnul třem procházejícím mužům, kteří odnášeli<br />
velké kusy plátové zbroje a mířili k vnitřnímu městu. Za nimi, aby je měl pěkně na očích, šel jejich pán. Mladíček,<br />
ještě nedospělý, syn rychtáře vnitřního města. Kan ho proklál pohledem a ruka na jílci meče se mu podvědomě<br />
sevřela. Mladíček po něm zprvu vrhl povýšený pohled, ale pak si uvědomil, na koho to v tlačenici narazil, přes obličej<br />
mu jako stín přelétl náznak děsu a rychle přidal do kroku, aby byl od Kana co nejdál.<br />
„Vy se nemáte moc rádi,“ ozvalo se těsně vedle něj. Sklopil pohled a zjistil, že se úkrokem dostal vedle dívky. Hlavu<br />
měla mírně zvednutou, protože byla asi o půl hlavy menší než on, ale dívala se tak, jako by stála na šest stop vysokém<br />
mramorovém podstavci.<br />
„Ne, to nemáme,“ potvrdil Kan. „Je to hajzl, a neváhám to slovo před ženou použít, protože v jeho případě to není<br />
nadávka, nýbrž doslovný popis.“<br />
„Co jste si udělali?“ zajímala se pobaveně.<br />
„Nachytal jsem ho se dvěma kumpány, jak bičem a holemi tlučou nějakou dívku v chudinské čtvrti. Uvázali ji<br />
ke sloupu ve sklepení jednoho domu a bavili se tím, že jí pomalu ubíjeli k smrti.“<br />
„Podle tvé pověsti bych nečekala, že ti to bude vadit,“ pronesla a Kan jí pohlédl do očí. Poprvé jimi uhnula jako<br />
první.<br />
„Omlouvám se,“ řekla.<br />
„Pověsti se říkají a voda teče,“ řekl staré pořekadlo ze své domoviny. „Jsou věci, které se v mém okolí dít nesmí.“<br />
„Pak se divím, proč jsi ho nechal na živu.“<br />
„Protože než jsem ho stihl zabít, musel jsem nejprve vyřídit jeho dva kamarádíčky. Dohnal jsem ho na ulici, ale tam<br />
na něj čekal zbytek té jeho party a kryl mu záda. Zatímco on zbaběle utíkal k vnitřnímu opevnění, já se musel postarat<br />
o ně.“<br />
„A podařilo se ti to?“<br />
„Ze šesti přežil jeden a i ten přišel o ruku v zápěstí.“<br />
„Takže alespoň ta část pověsti, která říká, že jsi vynikající šermíř, nelže.“<br />
„Jsem docela dobrý,“ připustil. „Znám ale nejméně dva lidi, kteří jsou lepší než já. Nežijí ovšem v tomhle příšerném<br />
městě. Budeme stát tady v té tlačenici ještě dlouho, nebo se přesuneme k některému ze stánků s pivem?“<br />
„Zveš mě?“<br />
„Pokud mi za to nic nezlomíš.“<br />
„Divím se,“ řekla, když se propletli mezi lidmi a mířili po okraji náměstí ke stánkům s jídlem a pitím, „že se mnou<br />
po včerejšku ještě mluvíš.“<br />
„Asi jsem se z toho vyspal,“ pokrčil rameny. „Každý máme své metody práce a svou motivaci. Ty pracuješ pro<br />
peníze, já proto, že mě to zatím docela baví. Až toho budu mít po krk a pokud budu ještě naživu, odejdu a zkusím žít<br />
někde daleko odtud jako normální člověk.“<br />
Hodila po něm pohledem a sjela ho od hlavy k patě.<br />
„Nějak si tě nedokážu představit, jak okopáváš pole a skláníš se před zemanem, na jehož půdě budeš pracovat,“ prohlásila.<br />
„Tak jsem vyrůstal,“ usmál se, vytlačil dvojici mužů v odrbaných hadrech od stánku s nabídkou piva a sušeného<br />
nebo uzeného masa, a vytáhl z měšce několik měďáků.<br />
„Jaké maso máš raději?“<br />
„Takové tu nenabízí a stejně věřím jen jídlu, které si sama připravím,“ odvětila a mračila se na pokrmy ležící před ní.<br />
„Kup mi jen pivo, ale malé.“<br />
„U Umrlce si dáváš velké,“ namítl s úsměvem, ale již jednou rukou pokládal měďák na desku a druhou zvedal malý<br />
džbánek piva a podával jí ho.<br />
„Jo, ale tam se dá pít,“ odvětila a podívala se do džbánku. Ušklíbla se, když ucítila pach tekutiny a podívala<br />
se na Kana, který zvedal velké pivo k ústům. Počkala, až upije a sledovala, jak se bude tvářit.<br />
Obrátil se k prodejci zády, otřel si ústa a tiše pronesl:<br />
„Kéž by tě někdo donutil vypít sud těch splašek, zmetku zlodějská.“<br />
„Vynikající pivo, že?“<br />
„Jo, jen se ještě nenašel zákazník, který by ho ocenil,“ zavrčel Kan a s odporem hleděl na pěnu ve džbánku.<br />
Dívce po jeho větě mírně zacukaly koutky, ale hned otočila hlavu, takže jí obličej zakryla kápě.<br />
„Nepůjdeme se raději podívat na horní stranu náměstí?“ navrhl. „Kromě hrdinů se tam prodávají i koně a občas sem<br />
zajíždí jeden handlíř, který má vynikající nabídku.“<br />
Znovu jí zacukaly koutky nad jeho přirovnáním a odložila džbánek na desku za sebou.<br />
„Já a kůň si zrovna moc nerozumíme,“ prohlásila hlasem, do kterého se jí podařilo přimíchat stopové množství<br />
omluvného tónu. „Ale když si mám vybrat mezi tímhle pivem a chůzí, tak raději tu chůzi, pokud to nebude ke koním.“<br />
-51-
Horší než smrt<br />
Kan s úlevou odložil sotva načatý džbán a zaregistroval, jak ho prodavač elegantně prodal dalšímu zákazníkovi, aniž<br />
by si toho ten chudák všiml.<br />
Postupně se dostali na okraj té lidské skrumáže a pomalu obcházeli trh.<br />
„Hrdina a nesnáší se s koňmi, to mi nějak nejde do hlavy.“<br />
„Možná proto, že nejsem hrdina,“ odpověděla. „Ne v tom smyslu, jak to nejspíš myslíš.“<br />
„Tak mě napadá,“ ozval se po chvíli ticha Kan, „že jsem vlastně nikde neslyšel tvé jméno.“<br />
„Nepoužívám ho,“ přiznala se. „Pro práci není důležité a lidé mě pak hůř hledají.“<br />
Usmál se. „Ani bych neřekl. Stačí krátký popis a musí si vzpomenout každý.“<br />
„Proto nosím ten plášť,“ odpověděla bez zlosti. „Alespoň přes den. Je to lepší.“<br />
„Ženy si většinou na kráse zakládají. Vlastně jsem neslyšel o žádné, která by ji skrývala.“<br />
„Tak jsem první,“ pokrčila rameny. „Pokud si mě mají lidi zapamatovat, pak pro to, co dokážu a ne proto, jak vypadám.<br />
Můj vzhled je pro mé povolání spíš překážka, než výhoda.“<br />
„Tak to mě nikdy nenapadlo.“<br />
„Od hrdiny se očekává umění šermu, bystrý úsudek, notná dávka štěstí a ještě větší dávka drzosti a samolibosti,“<br />
pokračovala, jako by ho neslyšela. „Ale když se muži podívají na mě, očekávají jen to jedno a často nepomůže, ani<br />
když vytáhnu meč.“<br />
„Jak si tedy hledáš práci?“<br />
„Poslouchám, co lidi říkají, a když má někdo potíže, které umím řešit, jako ukradené šperky nebo potřebu někoho<br />
se zbavit, nenápadně ho oslovím.“<br />
„Jak ty,“ řekl opatrně a dával si záležet, aby to nezaznělo posměšně, „můžeš někoho nenápadně oslovit? Takovéhle<br />
řeči vedou téměř vždy muži, a když je oslovíš, tak tě přece vidí.“<br />
„Trocha šminek,“ usmála se a tentokrát hlavu neodvracela. „Jeden čas jsem táhla s komedianty, protože měli cestu<br />
stejným směrem a potřebovali někoho šikovného s mečem. Šminky za pár měďáků z tebe udělají zjizveného lotra nebo<br />
chudáka nad hrobem a nepotřebuješ na to než pár chvil v nějakém průjezdu. Většinou se pohybuji po městě namalovaná,<br />
dnešek je spíš výjimka.“<br />
Kanovi napadlo, že to je asi ten důvod, proč měl neustále pocit, že ho někdo sleduje, ale nikdy nikoho podezřelého<br />
neviděl. Ta holka mohla změnit vzhled za den tolikrát, kolikrát potřebovala a klidně mohla sedět na ulici jako stará žebračka<br />
a poslouchat, co on říká svým mužům jen několik kroků od ní. Jeho obdiv k ní povylezl o několik příček. Chlap<br />
se maskoval šátkem nebo změnou oblečení, ale na tak geniálně jednoduchý a účinný způsob mohla přijít jen žena, která<br />
je na šminky zvyklá.<br />
Pak ho napadla další myšlenka. Šminky nepoužívaly všechny ženy. Přestože ty nejlevnější stály jen pár měďáků, stále<br />
to byly měďáky, za které se dalo koupit jídlo na celý den, někdy i na několik dní. Malovat se, to si mohly dovolit jen<br />
ženy úspěšných řemeslníků a jejich dcery a pak samozřejmě lidé bohatší a bohatí. Obyčejné holky, které se pohybovaly<br />
po chudinské čtvrti a se kterými se setkával dnes a denně, na malování ani nepomyslely. Ani by je nenapadlo namalovat<br />
se, aby někoho oklamaly. Tahle holka musela vyrůstat v nějaké vyšší společenské vrstvě, protože pokud byla tak dobrá<br />
bojovnice, jak se o ní u Umrlce říkalo, musela mít učitele. Tohle se nemohla naučit ani na ulici, ale ani v rodině řemeslníka.<br />
A do armády se žena dostala jen jako kurtizána nebo manželka vojáka, nikdy jako bojovnice.<br />
„Má to celkem úspěch,“ pokračovala dál, „a jak sám víš, mé služby jsou drahé.“<br />
„Jen by mě zajímalo,“ nadhodil, „jak můžeš požadovat tak vysoké částky. Chápu mezi hrdiny, tam jsi známá. Ale<br />
když si tě najme někdo z vnitřního města, abys ho zbavila nepohodlné osoby, jak ho přesvědčíš, že to dokážeš?“<br />
„Beru nejprve menší zálohu a pak jim donesu důkaz, že jsem úkol splnila.“<br />
„Jako třeba nějakou věc z domu mrtvého?“<br />
„Tak něco. Nebo kus jeho těla. Většinou stačí uříznutý prst nebo jiná drobnost. U vražd na objednávku to často bývá<br />
i přání zákazníka. Jednou jeden chtěl, abych mu přinesla to…, no…, to, co je u chlapa nejcennější. Dotyčný měl mít<br />
něco s jeho dcerou, jak jsem vyrozuměla.“<br />
„Splnila jsi ten úkol?“ zeptal se opatrně.<br />
„Samozřejmě,“ odpověděla lehce, jako by mu odpovídala na dotaz, který že je den. „Úkol jako úkol. Už jsem se přestala<br />
divit, co všechno si lidé navymýšlí za šílenosti. Ale to bys měl znát sám, nebo ne?“<br />
„Nikdy jsem nepracoval jako nájemný vrah,“ zabručel. „Moje představa je, že každý má mít právo na obranu, takže<br />
nezabíjím ze zálohy. Se mnou každý ví, na čem je. Klasický duel, podle šermířských zásad. Vždy stojím k soupeři čelem<br />
a může se mnou poměřit své síly. Dýka za zády, úder židlí, podražení nohou lanem, chrstnutí vody do obličeje, odseknutí<br />
lustru, to všechno je v šermu povoleno a ceněno, pokud je to provedeno dobře a ve správný okamžik. Ale nikdy<br />
nečekám na protivníka za sloupem, abych ho pak bodl do zad.“<br />
„Já je nebodám do zad,“ odvětila chladně. „Lámu jim vazy nebo je bodám do srdce a stojím přitom před nimi. Pokud<br />
mám pocit, že by to z nějakého důvodu nešlo, znám celou řadu spolehlivých jedů.“<br />
„Nechtěl jsem se tě dotknout,“ omluvil se Kan a sám sobě se divil, proč vlastně. „Říkal jsem jen svůj názor na způsoby<br />
nájemných vražd obecně.“<br />
-52-
Zdeněk Jukl<br />
„To je v pořádku,“ opáčila a zahnula kolem rohu směrem od náměstí, protože proti nim šla větší skupina lidí. Počkali,<br />
až přejdou, vrátili se na původní trasu a pokračovali dál.<br />
„Tady bych se s tebou rozloučila,“ řekla najednou. Blížili se k jedné z menších uliček, vedoucích zpět do šéfem ovládané<br />
části čtvrti.<br />
„Vidíš možného zákazníka?“ usmál se.<br />
„Ne, tvé společníky,“ odvětila a odbočila. Překvapeně se podíval před sebe a skutečně zahlédl Erase s Amashem, jak<br />
se k němu prodírají davem. Podíval se do uličky za dívkou, aby za ní zavolal něco na rozloučenou, ale ulička byla<br />
prázdná.<br />
„Stejně ti přeji příjemný den,“ řekl hlasitě a pak zamířil vstříc svému doprovodu. Jen několik kroků za ním vyhlédla<br />
z dveřního výklenku pod podloubím tmavá kápě a sledovala ho, jak se vzdaluje.<br />
„Tak co jste si pořídili?“ zajímal se Kan a s údivem zjišťoval, že mu procházka a rozhovor s tou dívkou udělaly dobře<br />
a hlava ho už vůbec nebolí. Naopak, byl by nejraději, kdyby mohli pokračovat.<br />
„Copak my,“ smál se Eras, „ale koho sis pořídil ty? Koupil sis otrokyni a poslal jsi ji napřed?“<br />
„O čem to mluvíš?“<br />
„Přece o té holce schované pod kápí, co tak rychle odbočila, když jsi nás uviděl.“<br />
„Holce?“ divil se Kan s tváří pokerového hráče. „Vedle mne šel nějaký mladík a ptal se mě na cestu. Hledal Alrina,<br />
tak jsem ho tam poslal, aby se nechal oškubat, když o to tak stojí.“<br />
„To si povídej holubům na střeše,“ mrkl na něj Amash jedním okem. „Kluk a takhle se ponese? Tohle byla<br />
ženská, kamaráde, to my dobře poznáme!“<br />
Nechal je, ať si z něj dál dělají legraci a rozhlížel se, kam až vlastně s dívkou došli. Kolem nich se rozkládaly menší<br />
stánky s méně rozměrnými výrobky. A jak si po chvíli rozhlížení všiml, byl tam jeden s mapami a nějakými listinami.<br />
No ovšem, učedník čaroděje Lafavela se pokoušel svému pánovi vydělat nějaký měďák za mapy hor s vyznačenými<br />
cestami ke slujím děsivých draků a ke stržím obývaných obry. Usmál se nad naivitou některých začínajících dobrodruhů,<br />
toužících po slávě a označení hrdina, ale pak ho napadlo něco docela jiného. Přestal si všímat těch dvou, kteří<br />
se stále ještě dohadovali, kdo se ukrýval pod kápí a jak ji Kan dostane večer do věže, a zamířil ke stánku s mapami.<br />
Vtlačil se mezi dva zákazníky, kteří na něj zavrčeli, by se táhl vystavovat někam jinam, ale Kan je oba ignoroval<br />
a s rukou na meči se začal prohrabovat vystaveným zbožím.<br />
„Co si přeješ, Kane?“ oslovil ho učedník. Už se nějaké to kouzlo naučil, a proto se cítil v relativním bezpečí,<br />
přestože se ve městě narodil a Kana znal více než dobře. Vyslovené jméno trochu zchladilo rozpálené hlavy obou odstrčených<br />
zákazníků, ale ne zase tolik, aby Kan mohl sundat ruku z meče.<br />
„Mapu Mykashe, pokud možno co nejpodrobnější. Ta, co mám, je tak špinavá a roztrhaná, že je úplně k nepotřebě.“<br />
„Mám tu jednu, která by ti snad vyhovovala, ale sám víš, že čím je mapa podrobnější, tím je větší a dražší.“<br />
„Ukaž mi ji.“<br />
Mladý čaroděj zalovil pod deskou na kozách, sloužící jako prodejní pult, a vytáhl svitek dlouhý, jako byla šířka desky.<br />
Kan pozvedl jedno obočí, protože pokud to byla šířka mapy, byla skutečně velká. Větší, než jakou kdy viděl.<br />
Prodejce ze svitku stáhl bronzový prstenec a mapa se rozvinula do plné velikosti. Zabrala celou prodejní plochu<br />
stánku a ještě na okrajích přepadávala. Kan se k ní naklonil a začal se v ní orientovat. O ty dva kverulanty se už nemusel<br />
starat, protože zatím si Eras s Amashem všimli, že jim velitel utekl a má za zády dvě podezřelá individua a přesunuli<br />
se k nim.<br />
„Vypadá skutečně dobře,“ uznal po několika minutách pečlivého studia. V těch částech města, které znal, byla mapa<br />
neobyčejně přesná. Byl si však plně vědom, že bude velice drahá.<br />
„Kolik si za ní tvůj pán řekl?“<br />
„Osmdesát zlatých a je tvá.“<br />
„To je skutečně mnoho,“ zabručel Kan. „Kdybys slevil na padesát, začal bych o ní uvažovat.“<br />
„Můj pán nerad smlouvá,“ pokrčil mladík rameny. „Ale protože si přeje vycházet se šéfem v míru a pokoji, mohl<br />
bych slevit o pět zlatých.“<br />
„Co takhle šedesát?“<br />
„Pod sedmdesát nemohu jít.“<br />
„A já nemám víc, než šedesát dvě zlatky.“<br />
Mladík zavřel oči, jako by musel ovládnout nával hněvu, ale ve skutečnosti vyslal kouzlo ke svému pánovi, aby mu<br />
vysvětlil situaci. Odpověď ho tak překvapila, že prudce otevřel oči.“<br />
„Můj pán souhlasí s padesáti zlatými, ale pro mapu si dojdeš dnes po setmění k němu do pracovny.“<br />
„A kdybych ti dal těch šedesát, mohu si ji rovnou odnést?“<br />
„Pán řekl, padesát a u něj, nebo neprodávat,“ pokrčil mladík omluvně rameny.<br />
„Dobrá, ale bude mi to muset vysvětlit,“ zavrčel Kan. „A dobře mi tu mapu hlídej, aby se neušpinila ani nepotrhala.“<br />
„Spolehni se, budu ji střežit jako oko v hlavě,“ slíbil mu učedník a stáčel mapu do ruličky, zatímco Kan zamířil pryč<br />
z trhu.<br />
-53-
Horší než smrt<br />
„Na co potřebuješ tak pekelně drahou mapu?“ nechápal Amash. „Známe město jako své boty, zeptej se nás, kam potřebuješ<br />
dovést, a povedeme tě nejkratší cestou.“<br />
„Mám s ní nějaké úmysly,“ odvětil Kan. „Ale je mi záhadou, proč se musím táhnout v noci za tím čarodějem. Jeho<br />
obydlí je na území Černého Sedda a s tím máme hromadu nevyřízených účtů. Procházet se v noci po jeho ulicích není<br />
nic, na co bych se těšil.“<br />
„Tím spíš se na tu mapu vybodni,“ radil mu Eras.<br />
„To už nejde. Říkalo by se, že jsem se Sedda lekl a to nedovolím.“<br />
„No, tak hlavně abychom ti to nemuseli vytesat na náhrobek,“ podotkl Amash a obrátil se k trhu za nimi.<br />
„Co hledáš?“<br />
„Neviděl jsem Alra, co jsme se rozdělili,“ odpověděl.<br />
„V tom davu by se schoval i slon,“ mávl rukou Kan. „Ostatně, jde támhle před námi.“<br />
Když se tím směrem Amash podíval, šel jim Alro naproti a tvářil se jako kakabus.<br />
„Co se ti stalo? Bohům se nelíbí tvé věštby?“ dobíral si ho Eras.<br />
„Bohové jsou v klidu,“ opáčil Alro kysele. „Ale jestli se tady Kan na něčem domlouval s Alrinem, tak má smůlu.“<br />
„Proč?“ zeptal se Kan.<br />
„Alrin musel namíchnout někoho hodně mocného a teď je z něj docela pěkná mrtvola.“<br />
„Cože?“ zeptali se všichni tři téměř současně. „Jak by se k němu mohl útočník dostat, když se kvůli hrdinům chrání<br />
tolika kouzly?“ dodal Kan.<br />
„To sice netuším a netuší to ani starý Elefel. Šel k němu na kus řeči a něco popít, prý se takhle scházejí každý měsíc<br />
už léta, a našel ho mrtvého v pracovně.“<br />
„Viděl jsi ho?“<br />
„Ještě ne,“ zavrtěl Alro hlavou a Kan vyrazil vpřed jako ohař po stopě.<br />
„A kde ses to dozvěděl?“ ptal se Eras.<br />
„Na trhu neměli nic, co bych potřeboval nebo si mohl koupit a tak, když jsem vás nikde neviděl, jsem šel k věži. Ale<br />
u ní jsem potkal Sylsara s tím jeho parťákem Elokeshem. Říkali, že šli k Alrinovi, protože u něj měli zaplacené nějaké<br />
kouzlo, v ulici u Alrinova domu potkali Elefala a společně našli mrtvoly. Elefel zůstal na místě a ti dva obcházeli hrdiny<br />
v okolí, aby tu novinu poslali dál.“<br />
„Je jich víc?“<br />
„Jasně,“ přikývl Alro. „Ten Alrinům dveřník to má taky za sebou.“<br />
„Tak to musel ten čaroděj rozčílit někoho skutečně mocného,“ bručel Amash, který dusal za nimi jako poslední.<br />
Když dorazili k Alrinovu příbytku, bylo na ulici nezvykle plno. Alrin měl mnoho zákazníků a Sylsar s Elokeshem<br />
museli před setkáním s Alrem oběhnout pěknou řádku známých, protože se zpráva o jeho smrti mezi hrdiny roznesla<br />
rychlostí vichřice. Kdo nemusel být na tržišti nebo zrovna nejednal o nové práci s budoucím zákazníkem, spěchal<br />
se ujistit, že je to skutečně pravda. Ale Kan s úlevou zjistil, že se všichni drží na ulici a do dveří nikdo nevstupuje. Stál<br />
v nich Elefel a vznášela se kolem něj magická aura. Bylo to podivné, protože starý čaroděj o svou magii přišel už před<br />
lety, ale nyní musel být magií nasáklý jako houba vodou.<br />
Kan se prosmýkl mezi hrdiny, obyvateli okolních domů a náhodnými kolemjdoucími, a zastavil se u dveří proti Elefelovi.<br />
„Zdravíčko,“ pozdravil ho přátelsky. „Je to pravda? Jsou oba mrtví?“<br />
„Jo,“ přikývl Elefel, ale víc neřekl.<br />
„Mohu je vidět?“<br />
„Ne.“<br />
„A proč?“<br />
„Je to čaroděj, obyčejný smrtelník k němu nesmí,“ opáčil Elefel pyšně.<br />
„A kde jsi ty sehnal tolik magie? Díky vlastní nešikovnosti jsi o ni už dávno přišel, ne? Říká se, že když jeden čaroděj<br />
zabije druhého, získá jeho magické síly, a proto jsou vraždy mezi čaroději ve městě zakázány a vévodův první čaroděj<br />
to tvrdě hlídá. Mám se mu zmínit o tobě a Alrinovi?“<br />
Kan schválně mluvil zbytečně hlasitě, aby ho bylo na ulici dobře slyšet. Hrdinové ho slyšeli a stáhli se blíž ke dveřím.<br />
„No ovšem! Tím je to jasné!“ vykřikl jeden z nich Kanovi za zády. „Taky nás to mohlo napadnout, když jsme ho viděli<br />
stát v těch dveřích. Krmí se Alrinovou magií! Proto tam nikoho nepouští, abychom mu nějakou neukradli!<br />
Chlapi, kdo má křišťálový šíp?“<br />
Křišťálové šípy byly velice drahé a navzdory názvu měly z křišťálu pouze špice. Ale patřily k těm několika málo<br />
zbraním, kterými se dal zabít čaroděj na dálku a bez ohledu na to, kolik ochranných kouzel kolem sebe udržoval. Čarodějové<br />
je proto ničili, kdekoli na ně narazili a jejich výrobci museli žít v dokonalém utajení, protože čarodějové nelitovali<br />
kouzel ani námahy a neustále po nich pátrali. Elefel pobledl. Natáhl sice do sebe mnoho magie, ale v pracovně jí<br />
dosud bylo dost a dost a on nechtěl přijít o jedinou částečku. Těch pět let, kdy mohl ostatním čarodějům jen závidět<br />
a musel strpět jejich kousavé poznámky a osočování, patřilo k nejhorším v jeho životě. Novou magii navíc dosud ne-<br />
-54-
Zdeněk Jukl<br />
ovládal a byl proto stejně zranitelný, jako obyčejný člověk. Jen oblak magie vznášející se kolem něj držel ostatní v bezpečné<br />
vzdálenosti a zajišťoval mu jistou dávku ochrany. K jeho smůle to však životem protřelý Kan moc dobře věděl<br />
a nyní se k němu naklonil.<br />
„Mohu však být milosrdný a být z ticha, pokud mě a mé muže necháš vstoupit a prohlédnout si mrtvé a pracovnu.<br />
Ostatně, Alrin pro mě pracoval a měl jsem se po poledni stavit pro výsledek. Stejně tak vydáš hotové výrobky všem přítomným<br />
hrdinům a nechci slyšet slovo odporu.“<br />
„Je ti jasné,“ hájil se Elefel, „že až budu schopen kouzlit, tak si to s tebou vyřídím?“<br />
„A je tobě doufám jasné,“ syčel tiše Kan, „že kolem mě poslední dobou umírá nezvykle mnoho lidí? Dokonce takových,<br />
jako byl Alrin? Jsem na stopě někomu tak mocnému, že ani tvůj kolega se před ním neubránil. A každý, kdo mi<br />
pomáhá nebo pomáhal, skončil bradou vzhůru, pokud mu nějaká brada vůbec zbyla.“<br />
„Ty kosti?“ napadlo Elefela. „Ale já jsem ti nepomohl, nic jsem o nich nezjistil!“<br />
„Ale poradil jsi mi, abych šel za Alrinem a jak dopadl? Pomáhal jsi mi, kamaráde! Vsaď boty, že jsi taky na seznamu<br />
a je pouze otázka času, kdy tě najdou roztrhaného na kousky. Tvou jedinou nadějí je Alrinova práce, kterou pro mne dělal.<br />
Její výsledky však musím dostat do ruky. Tak co, pustíš nás tam?“<br />
Elefel ho zděšeně poslouchal a myšlenky se mu hnaly hlavou jako expres, kterému na vrcholku kopce selhaly všechny<br />
brzdy. Hlubinu pod expresem halily černé mraky obav, děsu a bezesných nocí, kdy bude neustále očekávat příchod<br />
neznámého útočníka. Cítil, že se potřebuje posadit.<br />
„Tak pojď, ale zatím jen ty a tvoji muži,“ svolil.<br />
„A proč ne my?“ ozval se nějaký hlas a Kan se ohlédl. No ovšem, Elokesh a jeho kumpán, řekl si v duchu.<br />
„Protože stojíme ve frontě první,“ usekl varovně.<br />
Elokesh ho chvíli sledoval, ale pak ustoupil. Kan byl lepší šermíř než on a nemělo cenu pokoušet štěstěnu, když jim<br />
navíc poslední dva dny vůbec nepřála. V případném boji by se navíc mohl spoléhat pouze na svého parťáka, kdežto<br />
ostatní hrdinové by se do boje vůbec nezapojili. Mezi hrdiny totiž přetrvával neustávající konkurenční boj, protože zákazníků<br />
byl jen omezený počet. Hrdinská čest sice zakazovala zabít konkurenta přímo, ale nijak neomezovala výběr<br />
pastí a úskoků, které k jeho likvidaci mohly vést. Jen doufal, že se svým společníkem dostanou objednané a zaplacené<br />
amulety, aby mohli vyrazit na novou výpravu.<br />
Elefel ustoupil do chodby, překročil mrtvého dveřníka a vstoupil do pracovny. Tam se postavil ke stolu, aby měl<br />
celou místnost na očích a nikdo z ní nic neodnesl.<br />
Kan s doprovodem se zastavili u mrtvého dveřníka. Byl více méně v celku, tedy, nezbyla z něj pouze kostra. Ležel<br />
na zádech s nohama do pracovny a něco mu ukouslo hlavu. Zřetelně viděli, kde se útočník zakousl do krku. Stopy<br />
ukazovaly na dlouhé a ostré tesáky, které dokázaly jediným stiskem zcela oddělit hlavu od těla. Muž měl navíc roztržený<br />
hrudník a rozpárané břicho. Všechny vnitřní orgány chyběly. Cosi je z těla bezohledně vytrhalo a nejspíš<br />
sežralo, protože po nich nezbyl ani jediný kousek. Muselo to v té chvíli sedět na mrtvém, protože nejvíc krve bylo<br />
na nohách a na oblečení.<br />
Kan si dřepl na paty a prohlížel si mrtvého z těsné blízkosti. Stopy na těle odpovídaly náčrtku v knize. Do hrudi<br />
vniklo deset drápů a jediným trhnutím ji otevřely. Břicho rozpáral stejný počet drápů a proměnily břišní stěnu<br />
v cáry, dosud držící na těle.<br />
„U všech bohů,“ pronesl poněkud mdle Eras. „Takhle to asi rvalo i ty v opevnění. Co to jen může být, když to má takovou<br />
sílu, tesáky a drápy?“<br />
„Netuším,“ odpověděl Alro. „Nikdy jsem nic podobného neviděl. Ani vlkodlak svou oběť takto neroztrhá. Určitě ne<br />
chlapa jeho velikosti. Museli by být alespoň dva nebo tři, ale tomu odporují stopy na mrtvole.“<br />
„Jdeme se podívat na toho čaroděje,“ zabručel Kan a zvedl se. Opatrně překročil mrtvého a vstoupil do poničené pracovny.<br />
Jako první věci si všiml hrozného nepořádku. Alrin sice měl v pracovně mnoho knih, svitků a různých předmětů, takže<br />
byla přecpaná k prasknutí, ale vše bylo srovnáno podle jistého řádu a úmyslu. Nyní se všude válely knihy. Některé<br />
police byly téměř prázdné, jak z nich kdosi vyházel většinu obsahu.<br />
Kan stál ve dveřích a přehlížel spoušť před sebou. Alrina hned neviděl, ale pak si všiml nohou, vykukujících v podivné<br />
poloze zpoza stolu. Udělal několik kroků, aby mohl nahlédnout za nábytek.<br />
Naskytl se mu ještě nepříjemnější pohled, než na čarodějova sluhu. To, co Alrina napadlo, jej doslova roztrhalo<br />
na kusy. Zvláštní však byla jedna věc. Alrin musel zemřít nějaký čas před roztrháním, protože krvácel jen velmi málo.<br />
Dokonce měl všechny vnitřní orgány, i když nyní vytrhané z těla. Většina kostí byla zpřerážena, jako by do nich útočník<br />
bušil kladivem s jasným úmyslem nenechat ani jednu v celku. Nejvíc krvácel z pahýlu krku. Kan na první pohled poznal,<br />
že zemřel stejným způsobem, jako obr v chodbě. Začínal se před ním rýsovat jakýsi děj.<br />
Cosi vstoupilo k Alrinovi a dostalo se přes dveřníka. Nesmělo to vzbudit pozornost, protože pak by se Alrin bránil<br />
nějakým kouzlem a k tomu určitě nedošlo, jinak by o tom mluvili lidé venku. Alrin nežil v ulici sám a i slabší bojové<br />
kouzlo spolehlivě vyplaší všechny lidi na sto kroků od místa vyvolání. Neuniklo by tedy všeobecné pozornosti.<br />
Takže, prošlo to do pracovny a zřejmě to zavedlo s Alrinem řeč. Pak to na něj zaútočilo. Ale proč a kde přesně?<br />
-55-
Horší než smrt<br />
Začal se rozhlížet a jeho pohled přitáhlo křeslo. Alrin v něm nejspíš sedával téměř neustále. Došel k němu, shodil<br />
z něj několik knih a zjistil, že je částečně rozlámané. Drželo pohromadě jen díky čalounění. Podle směru lomu se zdálo,<br />
že síla, která ho poničila, působila zpředu. Kan, stojící nyní před křeslem, se podíval za sebe. Stál tam stůl a z této<br />
strany byl celý postříkaný krví.<br />
„Tak, jak to bylo,“ zabručel tiše Kan a podíval se zpět na křeslo. Pak se obrátil ke stolu a prohlédl si ho. Hledal něco<br />
podivného, třeba roztrhané svitky nebo zničené knihy, které by dokazovaly, že Alrin měl něco, co někdo hrozně moc<br />
chtěl nebo naopak potřeboval zničit. Ale neviděl vůbec nic podobného. Rozhrnul pomíchané knihy a zahlédl jednu, jejíž<br />
desky mu byly povědomé. Odstrčil další dvě a uchopil knihu do ruky.<br />
Byla to ta, ve které mu čaroděj ukazoval obrázek drakodlaka. Napadlo ho znovu se na ten obrázek podívat a začal<br />
knihou listovat, a přitom se mu před očima mihl proužek papíru. Vrátil se o několik stran zpět a našel založené místo.<br />
Nebyla to záložka. Na proužku byl dlouhý seznam adres a v jejich záhlaví Kanovo jméno.<br />
Nijak seznam nestudoval, rychle ho prsty sroloval a schoval do rukávu. Knihu držel před sebou, takže mu na prsty<br />
nikdo neviděl. Tvářil se přitom, jako že čte něco zajímavého a pak ještě chvíli knihou listoval, ale dával si přitom velký<br />
pozor, aby Elefel neviděl, které stránky si prohlíží. Konečně našel i tu ilustraci a prohlédl si ji. Prohlédl si hlavně ruce<br />
tvora a zdálo se mu být nepochybné, že právě tyhle spáry způsobily tu spoušť okolo.<br />
Zaklapl knihu a položil ji zpět na stůl. Vrátil se k Alrinovi, kterého si zatím prohlíželi jeho společníci, kromě<br />
Alra, který věnoval pozornost knihám na stole a kolem mrtvého. Kana napadlo, že jeho společník něco hledá. Nechtěl<br />
ale upozorňovat nikoho v doslechu na podezřelé věci a Elefela už vůbec ne. Čaroděj je sledoval ostřížím<br />
pohledem, ale byl úplně zticha. Dokud na něj Kan nepohlédl.<br />
„Našel jsi, co jsi hledal?“<br />
„Ne,“ zavrtěl šermíř hlavou. „Zdá se, že to nestihl vyrobit. Ať už ho zabilo cokoli, přišlo to poměrně brzy po nás. Tolik<br />
času od našeho rozhovoru zase neuteklo a ta krev je téměř zcela zaschlá. Nejspíš na to už neměl čas.“<br />
„Je to tady pěkně poničené,“ ozval se Eras. „Tohle musel udělat někdo, kdo šel po jeho výrobcích a kouzlech.<br />
Kdybych si mohl tipnout, bude to někdo z čarodějů nebo hrdinů.“<br />
„Čaroděj by nebojoval ručně,“ ozval se Alro přes rameno. „Jsou od věčného studia knih a svitků celí ztuhlí a nepohybliví.<br />
Dát jim do ruky zbraň, zmrzačí se. Hrdina by zase neprošel přes kouzla, kterými se Alrin chránil.“<br />
„Ale co takový Ersah?“ nadhodil Amash. „To byl čaroděj a přitom to s mečem uměl jako většina hrdinů.“<br />
„Ersah byl výjimka,“ mávl Alro rukou. „Takový čaroděj se rodí jednou za dvě nebo tři staletí. Dnes se v této zemi<br />
a snad ani v těch okolních, nepohybuje nikdo, kdo by se mu třeba jen vzdáleně přibližoval. Pokud za tím je čaroděj, pak<br />
si někoho najal, ale osobně tu jistě nebyl. Už jen proto, jak to tu vypadá.“<br />
„Myslíš ty mrtvé?“ zeptal se Kan.<br />
„Taky, ale to by zvládlo bojové kouzlo. Myslím hlavně ten nepořádek tady. Někdo něco hledal, to je jisté. Čaroděj by<br />
vyslovil několik kouzel a hledaný předmět by mu vlétl do ruky. I kdyby pak udělal nepořádek, byl by tu vyloženě<br />
chaos, ale tady je vidět, že někdo něco hledal a nejspíš i našel, protože některé police jsou naprosto netknuté.“<br />
„Ale stejně nepoznáme, co to bylo,“ zabručel Eras. „Je tu tolik věcí, že není vůbec poznat, zda něco chybí nebo ne.“<br />
Pak se podíval na Elefela. „Ty bys náhodou nevěděl, co by tu mělo být a není, že ne?“<br />
„Ne, to tedy nevím,“ odsekl Elefel. „A nechcete sebou pohnout? Venku jsou desítky hrdinů a já tu nechci dělat průvodce<br />
ještě po půlnoci.“<br />
„Stejně tu zůstaneš,“ zavrčel na něj Amash. „A nezkoušej se vymlouvat na péči o mrtvého a nutnost střežit ho před<br />
démony z podsvětí. Nedostanou tě odtud, dokud nezískáš všechnu jeho magii a nejspíš tu budeš pokračovat v jeho<br />
živnosti s jeho knihami a předměty.“<br />
Elefel se na Amashe zašklebil, ale neřekl ani slovo.<br />
Kan se znovu rozhlédl po místnosti a prohlédl si obě mrtvoly. To, co potřeboval nejvíc, měl v rukávu a viděl toho<br />
dost. Měl jistou představu, jak k tomu došlo, ale potřeboval si ji nechat projít hlavou.<br />
„Jdeme,“ pokynul svým mužům. „Necháme tady Elefela jeho ušlechtilým cílům a popřejeme mu příjemnou dobrou<br />
noc. A kdybys náhodou zahlédl toho, kdo mu to udělal,“ ukázal na Alrina, „dej mi vědět.“<br />
Elefel si pro sebe něco zavrčel, ale tak tiše, že mu nebylo rozumět. Venku Kan kývl na Elokeshe a jeho parťáka, aby<br />
si šli najít, co jejich jest, a zamířili k věži. Na křižovatce si však Kan uvědomil, že má stále žízeň a změnil cíl jejich<br />
cesty na Umrlce.<br />
Usadili se u baru a Kan se šťastně usmíval na napěněný džbán vévodského. Dlouze upil a slastně zafuněl.<br />
„Jedno se našemu vévodovi musí nechat,“ pronesl zamyšleně, „když nic jiného, přivedl do města ty nejlepší sládky<br />
z celého království.“<br />
„Slyšel jsem,“ přidal se Alro, „že prý i král našemu vévodovi závidí jeho pivovar a nechává si posílat soukromé dodávky.“<br />
„Jak by tam mohlo dojet pitelný?“ nevěřil Eras.<br />
„Prý ho posílají ve speciálních sudech k nejbližší řece a pak zvláštními loděmi po proudu až na mořské pobřeží. Tam<br />
ho přeloží na velké lodě a ty plují do královského města. Lodě prý nikde nestaví a pohánějí je veslaři, aby pluly co nejrychleji.“<br />
-56-
Zdeněk Jukl<br />
„To je cavyků pro pár sudů piva,“ zavrtěl hlavou Amash. „Takhle kdyby si nechával posílat ženské nebo zlato, to<br />
bych pochopil, ale pivo?“<br />
„Neříkej, že ti nechutná,“ rýpl si Eras.<br />
„Chutná, ale král je přece král. Má to nejlepší, co mu může tahle země dát. A to ostatní si koupí. Nevěřím, že má vévoda<br />
nejlepší sládky. Král by mu je dávno sebral. Vydá nějaký zákon nebo si pro ně prostě pošle. Kdo by mu v tom<br />
mohl zabránit?“<br />
Kan je nechal, ať se dohadují o možnostech královského majestátu a vymahatelnosti královských zákonů<br />
ve městě, jako je Mykash, a v duchu se věnoval úplně jiným myšlenkám. Stále si přebíral, co viděl v Alrinově pracovně.<br />
Kdo se dostane dovnitř? Jedině zákazníci a Alrin pracuje pro hrdiny. Kromě jednoho jediného, který prchal<br />
z města, jako by mu hořel ocas, byli všichni do jednoho lidé. Takže do pracovny vstoupil člověk. Musel to být zákazník,<br />
nebo se za něj musel úspěšně vydávat, jinak by se nedostal přes dveřníka. Když byl u Alrina, čaroděj nejspíš<br />
dokončoval seznam adres, který mu slíbil vypracovat. Pak se něco muselo stát. Návštěvník Alrina napadl a vše nasvědčovalo<br />
tomu, že přeskočil stůl a dopadl na něj. Křeslo nevydrželo sílu nárazu a opěradlo se zlomilo. Alrin k sobě nikoho<br />
nepouštěl. Když u něj byl Kan, držel se čaroděj na druhé straně stolu a přitom pro něj Kan nebyl příliš nebezpečný.<br />
U ostatních zákazníků to tedy jistě dělal také.<br />
Ale náraz musel být velmi silný. Ten, kdo na čaroděje skočil, musel být navíc mrštný jako lasička. Kan osobně viděl,<br />
jak rychle čaroděj zastavil hozenou lebku. Nyní to ale nestihl, takže útok musel přijít bez varování a neuvěřitelně<br />
rychle.<br />
Jedno však bylo divné. Alrin zemřel stejně jako jeho sluha. Útok mířil na jeho krk a tlama mu jediným stiskem<br />
ukousla hlavu. Ale pak se vše odehrávalo jinak. Čaroděj musel zůstat zhroucený v křesle. Podle zkrvaveného stolu přepadl<br />
tělem na nohy nebo se rovnou svezl až na zem a krev z krku postříkala stůl. Sluha však byl po své smrti částečně<br />
sežrán. To by odpovídalo tomu, proč byla Alrinova krev téměř zaschlá. Útočník ho tam nechal nějakou dobu jen tak<br />
ležet.<br />
Co se stalo pak. Alrin ležel před stolem a na knihách, takže útočník, po té, co se najedl, Kan se při té představě otřásl,<br />
se vrátil do pracovny a prohledal ji. Nejspíš našel, co hledal a pak ho musela popadnout nezměrná zlost. Vytáhl čaroděje<br />
před stůl a roztrhal ho na kusy. Jednou, před mnoha lety, Kan viděl muže, který dopadl vraha své manželky a svých<br />
dětí. Zabil ho, ale to mu nestačilo. Sekal do mrtvého těla mečem, dokud z něj nezbyly jen kusy. Pak odhodil meč, zvedl<br />
kámen a rozdrtil jím lebku a všechny kosti, které odolaly jeho meči. Nikdo si ho nedovolil od těla odtáhnout, dokud nepadl<br />
vysílením.<br />
V pracovně se muselo stát něco podobného. Kana nenapadalo nic logičtějšího, než amok. Co ale mohl Alrin<br />
vlastnit, že to útočníka uvedlo do takového šílenství? A co bylo potom? Asi už nic, protože na tom, co z čaroděje<br />
zbylo, leželo jen několik knih a ty byly evidentně shozeny ze stolu nad ním.<br />
Přivede ho to, co zjistil, blíž k útočníkovi? Ne. Je to dlak, takže na sebe může brát lidskou podobu. Dlaci se mění<br />
rychle, sám to jednou jako dítě viděl. Muž se proměnil během útoku ve vlkodlaka a tlapou své oběti urazil hlavu dříve,<br />
než dotyčný stihl vystřelit z kuše šíp se stříbrným hrotem. Možná, kdyby požádal nějakou vědmu, aby se pokusila<br />
vyvolat Alrinova ducha, napadlo ho, mohl by se dozvědět podrobnosti a identitu dlaka v lidské podobě. Ale pak tuto<br />
myšlenku zase rychle zahnal. Vědmám se nedalo věřit. Jediné skutečné vědmy žily v okolí jeho rodné vesnice. Taková<br />
vědma se na vás podívala a věděla o vás naprosto všechno. Vědmy žijící zde ve městě byly do jedné podvodnice a Kan<br />
se jim cíleně vyhýbal.<br />
Takže žádná naděje, je tam, kde byl včera. Snad mu něco poví ten seznam adres. Ale na to potřebuje mapu.<br />
„Dneska s tebou nic není,“ ozval se Alro, sedící vedle něj.<br />
„Přemýšlím,“ odvětil Kan.<br />
„Tak to jsme dva,“ usmál se Alro.<br />
„Tak schválně, jestli o tom samém,“ usmál se Kan.<br />
„Proč ne. Taky jsi tam nikde neviděl účty?“<br />
„Cože?“ podíval se na něj Kan překvapeně. „Jaké účty?“<br />
„Účetní knihu. Když jsme tam ráno byli, ležela na stole. Měla světlé desky, hodně ohmataná, plná záložek. Měl ji<br />
na své straně stolu pod jinými knihami.“<br />
„Jak víš, že to byla účetní kniha?“ divil se Kan.<br />
„Protože jsou všechny skoro stejné,“ mrkl na něj Alro a ukázal na police za Azalem. Kan se tím směrem podíval<br />
a uviděl poničenou knihu. Měla rozlámané desky, které snad kdysi skutečně mohly být světlé. Nyní však byly<br />
mnohokrát polité vším možným. Listy měly oslí uši, jak se v knize neustále listovalo, a stránky byly celé ušmudlané,<br />
jako by s knihou někdo utíral prach.<br />
„Tak té jsem si nikdy nevšiml,“ přiznal se Kan a cítil se zaskočen.<br />
„Nejsi obchodník ani řemeslník,“ uklidňoval ho Alro. „Já se ovšem jeden čas živil téměř poctivě, a to pak potřebuješ<br />
vědět, kdo a kolik ti dluží, nebo kolik tě stálo to a to. Tady v Mykashi se prodává jen tahle jedna kniha, proto jsem ji<br />
-57-
Horší než smrt<br />
hned poznal. Alrin prodával kouzla a amulety hrdinům. Možná dokonce i na dluh, i když to mi k němu moc nesedí. Takový<br />
hrdina se někdy neukáže i dva roky a kdo by si pamatoval, že mu něco dluží.“<br />
„Vrátíme se tam a najdeme ji.“<br />
„To je zbytečný,“ mávl Alro rukou. „Prohlídnul jsem to všechno, nikde není. Byla tlustá a jako jediná měla světlé<br />
desky. Není tam. Když jsme u něho byli prvně, na stole ji neměl. Jistě ji někam uklízel, aby si chránil své zákazníky<br />
a dodavatele. Ráno jsme asi přišli těsně po nějakém zákazníkovi, takže ji nestihl vrátit na místo.“<br />
„Tak proto byla pracovna rozházená. Hledalo to seznam zakázek, je to tak?“<br />
„Z ní to logicky, ale k čemu by bestii byly čarodějovy zakázky? Té jde jen o jeho maso.“<br />
„Bestii možná,“ zabručel Kan. „Ovšem dlak je v zásadě člověk, jen je nakažený dlactvím. Co když měl s Alrinem<br />
nevyřízené účty z dřívějška?“<br />
„Dejme tomu,“ přikývl Alro. „Ale řádí to tu už kolik měsíců. Kdyby to hledalo Alrina, stačilo se zeptat u brány.“<br />
„Ty máš různé zkušenosti s bohy, obřady a podobně,“ začal oklikou Kan.<br />
„Tak trochu,“ přisvědčil Alro skromně. Ve skutečnosti měl neustále dostatek zakázek na věštění, a ve všech chrámech<br />
měl dveře otevřené. Kdyby se rozhodl pověsit práci pro šéfa na hřebík, arcikněží všech městských chrámů by<br />
se o něj poprali.<br />
„Tak mi pověz, jak může vzniknout dlak?“<br />
„Většinou pokousáním jiným dlakem,“ odvětil Alro. „To ti poví každé malé dítě. Dlactví, nebo taky lykantropie, je<br />
neobyčejně nakažlivá. Stačí jediné kousnutí, v některých případech dokonce poškrábání drápy, a pokud by byl právě té<br />
noci úplněk, už druhou noc by ses mohl proměnit.“<br />
„Ale tak vznikne stejný dlak, jako ten, který tě pokousal, nebo ne?“<br />
„Přesně tak. Proto je tu tolik vlkodlaků, protože vlků je všude mraky a často napadají vesnice. Liškodlaků je<br />
méně, liška před tebou většinou uteče, takže i liškodlak je mírnější. Krysodlaci jsou většinou zbabělci. Stejně jako krysy<br />
útočí, až když nemají kam utéci.“<br />
„Co tygrodlaci?“<br />
„Ti jsou tu vzácní. Nežijí tu totiž volně tygři. Musel bys jet víc na jih, tam bys na ně narazil. Ale mohl sem nějaký<br />
přijít, to nepopírám.“<br />
„Jak ten by se choval?“<br />
„Zhruba stejně, jak nám to popsal ten falešný Kyath.“<br />
„Ale ten mluvil ještě o jednom dlakovi, nebo se pletu?“<br />
„Ty myslíš drakodlaka?“<br />
„Tak nějak, nevzpomínám si přesně. Říkal přece, že je to jen legenda. Pustil jsem to z hlavy,“ mlžil úspěšně.<br />
„No,“ podrbal se Alro na bradě a napil se piva. „V chrámech jsem se dozvěděl, že to zase tak docela legenda není.<br />
Prý kdysi žili, ale bylo jich moc málo a už několik století je nikdo neviděl.“<br />
„Skutečně?“ divil se na oko Kan.<br />
„Jo, je to tak. V Aristově chrámu dokonce najdeš jeho podobu. Je na oltáři, ale z opačné strany, než kam se jako laik<br />
dostaneš. Kdybys zkusil oltář obejít, Aristovi se to nebude líbit a sám víš, jak takoví bojovníci dopadají.“<br />
„A jak drakodlaci vlastně vznikli? Po kousnutí drakem? To se přece nedá přežít, dračí tlama je moc velká.“<br />
„To nikdo neví,“ odvětil Alro pobaveně. „Ale prostě byli. Jenže nikdo se nemůže stát drakodlakem. Jejich kousnutí<br />
je jedovaté. Kousnou tě a okamžitě padneš v bezvědomí na zem. Během dalších dvou úderů srdce zemřeš. Dost nepříjemným<br />
způsobem. Mezi Aristovými kněžími se říká, že ten, koho kousl drakodlak, doslova vybuchl. Zbyla z něj jen<br />
kostra. Všechny měkké orgány se nafoukly a rozlétly na kusy.“<br />
„Takže drakodlak kousnutím nevznikne, ale kdyby se setkali drakodlaci opačného pohlaví, mohou se rozmnožit, je to<br />
tak?“<br />
„Asi ano, ale bylo jich příliš málo. Ví se asi o deseti, a to ještě v průběhu téměř tisíce let.“<br />
„Kněží přece nemohou vědět o každém drakodlakovi na světě,“ namítl Kan.<br />
„To ne, ale za to mají celkem slušnou představu o smrti hrdinů, kteří se chodili modlit k Aristovi a žádali o jeho<br />
ochranu. A kdo se vypraví na něco tak nebezpečného, jako je drakodlak?“<br />
„Najali by si hrdinu, nejspíš,“ odpověděl Kan.<br />
„Přesně tak. Drakodlak je žravý, žravější než kterýkoli jiný dlak. Jakmile se objeví, rychle začnou umírat lidé.<br />
Osamocený vlkodlak se dokáže poměrně dlouho skrývat. Loví nejčastěji při úplňku a stačí mu jen několik lidí za měsíc.<br />
Dokonce nemusí sežrat žádného a nic se mu nestane. Prostě neměl štěstí, tak si uloví nějakou lesní zvěř.<br />
Drakodlaci ne. Potřebují lidské maso a orgány. Nevím proč, tak se to říká mezi kněžími. Drakodlak prý nedokáže bez<br />
lidského masa přežít, nebo jen krátkou dobu.“<br />
Kan se odmlčel a myšlenky se mu rozeběhly novým směrem. Pak strčil do Alra loktem.<br />
„Poslouchej, dá se dlak vyrobit kouzlem?“<br />
„V zásadě ano, jako cokoli, kromě démonů, bohů a tvorů od přírody magických, jako jsou draci, harpyje, pegasové,<br />
gryfové a podobně.“<br />
„A co k tomu potřebuješ?“<br />
-58-
Zdeněk Jukl<br />
„Skutečně špičkového čaroděje, ohromnou spoustu magie, ty nejdražší přísady a neskutečnou dávku štěstí, aby<br />
se kouzlo neobrátilo proti tobě.“<br />
„A kdo z čarodějů v našem království by něco takového dokázal?“<br />
„Tak to se zkus spíš zeptat Amashe. Hrdinové by mohli být v obraze, já jsem spíš na teorii.“<br />
„Dobře, a co čarodějové tady ve městě? Kolik by jich to dokázalo?“<br />
„No, to bych snad i věděl. Tak předně Alrin. Byl skutečně mocný a se svou praxí zaměřenou na hrdiny a mytické potvory<br />
mohl znát potřebná zaklínadla a mít přístup k nutným předmětům, které ti umožní takové kouzlo seslat. A jako<br />
druhý jedině vévodův první čaroděj. Jenže o tom se říká, že se o mytické tvory nikdy nezajímal a prosadil se spíš získáváním<br />
informací. Proto asi pracuje pro vévodu. Ale má dost prostředků a zkušeností, aby si sehnal vše potřebné<br />
a kouzla si nastudoval.“<br />
„Máš docela přehled.“<br />
„V chrámech se dozvíš mnoho zajímavého,“ usmál se Alro. „Stačí dělat zpovědníka.“<br />
„To přece smí dělat jen vysvěcený kněz?“ divil se Kan.<br />
„Někdy je v chrámu moc velký provoz, hlavně o svátcích. Přijedou lidi z dalekého okolí a kromě obchodu se chtějí<br />
vyzpovídat.“<br />
„Dobře, takže tihle dva. Jak asi drahé by bylo takové kouzlo?“<br />
„Nemám potuchy,“ přiznal se Alro. „To ti poví jen čaroděj.“<br />
„Ale přísady znáš, ne?“<br />
„Jen několik. Potřebuješ třeba kus těla z tvora, který má posloužit jako původce nemoci. V tomhle případě bys potřeboval<br />
kus dračího těla.“<br />
„Jako šupinu?“<br />
„Ne, nemoc se šíří slinami a krví, takže potřebuješ něco, co obsahuje hodně krve. Nejčastěji vnitřní orgány. Játra<br />
a srdce, ty v sobě mají krve nejvíc. Hádám, že tyhle dva orgány by sháněl každý čaroděj, který by chtěl mít jistotu,<br />
že se mu kouzlo povede.“<br />
„Ale draků je strašně málo, žijí daleko a zabít je, je téměř nemožné,“ divil se Kan.<br />
„Správně,“ souhlasil Alro s úsměvem.<br />
„Za jednu dračí šupinu se dnes platí tisíc zlatých,“ ozval se Amash sedící vedle Alra. Poslouchal jejich rozhovor<br />
na půl ucha, a když se téma posunulo blíž k jeho znalostem, přidal se.<br />
„U bohů a kolik by se platilo za vnitřnosti?“<br />
„To si raději nepřej vědět,“ odpověděl Amash. „Takové věci se neplatí zlatem. Tady už se ceny určují v diamantech<br />
a jiných drahých kamenech. Zlato zde plní podobnou úlohu, jako měďáky.“<br />
„Takže mi říkáte,“ bručel Kan zamyšleně, „že takové kouzlo by čaroděj sám od sebe neudělal a zaplatit by ho mohl<br />
jen někdo ze šlechtického stavu?“<br />
„Přesně tak,“ přikývl Alro. „Tohle není magie pro lidi, jako jsme my nebo hrdinové. Tohle je zboží pro lidi, kteří<br />
mají domy obložené mramorem, spí na zlatých postelích, v chrámech mají své soukromé oltáře s vlastním knězem,<br />
a u krále jsou pečení vaření.“<br />
„Ale takový člověk si neobjedná kouzlo placené v diamantech, aby ho seslal na obyčejného člověka,“ mumlal si pro<br />
sebe Kan.<br />
„Azale?“ křikl na hospodského, který přispěchal z lokálu a postavil se za bar.<br />
„Dopito? Další džbán?“<br />
„Jen malý,“ souhlasil Kan. „Ještě není ani po poledni a chci mít čistou hlavu.“<br />
„Mám i slabší,“ ozval se Azal.<br />
„Ale nedá se pít.“<br />
Azal neřekl ani slovo a natočil poloviční džbánek. Postavil ho před Kana a nakročil k další cestě do lokálu.<br />
„Ještě moment,“ zastavil ho Kan a Azal se vrátil za bar.<br />
„No?“<br />
„Říkal jsi, že kdyby v horách spadla lavina, tak to za týden budeš vědět.“<br />
„Jo, to je fakt. Proč?“<br />
„Tak mi pověz, co se stalo ve vzdálenějším okolí, třeba v horách a podobně, šlechticům, zemanům, bohatým kupcům<br />
a vůbec lidem, co mají truhly peněz.“<br />
Azal se zatvářil překvapeně, ale pak začal vzpomínat.<br />
„No, tak před půl rokem přepadli jednu bohatou karavanu. Vezla zlato, drahé látky a nějaké otrokyně a mířila<br />
ze severu k nám. Měla pak pokračovat do královského města. O něco dřív se v horách porvaly tři šlechtické rody a musel<br />
tam zasahovat král. Teda, ne osobně, ale poslal svoje vojsko, aby srovnalo šlechtu do latě. Jednoho barona prej pověsili,<br />
protože měl krále urazit, když odmítl do svého hradu vpustit královskou armádu a křičel něco strašnýho o královský<br />
rodině.“<br />
„Co to bylo?“ přerušil ho zvědavý Eras.<br />
-59-
Horší než smrt<br />
„To se neví. Ale když hrad dobyli, pověsili ho jako obyčejnýho lumpa, takže to muselo být přímo příšerný. Šlechtici<br />
se přece stínaj mečem, maj na to právo daný zákonem. V horách jsou prej z toho ještě dnes celí špatní.“<br />
„No, dobře, tak se zhoupnul,“ ozval se Kan. „Co se dělo dalšího?“<br />
„No, abych řekl pravdu, tak si toho už moc nepamatuju. Nějaký vypálený tvrze zemanů, asi od loupeživejch rytířů,<br />
přepadený vesnice, to je asi všechno.“<br />
„Co ty tvrze?“<br />
„Co je s nima?“<br />
„Kdo je vypálil?“<br />
„Jak říkám, asi loupeživí rytíři.“<br />
„Všechny?“<br />
„Všechny ne,“ ozval se hlas za nimi a Kan se otočil jako na obrtlíku.<br />
Za ním stál hrdina a prohlížel si ho. Přes hluk v lokálu přeslechli drnčení samostřílů a tak se za nimi objevil zcela nečekaně.<br />
Byl oblečen jen do bederní roušky, jakési univerzální uniformy většiny hrdinů, přes jinak nahý trup měl křížem<br />
dva kožené řemeny, na jednom mu visel meč a na druhém tlumok. Na nohou měl téměř rozpadlé vysoké kožené boty.<br />
Přes prach cesty nebylo poznat, jakou má vlastně barvu kůže. Ale v obličeji mu svítily neobyčejně jasné oči, kterými<br />
sledoval celou společnost u baru.<br />
„Proč vás zajímaj hory?“<br />
„Jsme zvědaví, co je v okolí nového a tady Azal se chlubil, že ví o každém balvanu, co v horách spadl,“ odvětil Kan.<br />
„A s kým máme tu čest?“<br />
„To je Kerd,“ odpověděl Amash. „Už jsem tě dlouho neviděl,“ mávl na hrdinu. „Kde ses toulal?“<br />
Kerd mu mávnutí oplatil a dokonce se snad i usmál.<br />
„Všude kolem, podle toho, kdo platil a za co.“<br />
„Taky v horách?“<br />
„Jasně, tam je práce dost a dost. A pustíte mě k pramenu? Mám žízeň, že bych pil vodu ze stoky.“<br />
Společnost se trochu srazila, Kan si stoupl na samý kraj baru a Kerd se tak dostal přímo k pípě.<br />
„Kterej korbel máš největší?“ zeptal se Azala.<br />
„Posledně jsi pil z tohohle,“ zabručel Azal a zalovil pod barem. Vytáhl dřevěný korbel velikosti malého sudu a sfoukl<br />
z něj prach.<br />
„Tak až ho opláchneš, naplň ho poctivou mírou, jinak tě v něm utopím,“ prohlásil Kerd, který se sice koupal pouze<br />
v případě, když musel přeplavat řeku, ale k smrti nenáviděl svinčík v pivu.<br />
Azal si pro sebe něco vrčel, ale poslušně vymáchal korbel v sudu vody u pípy, kde oplachoval všechno nádobí.<br />
Těžko říct, jestli tím korbelu nějak pomohl, nicméně Kerd se tvářil spokojeně a pozorně sledoval, jak se čepuje pivo.<br />
„Doufám, že máš prachy,“ ozval se Azal. „Mám se podívat, kolik si mi zůstal viset, když ses posledně zdejchnul?“<br />
Kerd se hlasitě zasmál, zalovil v tlumoku a vytáhl valounek zlata. „Bude ti to stačit, šizuňku stará lakomá?“ Položil<br />
zlato na bar a Azalovi málem vypadl korbel z ruky.<br />
„Určitě! Určitě bude! Služebníček! A kromě piva ještě pokoj! Mám jich pár volnejch!“<br />
„A na ten pokoj mi seženeš pěkný holky,“ smál se Kerd<br />
„Samozřejmě! Hned to zařídím, budou tady, než bude polovina odpoledne! Ty nejlepší, spolehni se!“<br />
Azal se skutečně mohl přerazit. Položil korbel před Kerda, sbalil valounek zlata, přitiskl ho ke hrudi a zmizel vzadu.<br />
„To jsi vykradl něčí pokladnici?“ smál se Amash a plácal Kerda po zádech.<br />
„To ani ne,“ odvětil spokojeně hrdina, „ale našel jsem jednomu vévodovi ztracenou dceru a nepoškozenou jsem mu<br />
ji přivedl zpět?“<br />
„Nepoškozenou?“ zajímal se Kan.<br />
„Jo, zůstala pannou. Ale popravdě, nemusel jsem se ani moc nutit. Stejně jako ta tlupa, co ji unesla a chtěla za ní výkupný.<br />
Chlapi, to byl materiál pro čarodějnici, to byste museli vidět! Už jen to koště a mohla na sabat.! A její matka vévodkyně,<br />
no škoda slov. Jak toho vévodu ulovila, to si fakt nedovedu představit!“ řval Kerd na celou hospodu, až Kana<br />
brněly uši.<br />
„Říkal jsi něco o vypálených tvrzích?“ nadhodil Kan.<br />
„Jo tohle, to jsem říkal,“ přikývl Kerd a blaženě se olizoval po prvním napití. Jenže jeho jedno napití bylo zhruba<br />
stejné, jako Kanova spotřeba za celý večer. „Azal má pravdu, v horách se poslední roky rozmohlo loupeživý rytířství.<br />
Královy vojáci maj pořád co dělat. Běhaj od hradu ke hradu a věšej jednoho chudýho rytíře za druhým v naději, že tahle<br />
potupa chudý šlechtice přinutí sekat dobrotu. Docela sranda.“<br />
„A ty tvrze?“ trval na svém Kan.<br />
„No, vím o spoustě vypálenejch tvrzí, ale jedna je divná,“ promluvil najednou Kerd docela normálně. „Když sem<br />
tam došel, bylo to asi čtvrt roku po tom, co lehla popelem. Lidi mi říkali, abych se jí vyhnul, že tam řádí dábel. Prý vyhořela<br />
jedný noci, aniž by jí někdo oblehl, ale přesto byli uvnitř všichni mrtví a nebylo to od ohně. Zemanova rodina,<br />
muži ze zemanova houfce i lidi, co tam jen žili a starali o zvířata.<br />
-60-
Zdeněk Jukl<br />
No to víte, když mi někdo řekne, abych tam nelezl, tak se tam just kouknu. Došel sem tam a řeknu vám, fakt to bylo<br />
divný. Už sem viděl hodně vypálenejch tvrzí a hradů a některý sem pomáhal dobejvat, ale tohle muselo vyhořet jen tak.<br />
Brána byla netknutá, jen spálená a shořela zavřená. Z venku se tam nikdo nedral, ale přitom se tam bojovalo a tvrdě.<br />
Všude šípy, zlámaný meče, mrtvoly, nebo spíš kosti z nich.“<br />
Kerd se odmlčel, aby se znovu napil.<br />
„A dál?“ ozval se znovu Kan. „Tohle přece nic nedokazuje. Někdo se tam mohl vetřít s večerem a pak otevřít cestu<br />
kumpánům. Při odchodu za sebou zavřít vrata a požár by pak všechno zničil.“<br />
„Hele,“ podíval se na něj Kerd mírně pohrdavě. „Když dobejváš tvrz, sou mrtví u zdi, kolem brány a v budovách.<br />
Sem tam leží někdo na nádvoří, ale to sou většinou útočníci. Když se ale vetřeš dovnitř a otevřeš dveře kamarádům,<br />
uděláš to co nejtišeji, ne? V takovým případě najdeš nejvíc mrtvejch v postelích. Ale tady byly všude, chápeš? Bez<br />
ladu a skladu tam leželo veškerý obyvatelstvo tvrze. Bylo úplně jedno, kam ses podíval. Venku nebo uvnitř, všude byly<br />
kosti.<br />
Vesničani říkali, že se kolem nikdo podezřelej nemotal a ta tvrz byla docela velká. Celá z kamene, žádná dřevěná palisáda<br />
s příkopem a pár srubů, jak to většinou bejvá. Tohle byl zmenšenej hrad a zeman byl dost bohatej. Našel sem tam<br />
pěknou truhličku šperků. Na dobytí něčeho takovýho bys musel mít dobrý dvě stovky chlapů, co vědí, co a jak, žádný<br />
zelenáče. Jenže taková banda po sobě v lese nechá stopy, který najdeš ještě tejdny po tom, co odtáhnou. Tady nic. Obešel<br />
jsem to několikrát a našel sem jen pár stop osamělejch lidí.“<br />
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se Amash.<br />
„Nevím,“ pokrčil Kerd rameny. „Bylo to prostě divný. Určitě to nevyhořelo jen tak samo od sebe, ale ani to nikdo<br />
nedobyl. Ten, co to udělal, byl uvnitř a přitom po sobě nenechal stopy. Možná měli lidi z okolí pravdu, že tam řádil ďábel<br />
nebo démon. Docela bych tomu věřil.“<br />
„A přespal jsi tam?“ zeptal se Kan. Kerdovi zaskočilo pivo.<br />
„Seš normální?“ vyhrkl, když ho Amash několikrát udeřil pěstí mezi lopatky a teď si masíroval bolavou dlaň. Kerd<br />
měl svaly jako z kamene.<br />
„Hele, na rovinu. Prolez sem to, když bylo slunce na půl cestě k vrcholu. Našel jsem trochu šperků, ale mazal sem<br />
odtamtud jako namazanej blesk. Neměl sem sebou nic proti démonům ani peklu, takže sem se dekoval. Do večera sem<br />
byl třicet mil daleko a šel sem eště celou noc a den, abych si byl trochu jistej, že sem z toho venku. A nijak se za to nestydím.“<br />
„A měl jsi pocit, že tě něco sleduje?“ zajímal se Kan.<br />
„Kdybych ho neměl, tak sem se v noci vyspal, ne?“ zavrčel Kerd. „Helejte, nevim, co to bylo. Neviděl sem to nijak<br />
dobře, ale jednou nebo dvakrát sem se zastavil na skále a díval se zpátky. Viděl sem nějakou postavu, jak de stejnou<br />
cestou jako já. Ztratilo se to až druhej den odpoledne. Pak už sem to nikdy neviděl a ani sem se tam nebyl podívat. Proč<br />
zbytečně riskovat, když z toho nic nekouká.“<br />
„To je fakt,“ odsouhlasili mu to okolosedící, včetně Kana. Ten se však stejně zeptal ještě na jedno.<br />
„Jméno toho zemana náhodou neznáš? Nebo jméno té tvrze?“<br />
„Ne,“ zavrtěl Kerd hlavou. „Lidi se tam tak klepali strachem, že se s nima nedalo mluvit. A sou to skoro dva roky.“<br />
Kan se už dál neptal. Potřeboval by vědět, komu ta tvrz patřila a jestli by majitel stál za takové investice do kouzla.<br />
Takhle je to jen obyčejná vypálená tvrz. Klidně to mohli udělat samotní lidé z okolí, kteří měli ve tvrzi spojence a teď<br />
rozhlašují pohádky o démonech. Rozhodně to bylo nejjednodušší a podle Kana i reálné vysvětlení. A ta postava, co sledovala<br />
Kerda? Možná nějaký tulák a s Kerdem si jen trochu hrála jeho vlastní fantazie.<br />
Když vyšli před hospodu, bylo po poledni a Kan se rozhodl, že si udělají menší pochůzku po šéfově čtvrti. Bylo třeba<br />
dohlédnout na hlídky, na vybírání plateb za ochranu a hlavně na pohyb bojovníků z cizích tlup.<br />
Zabralo jim to celé odpoledne. Ale podařilo se jim nachytat několik šéfových chlapů u ženských. To Kan řešil velmi<br />
rychle a efektivně tak, že dotyčnému sebral veškeré oblečení, vykopal ho z domu na ulici a ženské zabavili všechny<br />
peníze, protože šéf jasně nakázal, že za ženskýma se smí jen když jim nezadá práci. Hlavně nováčci v tlupě měli pocit,<br />
že je to planá hrozba, ale Kan jim to většinou velmi rychle vysvětlil.<br />
Za soumraku se vraceli k věži a spokojeně se bavili o zábavném odpoledni. Dokonce i Kan pro tentokrát hodil starosti<br />
za hlavu a dělal si legraci ze zelenáčů, kteří utíkali z pelechů prostitutek, jak je bohové stvořili, a pokoušeli se mu<br />
vyhrožovat.<br />
Zastavili se u šéfa a Kan mu s notnou dávkou škodolibosti složil na stůl pytel oblečení a zbraní, společně se slušnou<br />
hromadou peněz. Nábor nových členů byla šéfova práce a vždy tvrdil, že jedině on dokáže rozpoznat nadějného chlapa.<br />
Kan se s ním nehádal, ale nováčkům ztrpčoval život, jak jen mohl, tak jako se to dělalo v armádě. Pokud vydrželi první<br />
rok, vzal je na milost.<br />
„Jinak není nic nového?“ zeptal se ho šéf, když mu Kan spočetl, kolik chlapů se flákalo, a které už takhle chytil vícekrát.<br />
„Kromě toho případu z rána, je klid.“<br />
„Myslíš Alrina?“<br />
„Jo.“<br />
-61-
Horší než smrt<br />
„Co se tam vlastně stalo? Poslal jsem tam dva chlapy, ale ti zatracení hrdinové je vůbec nepustili dovnitř. A tebe<br />
jsem nemohl nikde sehnat.“<br />
„Z Alrina zbyla hromádka kousků a ten jeho dveřník se změnil v něčí oběd,“ shrnul ranní události.<br />
„Cože? Něco je sežralo?“<br />
„Jo, už to tak vypadá.“<br />
„A co to bylo, nevíš, že ne?“<br />
„Ne, říkal jsi přece, že od toho máme dát ruce pryč.“<br />
„Ale taky jsem slyšel, že se stále vyptáváš,“ prohodil šéf konverzačním tónem.<br />
„Vyptávám,“ přikývl Kan. „Ale to je taky všechno. Vyptávání jsi mi nezakázal.“<br />
„A zjistil jsi něco, tím povoleným vyptáváním?“ ptal se šéf, jako když nabírá med. Ale tiše klepající prsty na desce<br />
stolu dokazovaly, že začíná zuřit.<br />
„Nic moc. Nikdo nic neviděl ani neslyšel. Ti, co to potkali, jsou po smrti.“<br />
„Takže v tom jede ta bestie?“<br />
„Jsem si tím jist.“<br />
„Tak ti znovu říkám, nestarej se o to, jasný!?“<br />
„Jasný, šéfe.“<br />
„A vypadni.“<br />
„Jdem,“ pokynul Kan svému doprovodu, vyšli na chodbu, seběhli schody a vyšli na ulici.<br />
„Skutečně toho necháš?“ zeptal se o dva bloky dál Eras.<br />
„Ani náhodou,“ odpověděl Kan.<br />
„Jak to šéfovi vysvětlíš?“<br />
„Nijak,“ pokrčil rameny. „Buď se o tom nedozví, nebo mě seřve. Nebude to poprvé.“<br />
Chlapi se na sebe podívali a mysleli si své. Tlupou se poslední dobou šířily různé drby a zvěsti, ale bylo lepší se tvářit,<br />
že jste nic neslyšeli a neviděli.<br />
Došli k věži a Kan vystoupal do podkroví. Nejprve se pečlivě rozhlédl, zda mu v příbytku zase něco nezmizelo, nebo<br />
naopak nepřibylo, ale během dne by se to do věže nemělo dostat. Jistě to šplhá zvenčí po zdi a tím pádem by to ve dne<br />
neušlo všeobecné pozornosti. Život v podkroví vysoko nad střechami okolních domů měl tu výhodu, že jste se nemuseli<br />
obávat útoku ze stoky. Věž ani nebyla na stoku připojená, takže by se útočník musel prohrabat.<br />
Pak si dřepl k truhličce s penězi a otevřel ji. Přepočítal váčky a rukou si ověřil jejich objem. Pak je všechny prohlédl,<br />
ale jen se ujistil, že ať už ve městě řádí cokoli, po penězích to nejde. Odpočítal několik mincí a vhodil je do váčku<br />
u pasu, aby měl dostatek hotovosti na mapu pro případ, že by Lafavel změnil názor a požadoval větší sumu. Nakonec<br />
se Kan natáhl na lůžko a zíral do stropu. Během dne se téměř nezastavil a potřeboval si trochu vydechnout, aby<br />
se na cizím území pohyboval s jasnou hlavou a odpočinutými svaly. Nedělal si žádné iluze o odvaze Seddových mužů.<br />
Měl tu čest zkřížit meč s celou řadou z nich, a všichni do jednoho utíkali domů bez zbraně a s nějakým tím šrámem<br />
na památku, pokud se tedy domů vůbec dostali. Ale jestli už vědí, že se k nim chystá, jistě zkusí luk a šípy, nebo spíš<br />
kuši, se kterou se dá číhat déle a pohodlněji. To by jim bylo podobnější. Zabít ze zálohy, střelit oběť do zad.<br />
Kan si odfrkl a myslel si něco velmi neslušného o všech, kteří nejsou schopní zabít soupeře v čistém zápase, tváří<br />
v tvář, jeden na jednoho.<br />
Po setmění, když v ulicích opět svítily louče a osvětlovaly vchody do nočních podniků, vyšel Kan s doprovodem<br />
z věže a společně zamířili k Dobytčímu trhu. Přes něj vedla nejkratší cesta k Lafavelovi. Seddovo území začínalo tři ulice<br />
za Dobytčím trhem, což Sedda dovádělo k zuřivosti. Šéf měl z trhu bohaté příjmy a Sedd se musel spokojit s jen<br />
několika menšími akcemi, které se konaly na jeho území jednou za několik měsíců. Neustále proto posílal své muže<br />
k Dobytčímu trhu, aby z něj šéfa vystrnadil, ale prozatím se mu to nevedlo.<br />
Muži přešli náměstí osvícené měsíčními paprsky a vstoupili do temných uliček na druhé straně. Jedno se muselo šéfovi<br />
nechat. Na jeho území bylo nesrovnatelně více dílen, hospod, krčem a různých dalších podniků, než na území kterékoli<br />
jiné tlupy. A nebylo to jen tím, že bylo šéfovo území tak velké.<br />
Uličkami procházeli tiše a drželi se při zdech. Boty s měkkou podrážkou tlumily zvuk kroků a dlouholetý cvik v tichém<br />
pohybu městem také přinesl své ovoce. Lafavel sídlil půldruhé míle hluboko v Seddově území, ve změti uliček<br />
tak úzkých, že se v nich ani nedalo pořádně bojovat. Uličky se klikatily ze strany na stranu, takže nikdy nebylo vidět<br />
dál, než na nějakých deset nebo patnáct kroků. To sice mělo výhodu, že se zde nedal použít luk, ale zase jste si nikdy<br />
nebyli jisti, zda na vás za nejbližší zatáčkou nečeká nabroušená dýka. Všichni proto postupovali s meči v rukách<br />
a navzájem se kryli. Kan šel v čele, a když se před nimi objevily dveře do čarodějova domu, dovolil si přepych oddechu.<br />
Podobně jako u Alrina, i zde se nad dveřmi vznášel obláček magie, ve kterém se pohybovaly hvězdičky. Kan nevěděl,<br />
proč to tak je, ale každý čaroděj ve městě si takto značil vchodové dveře. Přesunuli se ke dveřím a Eras do nich<br />
kopl.<br />
Kan zatím sledoval okraje střech nad jejich hlavami, zda se některý ze stínů nepohne.<br />
-62-
Zdeněk Jukl<br />
Dveře se otevřely a objevil se Lafavelův učeň. Poznal Kana a tiše mu pokynul, aby vstoupil. Za svým velitelem<br />
vstoupili i všichni chlapi jeho doprovodu. Amash zůstal u dveří na stráži a kontroloval ulici několika špehýrkami, které<br />
měl čaroděj nejen ve dveřích, ale i ve zdech vedle dveří, a mohl tak přehlédnout celou plochu ulice kolem dveří. Dokonce<br />
měl špehýrky kousek nad zemí, takže i kdyby si někdo dřepl na paty, aby ho nebylo ze špehýrky ve dveřích vidět,<br />
a chtěl si počkat, až se dveře otevřou, neukryl by se.<br />
„Vítej v mé pracovně,“ přivítal Lafavel Kana až nezvykle nadšeně. Dokonce vstal ze svého křesla a přešoural<br />
se místností, aby mu potřásl rukou. Lafavel byl skutečně starý čaroděj. Tradovalo se, že je mu přes tři sta let, a že prý<br />
tak dlouhý život vyhrál v kartách nad smrtí. Kan si ho podezřívavě prohlédl, ale ruku mu podal a oplatil mu způsob přivítání.<br />
„Jsem velmi poctěn, že jsi mě pozval do svého království,“ odpověděl a nechal se čarodějem vést k židli<br />
u stolu, na němž ležela rozvinutá mapa Mykashe, kterou si chtěl Kan koupit. Čaroděj se usadil v křesle a učedník mu<br />
podal nějakou knihu, kterou si čaroděj položil na nohy.<br />
„Projevil jsi přání, koupit si mou nádhernou mapu, je to tak?“ zahájil Lafavel rozhovor.<br />
„Přesně tak,“ přikývl Kan. „Potřebuji novou místo té, co mám.“<br />
„Překvapilo mě,“ usmál se čaroděj, „že zrovna ty, který se pohybuješ městem den co den, potřebuješ tak dokonalou<br />
mapu. Obvykle lidem jako jsi ty, stačí poměrně hrubá mapa, která se vejde do tašvice a jsou na ní hlavní orientační<br />
body, jako věže, hospody, brány a podobně.“<br />
„To je pravda,“ přikývl Kan. „Ale já potřebuji znát přesné polohy ulic. Však víš, jak se šéfové tlup neustále hádají<br />
a bojují o větší území. Ve staré mapě jsem měl zakreslené hranice, ovšem po tolika letech, co ji používám, se téměř rozpadla.<br />
Tahle by mi mohla vydržet déle, nebo ne?“<br />
„Ta ti vydrží velmi dlouho. Je na kvalitním pergamenu, sám vidíš, jak dokonale jsou jednotlivé kusy kůže spojeny.<br />
Ke kreslení map používám ty nejlepší barvy a míchám je podle vlastního receptu. Ta tě ještě přežije a tím nechci naznačit,<br />
že se šermíři nedožívají vysokého věku.“<br />
„Takže se dohodneme na placení?“<br />
„Nejprve bych rád věděl, co s takovou mapou budeš dělat. A prosím, nekrm mě tou pohádkou o kreslení hranic.<br />
Na to jsem přece jen poněkud starý.“<br />
Kan ho chvíli pozoroval odhadujícím pohledem a nakonec se rozhodl říct mu pravdu. Lhát čarodějům se totiž zásadně<br />
nevyplácelo.<br />
„ Asi už víš, že u nás něco žere lidi, nebo se to k tobě ještě nedostalo? Dost bych o tom pochyboval.“<br />
„Něco málo jsem o tom slyšel,“ přikývl čaroděj. „Doneslo se mi, že ráno zemřel sám Alrin, ale důvod smrti jsem<br />
se nedozvěděl. Byl jsi prý u toho, když ho našli, nebo mi neřekli pravdu?“ Po poslední větě loupl okem po učedníkovi.<br />
„Ne, přišel jsem až mnohem později. Našel ho Elefel a teď se koupe v Alrinově magii.“<br />
„Ano, jistě, to je mu podobné,“ zamračil se Lafavel. „Elefel byl vždy tak trochu zmetek. A jak tedy Alrin zemřel?<br />
Byl to vynikající čaroděj, možná by to jednou dotáhl i na prvního čaroděje ve městě, snad i v království. Měl před sebou<br />
slibnou budoucnost.“<br />
„Něco ho roztrhalo na kusy a jeho dveřníka, nebo kdo to byl, to částečně sežralo.“<br />
„Podivné,“ zamračil se čaroděj. „Roztrhalo, sežralo, kdo, co a proč?“<br />
„Kdo nebo co, to nevíme,“ řekl Kan ne tak docela podle pravdy, „a proč, to si jen domýšlíme. Něco to hledalo, nevíme<br />
ale, co to bylo. Alrin však pro mě vypracoval seznam míst v tomto městě, kde si ten tvor měl označit teritorium. Ten<br />
seznam mám, ale má mapa je příliš stará a hrubá, než aby se dala použít.“<br />
„S Alrinem jste se rozhodli toho tvora vystopovat?“ pozvedl Lafavel jedno obočí.<br />
„Byl to vlastně jeho nápad. Přišel na to, že si ten tvor značí území lebkami a pokusil se je najít.“<br />
„Zajímavé,“ usmál se čaroděj. „Nikdy jsem neslyšel o tvoru, který by si značil území tak podivným způsobem. Takové<br />
hlouposti si vymýšlejí lidé. Povíš mi o tom něco víc?“<br />
„Udělal bych to jen velmi nerad,“ přiznal se Kan.<br />
„A proč?“<br />
„Protože někteří z těch, co mi v hledání nějakým způsobem pomáhali, byli buď zabiti, nebo vyhnáni z města.“<br />
„Tak to je ještě zajímavější. Alrin byl zabit, kdo byl tedy vyhnán?“<br />
„Kyath, liškodlak a hrdina. Chtěl jsem s ním mluvit, ale chytilo ho to na cestě z hospody do mé věže a přinutilo<br />
opustit město během hodiny. Pak se to za něj převléklo a počkalo to na mě u hospody. Mělo to jen hodinu, aby se to<br />
na mě připravilo, ale dostalo mě to a klidně se k tomu přiznám.“<br />
„Začínám se bavit!“ vykřikl náhle Lafavel a skutečně se rozesmál. Kan s doprovodem i jeho učedník na něj zůstali<br />
nechápavě koukat.<br />
„Tohle by se mělo někam napsat! Jsem na světě tak dlouho, ale takovou hru se mnou ještě nikdo nehrál. Docela ti závidím!“<br />
chechtal se čaroděj a plácal rukou do knihy.<br />
„Můžu vědět, co je na tom k smíchu?“ zeptal se Kan chladně.<br />
„Pokud máš v hlavě mozek, přijdeš na to sám. A brzy, řekl bych. Vede tě to jako drahého psa na provázku. Dává ti to<br />
stopy, uhlazuje pěšinky, dokonce se to s tebou setká, aby ti poradilo jak dál! Tohle bude moje smrt!“ Kan na něj hleděl<br />
-63-
Horší než smrt<br />
jako na šílence a čaroděj se tak téměř choval. Učedník k němu musel přistoupit a sebrat mu knihu, protože hrozilo,<br />
že spadne na zem. Pak svému mistrovi podal sklenici vody, protože se jeho smích změnil v záchvat kašle.<br />
Čaroděj několika doušky uklidnil podrážděné hrdlo a znovu se zahleděl na Kana. Koutky mu však stále cukaly<br />
a bylo vidět, že se musí přemáhat, aby se nezačal smát nanovo.<br />
„Můj milý Kane, takhle jsem se nezasmál několik desetiletí. Už jsem si skoro zoufal, že jsem viděl a slyšel všechno,<br />
co je na tomto světě k pobavení a rád bych ti poděkoval, že jsi mě vyvedl z omylu. Hned je mi lépe!“ Znovu se začal<br />
tiše smát, ale dusil to v sobě natolik úspěšně, že se po chvíli uklidnil.<br />
Za to Kan se nebavil. Koukal jako čert, protože nechápal ani slovo. Jen měl pocit, že si z něj Lafavel dělá legraci.<br />
„Podívej,“ pokračoval čaroděj, „tu mapu si vezmi a užij ji ve zdraví. Nech mi tady těch padesát zlatých a je tvá. Dal<br />
bych ti ji levněji, to vyprávění za to stálo, ale když jednou stanovím cenu, již ji neměním.“<br />
„A prozradíš mi, co tě tak pobavilo?“ zeptal se Kan, zatímco otevíral měšec a začal z něj vybírat mince.<br />
„Ne,“ usmál se znovu Lafavel. „Přijdeš na to sám a až to bude za tebou, jistě se budeš smát také.“<br />
„Tím si nejsem tak jist,“ zabručel Kan pochybovačně a odpočítal na mapu padesát zlatých mincí. Lafavel kývl<br />
spokojeně hlavou, učedník obnos shrábl do dlaně a odnesl. Než se vrátil, stočil Kan mapu do ruličky a zajistil ji<br />
bronzovým prstencem.<br />
„Dám ti radu do života,“ řekl čaroděj a vstal z křesla. Kan se k němu obrátil.<br />
„Nevím, kam až ses ve svých úvahách dostal, ale vidím na tobě, že jsi blízko a sám to tušíš. Doufám, že ti ta mapa<br />
a seznam skutečně pomohou. Ať už se kolem tebe pohybuje cokoli, je to tak blízko, že by sis na to mohl snad i sáhnout,<br />
jen kdybys věděl, kam a hlavně kdy natáhnou ruku. Přeji ti mnoho štěstí.“<br />
„Děkuji,“ odpověděl Kan, který byl takovým proslovem zaskočen a vyveden z rovnováhy. Potřásl si s čarodějem rukou<br />
a pak i se svými muži odešel. Ulicí procházeli stejně tiše, jako cestou k čaroději.<br />
„Mistře?“ ozval se učedník, když poslední z Kanových mužů odešel a dveře byly opět pevně zavřené a zajištěné.<br />
„Ano?“<br />
„Vy skutečně víte, co si s ním takhle hraje?“<br />
„Ne, nemám potuchy, co to může být, ale vidím v tom jasný úmysl. Táhne ho to k sobě. Ten tvor chce, aby ho našel<br />
právě Kan. Možná to má něco společného s jeho minulostí, kdo ví.“<br />
„A co vás tedy tak pobavilo?“ nechápal učedník. Mistrovi opět zacukaly koutky.<br />
„To, jak se to kolem něj stále motá. Je to divné. Na jednu stranu ho to ohrožuje na životě, zabíjí mu to bojovníky, likviduje<br />
to jeho zdroje informací, ale současně jsem z Kana cítil, že ten tvor u něj musel být velmi blízko. Až děsivě<br />
blízko, doslova na délku paže a Kan to moc dobře ví. Přitom je stále naživu a nemá ani škrábnutí.“<br />
„Proč by to někdo dělal?“ nechápal stále učedník.<br />
„Jsou věci, mezi nebem a zemí, které se nepovolaný nedozví. A nám nebylo souzeno, abychom se to dozvěděli.<br />
Vzpomeň si na Kanova slova. Každý, kdo mu pomáhal a na něco přišel, byl zabit nebo vyhnán. Jistě tím myslel lidi<br />
mimo šéfovu tlupu. A to jsme i my.“<br />
„Vy si myslíte, že ho to sledovalo až sem?“<br />
„Jsem si tím dokonce jist,“ usmál se čaroděj. „Dnes zajistím náš příbytek bojovými kouzly a den nebo dva sem nikoho<br />
nepustíme. Ale hned ráno se projdeš po okolí a budeš se pořádně dívat.“<br />
„Proč? Budu hledat něco nezvyklého?“<br />
„Ne, bude to věc v této čtvrti poměrně běžná. Budeš hledat mrtvoly.“<br />
„Proč mrtvoly?“ vyděsil se učedník.<br />
„Protože Sedd nemá šéfa rád a Kana nenávidí. Nenechá si ujít příležitost k jeho odstranění. Byl tu poměrně dlouho<br />
a zpět na jejich území je to dlouhá procházka.“<br />
„Vy myslíte, že najdu Kana a jeho muže?“<br />
„Ne, jsem si jist, že najdeš ty, které Sedd pošle, aby Kana zabili a nezemřou mečem ani dýkou.“<br />
Kanova skupina opatrně procházela ulicí a držela se ve stínech. Několikrát se jim zdálo, že slyší něčí kroky, ale<br />
nikoho neviděli. Kan však jednou zahlédl nějaký pohyb v ulici za nimi a byl si téměř jist, že se nějaký stín ukryl za rohem<br />
domu.<br />
„Jdou po nás,“ zasyčel na své muže. Ti jen přikývli a pevněji sevřeli meče.<br />
Pokračovali dál a dávali si pozor, aby se příliš neodkryli. Právě procházeli kolem domu s vytlučenými okny v přízemí,<br />
když Kan zaslechl další zvuk. Byl to ošklivý zvuk odjišťované kuše. * Ale než stihl udělat cokoli na svou obranu, vyletěl<br />
z okna domu šíp. Mířil však vysoko a zmizel kdesi ve stínech. Zaslechli jen tupé zadunění, jak se do čehosi zabodl.<br />
* Nebyla to klasická kuše, nýbrž speciální zbraň, vyráběná v Mykashi na zakázku. Běžné kuše neměly pojistky,<br />
maximálně si kušiník vkládal kousek dřeva mezi spoušť a pažbu, aby nevystřelil předčasně. Zbraň, kterou Kan slyšel<br />
odjišťovat, byla menší a celokovová. Do války se nehodila a neměla ani nijak zvláštní dostřel. Byla však velmi<br />
oblíbená mezi nájemnými vrahy pro své malé rozměry, kdy se vešla pod plášť a nikdo si jí nevšiml. Proto také byla<br />
vybavena pojistkou, aby náhodou nespustila předčasně a nezastřelila svého majitele.<br />
-64-
Zdeněk Jukl<br />
„O fous,“ sykl Eras, stojící těsně u Kana a přidal do kroku. Kan vykročil za ním, ale po několika krocích se zastavil<br />
za sloupem a podíval se do oken domu.<br />
V okně, z něhož vylétl šíp, zářily dva rudé body. Oči, uvědomil si, když oba body současně na chvilku zmizely<br />
a znovu se objevily na stejném místě.<br />
Kan ctil své soupeře. Vystoupil ze stínu, přiložil jílec meče na srdce a pak sekl zbraní šikmo napříč před tělem a zastavil<br />
ji špicí k zemi. Šermířský pozdrav podle pravidel. Body se pohnuly. S trochou dobré vůle si mohl myslet,<br />
že hlava, ke které patřily, přikývla.<br />
Obrátil se a spěchal za svými muži. Neviděl tak, jak něco mohutného proskočilo oknem a okamžitě to zmizelo<br />
ve stínech.<br />
O ulici dál Eras, nyní jdoucí v čele, zakopl o oblý balvan a zasakroval, protože málem upadl. Vztekle do balvanu<br />
kopl a narazil si palec.<br />
„Tohle je děsná čtvrť,“ zasyčel, ale Amash, stojící za ním, si přitiskl prst na ústa, aby byl zticha a ukázal na ulici.<br />
Balvan se právě zastavil a Eras poznal, že zakopl o lidskou hlavu. Vzalo ho to takovým způsobem, že udělal krok vzad<br />
a opřel se rukou o zeď za zády. Okamžitě se však odtáhl.<br />
„Co je?“ ptal se Alro. „Proč se nejde?“ Pak si všiml lidské hlavy.<br />
„Hernajs, co to je?“ vrčel Eras. Posunul se k okraji stínu, ve kterém se ukrývali, a vystrčil dlaň na světlo. Pokrývalo<br />
ji cosi tmavého a lepkavého.<br />
„Co to říkal ten čaroděj?“ podíval se Alro na Kana. „Uhlazuje ti to pěšinku, jo?“<br />
„No a co mám dělat,“ bránil se Kan. „Buďte rádi, že je to dostalo dřív, než oni dostali nás.“<br />
„Ale proč nás to teď chrání? Aby nás pak mohlo v klidu sežrat?“ chtěl vědět Alro a ostatní za ním přikyvovali.<br />
„Nemám potuchy,“ krčil Kan rameny. „Nechápu to o nic víc, než vy. Ale jsme na cizím území a měli bychom odtud<br />
urychleně vypadnout. Protože to, co zabilo tohohle chlápka, zabilo i toho s kuší, takže to teď stojí někde za rohem, sleduje<br />
nás a nejspíš i slyší.“<br />
Kan ani netušil, jak blízko ten tvor v tu chvíli byl. Stáli u rohu domu, za nímž vedla úzká ulička, díky vysokému<br />
domu dokonale temná. Jen ten, kdo by měl výjimečně dobrý zrak, by si všiml o něco temnějšího stínu u zdi. Od Kana<br />
a ostatních ho nedělily víc než tři kroky. Kanova slova stín zřejmě zaskočila, protože se na chvíli přikrčil, snad<br />
v obavě, aby nebyl spatřen. Narovnal se až ve chvíli, kdy se čtveřice dala opět do pohybu.<br />
„Kolik na nás asi Sedd poslal chlapů?“ mudroval tiše Eras.<br />
„Doufej, že dost, aby se to nažralo a na nás už to nemělo chuť,“ opáčil Amash.<br />
„Tak to vás zklamu,“ usmál se Alro. „Pokud je to skutečně dlak, tak ten bude zabíjet i jen pro potěchu ze zabíjení.“<br />
„Ty víš, jak uklidnit,“ odsekl Eras.<br />
„Nehádejte se,“ sykl Kan. „Ještě pět ulic a jsme doma.“<br />
Jenže zrovna o ulici dál narazili na skupinu bojovníků. Nebylo pochyb o tom, že na ně čekají.<br />
Nyní již nemělo cenu ukrývat se. Kan před vystoupením ze stínu opřel mapu o stěnu a společně pak vystoupili před<br />
čekající osmici chlapů.<br />
„Asi nás nenecháte projít, že ne?“ zeptal se čistě formálně Kan. Vazoun stojící proti němu, který skupinu nejspíš<br />
vedl, zakroutil mlčky hlavou. Kan tedy vytáhl meč a počastoval svého soupeře dokonalým pozdravem. Mělo to na něj<br />
stejný účinek, jako dopad sněhové vločky na skalní masiv. Vazoun jen luskl prsty a pohnul ukazováčkem ke Kanově<br />
skupině.<br />
Obě skupiny se okamžitě promíchaly. Každý bojoval jinak, jinde, ale hlavně jak nejlépe dovedl. A Kanova osobní<br />
stráž uměla bojovat více než dobře. Ovšem ani jejich soupeři nebyli žádní začátečníci a Kan rychle pojal podezření,<br />
že nejsou členy Seddovy tlupy, ale že se jedná o nájemné bojovníky. On sám se musel vyrovnat s vazounem, který<br />
si ho evidentně vyhradil sám pro sebe, a ostatní útočníci se věnovali jen jeho doprovodu.<br />
Ulicí se nesl třesk zbraní a tlumené nadávky, když se někomu něco nepovedlo, nebo naopak, když se soupeři něco<br />
povedlo až příliš dobře. Ale brzy se začaly dít podivné věci. Alro prudkým výpadem zatlačil jednoho soupeře do vedlejší<br />
uličky, ale pak musel hbitě uskočit a obrátit se, aby se ubránil útoku dalšího muže. Ten byl v boji slabší, než první<br />
muž a udělal chybu, kterou Alro bleskurychle ztrestal sekem na krk. Muž padl se zachroptěním k zemi a držel si dlaň<br />
na hrdle. Alro se rychle obrátil k uličce, odkud očekával výpad prvního útočníka, ale viděl jen boty vyhlížející ze stínu.<br />
Rozhlédl se a zjistil, že o něj právě v té chvíli nikdo nejeví zájem. Přiskočil k mrtvému. Měl rozpáraný trup od hrdla<br />
po třísla, všechen obsah břicha ležel na ulici kolem něj a v jeho očích Alro viděl překvapení a úžas. Rozhlédl se po uličce<br />
a rozpoznal, že je plná nějakých předmětů. Za každým z nich, nebo spíš, každý z nich, mohl být útočníkem.<br />
„Dík,“ zabručel rozpačitě, protože došel k závěru, že by neměl odejít jen tak.<br />
Podobný scénář se opakoval o chvilku později. Amash ustupoval před třemi útočníky, kteří ho tlačili podél domu.<br />
Jako většina, i tenhle měl okna bez jakéhokoli zakrytí. A když se jeden z útočníků dostal těsně k parapetu, byl prudce<br />
vtažen dovnitř. Amash si toho sotva všiml, protože se právě věnoval odrážení útoku zbylých dvou mužů a tenhle třetí<br />
se mu podél zdi chtěl dostat blíž k tělu. Ale všichni si všimli mrtvého těla, které vylétlo z okna a srazilo oba útočníky<br />
k zemi.<br />
-65-
Horší než smrt<br />
„Do hajzlu!“ vyjekl Amash, který neměl ani zdaleka tak dobré sebeovládání jako Alro a hleděl se dostat od podivného<br />
domu co nejdál.<br />
Uvolnění Alro s Amashem spěchali na pomoc Erasovi, který bojoval se dvěma soupeři ve středu ulice. Jejich příchod<br />
zcela změnil poměr sil a útočníci byli rychle zlikvidováni.<br />
Nyní zbýval jen Kan s vazounem. Jejich souboj byl mnohem pomalejší, protože oba patřili k těm zkušenějším. Více<br />
méně se stále jen oťukávali a zkoušeli protivníkovy reakce. Ani jeden se dosud nepokusil o skutečný výpad. Kroužili<br />
kolem sebe, ani na chvíli nezůstali klidně stát a Amash si uvědomil, že se blíží k domu, u kterého před chvíli bojoval on<br />
sám.<br />
„Brzy to asi bude hodně zajímavé,“ řekl tiše.<br />
„Proč myslíš?“ zeptal se Eras.<br />
„Vidíš ty tři na zemi?“<br />
„Jo a co?“<br />
„Nezabil jsem ani jednoho.“<br />
„Cože?“ vyjevil se Eras.<br />
„Něco jednoho útočníka vtáhlo oknem do domu, zabilo a pak jím srazilo k zemi ty zbylé dva.“<br />
Všichni tři se podívali na ležící těla. To na vrchu mělo utržené hrdlo a rozevřenou hruď.<br />
Kan s vazounem se zrovna v tu chvíli dostali k oknům a Kan došel k závěru, že si je dostatečně jist, aby mohl zaútočit.<br />
Odrazil soupeřovu čepel, současně provedl úkrok, zavázal si vazounovu zbraň svou, protočil meč a bodl. Dokonale<br />
provedeno a jeho čepel zajela vazounovi do místa na horním okraji hrudního koše, kde ho již nechránila silná kožená<br />
vesta. Kan chytil čepel soupeřovy zbraně dlaní druhé ruky a opřel se do svého meče. Hrot jeho zbraně projel vazounovi<br />
krkem a vyjel z těla na druhé straně.<br />
Prudce zbraň vytáhl, čímž vazounovi rozřízl zbytek hrdla, současně mrtvému vytrhl z ruky jeho vlastní meč a ustoupil<br />
o dva kroky. Vazoun se sesul na dlažbu.<br />
Kan si vydechl a pohodil ukořistěnou zbraní v ruce. Byla to dobrá zbraň, jistě velmi drahá a dobře udržovaná. Hodlal<br />
ji uložit k ostatním ve své sbírce. Vzdal soupeři poslední čest a přitom se na chvíli podíval do okna nad mrtvým. Zářily<br />
v něm dva rudé body, ale po chvíli se pohnuly a Kan poznal, že to, co je uvnitř, odešlo, aniž by vydalo jediný zvuk.<br />
„Měli bychom odtud vypadnout,“ ozvalo se mu za zády. Rychle se obrátil a uviděl Alra s mapou v ruce.<br />
„Taky jste to zvládli?“ zeptal se a teprve nyní měl čas rozhlédnout se po bojišti.<br />
„Jo, ale ne tak docela sami,“ odvětil Alro. „Jednoho mého soupeře něco rozpáralo jako králíka k obědu.“<br />
„Jsem na tom podobně,“ přidal se Amash. „Sám vidíš, jak dopadli moji protivníci,“ ukázal na blízkou hromadu těl.<br />
Kan krátce pohlédl na vrchní tělo a pak se podíval na Erase.<br />
„Já bojoval zcela sám, dokud mi tihle dva nepřišli na pomoc.“<br />
„Jdeme domů, snad už nás nebude nikdo otravovat.<br />
Neotravoval. Zbytek cesty proběhl téměř v klidu, pomineme-li krátkou epizodu, kdy potkali jednoho zloděje, který<br />
právě vybíhal z domu i s lupem a narazil přímo do Kana. Ten ho jen odstrčil, počastoval několika tichými nadávkami<br />
a nechal běžet.<br />
Ve věži se Kan usadil ve svém podkroví a jeho doprovod se rozmístil po věži. Všichni do jednoho měli hroznou chuť<br />
na pivo, ale půlnoc dávno minula a ani u Umrlce by je Azal nepřivítal s otevřenou náručí. Nakonec se stejně rozhodli,<br />
že si pro pivo pošlou. Vytáhli jednoho zelenáče, který měl v přízemí službu a hlídal, vybrali mezi sebou peníze, vrazili<br />
mu ten největší džbán, který ve věži našli a poslali ho k Umrlci pro vévodské.<br />
Pokud nepili přímo u baru, tak za pivo platili. Alespoň Azalovi, ale jen za vévodské.<br />
Kan si v podkroví vyrobil provizorní stůl tím, že přes trámy položil několik prken a na něm rozvinul mapu. Objevil<br />
se na ní tmavší flek a pokusil se ho smést rukou, ale rozpadl se. Kan tedy rozsvítil lampu a podíval se na flek v jejím<br />
svitu. Byly to vlasy. Pramen tmavě hnědých vlasů.<br />
„Měl jsem tu mapu dát víc stranou, příště tam najdu mrtvolu,“ zavrčel, uchopil vlasy a pustil je na podlahu vedle<br />
stolu. Pak si na mapu položil Alrinův seznam a dal se do práce.<br />
Zhruba po hodině se na schodech objevilo světlo a vystoupal po nich Alro. V jedné ruce nesl pochodeň, kterou si svítil<br />
na schodech a ve druhé cínový korbel vévodského.<br />
„Tady nesu něco na nervy,“ pronesl a opatrně položil korbel na kraj stolu, aby nepoškodil mapu. Kan mu hned neodpověděl.<br />
Seděl u mapy s hlavou v dlaních, oči zabodnuté do pergamenu.<br />
Alro přenesl pohled na mapu. Viděl v ní tečky udělané tuhou, kterou měl Kan neustále při sobě. Byla to obyčejná<br />
levná tuha, dost měkká a hrozně špinila ruce, protože neměla žádný obal. Kan ji proto zabalil do proužku plátna, které<br />
na ni upevnil voskem. Provizorní tužka ležela vedle mapy i se seznamem. U každé tečky byla čárka. Většinou byla jen<br />
jedna, pouze u jedné jich bylo víc.<br />
„Co to je?“<br />
„To kdybych tušil,“ odtušil Kan unaveně.<br />
-66-
Zdeněk Jukl<br />
„Podle Alrina měly ty lebky označovat teritorium toho tvora?“ zeptal se znovu Alro a již nepoužil slovo bestie nebo<br />
zabijáka. Pomohlo mu to v boji, a toho by skutečná bestie v pravém slova smyslu asi nebyla schopná. Vrtalo mu to<br />
hlavou celou dobu. Stejně jako Amashovi. Jediný, kdo nezměnil názor, byl Eras.<br />
„Hm.“<br />
„Tak proč jsou ty tečky po celém městě?“<br />
„Mě se neptej,“ zavrčel Kan.<br />
Alro natočil hlavu, aby vylepšil úhel pohledu. „Je to spíš jako pruh,“ prohlásil po chvíli studia. „Teritorium bych čekal<br />
kruhové, s doupětem ve středu, ale tohle je pruh napříč celým městem.“<br />
„Hmm.“<br />
Alro se obrátil a už stál na druhém schodě, když se zastavil, obrátil a podíval se znovu na mapu.<br />
„Hrozně mi to připomíná takovou zábavu z nudy, kterou často vidím u noviců v chrámu.“<br />
„Hmm…. Cože?!“ Kan sebou trhl, jako by se probudil ze snu.<br />
„Když se ti neřádi nudí, dělají na tabulky tečky a pak je nahodile spojují. Většinou z toho vyjde čmáranice, ale nevěřil<br />
bys, jak dlouho se tím dokáží bavit.“ Pak se Alro obrátil a sestoupil po schodech.<br />
Kan nad jeho slovy chvíli přemýšlel a hleděl do mapy. Spojit body už zkusil a vyšla mu z toho rozšlápnutá pavučina.<br />
Teď ho napadla jiná věc. Bodů uvnitř obdélníkové plochy bylo příliš mnoho. Co kdyby pomohlo…. Uchopil tužku a začal<br />
je velmi opatrně, aby mohl čáry snadno odstranit, spojovat.<br />
Ponocný na náměstí ohlásil druhou hodinu noční a Kan seděl u mapy, jako by spolkl jeden ze svých mečů. Trvalo mu<br />
to snad hodinu, ale nyní před sebou viděl něco, z čeho mu běhal mráz po zádech. Mysl mu jela na plné obrátky a pročesávala<br />
paměť. Jednotlivé střípky, rozhovory, vzpomínky a pocity se při pohledu na mapu spojovaly a konečně začínaly<br />
dávat nějaký smysl. Uznával, že staví na vodě. Všechno stálo na jednom jediném předpokladu, který, pokud<br />
se ukáže jako chybný, ho může stát život. Pak si na něco vzpomněl. Zvedl lampu. Když ji vracel na stůl, pohrával mu<br />
na rtech mírný úsměv.<br />
Stočil mapu, zajistil ji prstencem a uložil za trám. Pak zalovil pod oblečením a vytáhl přívěšek na koženém řemínku.<br />
Nosil ho od dětství. U nich doma nosil takový každý. Omotal řemínek kolem dlaně a odložil ho na stůl. Pak k němu<br />
položil ještě stříbro ze šéfovy pokladnice. Chvíli na předměty zamyšleně hleděl, ale pak vstal pevně rozhodnut to dnes<br />
ukončit.<br />
Sešel ze schodů a okamžitě se k němu přidali jeho nejbližší.<br />
„Musím si něco zařídit a musím tam jít sám. Počkejte tu na mě,“ přikázal.<br />
„Vážně si myslíš, že ti na to skočíme?“ ozval se Alro. „Jdeš si pro tu potvoru, ale sám na ni nestačíš.“<br />
„To je rozkaz!“ vyštěkl Kan s tváří staženou vztekem. S jeho doprovodem to cuklo. Znali ho léta a nikdy takhle nekřičel.<br />
Naopak, místo křiku většinou používal jízlivost.<br />
„Dobrá,“ odpověděl za všechny Eras. „A můžeme vědět, do kdy na tebe máme čekat?“<br />
„Pokud se nevrátím do poloviny dopoledne, rozdělte si mé věci v podkroví rovným dílem. Už je nebudu potřebovat.“<br />
S tím se obrátil a vyšel z věže.<br />
Nejprve zamířil do středu šéfova území, ale když si byl bezpečně jist, že ho nikdo nesleduje, změnil směr chůze<br />
a přidal do kroku. Nyní mířil k vnitřnímu opevnění. Nebyla to až tak dlouhá cesta, ale dával si pozor, aby na nikoho<br />
nenarazil. Za necelou půlhodinu dorazil k cíli.<br />
Přímo před ním se tyčil polorozpadlý dvůr jednoho dávno nepoužívaného ungeltu. V době, kdy ještě město mělo jen<br />
jednu linii opevnění, sem zajížděli kupci. Nesměli se ubytovat nikde jinde, než tady. Zde také skladovali své zboží, případně<br />
ho prodávali a také zde odváděli dovozní daň. Když vzniklo vnější opevnění, byly všechny celnice přestěhovány<br />
před novou linii hradeb a byl zvýšen jejich počet. Než mohli kupci projít branami a zamířit k tržišti, museli projít celnicí<br />
a zaplatit daň.<br />
Pokud si Kan pamatoval, byla stará celnice zcela opuštěná. K bydlení se nehodila. Spodině se zde nevedlo, protože<br />
budova stála jen několik desítek kroků a v praxi na dohled od jedné z bran do vnitřního města. Chodilo kolem ní mnoho<br />
lidí, vedla tudy hlavní ulice od brány, procházející kus cesty odtud Dobytčím trhem. Občas na ní Kan viděl hrající si<br />
děti, ale to jen velmi zřídka.<br />
Stál ukrytý ve stínu a pozoroval temnou kulisu před sebou. Nikdy v ní nebyl. Neměl k tomu důvod. Navíc nemusel<br />
být zednářský mistr, aby poznal, že zdi nemají valného ducha a pohybovat se mezi nimi je holý nerozum.<br />
Nakonec se zhluboka nadechl, srovnal si opasek s mečem, zkusil, zda jde zbraň volně vytáhnout a vykročil stínem<br />
k budově.<br />
Prošel bývalou branou, uzavírající vstup do průjezdu, kterým prošel až na dvůr. Byl úplně prázdný, osvětlený svitem<br />
měsíce, který se právě včera přehoupl přes úplněk, a nezkušené oko by trvalo na tom, že úplněk stále trvá. Pomalu<br />
se rozhlížel kolem dokola, až uviděl, co hledal. Z otvoru v jedné ze zdí, kde snad kdysi byly dveře, ho sledovala dvojice<br />
rudých bodů. Když jejich majitel zjistil, že si ho Kan všiml, pohnuly se a zmizely v temnotě.<br />
Kan neztrácel čas, tiše přeběhl dvůr a přitiskl se ke zdi vedle otvoru. Nyní viděl, že to skutečně kdysi byly<br />
dveře, ale někomu se asi velmi líbil jejich kamenný portál a vyboural ho, takže zde zbyla jen obyčejná díra. Za ní viděl<br />
-67-
Horší než smrt<br />
několik schodů klesající mimo dosah měsíčního světla. Na prvním schodu ležela lampička. Na první pohled zcela<br />
nová, s knotem téměř zataženým. Na jeho vrcholu skomíral drobný plamínek.<br />
Chvilku střídavě pozoroval lampu a chodbu. Pak vstoupil na schody, zvedl lampu a povytáhl knot, aby dala více<br />
světla. Schody před ním klesaly stále hlouběji a neviděl žádnou odbočku. Vykročil a v duchu uvažoval, jestli přece<br />
jenom nemá vytáhnout meč. Nebyl by mu sice mnoho platný, ale dodal by mu alespoň trochu pocitu, že se může<br />
bránit, pokud by se mýlil.<br />
Sestupoval pomalu a proto i dlouho. Chodba několikrát zatáčela a nyní z ní vedlo několik odboček. Všechny však<br />
zatarasily zhroucené stropy. Když se před ním konečně objevil konec schodiště a za ním nezhroucená chodba,<br />
na chvilku se zastavil, aby si srovnal myšlenky.<br />
Prošel portálem z velkých černých kamenů a uviděl před sebou dveře. Byly to pořádné dveře, železné, podobné<br />
těm, jaké měl Azal ve svém sklepě. Tyhle byly pootevřené a škvírou z druhé strany pronikalo světlo. Udělal poslední<br />
krok a pomalu je otevřel.<br />
Za nimi našel poměrně velkou místnost. V minulosti to musel být sklep s klenutým stropem. Ve zdech dávný stavitel<br />
vytvořil výklenky pro lahve, jaké Kan znal z vinných sklepů. Místnost byla neobyčejně čistá a docela pěkně zařízená.<br />
Stál v ní stůl a dvě židle, nějaká skříň, na podlaze pod stolem dokonce několik hovězích kůží, aby sedícího nezábly<br />
nohy. U stěny vlevo stála menší zástěna na způsob paravánu a za ní vyčnívala truhla. U stěny za truhlou viděl obrubu<br />
studny, zřejmě zdroj vody pro celnici z doby, kdy ještě nebyla chráněna městským opevněním a musela se před útoky<br />
chránit sama. Na druhé straně místnosti, proti dveřím, stála postel. A na ní s rukama v klíně seděla dívka, se kterou mluvil<br />
ráno na trhu. Vypadala úplně stejně, až na oči a oblečení. Zelenohnědá duhovka zůstala, ale zvětšila se, až vytlačila<br />
téměř všechno bělmo. Zorničky se svisle protáhly a doutnal v nich rudý svit. Namísto kroužkové zbroje, kabátce<br />
a chráničů se tentokrát oděla pouze do lehké, nebarvené plátěné tuniky, v pase stažené plátěným opaskem. A byla bosa.<br />
Chodidla se ukrývala v ovčí houni položené na podlaze před postelí. Kana napadlo, že vlastně žádnou zbroj nepotřebuje.<br />
A jako obvykle měla rozpuštěné vlasy.<br />
„Našel jsi to,“ usmála se.<br />
„Nemohla jsi to označit viditelněji,“ odpověděl a zůstal stát ve dveřích.<br />
„Nechceš vstoupit a zavřít za sebou dveře? Táhne.“<br />
Udělal jeden krok a zauvažoval, zda by ji neměl mít při zavírání dveří pěkně na očích, ale pak si řekl, že by to jako<br />
začátek rozhovoru nevypadalo dobře. Obrátil se k ní zády a zavřel a zajistil dveře. Nyní byl v pasti. Pokud se na něj<br />
vrhne, nemá nejmenší naději na únik. Když se znovu obrátil, seděla stále na posteli a evidentně se ani nepohnula.<br />
„Posaď se, prosím, ke stolu,“ pokynula mu rukou.<br />
Poslechl. Posadil se na židli, lampu postavil na stůl a meč si nastavil tak, aby ho netlačil do boku. Tím ho musel natočit<br />
do takové polohy, že ho nemohl pohotově použít a sám sebe stavěl do nevýhody. Doufal, že tím u ní získá nějaké<br />
kladné body.<br />
„Mohu se na něco zeptat?“ promluvil opatrně.<br />
„Na cokoli,“ přikývla. „Když jsi mě našel, můžeš se ptát na cokoli.“<br />
„Proč?“<br />
Dívka chvíli mlčela a jeho napadlo, zda na něj bude zkoušet oblíbenou, ale otřepanou taktiku, ‚Já ti nerozumím‘. Ale<br />
dívka po chvíli začala vyprávět.<br />
„Před třemi lety jsem byla jako ty, obyčejný člověk. Bylo mi dvacet, měla jsem milující rodinu, žila jsem si pohodlně,<br />
dokonce jsem se zamilovala do svého budoucího manžela, kterého mi rodiče vybrali, když mi bylo dvanáct. Otec<br />
chtěl syna a měl dva, ale oba zemřeli ještě v dětství, takže mě vychoval podle svého. Netvrdím, že s tím matka souhlasila,<br />
ale nemohla s tím nic dělat. Naučila jsem se jezdit na koni, střílet z luku i z kuše. Otec pozval dva nejlepší šermíře,<br />
které si mohl dovolit, aby mě učili boji. Zprvu mě to nebavilo, ale později jsem se do toho zamilovala. Jezdila jsem<br />
na lovy, uměla jsem skolit jelena jediným šípem. Učila jsem se i vládnout. Zemani sice nemají velká panství, ale otec<br />
přesto trval na tom, abych znala vše potřebné.<br />
Pak, krátce po mých dvacátých narozeninách, se něco stalo. Otec začal být podrážděný. Stále za ním jezdili nějací<br />
poslové, a když se u nás objevili, s otcem nebyla několik dní řeč. Další rok na jaře se to ještě zhoršilo. Otec je oba vyhnal<br />
se zbraní v ruce a od té doby jsme je neviděli. Naše tvrz se však začala připravovat na útok. Stále jsme měli plné<br />
sklepy. Muži byli neustále ve střehu a hlídali všechny cesty k tvrzi i kolem ní. Ale nic se nedělo. Jenže na konci léta<br />
přesto někdo zaútočil.“<br />
Odmlčela se. Kan měl pocit, že vidí v jejích očích vlhkost a moc se tomu nedivil. Vzpomínky už měly takové účinky.<br />
„Ale jinak, než jste předpokládali,“ pronesl podobným hlasem, jako ona. Podívala se na něj. „Útok přišel zevnitř.<br />
Všichni byli mrtví a tvrz lehla popelem. Brána však zůstala zavřená, na zdech nebyla jediná známka dobývání a šperky<br />
tvé matky zůstaly v troskách tvrze.“<br />
„Jak to víš?“ zeptala se překvapeně.<br />
„Dnes přijel do města jeden hrdina. Viděl tvrz čtvrt roku po události a popsal nám ji. Vesničané ho varovali, že tam<br />
řádí démon nebo ďábel. Já si teď myslím, že jsi to byla ty.“<br />
-68-
Zdeněk Jukl<br />
Sklopila hlavu a sevřela ruce v pěsti. „Byla. Ale na nic z té noci si nepamatuji.“ Pak znovu zvedla hlavu a uviděl,<br />
že má tváře mokré od slz.<br />
„Probudila jsem se druhý den. Ležela jsem v lese, pod skalním převisem. Byla jsem úplně nahá a celá od krve. Přímo<br />
vedle mě ležely lidské kosti a zbytky vnitřností. Nechápala jsem, co se stalo. Vím jen, že jsem v první chvíli hrozně křičela.<br />
Trvalo mi dlouho, než jsem se ovládla.“ Otřela si rukávem obličej a popotáhla.<br />
„Plížila jsem se lesem zpět ke tvrzi. Byla jsem daleko v lese a úplně nahá. Bála jsem se, že mě někdo uvidí. Netečou<br />
tam žádné potoky, takže jsem se nemohla ani opláchnout. Když jsem došla domů, naše tvrz ještě doutnala. Chodila jsem<br />
po spáleništi a volala rodiče, ale nikdo se mi neozýval. Všude byli mrtví, roztrhaní na kusy a částečně nebo úplně spálení.“<br />
Odmlčela se a několikrát si otřela obličej od dalších slz. Kan uvažoval, nakolik to hraje. Pokud to skutečně jen hrála,<br />
byla více než dobrá. Měl však pocit, že mu zatím nic neskrývá.<br />
„Pak jsem se opláchla ve vodě ze studny a našla si něco na sebe. Ve sklepě nebyly jen potraviny, ale i látky a oblečení.<br />
Došlo mi, že tvrz nebyla napadena, už jen proto, že jsem měla potíže se do ní dostat. Byla jsem jediná, kdo přežil,<br />
a tušila jsem, že za to mohu já. Ty jsi také z hor, takže i tobě vyprávěli historky o vlkodlacích, nebo ne?“<br />
„Nejen vyprávěli,“ odvětil. „Já je zažil. Viděl jsem několik vlkodlaků, i lidí při proměně.“<br />
„Takže chápeš, proč jsem se v tvrzi nezdržovala. Několik dní předtím mě kousl toulavý pes. Bylo to jen<br />
škrábnutí, ale když jsem viděla tvrz …,“ popotáhla.<br />
„Opláchla jsem se, oblékla, našla si zbraň a nějaké peníze. Zabalila jsem si polní lůžko a utekla jsem. Běžela jsem<br />
pryč od lidí. Tak daleko, jak jen jsem to do večera stihla. Tu noc, kdy jsem zabila svou rodinu, byl úplněk.<br />
A víš, že vlkodlaci loví celý týden, kdy je na obloze měsíc v úplňku, nebo těsně před a po něm. Věděla<br />
jsem, že se v noci proměním ve vlkodlaka a začnu lovit. Nechtěla jsem zabít další lidi.“<br />
„Proměnila ses?“<br />
Přikývla. „Ale nepamatuji si to. První dvě noci si nepamatuji. Ale večer jsem se svlékla, abych si nezničila oblečení.<br />
Jiné jsem neměla a nemohla jsem po horách chodit nahá. Ráno jsem se probudila zase celá od krve a několik mil daleko<br />
od místa, kde jsem se večer zastavila. Nevím, kde jsem byla a kolik lidí jsem zabila, ale vedle mě ležela jedna lidská<br />
ruka.“<br />
To odpovídalo tomu, co Kan znal z mládí. První noci si noví vlkodlaci nepamatovali.<br />
„Došla jsem zpět k místu,“ pokračovala, „kde jsem večer uložila oblečení. Bylo na stejném místě, i s penězi<br />
a se zbraní. Kousek od něj tekl potok. Když jsem se myla, našel mě nějaký ozbrojenec, možná hrdina. Myslel<br />
si, že jsem vesničanka, a že si se mnou užije. To je moje první oběť, jejíž smrt si pamatuji. Nedovedeš si představit, jak<br />
rychle jsem ho roztrhala a sežrala.“<br />
„Snědla,“ opravil ji bezmyšlenkovitě. Pokud byla v lidské podobě, dával přednost tomuto výrazu.<br />
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „sežrala. Dodnes si pamatuji, jak jsem z něj trhala kusy masa a vnitřností, přestože byl dosud<br />
naživu. A také si pamatuji jeho chuť.“ Dívala se zrovna na něj a oči jí zaplály jasnějším plamenem. Zaváhal, zda nemá<br />
sáhnout po meči, ale ovládl se.<br />
„Nemusíš se bát,“ usmála se smutně. „Naučila jsem se ovládat. Částečně.“<br />
„Pak jsem se nějaký čas toulala po horách. Zabíjela jsem. Každý den zemřel nějaký člověk, někdy i dva nebo<br />
tři, podle toho, kolik se mi jich připletlo do cesty. Pokoušela jsem se ovládat, ale nešlo to. Někdy jsem ulovila<br />
zvěř, ale,“ po tváři jí přelétl omluvný výraz, „nechutnala mi.“<br />
„Někteří vlkodlaci,“ pronesl Kan pomalu, „se naučí žít jen na zvířecím mase a lidi téměř dokonale ignorují.“<br />
„Vlkodlaci možná,“ povzdechla si, „ale já nejsem vlkodlak a ty to víš.“<br />
„Alrin zjistil, že jsi drakodlak. Téměř mytický tvor, je to tak?“<br />
„Je,“ přikývla. „Dala jsem si záležet, abych ty kosti pořádně prokousla. A nebylo to nic snadného, zastavit čelisti<br />
v čas.“<br />
„Dělala jsi stopy, abych zjistil, kdo jsi?“<br />
„Udělala jsem jich mnoho. Ano, chtěla jsem, abys mě našel,“ přikývla a dívala se mu pevně do očí. Pak pokračovala<br />
ve vyprávění, přestože poznala, že se chce zeptat na jiné věci.<br />
„Asi po půl roce jsem narazila na jednoho čaroděje. Byl den a měsíc byl v novu. To jsem se již dokázala celkem<br />
ovládat. Sice jen jeden týden ze čtyř, ale i to jsem považovala za úspěch. Nic na mě nepoznal a dali jsme se do řeči. Asi<br />
jsem se mu líbila,“ usmála se a Kan mimoděk také. I v té prosté tunice vypadala nádherně. „Vytáhla jsem z něj vše, co<br />
věděl o dlacích. Zprvu nechápal, proč mě to zajímá, ale téměř popravdě jsem mu vypověděla, co se stalo s mou rodinou,<br />
a že se chci pomstít. Pochopil mě a řekl mi toho tolik, až mě z toho bolela hlava. Mnoho věcí jsem už poznala<br />
sama, ale dozvěděla jsem se, že drakodlak nevznikne pokousáním, jak jsem si zatím myslela, ale jedině prokletím nebo<br />
kouzlem. Pochopila jsem, co se stalo. Někdo si mě vybral jako nástroj své pomsty vůči otci. Proměnil mě v bestii, která<br />
všechny pozabíjela a sežrala.“<br />
„A dál? Jak jsi zjistila, že musíš jít sem?“ zeptal se, když byla chvíli z ticha a prohlížela si vlastní prsty.<br />
-69-
Horší než smrt<br />
„Vzpomněla jsem si, že se ti poslové spolu bavili o tomhle městě. Probírali, kudy jet a jak dlouho jim to potrvá, než<br />
se sem dostanou. Nikdy nemluvili o vzdálenějším místě, než byl Mykash. Přišlo mi logické, že právě tady, v bohatém<br />
městě plném šlechty, se může nacházet ten, který mého otce obtěžoval.“<br />
„Takže sis našla koně a vyrazila jsi na cestu.“<br />
„Ne.“<br />
„Ne?“<br />
„Musela jsem jít pěšky. Koně se mě děsí. Je to zvláštní, ale například kočky nebo psi mě jen obejdou a nevšímají si<br />
mě. Ale koně, ti se začnou stavět na zadní a šílet. Musím se jim vyhýbat.“<br />
„Takže jsi šla několik set mil pěšky a úplně sama, až ses dostala sem.“<br />
„Celou cestu ne, říkala jsem přece, že jsem část cesty jela s komedianty.“<br />
„A přežili?“<br />
„Přesně týden,“ vzlykla. „Pak skončil nov a oni neměli koně, kteří by je varovali.“<br />
„A když jsi dorazila do města, začala jsi pátrat po tom, kdo měl důvod tvého otce nenávidět.“<br />
„Chtěla jsem, ale tohle město je moc velké. Tady se nedá jen tak chodit dům od domu. Původně jsem si myslela,<br />
že bych se nechala najmout jako služka do některého panského domu a tak bych se dostala k jejich dopisům. Myslím,<br />
že se v duchu směješ, nad mou naivitou, chtít se dostat do domů šlechty takovým způsobem.“<br />
„Ne,“ zavrtěl pomalu hlavou. „Nemohla jsi vědět, že ve šlechtických domech slouží členové lety prověřených rodin<br />
a služby se vlastně dědí.“<br />
„Přesně tak,“ přikývla. „Vyběhli se mnou takovým způsobem, že….“<br />
„Že ses jim pak pomstila a zabíjela jsi je ve sklepeních.“<br />
„Ano,“ přikývla. „Číhala jsem na ně a likvidovala jsem je jednoho po druhém.“<br />
„A co jsi tedy z počátku dělala?“<br />
„To, co nyní, zlodějku,“ usmála se. „Dokážu proměnit jen část svého těla, takže mohu být člověk s nohama a rukama<br />
drakodlaka a snadno tak vyšplhám po kterékoli zdi ve městě. Dostanu se kamkoli si zamanu. A nikdo mě nezastaví.“<br />
„Ale když jsi zabila, tak všude zůstala krev. Proč jsem se nic nedozvěděl? Taková věc by se neutajila.“<br />
„Když jsem se upnula na nalezení toho, kdo mi to udělal, začala jsem se lépe kontrolovat. Ale až tady ve městě, když<br />
jsem zjistila, jak to bude těžké. Zabíjela jsem, ale tak, abych nezanechala stopy. Lidé prostě začali mizet, a to je v tomhle<br />
městě téměř normální.“<br />
„Takže sis udělala pověst vynikající zlodějky. A vražedkyně.“<br />
„Ano, a rychle, netrvalo mi to ani dva měsíce. Od počátku žiji zde,“ roztáhla obě ruce a ukázala na místnost. „Našla<br />
jsem to tu už druhý den. Zabydlela jsem se tu hlavně kvůli těm dveřím.“<br />
„Jsou železné, těžké a dají se zajistit, takže se sem nikdo nedostane?“ nadhodil Kan.<br />
„Přesně,“ usmála se. „Víš, lidská podoba pro mne není moc příjemná. Ani v době novu, ani teď. Tady jsem byla vždy<br />
v dlačí podobě, abych si odpočinula. Musela jsem se ale pohybovat venku, abych získala zakázky, informace o šlechtě<br />
a také jídlo.“<br />
„Hádám,“ usmál se, „že sis za celou dobu tady nekoupila jediné sousto.“<br />
„Uhádl,“ přiznala se. „Zkusila jsem jíst maso zvířat, ale to se nedalo.“<br />
„Je tak nechutné?“ divil se.<br />
„Dá se to tak říct. Hlavní je, že lidské maso je pro mě něco jako pro tebe to nejlahodnější jídlo, jaké jsi kdy jedl.<br />
Myslím, že se mu tu říká Hainanská šunka. A přiměj se jíst něco, po čem se ti svírají vnitřnosti v křeči, když všude kolem<br />
tebe chodí stovky a tisíce chutných lidí.“<br />
„Jak víš, že je to mé nejoblíbenější jídlo? Neměl jsem ho už celou věčnost!“<br />
„Říkala jsem přece, že tě sleduji. A tvého šéfa taky.“<br />
„Ale vždyť jsem ho měl naposledy před třemi měsíci!“ vykřikl užasle.<br />
„Před čtyřmi,“ opravila ho. „Na svátek boha války.“<br />
„Jak dlouho mě sleduješ?“<br />
„Pět měsíců. Prakticky denně, nebo obden.“<br />
„A šéfa?“<br />
„Tři měsíce.“<br />
„A pro koho? Teď už mi to řekneš?“<br />
„Stále věrný svému veliteli,“ usmála se. „Šéfa pro Seddu a pro vévodu.“<br />
„A mě?“<br />
„První měsíc pro Seddu.“<br />
„A pak?“<br />
„Pak už jen tak.“<br />
„Z nudy?“<br />
„Zprvu.“<br />
„A jak to bylo s těmi mrtvými? Kdy jsi je začala zbavovat hlav a roznášet je po městě?“<br />
-70-
Zdeněk Jukl<br />
„Od začátku, nesnáším pohled na lidské lebky. Stále mám pocit, že mě pozorují. Ale to, co tě ke mně dovedlo, jsem<br />
začala tvořit až před třemi měsíci.“<br />
„A kde je zbytek lebek? Alrin jich našel poměrně málo. Pokud bys zabíjela jednoho člověka za den, muselo by jich<br />
být několikrát tolik.“<br />
„Jsou na místě, kam se nikdo s kouzly nedostane. V kryptě pod chrámem boha války.“<br />
„Aha,“ zabručel. No ovšem, chrám boha války je chráněn bojovými kouzly. Nikdo se do něj pomocí magie nedostane.<br />
Chytrá holka.<br />
„A proč jsi začala dělat to vodítko tak pozdě? Byla jsi tu už několik měsíců.“<br />
Mlčela s hlavou sklopenou.<br />
„Můžu teď chvíli hádat? Jen jestli jsem si to spojil dobře, ano?“<br />
Zvedla hlavu a mlčky ho sledovala.<br />
„Postupně jsi zjišťovala, kdo by mohl mít kontakt s tvým otcem. Pátrala si v domech šlechty, ale nic se ti nepodařilo<br />
najít. Hádám, že se tě pomalu zmocňovalo vyčerpání. Noc co noc pátrat a lovit, pak uklízet kosti a další stopy, jako oblečení<br />
a předměty. Ve dne shánět informace o tom, kdo měl něco proti tvému otci a případně získávat zakázky. Ukrývat<br />
se tady, hluboko pod zemí, den za dnem, stále dokola. Minimum odpočinku, ale o to více běhání a starostí. Vražedné<br />
tempo. A neustále se ohlížet, zda o tobě někdo neví a neblíží se se stříbrnou zbraní, nebo ti nepodpálili celnici nad<br />
hlavou. Myslím, že i přes tvou ohromnou sílu a mrštnost, jsi začala mít strach. A strach nutí lidi, a ty jsi stále člověk, dělat<br />
zoufalé věci.“<br />
„Jsem bestie,“ opravila ho.<br />
„Jsi člověk,“ trval na svém, „který byl nakažen dlactvím. Nemohla jsi za to a musela ses s tím vyrovnat úplně sama.<br />
Rok a půl jsi byla na všechno sama. Dokud jsi byla v horách, bylo to pro tebe asi snazší. Ale tady, ve městě plném<br />
lidí, to začalo být ubíjející. Když se v horách najdou kosti, nic divného to není. Prostě někoho zabili vlci nebo loupežníci.<br />
To se stává, nedal si pozor. Ale tady? Město je sice prohnilé, ale Alrin měl pravdu. Kosti se tu běžně neválejí. A ještě<br />
k tomu přišlo jaro. I já vím, čeho je za soumraku na jarních ulicích nejvíc. Zamilovaných párů. V převlečení za Kyathe<br />
jsi mi řekla, že tu žije několik vlkodlaků. Hádám, že ses pokusila přidat ke zdejší společnosti nemrtvých. Nic o ní nevím,<br />
ale jistě tu je. A zjistila jsi, že nikdo z nich nežije sám. Každý někoho má. Buď smečku, nebo druha anebo prostě<br />
někoho, kdo ví, co je zač a má pro něj pochopení. Ty jsi neměla absolutně nikoho.“<br />
Mlčela. Hleděla na něj a po tvářích se jí koulely slzy. Poznal, že pokud se netrefil přímo do černého, okraj lízl<br />
spolehlivě.<br />
„Proč já? Proč sis vybrala mě? Až do toho večera u Umrlce jsem tě ani okem nezahlédl. Věděl o tobě jen Amash,<br />
a i ten jen z doslechu. Proč sis vybrala právě mě?“<br />
„Protože jsem tě znala.“<br />
„Znala?“<br />
„Sledovala jsem tě pro Seddu. Slyšela jsem o tobě od prvního dne, co jsem přišla do města. Viděla jsem tě na ulicích,<br />
ale nevšímala jsem si tě. Pak si mě najal Sedd a musela jsem se ti pověsit na paty. Neudělal jsi krok, abych o něm nevěděla.<br />
Sedd je sice lakomec, ale za informace o tobě a pak i o šéfovi, platil královsky, takže jsem se snažila. Zjistila<br />
jsem, že tvá pověst je vlastně pohádka, kterou děsíš lidi, aby tě poslouchali. Své lidi jsi chránil, pokud si to zasloužili.<br />
Peníze za ochranu jsi vybíral, ale mohu ti povědět o devíti případech, kdy jsi za řemeslníky dal peníze ze svého. Samozřejmě<br />
ti to pak stejně zaplatili a neměli o tvém počínání potuchy, ale nemusel jsi jim vypálit domy. Nikdy jsi nikoho<br />
nezabil ze zálohy. To jsem věděla dávno předtím, než jsi mi to řekl včera dopoledne na trhu. Každý souboj vedeš podle<br />
pravidel. Dokonce i v případě, že tvůj soupeř podvádí.“<br />
Kan na ni mlčky zíral a ona mu pohled oplácela. Obdivoval ji jako úspěšnou a samostatnou ženu, kterou znal z krčmy<br />
U umrlce, a která ho několikrát překvapila na ulici. Pak zjistil, kdo skutečně je a pochopil její hroznou bolest.<br />
Vstal a povolil přezku na opasku meče. Velice pomalu a tak, aby dokázala předvídat každý jeho pohyb, odložil zbraň<br />
na stůl a přistoupil k ní. Stále seděla na posteli, jen zvedla obličej, aby mu viděla do očí. Klekl si na rouno před ní, natáhl<br />
ruce a uchopil její dlaně do svých.<br />
„Co ode mne vlastně chceš?“<br />
„Zůstaň se mnou, prosím,“ vzlykla.<br />
„Jak?“<br />
„To je jedno, jen mě nenechávej samotnou. Už to déle nevydržím,“ prosila. Ne, žadonila, to poznal zcela jistě. Bylo<br />
to jako poslední přání před popravou.<br />
„Sledovala jsi mě. Neříkala sis, že nám to trvá moc dlouho, než si všimneme, že nám mizí lidé?“<br />
„Ani ne,“ usmála se a popotáhla. „Schovávala jsem je. Ještě jsem neměla hotové to poslední vodítko. Bez něj bys mě<br />
nenašel.“<br />
„Jak jsi je vlastně dostala? Tolik lidí a nikdo nic neviděl.“<br />
„Viděli, mnoho lidí, ale nikdo si toho nevšímal.“<br />
„Nechápu,“ přiznal se.<br />
„Takhle, jak mě vidíš. Kdybych tě na ulici oslovila jako kurtizána, co bys udělal?“<br />
-71-
Horší než smrt<br />
„Už chápu. Jednoduché a spolehlivé. Jsem si jist, že neměli žádné podezření, dokud nebylo pozdě.“<br />
„Přesně tak. Když dojde na zabíjení, jsem neskutečně rychlá.“<br />
Kan si uvědomil, že se jí začínají třást dlaně, ale ignoroval to.<br />
„Pak jsme začali pátrat. Prohledávali jsme opevnění. Byla jsi u toho?“<br />
„Většinou ano.“<br />
„Blízko?“<br />
„Někdy jsem vás i viděla.“<br />
„Proč jsi zabila ty milence?“<br />
„Hlad,“ řekla tiše a zdálo se, že se za tyhle mrtvé stydí víc, než za ostatní. „Nemohla jsem odolat.“<br />
„Ale byl den. Riskovala jsi víc než obvykle.“<br />
„To ano, ale ty nevíš, co myslím slovem hlad. Ne takový obyčejný, ale neskutečný, krutý hlad, který ti rve vnitřnosti<br />
bez ohledu na to, kolik jídla spolykáš. Ti dva nebyli jediní, jen jste ty ostatní nenašli. Později večer, když jsem tě viděla<br />
opilého a rozzuřeného, jsem pochopila, že jsem je neměla tak ukládat. Omlouvám se.“<br />
„V pořádku,“ přikývl a stiskl jí dlaně. Po tváři se jí mihl výraz úlevy. S úžasem zjistil, že skutečně toužila po jeho odpuštění.<br />
„Proč jsi vyhnala Kyathe? Mohl by mi něco prozradit?“<br />
„Určitě ne, ale chtěla jsem tě navést na drakodlaky.“<br />
„Alrin mi to řekl ten den večer, dozvěděl bych se to stejně.“<br />
„Ale já o Alrinovi nevěděla. Ten den jsem měla strašný hlad. Viděla jsem tě jen ráno a pak až večer.“<br />
„Bylo to vážně tak hrozné?“<br />
„Bála jsem se, že tě zabiji,“ přiznala se. „Nikdy jsem nic podobného necítila. Zdržovala jsem se v opevnění anebo<br />
tady.“<br />
„Teď se tě na něco zeptám.“ Dívka nasadila pozorný výraz, ale přitom neztratila nic z té roztomilosti, se kterou ho<br />
sledovala od počátku.<br />
„Ty poslední dvě noci. První noc se mi ztratil meč.“<br />
„Je v té truhle za paravánem,“ odpověděla.<br />
„Proč?“<br />
„Kdybych se neudržela a zabila tě. Chtěla jsem něco, co by mi tě připomínalo.“<br />
„Druhá noc. Přinesla jsi ty dvě mince, tím jsem si jist. Ale mám podezření, že jsi přinesla i tu vodu.“<br />
„Přinesla. Byla jsem s tebou celou noc,“ přiznala se červená jako rak.<br />
„Celou?“ ujišťoval se Kan nevěřícně.<br />
„Obě dvě. A mnoho předchozích. Většinou jsem seděla v okně, kdyby ses náhle probudil a musela jsem zmizet. Jen<br />
poslední noc jsem byla u tebe. Byl jsi tak opilý, že jsi nevěděl o světě.“<br />
„A mohu vědět, co jsi dělala?“ zeptal se mírně nejistě.<br />
„Seděla jsem za tebou. Měla jsem tvou hlavu na klíně a hladila tě.“<br />
Kan byl šokován. Drakodlak, nejnebezpečnější z dlaků, tvor, kterému se hledí vyhnout dokonce i hrdinové, a který je<br />
skutečnou mašinou na zabíjení, sedí celou noc u jeho postele a kochá se tím, jak se vyspává z opice.<br />
„Neměla jsi celý den hlad?“<br />
„Měla,“ přikývla. „Ale tady právě nastupuje další vlastnost dlaků, kterou jsem se dozvěděla od čaroděje<br />
v horách, ale kterou jsem si ten den nebyla jistá a držela jsem se od tebe dál. Až večer, když se to trochu zlepšilo, jsem<br />
se odvážila jít za tebou. Pokud se dlak do někoho zamiluje, skutečně zamiluje, tak, že by za něj byl ochoten položit<br />
život a raději by zemřel hlady, než by ho sežral, pak v jeho blízkosti ztrácí svou divokost a i v dlačí podobě má původní<br />
lidskou povahu.“<br />
„To slyším prvně v životě,“ přiznal se. „Takže když jsi se mnou, necítíš touhu zabíjet?“<br />
Zavrtěla hlavou. „Ne. Venku je krátce po úplňku. Správně bych měla být ve městě a trhat lidi na kusy. Ale čekala<br />
jsem na tebe a už jen ta naděje, že snad dnes přijdeš, mi pomohla odolat. A když jsi přišel, přešla mě na lidi chuť.“<br />
„Je to pravda?“ ujišťoval se, protože si právě uvědomil, že jsou její ruce větší, než když je uchopil a stále se pomalu<br />
zvětšují.<br />
Přikývla a usmála se. Velice mile.<br />
„Na Seddově území, sledovala jsi mě a chránila, je to tak?“<br />
Přikývla.<br />
„Ale jen jsi zabíjela, nebo alespoň ti šermíři zůstali v celku.“<br />
„Z kušiníka jsem něco málo snědla, ale nedali jste mi dost času, abych ho snědla celého. Musela jsem za vámi, kdyby<br />
na vás čekal ještě někdo.“ I když se snažil sebevíc, neslyšel v jejím hlase ani stopu po nějaké výčitce.<br />
„Proč musel zemřít Alrin?“ zeptal se Kan a v tu chvíli se dívka přestala tvářit příjemně. Oči se jí rozzářily vražednou<br />
září, tunika na jejím těle se rychle naplnila a původně křehká a drobná dívka byla náhle stejně mohutná jako on a pak<br />
ještě mohutnější.<br />
-72-
Zdeněk Jukl<br />
„Udělal to on!“ zavrčela. Skutečně zavrčela. Drobné dívčí zuby se změnily v zárodky tesáků a původně lidský jazyk<br />
se již změnil na plazí. V dlaních cítil dlouhé a ostré drápy. Vedle dívčiných sílících nohou se dolů z postele plazil ocas.<br />
Vlasy se jí prodloužily a změnily se v hustou, rozcuchanou hřívu. Z hlavy jí vyrazily dva páry šroubovicových rohů.<br />
Uši se zvětšily a podobaly se koňským.<br />
Proměna pokračovala a Kan ji fascinovaně sledoval, přestože to vůbec nebyl příjemný pohled. Tunika se nakonec<br />
rozpadla a obnažila stále ještě ženské tělo, ale nyní již pokryté šupinami tak drobnými, že by se mu jich na nehet palce<br />
vešlo hned dvanáct. Celá proměna netrvala déle než několik vteřin. Nyní držel za ruce mohutnou a úplně nahou<br />
černošedou drakodlačici. Sledovala ho planoucím pohledem a Kan uvažoval, nakolik ji jeho přítomnost uklidňuje.<br />
„Přišla jsem k němu, abych z něj dostala nějaké informace,“ pronesla hlubším, ale na poslech stejně příjemným hlasem,<br />
jako předtím. „Viděla jsem vás od něj odcházet a chtěla jsem vědět, co ti řekl. Chvíli jsem počkala, až odejdete<br />
dost daleko, než jsem zaklepala na jeho dveře. Když jsem přišla, zavíral nějakou knihu. Krátce se mnou mluvil, jistě<br />
víš, jak.“<br />
Přisvědčil.<br />
„Když jsem na něj naléhala, udělal chybu. Vyvolal kouzlo, kterým mě odhodil od stolu.“<br />
„To mi udělal také. To tě vydráždilo k útoku?“<br />
„Ne, to bych snad nějak překousla,“ zavrčela. „Ale jestli sis nevšiml, měl na okně stříbrné svícny a já neměla kroužkovou<br />
zbroj, ale jen podobnou tuniku, jako je tato!“<br />
Než si uvědomil, co všechno to znamená, vytáhla své ruce z jeho dlaní a přesedla si tak, aby jí viděl na záda a prsty<br />
si odtáhla vlasy na stranu. Přes většinu plochy zad se táhlo několik hlubokých jizev. Bolestivě sykl. Natáhl ruku a několikrát<br />
jí záda pohladil. Jizvy byly velice hluboké a vypadaly, jako by ji někdo ztloukl rozžhavenou železnou tyčí a každou<br />
ranou jí vypálil do těla cejch.<br />
„Asi si nedovedu představit bolest, kterou ti náraz na stříbro způsobil,“ přiznal se a drakodlačice se znovu posadila<br />
do původní polohy. Vrátila ruce do klína a nebránila mu, aby ji znovu uchopil. Hladil ji po hřbetech rukou a bříšky prstů<br />
přejížděl po ostří jejích drápů. Sklonila hlavu a sledovala jeho počínání.<br />
„Ne, to nedovedeš,“ řekla po chvilce a znovu mu pohlédla do očí. „Vyrazila jsem do útoku, ještě ve vzduchu jsem<br />
se proměnila a zabila ho. Umím se proměnit rychleji, než jsi nyní viděl. Ze dveří to sledoval ten jeho sluha. Po té, co<br />
jsem zabila i jeho, dostala jsem znovu hlad.“<br />
„Viděl jsem, co z něho zbylo.“<br />
„Pak jsem začala hledat, co pro tebe dělal. Ale našla jsem něco jiného. Účty. Myslela jsem, že tam budeš napsaný,<br />
ale nebyl. O několik stran dříve jsem však našla jméno svého otce a také své jméno. Alrin ze mě udělal to, co<br />
jsem a tím zabil mou rodinu!“<br />
Kan sledoval, jak se z velkých drakodlačích očí, ve kterých stále zářil rudý svit, valí slzy. Natáhl ruku a otřel jí tváře.<br />
Natáčela přitom hlavu na stranu, aby jí mohl utřít celou tvář. Pak se zvedl a posadil se vedle ní. S jistou dávkou obav ji<br />
vzal kolem ramen a přitáhl k sobě. Nechala se. Natočila se k němu tělem, opřela se o něho, hlavu mu položila na rameno<br />
a brečela. Plně chápal, že po takovém zjištění čaroděje roztrhala na kousky. Hladil ji po vlasech a na zádech,<br />
poklepával ji na rameni a občas zesílil objetí a přitiskl tak její hlavu ke své. Snažil se jí uklidnit tichými<br />
slovy, že už své rodiče pomstila a tak konečně našli klid v říši boha mrtvých.<br />
Zvedla hlavu, ale nenaznačila, že chce, aby ji pustil. „Pomstila, to máš pravdu,“ odvětila. „Bylo tam jméno toho, kdo<br />
si kouzlo objednal.“<br />
„A povíš mi, kdo to byl?“ zeptal se opatrně a doufal, že se znovu nerozzlobí.<br />
„Vévodův synovec,“ odvětila chladně.<br />
„No,“ pronesl po chvilce zaraženého ticha, kdy si uvědomoval všechny důsledky, „toho bude těžké dostat.“<br />
„Nebude,“ opáčila a narovnala se. Měl sotva tak čas ji pustit, aby ho nestrhla na sebe. Zvedla se a přešla za paraván.<br />
Když se znovu vynořila, nesla v levici za vlasy lidskou hlavu. Kan poznal vévodova syna, přestože jeho tvář byla<br />
znetvořena výrazem neskutečné bolesti. Nemusel mít žádnou velkou fantazii, aby pochopil, že si dala záležet, aby<br />
umíral pomalu a bolestivě.<br />
„Jak se ti podařilo dostat do vnitřního města? Mříže ve stokách jsou spuštěné a brány střežené?“ zeptal se a nyní spíš<br />
než hlavu pozoroval její nahotu. Při proměně se jí zcela změnila hlava a narostl jí ocas. Zbytek těla zůstal lidský, dokonce<br />
si zachovalo ženské proporce. Bylo jen mnohem mohutnější a větší. A samozřejmě drápy. Delší než jeho prsty a zahnuté.<br />
Už předtím si všiml, že její hlava je sice typicky dračí s tlamou, tesáky, rohy a vším ostatním, co k ní<br />
patří, ale zároveň je znatelně zlidštěná, takže k ženskému tělu pod ní pasuje. To zcela odporovalo kresbě v Alrinově<br />
knize.<br />
„Ty mříže sice spustili, ale jen někde, takže jsem prošla,“ ušklíbla se. „A co se týče tohohle,“ pohodila hlavou<br />
v ruce, „byla to hračka. Věděla jsem, kde má pokoje a dostat se do nich nebylo tak těžké. Každé odpoledne se v nich zavíral<br />
a nikoho k sobě nepouštěl. Zval k sobě kurtizány. Měl tři oblíbené a chodily k němu tajnou chodbou ze sklepa.<br />
O vévodovi toho víš dost, takže tě asi nepřekvapí, že si nechal v paláci postavit tyhle únikové cesty. Jsou jen dvě a jedna<br />
z nich vede k jeho synovci. Našla jsem je už dávno. Kurtizány jsem se zbavila snadno. Stačilo, že mě zahlédla u vstupu<br />
do chodby a zastavilo se jí srdce. Došla jsem do jeho pokojů, omráčila ho a odnesla do stok. Zemřel tady pod celnicí.“<br />
-73-
Horší než smrt<br />
„Doufám, že jsi mu to pořádně osladila?“ neodolal se nezeptat.<br />
„To si piš,“ zavrčela a odhodila hlavu za paraván. Pak, aniž by učinila jediný pokus o zahalení se, proměnila se zpět<br />
v dívku a vrátila se k němu. Posadila se vedle něj a zavěsila se do něj stejně, jako když oplakávala své rodiče.<br />
„Zůstaneš se mnou?“ zeptala se ho tiše a ani se nepokoušela maskovat svou snahu, prorazit jeho případné zábrany<br />
tím, čím ji vybavila příroda.<br />
„Zvedni hlavu,“ odpověděl.<br />
Poslušně ji zvedla a podívala se na něho. Sklonil svou hlavu k její a začal ji líbat. Zprvu pomalu, ale později<br />
se k sobě oba přitiskli a dívka mu přesedla na klín. Nebránila mu absolutně v ničem, jen když ho získá pro sebe a konečně<br />
prolomí bolestivou samotu.<br />
Jenže většinu dlaků, ji nevyjímaje, trápil ještě další problém. Na svou lidskou podobu se často museli soustředit<br />
a pokud je něco rozrušilo, nebo, jako v jejím případě, vzrušilo, hrozilo vážné nebezpečí, že se promění. Proto byl pro<br />
dlaka v lidské podobě charakteristický ledový klid i ve vypjatých situacích, pokud v nich netekla lidská krev.<br />
Kan ucítil, jak mu dívka v náruči rychle mohutní a těžkne. Než si uvědomil, co se děje, seděla mu na klíně drakodlačice<br />
a odtáhla se od něho.<br />
„Promiň,“ řekla tiše a sklopila hlavu. „Nepůjde to. Doufala jsem, že se ovládnu, když jsem se zamilovala, ale nedokážu<br />
to.“ Pokusila se vstát, ale držel ji kolem boků a táhl ji zpět k sobě, takže se mu musela znovu posadit<br />
na klín, jinak by ho stáhla z postele.<br />
„To nemá cenu,“ řekla a uchopila ho opatrně za ruku, aby ji ze sebe stáhla.<br />
„Chtěla jsi vědět, zda s tebou zůstanu,“ řekl tak jemně, jak jen to dokázal a položil jí dlaň na tvář. „Myslíš, že bych<br />
se s tebou líbal a laskal tě, když jsem tě před chvilkou viděl v dlačí podobě, pokud bych se nerozhodl to s tebou zkusit?“<br />
Ztuhla a zadívala se mu do očí.<br />
„Jsi drakodlak. Možná mě jednou zabiješ a třeba to bude nedopatřením, ale teď a tady jsem se rozhodl, že s tebou zůstanu<br />
tak dlouho, jak jen to bude možné.“<br />
Pustila jeho ruku a nechala ho, aby si ji přitáhl zpět k tělu. Naklonil hlavu a znovu ji políbil na rty. Trhla hlavou zpět<br />
a odstrčila ho.<br />
„Zbláznil ses?!“ vykřikla.<br />
„Proč?“ zeptal se zaskočeně.<br />
„Chceš se zabít?“ zeptala se a ukázala prstem na dva páry dlouhých tesáků v horní čelisti.<br />
„To jsou ty jedové tesáky? Všechny čtyři?“<br />
Přikývla.<br />
„No, ale když jsi chtěla vědět, zda s tebou zůstanu, nebyl tohle ten nejlepší důkaz, že to myslím vážně? Políbit tě<br />
i přes nebezpečí tvých tesáků?“<br />
Uznala, že tím ji ohromil. „Ani ve snu by mě nenapadlo chtít po tobě něco takového,“ přiznala se.<br />
„Podívej,“ řekl a laskal ji na boku a na stehně. „Vyrůstal jsem ve vesničce, kolem které se vlkodlaci pohybovali<br />
celkem běžně. Z nějakého neznámého důvodu nás nechávali více méně být. Možná proto, že z naší vesničky pocházelo<br />
mnoho vlkodlaků a tohle asi byli jejich potomci. Než jsem ze vsi odešel, zažil jsem proměnu tří lidí. Má vlastní sestřenice<br />
se proměnila a vídal jsem ji ještě další dva roky. Vždy, když se objevila doma, což byl vedlejší dům, sotva pět kroků<br />
od našeho. Při jedné bouři ho zasáhl blesk a vyhořel, takže se strýc i s rodinou nastěhovali k nám. Možná mi to nebudeš<br />
věřit, ale sestřenice se přestěhovala také. V domě pak nebylo k hnutí, bylo tedy normální dotknout se jí, protože vyhnout<br />
se nebylo jak. Dokonce jsem jí často rozčesával srst na zádech, kam se těžko dostávala. Nikdo jiný se k tomu<br />
totiž neměl a ona z toho měla těžkou hlavu. Myslím, že jsme si celkem rozuměli a pověděla mi mnoho věcí o životě<br />
dlaků. Pro mne jsi stále ta dívka, kterou jsem poznal. Jen kvůli nemoci vypadáš jinak. Ale pro mne je to stejné, jako<br />
kdybys měla tvář od neštovic, ovšem takhle vypadáš mnohem líp. Ten drakodlak v Alrinově knize vypadal spíš jako<br />
ještěr, ale ty jsi stále žena, dokonce neobyčejně pohledná a přitažlivá žena, jen máš jinou hlavu a ještěří ocas, tělo ti kryjí<br />
šupiny a na prstech na rukou a na nohou ti narostly dlouhé drápy. Nevím, jestli takhle vypadaly všechny drakodlačice,<br />
ale neváhám říct, že na tebe je radost pohledět.“<br />
Nedodal již, že se mu její lidská podoba a povaha líbí natolik, že tuhle drakodlačí stránku její osobnosti prostě přijal<br />
jako nutné zlo. V jeho rodné vesnici a několika okolních nebyly smíšené páry dlak – člověk ničím nezvyklým a někdy<br />
vydržely i dost dlouho.<br />
„Pokoušela jsem se uhodnout,“ řekla po chvilce docela tiše, „co mi odpovíš. Jak mě odmítneš, i jak mě přijmeš. Ale<br />
tohle mne nenapadlo.“<br />
„Co?“<br />
„Že mě označíš za ženu a ne za bestii.“ Objala ho a přitiskla k sobě tak, že měl v první chvíli potíže se nadechnout.<br />
Až když si uvědomila, že musí stisk trochu povolit, objal ji také a pootočil hlavu, aby jí políbil na tvář.<br />
Vydrželi tak poměrně dlouho a Kan přitom zjistil dvě věci. Že se dívka jmenuje Karra, a že na chování na klíně je<br />
drakodlak poměrně těžký, přestože se jedná o mladou ženu. Na druhou stranu jí tak měl plné ruce. Nejen že se Karra ani<br />
v této podobě nebránila žádné důvěrnosti, ale naopak se mu sama nabízela a zřetelně naznačovala, kde chce hladit a laskat.<br />
Od něj však očekávala totéž a vzhledem k jejím drápům se Kan cítil poněkud nejistě.<br />
-74-
Zdeněk Jukl<br />
Najednou se od něj odtáhla a chtěla sesednout z jeho nohou.<br />
„Co se děje?“ zeptal se a zadržel ji u sebe.<br />
„Nesmíme to nechat zajít moc daleko,“ odvětila.<br />
„Chápu, první setkání,“ řekl viditelně otráveně.<br />
„Vůbec ne,“ povzdechla si, „ale copak by ses mohl milovat s tímhle?“ ukázala na sebe. „Hladit, mazlit se, líbat, už<br />
tím jsi mě překvapil, ale milovat se?“<br />
„No,“ začal zamyšleně a s nakloněnou hlavou si ji několikrát prohlédl, „takhle to nemůžu říct tak jistě, ale možná<br />
ano.“<br />
Užasle na něj hleděla.<br />
„Ty bys mě skutečně dokázal milovat?“ oči měla úžasem otevřené dokořán a tlamu nechala pootevřenou, takže viděl<br />
špičky zubů a jazyk za nimi.<br />
„Myslím, že ano,“ přikývl.<br />
„Myslíš?“<br />
„S drakodlačicí jsem ještě nikdy nespal,“ usmál se omluvně a podařilo se mu ji tím rozesmát.<br />
„Tak teď nevím,“ řekla konečně a znovu se k němu přitiskla. „Asi jsem se zamilovala do blázna, ale zatím jsem<br />
šťastná.“<br />
„Doufám,“ laskal ji jednou rukou ve vlasech a druhou na pozadí, „že nám to dlouho vydrží.“<br />
O chvíli později je vyrušily rány do dveří. Karra vyskočila z postele jako vymrštěná pružinou a vztekle zasyčela. Uši<br />
sklopila nazad a přitiskla je k hlavě, očí jí zářily a celá se mírně skrčila a nahrbila, jak se připravila ke skoku na vetřelce.<br />
Kan vstal také a vytáhl meč z pouzdra na stole. Protože Karra zatím zůstávala na místě a kromě prvního zasyčení<br />
nyní zachovávala ticho, zřejmě aby k sobě nepřitahovala pozornost a vzbudila u neznámého zdání, že za dveřmi je<br />
prázdná místnost, obešel ji a přistoupil tiše ke dveřím. Slabě, ale přece jen srozumitelně, skrze ně pronikaly dva hlasy.<br />
Zdály se mu povědomé.<br />
„Kane, jsi uvnitř?“ ozval se jeden z hlasů silněji a Kan poznal, že je to nejspíš Alro. Podíval se na Karru a zjistil,<br />
že se dokázala zcela nehlučně přemístit k němu. Naznačil, že jim odpoví a drakodlačice po krátkém zaváhání přikývla.<br />
„Jo, to jsi ty, Alro?“<br />
„Osobně,“ ozvalo se za dveřmi se znatelnou úlevou. „Poslouchej, jsi ještě člověk a jsi v celku?“<br />
„Zatím ano,“ odpověděl mu pobaveně a Karra vedle něj zafuněla. Natáhl volnou ruku a pohladil ji po boku.<br />
„A ten dlak, je tam taky?“<br />
Tentokrát Kan váhal delší dobu a díval se přitom na Karru. „Jo,“ řekl nakonec. „Je tady.“<br />
„Živý?“ zajímal se Alro.<br />
„Až moc,“ odvětil Kan a bolestivě sykl, jak ho Karra dloubla špičkou drápu do žeber.<br />
„Hele, není to náhodou nějaká ženská?“ zeptal se znovu Alro a oba tím dokonale zarazil.<br />
„Cože?“ zeptal se Kan.<br />
„Našli jsme tu tvou mapu s omalovánkou a taky vlasy. Na chlapa jsou moc jemné. Tady Amash má celkem dobrý<br />
čich, a zjistil, že jsou cítit dost drahým mýdlem, takže to na chlapa moc nevypadá. Tak je to ženská, nebo ne?“<br />
„Je,“ přisvědčil Kan, protože ho nenapadalo nic, čím by mohl Alra přesvědčit o opaku. Díval se přitom na Karru<br />
a pokrčil rameny. Drakodlačice to udělala po něm, evidentně stejně vyvedená z rovnováhy.<br />
„Dobrý,“ ozval se za dveřmi druhý hlas, zřejmě Amashův. „Hele, nechceme vás rušit, ať jste dělali cokoli,“ ozvalo<br />
se spokojené uchechtnutí a Kan si živě představil, jak se ti dva šklebí, „ale je tu po vás sháňka.“<br />
„Po nás?“ zeptal se překvapeně Kan.<br />
„No, hlavně po tobě. O ní víme jen my. Šéf za tebou poslal chlapy, aby tě zlikvidovali.“<br />
„Cože?!“ Kan měl pocit, že ho někdo udeřil kamenem do zátylku. Byl to pro něj takový šok, že se musel opřít<br />
o stěnu. Karra ho jednou rukou podepřela, ale nebylo toho zapotřebí.<br />
„Ti chlápci před Dobytčím trhem, co je vedl ten vazoun, nebyli od Sedda, ale od šéfa. Teď jde po tobě celá čtvrť.<br />
Musíme odtud zmizet a to rychle.“<br />
„My všichni?“ ozval se Kan.<br />
„Jo, z věže jsme zmizeli jen my. Hele, můžeme dovnitř? Hulákáme tady jako na lesy. Nahoře hlídá Eras, kdyby<br />
se sem někdo blížil.“<br />
Kan mrkl na Karru a sjel ji pohledem od hlavy přes hruď a klín až k nohám. Drakodlačice se omluvně usmála, pustila<br />
ho a zmizela za paravánem.<br />
„Moment,“ řekl Kan ke dveřím a znovu zaslechl nějaké chechtání a slova, která říkala něco ve smyslu ‚Neříkal jsem<br />
to?“ Vztekle přehmátl po jílci meče, ale nebylo to kvůli jejich poznámce.<br />
Byl šermíř a dobrý. Prošel náročným výcvikem a u armády na sebe přitáhl pozornost velitelů pro svou pohyblivost,<br />
umění improvizace a hlavně, pro oddanost svému veliteli. Když z jedné potyčky dostal docela sám svého zraněného<br />
velitele a pak ho deset mil nesl na zádech do tábora, dostalo se mu nejen pochvaly, ale i dalšího výcviku a byl zařazen<br />
do zvláštní jednotky. Byla to skutečně elitní skupina mužů, chránící důležité osoby a budovy, nebo transporty<br />
-75-
Horší než smrt<br />
cenností. Všichni do jednoho byli ochotni položit za spolubojovníky život a neváhali by to udělat. V Kanových očích<br />
provedl šéf nejhorší možnou zradu, když přikázal jeho zabití.<br />
Ozvalo se zašustění a objevila se Karra. Měla lidskou podobu a oblékla si svou obvyklou kroužkovou zbroj. Došla<br />
až k němu a upravila mu oděv, který se z něj ještě před chvílí pokoušela stáhnout, aniž by ho ostrými drápy zničila.<br />
„Nebude tě to omezovat, když se budeš potřebovat proměnit?“ zeptal se jí šeptem. „Venku je stále úplněk.“<br />
„Umím se z toho dostat rychleji, než si myslíš,“ usmála se. „Můžeš je sem pustit.“<br />
Kan odjistil dveře a pootevřel je, aby se škvírou ujistil, že na druhé straně jsou skutečně jen ti dva. Byli. Zvědavě nahlíželi<br />
škvírou dovnitř a pokoušeli se něco zahlédnout, ale Karra stála za dveřmi, takže ji nemohli vidět.<br />
Když se ujistil, že je vše v pořádku, otevřel dveře víc a nechal je vstoupit. Bylo vidět, že sice čekali ženu, ale rozhodně<br />
ne tuhle. Karra nasadila svůj obvyklý ledově chladný obličej a sledovala je jako ostříž.<br />
„A kruci,“ ujelo Alrovi. „Fakt je to ona?“<br />
„Jo,“ usmál se Kan.<br />
„A zabila všechny ty lidi a sežrala je?“<br />
„Snědla,“ opravil ho Kan. „Jo, udělala to všechno ona. A dnes nám v těch uličkách zachránila životy.“<br />
„Prima,“ ozval se Amash, který se vzpamatoval o chlup rychleji než Alro. „Tak to nám bude ještě<br />
užitečná, protože pokud se ukážeme na ulici, budeme potřebovat každou ruku.“<br />
„Co se vlastně stalo?“ zeptal se Kan. „A co to táhnete?“ dodal, když si všiml, že oba nesou nějaké pytle.<br />
„No,“ usmál se Alro, „když jsme našli tu mapu a vlasy a přečetli si tu omalovánku,“ Karra otočila hlavu ke Kanovi<br />
a proklála ho pohledem, „došlo nám, že jsi nám zatajil skoro všechno.“<br />
„Nemusíte taky všechno vědět,“ zabručel Kan.<br />
„Dobrý,“ mávl Alro rukou. „Jsi velitel, chápeme to. Ale pak jsme si všimli, z věže je přece výborný výhled a je vidět<br />
až k šéfovi, jak se od šéfa k věži blíží velké množství mužů.“<br />
„A to vás přimělo mě hledat? To přece mohlo znamenat cokoli,“ divil se Kan.<br />
„Pro tebe možná jo,“ opáčil Alro s převahou. „Jsi šéfovi tak oddaný, že sis prostě nikdy nevšiml, jak tě hlídá a jak<br />
se tě bojí. Poslední dobou se to stupňovalo. Když ses s ním včera pohádal a odcházeli jsme, zahlédl jsem na chodbě<br />
jednoho chlápka. Je to výborný kušiník a nájemný zabiják. Pak po nás někdo vystřelil v té uličce a ten šíp, díky tady té<br />
půvabné dívce,“ Karra na něj udělala kyselý obličej, „letěl stranou a navíc ještě v okně narazil do rámu, takže letěl pomalu<br />
a téměř bokem. Viděl jsem ho a poznal. Většina nájemných vrahů používá jasně rozeznatelné šípy, aby všichni věděli,<br />
kdo to udělal. Hned jsem pochopil, že ho na nás poslal šéf. A jsem si jist, že za námi poslal i toho vazouna. Sedd<br />
by přece poslal své vlastní lidi, znají to tam nejlépe. Myslím, že by jich klidně poslal mnohem víc, jen aby si pojistil,<br />
že se odtamtud nedostaneme.“<br />
„Hajzl,“ pronesl Kan vztekle.<br />
„Jo,“ souhlasil Alro a Amash přikývl. „Takže když jsme viděli ty chlapy, sbalili jsme ti věci včetně mapy, a vyrazili<br />
jsme sem. Venku byla ještě tma, tak nás nikdo neviděl, ale měli jsme to jen tak tak. Hádám, že všichni, kteří zůstali<br />
ve věži, jsou teď po smrti.“<br />
Kan začal přecházet po místnosti a Alro s Amashem u Karry osaměli. Se zlomyslným uspokojením pozorovala, jak<br />
se od ní pomalu sunou pryč.<br />
„Kolik je vlastně hodin?“<br />
„Slunce vyjde asi za hodinu, takže už začíná být vidět,“ odpověděl Amash.<br />
„Musíme pryč z města, jinak bude po nás,“ rozhodl Kan. „Kam půjdete vy?“<br />
„S tebou, samozřejmě,“ odpověděl Alro.<br />
Kan střelil pohledem po dívce, a přestože mu telepatie nic neříkala, poznal, že je kategoricky proti. Ani jemu se to<br />
moc nezamlouvalo.<br />
„Všechny brány ve vnějším opevnění jsou střežené. I kdybychom prošli, čeká nás několik mil mezi slumy, kde si<br />
každý rád udělá očko u šéfa. Hlavně u šéfa. A i kdyby se nám podařilo projet, město je v rovině. Každý jezdec na cestě<br />
od nebo k městu je vidět nejméně hodinu předtím, než dorazí k prvním budovám města.“<br />
„Musíme se ukrýt,“ přisvědčil Amash. „Počkat do večera a pak zmizet. Před vnějším opevněním jsou ohrady pro<br />
koňské handlíře. Ukrást tam koně a postroje nebude nic těžkého, když s námi půjde i ona.“ Karra se na něj zašklebila<br />
a založila si ruce na hrudi. Začínalo jí štvát, jak se ti dva rychle otřepali a mluví o ní, jako by byla obyčejná holka.<br />
„Koně se drakodlaků děsí. Jakmile se k nim přiblíží, začnou šílet a probudí celé město,“ informoval je Kan.<br />
„Tak to jsme v pytli,“ prohlásil Amash. „Pěšky se moc daleko nedostaneme.“<br />
„Leda bychom měli něco, co koně uklidní?“ pronesl Alro spokojeně.<br />
„Co?“ obrátili se k němu všichni a Alro o krok ustoupil, protože Kařře se změnily a rudě zahořely oči.<br />
„Hrdinové si pro své koně kupují různé amulety,“ dodával rychle a opatrně dívku sledoval, „které pak vkládají do sedel<br />
nebo upevňují na řemeny, aby se neděsili draků, vlkodlaků a podobně. Jsem si jist, že Alrin jich měl v pracovně<br />
celou zásobu.“<br />
„I kdyby je měl, jak se tam chceš dostat? Navíc se tam jistě usídlil Elefel,“ prohlásil Kan.<br />
-76-
Zdeněk Jukl<br />
„Stokami,“ ozvala se Karra. „Jak myslíš, že jsem se dostala od něj? Venku byli nějací hrdinové, nemohla jsem jen<br />
tak odejít, poznali by mě.“ Ani nedodávala, že na sobě v té chvíli měla jen proměnou potrhané a zakrvácené zbytky oblečení,<br />
takže by se vracela stokou i v případě, že by ulice byla dokonale liduprázdná. Navíc potřebovala dohnat Kana<br />
na Dobytčím trhu.<br />
„To by snad šlo. Do stok se teď všichni bojí,“ uznal Kan.<br />
„Mají důvod,“ opáčila.<br />
„Ale co s Elefelem? Moc bych se divil, kdyby se v tom domě neopevnil,“ dumal nahlas Kan. „Touhle dobou už musí<br />
ovládat alespoň polovinu magie, kterou ukradl Alrinovi a jistě strávil celý den hledáním kouzla proti dlakům.“<br />
„Celý den ne,“ upozornil ho Alro. „Otravovali tam hrdinové.“<br />
Kan luskl prsty. „Pravda! Možná má magii, ale kouzlo asi ne. Nikdy nedělal kouzla pro hrdiny a několik let nemohl<br />
vůbec čarovat.“<br />
Obrátil se k dívce. „Dá se do stoky dostat přímo odtud, nebo musíme ven na dvůr?“<br />
„Samozřejmě že přímo odtud,“ usmála se a poodešla k paravánu. Odtáhla ho stranou a pak totéž učinila s truhlou.<br />
Pod ní se objevil železný poklop s kruhem pro uchopení. Přestože byl téměř na palec silný a při odkládání ke zdi vydal<br />
zvuk, jako když se usazuje almara plná knih, zvedla a přenesla ho v jedné ruce. Normálně ho zvedali dva chlapi a měli<br />
co dělat.<br />
„U bohů,“ uklouzlo Amashovi.<br />
„Kočka, co,“ usmál se Kan a vzal ji kolem ramen. Nebránila se, ale hleděla na oba bojovníky s netajenou škodolibostí.<br />
„Kdo půjde první?“ zeptal se Alro.<br />
„Nejprve dojděte pro Erase. A pak by to chtělo zajistit, že se nám sem nikdo nedostane, zatímco budeme pryč,“ rozhodl<br />
Kan.<br />
„Jak to chceš udělat?“ zajímal se Alro, zatímco Amash vyběhl ze dveří a zmizel v chodbě.<br />
„Dokázala bys tu chodbu zahradit?“ zeptal se Kan drakodlačice.<br />
„Natrvalo?“<br />
„Pokud možno,“ přikývl.<br />
„Takhle ne. Ale když oni zůstanou tady a nebudou mě očumovat, tak to nebude problém.“<br />
„Zůstanou tady a já dohlédnu, abys měla klid,“ slíbil.<br />
Pokrčila rameny a počkala, až se vrátí Eras s Amashem. Eras asi dostal od parťáka varování, protože si sice dívku<br />
pečlivě prohlížel, ale nevypadal příliš zaskočeně.<br />
Kan s Karrou vyšli do chodby a vystoupali do poloviny schodiště. Tam se z něj oddělovala trojice odboček. Dívka si<br />
sundala zbroj a podávala ji Kanovi. Až když byla téměř nahá, proměnila se. Kan nestíhal sledovat, s jakou rychlostí přemísťuje<br />
balvany i menší kameny z odboček na schodiště a staví bytelný zátaras. Netrvalo to déle než několik minut<br />
a vyrobila pod odbočkami solidní stěnu. Pokud by se jí chtěl někdo prolámat, musel by se hodně činit, protože některé<br />
balvany měly i tři stopy v průměru a ani dva dospělí muži by s nimi podle Kanova mínění nepohnuli.<br />
Otřela si dlaně a prohlédla si drápy. Zdálo se, že je s kontrolou spokojena a sestoupila těch několik schodů k čekajícímu<br />
Kanovi. Zastavila se na schodě pod ním, obrátila se a nechala se od něj obejmout a políbit. Oči jí po celou dobu<br />
rudě zářily, ale nyní měl Kan pocit, že se jejich odstín trochu změnil.<br />
Po proměně zpět v člověka jí pomohl s oblékáním a společně sestoupili zpět do jejího příbytku. Všichni tři bojovníci<br />
se drželi dál od dveří. Eras nahlížel do vstupu do stoky, Alro si prohlížel vybavení příbytku a Amash se houpal na jedné<br />
ze židlí. Všichni tři se tvářili, že lidská hlava u zdi je naprosto normální součást vybavení, přestože ji všichni moc dobře<br />
poznali.<br />
„Tak hotovo,“ prohlásil Kan spokojeně.<br />
Muži se na nic neptali a přesunuli se k otvoru. Jen Karra šla nejprve k truhle, otočila ji, aby do ní po otevření víka<br />
neviděli, a vytáhla z ní několik svršků.<br />
„K čemu to?“ neodolal Eras, když viděl, jak je strká do tlumoku a ten si hází přes rameno.<br />
„Kdybych se musela proměnit,“ odpověděla a přistoupila k otvoru. Kan jí nabídl ruku, ale odmítla a prostě seskočila<br />
do tmy. Hned poznali proč. Přímo pod otvorem byla hromada kamení, takže skok nebyl ani zdaleka tak hluboký, jak si<br />
mysleli, ale pro šero v chodbě ji nebylo hned vidět.<br />
Seskákali za ní a nechali se vést.<br />
„Doufám,“ ozval se Eras, „že tu nenarazíme na šéfovy lidi. Na boj tu zrovna moc světla ani místa není.“<br />
„Není tu nic strašnějšího, než jsem já,“ odpověděla mu Karra s neotřesitelnou jistotou a rychle procházela jednotlivými<br />
chodbami, tu a tam osvětlenými mřížovanými poklopy v ulicích. Nezaváhala ani na jediné křižovatce a brzy se zastavila<br />
pod podobným poklopem, jakým do podzemí vstoupili.<br />
„Tak jsme tady,“ oznámila jim šeptem a ukázala na strop. Byl zhruba osm nebo devět stop vysoko, takže mimo jejich<br />
dosah.<br />
„Jak to otevíráš?“ zeptal se Alro.<br />
Místo Karry odpověděl Kan. „V dlačí podobě je větší a snadno tam dostane.“<br />
-77-
Horší než smrt<br />
„Prima a jak to uděláme teď?“ ozval se Eras.<br />
Místo odpovědi Kan objal dívku kolem stehen, zvedl ji a posadil si ji na rameno. Sice jí tím zaskočil, ale nedala to<br />
na sobě znát a pomalu nadzvedla poklop o tloušťku plátu. Štěrbinou nahlédla do místnosti nad ním a pak ho pomalu<br />
otevřela.<br />
Muži dole ani nedutali a podvědomě očekávali útok ochranného zaklínadla. Žádný však nepřišel. Dokonce i potom,<br />
kdy se Karra protáhla poklopem a zmizela jim z očí, nestalo se vůbec nic. Za to pak se ozval tichý, překvapený výkřik,<br />
který však přerušil úder a dutý náraz. Po něm následovalo několik dalších ran a zadunění, které Eras okomentoval<br />
slovy, že město přišlo o dalšího čaroděje a ta roztomilá dívenka právě posnídala. Kan se mu to ani nepokoušel vymlouvat,<br />
protože sám netušil, co se nahoře děje a byl si vědom toho, že klidně může mít pravdu.<br />
Několik chvil po posledním zadunění se v otvoru objevila dívčina hlava orámovaná poněkud rozcuchanými vlasy.<br />
„Podej mi ruce,“ sykla tiše na Kana a podala mu své. Chytil se jí a byl vytažen vzhůru rychlostí, která jeho<br />
společníky přiměla užasle vydechnout.<br />
„Další,“ ozvala se znovu.<br />
„Byl bych raději,“ pronesl tiše Eras, „kdyby mě nahoru vytáhl Kan.“<br />
„Srabe,“ usmál se Alro, postavil se pod otvor a chytil se za nabízené paže. Otvorem prolétl jako namydlený blesk.<br />
Nakonec se od drakodlačice nechal vytáhnout i Eras, ale příjemné mu to nebylo. Ani Karra se netvářila moc<br />
nadšeně, když ho měla vzít za ruce, ale na těch několik okamžiků se oba přemohli.<br />
„Co se tady vlastně dělo?“ zeptal se Kan a kontroloval ležícího čaroděje. Byl sice potlučený a v bezvědomí, ale neměl<br />
ani jediné zranění od drápů nebo zubů.<br />
„Prevence,“ oznámila mu a dřepla si na paty vedle něj. „Aby nám nepřekážel.“<br />
„Jsi zlato,“ řekl a vzal ji kolem ramen. „Nemá ani škrábnutí.“ Jeho pomocníci to neviděli, protože Karra se dívala<br />
Kanovi do očí a oni stáli za ní, ale Kan v její tváři viděl nadšení z jeho chvály.<br />
Dali se do prohledávání pracovny, ze které již Elefel nechal odnést obě těla. Většina knih byla vrácena do polic<br />
a rozbité křeslo nahradila židle. Na stole ležely Alrinovy listiny s kouzly, ale nikdo z nich nedokázal rozluštit<br />
písmo, kterým byly napsány.<br />
„Jak velké bývají ty amulety?“ zeptal se Kan Amashe, zatímco nahlížel do zásuvek stolu.<br />
„Jako ozdobné kování na postroje, takže asi do dlaně. Někdy i větší, když si zákazník donese vlastní. Je jedno, na co<br />
čaroděj kouzlo sešle, jen to musí být z kovu.“<br />
„Tady něco je,“ ozval se Amash, od truhly pod oknem. Kara zatím roztrhala část čarodějova hávu na pruhy a svázala<br />
mu jimi ruce i nohy. Na rukou si dala zvlášť záležet, aby nemohl pohnout ani jediným prstem. Chvíli uvažovala, že mu<br />
z hávu utrhne další pruh látky a udělá z něj roubík, ale pak v ní zvítězila poťouchlost, o které Kan zatím neměl ani potuchy,<br />
ale které dostala od bohů více než štědrou dávku. Zula čaroději jeden prastarý střevíc s prošlapanou podrážkou,<br />
stáhla mu nevábně vonící a ještě hůř vypadající ponožku a nacpala ji zajatci do úst. Pojistila ji posledním cárem<br />
z hávu a úplně nakonec ho přátelsky poplácala po tváři.<br />
Jediný, kdo si jejího počínání s ponožkou všiml, byl Alro, a když se dívka obrátila k ostatním, mrkl na ni jedním<br />
okem. Dělala, že ho nevidí a raději přešla k oknu, aby dávala pozor na pohyb na ulici.<br />
Kan s Amashem zatím otevřeli okovanou truhličku, nalezenou na dně truhly pod Alrinovými svršky a nějakými<br />
svitky. Bylo zřejmé, že Alrin také mnoho smyslu pro pořádek nepodědil.<br />
Uvnitř truhličky našli celou sbírku amuletů všech velikostí a tvarů. Zavřeli truhlu a vysypali na víko všechny amulety.<br />
Kara se na ně jedinkrát podívala a ustoupila od nich do větší vzdálenosti.<br />
„Který by to mohl být?“ přehraboval se v nich Kan.<br />
„Hádal bych tenhle,“ vytáhl jeden Amash. Amulet se skutečně podobal kování na koňský postroj, dokonce neměl<br />
žádné očko pro protažení šňůrky a zavěšení na krk. Místo toho měl po obvodu pět zoubků, aby se dal dobře upevnit<br />
na kůži postroje.<br />
„A hele,“ zvedl Kan jiný, „tenhle vypadá podobně.“<br />
„Vezmeme všechny, které se dají upevnit na kůži a snad některý z nich zafunguje,“ rozhodl Amash a rozhrnul<br />
hromádku po ploše víka. Našli ještě dva.<br />
„Ale jak vyzkoušíme, že skutečně fungují?“ zeptal se Eras, sedící na židli s nohama na desce stolu.<br />
„Těžko,“ pokrčil Amash rameny. „Na ulici nemůžeme, takže to prostě bude průzkum bojem.“<br />
„To bude legrace,“ usmál se Eras, „až to nebude fungovat.“<br />
„Máš lepší nápad?“ podíval se na něj Kan přísně.<br />
„Ne,“ přiznal Eras klidně, „ale uznej, že to skutečně fungovat nemusí.“<br />
„Vyzkoušíme to.“<br />
„Anebo by nám to mohl povědět on,“ ukázala Karra na čaroděje. Elefel se totiž začal probouzet, měl oči otevřené<br />
a zmateně pomrkával. Co se děje, si uvědomil přesně ve chvíli, kdy ho obstoupili. Kromě Karry, protože ta vytrvala<br />
u okna a sledovala ulici.<br />
„Měli bychom zmizet,“ řekla dřív, než stihli na čaroděje promluvit.<br />
„Proč?“ podíval se na ni Kan.<br />
-78-
Zdeněk Jukl<br />
„Do ulice vchází nějaká skupina chlapů.“<br />
Alro rychle vyhlédl na ulici. „Jo, ti šli k věži,“ potvrdil její varování.<br />
„Dveře!“ sykl Kan a Karra vyrazila jako blesk. Než se skupina dostala na deset kroků do ulice, přirazila ke dveřím<br />
těžkou skříň z druhého konce chodby.<br />
Kan s Alrem zatím zvedli Elefela a táhli ho k poklopu ve vedlejší místnosti. Eras již seskočil do stoky a čekal pod otvorem,<br />
až mu čaroděje podají. Ten se kroutil a vzpouzel, ale Kan mu bez váhání vrazil jednu pěstí a tím mu vysvětlil,<br />
že se má chovat slušně a neotravovat své únosce.<br />
Spustili ho k Erasovi, který ho sice zachytil, ale staral se jen o to, aby si zajatec nenarazil hlavu, takže ho nechal dopadnout<br />
poměrně tvrdě. Pak v rychlém sledu do stoky seskákali i ostatní. Zdržela se jen Karra, která si nejprve nastavila<br />
poklop do svislé polohy a až pak proskočila za ostatními. Kan ji zachytil do náruče, takže se země ani nedotkla a rukou<br />
ještě dokázala zpomalit padající poklop natolik, že vydal jen relativně tiché bouchnutí, které na ulici nemohlo být slyšet.<br />
Skupinu by asi pobavilo, kdyby věděli, že muži vůbec neměli namířeno k Elefelovi a kolem čarodějovy pracovny jen<br />
prošli.<br />
„Kam dál?“ zeptal se Kan dívky.<br />
„Kousek odtud je jeden zapomenutý sklep. Je tam sucho a klid,“ odpověděla a ukázala dál chodbou, směrem<br />
k vnějšímu opevnění.<br />
Zvedli čaroděje a nechali se vést. Karra s Kanem šli vpředu a ostatní se střídali při nesení omráčeného Elefela. Došli<br />
k závěru, že bylo vlastně velké štěstí, když čaroděj před lety přišel o své magické schopnosti. Přišel tak i o zákazníky<br />
a musel se uskromnit. Hlavně v jídle, takže nebyl ani zdaleka tak těžký.<br />
Došli k zavřeným dřevěným dveřím, které Karra rozhodně rozrazila a vstoupila jako první. Uvnitř bylo několik bedýnek<br />
a louče. Kan se na dívku tázavě podíval.<br />
„Občas jsem tu musela chvíli přečkat,“ odpověděla a významným pohledem ukázala na vstupující muže. Pochopil,<br />
že to není nic pro jejich uši. Rychle se rozhlédl, ale tmavé skvrny na podlaze a na stěnách neviděl. Oddechl si.<br />
Jeho společníci tak budou klidnější.<br />
Usadili čaroděje ke zdi a Karra zatím rozžala jednu z loučí. Přinesla ji blíž k zajatci a zasunula do otvoru ve zdi. Pak<br />
se usadila na jedné z bedýnek na druhé straně sklepa, opřela se zády o zeď a sledovala, jak si budou počínat.<br />
Probudit Elefela jim chvíli trvalo. Kan spěchal, takže ho udeřil silněji, než měl v úmyslu. Ale třesení a propleskávání<br />
přineslo své ovoce.<br />
„Hmm…, hmmm!“ mumlal Elefel, když se probouzel. Konečně zaostřil pohled na postavy před sebou a cukl sebou.<br />
„Hmmmmmm!“<br />
„Asi chce, abychom mu vytáhli ten roubík,“ překládal Amash spokojeně.<br />
„Hmmmmmmmm!“ vydal ze sebe čaroděj a přitom zuřivě kýval hlavou.<br />
„Nejprve nám slíbí,“ přitáhl si Kan čaroděje blíž k obličeji, „že na nás nebude zkoušet žádná kouzla.“<br />
„Mmm…, mm…, mmm!“<br />
„Mohl by to být souhlas?“ podíval se na Alra.<br />
„Co já vím,“ pokrčil Alro rameny a spokojeně se šklebil. „Taky by to mohla být kletba, po které nám všem upadnou<br />
uši.“<br />
„Mmm!“ vrtěl Elefel hlavou.<br />
„Prý jsi vedle,“ ozval se Amash.<br />
„Tak hele,“ promluvil znovu Kan. „Potřebujeme něco na uklidnění koní a ty nám teď povíš, který z těhle amuletů to<br />
umí.“ Alro během jeho slov vysypal čaroději do klína ukořistěné amulety.<br />
„A na to, abys mi ukázal, který to je, nepotřebuješ mluvit,“ dodal Kan, který čarodějům příliš nedůvěřoval a Elefelovi<br />
věřil ze všech nejméně.<br />
Čaroděj si povzdechl a začal svázanýma rukama strkat do jednotlivých amuletů. Trvalo mu to dost dlouho, ale nakonec<br />
ke Kanovi přistrčil dva.<br />
„Jen tyhle dva?“ ujišťoval se Kan. „A budou skutečně fungovat?“<br />
„Mmmm!“ přikyvoval čaroděj. „Pokud ne, vrátíme se a budeš toho zatraceně litovat,“ slíbil mu Kan. „Vidíš tu<br />
dívku?“ ukázal přes rameno na Karru, která upřela na čaroděje nepřátelský pohled.<br />
„Tak ta si tě podá, pokud nám lžeš.“<br />
Elefel si moc dobře pamatoval, jakou od ní dostal nakládačku, ale až doposud si myslel, že je to jen velmi dobrá šermířka.<br />
Aby ho Karra nenechala na pochybách, co by ho v případě podvodu čekalo, změnila si oči. Elefel sebou vyděšeně<br />
trhl a podíval se na Kana.<br />
„Jo, je to ona. Takže naposledy, budou fungovat?“<br />
„Mmmm,“ zabručel Elefel a zavrtěl hlavou, že ne.<br />
„A ty druhé?“<br />
Dostal stejnou odpověď.<br />
„A proč?“<br />
Elefel si povzdechl a upřel na něj prosebný pohled.<br />
-79-
Horší než smrt<br />
„Povolím ti ten roubík, ale jediný pokus o vyslovení kouzla a skočí po tobě, jasné!“<br />
„Mmmm!“ přikyvoval čaroděj, protože Karra si sedla tak, aby skutečně mohla okamžitě vystartovat.<br />
Kan rozvázal uzel a vytáhl mu ponožku z úst. Poněkud zaskočeně se podíval na jeho bosou nohu a pak na Karru. Ta<br />
se na něj roztomile usmála a pokrčila rameny s dlaněmi vzhůru na znamení, že nic vhodnějšího nenašla.<br />
„Tak povídej,“ obrátil se zpět k čaroději.<br />
„Alrin si amulety pojišťoval proti krádeži,“ odpověděl Elefel, když předtím dlouze plival, aby se zbavil všeho<br />
možného, co mu zůstalo po ponožce v ústech. „Pokud za ně nedostal zaplaceno, nefungovaly.“<br />
„Takže stačí zaplatit?“ ujišťoval se Kan.<br />
„Jo, ale taky to musíš zapsat do účetní knihy a tu jsem nahoře nenašel.“<br />
„Tak to je smůla,“ zabručel Kan a mrkl po Kařře. „Jak to kouzlo funguje, nedá se obejít?“<br />
„Ne,“ zavrtěl čaroděj hlavou. „Dokud se to nezapíše do knihy, kouzlo nebude fungovat. Navíc to má jištěné přes<br />
pokladnici.“<br />
„Amashi, kolik stojí takový amulet?“<br />
„Nemám potuchy,“ přiznal se Amash. „Nikdy jsem ho nepotřeboval. Ale podle toho, jak často je hrdinové kupují<br />
a kolik jich měl Alrin v zásobě, to nebude nijak vysoká částka.“<br />
„Řekněme deset měďáků za jeden. Bude to stačit?“ usmál se Kan na Elefela. Čarodějovi vylezly oči z důlků.<br />
„Zbláznil ses? Nejméně dva stříbrné!“<br />
„Tys mi nerozuměl,“ naklonil se k němu Kan. „Deset měďáků plus tvůj život,“ ukázal na Karru. Ta již neseděla<br />
na bedýnce, ale stála za ním.<br />
„Aha,“ hlesl Elefel. „Dobrá, ale stejně je vám to na nic. I kdybyste mě přesvědčili na jeden měďák, nemáte účetní<br />
knihu.“<br />
„Jen se neboj, však my si nějak poradíme. Kde je pokladnice? Nahoře jsme to prohlédli a žádnou truhličku s penězi<br />
jsme nenašli.“<br />
„Taky nevím kde je,“ pokrčil rameny Elefel.<br />
Kan ho okamžitě prošacoval a pod hávem u pasu nahmatal velkou bouli.<br />
„Vážně?“ Zvedl čarodějův oděv a uviděl rozměrnou tašvici z leštěné kůže. Když rozepnul sponu, která ji uzavírala,<br />
rozevřela se tašvice jako harmonika a odhalila několik všitých váčků.<br />
„Áha,“ usmál se Kan na Elefela, který naopak stáhl rty do úzké linky a vraždil ho pohledem. Měl sto chutí vyslovit<br />
zaklínadlo, ale Karra stála sotva dvě stopy od něj a sledovala každý jeho pohyb a gesto. Zabila by ho dříve, než by vyslovil<br />
první slovo zaklínadla a jednoslovná zaklínadla nikomu neublížila. Proto byl raději zticha. V duchu se však již<br />
chystal na odvetu, až ho propustí.<br />
Kan odpočítal po deseti měďácích za každý amulet, který si odnesli, a znovu tašvici zavřel.<br />
„Ty mu ji necháš?“ divil se Eras. „Peníze se vždycky hodí a on na ně nemá o nic větší právo než my? Vždyť je také<br />
ukradl.“<br />
„Myslím,“ usmál se Kan na čaroděje, „že je moc dlouho neužije. Jestli bude se svými zákazníky jednat jako<br />
s námi, brzy tu bude o jednoho čaroděje méně. Alrin nastavil vysoký standard a tady Elefel není zase tak dobrý čaroděj.<br />
Nicméně mu popřejeme mnoho zdaru v dalším životě.“<br />
„Ty ho tu chceš vážně nechat?“ střelila po něm pohledem Karra.<br />
„Jo, s tebou,“ odpověděl Kan a krutě se na Elefela usmál. „Abys věděl, já náhodou vím, kde je ta kniha a tebe už vůbec<br />
nepotřebujeme. Navíc, strašně nesnáším hyeny, hlavně ty dvounohé. Bavte se tu dobře.“<br />
Elefel se nadechl, aby vyslovil zaklínadlo, ale Kan mu bleskově strčil ponožku tak hluboko do úst, že ho málem udusil.<br />
„Jdeme,“ postavil se a podíval se na mírně zaskočenou Karru.<br />
„Postarej se o něj. Počkáme ve stoce. Dej nám minutku nebo dvě, nemusíme slyšet všechno.“<br />
Protože na něj stále hleděla jako na zjevení, dodal:<br />
„Nemůžeme ho nechat naživu, protože by za námi poslal nějakou magii. Je to nejhorší krysa, jakou jsem kdy poznal,<br />
a jeho slovo nemá váhu prachu na zemi. A pokud skutečně odjedeme z města, pak se nějaký čas k lidem nedostaneš.“<br />
S tím se obrátil a pohybem ruky vykázal svůj doprovod za dveře, které pak za sebou zavřel. Karra se podívala na zajatce<br />
a oči jí zahořely hladem. Nebyla si tak docela jistá, proč ji Kan nechává zabít dalšího člověka, když ještě před<br />
několika minutami měl radost z toho, že ho ušetřila, ale hlad svírající její žaludek, přehlušil všechny pochybnosti. Začala<br />
se svlékat. Elefel cloumal pouty a ječel přes roubík, zatímco na ni upíral oči plné děsu.<br />
Kan s doprovodem odešli asi pět set kroků daleko a zastavili se zhruba pod ulicí vedoucí od Umrlce k jejich věži.<br />
„Skutečně ses rozhodl s ní zůstat?“ zeptal se Alro tiše.<br />
„Jo,“ přikývl Kan.<br />
„Žere lidi. A ty jí teď navíc začínáš krmit. Jakou můžeš mít jistotu, že jednou nesežere i tebe?“<br />
„A jakou máme ve své profesi jistotu, že se dožijeme večera? Nebo že přežijeme návštěvu hospody?“ odpověděl mu<br />
otázkou.<br />
-80-
Zdeněk Jukl<br />
„Dobře, ale tam s tím mohu něco dělat,“ namítal Alro. „Dokud udržím v ruce meč, tak svou kůži zadarmo nedám.<br />
Ale na ní meč neplatí.“<br />
„Máš pravdu,“ přisvědčil Kan bohorovně. „Ale řekni mi, jak bys přežil dnešní noc, kdybys musel použít meč proti<br />
šéfovým lidem?“<br />
„Ale bránil bych se,“ stál si na svém Alro.<br />
„To jistě, tak minutu nebo dvě,“ přikývl Kan. „Podívej, tohle je město. Bludiště uliček a víceméně neobydlených<br />
domů. Nikdy nevíš, co nebo kdo na tebe čeká za příštím rohem. Z kuše umí střílet každý hlupák, a když se rozhodne,<br />
že tě dostane, tak s tím nic neuděláš. Přežil jsem tu pět let a mám toho po krk. Neustále si hlídat záda a zastrašovat<br />
možné protivníky. A proč. Abych nakonec zjistil, že mě podrazil můj vlastní velitel. Když jsme sem přišli, dali<br />
bychom jeden za druhého ruku do ohně. A dnes? Je z něj obyčejná prodejná čubka. Ani neví, co se na ulici<br />
děje, protože z toho domu nevylezl dva roky. Hlídají ho ti zakrslíci a nikoho k němu nepustí. Pokud se nemohu spolehnout<br />
na svého velitele, nemám tu co pohledávat.“<br />
„Fajn, chápu, že chceš opustit město,“ přikývl Alro. „Také odcházíme a dokonce ze stejného důvodu, přestože máme<br />
docela určitě každý namířeno někam jinam. Ale pověz mi, proč chceš zůstat s dlakem, pro kterého představuješ jen zákusek?<br />
Uvědom si, že kdykoli se na tebe podívá, dívá se na své jídlo.“<br />
„Jistě, v tom máš pravdu. Ale ty jsi nevyrůstal ve stejném prostředí jako já. Pro mne je stále člověkem a navždy jím<br />
bude. Dlactví je nemoc. V jejím případě vyvolaná prokletím. Nikdy se ho nezbaví, nedá se léčit, ani vyléčit. Přesto jí<br />
věřím a budu jí věřit. Než jste přišli, dlouho jsme o tom spolu mluvili. Zůstanu s ní, přestože ona musí lovit lidi, aby nezemřela<br />
hlady.“<br />
„A jak to chceš praktikovat?“ založil si Alro ruce na hrudi. Evidentně byl od ostatních dvou pověřen, aby s ním<br />
o tom promluvil, protože Eras s Amashem jen naslouchali a do rozhovoru se nezapojovali.<br />
„Ještě to nevím jistě, ale když nás Elefel tak pěkně tahal za nos, napadlo mě jedno řešení, které by mohlo nějakou<br />
dobu fungovat.“<br />
Alro byl chvíli zticha a přemýšlel.<br />
„Ty jí chceš předhazovat podvodníky?“ zkusil hádat.<br />
„Jo,“ přikývl Kan. „A vrahy a podobnou chásku, která by stejně zemřela mečem nebo provazem. Ve výsledku je to<br />
vlastně jedno, jestli mám takového člověka probodnout, nebo má Kařře posloužit jako večeře. Karra má pro mě větší<br />
cenu než tisíc lidí. Stačí se rozhlédnout po městě. Sice tu jsou nějaké zákony, ale dodržovat se nedají. Proto je také<br />
nikdo nedodržuje. Někdy jsme museli zabít i deset lidí za den jen proto, že oni zabíjeli jiné a nám to kazilo obchody.<br />
A byli jsme na sebe hrdí, že je tu díky nám trochu pořádek.“<br />
„Takže ty prostě jen ukážeš prstem a přikážeš jí ‚Vem si ho!‘. Chápu to dobře?“ šťoural se Alro v detailech.<br />
„Ne, Karra je člověk, ne pes,“ zamračil se Kan. „Jen jí navrhnu, na kom by mohla ukojit svůj hlad, ale konečné rozhodnutí<br />
bude na ní.“<br />
„A co když místo vraha zabije někoho jiného?“<br />
„Tak s tím nemohu nic dělat,“ pokrčil rameny.<br />
„A to ti nevadí?“<br />
„Podívej,“ povzdechl si Kan. „Zabít v souboji, když jsem napaden a bráním se, to je plně legální. Každý se může<br />
a musí bránit, protože to za něj nikdo jiný neudělá. A teď mi řekni, kolik lidí jsi během posledního roku zabil v takové<br />
situaci, aha?“<br />
Alro se nadechl k odpovědi, ale pak zavřel ústa. Kan měl v tomhle úplnou pravdu. Pracovali pro šéfa a hájili jeho zájmy.<br />
Tím vlastně hájili i ty své, protože jinak by přišli o peníze, které jim šéf vyplácel. Věděl přesně, kolikrát byl letos<br />
napaden. Včera to bylo potřetí. Ale na svědomí měl desítky mrtvých nebo zmrzačených, které musel najít a napadnout<br />
na šéfův rozkaz, protože jim nějakým způsobem kazili obchody. Například provozovali nepovolený nevěstinec, prodávali<br />
své výrobky na šéfově území bez zaplacení poplatku a podobně. Ti lidé někdy ani neměli pořádnou zbraň.<br />
„Začínáš mě chápat,“ usmál se Kan, když chvíli sledoval jeho tvář. „Na tomhle světě je úplně jedno, jestli Karra loví<br />
lidi nebo zvěř. Samozřejmě mi bude vadit, když zabije ženu pečující dítě. V takovém případě bych si s ní o tom musel<br />
vážně promluvit, ale když se rozhlédneš po kterékoli ulici, městečku či vesnici, najdeš tolik lidí, jejichž smrt nebude<br />
nikomu vadit, že by se Karra najedla na měsíc dopředu. Vždyť my dodnes nevíme, kolik lidí tu vlastně snědla. Musí<br />
jich být desítky. A ví o tom někdo? Zavládlo davové šílenství? Bojí se lidé chodit po ulici? Ne! Nestalo se vlastně vůbec<br />
nic. Vnitřní město zavřelo stoky a ještě špatně. Vždyť zemřeli jen sloužící, tak co. Máme podezření na dlaka? Tak dáme<br />
strážím stříbrné příbory a pošleme je hlídat ulice. Co udělal šéf, když jsem se snažil najít toho, kdo nám zabíjí<br />
bojovníky? Seřval mě jako malého kluka a vyrazil se mnou dveře. Nezajímalo ho to. Byli to jen lidi a jeho by to stálo<br />
peníze. Tak proč by si s tím měl dělat hlavu.“<br />
Kan se odmlčel a čekal na možné námitky. Ale jeho muži na něj hleděli mlčky a snad i trochu zamyšleně.<br />
„V Kařře jsem poprvé v životě našel člověka, který je ochoten jít životem po mém boku. Celý dosavadní život jsem<br />
prožil na ostří nože. Nikdy jsem nevěděl, zda se dožiji večera, nebo zda se ráno probudím. Ptáš se, jakou mám jistotu,<br />
že v ní jednou nepřevládne dlak a nezabije mě ve spánku. Dnes ji mám. Toho čaroděje nahoře jen omráčila, přitom<br />
měla hlad. Ovládla se. Bude se stejně ovládat za rok, dva, pět? Nevím. Stejně jako jsem netušil, kdy narazím na lepšího<br />
-81-
Horší než smrt<br />
šermíře, než jsem já. Takže, co se pro mě mění? Nic. Jen to, že nyní mám vedle sebe někoho, s kým mohu žít normální<br />
život. Nebo téměř normální,“ dodal okamžitě. „Někoho, komu na mně záleží a koho mohu milovat. A hodlám si užít<br />
každý den strávený po jejím boku bez ohledu na budoucnost.“<br />
Chlapi na něj již nezírali, ale spíš si prohlíželi podlahu. Tvářili se mírně rozpačitě. Kan je přeletěl očima. Nejjednodušší<br />
z nich byl Eras. Vyrůstal ve městě, neuměl číst ani psát a nikdy mnoho chytrosti nepobral. Uměl šermovat a zabíjet,<br />
proto ho šéf přijal. Kan zjistil, že je věrohodný a spolehlivý a vzal ho k sobě. Amash byl něco jako zneuznaný hrdina.<br />
Věděl o hrdinech všechno. Znal osobně každého, který se objevil ve městě, byť jen jednou jedinkrát. Kana<br />
mnohokrát napadlo, že by mu hrdinství svědčilo mnohem víc, než Mykash. A Alro? Ten patřil do chrámu. Dělal věštectví<br />
na poloviční úvazek jen proto, že nad sebou nesnesl autoritu nejvyššího kněze, jehož slovo bylo zákonem i v případě,<br />
že by mu přikázal vylézt na ochoz nejvyšší věže chrámu a skočit dolů. K šéfovi se dostal spíš omylem, ale opět měl<br />
šikovnou ruku s mečem, jako všichni kněží boha války, takže skončil u Kana.<br />
„A kam máte vlastně namířeno vy?“ zaváděl řeč do bezpečnějších vod.<br />
„Ještě jsme o tom pořádně nemluvili,“ odpověděl Alro. „Uvažoval jsem, že bych odešel do chrámu boha války. Tam<br />
bych byl před šéfem v naprostém bezpečí, a až bych se jednou stal knězem, byl bych v naprostém bezpečí i na ulici.“<br />
To byla naprostá pravda, protože Arist si své kněží pečlivě střežil a běda každému, kdo na ně vztáhl ruku.<br />
„Ale nakonec jsem se rozhodl odejít. Místní velekněz mě nemá moc v oblibě a v jiném chrámu by se mi nelíbilo.<br />
Strávil jsem příliš dlouhou dobu se zbraní v ruce, než abych ji byl ochoten ze dne na den odložit. V okolních městech<br />
jsou menší Aristovy chrámy, tak se zkusím poptat tam, zda nepotřebují věštce a novice.“<br />
Alro se trvale podceňoval, přestože všichni věděli, že hned v prvním chrámu, kde nabídne své dovednosti a požádá<br />
o přijetí do kněžského stavu, se přetrhnou ochotou, jen aby zůstal. Kanovi se už dávno doneslo, že desítky bojovníků<br />
odbočili ze své cesty jen proto, aby si nechali v Mykashi věštit od Alra. Chrám, který získá Alra mezi své kněze si rozhodně<br />
polepší a zvedne svou atraktivitu.<br />
„To je dobrý nápad,“ chválil jeho rozhodnutí. Pak se podíval na Amashe.<br />
„A kam máš namířeno ty?“<br />
„Nevím,“ pokrčil Amash rameny a tvářil se, jako že je mu to úplně jedno.<br />
„Neuvažoval jsi o dráze hrdiny?“ nadhodil Kan.<br />
„Ale jo, několikrát,“ usmál se Amash. „Ale to je moc cestování, každý den někde jinde, samé nepohodlí a podobně.<br />
Spíš se porozhlédnu v okolních městech.“<br />
„Co tam? Další tlupa, jako tahle?“<br />
„Spíš mě napadlo změnit barvy,“ usmál se Amash šibalsky.<br />
Kan na něj nechápavě pohlédl, ale pak se mu rozsvítilo. „Ty myslíš městskou stráž?“ Jak se zdálo, překvapilo to<br />
i ostatní.<br />
„A proč ne,“ smál se Amash. „Mykash je tak velké město, že se nedá uhlídat. Ale slyšel jsem, že města jako Laran<br />
nebo Haron, jsou na tom lépe. Jsou menší, blíž k horám, hrdinů je tam možná víc než tady a stále hledají schopné šermíře<br />
do svých strážních oddílů.“<br />
„To stojí za úvahu,“ ozval se Eras zamyšleně. „A máš do některého z těch měst namířeno?“<br />
„Nejbližší je Laran. Mají teď nového vládce. Nějaký kníže Kaithar, pokud jsem slyšel správně. No a znáte to, nové<br />
koště dobře mete. Hodlá postavit město do latě a tak vytváří nové oddíly. Je to jen týden cesty, takže bychom ještě<br />
mohli dojet v čas, než bude mít plno.“<br />
„A víš, kdo je tam velitelem stráže?“ zajímal se Kan zvědavě.<br />
„Chceš jít s námi?“ mrkl na něj Amash.<br />
„Vůbec ne,“ zavrtěl Kan hlavou. „Raději bych zamířil do hor nebo tak blízko k nim, jak jen to půjde. Tam nám<br />
s Karrou bude nejlépe.“<br />
„U Umrlce říkali, že to tam vedl Fistair,“ řekl Amash.<br />
„Ale!“ pozvedl Kan obočí. „Snad ne Fistair z Daenesu?“<br />
„Jo, přesně ten. Znáš ho?“ divil se Amash.<br />
„Jak by ne,“ zasmál se Kan. „Sloužil jsem pod ním v armádě. Přísný chlap s pádnou rukou a s mečem to uměl jako<br />
málokdo. Pokud má ten kníže hlavu na svém místě, nechá si ho. Lepšího velitele by hledal hodně těžko. Pokud tam<br />
ovšem nechce dosadit nějakého příbuzného.“<br />
„Na velitele stráže?“ podivil se Alro. „Jedině za trest.“<br />
„Pravda,“ přisvědčil Amash. „Nejhorší možná pozice. Dokud je klid, může za to kníže. Jakmile je dusno, může za to<br />
velitel a jeho neschopnost. A když to stráž urovná, může za to kníže. Pozice na draka.“<br />
Skupina se pobaveně zasmála, ale zase rychle zmlkla, protože se za nejbližším rohem objevila Karra. Během chůze<br />
si ještě upravovala zbroj. Měla rozcuchané vlasy a šmouhy na tváři, na krku i na rukou. To bylo pochopitelné, protože<br />
ve stoce nebyla čistá voda a neměla se kde umýt. Udělala sice, co mohla, aby se bez zrcadla otřela do tuniky pod zbrojí,<br />
ale krev je mrcha a bez vody se odstraňuje velice špatně.<br />
Došla ke Kanovi, bez váhání ho vzala kolem pasu a opřela se o něj. Nebýt těch šmouh, byla z ní normální zamilovaná<br />
holka. V tomhle případě ji tak viděl jen Kan, který ji vzal kolem pasu, přitiskl k sobě a mile se na ni usmál.<br />
-82-
Zdeněk Jukl<br />
„V pořádku?“ zeptal se.<br />
„V naprostém,“ přikývla a usmála se. „A ještě tohle.“ Zvedla druhou ruku a ukázala Alrinovu pokladničku.<br />
„Co s tím?“ zeptala se.<br />
„Rozdělíme se rovným dílem,“ rozhodl Kan. „Na cestě se nám bude hodit každý peníz.“ Chlapi přijali jeho rozhodnutí<br />
se souhlasným mručením a Karra podala tašvici Alrovi, protože k němu cítila nejmenší odpor.<br />
„Kde to rozdělíme?“ zeptal se Kana.<br />
„Vrátíme se ke Kařře. Je tam ta účetní kniha. Rozdělíme peníze a pak se rozhodneme, kudy projdeme skrz vnější<br />
opevnění.“<br />
„Znám několik cest,“ ozvala se hned drakodlačice. „Je to sice trochu prolézačka, protože se musí skrz propadlé chodby,<br />
ale nakonec se objevíme ve slumu kousek od opevnění, asi čtvrt míle od hlavní cesty na sever. Nedaleko od toho<br />
místa jsou ohrady handlířů.“<br />
„Výborně,“ usmál se Kan spokojeně. „Takže můžeme jít.“<br />
S Karrou šli v čele, protože jen drakodlačice znala cestu chodbami a stále byli zavěšeni jeden do druhého.<br />
Když prolezli otvorem v podlaze do Kařřina příbytku, první její starostí bylo umýt se. Moc dobře věděla, že je špinavá<br />
a spoléhala na to, že ji Kan pochopí. Nemýlila se. Kan sice šmouhy viděl, ale neřekl ani slovo. Dokonce si v duchu<br />
říkal, že by jednou měl svou vyvolenou vidět při jídle, aby byl v obraze. Nebyl si však jist, zda by se Karra, v tu chvíli<br />
opojená chutí lidské krve, dokázala ovládnout a neskočila by i po něm.<br />
Zatímco jejich doprovod se usadil u stolu a začal rozpočítávat peníze z tašvice, podala Karra Kanovi účetní knihu,<br />
aby mohl zapsat koupi amuletů. Vyžádal si je od Alra, rozložil na postel a posadil se vedle nich. Než se odvážil udělat<br />
první čárku, několik minut pečlivě studoval styl čarodějova zápisu. Nakonec se k tomu přece jen odhodlal, namočil<br />
brk do kalamáře, k jeho překvapení přinesla Karra oba předměty z truhly s takovou samozřejmostí, jako by tak drahé<br />
psací náčiní používal ve městě každý druhý, a zapsal první amulet.<br />
Sotva udělal poslední čárku, objevila se kolem amuletu narudlá záře, pomalu se změnila na zelenou a znovu zmizela.<br />
Sledoval amulet s překvapenou nedůvěrou a rozhlédl se po ostatních. Ale chlapi se u stolu dohadovali, jak bezezbytku<br />
dělit sumu, která se pěti dělit nedala a Karra postavila mezi sebe a zbytek místnosti paraván. Z truhly vytáhla<br />
dřevěný škopek a oplachovala se ve vodě nabrané ze studny v podlaze. Musela se téměř úplně svléknout, protože měla<br />
od krve i trup a jediný, koho by u sebe v té chvíli snesla, byl Kan. Paraván byl naštěstí z prken, takže její koupel se prozradila<br />
pouze šploucháním vody. Chlapi u stolu sice zvedli zvědavě hlavy, ale správně usoudili, že pokud se pohnou byť<br />
i jen o palec, rozpoutá se peklo na zemi.<br />
Kan tedy postupně zapsal i zbytek amuletů a každý z nich poslušně zablikal. Jen doufal, že barva skutečně značí<br />
zprovoznění amuletu a ne konečnou likvidaci kouzla v něm.<br />
Pak se přidal k doprovodu u stolu a vrátil amulety Alrovi. Chlapi se dosud dohadovali, kdo se zřekne několika mincí,<br />
aby se zbytek podělil pěti, ale nikdo se k tomu neměl. Až Kan sáhl do svého váčku a přidal do hromádky chybějící<br />
mince, čímž je jednak zaskočil a jednak vyřešil všechny problémy. Alrinova kasička byla rozdělena na pět dílů a každý<br />
si vzal svůj. Zůstala tam jen hromádka pro Karru, která dosud zůstávala za paravánem. Jenže za ním byla podezřele<br />
dlouho a také už delší dobu neslyšeli žádný zvuk koupele.<br />
Kan proto poodešel ke zdi, ale mluvil na Karru dávno předtím, než mohl nahlédnout za překážku. Zcela správně<br />
předpokládal, že by mohla zaútočit dříve, než by si pořádně uvědomila, kdo ji vidí.<br />
Karra seděla na truhle v drakodlačí podobě. Pohlédla na Kana a pokrčila rameny na znamení, že s tím nemůže nic<br />
dělat. V očích se jí leskly slzy.<br />
„Chlapi! Jděte na chvíli na schody a dávejte pozor, zda je venku klid,“ rozkázal jim. Trojice na něj sice překvapeně<br />
pohlédla, ale beze slova vzali lampu ze stolu, vyšli na chodbu a dveře za sebou zabouchli. Z venku se však nedaly zajistit,<br />
takže to udělal Kan zevnitř. Pak se vrátil za paraván.<br />
Karra si zatím přesedla na zem, pokrčila nohy k tělu, objala je rukama, hlavu si položila na kolena a smutně na něj<br />
hleděla.<br />
„Někdy se mi to stane,“ řekla dřív, než se stihl zeptat, co se děje. „Najednou se proměním a nemohu zpět do lidské<br />
podoby.“<br />
„Vždyť o nic nejde,“ usmál se a posadil se vedle ní. Vzal ji kolem ramen, přitáhl k sobě, takže se o něj opírala a pak<br />
jemným tlakem dlaně na tvář naklonil její hlavu ke své a políbil ji do vlasů.<br />
„Pro mne jsi stejně krásná, jako v lidské podobě. Klidně takhle zůstaň po zbytek života, na mém citu k tobě to nic<br />
nezmění.“<br />
Obrátila k němu hlavu a otřela mu nozdry o tvář. „Jenže co oni?“ zeptala se pak. „Nechtěla jsem, aby mě viděli<br />
takhle.“<br />
„Bude to jen na pár dní. Pokud chtějí jet do Laranu, rozloučíme se Amashem a Erasem za dva dny. Byl bych<br />
rád, kdybychom odjeli do hor. Myslím, že nám tam bude nejlépe.“<br />
„Já vím,“ přikývla a usmála se.<br />
„Jak to?“<br />
„Slyšela jsem vás.“<br />
-83-
Horší než smrt<br />
„Ale byli jsme přece hodně daleko,“ namítl zaskočený Kan.<br />
„To ano, ale když dojde na jídlo, jsem hrozná,“ omluvně se usmála. „Ten čaroděj ve mně zmizel možná dřív, než jste<br />
se zastavili.“<br />
„Úžasné,“ vypravil ze sebe ohromeně Kan a zesílil obětí. Karra se nadzvedla a nechala se posadit na jeho klín. Pak<br />
se o něj opřela zády, natáhla ruku za sebe, objala ho kolem hlavy a přitáhla ji ke své. Druhou ruku si dala pod hlavu<br />
a konečně na tváři vykouzlila spokojený výraz. Kan ji jednou rukou laskal na ruce a druhou na noze, zatímco ji líbal<br />
do vlasů a na ruku.<br />
„Kolik jsi toho vlastně slyšela?“ zeptal se po chvíli.<br />
„Dost, abych si byla jistá, že jsem si tě vybrala správně,“ odpověděla neurčitě a víc z ní nedostal. Přesto si byl<br />
jist, že ani on se nerozhodl špatně.<br />
„Máš tu nějaké šaty pro tuhle podobu? Já osobně miluji každou šupinu tvého těla a takhle jen v té bederní roušce vypadáš<br />
skvostně, ale přece jen bych byl raději, kdyby ses trochu zahalila, než se vrátí ti tři.“<br />
„Žárlil bys?“ zasmála se.<br />
„Jo,“ odpověděl po chvilce. Přestože za svůj život poznal celou řadu žen, bylo to poprvé, kdy mu taková představa<br />
skutečně vadila.<br />
„To je dobře,“ usmála se a vyloudila slastné zavrnění. Kan měl najednou pocit, že má na klíně velkou, spokojeně<br />
předoucí kočku. Zabořil tvář do jejích vlasů, aby se nezačal smát.<br />
Karra se nakonec oblékla. Kan jí přitom pomáhal, takže to zvládla dost rychle, včetně rozčesání vlasů, které<br />
se po proměně vždy hrozně zacuchaly, ať s nimi předtím udělala cokoliv. To byl také důvod, proč je nosila rozpuštěné,<br />
nebo jen stažené sponou. Stále bylo snadnější rozčesat vlasy jen zacuchané, než vlasy spletené do zacuchaného<br />
copu, který byl jinak v boji mnohem praktičtější.<br />
Ačkoli byl Kan bojovník a nejlépe to uměl s mečem nebo jinou zbraní, tentokrát se na její žádost chopil kartáče, usedl<br />
na zem za její záda a vlasy jí rozčesal. Zprvu se mu dost klepaly ruce, protože jí nechtěl způsobit bolest, ale Karra ho<br />
neustále ujišťovala, že tak jemně by to nezvládla ani ona sama. Nakonec si stáhla vlasy sponou a postavila se.<br />
Měla na sobě podobnou kroužkovou zbroj, v jaké chodila v lidské podobě, ale větší. Hauberg si v pase stáhla řemenem<br />
a oblékla si i vestu podobnou té z lidského oblečení. Jen nohy nechala neobuté, protože nyní našlapovala<br />
na prsty a navíc potřebovala volné drápy.<br />
Dokonce se i trochu zkrášlila několika jednoduchými šperky z kůže a peří. Před proměnou milovala stříbro, ale toho<br />
se nyní nemohla ani dotknout. Zlato předtím nikdy neměla a ani se jí ten žlutý kov příliš nelíbil. Uznávala ho pouze<br />
jako platidlo. Dlouhou dobu po proměně se nezdobila vůbec. Až když po příchodu do města zahlédla v noci několik<br />
vlkodlačic s copánky ve hřívách a se šperky z kůže a peří, v některých případech dokonce z kostí, zalíbilo se jí to a rozhodla<br />
se, že když se mohou zdobit vlkodlaci, může i ona. Na lov si je ovšem nikdy nebrala, stejně jako se neoblékala<br />
do oblečení, které měla nyní na sobě.<br />
Nočním městem se pohybovala pouze v bederní roušce s pruhem látky, který jí zakrýval hruď. Ostatně, nemusela<br />
se obávat, že by ji někdo zahlédl a mohl o tom pak ještě vyprávět. Viděly ji pouze její oběti a před nimi by se klidně objevila<br />
i docela nahá. Stejně jim v takovém okamžiku zbývalo jen několik vteřin života. Pokud se ovšem nerozhodla pro<br />
lov mužů v přestrojení za lehkou děvu.<br />
„Mohu je tedy pustit dovnitř?“ zeptal se úplně nakonec, když ji oblečenou objímal a vískal ve vlasech.<br />
„Co nám zbývá,“ povzdechla si. „Těch pár dní to snad vydržím.“<br />
„Třeba se brzy proměníš zpět.“<br />
„Po proměně v člověka ze mě tyhle velké šaty spadnou a budu nahá. Pokud mě tak zahlédnou, bude to jejich poslední<br />
pohled v životě.“<br />
„Chápu, ale jak se dostaneme z města, když budeš v této podobě?“<br />
„Jsou tu lesy,“ vysvětlila mu klidně. „Jak myslíš, že jsem se dostala sem?“<br />
Kan si uvědomil, že v tomhle má Karra naprostou pravdu. Lesy začínaly asi patnáct mil za okrajem města, takže<br />
do úsvitu by se k nim mohli dostat. A směrem do hor byly lesy stále hustší a rozlehlejší. Bude jim stačit, když se dokáží<br />
vyhýbat kupeckým stezkám a těch je jen několik. Karra bude moci zůstat v drakodlačí podobě poměrně dlouho, vlastně<br />
dokud nebudou muset překonat větší úsek odlesněné krajiny.<br />
„V tom případě můžeme být v klidu,“ usmál se, naposledy jí políbil a vymanil se z jejího objetí. Karra mu dala jasně<br />
najevo, že ho pouští nerada.<br />
Otevřel dveře a nahlédl do chodby. Na schodech nikoho neviděl. Podíval se na Karru, pokrčil rameny a prošel dveřmi.<br />
V mžiku měl drakodlačici za zády. Pomalu stoupali chodbou vzhůru, až konečně uviděli trojici mužů, sedící u závalu.<br />
„Co tady…,“ začal Kan, ale byl okamžitě přerušen Amashovým ostrým zasyčením.<br />
„Na druhé straně někdo je,“ šeptal Alro naléhavě, ale přitom si, stejně jako zbylí dva muži, prohlížel Karru v drakodlačí<br />
podobě. Po událostech posledních dnů nepotřebovali odborný výklad, aby poznali, co je Karra zač. A Kanovo rozhodnutí<br />
zůstat s ní se jim nyní zdálo ještě nepochopitelnější, než předtím. Dívka je sledovala planoucím pohledem, kterým<br />
je jasně varovala, že všechny narážky na její podobu jsou expresní jízdenkou na krchov.<br />
-84-
Zdeněk Jukl<br />
„Mají pravdu,“ zašeptala mu do ucha. „Slyším několik mužských hlasů.“<br />
„A co říkají?“<br />
„Hledají tě. Někdo tě viděl vstupovat do celnice a také tyhle tři. Prohledali už celou budovu a nic nenašli,“ šeptala<br />
a všichni jí poslouchali. Ani Amash, který měl ze všech nejlepší sluch, totiž neslyšel dostatečně zřetelně hovor z druhé<br />
strany závalu.<br />
„Chtějí se pokusit o proražení tohohle závalu. Je tam někdo, kdo jim říká, že to tu viděl před třemi dny a tahle chodba<br />
vedla hlouběji, na konci byly zajištěné železné dveře a ty odbočky byly zasypané.“<br />
„Kruci,“ uklouzlo Kanovi. „Ten zával je sice z pořádných balvanů, ale pokud si přinesou kládu, tak se k nám do večera<br />
hravě dostanou. Mají to pěkně z kopce a ta stěna není nejsilnější.“<br />
„Víc vhodných kamenů tam nebylo a spěchali jsme,“ odpověděla omluvně.<br />
„Nic zlého jsem tím nemyslel,“ ujišťoval ji hned. „Ale musíme rychle zmizet.“<br />
„Ale kam?“ syčel Alro. „Ve vnějším městě není místo, kde bychom byli před šéfem v bezpečí. Počítejte<br />
s tím, že touhle dobou po nás nejdou jen šéfovi muži, ale i ostatní tlupy.“<br />
„Vím o místě,“ ozvala se Karra, „kde budeme v bezpečí. Alespoň já a Kan, ale zkusím tam dostat i vás tři.“<br />
„A kde to je?“<br />
„To vám nesmím říct, ale dovedu vás tam.“<br />
„A když se ti nepovede dostat tam i nás tři?“ nadhodil Alro opatrně.<br />
„O tom raději neuvažuj,“ opáčila Karra šeptem.<br />
„Proč?“ chtěl to Alro vědět.<br />
„Říkám, abys o tom nepřemýšlel,“ zamračila se.<br />
„Pověz jim to,“ postavil se Kan na jejich stranu. „Jsou to bojovníci, a pokud šlo o nebezpečí, říkal jsem jim všechno.<br />
Lépe se pak připraví na to, co je může potkat.“<br />
Karra ho zpražila rudým pohledem a sevřela ruce v pěst, ale podvolila se.<br />
„Pokud se mi to nepovede, zemřou,“ odpověděla mu prostě. „Nemají lidi zrovna v lásce, a právě proto tam budeme<br />
v bezpečí.“<br />
„Pěkný,“ zavrčel Eras jízlivě. „Raději bych zůstal tady a bránil se.“<br />
„Sám proti přesile?“ podíval se na něj Amash. „Pokud si chceš hrát na hrdinu, tak tohle není hrdinství, ale pitomost.<br />
Ani hrdina si nestoupne sám proti mnohonásobné přesile, pokud nemá někde ukrytá zadní vrátka. A my žádná nemáme.“<br />
„Osobně bych se raději ukryl ve vnějším opevnění a tam počkal do soumraku,“ ozval se Alro se svým návrhem.<br />
„Vnější opevnění mají jistě pod kontrolou,“ odporoval mu Kan. „To je to první místo, kam bych se na šéfově místě<br />
podíval, kdybych měl hledat někoho, jako jsme my. V hradbách se totiž pokouší ukrýt každý, kdo před někým prchá.“<br />
„Pokud chcete jít se mnou a s Kanem,“ ozvala se znovu Karra, „musíme vyrazit hned teď. Klidně si tu zůstaňte,<br />
pokud chcete zemřít, ale já a Kan odcházíme.“<br />
Nyní se na ni překvapeně podíval i Kan, ale neřekl ani slovo.<br />
„Kane, je to pravda?“ dožadoval se potvrzení Alro. Kan zaváhal skutečně jen na okamžik.<br />
„Je. Pokud zná jen trochu bezpečné místo, kde se můžeme ukrýt a večer odjet, jdu s ní. Mám v plánu z tohohle města<br />
zmizet tak tiše, jak jen to jde. Už jen proto, že šéf pak nikdy nebude mít úplnou jistotu, jestli jsem mrtvý, nebo ne<br />
a bude z toho mít nervy nadranc.“<br />
„No, když je to tak, tak to asi zkusím s vámi,“ zvedl se Alro. „Rád bych se dostal z města se zdravou kůží.“<br />
„A co vy dva?“ podíval se Kan na Amashe. Byl si jist, že pokud se nepřidá, zůstane tu i Eras.<br />
„Jdu taky,“ zabručel Amash. „Ale podle mne je to jako z bláta do louže.“<br />
Eras se zvedl s tichým bručením, které mohlo znamenat cokoli, a vzal do ruky lampu.<br />
„Tak jdeme,“ kývla Karra rukou a začala sestupovat po schodech. O chvilku později se za závalem ozval první náraz<br />
beranidla.<br />
V místnosti začala drakodlačice balit věci z truhly do tlumoku. Kan si zkontroloval, co mu přinesli<br />
z věže, a s údivem zjistil, že kromě mečů mu přinesli úplně všechno, včetně polního lůžka. Spát tedy budou na měkkém.<br />
Hlavně Karra, protože on byl na spánek na holé zemi zvyklý a nehodlal připustit, aby jeho družka, byť v drakodlačí<br />
podobě, spala stejně nepohodlně jako on. Peněz budou mít snad dost, aby si v horách mohli koupit nějakou menší tvrz<br />
nebo postavit bytelný dům někde na samotě.<br />
Pak i se svými věcmi přešel ke Kařře. Zaregistroval, že se jí podařilo vydělat pěkný balík peněz a podivil se, jak chce<br />
všechno to zlato odtáhnout.<br />
„Mám dost velkou sílu,“ usmála se. „Ani to necítím. A většinu cesty to jak doufám poveze kůň.“<br />
Mnohem větší pozornost než zlatu, věnovala rezervnímu oblečení. Měla na paměti, že pokud se promění v drakodlačici<br />
příliš rychle, přijde o šaty, které má v tu chvíli na sobě. Proto sebou kromě zbroje balila mnoho tunik a několik párů<br />
bot.“<br />
„Doufám,“ šeptl jí do ucha, „že se moc měnit nebudeš.“ A políbil ji do vlasů.<br />
-85-
Horší než smrt<br />
„Jeden nikdy neví,“ odvětila s úsměvem a uložila poslední tuniku. „Jsem připravena,“ prohlásila a rozhlédla<br />
se po místnosti. Neviděla nic, co by si ještě mohla nebo chtěla vzít sebou a tak zavřela truhlu a přešla ke vstupu<br />
do stoky.<br />
Kan zatím zajistil vstupní dveře, které zdrží každého příchozího na několik hodin. Jejich rám byl tak mohutný, že vydržel<br />
celá staletí a stále bude schopen odolávat soustředěnému úsilí několika mužů dostatečně dlouho, aby stihli zmizet.<br />
Karra seskočila do stoky a počkala, až jí Kan hodí jeho i její tlumoky. Pak seskočil Kan a nakonec i ti tři. Jako poslední<br />
šel Amash. Přitáhl od stěny poklop a položil ho vedle otvoru v podlaze. Karra se pak natáhla do otvoru, chytila<br />
poklop a zabouchla ho za sebou.<br />
„Stejně je to moc dlouho nezdrží,“ prohlásila, když si házela tlumok na záda. „Každému dojde, že jsme mohli odejít<br />
jedině stokou.“<br />
Kan se jí zařadil po bok a vzal ji za ruku. Vedla je bludištěm jednotlivých chodeb, přičemž v několika je výslovně varovala,<br />
aby byli zticha a vyvarovali se jakéhokoli hluku. Nechtěla jim povědět proč, ale poslechli ji.<br />
Nakonec se zastavili u odbočky, jakých dnes minuli snad tisíc. Všichni, kromě ní, se už dávno ztratili a neměli ani<br />
nejmlhavější představu o tom, kde by mohli být.<br />
„Teď tudy, ale tak tiše, jak jen to dokážete. Držte si meče a vše kovové, aby to necinklo nebo nenarazilo na kameny.<br />
Je to asi sto kroků dlouhé, pak vstoupíme do malé místnosti. Tam vás budu muset nějakou dobu nechat samotné. Vylezu<br />
po schodech nahoru a zkusím domluvit naše ukrytí.“<br />
„A když se ti to nepovede?“ zeptal se Alro znovu.<br />
„O tom jsme už mluvili,“ odvětila. „Kan je můj druh, nic mu neudělají. U vás si tak jistá nejsem.“<br />
Na další otázky jim nedala čas, protože se skrčila a zmizela v tunelu. Nezbylo jim tedy nic jiného, než ji následovat.<br />
Ačkoli tomu příliš nevěřila, podařilo se jim projít chodbou dostatečně tiše. Pokud by je totiž někdo slyšel, nebyla by<br />
místnost na jejím konci prázdná, jak ji nakonec našli. Pohybem ruky jim přikázala, aby zůstali stát na místech, opatrně<br />
položila tlumok na zem u paty schodiště a vystoupala vzhůru. Ještě viděli, jak otevřela kovové dveře na jejich vrcholu<br />
a prošla jimi. Tiché klapnutí zavíraných dveří byl poslední zvuk, který k nim dolehl. Přestože měli nervy napnuté<br />
k prasknutí, zůstali stát na místech a nepromluvili jediné slovo.<br />
Karra procházela temnou chodbou, ale drakodlakovi takové chodby nedělaly žádné potíže. Uměla vnímat i teplo,<br />
takže šla tiše a rychle. Věděla, že v chodbě není sama. Na jejím druhém konci stála u dalších dveří nějaká postava<br />
s kopím v ruce. Neznalý by se podivoval nad jejím vzhledem.<br />
Strážný věděl, že k němu někdo jde, protože slyšel klapnutí dveří, ale nikoho neviděl a dokonce ani neslyšel. Měl<br />
u sebe malou olejovou lampičku, postavenou ve výklenku zdi, jenže ta dávala tak málo světla, že už tři kroky od ní<br />
se každá postava změnila v nezřetelný stín.<br />
„Kdo je?“ zeptal se a uchopil pevněji kopí. Karra mu hned neodpověděla. Místo toho došla až na nějakých šest kroků<br />
od něj a tiše zavrčela. Strážný reagoval okamžitě. Skočil ke dveřím, kopí namířil přímo na Karru a vrčení opětoval.<br />
Mohl si to dovolit, protože sám vypadal jako vlkodlak.<br />
Jenže jím nebyl.<br />
„Stále ve střehu,“ pronesla tiše a strážný přestal vrčet. Narovnal se a upřel pohled do tmy.<br />
„Drakodlačice?“ zeptal se opatrně, protože ani tady neznali její skutečné jméno.<br />
„Osobně,“ přisvědčila Karra a vstoupila do osvětleného prostoru. Strážný si ji překvapeně prohlédl.<br />
„Co se děje? Proč máš na sobě zbroj?“<br />
„Potřebuji mluvit s vůdcem smečky, ohlásíš mě?“<br />
„Proč?“<br />
„Je to nutné. Potřebuji vaši pomoc.“<br />
„Ty?“ strážný se divil i ušima.<br />
„I já někdy potřebuji pomoc druhých,“ přikývla jakoby rezignovaně.<br />
„Dobrá, zeptám se, jestli má čas. Ale nehneš se odtud!“<br />
„Spolehni se.“<br />
„Jen aby,“ zavrčel, otevřel dveře, prošel jimi a zase je zabouchl. Kara jasně slyšela, jak je z druhé strany zajistil<br />
a naléhavě mluví s někým dalším. Pak vše utichlo a Karra se opřela o zeď chodby. Přemýšlela, zda udělala dobře, když<br />
je přivedla právě sem, ale lepší místo ji nenapadlo. Podle jejích zkušeností byli v největším bezpečí jen a pouze tady.<br />
Kromě toho, tohle bylo jediné místo ve městě, kde o ní věděli.<br />
Čekala dlouho. Kan s ostatními už byli jako na trní a dávno seděli na podlaze, protože stát na jednom místě bez hnutí<br />
téměř hodinu není nic příjemného.<br />
Konečně se za dveřmi ozvaly čísi kroky a Karra se přestala opírat o zeď. Dveře se otevřely a prošel jimi mohutný<br />
vlk.<br />
Skutečně to byl vlk, ale chodil po zadních a měl lidský trup. Vypadal, jako kdyby se někomu podařilo zkřížit člověka<br />
s vlkem a ten popis nebyl daleko od pravdy. Váleční čarodějové v dávných časech měli podivné nápady a občas se jim<br />
je podařilo uvést do praxe. Stvořili vlčí bojovníky. Vlky s lidskou stavbou těla. Stále to však byly vlci, jak prozradil pohled<br />
na hlavu, nohy a ruce. Zadní tlapy vypadaly stejně jako u vlků, jen se změnila jejich stavba, aby umožnily chůzi<br />
-86-
Zdeněk Jukl<br />
ve vzpřímené poloze. Přední tlapy se také změnily. Rozšířily se a prsty se prodloužily aby mohly zastoupit lidské ruce.<br />
Ale stále to byly tlapy s charakteristickými polštářky a hlavně s nezatažitelnými silnými drápy. Hlava se téměř nezměnila,<br />
pouze se zvětšila, jako zbytek těla, které nyní měřilo téměř sedm stop na výšku. Další, co se změnilo, bylo chování.<br />
Vlčí lidé v sobě spojovali lidské i vlčí vlastnosti, a proto bylo obtížné s nimi vyjít.<br />
Vlkovým jediným oděvem byla bederní rouška. Hustá, dokonale vyčesaná srst tmavě šedé barvy, tvořící za hlavou<br />
něco jako hřívu spadající po zádech až k ocasu, dávala jasně na vědomí, že tenhle vlk je ve smečce vysoce postavený.<br />
Navíc jeho hlavu zdobila čelenka a na krku měl řemínek s duhovým kamenem. To ve smečkách vlčích lidí označovalo<br />
vůdce smečky. Na každém zápěstí měl navíc kožený náramek.<br />
„Buď zdráv, Kashore. Jsem ráda, že tě přivedl,“ pronesla spokojeně Karra.<br />
„I ty buď zdráva,“ odpověděl vlk. „Co tě ke mně přivádí? Víš, že dnes máme málo času.“<br />
„Ano, jsem si toho vědoma,“ odpověděla, ale v duchu jí zatrnulo. Dočista zapomněla, co je dnes za den.<br />
„Přesto potřebuji tvou pomoc. Tvou a tvé smečky.“<br />
„Poslouchám,“ přikývl vlk. „Ale nejsem si jist, zda ti budeme moci nějak pomoci. Jsi to, co jsi. Co by mohlo být tak<br />
obtížné, že bys to nedokázala sama?“<br />
„Odcházím z města. Ale ne sama.“<br />
„No a? Počkej do soumraku a odejdi. V tom ti nikdo nebrání. A ty druhé si vezmi sebou, co je na tom obtížného?“<br />
„Pronásledují je šéfovi lidé. Nemůžeme na ulici a já se nemohu proměnit v člověka.“<br />
Soucitně na ni pohlédl. Ačkoli nebyl dlak, věděl, jaké obtíže dlaci občas mají.<br />
„Proč je šéf honí? O dlacích v Mykashi přece nic neví. Nebo se mu to nějak doneslo a začal je lovit?“<br />
„Ne, to ne. Šéf o nás nemá ani ponětí,“ zavrtěla hlavou. „Ale ti, kdo jdou se mnou, jsou lidé.“<br />
Vlkovi se zablesklo v očích a přesně toho se Karra obávala.<br />
„Bereš si sebou svačinu?“ zeptal se ledově.<br />
„To ne. Beru sebou svého druha,“ odpověděla poněkud nejistě.<br />
„Druha? Člověka? Ty?“ vůdce smečky žasl.<br />
„Už je to tak,“ odpověděla mu rozpačitě.<br />
„No, dejme tomu,“ řekl po chvíli. „Jako člověk jsi více než jen pohledná. A co ten zbytek? Kdo to je?“<br />
„Jeho bývalý doprovod. Šéf se je rozhodl všechny zabít. Má strach, že se můj druh tlačí na jeho místo.“<br />
„Tvůj druh?“ protáhl vlk významně. „Tvým druhem je Kan?“<br />
„Přesně tak,“ přikývla.<br />
„Jestli je to pravda,“ pronesl pomalu, „pak se o tobě bude mezi dlaky ještě dlouho vyprávět.“<br />
„Dlaci přece nevědí, že jsem tady,“ namítla. „Nikdy jsem se s nimi nespojila.“<br />
„Budeš muset,“ odpověděl vlk. „Tady nemohou zůstat.“<br />
„Dlaci je okamžitě zabijí.“<br />
„Tady je nečeká nic jiného,“ odsekl Kashor. „A ty moc dobře víš proč.“<br />
„Vím, je mi to líto, ale nikam jinam s nimi nemohu. Ve stokách se to asi brzo začne rojit šéfovými lidmi a vnější<br />
opevnění jistě kontrolují už nyní.“<br />
„To ano,“ přisvědčil vlk. „Viděl jsem nějaké muže, jak se pohybují po hradbách a po všech baštách.“<br />
„Nezměníš ještě své rozhodnutí?“ zaprosila Karra.<br />
Vlk se nadechl k odpovědi, když se za ním objevil další vlk. Vlastně vlčice, jak si Karra uvědomila, když postava<br />
vstoupila do světla. Vlčice si díky husté srsti nepotřebovaly zakrývat hruď, jako to musela dělat ona, což jim hrozně záviděla,<br />
ale ženské tvary byly vidět stejně dobře. Kashor otočil hlavu k nově příchozí.<br />
„Ariki, co tady děláš?!“<br />
„Tati,“ začala tiše zlatopísková vlčice a po očku sledovala Karru, „ona říkala, že je tu Kanův doprovod?“<br />
„Říkala,“ přikývl vlk. „Ale ty tu nemáš co dělat. Máš být nahoře a připravovat se na obřad.“<br />
„Právě proto jsem přišla,“ pokračovala umíněně. „Bojovníci nikoho vhodného nepřivedli.“<br />
„Jak to?“ zavrčel vůdce smečky rozhořčeně. „Měli jasné pokyny!“<br />
„Ano, ale šéfovi lidé jsou na každém rohu. Všechny zastavují a kontrolují. Naši sem nemohli nikoho dopravit, protože<br />
by k sobě okamžitě přitáhli nežádoucí pozornost.“<br />
Vlk vztekle zavrčel a ukázal tesáky. Vlčice však hodila významným pohledem po Kařře.<br />
„Co ještě?“ zeptal se tedy Kashor. Vlčice si stoupla na špičky, protože byla o něco menší než její otec, a ten k ní<br />
sklonil hlavu. Něco mu naléhavě šeptala do ucha.<br />
Když se vlk znovu narovnal, hleděl na svou dceru přísně a odmítavě.<br />
„Milionkrát jsem ti říkal, ať si ho nevšímáš!“<br />
„Ale nikdo jiný tu není,“ naléhala.<br />
„Toho neschválím!“<br />
„Mohu vědět, o co tu jde?“ zeptala se Karra.<br />
„Do toho ti nic není. Vrať se ke svému druhovi a těm ostatním a odejděte, dokud ještě můžete.“<br />
„Kdo jsou ti ostatní?“ vyhrkla okamžitě Ariki.<br />
-87-
Horší než smrt<br />
„Alro, Amash a Eras,“ odpověděla Karra, aniž by si byla vědoma, proč to chce vlčice vědět.<br />
„Tati!“ chytila vlka za hřívu.<br />
„Ne!“<br />
„Můžeme je mít oba!“<br />
„Ne!“<br />
„Lepší nenajdeš!“<br />
„Ne!“<br />
„Tak proč stále opakuješ, že chceš pro tuhle smečku to nejlepší, když to nejlepší teď vyhazuješ?!“<br />
„Jdi zpátky a dohlédni, ať někoho najdou!“<br />
„Ale…“<br />
„Jdi!“<br />
Ariki sklopila uši, pustila otce a se skloněnou hlavou odcházela. Ale Karra se pohnula jako blesk, chytila ji za ruku<br />
a přitáhla zpět.<br />
„O co tu jde?“ chtěla vědět.<br />
Kashor vztekle zavrčel a chytil dceru za druhou ruku. Nebylo mu to však nic platné. Karra měla sílu jako deset vlčích<br />
mužů a spíš by Ariki přetrhli, než by ji dostali z jejího sevření. Vlčice se zprvu tvářila překvapeně a dokonce<br />
na Karru zavrčela a vycenila tesáky, ale pak se vzpamatovala.<br />
„Obřad přijetí, koná se právě dnes a my nemáme vhodné muže.“<br />
„Buď z ticha!“ štěkl rozzuřený vůdce smečky a za ním se objevili tři vlčí bojovníci. Když však uviděli Karru, jejich<br />
bojovnost prudce poklesla.<br />
„Jaký obřad přijetí? Dnes přece obětujete člověka svým bohům za všechna příkoří, která vám kdy lidé způsobili. Tak<br />
to děláte již několik století.“<br />
„No, ne tak docela,“ vysvětlovala chvatně Ariki, plně si vědoma, že horší už to dnes být nemůže. Jejímu otci se vzteky<br />
téměř kouřilo z uší. „My ho změníme na vlka a přijmeme ho do smečky.“<br />
„Tohle přece umí jen dlaci?!“ divila se zaskočená Karra a podívala se na Kashora.<br />
„Můžeme to dělat i my, ale jen tenhle jediný den v roce,“ vysvětlovala Ariki. „A musíme to dělat, jinak bychom tu už<br />
dávno nebyli.“<br />
„Jak to?“ přenesla Karra pohled zpět na ni.<br />
„Buď už konečně z ticha!“ poručil Kashor své dceři.<br />
„A ty ji okamžitě pusť, jinak za sebe neručím!“ dodal ke Kařře.<br />
„Co je to tady za kravál?!“ ozval nový hlas z chodby za vůdcem smečky a bojovníky. Ariki, zrovna se nadechující<br />
k odpovědi, se obrátila a udělala krok stranou, jako by se chtěla od Karry vzdálit, ale ta ji držela pevně a přitáhla si ji<br />
zpět.<br />
Bojovníci ustoupili a mezi nimi prošla další vlčice. Karra okamžitě poznala Lafi, zlatavou vlčici, Kashorovu družku<br />
a vůdkyni smečky. Měla na krku stejný kámen, na hlavě stejnou čelenku a na rukou stejné kožené náramky, jako její<br />
druh a měla také stejné pravomoci. Vůdcovský pár vládl smečce tlapou společnou a nerozdílnou.<br />
„Tak co se tu u všech čertů děje?! Ariki, jak to, že nejsi nahoře?! A co tady dělá drakodlačice?!“ dožadovala se Lafi<br />
informací.<br />
„Mami, ti dva jsou tady!“ vykřikla Ariki. „Ale táta je nechce potvrdit!“<br />
„Kteří dva jsou kde?“ podívala se Lafi přísně na dceru. „A proč tě drakodlačice drží, jako nějakého zločince?“<br />
„Hned ji pustím,“ odpověděla Karra. „Jen co mi někdo konečně vysvětlí, co se to vlastně děje. Stále vykřikuje něco<br />
o nějakých dvou, otce tím rozzuřila a také říká něco o proměně lidí ve vlky a přijetí do smečky.“<br />
„Tak o tom si ještě promluvíme,“ pronesla Lafi ke své dceři ledově a ukázala tesáky. Ariki se na chvilku přikrčila,<br />
jako by se obávala okamžitého trestu, ale pak se náhle otřepala.<br />
„Ale já se jen snažím pomoci smečce!“ vykřikla. „Není tu nikdo vhodný. Ve městě jsou hlídky, takže sem bojovníci<br />
nikoho nepřivedli. A přitom jen kousek odtud jsou Amash s Erasem, ale táta je odmítá, přestože nikoho jiného nemá!“<br />
„Je to tak?“ podívala se Lafi na svého druha. „Skutečně nikoho nemáme?“<br />
„Ještě je čas,“ ujišťoval ji Kashor. „Někoho přivedou.“<br />
„To těžko,“ usekla Lafi chladně. „Byla jsem v síni. Slunce postupuje, páry tam musí být během půl hodiny a všichni<br />
bojovníci jsou už v síni a tváří se jako o pohřbu. Co s tím budeš dělat?“<br />
„Pošlu je někoho najít!“ štěkl Kashor.<br />
„Koho?“ chtěla vědět Lafi.<br />
„U bohů, na ulici je tolik chlapů!“<br />
„Aha,“ řekla Lafi a obrátila se k Ariki. „Obřad vedu já. Protože tvůj otec nikoho nesehnal, rozhoduji nyní za něj. Kde<br />
jsou ti dva?“<br />
„To ví ona,“ ukázala Ariki na Karru a Lafi přenesla pohled na drakodlačici.<br />
„Nejprve chci vědět, o co tady jde,“ pronesla pomalu Karra, jejíž trpělivost nikdy neměla moc velký objem a nyní<br />
pomalu, ale nezadržitelně přetékala. Aby dodala své žádosti váhu, zavrčela. Bylo to hluboké, vražedné vrčení rozdráž-<br />
-88-
Zdeněk Jukl<br />
děného drakodlaka. Oči jí plály jako pleněné město, vyceněné zuby se leskly a na špičkách tesáků jiskřily ve svitu<br />
lampy kapičky jedu. Vlci, jako jeden, ustoupili. Až na Ariki, kterou Karra držela těsně u sebe a vůbec se nezdálo, že by<br />
ji chtěla propustit.<br />
Lafi ji chvilku pozorovala a pak pokynula bojovníkům, aby odešli.<br />
„Jdi zařídit vše potřebné, já si tu s ní promluvím a snad přivedu ty dva,“ řekla svému druhovi.<br />
„Jsem proti tomu, abychom přijímali zrovna je!“ štěkl Kashor. Lafi na něj upřela dlouhý pohled svých světle modrých<br />
očí, které se nyní více než kdy jindy podobaly leštěnému ledu.<br />
„Nesehnal jsi nikoho a jediné možné odmítáš. Přestáváš se chovat jako rozumný vůdce smečky!“<br />
Ta poslední věta Kashora zchladila rychleji, než pád do řeky uprostřed zimy. Myšlenky se mu prudce rozeběhly<br />
a zkoumaly jeho možnou budoucnost. Vlčí lidé sice nežili stejně jako vlčí smečky, v tomto ohledu byli příliš<br />
lidští, ale něco z vlků v nich přece jen zůstalo. Vůdce, který selhal, měl jen dvě možnosti. Buď se rychle naučit vést<br />
smečku správně, nebo postoupit své místo jinému. Pokud neudělal ani jedno, byl vyhnán. Lafi již mnohokrát naznačovala,<br />
že by ráda předala starosti vůdkyně smečky nějaké mladší vlčici a dvě si za tím účelem držela u sebe, aby se naučily<br />
vše potřebné. To znamenalo, že on musel vzít do učení jejich partnery. Kromě toho se Lafi hrozně těšila na vnoučata,<br />
a také dcery na otce naléhaly, že chtějí mít vlastní vlčata a ne jen stále pomáhat s výchovou potomků druhých vlčic.<br />
On sám se však pozice vůdce smečky vzdát nehodlal.<br />
„Dobrá,“ zavrčel a bylo vidět, že prohrál. „Všechno bude připraveno včas.“ Ještě jednou loupl zlým okem po Ariki<br />
i drakodlačici a pak odešel. Bojovníci odešli již dávno, takže výstup mezi vůdcem a vůdkyní se odehrál beze svědků.<br />
„Tak a teď ty,“ obrátila se Lafi ke Kařře. „Nejprve pusť mou dceru, nikam nám neuteče.“<br />
Karra vlčici pustila a postavila se přímo proti Lafi.<br />
„A nyní ten zbytek. Říkali jsme, že obětujeme lidi našim bohům. Není to pravda. Bohům sice obětujeme, ale něco jiného.<br />
V naší smečce, a bohužel i v ostatních, se kterými jsme v kontaktu, se už několik desetiletí rodí jen samé vlčice.<br />
Kdybychom nedělali tento obřad, dávno bychom vymřeli. Proto jednou za rok vybereme alespoň dvě vlčice a z našeho<br />
okolí si vybereme nejvhodnější muže, které kousnutím změníme na vlky. Stanou se partnery vybraných vlčic, členy<br />
smečky a zajistí pokračování rodu. Měli jsme vybrané dva muže ze stráže vnitřního města, ale kvůli chaosu posledních<br />
dnů se nám je nepodařilo získat. Potřebujeme ty muže, protože Ariki a Sarri, moje dcery, se již napily jistého odvaru.<br />
Ještě půl hodiny, nejdéle hodinu, bude jejich kousnutí pro vlky jedovaté. Pro muže to znamená, že se promění ve vlky<br />
a zamilují se do vlčice, která je kousla. Ten odvar pro nás kdysi dávno vyrobila jedna čarodějka a prodala nám i recept.<br />
Je to jediný způsob, jak najít pro naše dcery partnery a udržet naši smečku dostatečně silnou, aby přežila. Pokud však<br />
nikoho nepokoušou, samy zemřou na otravu.“<br />
Karra se během její řeči uklidnila. „Dobrá,“ odvětila, „všechno chápu a souhlasím s tím, co musíte podnikat pro záchranu<br />
smečky, ale jak jste přišli na ty dva?“<br />
„Ty přece víš, čím se naše smečka živí, nebo ne?“ řekla Lafi trpělivě.<br />
„Pěstujete zvířata. Prodáváte je a živíte se jimi,“ odpověděla Karra.<br />
„Správně, většina vlčích lidí se živí stejným způsobem. Chovem zvěře, jejich porážením, porcováním a prodejem.<br />
A právě přitom se naše dcery seznámily s Amashem a Erasem. Chodí sem už několik let pro čerstvé maso. A ty dvě<br />
hloupé vlčice se do nich zakoukaly.“ Při poslední větě se zamračila na Ariki.<br />
„Ale vždyť přesně splňují všechny podmínky?!“ vykřikla Ariki vzdorně.<br />
„Bohové vědí,“ povzdechla si Lafi, „že nikdo na světě nelituje víc než já, že má ta hloupá vlčice pravdu. Není jediný<br />
důvod, proč ty dva odmítnout, a proto se musím zapřít a ty dva výlupky ctnosti přijmout do smečky, ačkoli bych jim<br />
nejraději pustila žilou.“<br />
„Tak takhle se věci mají,“ zasmála se Karra pobaveně.<br />
„Nevím, co je na tom k smíchu,“ odsekla vlčice podrážděně. „Neposlouchají, rvou se a vraždí. Takové vlky nepotřebujeme.<br />
Potřebujeme silné a rozvážné členy smečky, kteří se nenechají vyprovokovat k útoku jediným slovem,<br />
ale naopak v případě potřeby budou umět bojovat a zabíjet.“<br />
„Amash s Erasem se rozhodli odejít z města a zkusit to v Laranu u městské stráže,“ informovala ji Karra. „Ochladí to<br />
poněkud tvé rozhořčení?“<br />
„Je to pravda?“ zeptala se nedůvěřivě vůdkyně smečky.<br />
„Je,“ přikývla Karra. „Slyšela jsem je, jak se o tom baví s Kanem, mým druhem.“<br />
„No, lepší než nic,“ povzdechla si Lafi. „Snad toho nebudeme litovat, ale nic jiného nám stejně nezbývá. Kde jsou?“<br />
„Dole,“ ukázala Karra drápem přes rameno do chodby ke stoce. „Čekají na mě.“<br />
„Dostaneš je sem?“<br />
„Hravě,“ mávla rukou. „Ochotně se jich zbavím,“ dodala podle pravdy. „Jen nevím, jak je chcete pokousat, aniž by<br />
se nebránili. Kanovi to nějak vysvětlím, ale pak je tam ještě Alro.“<br />
„Ten věštec z chrámu boha války?“ zastříhala Lafi ušima.<br />
„Přesně ten. Také utíká z města.“<br />
Lafi si přitáhla dceru k tělu. „Ten je mnohem lepší!“<br />
„Ale já ho nechci!“ bránila se Ariki se stejnou urputností, s jakou by se člověk bránil shození do propasti.<br />
-89-
Horší než smrt<br />
„S tím strážným z vnitřního města ses nakonec smířila!“ vrčela na ni matka.<br />
„Ne, nesmířila, ani na minutu! Ale nic jsem s tím nemohla dělat. Teď je tu Amash a já chci jen jeho,“ trvala Ariki<br />
na svém.<br />
Lafi cosi zavrčela, ale pak se usmála způsobem, který přinutil Karru varovně vycenit zuby a Ariki o dva kroky ustoupila.<br />
„Ariki, běž do síně a vyřiď otci, ať dá okamžitě napít Lafath. Dvojitou dávku, aby to nedopadlo jako loni!“<br />
Vlčice rychle pochopila, o co matce jde. Oči se jí vesele zableskly při poznání, že už jí nehrozí další pokusy o vnucení<br />
jiného partnera a rychle zmizela v chodbě.<br />
„Chcete si je tu nechat všechny tři?“ divila se Karra.<br />
„Ještě řekni,“ usmála se Lafi vědoucně, „že ti to vadí.“<br />
„Mně? Vůbec ne!“<br />
Lafi se spokojeně usmála. „Říkala jsem si, že jistě nemáš radost z toho, že jedou z města s vámi. Určitě jsi chtěla mít<br />
Kana jen a jen pro sebe hned od prvního dne, nebo snad ne?“<br />
„Chtěla,“ přikývla Karra a ryla drápem na noze do podlahy. „Ale když tu zůstanou, někdo je pozná a zabije je,“ uvědomila<br />
si náhle komplikaci.<br />
„S tím si vůbec nedělej starosti,“ usmála se Lafi. „Až na sebe znovu vezmou lidskou podobu, nikdo je nepozná.“<br />
„Určitě?“<br />
„Slibuji,“ odpověděla Lafi a hned dodala:<br />
„Doveď je do této chodby. Ty a Kan jděte jako poslední a snažte se trochu opožďovat. Jako první ať jde Alro, druhý<br />
Amash a třetí Eras. Pak půjdeš ty a nakonec Kan. Jistě jim bude chtít pomoci, ale ty ho zadržíš a rychle mu vysvětlíš,<br />
o co jde. Po kousnutí upadnou do bezvědomí. Přeneseme je do síně, kde se promění. Pak proběhne obřad, kdy<br />
se z nich a jejich vlčic stanou manželé. A pokud se vše povede, jak má, budete zde moci s Kanem zůstat tak dlouho, jak<br />
budete potřebovat.“<br />
Kařře zasvítily oči. „Za chvilku budou tady,“ řekla rozhodně, kývla Lafi na rozloučenou a zmizela v chodbě. Vlčice<br />
se spokojeně usmála a rozeběhla se chodbou směrem k síni, aby byla na svém místě včas.<br />
Karra prošla chodbou a pak seběhla schody. Čekající muži se zvedli, sotva se dveře začaly otevírat a sáhli po mečích.<br />
„Je to dobré,“ řekla tiše, když sestoupila ze schodů až k nim. „Nezabijí vás a dokonce zde můžeme počkat, až bude<br />
venku bezpečněji.“<br />
„A s kým jsi vlastně mluvila?“ zeptal se Kan.<br />
„Nahoře je potkáte,“ odpověděla a hodila si tlumok na záda. „Alro, jdi jako první.“<br />
Alro, zvyklý poslouchat Kana, se podíval nejprve na svého velitele a až po jeho přikývnutí začal stoupat<br />
po schodech. Stejně to dopadlo i s Amashem a Erasem. Kan šel jako poslední a Karra se s ním úmyslně zdržela při zavírání<br />
dveří. Trojice před nimi došla až ke dveřím do další chodby, které ovšem Lafi nechala otevřené.<br />
„Klidně pokračujte,“ řekla jim Karra normálním hlasem v naději, že ji vlčice slyší, ať už jsou kdekoli. S úlevou sledovala,<br />
jak všichni tři vstoupili do chodby, aniž by porušili pořadí. Kan je měl velmi dobře vycvičené a tak šlo vše jako<br />
po másle.<br />
Nakonec jí však Kan téměř udělal čáru přes rozpočet. Do chodby vstoupil před ní a tak svižně, že by své muže rychle<br />
dohnal. Karra udělala první, co jí přišlo na mysl, jen aby ho zpomalila, ale přitom nezastavila ty tři vpředu. Dva delší<br />
kroky, uchopila Kana za ruku, otočila ho k sobě a začala ho líbat.<br />
Trojice vpředu slyšela nějaký hluk, zastavila se a obrátila se zpět, ale když viděli ty dva v objetí, jen svorně zakroutili<br />
hlavami a vykročili dál do chodby.<br />
Jenže Kan dívku neobjímal. Byl příliš zkušený, než aby mu to v dané situaci přišlo normální a snažil se vymanit z jejího<br />
sevření, nebo si alespoň uvolnit ústa. Jenže Karra mu strčila jazyk do úst a tím zmařila veškeré jeho snažení hned<br />
v zárodku. Měl sice volné ruce, ale jeho síla na osvobození nestačila a zbraň proti své vyvolené použít nechtěl.<br />
O chvilku později došla trojice na druhý konec chodby. Tam bylo trochu víc světla, ale nemohli vědět, že výklenky<br />
ve stěnách, lemující chodbu z obou stran v celé délce, již nejsou prázdné. Vlčice zaútočily současně a muži v omezeném<br />
prostoru nemohli nijak reagovat.<br />
Karra viděla, že vlčice splnily svou část práce na jedničku. Pokousaní muži, většinou kousnutí do rukou, již leželi<br />
v bezvědomí na zemi. Trochu uvolnila sevření a dovolila Kanovi, aby odtáhl svou hlavu od její.<br />
„Co to…,“ začal, ale pak si všiml dění v chodbě. K vlčicím se již přidali bojovníci a odnášeli těla jeho ochranky<br />
pryč. Podíval se na Karru s výrazem člověka, kterého podvedl celý svět.<br />
„Dovol mi to vysvětlit,“ řekla tiše.<br />
„Co mi chceš vysvětlovat?“ zeptal se Kan a pokusil se od ní odstrčit. Karra ho však držela pevně a nehodlala ho<br />
pustit v obavě, aby se nerozeběhl za vlky.<br />
„Nejsou mrtví a ti, co je odnášeli, nejsou dlaci, i když tak vypadají,“ začala a postupně mu vypověděla vše, co jí řekla<br />
Lafi. Kan ji sledoval s hlubokou nedůvěrou a nezdálo se, že by jí uvěřil byť jen jediné slovo. Kařře však došla trpělivost.<br />
-90-
Zdeněk Jukl<br />
„Pojď, uvidíš to sám,“ rozhodla a táhla ho sebou chodbou. Nasadila slušné tempo, takže Kan vedle ní musel téměř<br />
běžet, aby jí stačil. Když nic jiného, přestal se tvářit nevěřícně, říkala si.<br />
Prošli dveřmi do jasně osvětlené chodby. Světlo pocházelo z lamp a Karra bez váhání zahnula nejprve vlevo a pak<br />
hned vpravo. To již Kan slyšel něčí hlasy. O několik kroků dál prošli závěsem z těžké látky a vstoupili do velké<br />
místnosti.<br />
Kan se překvapeně rozhlížel kolem sebe. Po obvodu sálu stáli vlčí lidé obojího pohlaví a sledovali dění u kamenného<br />
oltáře stojícího v ose místnosti po Kanově pravici. Za oltářem stála vlčice, Karra v ní poznala Lafi, odříkávající slova rituálu,<br />
a před ním leželi na kožešinách jeho muži. Někdo je mezitím svlékl ze všeho oblečení a dal jim jen bederní roušky,<br />
stejné jako měli vlci v místnosti. Navíc dostali na každou ruku nějaký kožený náramek. U hlavy každého z nich seděla<br />
jedna vlčice a sledovala muže před sebou.<br />
„Už mi věříš?“ zeptala se ho Karra.<br />
„Oni se skutečně promění?“<br />
„Ano, ještě dnes.“<br />
„Viděla jsi to někdy?“<br />
„Ne, dozvěděla jsem se o tom před chvílí.“<br />
Otočil se a prošel závěsem zpět do chodby. Karru táhl za sebou.<br />
„A proč jsi je obětovala?“ zeptal se jí pak s výčitkou v hlase.<br />
„Neobětovala jsem je,“ zamračila se. „Obětovat někoho znamená zabít ho. Oni budou žít dál. Budou z nich sice<br />
vlci, ale náramky na jejich rukou jim dají lidskou podobu, kdykoli budou chtít. Vlčí lidé mohou být vlkem, vlčím<br />
člověkem nebo člověkem. Záleží na tom, co udělají s těmi náramky.“<br />
„A proč je tedy museli pokousat, když stačí jen náramek?“<br />
„Ne, ty to nechápeš,“ povzdechla si. „Náramek působí jen na vlčí lidi. Když mají na každé ruce jeden, vypadají<br />
tak, jak vypadají teď všichni okolo. Bez náramku jsou z nich vlci, a když si navléknou oba na jednu ruku, je<br />
jedno, na kterou, jsou z nich lidé.“<br />
„Takže jakmile se objeví ve městě, tak je hned někdo zabije. Nebo už nejsme ve městě?“ podíval se na Karru.<br />
„Jsme na Kashorově statku za vnějším opevněním. Ale nemusíš se o ně bát. Až se promění zpět v lidi, budou vypadat<br />
jinak.“<br />
„Kde že jsme?“ ujišťoval se Kan.<br />
„Jak jsem řekla,“ přikývla spokojeně. „Všichni, kteří zde žijí a pracují, jsou členy jedné smečky. Vůdčí vlčice, to je<br />
ta za oltářem, mi řekla, že muži po proměně vypadají úplně jinak, asi aby je nikdo nepoznal a smečka neměla potíže.“<br />
„Měla ses o tom se mnou poradit.“<br />
„Kdy?“<br />
„Tam dole,“ mávl rukou do chodby. „Mohla jsi mě odvést kousek dál a říct mi, co máš v plánu.“<br />
„Neměla jsem to v plánu a nebyl čas,“ vrčela vztekle. „Vlci dnes měli přijmout do smečky úplně jiné muže, ale protože<br />
je teď celá čtvrť na nohou a hledá tě, nemohli je sem dostat. Hrozilo, že ty vlčice zemřou. Shodou náhod jsme se tu<br />
objevili právě včas. Přijít o hodinu později, vlčice by byly mrtvé a tví muži také. Zůstali bychom jen my dva. Myslíš,<br />
že by to bylo lepší?“<br />
„Když spolu máme žít,“ trval na svém, „musíme si všechno říkat.“<br />
„Meleš stále to samé,“ odsekla. „Nebyl čas, chápeš! Než bychom se dohodli, byly by vlčice mrtvé. Musela jsem to<br />
udělat. Jako bojovník přece sám víš, že se někdy musíš rozhodnout úplně sám, okamžitě a klidně i proti všem rozkazům.<br />
Zachránila jsem jim všem život a rozhodně si kvůli tomu od tebe nenechám nadávat! Klidně jsem je mohla nechat<br />
pod celnicí. Nechtěla jsem je brát sebou, ale vzala jsem je, protože jsi to chtěl ty a neřekla jsem ani slovo. Tak mi<br />
nyní nevyčítej, že jsem se nás pokoušela zachránit!“<br />
Zaraženě ji poslouchal. Karra před ním stála s rukama zapřenýma o boky, oči jí vzteky plály, cenila na něj zuby a šlehala<br />
ocasem. Zamiloval se do ní nejen pro její krásu, ale hlavně pro její samostatnost. Nyní poznal, že to má i své nevýhody.<br />
Otočil se a začal pomalu přecházet chodbou sem a tam. Karra ho sledovala a nijak svou pózu nezměnila.<br />
„Omlouvám se,“ řekl nakonec, když si to v hlavě srovnal a nepodařilo se mu nalézt žádné jiné východisko. Nelíbilo<br />
se mu to, ale Karra měla pravdu. Ve chvíli, kdy se tu objevili, už nemohla jinak.<br />
„Ale chci vidět tu proměnu a chci se ujistit, že jsou v pořádku.“<br />
Vypustila vztekle vzduch nozdrami se zvukem, jako když se vynoří velryba. Ale bylo vidět, že se trochu uvolnila. Ne<br />
mnoho, ale i tak napětí ve vzduchu kleslo pod kritickou mez.<br />
Natáhl ruku a pohladil ji po paži. Povolila ruku a nechala se od něj políbit na hřbet dlaně. Dokonce jí zacukaly<br />
koutky v náznaku úsměvu. Sklonila hlavu. Kan toho okamžitě využil, aby si ji ještě víc udobřil a začal ji líbat. Nebránila<br />
se. Sama si ho chtěla udobřit a tak nyní výjimečně neprotestovala, že zbytečně riskuje.<br />
Pak společně prošli závěsem do síně a zvědavě se podívali na ležící trojici.<br />
Muži se už sami sobě ani nepodobali. Nacházeli se někde mezi oběma koncovými podobami a vůbec na ně nebyl příjemný<br />
pohled. Kan si myslel, že když snesl pohled na měnící se Karru, což také nebylo nic příjemného, vydrží i tohle.<br />
Ale zde proměna probíhala úplně jinak. Jeho muži vypadali, jako by je dostal do ruky šílený řezník.<br />
-91-
Horší než smrt<br />
Vydržel ten pohled jen chvilku a obrátil se ke Kařře. V obličeji byl bílý jako křída a na čele mu vyrazil pot. Karra ho<br />
objala, přitiskla se k němu a začala mu otírat čenich o tvář. Po chvíli natáhl ruku, zabránil jí v dalším mazlení a políbil ji<br />
na rty. Odtáhla se, ale Kan se na ni zamračil.<br />
„Za závěsem jsi mě dvakrát kousla a stále jsem na živu, tak z toho přestaň dělat záhadu,“ řekl a prstem si ohrnul<br />
spodní ret. Karra uviděla několik rudých, bíle ohraničených bodů a zhrozila se.<br />
„To jsem nechtěla!“<br />
„Nic se neděje, nezemřel jsem,“ uklidňoval ji a pohladil ji po tváři. Myslel si, že bude mít radost, když mu neublížila,<br />
místo toho ho chytila za ruku a stáhla si ji z obličeje.<br />
„To se nemělo stát!“ řekla s očima rozšířenýma děsem.<br />
„Co? Proč?“ nechápal.<br />
„Otrávila jsem tě, chápeš! Neovládla jsem se!“ poslední věty řekla dostatečně hlasitě, aby k sobě přitáhla pozornost<br />
vlků. Trojice měnících se mužů je příliš nezajímala, protože nejdůležitější bylo, že se vůbec měnit začali. Jakmile<br />
se jednou proměna rozeběhla, bylo jisté, že se kousnutí a následný obřad podařili.<br />
Lafi obešla oltář a rychle došla ke Kařře.<br />
„Co se děje? Teď nesmíte dělat rozruch!“ syčela na ně naléhavě.<br />
„Já ho kousla!“ přiznala se a z očí se jí koulely slzy.<br />
„Jenže já nezemřel!“ držel ji Kan za ramena a třásl s ní. „Podívej, žiju!“<br />
„Ale ne dlouho,“ zchladila ho Lafi. „Kousla tě omylem, ne úmyslně. Proto jsi dostal jen nepatrnou dávku<br />
jedu, přesto umíráš.“<br />
„Jenže já nic necítím!“ obrátil se k ní vztekle.<br />
„Kdy jsi ho kousla?“ zeptala se Lafi.<br />
„Před chviličkou,“ odpověděla a popotahovala přitom.<br />
„Dáme mu napít,“ rozhodla vlčice.<br />
„Čeho?“ zeptal se Kan.<br />
„Jak by to mohlo fungovat? Proti mému jedu?“ namítala Karra.<br />
„To sice nevím,“ přiznala se vlčice, „ale pokud nic neuděláme, zemře zcela určitě. Ten nápoj možná nebude mít<br />
žádný účinek, ale nemáš co ztratit.“ A pohybem ruky popoháněla svého druha, aby rychle donesl obřadní nádobu s tekutinou,<br />
kterou normálně pily vybrané vlčice.<br />
„Ta čarodějka nám nikdy pořádně nevysvětlila, jak to funguje,“ pokračovala, zatímco se Kashor blížil s číší o objemu<br />
dobrých dvou pint. „Ale jednou jsme zažili, že se kousnutý muž probral před oltářem bez proměny. Samozřejmě začal<br />
vyvádět, když zjistil, kdo stojí kolem něho. Vlčice ho znovu kousla, ale už to nepůsobilo. Znehybnili jsme ho a zavřeli<br />
do sklepa. Nemohli jsme ho nechat odejít, protože by nás prozradil. Nemohli jsme ho ale ani zabít, protože u vlčice vše<br />
fungovalo, jak mělo a stala se jeho družkou. Nosila mu tam jídlo, vodu a víno, ale jednou udělala chybu. Místo vody mu<br />
donesla odvar. Večer jsme ze sklepa uslyšeli křik a rány, a když jsme tam doběhli, měnil se. Samozřejmě je tu<br />
možnost, že se proměnil s nepochopitelným zpožděním po jejím prvním kousnutí, a že ta omylem podaná dávka lektvaru<br />
neměla žádný účinek.“<br />
To již dorazil Kashor a podal Kanovi číši. „A teď to všechno vypij a rychle.“<br />
Vzal si váhavě pohár a přičichl si k tekutině. Nakrčil nos nad jejím pachem. Chtěl se zeptat, zda to myslí vážně, když<br />
se mu zamotala hlava a málem číši upustil. Kashor však měl ruce stále na nádobě, takže ji zachytil, aniž by vyšplíchla<br />
jediná kapka. Karra chytila vrávorajícího druha.<br />
Nevolnost trvala jen chvilku. Kan se postavil pevně na nohy a nyní se na nic neptal. Opět si vzal od vlka nápoj, přiložil<br />
číši k ústům a začal pít dlouhými doušky, jako pivo po dlouhém, parném dni. Dělal, co mohl, aby ignoroval jeho pachuť.<br />
Začal mu docházet dech, když polkl poslední kapku tekutiny. Měl to tak akorát, protože už se s ním místnost začala<br />
pomalu otáčet. Hlasy kolem něj se slily v jeden jediný šum, ve kterém nedokázal rozpoznat ani jediné slovo. Necítil,<br />
jak se sesouvá na zem, jak ho Karra chytá a zvedá do náruče, ani jak ho k sobě tiskne. Postupně se všechno propadlo<br />
do tmy a šum hlasů pomalu utichl. Nevěděl, co se s ním děje, ale měl pocit, že je hrozně unavený, a že upadá do neobyčejně<br />
příjemného spánku. Jedem ochromený mozek vyprodukoval přání, aby se mu zdálo něco příjemného a pak přestal<br />
vnímat i sám sebe.<br />
„Postarej se zatím o obřad,“ pokynula Lafi Kashorovi. Obřad vždy vedla vůdčí vlčice, ale na krátkou dobu mohla povinnosti<br />
přenést na svého druha.<br />
„A ty pojď za mnou,“ přikázala zničené Kařře a vydala se podél zdi. Drakodlačice nesla svého druha v náruči a jeden<br />
z vlčích bojovníků zvedl Kanův tlumok, který mu vypadl z ruky, a následoval je.<br />
Statek, který vedli vlčí lidé za vnějším opevněním Mykashe, byl neobyčejně rozlehlý a starý. Vznikl dávno předtím,<br />
než se kolem vnějším hradeb začaly rozrůstat slumy a dokázal se udržet navzdory zprvu častým nájezdům chudiny<br />
na ohrady s dobytkem. Smečka si však svá stáda uměla ohlídat a každý ukradený kus byl vykoupen mnoha mrtvými<br />
na straně zlodějů. Během posledních let se počet pokusů o krádež zvířat znatelně snížil, protože vlčí bojovníci si zloděje<br />
našli i několik dní po krádeži a tiše je zlikvidovali.<br />
-92-
Zdeněk Jukl<br />
Navíc měli podporu vévody, který sice nemohl ve slumech nastolit takový pořádek, jaký by si přál, ale mohl, a také<br />
to již mnohokrát udělal, přikázat vojákům z pevností kolem Mykashe, aby slumy srovnali se zemí. Vévodu k tomu<br />
vedly hlavně finanční důvody. Vlci vlastnili mnoho stád a produkovali spoustu masa, z jehož prodeje vévoda dostával<br />
povinnou daň. Tím se statek dostal na přední místa v jeho příjmech a nehodlal dopustit, aby byl fungující obchod jakýmkoli<br />
způsobem narušován.<br />
Statek se dělil na několik částí. Vnitřní část sestávala z několika postupně vystavěných budov, tvořících uzavřený<br />
areál, v němž se nyní nacházeli. Kolem něj se táhla dlouhá ohradní zeď, obepínající dvory s menšími ohradami a dalšími<br />
budovami. A třetí částí byly rozlehlé pastviny se stájemi a chlévy. Ty se rozkládaly v různých vzdálenostech<br />
od Mykashe, většinou na hranici lesa. Celkem pochopitelně, protože pak přítomnost vlků nebudila žádnou pozornost.<br />
Do statku se zvěř naháněla jen na porážky nebo před prodejem na Dobytčím trhu.<br />
Lafi dovedla Karru do sluncem ozářené místnosti. Bylo odpoledne a slunce se pomalu blížilo k horizontu. Místnost<br />
byla zařízena velice skromně, smečka totiž neměla velké nároky na ubytování. Několik polic na stěnách, krb a u něj<br />
rozložené kožešiny místo postele. Jediným dalším kusem nábytku byla truhla pod oknem. Jinak byla místnost prázdná.<br />
„Ulož ho do postele,“ ukázala na kožešiny, „a zůstaň s ním. Nic víc pro něj nemůžeš udělat.“<br />
Karra k ní obrátila ztrápený obličej. Po tvářích se jí řinuly proudy slz.<br />
„Já nechtěla…“<br />
„Ještě aby ano,“ zarazila ji Lafi přísně. Dál však pokračovala mnohem příjemnějším hlasem.<br />
„Ale stalo se. Musím jít, mám další povinnosti, ale tenhle bojovník,“ ukázala na vlka ve dveřích, „zůstane na chodbě<br />
a doběhne pro mě, kdybys mě potřebovala, jasné?“<br />
Karra přikývla a Lafi ji poklepala na rameni.<br />
„Trochu víry,“ řekla s povzbudivým úsměvem a pak odešla. Vlk za ní zavřel dveře a postavil se v chodbě vedle nich.<br />
Karra uložila svého druha na kožešiny, shodila tlumok ze zad a pečlivě srovnala bezvládné tělo. Ruce položila podél<br />
těla, natáhla mu nohy a podložila mu hlavu. Všichni dlaci vnímají tep srdce. Pomáhá jim to zaměřit cíl. A protože drakodlaci<br />
se živí téměř výhradně lidmi a zvěř jim nechutná, je jejich sluch nejcitlivější právě na tlukot lidských srdcí.<br />
Kařře to většinou lezlo hrozně na nervy. Když procházela ulicí plnou lidí, nebo dokonce náměstím v době trhu, zvonilo<br />
jí od nepřetržité kanonády stovek a stovek srdcí v hlavě. Nyní však naslouchala Kanovu stále bijícímu srdci. Pracovalo<br />
sice pomalu a slabě, ale pracovalo. Dosud v sobě hýčkala malou naději, že nezemře. Doufala, že Kan dostal tak nepatrnou<br />
dávku, která ho jen na nějakou dobu uspí a nezanechá na něm žádné následky. Ale zároveň si uvědomovala, jak je<br />
její jed účinný. Používala ho denně a nikdy nezklamal.<br />
Navzdory tomu, co se říkalo mezi Aristovým kněžstvem, její jed nezpůsoboval explozi těla oběti. Jen ji rychle zabil<br />
a ona se mohla nasytit. Nikdy neuvažovala nad tím, jak slabou dávku by ještě mohla použít, aby zabila, a od jakého<br />
množství by již oběť přežila. Prostě se vrhla na vyhlédnutý cíl a zakousla se do něj. Jed se ze zubů uvolňoval automaticky,<br />
aniž by o tom musela přemýšlet.<br />
Shodila ze sebe zbroj a posadila se v tunice na kožešiny. A dál nevěděla, co dělat.<br />
V síni zatím proběhla proměna tří mužů v nové vlky. Ariki klečela za hlavou svého oblíbence Amashe a v jejím případě<br />
by pro zamilování nebyl nápoj vůbec třeba. Nejenže svého miláčka sledovala jako ostříž, zda vše probíhá jak<br />
má, ale dokonce ho co chvíli hladila ve vlasech a pak v srsti. Tak se celkem pochopitelně stalo, že první, co si Amash<br />
po proměně uvědomil, byly její doteky a pach. Vlčice si na svém vzhledu mimořádně zakládaly, takže mu Ariki příjemně<br />
voněla, a když konečně otevřel oči, uviděl přímo nad sebou její hlavu. Přišlo mu, že nikdy neviděl nic krásnějšího,<br />
navzdory faktu, že jako člověk nemohl psy vystát. Vzpomněl si na svou averzi vůči psům a sám sebe se musel zeptat,<br />
proč vlastně. Dávná čarodějka odvedla prvotřídní práci.<br />
Poprvé se nový vlk zarazil ve chvíli, kdy zvedl ruku, aby Ariki pohladil a zjistil, že jeho ruka vypadá jinak než obvykle.<br />
Ariki mu však nedala žádný čas na otázky, sklonila se k němu a začala mu nadšeně olizovat tlamu a čenich. To<br />
byl vlčí ekvivalent líbání.<br />
Probuzení Erase a Alra probíhalo podobně, pouze s jen jednou nepatrnou výjimkou u Alra. Lafath ho nikdy předtím<br />
neviděla, a tak se do něj zamilovala až ve chvíli, kdy se proměnil ve vlka. Během proměny ho nikdo nelaskal, ale na konečném<br />
výsledku to vůbec nic nezměnilo.<br />
„Povstaňte!“ přikázala Lafi třem novým párům. Bývalí Kanovi bojovníci ke svému ohromnému překvapení zjistili,<br />
že je jejich nová těla poslouchají stejně, jako kdyby se tak už narodili. Pravda, Eras si ke všeobecnému pobavení<br />
hned přišlápl ocas a bolestivě zavyl, ale jinak se vše obešlo bez výrazných potíží, které by se jinak při celkové změně<br />
tvaru a stavby těla daly očekávat. Lafi jim dala nějaký čas, aby se mohli prohlédnout a vyrovnat se s prvním<br />
šokem, brzy však pokračovala v obřadu.<br />
Dvojice musely přistoupit k oltáři, postavit se proti sobě, vzít se křížem za ruce a Lafi jim je pak svázala ozdobnou<br />
stuhou. Ta se po uvázání posledního uzle rozzářila modravým světlem a zmizela, aby se znovu objevila v Lafině pravici.<br />
Tím byl sňatek nového páru potvrzen a nový vlk byl zároveň přijat do smečky.<br />
„Co bude teď?“ zeptal se Amash Ariki a tiskl vlčici k sobě. Byl vyšší, a tak ji čenichem laskal v srsti na hlavě<br />
a olizoval jí uši. Neměl ponětí, jak to ví, ale byl si skálopevně jist, že přesně takhle to má dělat, stejně jako vě-<br />
-93-
Horší než smrt<br />
děl, že klasické líbání mu nyní vůbec nic neříká a nevidí jediný důvod, proč by se k němu měl vracet. Ariki měla hlavu<br />
opřenou o jeho hruď a tvářila se jako v sedmém nebi. Přitom však sledovala svého otce. Kashor měl ruce založené<br />
na hrudi a očima metal blesky. Mladá vlčice došla k rozhodnutí, že jim bude nejlépe na některé odlehlejší pastvině.<br />
Alespoň na čas, než otec vychladne.<br />
„Půjdeme ke mně,“ odvětila tiše, zvedla hlavu a olízla mu čenich.<br />
„Svatební hostina se u vlků nekoná?“ podivil se.<br />
Pohlédla na něj zpod řas a naladila mnohoslibný úsměv. „Mám pro tebe něco lepšího.“ A protože se vlci po obřadu<br />
rozcházeli za svými povinnostmi, obrátila se a táhla svého druha ke dveřím za oltářem.<br />
Ve statku měl každý vlčí pár svou místnost. V případě nezadaných vlčic žily sestry pohromadě, dokud nedostaly<br />
partnery. Ve chvíli, kdy byly vybrány pro obřad, dostaly své pokoje, aby si je samy zařídily. Ariki otevřela dveře, strčila<br />
do nich Amashe a až pak vstoupila. Pečlivě dveře zajistila a chtěla se vrhnout svému miláčkovi kolem krku, jenže Amash<br />
byl rychlejší. Zvedl ji do náruče a zamířil s ní přímo k lůžku z kožešin.<br />
„Musíme si promluvit,“ řekla Lafi svému druhovi, když se páry vytratily do svých pokojů a ostatní vlci se téměř<br />
rozešli.<br />
„O čem?“ zeptal se vlk a bok po boku zamířili ke svému pokoji. Ani vůdčí pár na tom nebyl s ubytováním jinak než<br />
ostatní. Během chůze vzal svou družku kolem pasu, ale ta se mu vysmekla a hodila po něm varovným pohledem.<br />
„O Ariki a Sarri, samozřejmě,“ odpověděla a otevřela dveře, protože k nim byla blíž. Vstoupila a zamířila přímo<br />
k truhle. Kashor za nimi zavřel a pozorně ji sledoval. Lafi odložila slavnostní čelenku a oddávací stuhu do truhly pod<br />
oknem, zavřela ji a obrátila se čelem k němu. Založila si ruce na hrudi a nasadila přísný výraz.<br />
„Viděla jsem, jak ses během obřadu a po něm tvářil. Doufám, že nehodláš našim dcerám nějak ztrpčovat život.“<br />
„To mě ani nenapadlo,“ bránil se vlk.<br />
„To je dobře,“ skočila mu do řeči, „protože tím samozřejmě myslím i jejich druhy. Tahle smečka potřebuje vlčata, tak<br />
je nech dýchat.“<br />
Kashor se pomalu nadechl a ještě pomaleji vydechl, aby se uklidnil.<br />
„Jsou to zmetci,“ pronesl konečně. „Ale obřad proběhl a nemohu s tím nic dělat. Nemůžeš po mně chtít, abych je přijal<br />
s nadšením, ale časem se s nimi smířím, doufám.“<br />
„Kdy?“ štěkla podrážděně Lafi.<br />
„Vlčata by tomu pomohla,“ přiznal se. Nerad to přiznával, ale i on se těšil na potomstvo. Lafi tím nejspíš překvapil,<br />
protože otevřela oči dokořán a pootevřela tlamu, takže za předními zuby viděl špičku jejího jazyka. S tímhle výrazem<br />
se mu vždycky líbila nejvíc, takže se mimoděk usmál.<br />
„Takže je přijímáš do smečky?“ zeptala se pro jistotu a pomalu se k němu blížila.<br />
„Copak mi zbylo něco jiného?“ povzdechl si vlk a pokrčil rameny.<br />
„Drakodlačice mi řekla, že ti dva chtěli odejít s Kanem z města, ale pak se od nich oddělit a v Laranu vstoupit<br />
do městské stráže,“ řekla.<br />
Kashor se na chvíli zarazil a zatvářil se zamyšleně. „V tom případě bych je mohl přijmout i dříve, než s vlčaty,“ připustil.<br />
„Ale je to pravda?“<br />
„Drakodlačice je spolehlivá,“ napomenula ho.<br />
„Když dojde na likvidaci zlodějů dobytka, tak zcela jistě, ale odkud ví to o Laranu?“<br />
„Jsou chvíle,“ pronesla Lafi sladce, „kdy mám pocit, že jsem ti tehdy před lety měla místo lehkého kousnutí urvat hrdlo.<br />
Ale dnes už s tím nic neudělám, tak to nechám, jak to je.“<br />
„Ty jsi vždycky byla vtělená něha,“ usmál se a přitáhl ji k sobě. Tentokrát se nebránila a objala ho kolem krku.<br />
Slunce zmizelo pod obzorem a Kanův stav se vůbec nezměnil. Karra si od vlka za dveřmi vyžádala misku<br />
s vodou, aby mu mohla otírat čelo a rty, přestože si nebyla jistá, zda to bude k něčemu dobré. Ale měla tak aspoň pocit,<br />
že něco dělá.<br />
Se soumrakem se ve dveřích objevila Lafi.<br />
„Jak je mu?“ zeptala se a klekla si ke Kanovi, aby ho mohla prohlédnout.<br />
„Stejně jako předtím,“ odvětila Karra. „Co myslíš, že s ním ten nápoj udělá? Bude z něj vlk?“<br />
„Těžko říct,“ přiznala vůdčí vlčice. „Ale nějaký účinek to mít muselo, když je dosud na živu. V síni jsem měla pocit,<br />
že nám zemře před očima.“<br />
„Ráda bych si to myslela,“ pronesla Karra tiše a pohladila Kana po tváři. „Nevadilo by mi, kdyby z něho byl vlk.<br />
Hlavně když zůstane na živu.“<br />
„Byli byste dost divná dvojice,“ krotila ji Lafi.<br />
„Vím,“ pokrčila rameny. „Ale mám ho tak ráda, že by mi to skutečně bylo jedno. Hlavně když by zůstal se mnou.“<br />
Vlčice ji sledovala pátravým pohledem. Nejen Kan, ale i ona byla překvapená, že se drakodlak dokáže takovým způsobem<br />
zamilovat do člověka, který je pro něj potravou.<br />
„Snad to tak daleko nedojde,“ zabručela Lafi a přiložila prsty na Kanův krk.<br />
-94-
Zdeněk Jukl<br />
„Dosud bije,“ odpověděla jí Karra.<br />
„Jsi si jistá?“ zapochybovala, ale stačil jediný Kařřin pohled, aby se omluvila.<br />
„Promiň. Na chvilku jsem zapomněla, kdo jsi.“<br />
„To je v pořádku. Slyším jeho srdce. Bije pomalu a slabě, ale pravidelně.“<br />
„Kontrolovala jsi ta kousnutí? Změnila se?“<br />
„Ne,“ podívala se na ni překvapeně. „Měla by se měnit?“<br />
„To já nevím,“ usmála se Lafi. „Jsou to stopy po tvých zubech.“<br />
„Ještě nikdo mé kousnutí nepřežil,“ povzdechla si, ale drápem opatrně otevřela Kanova ústa a podívala se.<br />
„Nejsou tam!“ vydechla.<br />
„Cože?“ zeptala se překvapeně Lafi a natáhla se přes ležící tělo, aby se sama přesvědčila. Karra uhnula s hlavou, ústa<br />
však podržela otevřená.<br />
„Je to tak,“ potvrdila její slova vlčice a znovu si klekla. „Ale moudrá z toho nejsem.“<br />
„Já možná ano,“ řekla pomalu Karra, zavřela Kanovi ústa a začala si pečlivě prohlížet jeho ruce.<br />
„Co hledáš?“ zajímala se Lafi okamžitě.<br />
„Má tmavší nehty, vidíš?“ ukázala drápem na Kanovy prsty. „A taky delší a silnější.“<br />
Lafi a Karra si pohlédly do očí.<br />
„Kruci,“ sykla vlčice a vyskočila na nohy. „Tak tohle mě ani ve snu nenapadlo! Vždyť drakodlaka kousnutím nevyrobíš!“<br />
„Nejspíš se ti to povedlo,“ usmívala se Karra šťastně. „Jsi první na celém světě, která něco takového dokázala. Děkuji<br />
ti! Ani nevíš, jak moc ti děkuji!“<br />
„To je od tebe moc hezké,“ rozčílila se Lafi, „ale co se stane, až se promění? Bude mít hlad! Jako každý nový dlak!<br />
Musím chránit svou smečku!“<br />
„Nedovolím ti, abys mu cokoli udělala!“ vykřikla Karra a skočila mezi ni a Kana<br />
Ve dveřích se objevil křikem přivolaný strážný s kopím v ruce a nechápavě sledoval, co se v místnosti odehrává.<br />
„Co když nás napadne?“ dožadovala se vlčice informací.<br />
„Nejste lidé,“ vrčela Karra nepřátelsky. „A mně můžeš věřit. Poznám své jídlo, vy jím nejste, jasné! Pokud bude mít<br />
hlad, bude vás ignorovat, dokud mu nezačnete bránit v lovu.“<br />
„Dobrá,“ snažila se uklidnit situaci Lafi. „Dejme tomu, že máš pravdu. Promění se a nebude nás považovat za potravu.<br />
Takže zaútočí na lidi?“<br />
„Téměř jistě ano,“ přisvědčila Karra.<br />
„Vyrazí do ulic Mykashe?“<br />
Karra se zarazila. „Asi ano,“ přikývla znovu.<br />
„Kolik času mu dáváš? Hodinu, dvě?“ zeptala se vlčice.<br />
„Na jídlo? Těžko říct. Nepamatuji si svou první noc. Žádný dlak si ji nepamatuje.“<br />
„Nemyslela jsem dobu jídla,“ zachmuřila se Lafi. „Myslela jsem, jak dlouho bude trvat, než na něj někdo použije<br />
stříbro. Tohle nejsou hory, děvče, tohle je město a je plné šperků, dekorací, nádobí a příborů ze stříbra. Stačí i hloupá<br />
vidlička zabodnutá do jeho těla a přestane být imunní proti oceli. Rozsekají ho na kusy.“<br />
„To ne!“ vykřikla Karra.<br />
„Ale ano. Pokud něco nevymyslíme. Jak dlouho se bude měnit?“<br />
„Nemám potuchy,“ přiznala se drakodlačice.<br />
„Tak abychom sebou pohnuly,“ rozhodla. „Svolám smečku a ty u něj počkej.“<br />
Lafi vyběhla ze dveří, zabouchla je za sebou a chvátala za svým druhem. Našla ho v síni v lidské podobě. Blížil<br />
se večer a bylo třeba zkontrolovat dobytek v ohradách a nakrmit ho. Za světla se vlčí lidé po statku pohybovali pouze<br />
v lidské podobě. Vlka poznal každý, i člověk, který se ve městě narodil a nikdy z něj nevystrčil nos. Pouze v noci<br />
se vlčí lidé odvažovali do ulic ve vlčích podobách, protože je chránila tma.<br />
„Máme problém,“ štěkla Lafi, když došla ke svému druhovi.<br />
„To ano,“ přikývl nevzrušeně. „Musíme nakrmit tři ohrady dobytka pro zítřejší dražbu a nemáme tu dostatek<br />
sena, protože u dvou vozů jsou zlomené osy a kvůli obřadu jsme sem nemohli pozvat řemeslníky.“<br />
„To jsem zrovna nemyslela,“ zavrčela podrážděně. „Ten Kan se mění v drakodlaka.“<br />
Kashor ztuhl uprostřed snahy obout si boty a narovnal se.<br />
„Cože? V co se mění?“<br />
„V drakodlaka, v co jiného, když ho jeho miláček kousl!“ štěkla na něj Lafi.<br />
„Ale…“<br />
„Vím! Bude asi prvním drakodlakem vzniklým takovým způsobem, ale děje se to. Sama jsem to viděla.“<br />
„Takže abychom mu sehnali nějaké jídlo,“ zabručel Kashor. „Pustit ho do ulic by byla katastrofa pro všechny.“<br />
„Proto jsem tady. Jak sem dostaneme nějaké lidi, kterými by se nasytil, aby to nevzbudilo pozornost?“<br />
„Je to moc na rychlo,“ bručel vlk a začal přecházet před oltářem sem a tam. „Normálně si počkáme, až se vybraný<br />
muž ocitne někde sám a pak ho uneseme. Kolik máme času?“<br />
-95-
Horší než smrt<br />
„Nevíme.“<br />
„Takže málo. Tím hůř. Máme jedinou možnost, ale bude nám muset pomoci drakodlačice.“<br />
„Co chceš dělat?“<br />
„Musíme se spojit s místními dlaky,“ rozhodl vlk a zastavil se přímo před ní.<br />
„Tobě snad straší ve věži?!“ vykřikla šokovaně. „Jak to chceš udělat? A proč by nám měli pomáhat?“<br />
„Protože dlaci v tomto úžasném městě,“ odpovídal Kashor s ironickým úsměvem, „tvoří uzavřené společenství, které<br />
si nepřeje nic víc, než klid a nějakého chudáka k večeři. Když jim řekneme o Kanovi a řádění, které po své proměně<br />
rozpoutá v ulicích, zhrozí se. Dnes tu o dlacích dohromady nikdo neví. Nikdo, kdo by s tím něco mohl nebo chtěl dělat.<br />
Ale zítra budou ulice plné lidí s kušemi a toulci napěchovanými šípy se stříbrnými hroty a věř mi, že projdou každý<br />
dům a každý tunel místních stok.“<br />
„A jak je chceš kontaktovat?“ založila si ruce na hrudi a naladila podobně ironický výraz.<br />
„Já ne, drakodlačice. My jí jen podpoříme a poskytneme vše, co bude potřebovat.“<br />
„Jak to myslíš, vše?“ zamračila se Lafi. „Nemůžeme si dovolit mít v domě lidské kosti a stěny od krve. Zítra pořádáme<br />
dražbu a nemůžeme zaručit, že se nikdo nezatoulá, kam nemá. Vzpomeň si na loňský rok, jak jsme nachytali jeden<br />
páreček v místnosti našich dcer. Ještě štěstí, že holky byly jinde a ti dva měli úplně jiné zájmy, než rozhlížet<br />
se po domě.“<br />
„V tom nám pomohou dlaci. My jen přeneseme Kana na správné místo a pak mu umožníme, aby se tu opět ukryl.<br />
Alespoň do doby, než se smíří sám se sebou.“<br />
„Z tebe se ještě stane lidumil,“ zavrčela.<br />
„Já se jako člověk narodil,“ mrkl na ni. „Ale abych to vysvětlil. Drakodlačice nám mnohokrát pomohla. Zlikvidovala<br />
několik band zlodějů dobytka a ušetřila nám spoustu starostí a peněz. Uznávám, škodná na tom nebyla, přesto jí však<br />
něco dlužíme.“<br />
„Dobrá,“ pokrčila Lafi rameny. „Ale jak ji chceš od Kana dostat? Sedí u něj jako přilepená. A abych se přiznala,<br />
jsem klidnější, když tam sedí, protože jen ona má dostatek síly, aby ho udržela na místě, až se promění.“<br />
„Promluvím s ní. Musí to udělat, jinak o něj přijde,“ rozhodl Kashor a vykročil.<br />
Když vstoupili do místnosti, jejich první starost byla, podívat se na Kana. Začala mu tmavnout kůže a z prstů na rukou<br />
i nohou mu již místo nehtů vyrůstaly skutečné drápy.<br />
Karra seděla vedle něj se šťastným úsměvem na tlamě, pečlivě ho sledovala a tiše broukala nějakou melodii. Přestala,<br />
když vlci vstoupili.<br />
Kashor mrkl na Kana a pak se podíval na Karru. Vypadala nevýslovně spokojeně a více méně ji chápal. V drakodlačí<br />
podobě se k ní Kan hodí mnohem víc a nehrozí téměř žádné nebezpečí, že by ji někdy opustil, nebo že by mu mohla nedopatřením<br />
ublížit.<br />
„Musíme se s tebou dohodnout,“ začal vůdce smečky, „co jsi pro Kana ochotná udělat.“<br />
„Cokoli,“ odvětila Karra bez váhání.<br />
„Dobrá,“ usmál se Kashor. „Dám ti tři bojovníky jako doprovod a vypravíš se k dlakům, aby ti pomohli najít pro něj<br />
místo, kde se může proměnit a najíst, aniž by se ukázal před celým městem.“<br />
Karra pochopila, že si naběhla, ale své slovo nemohla a hlavně nechtěla vzít zpět. Jenže zároveň nechtěla opustit<br />
Kana. Nakonec se však zvedla a povzdechla si.<br />
„Dobrá, dojdu k nim.“<br />
„Víš, kde jsou?“ zajímala se Lafi.<br />
„Vím,“ přikývla Karra. „Mají několik málo krčem, kde se scházejí. Jedna je kousek odtud. Stokou se tam dostanu<br />
během chvíle.“<br />
„Co když narazíš na šéfovy muže?“ skočil jí do řeči Kashor.<br />
Karra se pomalu usmála a ukázala všechny zuby. „Pak se problém Kanova hladu vyřeší sám. Koho mi dáš sebou?“<br />
„Nejraději bych ti dal členy jeho původního doprovodu, ale obávám se, že jsou nyní poněkud zaneprázdněni,“ zabručel<br />
Kashor a Lafi ho rýpla drápem do zad.<br />
„Dám ti Korsala, Jarada a Tansfela,“ rozhodl po krátké úvaze. „Jsou zkušení v boji, a kdyby se vám připletl nějaký<br />
člověk do cesty, dopraví ho tam, kam určíš.“<br />
„Souhlasím,“ přikývla Karra, protože všechny tři vlky už znala. Doprovázeli ji při několika výpravách za zloději dobytka.<br />
Lépe řečeno, ukázali jí cestu a pak se uklidili do ústraní, aby jí nepřekáželi. Mezi ostatními vlky platili za neohrožené<br />
bojovníky, protože se v přítomnosti drakodlačice nebáli a dokonce kontrolovali, kolik členů tlupy Karra zabila<br />
a sežrala.<br />
„Ale musíme vyrazit do nejdříve,“ upozornila je celkem zbytečně.<br />
„Vezmi si, co potřebuješ. Budou na tebe čekat v síni,“ pokynul jí Kashor a hned na to oba vlci odešli.<br />
Karra se sklonila ke Kanovi, políbila ho na tvář a pak se rozhodně zvedla. Zběžně se prohlédla a došla k závěru,<br />
že nic víc nepotřebuje. Zbroj by ji jen zdržovala a dělala by hluk, takže si ponechala pouze tuniku. Zapraskala klouby<br />
na rukou, prohlédla si drápy a zlověstně mlaskla při představě, jak jimi páře ozbrojence jdoucí po stopách jejího miláčka.<br />
-96-
Zdeněk Jukl<br />
„Slibuji,“ sykla tiše ke Kanovi, „že dnes hlad mít nebudeš.“ Prošla dveřmi a zamířila do síně. Vstoupila do nich<br />
ve stejnou chvíli, jako tři vlčí bojovníci s kopími a meči na zádech. Každý vlk byl trochu jiný. Lišili se odstínem<br />
srsti, velikostí, tvarem hlavy a řadou dalších detailů, takže Karra okamžitě poznala svůj doprovod. Kývla jim<br />
na pozdrav a zamířila ke vchodu do stok. Vlci přidali do kroku a dohnali ji ještě před východem ze síně.<br />
Ve stoce se Karra na chvíli zastavila a naslouchala. Její jemný sluch by ji upozornil, kdyby se v okolí skrýval nějaký<br />
člověk. Tep jeho srdce by v tichu stoky slyšela na sto kroků. Ale všude bylo ticho, rušené jen zvukem pramínku tekoucí<br />
vody a capkáním otravných hlodavců. Mávla tedy rukou a vyrazila klusem směrem pod vnější hradby. Vlci s ní snadno<br />
drželi krok a počínali si stejně tiše, jako ona.<br />
Proběhli několika chodbami a Karra se již začínala rozmýšlet, kterou chodbou bude nejlepší se dát, aby byla<br />
u Vlkodlačí hlavy co nejdříve. Venku sice bylo dost světla, takže krčma bude zavřená, ale to jí plně vyhovovalo. Znamenalo<br />
to, že vlkodlaci, kteří v krčmě bydlí, budou nejspíš doma. Když v tom zaslechla pravidelný tepot několika lidských<br />
srdcí. Zastavila se téměř smykem a obrátila se za zvukem podobně jako samonaváděcí střela.<br />
„Co je?“ sykl Jarad, který běžel hned za ní a nestihl zastavit, takže do ní narazil.<br />
„Lidé, čtyři, tak třicet kroků touhle chodbou,“ sykla a vyrazila novým směrem. Vlci vyběhli za ní.<br />
Chodba se lomila, takže Karra uviděla lidské postavy na vzdálenost deseti kroků, možná méně. Byli to ozbrojenci<br />
a patřili k šéfově tlupě. Karra neuvažovala o tom, zda pátrají po Kanovi nebo ne a pokud náhodou ano, s jakým úmyslem,<br />
a vrhla se na ně. Vlci se zastavili a z bezpečné vzdálenosti pozorovali nerovný boj. I když, o boj vlastně nešlo. Karra<br />
mezi muži prolétla jako šrapnel a se stejně devastujícími následky.<br />
Sama pak zvedla dvě těla za opasky a zamířila zpět. „Vezměte ostatní a pojďte za mnou,“ poručila jim. Vlci neřekli<br />
ani slovo. Jarad se chopil kopí svých kolegů a Korsal s Tansfelem vzali každý po jednom těle. Neměli takovou sílu jako<br />
Karra, ale drakodlačice zvolnila tempo, aby jí stačili. Položila těla u odbočky, kterou chtěla jít původně.<br />
„Tenhle,“ ukázala na jedno z těl, které přinesli vlci, „má nějaké stříbro. Jeden z vás ať si ho vezme a hlídá tu. Vlkodlaci<br />
se sice stokami nepohybují, ale když je nahoře takový zmatek, mohli by pro jednou udělat výjimku.“<br />
Hlídku si vzal Jarad. Neměl z toho velkou radost, ale měl takové příkazy od Kashora. Vůdčí vlk měl vynikající předtuchu,<br />
když si byl jist, že Karra uloví první lidi ještě cestou k dlakům.<br />
Po té se Karra znovu rozeběhla chodbou s dvojicí vlků v patách. Cestou pod krčmu je už nic nezdržovalo, takže<br />
se zastavili pod poklopem, vedoucím do chodby v jeho sklepě. Karra se postavila na špičky a natáhla se, aby dosáhla<br />
na poklop. Jemně ho nadzvedla a hned na to odsunula stranou. Držela ho sice jen na špičkách drápů, ale přesto se jí to<br />
podařilo téměř nehlučně. Pak pokrčila kolena a vyšvihla se do otvoru. Protáhla se vzhůru a podívala se dolů na vlky.<br />
„Chcete tam počkat, nebo půjdete se mnou?“<br />
„Jdeme s tebou,“ rozhodli se okamžitě. Karra je vytáhla za ruce k sobě do sklepa a pak jako první prošla mezi sudy<br />
a policemi ke dveřím.<br />
Byla tu již jednou a pamatovala si, jak krčma vypadá. Vstoupili do nejspodnějšího patra sklepů. Nad nimi jsou tři<br />
patra, která barman přeměnil na ubytovací pokoje pro své hosty. Sám žil ve dvou místnostech hned za barem, takže měl<br />
neustále přehled o tom, kdo přichází a kdo naopak odchází. Pokud dotyčný nechodil stokou. Tam se však vlkodlakům<br />
moc nechtělo a dávali přednost nočním ulicím.<br />
Tiše otevřela dveře a nahlédla do chodby osvětlené malou olejovou lampu ve výklenku u schodů do vyššího patra.<br />
Po stranách chodby viděla dvě trojice dveří, všechny zavřené. Zavětřila a spokojeně se usmála. Pak zavřela dveře a obrátila<br />
se k vlkům.<br />
„Jsou tu vlkodlaci. Nejméně pět, ale v horních patrech mohou bydlet další. Počkáte tady. Zajistíte dveře a pustíte sem<br />
jen mě a nikoho jiného.“<br />
„Měli jsme jít s tebou,“ namítl Tansfel.<br />
„Tohle není likvidace zlodějské tlupy,“ obrátila se k němu. „Tady stačí jediné kousnutí a už svou vlčici nikdy neuvidíš.<br />
Já jsem mezi nimi skoro doma, ale vy jste pro ně večeře. Nemohu mluvit s barmanem a zároveň hlídat, kdo<br />
se k vám plíží.“<br />
„Proč chceš mluvit s barmanem?“ nechápal Korsal. „Copak je to vůdce smečky?“<br />
„To ne,“ zavrtěla hlavou, „ale je to člověk, který jim poskytl přístřeší. Dokonce vím, že s jednou vlkodlačicí žije<br />
téměř ve společné domácnosti. A ta vlkodlačice je dcerou vůdce smečky. Má tedy dostatek argumentů, aby mu vlkodlaci<br />
pomohli, když bude mít potíže.“<br />
„A má nějaké, které bys mohla využít?“ zeptal se Tansfel.<br />
„Ne, ale bude jich mít až nad hlavu, pokud mi pomoc odmítne,“ krutě se usmála a oči jí na okamžik zazářily rudým<br />
plamenem. Pak znovu pootevřela dveře, a když se ujistila, že je chodba prázdná, prošla jimi. Vlci je za ní zajistili a pak<br />
už mohli jen čekat, kdo přijde.<br />
Karra proběhla chodbou tiše jako myš a dokonce se jí podařilo vystoupat po schodech, aniž by kohokoli potkala.<br />
Které dveře patří barmanovu bytu věděla, takže zamířila přímo k nim. Aniž by se zdržovala nasloucháním či kontrolou,<br />
prošla jimi. A pak poznala, že vyrušila zamilovaný párek téměř v nejlepším.<br />
Protože však ženskou část páru netvořila žena, ale vlkodlak, neozval se vyděšený nebo překvapený výkřik, nýbrž vzteklé<br />
zavrčení a vzduchem prolétlo mohutné tělo. Arkash se dokázala proměnit velice rychle, podobně jako Karra. Tak-<br />
-97-
Horší než smrt<br />
že z postele sice vyrážela v podobě téměř k nerozeznání od vlčího člověka, ale ještě před dosažením poloviny vzdálenosti<br />
k vetřelci na sebe dokázala vzít kompletní vlkodlačí podobu. K její smůle měla Karra reflexy lepší než kobra<br />
a silou se jí vlkodlačice nemohla rovnat.<br />
Kařřina paže vyrazila vpřed, chytila vlkodlaka za krk a pozměnila směr jeho letu ke zdi. Ozvalo se hlasité zadunění<br />
následované bolestivým zakňučením a Arkash se svezla na zem. V místě, kde narazila do zdi, opadala omítka a obnažily<br />
se kameny zdiva. Ridarh seděl v posteli viditelně zaskočený.<br />
„Ty mě neznáš,“ oznámila mu spokojeně Karra a postoupila do středu místnosti, aniž by si dál všímala potlučené<br />
vlkodlačice za svými zády. „Ale já o tobě vím dost na to, abych věděla, že jsi ten, koho nyní potřebuji.“<br />
Ridarh se po jejím úvodu trochu sebral, zakryl se přikrývkou a spustil nohy z postele. „Opravdu nevím, kdo<br />
jsi, ale co jsi, to by poznal i slepý.“<br />
„Výborně,“ usmála se a ukázala mu tak všechny zuby. Nezdálo se, že by po tom toužil.<br />
„Jistě víš, že v poslední době ve městě zemřela řada lidí velmi nepříjemnou smrtí,“ prohlásila sebevědomě.<br />
„A jsem si jist,“ odvětil, „že v tom máš zuby a drápy právě ty.“<br />
„Tak vezmi na vědomí, že přesně takhle skončíš, pokud mi nevyhovíš.“ Za zády se jí ozvalo varovné zavrčení. Dlaci<br />
obecně se hojí velmi rychle, takže Arkash již opět stála na nohou a blížila se ke Kařře.<br />
„Arkash!“ křikla na ni Karra a loupla po ní okem. „Jsme na tom obě stejně. Ty chráníš svého druha a já svého. Nech<br />
mě domluvit a pak na sebe začneme cenit zuby, souhlasíš?“<br />
Vlkodlačice překvapeně zamrkala, když slyšela své jméno od naprosto neznámé drakodlačice, ale zmínka o ochraně<br />
druha u ní došla žádané odezvy. Obešla Karru a postavila se mezi ni a Ridarha, který se pokoušel obléknout si pod přikrývkou<br />
alespoň spodky.<br />
„Můj druh se právě mění v to, co jsem já,“ začala Karra hlasitě. „To znamená, že až se promění, bude mít hlad. Velký<br />
hlad. A tohle je město. Mnoho lidí na jednom místě. A také mnoho stříbra, které se dá během hodiny přeměnit na stovky<br />
hrotů k šípům. Rozumíme si?“<br />
Arkash pomalu přikývla a Ridarh za jejími zády také.<br />
„Takže, když se můj druh v záchvatu hladu dostane do ulic, nejenže ho nejspíš někdo zabije, ale zároveň se všichni<br />
obyvatelé města dozvědí, že tu žijí dlaci. A začne hon. Projdou celé město. Každý dům od sklepa po půdu. Každý bude<br />
muset vzít do ruky čisté stříbro, aby dokázal, že je skutečně jen člověk. Shodneme se?“<br />
Opět oba přikývli, ale zdálo se, že nyní ještě opatrněji.<br />
„Takže, potřebuji místo, kde se můj druh může proměnit a nasytit, aniž by k sobě přitáhl nechtěnou pozornost obyvatel<br />
Mykashe. Už pro něj mám čtyři těla, ale asi mu nebudou stačit. Takže kromě bezpečného místa potřebuji též další<br />
lidi. Nějaké námitky?“<br />
Počkala sotva tak dlouho, aby srdce stačilo jednou udeřit a pokračovala.<br />
„Protože vidím, že si rozumíme, očekávám návrhy, kam ho mohu dopravit a kolik lidí mi pomůžete ulovit. Jako odměnu<br />
nabízím, že se staneme členy vašeho společenství, se vším, co k tomu patří.“<br />
„Nejdeš na to nějak moc hrr?“ zavrčela Arkash varovně.<br />
„Jen tak rychle,“ odsekla Karra, „kolik máme času. Nikdo neví, kdy bude proměna u konce. Ještě nikdy se totiž nepodařilo<br />
vytvořit drakodlaka kousnutím. Až dnes.“<br />
Ridarh zbledl a také Arkash se ve tváři objevil nevěřící výraz.<br />
„On se mění v totéž, co jsi ty, po kousnutí?“ ujišťoval se Ridarh nevěřícně.<br />
„Přesně tak. Proto potřebuji lidi, protože my se živíme jen lidmi. Nějaká kráva nebo býk není nic pro nás. Tím se zasytí<br />
možná vlkodlak a ještě jen v době nouze, nemám pravdu?“ Podívala se na Arkash, která mimoděk přisvědčila.<br />
„První drakodlak vytvořený kousnutím,“ opakoval Ridarh, jako by se mu ta myšlenka zalíbila. Arkash po něm střelila<br />
pohledem. Ridarh sice byl přítelem všech nemrtvých, ale v první řadě byl obchodníkem. A když vycítil příležitost<br />
proslavit svůj podnik a zvednout tak jeho návštěvnost, skočil po ní jako po desetiletém odpuštění daní.<br />
„Dnes se mi jeden pokoj uvolnil. Není největší, ale je v nejspodnějším patře, takže tvého druha nikdo neuslyší a kostí<br />
se pak snadno zbavíme,“ začal nabízet své možnosti, nevšímaje si vzteklého vrčení své 'slabší' polovičky. „Ale pokud<br />
jde o další lidi, s tím toho mnoho nesvedu. Lov probíhá v rámci společenství. Povinnost přechází z jedné smečky<br />
na druhou. Já jen ohlásím, kolik zásob mám a jak dlouho s nimi vydržím. Další je na vlkodlacích a ostatních tvorech.<br />
Kolik jsi toho snědla během první noci ty?“<br />
„To si raději nepřejte vědět,“ odfoukla Karra a oba, Ridarh i Arkash, slyšeli v jejím hlase zřetelný smutek. Významně<br />
na sebe pohlédli. Karra právě prozradila, že není z kamene, jak se tváří.<br />
„Bylo jich tolik, že se tam od té doby lidé bojí chodit,“ dodala. „Ale podle toho mála, co jsem se o svém druhu dozvěděla,<br />
by mělo stačit zhruba deset lidí. Tucet, abychom měli jistotu.“<br />
„Tucet?!“ vyjevila se dvojice před ní. „To je pro nás na dva týdny!“<br />
„Ale my jsme drakodlaci,“ povzdechla si Karra. „Obvykle potřebuji jednoho člověka denně. Někdy dva.“<br />
„U bohů,“ ulevil si Ridarh a podíval se na svou družku. „Dokážeš s tím něco udělat?“<br />
„Spojím se s nejbližší smečkou,“ odpověděla nezávazně.<br />
„Kolik je venku světla?“ zeptala se Karry.<br />
-98-
Zdeněk Jukl<br />
„Stále ještě příliš mnoho, než abych mohla ven,“ odpověděla.<br />
„Proč? Proměň se v ženu!“<br />
„Nejde to,“ pokrčila Karra rameny. „Dopoledne jsem se proměnila do téhle podoby a nemohu zpět. Někdy se mi to<br />
stává.“<br />
„A jak dlouho to bude trvat, než se opět proměníš?“ zajímalo Arkash.<br />
„Jednou jsem se nemohla proměnit čtyři dny,“ potěšila ji drakodlačice. S Arkash její odpověď cukla.<br />
„Tak tohle ti nezávidím,“ odpověděla po chvilce přemýšlení. „Ještě nikdy mě nic podobného nepotkalo na delší dobu<br />
než jeden den.“<br />
„Budiž ti přáno,“ usmála se Karra. Obvykle jí tento stav hrozně vadil, když ale nyní měla Kana jen pro sebe, bylo jí<br />
to v celku jedno, protože už se nebude v úkrytu kousat nudou.<br />
Arkash se soustředila a ve chvilce se proměnila ve vlka. Ale protože její srst neměla typicky vlčí zbarvení, mohla<br />
se pohybovat po ulicích města i za dne téměř bez obav z odhalení. Ridarh obešel Karru obloukem a dal si velký pozor,<br />
aby se k ní nepřiblížil na menší vzdálenost než dva kroky. Karra mu to usnadnila tím, že sama ustoupila ke zdi<br />
a uvolnila mu tak cestu ke dveřím a na chodbu.<br />
Vlkodlačice se na chodbě zastavila a skočila k barmanovi. Postavila se na zadní, přední tlapy mu položila na ramena<br />
a několikrát mu olízla obličej. Pak se obrátila a vyrazila přes krčmu na ulici.<br />
„Ukážu ti ten pokoj,“ řekl Ridarh a vrátil se do pokoje. „Ale nejprve se musím trochu obléknout.“<br />
Karra neřekla ani slovo a netrpělivě čekala, až se barman oblékne. Měl velké štěstí, že si na sebe hodil jen košili<br />
a stáhl ji opaskem, aby nevypadal, jako že právě vstal z postele.<br />
Pak sešel před Karrou do nejnižšího patra a ukázal na prostřední dveře po levé straně. Karra je otevřela a nahlédla<br />
dovnitř. Byl zařízen stejně prostě, jako většina hospodských pokojů ve městě. Jen postel chyběla, protože i vlkodlaci<br />
dávali přednost spánku na kožešinách přímo na zemi. V tomto případě, aby se odstranila vlhkost z podlahy, zde místo<br />
postele byla dřevěná deska na širokých, necelých dva palce vysokých, dřevěných čtvercích, což byl celkem rozumný<br />
kompromis mezi přáním zákazníka a představou ubytovatele o způsobu nocování.<br />
„Mám sebou pomocníky,“ řekla Karra, jakoby mimochodem. „Vlčí lidé mi sem pomohou dopravit mého druha i ty<br />
čtyři, které jsem zatím stihla ulovit.“<br />
„Vlčí lidé?“ podivil se Ridarh, ale ne příliš. Vlkodlaci o nich věděli, stejně jako oni věděli o vlkodlacích. Jediný rozdíl<br />
spočíval v tom, že vlkodlaci věděli i o jejich příbytku, zatímco vlčí lidé se od vlkodlaků drželi stranou a jejich sídla<br />
neznali.<br />
„Jak ses k nim dostala?“<br />
„To je moje věc,“ odvětila. „Nyní na mě dva čekají ve tvém sklepě a jeden je ve stoce u těl.“<br />
„V mém sklepě?“ Nyní se Ridarh divil mnohem víc a hned vykročil ke dveřím. Ty ovšem byly pevně zavřené.<br />
„Co to má znamenat?“ obrátil se ke Kařře vztekle.<br />
„Hned otevřou,“ mávla klidně rukou a došla ke dveřím. Zaškrábala na ně drápy a pronesla heslo ve vlčí řeči. Domluvili<br />
se na něm už dávno, když pomáhala vlkům se zloději dobytka. Dveře se téměř okamžitě otevřely.<br />
Ridarh nikdy neviděl žádného vlčího bojovníka. Proto nyní o dva kroky ustoupil, když se nad ním objevila velká vlčí<br />
hlava a chladné oči barvy ledu si ho změřily, jako by mu braly míru na rakev.<br />
„Domluveno,“ pronesla Karra a ukázala za sebe na otevřené dveře. „Sem můžete dopravit ty mrtvé a já přinesu<br />
Kana. Tady barman mezitím informuje své nájemníky, aby se nám nepletli pod nohy a případně trochu pomohli. Je to<br />
ostatně i v jejich zájmu.“<br />
Ridarh se otočil jako na obrtlíku. „Kana?!“<br />
„Mého druha,“ přikývla.<br />
„Tvůj druh je šéfova pravá ruka?!“<br />
„Máš snad něco proti?“ blýskla varovně očima.<br />
„Kvůli němu se tu v okolí neustále motají šéfovi lidé! Dokonce mi chtěli vyrazit dveře, když zjistili, že je zavřeno.<br />
Naštěstí nevěděli, co je tohle za podnik. Přesto jsem musel varovat všechny nájemníky, aby se dnes drželi tady a ven<br />
vyšli, až bude pořádná tma.“<br />
„Teď alespoň víš, kde Kan je a pokud by se sem zase někdo dobýval, klidně ho pusť do lokálu. Ale postarej se, aby<br />
tam na mě počkal,“ mrkla na něj jedním okem.<br />
„Arkash se o ně umí postarat sama,“ odsekl pyšně.<br />
„Tím lépe,“ pokrčila rameny, jako že jí to nezajímá. „Stejně budu mít dnes v noci málo času.“<br />
Dál si ho nevšímala, prošla do sklepa a otevřela poklop do stok. Vlci jím proskočili jako první a Karra se ještě naposledy<br />
obrátila k barmanovi.<br />
„Nejsem si jistá,“ řekla, „jestli Kan nebude během proměny nebo krátce po ní trpět bolestí. Prý se to u nás stává.<br />
Takže pokud nechceš přijít o tu trochu nábytku, co tam je, odnes ho. Nech tam jen kožešiny, aby neležel na studené<br />
zemi.“<br />
Nečekala na odpověď a skočila do stoky. Než barman přeběhl těch několik kroků k otvoru v podlaze, byli všichni tři<br />
několik desítek kroků daleko.<br />
-99-
Horší než smrt<br />
„Čert vás vem,“ ulevil si tiše Ridarh a vydal se za svými nájemníky.<br />
Celkem bez velkého překvapení zjistil, že zpráva o blížící se proměně zaujala všechny, kteří byli v té době u něj<br />
v nájmu. Snad kromě upírů, kteří jen zavrčeli něco o bláznech a odmítli se hnout ze svých trámů pod stropem, ze kterých<br />
viseli hlavami dolů.<br />
Za to vlkodlaci se vyloženě nadchli. Ridarha to velice zaskočilo, protože Arkash takové nadšení najevo nedávala.<br />
Rychle mu však vysvětlili, že každý nový dlak je pro ostatní důvodem k radosti, protože celkově jich ubývá. Lidé<br />
pokousané oběti zabíjejí dříve, než se stihnou proměnit a utéct, a přirozenou cestou se dlaci množí stejně pomalu, jako<br />
lidé, nebo ještě pomaleji.<br />
A představa, že na vlastní oči uvidí bájného drakodlaka, o kterém zatím všichni jen slýchali více méně vymyšlené<br />
příběhy, je naladila do téměř slavnostní nálady. Dva odešli s barmanem vyklidit pokoj pro Kana. Jméno nového drakodlaka<br />
vyvolalo mezi nájemníky úžas a téměř hádku, jestli se barman nepřeslechl. Zbylí čtyři se proměnili ve vlky<br />
a vyrazili do ulic. Démoni, kteří se za dne nemohli na ulici ukázat, se usadili v lokále a hlídali. Proměna je příliš nezajímala,<br />
ale celkem ochotně souhlasili s tím, že budou hlídat hospodu. A protože zadarmo ani kuře nehrabe, musel jim barman<br />
slíbit odměnu v kapalných naturáliích.<br />
Z pokoje, kde se měl Kan proměnit, odnesli jen truhlu a ze skob ve zdech sňali dvě police. Nic dalšího, co by mohl<br />
Kan zničit, tam nebylo. Postel byla tak nízká, že ji kůže docela zakrývaly a Ridarh se neobával, že by si nový drakodlak<br />
příliš všímal, na čem vlastně leží.<br />
Sotva odnesli tu trochu nábytku do barmanova příbytku, objevili se na chodbě vlčí bojovníci. Vlkodlaci je se zájmem<br />
sledovali, protože to svým způsobem byli příbuzní, ale o kontakt se nepokusili. Vlci uložili do místnosti čtyři těla,<br />
jejichž vůně dělala s dlaky hrozné věci. Nicméně se dokázali ovládnout a dál vyčkávali, kdy se objeví Karra se svým<br />
druhem.<br />
Karra proběhla stoky v rekordním čase. Nebrala ohled na bezpečnost a hnala se chodbami jako by ji pronásledoval<br />
sám vládce pekel. Ve stokách se však tou dobou nikdo jiný pohyboval, snad kromě krys, které ji ovšem slyšely z dálky<br />
a ukrývaly se, kde se dalo.<br />
Tak se stalo, že si vůbec nevšimla tichých kroků sledujících ji chodbami, ani stínu, který přešel odbočku ke statku<br />
chvíli po té, co prošla dveřmi do chodby k síni.<br />
Drakodlačice vběhla do síně, kde ji už očekávala nervózní Lafi.<br />
„To je dost, že jdeš,“ přivítala ji s úlevou. „Povedlo se?“<br />
„Dokonale,“ přikývla Karra a aniž by se zastavila, zamířila ke Kanovi. „Už se pro něj chystá bezpečná místnost a podařilo<br />
se mi ulovit čtyři muže. Snad jich bude ještě o trochu víc. Vlkodlaci na tom pracují.“<br />
„A kde se to stane? Je to odtud daleko?“ zajímala se vlčice a Karra dostala pocit, že něco není v pořádku.<br />
„Co se děje?“ zeptala se.<br />
„Kan se začíná pohybovat. A volal tě,“ odpověděla. „Zkoušela jsem napodobit tvůj hlas, ale zřejmě to nezabralo.“<br />
Ukázala na svůj bok, kde se pod srstí rýsovala velká boule.<br />
„On tě napadl?“ zhrozila se Karra a přidala do kroku.<br />
„To ne,“ uklidňovala ji hned Lafi. „On se po mne ohnal a já nestihla uhnout. Ale podle mne vůbec nevěděl, že jsem<br />
to já. Oči měl zavřené a vůbec se choval zmateně.“<br />
To již dosáhly dveří do pokoje, kde ležel Kan. Už je nehlídal jen jeden vlk, ale hned čtyři a podle jejich výrazů z toho<br />
radost neměli. Lafi sama doufala, že budou mít rozum a v případě nebezpečí nechají Kana být. Měli jen zajistit, aby<br />
dovnitř nikdo nevstoupil.<br />
Z druhé strany dveří se ozývalo bolestivé skučení. Karra by svým vstupem bývala vyrazila dveře, ale jeden z vlčích<br />
strážných je odjistil, jakmile se obě ženy objevily v chodbě.<br />
Kan stále ležel na kožešinách, ale převaloval se z boku na bok stočený do klubka, držel si ruce na břiše a bolestivě<br />
úpěl. Člověku se již nepodobal. Ale stále ještě to nebyl skutečný drakodlak jako Karra. Měl stejnou barvu, jako<br />
ona, hlava se od té její téměř nelišila, hustá hříva vlasů mu končila téměř v půli zad. Měl i ocas, ale zatím krátký a šupiny<br />
dosud nekryly rovnoměrně celé tělo. Navíc bylo vidět, že levá noha postoupila v proměně mnohem dál, než pravá<br />
a ruce také byly někde v půli celé proměny.<br />
Dívka k němu přiskočila, sedla si za něj a chytila ho za ramena. Okamžitě se vzduchem mihla Kanova paže, aby vetřelce<br />
odehnala, ale Karra úder hravě vykryla a přitiskla si jeho hlavu na hruď. Přitom mu začala do ucha broukat nějakou<br />
melodii. Lafi si uvědomila, že podobnou slyšela, když sem vstoupila se svým druhem.<br />
Účinek byl okamžitý. Kan se uvolnil a znovu si přitiskl ruce na břicho. Lafi si oddechla. Zdálo se, že Karra ví, co<br />
musí v takové chvíli udělat.<br />
„Máte tu něco na něj?“ zeptala se, protože mohutnějící Kan zničil veškeré oblečení, které měl na sobě.<br />
„V jeho velikosti?“ odpověděla zamyšleně vlčice a přeměřila si ho pohledem. „Těžko, ale podívám se.“ S tím se obrátila<br />
a odešla. Dveře zůstaly otevřené a do místnosti zvědavě nahlíželi vlčí strážní. Karra přehodila přes svého druha<br />
několik kožešin a zvedla ho do náruče. Vlci se okamžitě stáhli do chodby.<br />
Prošla dveřmi a zastavila se.<br />
-100-
Zdeněk Jukl<br />
„Musím ho odnést na bezpečné místo. Nemám mnoho času. Až se Lafi vrátí s oblečením, pokud nějaké najde, ať ho<br />
za mnou pošle po jednom z těch bojovníků, kteří byli se mnou ve stoce. Jistě jsou již na cestě sem. Vyřídím jim, aby ji<br />
vyhledali.“<br />
Vlci přikývli a pak ji doprovázeli jako čestná stráž až ke dveřím do stoky. Tam pak dva zůstali na stráži, zatímco<br />
ostatní se vydali za Lafi, aby jí vyřídili Kařřino přání. Našli ji ve společné prádelně, kde s dalšími vlčicemi, vlčí lidé<br />
se uvnitř budov pohybovali až na výjimečné situace vždy v podobách polidštěných vlků, probírala truhly s oblečením.<br />
Bylo dost jednotvárné. Smečka navenek vystupovala jako jedna velká rodina, takže se oblékala v jednotném stylu.<br />
Jenže žádný vlk nebyl tak mohutný, jako Kan v drakodlačí podobě. Nakonec Lafi vybrala tři největší vlčí bederní roušky,<br />
protože v lidských oděvech nic tak velkého nenašla. Pak si vzpomněla na Kařřin tlumok. Stráž jí ho ihned donesla,<br />
protože ho drakodlačice nechala ležet v místnosti.<br />
Karra spěchala chodbami se svým druhem v náruči. Už mu nebroukala, protože jí k tomu nezbýval dech. Přesto byl<br />
Kan klidný. Říkala si, že možná reaguje na její přítomnost. Doufala, že to tak je, protože by proti němu jen nerada používala<br />
sílu. Navíc si byla jistá, že by to vůbec nebylo snadné. Byl už mohutnější než ona, a kdyby se po ní ohnal se skutečným<br />
úmyslem zranit, nezbylo by jí nic jiného než ustoupit.<br />
Když se míjela s trojicí vlčích bojovníků, předala jim v rychlosti další instrukce a chvátala dál. Kanovi totiž zpod rtů<br />
vystoupily jedové tesáky a drápy na rukou i nohou dosáhly konečné velikosti. Také holá místa bez šupin zmizela. Navíc<br />
se musela na chvilku zastavit, aby lépe uchopila jeho ocas. Již dosáhl plné délky a hrozilo, že mu na něj šlápne. Nejhorší<br />
však bylo kručení, které se mu ozývalo ze žaludku.<br />
Zrovna se zastavila pod otvorem do Ridarhova sklepa, když Kan otevřel oči a hladově zavrčel. Karra ten zvuk moc<br />
dobře znala. Dával všem jasné znamení, že se mají dát na útěk, protože drakodlak vyráží na lov. Pevně ho k sobě přitiskla<br />
a začala znovu broukat.<br />
Kan na ni upřel rudé oči a znovu zavrčel. Začala broukat hlasitěji a vsadila vše na jednu kartu. Využila toho, že se zatím<br />
nezačal bránit a přitiskla si jeho tlamu ke své. Kan krátce otevřel čelisti a naznačil pokus o kousnutí, ale pak tlamu<br />
opět zavřel. Zadoufala, že si uvědomil, koho by kousl.<br />
„Máš hlad, hrozný hlad,“ řekla tiše a tak jemně a mazlivě, jak jen uměla. Znělo to spíš, jako by mu vyznávala lásku.<br />
„Já to vím, znám to, víš. A připravila jsem ti jídlo. Tvé první jídlo. A jeho spousta. Nasytíš se a bude ti dobře. A já budu<br />
stále s tebou. Neopustím tě ani na chvilku.“<br />
Kan pootevřel tlamu. „Jídlo!“ zavrčel a zdálo se, že se musí nutit, jako by vzpomínky na řeč doloval z dávno ztracené<br />
paměti.<br />
„Musíš se mnou,“ šeptala rychle Karra a pak mu mazlivě olízla tvář. „Dovedu tě tam, je to jen kousek odtud. Postavím<br />
tě na zem a půjdeš hezky za mnou. Jen několik kroků. Čeká tam na tebe spousta jídla. Výborného, takové jsi<br />
ještě nikdy nejedl.“<br />
Povolila sevření rukou a postavila ho na zem. Kan přešlápl a postavil se proti ní. Kožešiny z něj okamžitě spadly<br />
a Karra se neubránila, aby jí pohled nesjel o něco níž, než jen na jeho hruď.<br />
„Jídlo!“ zavrčel Kan ještě naléhavěji a Karra se probrala. Podívala se nad sebe. Ridarh ani vlci průchod neuzavřeli.<br />
Proskočila jím do sklepení krčmy a za ní, jako čert, prolétl Kan, aniž by musel použít ruce. Tohle dokázal s dlaky udělat<br />
jen hlad nebo nezměrný vztek. Kan byl zatím klidný, což bylo úžasné. Hladového dlaka totiž mohl jiný dlak částečně<br />
kontrolovat.<br />
Karra vykročila a dlouhými kroky prošla ze sklepa do chodby. Byla téměř prázdná. Téměř proto, že pod schody stáli<br />
vedle sebe Arkash a Ridarh. Všechny dveře byly zavřeny, kromě jediných a ty vedly do připraveného pokoje. Karra<br />
prvním nádechem zjistila, že cítí další krev. A ucítil ji i Kan.<br />
Vyrazil vpřed, odhodil Karru stranou, protože stála ve středu chodby a překážela mu, a vrhl se do místnosti.<br />
„Kolik jste jich získali?“ zeptala se Karra, když znovu získala rovnováhu.<br />
„Jen dva,“ odpověděla Arkash. „Motali se blízko téhle ulice a nikdo jiný v dohledu nebyl. Nestihli ani pípnout.“<br />
„Děkuji,“ kývla hlavou, přešla ke dveřím a nahlédla do místnosti. Jedno lidské tělo už bylo z poloviny sežrané a Kan<br />
měl skoro celou hlavu v břišní dutině další oběti. Pach krve tvrdě dorážel na její vlastní hladový žaludek. Oči jí plály,<br />
z hrdla se jí linulo tiché vrčení a žaludek se jí svíral. Snažila se ze všech sil ovládnout a přitom si všimla, že se Arkash<br />
se svým druhem takticky stahují vzhůru po schodech.<br />
Prošla dveřmi, zabouchla je a opřela se o ně zády. Zakryla si dlaněmi obličej a snažila se myslet na všechno<br />
možné, jen ne na lidi. V tom se jí něco dotklo. Rozevřela prsty obou rukou.<br />
Před ní stál Kan. Byl na něj hrozný pohled. Ale udělal něco, čím ji nejprve zaskočil a pak dojal téměř k slzám. Držel<br />
v rukách dvě lidská těla a podával jí je. Dělil se s ní o jídlo. Dokázal ovládnout svůj první hlad a uskromnit se. Takže<br />
starý čaroděj měl pravdu, když ji učil to, co o dlacích sám znal. Ten zvláštní popěvek, který svému druhovi broukala<br />
do uší, skutečně pomáhal jeho lidské části ovládnout tu dlačí. Bylo to velké tajemství dlaků. Takto pomáhali pokousaným<br />
a měnícím se lidem s vyrovnáním se s novým tělem, novými touhami a potřebami.<br />
Natáhla ruce a vzala si nabízenou potravu. Poděkovala mu kývnutím hlavy, ale Kan přistoupil k jejímu boku, objal ji<br />
a několikrát jí olízl tvář. Právě se proměnil, napadlo Karru, a ví, kdo jsem. Překvapeně sledovala, jak se opět vrátil<br />
-101-
Horší než smrt<br />
k jídlu. Pak ji ovšem žaludek upozornil, že pokud hned něco nesní, začne svou prázdnotu urgovat silněji. Posadila<br />
se na zem vedle svého druha, položila si těla před sebe a dala se do jídla.<br />
Kan jedl rychleji, takže dojedl ve chvíli, kdy ona ještě jídlo měla. Přisedl si k ní, ale nepokusil se jí vzít ani sousto.<br />
Místo toho ji znovu vzal kolem pasu a zanořil tlamu do jejích vlasů. Začal jí jemně olizovat krk a ramena.<br />
Když dojedla, posadila se mu na klín, přitiskla se k němu a znovu mu začala broukat. Kan blaženě zavřel oči a položil<br />
si hlavu na její rameno, takže měla tlamu přímo u jeho ucha. Hladila ho a přitom mu broukala melodii stále dokola,<br />
dokud se znovu nepohnul. Zvedl hlavu, otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe.<br />
„Kde to jsme?“ zeptal se docela normálním hlasem.<br />
„V krčmě U vlkodlačí hlavy,“ odpověděla. „Podařilo se mi tu získat pokoj, kde by ses mohl proměnit a najíst.“<br />
„Proměnit? Najíst?“ divil se a tím potvrdil její obavy, že si nic nepamatuje stejně jako ona a ostatní dlaci, a že nyní<br />
nastane dlouhé a těžké vysvětlování. Pak si konečně uvědomil, že vnímá místnost jinak, než byl zvyklý a sklonil hlavu.<br />
Vůbec se nedivila, když ji v prvním šoku shodil z klína na zem a vyskočil na nohy. Klidně se posadila a čekala,<br />
až se trochu uklidní. První jídlo si sice nepamatuje, to už věděla, ale měl by si pamatovat události mezi vlčími lidmi,<br />
a to by na něj mělo mít nějaký vliv.<br />
Kan se uklidňoval dlouho. Ani dřív se o něm nedalo říct, že je kliďas, spíš naopak. Jinak by také nemohl velet několika<br />
desítkám více méně nezvladatelných chlapů. Pohled na kostry by ho po posledních dnech nechal klidným, kdyby si<br />
neuvědomil, že nyní to byl on, kdo ty lidi sežral. Navíc cítil, jak mu žaludek dává pomalu na vědomí, že sice<br />
jedl, ale nebylo toho dost. Celé tělo mu pokrývala zaschlá krev, vlasy, proměnou zcuchané stejně, jako se to stávalo<br />
Kařře, mu krev slepila do jednoho ohromného chuchvalce, pod kterým ho navíc nesnesitelně svědila kůže.<br />
„Omlouvám se,“ řekla, když konečně přestal přecházet sem a tam.<br />
„Za co?“ trhl sebou, protože se soustředil sám na sebe a na to, jak se vyrovnat s tím, že právě sežral šest lidí.<br />
„Kousla jsem tě, vzpomínáš?“<br />
„Pamatuji si, že jsme byli u vlčích lidí a dali mi něco napít, protože jsi mě kousla. Vlastně jen škrábla. Mezi<br />
námi, voda ze stoky by snad chutnala líp. Pak si nepamatuji nic.“<br />
„Jen to,“ dodal po chvilce, „že se mi něco zdálo. Někde jsem byl, ale nevybavuji si kde. A zněla tam taková melodie.“<br />
„Jaká?“ naklonila Karra hlavu ke straně. Kan se pokusil zabroukat několik taktů a Karra se hned přidala.<br />
„To je ono!“ ukázal na ni drápem. „Takhle to znělo. Odkud ji znáš?“<br />
„Broukala jsem ti ji, když ses měnil,“ přiznala se. „Měla ti pomoci s proměnou a se smířením s novým tělem.“<br />
„A myslíš, že pomohla?“ zeptal se Kan se zájmem, protože on sám na sobě žádné smíření nepozoroval.<br />
„Asi ano,“ odpověděla a pověděla mu, jak se s ní rozdělil o jídlo, když poznal, že má také hlad a jak pak seděl vedle<br />
ní, když jedla pomaleji než on.<br />
„To jsem udělal? Takže jsem je všechny nesnědl?“<br />
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „A hrozně mě to překvapilo, protože já bych se po první proměně nerozdělila asi s nikým.“<br />
„Takže teď je ze mě to samé, jako z tebe?“<br />
Přikývla. „Jsi drakodlak. První, který se zrodil z kousnutí.“<br />
„No,“ řekl po dlouhém tichu, kdy se znovu prohlédl od hlavy k patě a vzpomínal na vše, co si s Karrou od prvního<br />
setkání řekli. „Víš, jak jsem ti říkal, že tě budu milovat v kterékoli podobě?“<br />
„Ano?“ zeptala se opatrně.<br />
„Nyní to mám mnohem jednodušší,“ podrbal se snad už po tisící ve slepených vlasech. „Přece jen jsem<br />
se obával, abys mě přitom neumačkala nebo nekousla. Takhle mohu být v naprostém klidu.“<br />
Karra na něj chvíli zírala s otevřenou tlamou. Kana napadlo, že se mu sice předtím také líbila, ale jen proto, že měla<br />
částečně lidské tělo. Přes všechna ujišťování měl stále pochybnosti, zda se s ní v drakodlačí podobě dokáže milovat.<br />
Nyní, když ji viděl drakodlačíma očima, mu připadala ještě krásnější, než když ji viděl jako dívku a napadlo ho, že by<br />
bylo možná lepší, kdyby se v dívku už nikdy neproměnila.<br />
Postavila se a došla k němu. „Před chvílí jsi tu pobíhal zděšený z toho, jak vypadáš a co jsi udělal těm lidem.“<br />
„Ale já nejsem smířený s tím, že budu požírat lidi,“ namítl rozhodně. „V tomhle k sobě cítím odpor a nevím, jak<br />
dlouho mi potrvá, než se na to začnu dívat jinak. Ale pokud jde o nás dva, je to naopak velká výhoda.“ Objal ji a přitiskl<br />
k sobě.<br />
Věnovala mu soucitný pohled a začala mu olizovat tlamu. Jí osobně totiž bylo v téhle podobě olizování mnohem příjemnější,<br />
než lidské líbání. Kan to asi vnímal podobně, protože jí začal důvěrnost oplácet stejným způsobem. Nejpříjemnější<br />
však pro ně bylo jemné kousání předními zuby. Jejich šupinám nijak neublížilo, ale ten jemný stisk špičkami<br />
zubů jim byl tak příjemný, že je uváděl až do transu, jak Kan zjistil, když ho začala kousat do krku. Vzpomněl si, že ho<br />
několikrát kousla i pod celnicí, ale vždy se hned odtáhla. Nyní chápal, proč to dělala a ochotně jí to oplácel.<br />
„Se zabíjením lidí se nesmíříš nikdy, pokud se jako dlak nenarodíš, anebo nejsi zabiják od přírody,“ šeptala mu tiše<br />
do ucha. „Zkus se na to dívat tak, že od teď jsou lidé tvou potravou. Nic jiného nejíme. Věř mi, zkoušela jsem lovit<br />
všechno možné, ale v tom lepším případě ti to nechutná a v tom horším ti je tak špatně, že bys raději zemřel. Buď budeš<br />
-102-
Zdeněk Jukl<br />
lovit lidi, nebo zemřeš hladem. Vím, že tohle vědomí moc nepomáhá, sama jsem si tím prošla, ale jiná možnost pro nás<br />
není. Také pomáhá zabít je rychle a milosrdně, jako lovnou zvěř, aby se netrápili. Proto jim lámu vazy. Zemřou rychle<br />
a bezbolestně, často si ani neuvědomí, kdo je vlastně zabil. Uznávám, nepovede se mi to vždy. Někteří si mě všimli<br />
a musela jsem je honit, ale postupně jsem dosáhla jistého cviku. Když sním takto zabitého člověka, mám pak menší výčitky<br />
svědomí.“<br />
„Musíš mě to naučit,“ odpověděl jí stejně tiše a otírali si přitom vzájemně tváře. „Děsí mě představa, že budu rvát<br />
lidi na kusy zaživa.“<br />
„Zprvu to tak asi bude,“ odpověděla pomalu, a co nejjemněji. „Než se naučíš při lovu ovládat.“<br />
„Nepomohlo by ještě to broukání?“ nadhodil s nadějí v hlase.<br />
„Zkusíme to,“ slíbila. „Stejně se musíme oba vykoupat a já se koupu ráda. Budu ti broukat celou dobu. Udělám<br />
všechno, aby ses dostal na mou úroveň sebeovládání rychleji, než se to podařilo mně.“<br />
„Děkuji,“ v očích se mu objevily slzy.<br />
Po chvíli se však ošil a vyloudil zakňourání.<br />
„Co se děje?“ lekla se a trochu se odtáhla, aby na něj viděla.<br />
„Dvě věci,“ kňučel Kan. „Potřebuji ostříhat do hola a…,“ na chvilku se odmlčel, „něco k jídlu.“<br />
„Zkusím sehnat vodu, ale s tím jídlem zatím nevím,“ odpověděla. „Vlkodlaci se snad pokusili někoho ulovit, ale nevím,<br />
jak moc uspěli. Venku bylo ještě světlo, to se moc lovit nedá.“<br />
„Vlkodlaci?“ zarazil se Kan. „Počkej, co je tohle vlastně za hospodu? Myslím, že jsem o ní nikdy neslyšel.“<br />
„Ale slyšel,“ usmála se. „Jen nevíš, že je to ona. Lidé se jí vyhýbají, dokonce ani šéf od majitele nechtěl platit.“<br />
„Jo tahle,“ zapátral v paměti. „Jméno si nepamatuji, ale vím, že některým ulicím jsme se vyhýbali a nejen my.“<br />
„Tak to je ona. Jmenuje se U vlkodlačí hlavy a její majitel je druhem jedné vlkodlačice. Můžeš se tu pohybovat docela<br />
volně, tedy, až se oblékneš, protože takhle tě na chodbu nepustím.“<br />
„Snad bys nežárlila,“ neodpustil si.<br />
„Strašně,“ přikývla a jemně ho kousla do krku. Okamžitě jí to oplatil.<br />
„Není ale do čeho,“ namítl, když se rozhlédl.<br />
„Něco seženu,“ odvětila. „Kromě nás tu bydlí ještě upíři, další vlkodlaci a nějací démoni. O dvě patra výš je lokál.<br />
Možná se tam sešla pestrá společnost. Všichni byli zvědaví, jak bude vypadat drakodlak. Už jen pohled na mě je dost<br />
zaskočil.“<br />
„Žiješ tu přece půl roku,“ divil se.<br />
„Ale neukázala jsem se jim,“ odvětila a pootevřela dveře. Chodba byla prázdná až na její tlumok. Usmála se, protože<br />
z něj ucítila Lafin pach, a vtáhla ho do pokoje.<br />
Když do něj nahlédla, ležely hned na vrchu vlčí bederní roušky.<br />
„Lepší než nic,“ zabručela a hodila je Kanovi. „Zkus si je.“<br />
Poslechl ji. Nakonec si poradil tak, že svázal řemeny dvou roušek k sobě, aby získal jeden dostatečně dlouhý. Rouška<br />
jako taková je naštěstí tak jednoduchý oděv, že se nemusí vyrábět v příliš velkém rozsahu velikostí. Karra ho sjela<br />
okem kritika a mlaskla.<br />
„Co se děje?“<br />
„Nic,“ mávla rukou. „Jen se k tobě vůbec nehodí.“<br />
„V tuhle chvíli je to ten nejmenší problém,“ zasmál se pobaveně a Kařře se varovně blýsklo v očích.<br />
„Počkej tady,“ řekla. „Podívám se nahoru, jestli pro tebe nemají další jídlo a zeptám, jak je to tady s vodou na koupel.“<br />
„Škoda,“ povzdechla si u dveří, „že nemůžeme ke mně domů. Tam s tímhle nebyl problém.“ Pak prošla dveřmi a zavřela<br />
je za sebou. Kan ještě přemístil kosti do kouta na jednu hromadu a nakonec se posadil na kožešiny. Drbal<br />
se ve vlasech a čekal, s čím se Karra vrátí. Rozhodně však nečekal to, co se stalo o několik minut později.<br />
Za dveřmi se ozval hluk a sotva se stihl zvednout, otevřely se. Dovnitř vešla, ne, vdupala, rozčílená Karra a očí jí<br />
vražedně plály.<br />
„Co se děje?“<br />
„Co? Chtějí tě vidět!“<br />
„Kdo?“<br />
„Všichni! Je jich plná chodba. Čekali nahoře na schodech, ani do lokálu jsem se nedostala.“<br />
„Takže voda ani jídlo nebudou?“<br />
„Hned tak asi ne,“ zavrčela vztekle. „Tak pojď, ať je od nich pokoj.“<br />
Vyšla zpět na chodbu a stoupla si stranou, aby mu nepřekážela. Prošel za ní a rozhlédl se. Dal si záležet, aby šel<br />
dostatečně sebejistě, jak se na obávaného dravce sluší, ale přesto zaváhal, když před sebou uviděl zástup vlkodlaků<br />
v podobách blízkých vlčím lidem. Muselo jich být snad dvacet, možná i víc. Tísnili se v chodbě tělo na tělo a dav<br />
pokračoval po schodech vzhůru. Mimoděk vycenil zuby a nahrbil se v přípravě na obranu. Vlkodlaci ho však jen pozorovali.<br />
-103-
Horší než smrt<br />
„Kolik toho zatím snědl?“ ozval se jeden z vlkodlaků v první řadě směrem ke Kařře. Kan na něj upřel pohled rudě<br />
zářících očí. Musel to být starší vlkodlak, protože měl prošedivělou srst, ale stále se zdál být při síle.<br />
„Čtyři a nestačilo to,“ zavrčel místo své družky. Správně rozpoznal, že v této společnosti není skromnost na místě.<br />
„Nahoře jsou další tři, které jsme dostali ve vnějším opevnění,“ odpověděl vlkodlak.<br />
Kan se mimoděk olízl. Pokoušel se sám sebe přesvědčit, že sníst člověka uloveného jiným dlakem je menší zlo, než<br />
sníst člověka zabitého vlastníma rukama. Hladový žaludek mu to hodně usnadňoval. Ale jeho lidská část vytrvale poukazovala,<br />
že jde stále o lidi. Hlad ji však odsunul do pozadí a Kan se musel znovu olíznout, aby nezačal slintat.<br />
„Ale něco za něco,“ dodal vlkodlak.<br />
„No?“<br />
„Šéf dělá v celé čtvrti dusno. Museli jsme narychlo přesunout všechny smečky do slumů. Nemůžeme pořádně<br />
ven, protože všude jsou buď šéfovi chlapi, nebo lidé, kteří se nechali nalákat na odměnu vypsanou na tvou hlavu.“<br />
Při posledních slovech Kan ztuhl jako socha, ale pak pronesl: „A co s tím mohu udělat?“<br />
„Zabij šéfa! Víš, kudy se k němu dostat. Znáš jeho zvyky a zlozvyky. Snadno překonáš jeho obranu. Až bude mrtvý,<br />
tlupa se rozpadne.“<br />
„Ale když ho zabiji,“ zjišťoval Kan opatrně všechny souvislosti, „nastoupí na jeho místo jiný.“<br />
„Ne,“ ozval se vlkodlak. „Na jeho místo nastoupíš ty.“<br />
„Cože?!“ zařval Kan, až všichni okolo sklopili uši a tlamy se jim zkroutily bolestí.<br />
„Teď jsi jeden z nás,“ pokračoval vlkodlak a narovnal uši. „Ale zároveň jeden z nich. Víš a znáš vše potřebné pro<br />
ovládnutí téhle čtvrti. A my pak budeme mít jednodušší život.“<br />
„Takže chcete tuhle čtvrť změnit na spižírnu, je to tak?“ zavrčel Kan nepřátelsky.<br />
„Ne přímo,“ zvedl vlkodlak tlapy na znamení smíru. „Jen nám pomůžeš s lovem.“<br />
Kan se pohnul rychlostí blesku. Je sice drakodlak a musí požírat lidi, kteří mu ke své smůle vstoupí do cesty, jinak<br />
sám pojde hlady, ale to neznamená, že promění byť i jen jediný dům tohohle města ve spižírnu pro smečky hladových<br />
vlkodlaků. Narazil do řad vlkodlaků jako trebuchetem * vystřelený balvan do hradební zdi. Jednou rukou chytil starého<br />
vlkodlaka pod krkem a druhou, sevřenou v pěst, odhodil ty nejbližší do davu. Ostatní se překvapením nezmohli ani<br />
na slovní námitku.<br />
Držel vlkodlaka pod krkem na délku paže před sebou ve vzduchu, takže mohl jen kopat nohama.<br />
„Nikdy, rozumíš, nikdy!“ syčel vztekle Kan, oči mu celé zrudly a ze špičáků mu odkapával jed, „neudělám z nějakého<br />
města nebo vesnice spižírnu ani pro sebe, ani pro vás. Jasné?! A teď mi pověz, kde se mohu umýt!“<br />
Vlkodlak pouze zachroptěl, protože mu drakodlačí paže drtila krk.<br />
„Voda je jen nahoře, vedle příbytku hostinského,“ ozval se jiný hlas odněkud ze schodů. Kan se tím směrem podíval<br />
a uviděl vlkodlačici.<br />
„Vlevo, nebo vpravo?“ zeptala se Karra, aby zmírnila napětí vznášející se ve vzduchu. Ani jí se vlkodlakův nápad<br />
nelíbil, ale na druhou stranu odtud chtěla odejít v dobrém.<br />
„Vlevo,“ odpověděla Arkash. „Už jsme vodu připravili. Každý nový dlak se po prvním jídle musí umýt,“ dodala<br />
na vysvětlenou.<br />
Kan obrátil pohled ke škrcenému vlkodlakovi. „A ty jsi vlastně kdo? Vůdce místní smečky?“<br />
Vlkodlak přikývl a Kan ho postavil na zem. „Skutečně na mě šéf vypsal odměnu?“ zeptal se pak mírnějším hlasem.<br />
„Tisíc zlatých,“ přikývl vlkodlak a mnul si krk. Dohromady se mu však téměř nic nestalo. „Hledají tě skoro všichni.<br />
Doneslo se nám, že něco našli v celnici, ale ty jsi tam prý nebyl.“<br />
Kan mrkl na Karru. Jen pokrčila rameny a postavila se vedle něj.<br />
„A co víš dalšího?“ vrátil se zpět k vlkodlakovi.<br />
„Už nic,“ přiznal se.<br />
„Tisíc zlatých,“ zasyčel Kan vztekle. Náhle sevřel ruce v pěst a prudce se obrátil. Pěst opsala ve vzduchu půlkruh<br />
a narazila do hrany zdi u dveří do nejbližší místnosti. Ozvalo se zadunění, vzduchem se rozlétly kusy kamene a malty<br />
a roh v délce jedné stopy zmizel.<br />
„To bude dobré,“ uklidňovala ho Karra a objala ho kolem ramen. Ale cítila, jak se její druh chvěje vzteky. Čelisti měl<br />
pevně sevřené, ovšem po krku mu stékaly kapičky jedu, kterého jeho tělo produkovalo stále větší množství. To se drakodlakům<br />
stávalo, když se skutečně rozzuřili a Karra se obávala, aby Kan nevyrazil do ulic jako vraždící monstrum.<br />
Nebyl by prvním dlakem, který by se nechal svou zlobou příliš unést.<br />
„Nebude,“ odvětil vztekle. „Složil přísahu! Jako já! A teď na mě vypsal odměnu, jako na nějakého psance!!“<br />
Karra tak docela nechápala, co to bylo za přísahu, ale viděla, že se Kanův vztek spíš stupňuje, než aby ustupoval.<br />
„Zabiju ho!“ rozhodl se Kan a podíval se na Karru. „Ukážeš mi cestu stokami pod jeho dům a já si to s ním vyřídím!<br />
A s těmi zakrslíky, co mu hlídají zadek, taky! Nezbudou po nich ani špatné vzpomínky!!“<br />
„Jistě, samozřejmě, dostaneš je,“ opakovala Karra co nejjemněji a laskala ho drápy na krku. „Ale nejprve se vykoupeš,<br />
aby ti zchladla hlava a mohl jsi správně uvažovat. V téhle náladě nemůžeš do boje, víš to přece lépe než já.“<br />
* Trebuchet – velký vahadlový prak určený k boření opevnění.<br />
-104-
Zdeněk Jukl<br />
Tohle ovšem Kan slyšet nechtěl. Jenže, ať už se mu to líbilo nebo ne, jeho lidská část tu drakodlačí upozorňovala,<br />
že to musí vzít na vědomí. Jít do boje se zpěněnou krví se rovnalo skoku z útesu. První, jen trochu klidnější nepřítel, by<br />
ho snadno porazil, protože by si ve svém vzteku nechránil záda a dělal by chyby. Slyšel sice pověsti o trpasličích berserkerech<br />
** , kteří v takovém stavu dokázali čelit mnohonásobné přesile, ale nikdy nic takového neviděl a odmítal tomu<br />
uvěřit.<br />
Velmi pomalu a zhluboka se nadechl a pak dlouze zavrčel. Byl to tak hluboký a zlý tón, že se všem okolo rozvibrovaly<br />
vnitřnosti a zježila se jim srst. Kromě Karry, která srst neměla a pro kterou tenhle hluboký zvuk představoval totéž,<br />
jako milostná píseň na loutnu. Drakodlaci měli natolik odlišné zvyky a způsoby, že si prostě s ostatními dlaky<br />
nemohli rozumět. A tak, zatímco vlkodlaci ustupovali v domnění, že Kan vybuchne vzteky, Karra se k němu naopak<br />
přitiskla celým tělem, aby si to vrčení vychutnala a připojila se tichým broukáním.<br />
„Dobrá,“ souhlasil nakonec. „Vykoupu se, ale pak si to s ním dojdu vyřídit! Kolik je hodin?!“<br />
„Před chvílí se setmělo,“ odpověděla Arkash.<br />
„Takže kolem půlnoci vyrazím,“ rozhodl se a uvědomil si, že ho pro tuto chvíli vzteky přešel hlad. „To bude tak<br />
správný čas.“<br />
„Tak pojď,“ řekla Karra a táhla ho ke schodům, které vlkodlaci spěšně opouštěli.<br />
Arkash je dovedla ke dveřím v horním patře a otevřela je. Za nimi byla podobná místnost, v jaké byli dole. Bez<br />
oken, aby se hosté mohli pohybovat v podobě, která jim byla nejpohodlnější a bez obav z toho, že je někdo uvidí. Poměrně<br />
spoře ji osvětlovala jediná lampa visící na řetízcích od stropu. V místnosti stál veliký kotel na vodu, pod ním<br />
ohniště a před ním rozměrná dřevěná vana. Ridarh koupelnu zbudoval po té, co se seznámil s Arkash, protože vlkodlačice<br />
se ráda koupala. Když ale byla pryč, nebo to dovolila, umožňoval koupel i jiným hostům, samozřejmě za mírný poplatek.<br />
Hlavně vlkodlačice, pokud se u něj nějaké ubytovaly, si za koupel ochotně připlatily.<br />
Pod kotlem hořel oheň a v kotli bublala vroucí voda. Vedle vany stálo několik věder se studenou vodou, aby si koupající<br />
mohl zchladit lázeň podle libosti. U vany stála truhla se vším možným, co by mohl koupající potřebovat. Vlkodlaci<br />
totiž do města přicházeli jen s tím, co měli na sobě, což byla většinou pouze srst a několik mincí ve váčku na krku.<br />
Karra za nimi zavřela dveře a zajistila je bytelnou petlicí. Kan zatím došel ke kotli a přeléval vodu do vany. Byl<br />
zvyklý na oplachování se studenou vodou a v teplé vodě se koupal naposledy možná před rokem, když ne ještě později.<br />
Drakodlačice prohrábla truhlu a vytáhla z ní mýdlový prášek a nějaké Kanovi zcela neznámé lahvičky. Pak ze sebe<br />
shodila zakrvácenou tuniku a vlezla do vany. Kan se posadil na truhlu vedle vany a podal jí krabičku s mýdlovým práškem.<br />
Překvapeně na něj pohlédla.<br />
„Ty se nebudeš koupat?“<br />
„Teď jsi tam přece ty.“<br />
„Přestaň blbnout a polez,“ zavrčela varovně a dokonce ukázala zuby. Kan se usmál, hodil bederní roušku na zem<br />
a vlezl do vody za ní. Hladina tím stoupla natolik, že jí k vylití z vany zbývalo sotva půl druhého palce. Opřel se zády<br />
o Karru a uvelebil se. Drakodlačice pod hladinou ovinula svůj ocas kolem jeho, objala ho kolem těla a začala ho kousat<br />
do krku a do ramen. Až pak ho začala omývat houbou a doprovázela to tichým broukáním.<br />
Kan blaženě zavřel oči a liboval si, že jiní by za takové služby museli platit horentní peníze, kdežto on má<br />
družku, která o něj pečuje způsobem, ze kterého je celý nesvůj. Aby jí to alespoň trochu oplatil, hladil jí pod hladinou<br />
na nohách.<br />
Karra mu velmi pečlivě umyla vlasy, což zabralo dost času, protože krev zaschla a ona mu je nechtěla vytrhat<br />
z hlavy. Hodně jí pomohly různé lektvary, které Ridarh postupně sehnal, nebo je zde nechali předchozí zákazníci. Některé<br />
z nich dokázaly odstranit krev z téměř jakéhokoli materiálu, a to bylo pro dlaky velmi důležité, pokud chtěli zůstat<br />
mimo podezření.<br />
Když byl Kan konečně čistý ke své i Kařřině spokojenosti, byla voda téměř studená. Ale i Karra si potřebovala umýt<br />
vlasy a Kan nehodlal připustit, aby se jí nedostalo stejné péče jako jemu. V kotli ještě nějaká voda zbývala, takže bylo<br />
otázkou chvíle vyměnit obsah vany a oplatit jí její péči. Karra se ani nepokusila protestovat a ve vodě nesáhla po houbě<br />
nebo čemkoli jiném. Když už se Kan nabídl, musel jí umýt od vlasů po drápy na nohou a ona mu k tomu se zavřenýma<br />
očima tiše broukala. Přitom neustále nastavovala krk a ramena jeho čelistem a vybízela ho ke kousání.<br />
„Myslíš,“ šeptl jí Kan tiše do ucha, když už jen leželi ve vodě a mazlili se, „že si v horách zařídíme podobný<br />
domov?“<br />
„Kam se poděl bojovník zvyklý na spánek pod širým nebem, koupající se ve studených potocích a zvyklý překonávat<br />
horské hřebeny uprostřed zimy?“ broukla.<br />
„Právě zjistil, co mají ženy na slušné koupelně a navíc poznal, jaké to je mít u sebe milující ženu,“ usmál se a lehce ji<br />
kousl do ucha. Karra nepatrně zvedla hlavu a kousnutí mu oplatila. Pak ji zvedla ještě víc a nechala ho, aby jí olizoval<br />
čenich, oči, tlamu a tváře.<br />
„V horách se dá zařídit spousta bydlení,“ odpověděla. „Ale potrvá to několik let a budeme muset být velice opatrní.“<br />
** Berserker – bojovník severských národů vybičovaný do stavu bitevní zuřivosti. Bojoval zuřivě a zaslepeně. Pokud<br />
se rozhodl bránit lávku nebo most, dokázal velice dlouho odolávat i mnohonásobné přesile.<br />
-105-
Horší než smrt<br />
„Skoro se mi tam přestává chtít,“ řekl pomalu.<br />
„Předtím jsi mi připadal pevně rozhodnutý.“<br />
„Ale to jsem byl člověk. Mohl jsem tě chránit i v době, kdy jsi byla proměněná. Mohl jsem jednat s lidmi a nechat si<br />
od nich postavit dům téměř kdekoli. Mohl jsem dělat věci, které nyní nemohu.“<br />
„A co navrhuješ?“<br />
„Říkala jsi, že nám Lafi nabídla možnost zůstat u nich nějaký čas. Je to pravda?“<br />
„Je,“ přikývla. „Říkala to.“<br />
„Mohli bychom zůstat tady. Málo kde je tolik lidí, kteří jen vraždí a loupí a jejichž zmizení nikoho nepřekvapí, než<br />
právě tady. Všude kolem města se táhnou husté lesy. Formani a karavany neustále hlásí, že byli přepadeni a okradeni.<br />
V lese se ztratíme jako nic a ten vlčí statek má pastviny při jeho okraji. Možná by Lafi souhlasila, abychom jim pomáhali<br />
s chovem dobytka a koní, výměnou za ubytování. Se stravou si nemusí dělat starosti. Nejsem si jistý, ale v případě<br />
zločince bych mohl mít menší výčitky, než když zabiji třeba řemeslníka nebo člověka na cestě z pole.“<br />
Karra na něj hleděla zprvu trochu překvapeně, ale pak se její výraz změnil na spokojený. Vyrostla ve tvrzi a měla<br />
se celkem dobře. Pak poznala, jaké to je toulat se po horách bez ničeho, s jen několika svršky, stále je čistit od krve a sešívat<br />
po příliš rychlé proměně. Když přišla do Mykashe, zařídila si poměrně rychle slušné bydlení podobné tomu z života<br />
před proměnou, přestože se musela neustále skrývat a i postel si postavila sama. Představa návratu k toulání se po horách,<br />
spánku pod převisy a ukrývání se v jeskyních před mrazem zimních měsíců, se jí vůbec nezamlouvala, ale Kan<br />
musel z města pryč a ona půjde s ním, ať už to bude kamkoli. I zima v horách je lepší vyhlídka, než další roky osamění.<br />
Pokud však nyní navrhuje, aby zůstali v okolí města a zařídili si alespoň trochu slušné bydlení, ona mu to rozmlouvat<br />
nebude. Protože se oba mohou živit jedině lidmi, neexistuje pro ně zcela bezpečné místo nikde na světě. Vlkodlakům<br />
se v tomhle dalo závidět, protože mohli přežít i na zvěři. Vlčí lidé měli mnoho pastvin a na každé byl dům, kde se dalo<br />
celkem pohodlně bydlet. I když nebudou mít jeden dům, který by mohli nazývat domovem, stále to bude lepší, než život<br />
v horách.<br />
Po koupeli Kan nalil do kotle zbytek čisté vody a přiložil na oheň pro případ, že by chtěl koupelnu využít někdo<br />
další. Karra uvedla do původního pořádku truhlu vedle vany a společně vyšli na chodbu. Byla prázdná, ale zleva<br />
se k nim nesl ruch plného lokálu. Zamířili dolů a vrátili se do své místnosti.<br />
„Co máš dál v plánu?“ zeptala se ho, když se usadili na kožešinách a Karra si v tlumoku našla oblečení, ve kterém<br />
obvykle lovila.<br />
„Dovedeš mě pod šéfův dům?“<br />
„Snadno.“<br />
„A počkáš na mě, až se vrátím?“<br />
„Ne. S tím nepočítej. Kam jdeš ty, jdu i já. Kdoví, kolik tam bude bojovníků. Někdo ti musí krýt záda, zatímco budeš<br />
trhat šéfa na kusy.“<br />
„Chtěl jsem ho jen zabít.“<br />
„Pokud to neuděláš ty, tak já určitě,“ odsekla.<br />
„Dobrá, roztrhám ho na kusy,“ připustil, ale v duchu věděl, že by to udělal i bez jejího přesvědčování. Zrada přísahy<br />
věrnosti se musela potrestat tím nejhorším způsobem a v armádě byli zrádci často trháni koňmi, nebo čtvrceni zaživa.<br />
Vyšli z místnosti na chodbu a zamířili do sklepa. Ale ještě než sáhli na dveře, samy se otevřely a proti nim se objevil<br />
Ridarh s nějakým soudkem. Když je uviděl, zaraženě se zastavil.<br />
„Jdete na šéfa?“ zeptal se, když mu oba drakodlaci uhnuli z cesty, aby mohl projít.<br />
„Máme s ním nějaké jednání,“ přisvědčil Kan.<br />
„Pak přeji mnoho štěstí,“ usmál se Ridarh a prošel kolem nich. Pak se však opět zastavil a obrátil se zpět. „Dejte si<br />
záležet,“ dodal. „Nahoře se říká, že už to odnesl jeden vlkodlak.“<br />
„Kde ho dostali?“ zeptala se okamžitě Karra.<br />
„Prý někde u vnějšího opevnění. Asi jím chtěl projít do města a narazil na šéfovy ozbrojence.“<br />
„Jak by mohli vědět, že jde o vlkodlaka?“ nechápala Karra.<br />
„Jsou to neověřené informace,“ usmál se omluvně Ridarh. „Opakuji jen to, co se povídá nahoře. Přijdete tam<br />
potom?“<br />
„Kdy?“<br />
„Až si vyřídíte to jednání.“<br />
„Možná.“<br />
„Přišel by vhod nějaký suvenýr.“<br />
„Cože?“ zavrčel Kan.<br />
„Kdyby se ukázalo, že je ten vlkodlak skutečně mrtvý, hodně by to pomohlo zchladit horké hlavy,“ dodal Ridarh<br />
s výrazem mnohaletého odborníka na problematiku soužití s dlaky.<br />
„Uvidíme, jak se věci vyvinou,“ odpověděla Karra nezávazně a vkročila do sklepa. Tím ukončila další rozhovor, protože<br />
Kan ji okamžitě následoval a zavřel za nimi dveře. Ridarh si jen povzdechl, nahlédl do jejich pokoje, přejel pohledem<br />
hromadu kostí a šel se zeptat Arkash, zda to nahoře zvládne sama, než po Kanovi uklidí.<br />
-106-
Zdeněk Jukl<br />
Karra s Kanem procházeli svižným krokem stokami. Jak již bylo řečeno, suché počasí způsobilo, že v nich bylo minimum<br />
vody a většina chodeb byla docela suchá. Karra znala celý systém stok tak dokonale, že se ani nemusela soustředit<br />
na cestu a klidně s Kanem mluvila.<br />
„Jak to chceš provést?“<br />
„Nejprve zjistíme, kde šéf je. Víš, jak se chová?“<br />
„Při jeho sledování jsem se do domu téměř nedostala. Je to jedno z mála míst, kde jsem se nedokázala pohybovat<br />
dostatečně nenápadně.“<br />
„Tak šéf je buď nahoře, v posledním patře, kde spí. Nebo dole, ve sklepě. Záleží na tom, z čeho má zrovna strach<br />
a jakou má náladu.“<br />
„A kam se podle tebe dá snadněji dostat?“<br />
„Do sklepa. Určitě, protože je to vlastně hned nad stokou a snadno zmizíme. Pokud budeme dostatečně rychlí<br />
a tiší, bude nám stát v cestě jen několik trpaslíků a šéf. Ale šéf bude v místnosti docela jistě sám. Trpaslíci hlídají chodbu<br />
a schody.“<br />
„Jenže pokud jich bude příliš mnoho na jednom místě,“ namítla, „můžeš na tiché přepadení zapomenout. Jakmile<br />
se objevíme, vypukne vřava.“<br />
„Pak už to bude jen o rychlosti,“ odvětil. „V takovém případě je nejlepší udělat co největší zmatek a v něm se ztratit.“<br />
„To platí, pokud jsi člověk,“ ušklíbla se. „Jak se chceš ztratit v téhle podobě a při téhle velikosti? I já jsem o celou<br />
stopu vyšší než většina mužů a tobě se teď dívám zdola na bradu. Budeš rád, když si na chodbách toho domu nedáš<br />
do hlavy o strop a ve dveřích se raději koukej pořádně sehnout. Nic nezruší moment překvapení tak dokonale, jako nepovedený<br />
vstup k vyhlédnuté oběti.“<br />
„Proč mám pocit,“ usmál se, „že se ti to už stalo.“<br />
„Proto ti to povídám,“ ušklíbla se a ohnala se po něm ocasem. „A vůbec, jsme tady.“<br />
Zastavili se pod jedním z mnoha poklopů, jakými se v celém městě vyhazoval nepořádek do stoky. Zmlkli a chvíli<br />
jen naslouchali. Protože se neozval žádný zvuk, natáhl se Kan na špičky a opatrně zvedl poklop. Vždy mu připadal<br />
hrozně těžký, ale nyní mu stačilo jen se o něj lehce opřít a naopak musel dávat pozor, aby ho z usazení nevyhodil<br />
až ke stropu. Chodba nad nimi byla prázdná.<br />
Prolezl nahoru a pomohl Kařře. Sice by tam hravě vylezla sama, ale přijala jeho pomoc se spokojeným úsměvem.<br />
„Kam teď?“ zeptala se tiše.<br />
„Tudy se jde k jeho sklepní místnosti,“ ukázal chodbou na otevřené dveře. Nahlédli do místnosti čistě jen pro pořádek,<br />
protože šéf by v ní nikdy neseděl bez ochranky. Přesně podle očekávání byla úplně prázdná.<br />
„Takže jdeme do podkroví?“ zeptala se.<br />
„Ještě ne,“ usmál se. „Jen o patro výš je pokladna. Tu většinou hlídají jen dva muži a uvnitř je pokladník. Je tam<br />
pořád, nehne se z ní ani na krok. I jídlo mu tam musí nosit.“<br />
„Nechápu,“ přiznala se.<br />
„Pokud nezabijeme šéfa, ale připravíme tlupu o peníze, bude to mít stejný účinek. Chlapi pro šéfa dělají jen proto,<br />
že jim platí. Když bude na mizině, přidají se k tomu, kdo jim nabídne pravidelný plat.“<br />
„Chceš si je najmout?“ pozvedla obočí.<br />
„Ne,“ zavrtěl hlavou, „tlupa se rozpadne, její území si rozdělí okolní bandy a šéf bude muset rychle zmizet.“<br />
Karra se usmála. „To by možná šlo.“<br />
„Dokud nezabil vlkodlaka,“ dodala vzápětí.<br />
„Jedno po druhém,“ mrkl na ni a zamířil ke schodům.<br />
Tiše vystoupali o patro výš a dávali si pozor na vše kolem. Už dole Kan slyšel slabé, pravidelné údery. Ty s každým<br />
schodem sílily, až začal sklápět uši dozadu a tisknout je k hlavě v naději, že je tím ztiší.<br />
„Lidská srdce,“ pošeptala mu Kara. „Důvod, proč se před dlakem nikdy neukryješ. Je jedno, pod co zalezeš, uslyší tě<br />
a vyhrabe jako liška myš.“<br />
Kan tedy narovnal uši a na chvilku se zastavil, aby zjistil, odkud hluk přichází. Kromě hluku srdcí navíc vnímal<br />
i další věci. Schodiště, ani spodní chodba, nebyly nijak osvětlené. Přesto oba viděli celkem obstojně, i když jen v odstínech<br />
šedé. Nyní vnímal nějaké barvy, ale nebyly to barvy, na jaké byl zvyklý. Ukázal prstem na barevnou<br />
skvrnu, která se zdála být namalovaná na stěně a vypadala jako nezřetelný otisk dlaně.<br />
„Teplo,“ sykla mu do ucha, a když se na ni nechápavě podíval, dodala:<br />
„Vidíme teplo. Stačí, abys sáhl na stěnu, a já ještě za půl hodiny uvidím, kde ses jí dotkl. Když půjdeš bos, uvidím<br />
tvé stopy na podlaze. Ty je nyní vidíš také. Někdo tudy šel a opřel se o stěnu. Asi na delší dobu, protože jiný otisk tu<br />
není, takže musel kámen zahřívat déle, než jen krátkým dotykem. Ale neptej se mě, jak to děláme. To neví nikdo.“<br />
S mírně užaslým výrazem se rozhlédl po schodech a uviděl, jak se jeden z barevných obláčků u zatáčky nad nimi<br />
zjasnil a zvětšil. Co to znamená, pochopil dříve, než mu to Karra stihla pošeptat. Někdo se blížil.<br />
Stačily dva schody a dostal se až k rohu. Barvy se opět trochu zjasnily a navíc slyšel dech muže za rohem. Počkal jen<br />
chvilku a pak zaútočil. Instinkty bojovníka se spojily s hladem drakodlaka a Kanova lidská část byla na několik chvil<br />
-107-
Horší než smrt<br />
zcela odsunuta do pozadí. Drápy se mihly vzduchem a zaryly se do hrudi muže střežícího chodbu k pokladnici. Než stihl<br />
vydat jediný sten, zakousl se mu Kan do hrdla a skousl. Ozvalo se jen tiché praskání drcené páteře. Škubl rukou<br />
a mužova hruď doslova vybuchla, když drápy roztrhly hrudní koš na několik kusů.<br />
„Slušné, ale moc složité,“ ozvala se tiše Karra a překročila mrtvé tělo. Kan se podíval do dlaně. Dlak instinktivně<br />
útočil na srdce a to mu nyní leželo na dlani. Neovládl se, ale dělalo se mu špatně už ve chvíli, kdy srdce polykal.<br />
Přiblížila čenich těsně k jeho uchu. „Jak je?“ špitla tak tiše, že ji sotva slyšel.<br />
„Mizerně,“ odvětil stejným způsobem.<br />
„Ale nesnědl jsi ho celého,“ uklidňovala ho. „Výborný výsledek, na první noc.“<br />
Podíval se na zakrvácenou ruku a ta se sama od sebe, proti jeho vůli, zvedla k tlamě a jazyk olízl část krve z dlaně.<br />
„Nebraň se tomu,“ šeptala se Karra. „Už jsi ho zabil a přece tu nebudeš chodit s rukama od krve, když ses teď umyl.<br />
Klidně tu ruku očisti.“<br />
Poslechl ji. Karra se ho snažila uklidnit jemným kousáním do krku. Pak se podíval na schody vzhůru. Slyšel další<br />
srdce, ale blízko bylo jen jedno. Stráž zřejmě neplnila své úkoly, jak měla, protože měli být oba v téhle chodbě a ne jeden<br />
tady a druhý o patro výš. Však mu to také bylo jasné. O patro výš už bylo přízemí a tam se často hrály kostky a pilo<br />
pivo. Už dlouho měl podezření, že se v šéfově domě neplní rozkazy, jak by měly. Ale šéf rozhodl, že Kan bude kontrolovat<br />
hlídky na ulicích a jeho dům nechá na pokoji.<br />
Přešli ke dveřím do pokladnice a naslouchali dění na druhé straně. Bylo tam ticho, rušené jen pomalým tepem srdce<br />
spícího pokladníka.<br />
„Nejprve šéfa a pokladnici na cestě zpět,“ sykl Kařře do ucha. Drakodlačice přikývla a společně zamířili ke schodům.<br />
Kan si liboval, jaká je to pro zloděje a vraha výhoda slyšet tep obyvatel domu, po kterém se tajně pohybuje. Už<br />
se nedivil, proč byla Karra tak dobrá a vždy stihla zmizet včas. Nyní věděli, že u vstupních dveří hlídá jen jeden<br />
muž, což bylo také špatně, protože tam měli být nejméně čtyři. Dnes však byl tím posledním, kdo by si chtěl stěžovat.<br />
Podíval se na Karru a pokynul rukou v gestu, jakým se dává dámám přednost. V očích se jí zablesklo a olízla se.<br />
O vteřinu později byl strážný po smrti. Karra ho zadávila jako škodnou dřív, než stihl upustit karty, jejichž vykládáním<br />
se bavil. Přitom však vyteklo jen minimum krve, protože její tesáky mu sevřely průdušnici a jediné trhnutí drakodlačího<br />
krku zlomilo strážnému vaz. Uznale sykl a mírně se jí uklonil. Pokud šlo o tichou likvidaci, měl se ještě<br />
hodně co učit. Karra se navíc dokonale ovládala, takže si olízla těch několik kapek krve, které se jí dostaly na rty a nic<br />
to s ní neudělalo.<br />
Narovnala se a chvíli tiše naslouchala. „Deset lidí,“ řekla nakonec. „Tři přímo nad námi, zbytek až nahoře.“<br />
Kan naslouchal s ní a uvažoval, jak na to přišla. Pak si uvědomil mírné rozdíly v hlasitosti jednotlivých tepů. Když<br />
se pořádně soustředil, také je dokázal rozdělit podle síly.<br />
Do schodů šla nyní jako první Karra. Měla více zkušeností a Kan se zdržel tím, že zajistil dveře bytelnou závorou<br />
a stolkem, na kterém strážný hrál karty. Dohnal ji v polovině schodiště.<br />
Ale muži nad nimi museli něco zaslechnout, protože jasně slyšeli, jak se jim zrychlil tep a také se k nim donesly tiché<br />
zvuky mečů vytahovaných z pouzder. Navíc umlkl hovor, který k nim zatím doléhal. Kan si uvědomil, že pohybovat<br />
závorou a stolkem byla chyba.<br />
Oba se na chvíli zastavili a čekali. Muži nahoře naopak nečekali a začali scházet po schodech dolů. Drakodlaci počkali,<br />
až budou na schodech všichni a vyrazili vzhůru. Stejně už bylo jedno, jestli je někdo uslyší, nebo ne. Tři muži<br />
znamenali, že mohou v jedné chvíli zabít jen dva z nich.<br />
Vsadili na moment překvapení a podařilo se. Bojovníci čekali jiné ozbrojence, ale ani ve snu by je nenapadlo,<br />
že se na ně ze tmy vyřítí dva drakodlaci. Drápy se zamíhaly šerem a tři těla dopadla na schody. Samozřejmě nadělala<br />
určitý hluk. Karra ihned sáhla po louči zastrčené do držáku ve zdi a hodila ji do džberu s vodou pod ní. Šero se změnilo<br />
v temnotu.<br />
Hluk shora svědčil o tom, že další stráž se jde podívat, co se to děje.<br />
„Co je, chlapi?“ houkl někdo shora.<br />
Kan zavřel oči a sevřel ruce v pěsti. U jeho nohou ležela dvě těla s rozpáranými hrudníky a vůně krve na něj tvrdě<br />
dorážela. Drakodlak se snažil Kana ovládnout. Nutil ho ignorovat muže ve vyšším patře a vrhnout se na čerstvé maso.<br />
Karra ho uchopila za ruku a pohladila po tváři. Zavrnění, které se jí podařilo vyloudit, bylo tiché, jako když přede<br />
kotě, ale na Kana mělo okamžitý účinek. Oklepal se a otevřel oči.<br />
„Ale nic,“ odpověděl klidně a hlasitě, až Karra leknutím poskočila. „To jen ten mladej blbec strhnul louči a přerazil<br />
se na schodech.“<br />
„Doufám,“ pokračoval hlas shora o poznání klidněji, „že si aspoň srazil vaz.“<br />
„Vypadá to, že jo,“ odpověděl Kan.<br />
„Aspoň bude klid,“ ozvalo se shora. „Nemáte ještě pivo? Nám už došlo.“<br />
Kan mrkl na podlahu vedle schodů. Stál tam z poloviny plný džbán zvětralého piva.<br />
„Ale jo, pojďte si pro něj.“<br />
-108-
Zdeněk Jukl<br />
„Dobrý, dík,“ houkl muž nad schody a ozvalo se dupání dvou párů nohou. Karra se spokojeně usmála a mrkla<br />
na Kana. Stoupli si po stranách schodiště a počkali si, až dvojice dojde k nim.<br />
„Nesem vám světlo,“ pronesl první muž. „Za to pivo.“<br />
„To seš hodnej,“ odpověděl mu Kan ze tmy a zakousl ho. Louč dopadla na schody a v šeru druhý muž zahlédl drápy,<br />
mířící ze tmy na jeho krk. Karra mu utrhla hrdlo a současně zlomila vaz. Zachytila padající tělo a stáhla ho do chodby.<br />
Za ní se ozvalo mlasknutí. Ohlédla se.<br />
Kan opět podlehl a hladově trhal kusy masa z posledního zabitého. Zariskovala, pohladila ho po zádech a znovu tiše<br />
zavrněla. K jejímu úžasu to na Kana znovu účinkovalo. Zarazil se s tlamou plnou vnitřností a s hrůzou hleděl na torzo<br />
těla v rukách.<br />
„Pomalu a klidně polkni,“ šeptala mu do ucha a znovu zavrněla. Udělal to a pak povolil prsty. Tělo dopadlo na zem.<br />
„To je v pořádku,“ šeptala naléhavě, protože viděla děs v jeho očích. Otočila ho, přitiskla k sobě a jemně ho kousla<br />
do krku. „První noc. Máš příliš velký hlad, než abys dokázal odolat. Zítra to bude podobné. Až třetí noc se dokážeš skutečně<br />
trochu ovládat. A ty to dokážeš, protože jsi ho pustil a mluvil jsi na ně docela normálně. Jsi úžasný, já bych to nedokázala.“<br />
„To je strašný,“ odpověděl. „Takhle se cítíš pokaždé, když uvidíš člověka?“<br />
„Zprvu ano,“ přitakala. „Naučíš se s tím žít. Všichni jsme se to naučili. Dej tomu čas.“<br />
Karra si říkala, že měli výpravu za šéfem o několik dní odložit, ale na druhou stranu si byla jistá, že by Kana stejně<br />
neudržela. Teď to s ním musí nějak zvládnout.<br />
„Očisti si ruce a půjdeme nahoru,“ poručila mu. Aniž by o tom uvažoval, olízal si obě dlaně a Karra zachovala mlčení,<br />
přestože mohl použít oděv některého z těch mrtvých.<br />
Zlikvidovat posledního muže u schodiště bylo snadné. Seděl na rozviklané trojnožce zády ke schodům a evidentně<br />
přebral. Byl sice vzhůru, ale příliš opilý, než aby mohl správně reagovat. Podíval se na blížící se postavy a zamrkal.<br />
„Šéf si najal těžkou váhu?“ zeptal se Karry a zemřel. Je jedno, jak žena vypadá, narážky na postavu trestá stejně<br />
rychle a tvrdě.<br />
„Těžkou váhu,“ odfoukla vztekle, když mu zlomila vaz. Kdyby byla sama, utrhla by mu hrdlo, ale Kan by se tím<br />
dostal do stejných potíží, jako o patro níž, a to nechtěla riskovat.<br />
„Byl pod obraz,“ objal ji zezadu a zvedl stopu do vzduchu. „Jsi jako vrbový proutek a lehounká jako peříčko.“ Jemně<br />
ji kousal do krku, navzdory vlastní zkušenosti tehdy pod celnicí. Když se mu usadila na klíně a on se vážně<br />
obával, že už nohy nikdy nenarovná. Karra se usmála a mírně sklonila hlavu a nastavila tak krk dalším kousnutím, protože<br />
zvuky z místnosti za dveřmi se nijak nezměnily.<br />
Když opět stála na nohou, přesunuli se ke dveřím. Byly zajištěné zevnitř a skrze prkna se k nim nesl tepot čtveřice<br />
srdcí. A také zvuky svědčící o tom, že jsou jejich majitelé vzhůru.<br />
„Asi jedí,“ sykl Kan, když se několikrát nadechl u škvíry mezi prkny.<br />
„Nemám tam jít sama?“ zeptala se ho, ale rozhodně zavrtěl hlavou. Nikdy by nepřipustil, aby riskovala víc než on.<br />
Navíc, tohle byla poslední místnost. Ať se stane cokoli, dveře dole jsou zajištěné a nikdo jim nemůže z nenadání<br />
vpadnout do zad, kdyby ho znovu popadl hlad a přestal reagovat i na její vrnění a broukání.<br />
Poodstoupili od dveří a Kan se rozeběhl. V duchu si stále opakoval, že jim má lámat vazy a netrhat je na kusy. Třísky<br />
dveří ještě létaly vzduchem, když navzdory svému předsevzetí drápy utrhl hrdlo nejbližšímu trpaslíkovi a ocasem přerazil<br />
nohy jinému, stojícímu u zdi.<br />
To se již připojila Karra a postarala se o druhou dvojici trpasličích bojovníků, kteří se stejně jako ostatní oddávali<br />
pivu, chlebovým plackám, špatně uzenému masu a syrové cibuli. Nedala jim šanci sáhnout po zbraních, protože než si<br />
uvědomili, co se děje, pronikly jim její drápy zezadu do krků a přesekly páteř. Byla to její oblíbená a velmi efektivní<br />
metoda.<br />
Kan dorazil trpaslíka s přeraženýma nohama a obrátil se, aby čelil případnému útoku, ale nikdo další tam nebyl. Ale<br />
hlavně, nebyl tam šéf.<br />
„Co teď?“ zeptala se Karra čistě pro pořádek, protože Kanovi kručelo v žaludku a drakodlak stál nad mrtvými jako<br />
socha.<br />
„Odneseme je všechny do stoky,“ vypravil ze sebe namáhavě. „Tam zmizí a nepřitáhnou pozornost. Pak musíme najít<br />
šéfa.“<br />
„Souhlasím,“ přikývla. „Měli jsme postupovat pomaleji. Třeba by nám něco řekli.“<br />
Pokrčil rameny a snažil se pokud možno nedýchat. „Šéf nechodil na mnoho míst. Projdeme je a určitě ho najdeme.“<br />
Odtahat všechna těla jim zabralo nějakou dobu a k jejímu údivu se Kan po celou dobu kontroloval, přestože musel<br />
trpět hroznými bolestmi břicha. Nakonec si nechali pokladníka. Postarala se o něj Karra, a protože byla sama rozdrážděná<br />
vůní krve, linoucí se nyní celým domem, donesla z něj do stoky jen kosti. Kan to nekomentoval. Stál ve stoce, opíral<br />
se zády o stěnu a držel si dlaně na obličeji.<br />
Pak odnosili všechno zlato a drahé kameny. Když se jim nepodařilo zabít šéfa, byla to v tu chvíli jediná možnost, jak<br />
tlupu rozbít. Nakonec odnosili i stříbro. Karra sice byla proti, ale Kan namítal, že pokud ho tam nechají, začne v tom<br />
někdo hledat stopu. Obalili si tedy ruce přikrývkami z pokladníkova lůžka, aby jim neublížilo, ale pouhá přítomnost ta-<br />
-109-
Horší než smrt<br />
kového množství drahého kovu a v takové blízkosti jim vyvolávala mrazení v zádech a bolest v kloubech. U Kana se to<br />
spojilo s jeho ostatními potížemi a začal si přát, aby ho Karra místo jemného škrábnutí kousla pořádně.<br />
Dům nakonec zůstal úplně prázdný, kromě skvrn od krve na stěnách a podlahách. Když Karra zavřela vstup<br />
do stoky, rozhlédl se Kan po stoce a uviděl deset částečně potrhaných těl na jedné hromadě. Přestal se ovládat.<br />
Dřepla si ke zdi o několik kroků dál a s pochopením čekala. Broukat na něj a nutit ho, aby s kručícím žaludkem přečkal<br />
celou noc by bylo příliš kruté a hlavně nebezpečné jak pro ni, tak pro něho. Raději ho nechá najíst a bude<br />
doufat, že se tím její druh uklidní a získá nad sebou větší kontrolu. Ostatně, ti lidé a trpaslíci byli mrtví, takže nic horšího<br />
se jim už stát nemohlo.<br />
Hromada lidských těl se postupně změnila na hromadu kostí.<br />
„Je to lepší?“ zeptala se, když se narovnal. Byla příjemně překvapena, že není od krve jako minule, kromě tlamy<br />
a rukou. Na trupu a ve vlasech však neměl víc krve než ona, a ta pocházela z bojů s ozbrojenci na chodbách.<br />
Mlčky přikývl, došel k ní, dřepl si a opřel se o ni. Objala ho a jemně mu jazykem čistila obličej a ruce. Pak mu opřela<br />
čenich o ucho a začala broukat. Okamžitě ji objal silněji. Doslova ji k sobě přitiskl, až leknutím zmlkla.<br />
„Nepřestávej,“ prosil, „nebo se zblázním.“ Začala ho hladit ve vlasech a broukala tak dlouho, dokud nepohnul<br />
hlavou a nenaznačil, že chce vstát.<br />
„Je to trochu lepší?“ zeptala se a hladila ho po tváři.<br />
„Je, ale obávám se, že mi to dlouho nevydrží,“ pronesl pomalu.<br />
„Teď už snad ano,“ uklidňovala ho. „Najedl jsi se, a to u nás znamená hodně. Smiř se s tím. Nic jiného s tím nemůžeš<br />
dělat. Máš jen dvě možnosti. Žít s tím, nebo to skončit.“<br />
Hleděla mu upřeně do očí. Slyšela o dlacích, kteří byli svou první nocí tak zaskočeni a zděšeni, že skutečně spáchali<br />
sebevraždu. Našli si prvního člověka se stříbrem a na oko ho napadli. I ona o tom uvažovala, ale nikdy k tomu nenašla<br />
dost odvahy. Kdyby se však Kan rozhodl pro takový krok, udělala by cokoli, aby ho přesvědčila o opaku. Ale pokud by<br />
se mu to přece podařilo, nejspíš by ho následovala.<br />
„Jak jsi to vydržela?“ zeptal se. Hlas měl zlomený a tichý. Nic nenasvědčovalo tomu, že byl před pouhými několika<br />
hodinami skvělým šermířem, který si užíval života jak to jen šlo.<br />
„Vydržela. A byla jsem na to sama. Ale ty máš mě a budeš to mít mnohem snadnější. Jen mě poslouchej a uvidíš,<br />
že najdeš i těch několik málo výhod, které dlactví přináší.“<br />
„Jaké může přinést výhody změna v tohle?“<br />
„Uvidíš,“ odpověděla a začala ho kousat do krku. Postupně se jí ho podařilo trochu uklidnit, takže sklonil hlavu a začal<br />
jí laskání oplácet.<br />
Nebyl ten nejlepší čas a nebyli na nejlepším místě, ale věděla, že nic nezlepší náladu tak, jako trocha důvěrností.<br />
Snažila se, aby odvedla jeho myšlenky od sežraných lidí a nakonec se jí to podařilo. Když se Kan narovnal a přestal jí<br />
laskat, tvářil se mnohem rozhodněji.<br />
„Teď ale musíme najít šéfa,“ zabručel.<br />
„Kde všude může být?“ zeptala se zvědavě.<br />
„Chodil jen na tři místa. Ale do dvou z nich se ze stoky nedostaneme. Jsou to podobné věže, jako ta, ve které jsem<br />
žil.“<br />
„To nebude žádný problém,“ usmála se Karra. „Pohyb po nočním městě je dost bezpečný. Kam půjdeme nejdříve?“<br />
„Víš, jak se dostat pod Nimetiův dům?“<br />
„Ovšem.“<br />
„Tak půjdeme tam.“ Karra vykročila chodbou zpět a na první křižovatce odbočila vpravo. Nešli nijak daleko, protože<br />
šéf se od své základny příliš nevzdaloval a také proto, že stoka vedla napříč bloky budov, které by jinak museli obcházet.<br />
„Jsme tu,“ ukázala na mříž ve stropě. Na první pohled bylo zřejmé, že je nahoře dokonalá tma. Kan ji zvedl a tiše odložil<br />
na podlahu vedle. Pomohl drakodlačici nahoru a začali naslouchat. Přestože bylo všude dokonalé ticho, nezaslechli<br />
ani jediný zvuk, který by svědčil o tom, že v domě někdo je. Přesto vyrazili na průzkum.<br />
Stoupali po schodech jednotlivými patry, ale stále nikoho neslyšeli. Po chodbách se proháněl jen průvan a myši.<br />
Několikrát jim kolem hlav proletěl netopýr. Vystoupali až na půdu.<br />
„Tak tady není a dlouho tu nikdo nebyl,“ zavrčel Kan.<br />
„Nevadí,“ mávla Karra rukou a přešla k jednomu z vikýřů. „Kam se podíváme dál?“<br />
„Díváme se na druhou stranu,“ odpověděl a zamířil k vikýřům na opačné straně střechy. Vyklonili se ven a Kan<br />
ukázal k věži o tři bloky dál.<br />
„Ale to je zvonice mrtvých,“ divila se Karra. „Tam se šéf ukrývá?“<br />
„Někdy to dělal,“ přikývl Kan.<br />
„To se divím,“ zabručela. „To místo má dost hnusnou pověst a sama jsem tam několikrát zažila perné chvilky.“<br />
„Opravdu?“ podíval se na ni Kan překvapeně. „Byl jsem tam několikrát a nikdy jsem tam nezažil nic podivného.“<br />
„Asi jsi nebyl na správném místě,“ zabručela. „Kde přesně se šéf ukrýval?“<br />
„Ve druhém poschodí.“<br />
-110-
Zdeněk Jukl<br />
„A nikam jinam jste nechodili?“<br />
„Ne, proč také? Kaple je posvátné místo, tam se nechodí, ale věž z nějakého důvodu nevysvětili. Navíc je schodiště<br />
do vyšších pater stržené.“<br />
„Tak tím bych si nebyla tak jistá,“ pronesla záhadně a vylezla na střechu.<br />
„Co to děláš?“ zeptal se Kan zaskočeně.<br />
„Říkala jsem,“ usmála se, „že pohyb nočním městem je snadný. Polez a ukážu ti, jak se pohybuji městem<br />
za nocí, jako je tato. Víš, já stoky zase tolik nemiluji a chodím jimi jen ve dne, nebo když ukrývám zbytky jídel.“<br />
Vylezl za ní a zaryl drápy hluboko do dřevěných šindelů. Domy bohatších obyvatel města měly střechy kryté břidlicí,<br />
ale ve vnějším městě bylo takových domů možná padesát. Zbytek se musel spokojit se šindely, prkny a v některých<br />
případech i došky, podle finančních možností stavitelů nebo těch, kdo v nich nyní bydleli a nechtěli, aby jim pršelo<br />
do postele. Drakodlaci tak stáli na šikmé ploše pevně a jistě, jako by to pro ně byla dlážděná ulice.<br />
„A teď za mnou,“ sykla nadšeně a rozeběhla se k okraji střechy. Než ji stihl zastavit, odrazila se a jediným<br />
mohutným skokem překonala ulici o šíři šesti nebo osmi kroků. Dopadla na střechu protějšího domu s bohatou rezervou,<br />
rozkročila se, aby stála jistěji a podívala se na něj. Neříkala nic, ale oči jí zářily očekáváním, jak si poradí.<br />
Kan si prohlédl sám sebe a doufal, že v tom mohutném těle je dostatek síly a pružnosti, aby dokázal to, co ona. Udělal<br />
dva kroky zpět, aby získal delší rozběh, nadechl se a rozeběhl.<br />
Během letu nad ulicí se raději nedíval pod sebe, ale upřeně sledoval místo, kam chtěl dopadnout. Nedopadl. Karra<br />
musela rychle uskočit stranou, protože se odrazil silněji, než čekal a skočil by přímo na ni, přestože stála v polovině<br />
střechy. Dopad byl poměrně tvrdý. Nic elegantního, jako se povedlo Kařře, která dopadla jako kočka. Kan dopadl jako<br />
vržený balvan. Šindele zarachotily a několik jich sjelo po střeše do ulice. Po chvíli tichého pádu narazily na dláždění<br />
a zatančily na něm pořádný odzemek. Na několika místech v okolí se rozštěkali psi.<br />
Kan zaryl drápy do šindelů a bál se pohnout byť jen o palec, aby s ním neujely. Také Karra ztuhla na místě a jen natáčela<br />
uši ve snaze zachytit každý podezřelý zvuk v jejich okolí. Ve vnějším městě však nebylo zvykem všímat si podezřelých<br />
zvuků v temných ulicích. Brzy se nad střechy vrátil noční klid a mír a Karra vystoupila ke Kanovi.<br />
„Skok vynikající, dopad katastrofa,“ zasyčela mu do ucha. „Ale to se naučíš. Jdeme dál.“<br />
Než se zmohl na odpověď, zmizela za hřebenáči a tak mu nezbylo nic jiného, než jít za ní. Ale na druhé straně střechy<br />
jí také neviděl. Až když došel na samý okraj a podíval se dolů, uviděl ji sedět na střeše protějšího, o tři patra nižšího<br />
domu. Mávla na něj a přeběhla po střeše. Než stihl mrknout, přeskočila úzkou uličku dělící blok na dva, přeběhla po vrcholu<br />
střechy a vyskočila na další dům, který byl pro změnu o patro vyšší. Všechno s dokonalou elegancí a plynulostí.<br />
Kanovi přišlo, že se tak ještě víc podobá šelmě.<br />
Zaťal zuby. Když to dokáže ona, proč by to neměl zvládnout on, když tu první ulici přeskočil. Navíc měl podezření,<br />
že se Karra na skoky ani příliš nesoustředí. Vzpomněl si, co věděl o dlacích z dětství. Hned po proměně jsou rychlí<br />
a mrštní, ale přitom si druhý den často nic nepamatují. A nejméně v jednom případě šlo o člověka, který obvykle neudělal<br />
víc jak deset souvislých kroků, ale ve vlkodlačí podobě dokázal vyskočit na vůz se senem.<br />
Ustoupil do poloviny střechy a rozeběhl se. Pokoušel se myslet jen na to, že chce dopadnout tiše, jako Karra. Podařilo<br />
se. Nebylo to tak tiché, protože byl těžší a neovládal se tak, jako ona, ale zdálo se, že něco uvnitř jeho těla ví, jak<br />
se má dlak pohybovat. Dál neváhal, obrátil se a znovu se rozeběhl s tím, že se snažil o pohybu příliš nepřemýšlet a svěřit<br />
se instinktům. Přišlo mu, že běží mnohem jistěji, možná stejně, jako v lidské podobě po ulici. Nohy dopadaly<br />
na místa, která oči jen zběžně přehlédly, ale přesto dokázaly odhalit šindele hrozící propadnutím. Uličku přeskočil, aniž<br />
by si jí vůbec všiml a na stěnu se vyšvihl jediným skokem, při kterém se na okamžik podobal kočkovité šelmě ze savan<br />
na dálném jihu. Karra se v dřepu jen přikrčila, protože přeskočil i ji.<br />
Dřepl si vedle ní a nebyl ani zadýchaný. „Jak je tohle možné?“ říkal si jen tak pro sebe.<br />
„Vítej mezi dlaky,“ usmála se Karra. „Být dlak neznamená jen trhat a požírat lidi. Máš i jisté výhody. A teď se mě<br />
drž.“<br />
Zvedla se a vyrazila vpřed. Vystartoval jen chvilku po ní a držel si odstup tak tří skoků, který považoval za bezpečný,<br />
ale přitom stále viděl, kam Karra šlape, a kterým místům se vyhýbá. A přišel tomuto způsobu pohybu na chuť.<br />
Aniž by to tušili, každý jejich pohyb byl pozorně sledován. Sotva zmizeli za hřebenáči domu, kterému Kan téměř<br />
zbořil střechu, přenesl se přes ulici další stín. Dopadl na šindele ještě nehlučněji než Karra a držel se drakodlačímu páru<br />
v patách. Nikdy se mu nevzdálili víc než o dva, tři domy.<br />
Kan ani Karra to nevěděli, ale jejich těla byla ve skutečnosti na takový pohyb přímo stavěná. Přirozeným prostředím<br />
drakodlaků byly hory, kde se jinak než skoky z jednoho balvanu na druhý, případně rychlým překážkovým během<br />
horským pralesem, pohybovat nedalo. Karra tohle umění ovládla docela přirozenou cestou, protože se proměnila právě<br />
v horách a přes půl roku se pohybovala jen v nich. Aby přepadla spící karavanu a unesla vybraný cíl dříve, než po ní začnou<br />
střílet, musela se naučit pohybovat rychle a tiše. Šípy se stříbrnými špicemi nebyly v horách žádnou zvláštností,<br />
nýbrž základní výzbrojí, takže chyby se neodpouštěly. Nyní se to musel naučit Kan a prostředí městských střech, s různě<br />
širokými a hlubokými ulicemi si s horami v ničem nezadalo.<br />
Kdyby je náhodou někdo zahlédl, zřejmě by vůbec nepoznal, co a koho vidí. Pohybovali se rychle a neustále probíhali<br />
stíny, takže jejich postavy byly viditelné vždy jen několik okamžiků a opět zmizely<br />
-111-
Horší než smrt<br />
Věž se každým skokem přibližovala a Karra schválně vedla svého druha delší a obtížnější trasou, aby si zkusil různé<br />
skoky. Držel s ní krok po celou dobu a věřil jí natolik, že ani jednou nezaváhal.<br />
Na posledním úseku k věži jim stála v cestě překážková lahůdka. Karra ji měla ráda, hlavně za dokonale temných<br />
nocí. Věž samotná patřila ke kapli a tu obtáčela patnáct kroků široká cesta. To bylo příliš mnoho i na dlaky. Ale<br />
v jednom místě nějaký dávno mrtvý vládce města nechal vztyčit sloup se sochou boha podsvětí na vrcholu. Podstavec<br />
stál ve středu cesty a Karra mířila přímo k ní.<br />
Na konci střechy se odrazila, dopadla na hlavu sochy, nohy zapůsobily jako pružiny a vrhly tělo dál. Zcela bezpečně<br />
přistála na střeše kaple a Kan dopadl vedle ní dřív, než se stihla ohlédnout.<br />
„Tohle mi už nedělej,“ sykl.<br />
„Copak?“ zeptala se překvapeně a oba přitom dřepěli na střeše, skrčeni ve stínu za jednou z ozdobných věžiček, kterých<br />
bylo na střeše přes dva tucty.<br />
„Takové věci, jako skoky na sochy takhle daleko. Neměl jsem vůbec čas přemýšlet o tom, jestli to přeskočím nebo<br />
se o tu sochu rozmáznu.“<br />
„Ono by se ti moc nestalo,“ usmála se, přitáhla si jeho hlavu ke své a jemně ho kousala do krku. „Jsi přece dlak,“ dodala,<br />
když se opět odtáhla. „Náraz do sochy by s tebou nic neudělal. Trochu by ses motal jako po ráně do hlavy, ale<br />
rychle by ses vzpamatoval.“<br />
Kan tiše zavrčel, aby dal najevo svůj nesouhlas a pak vyhlédl ze stínu směrem k věži. Odtud viděli její horní část, tak<br />
od čtvrtého patra po střechu.<br />
Tentokrát vyběhl Kan jako první. Přeběhl střechu kaple a musel si dávat pozor, aby nesjel dolů. Kaple sice nebyla<br />
z nejdůležitějších, ale přesto byl na její stavbu dostatek peněz, takže měla břidlicovou střechu, na které jeho drápy<br />
klouzaly a hrozily smeknutím. Udržel se jen díky přikrčenému běhu, kdy si pomáhal rukama a zachytával se za nerovnosti<br />
na břidličných taškách. Karra překonala střechu podobným způsobem a držela se za ním, ale o trochu výš.<br />
U věže se oba zastavili a vděčně zarazili drápy do mezer mezi kameny. Kan nahlížel přes okraj střechy, ale ať se snažil<br />
sebevíc, neviděl ve spodních patrech nic podezřelého.<br />
„Nahoře!“ sykla mu Karra do ucha a než se stihl podívat vzhůru, stáhla ho na sebe. Místem, kde měl před chvílí<br />
hlavu, proletěl kámen a dopadl na dláždění ulice. Zvuk nárazu kamene na zem se ještě tloukl mezi budovami, ale drakodlaci<br />
již byli na opačné straně střechy, skrčení za další z věžiček.<br />
„Co to bylo?“ vrčel dopáleně Kan.<br />
„Říkala jsem ti,“ odpověděla mu stejně tiše, „že tohle je divné místo.“<br />
„A viděla jsi, kdo to po nás hodil?“<br />
„Jen nezřetelný obrys až úplně nahoře.“<br />
„Jdem!“<br />
„Kam?“ chytila ho za ruku a stáhla zpět k sobě.<br />
„Promluvit si s tím vrhačem!“<br />
„Máš rozum? Zapomněl jsi, kde jsme?“<br />
„No a?“<br />
„Tady vládnou mrtví, chápeš!“ naléhala. „V kapli jsou uloženi ti, kteří byli vyloučeni ze všech hřbitovů ve městě<br />
a okolí. Jejich duše tu v noci řádí.“<br />
„Teď mluvíš jako malá ustrašená holka a ne jako drakodlak,“ opáčil.<br />
„Viděla jsem je,“ trvala na svém. „Ne dnes, ale dřív. Průsvitné postavy. Buď se pohybují ve věži, nebo v kapli.<br />
A když se tu motá někdo živý, snaží se ho odtud dostat pryč za každou cenu.“<br />
„Už někoho zabili?“ zeptal se Kan.<br />
„Nevím,“ pokrčila rameny.<br />
„Tak se jdu na ně podívat. Protože po mně nikdo beztrestně házet kameny nebude,“ zavrčel a vyrazil ze stínu.<br />
K věži se dostal dvěma skoky, zachytil se drápy ve zdivu a začal rychle šplhat vzhůru. Jako člověk by si takový pohyb<br />
nemohl dovolit, ale jako dlak to udělal zcela instinktivně a než si to pořádně uvědomil, měl pod sebou téměř jedno<br />
celé patro. Karra si povzdechla nad jeho zbrklostí, která je oba ještě může dostat do pořádných problémů, ale pak vyrazila<br />
za ním. Když dosáhla věže ona, byl Kan o půl druhého patra výš a po krátkém zaváhání, když si jeho lidská část<br />
uvědomila, kde se nachází a co podniká, znovu dosáhl původní rychlosti. Pečlivě přitom sledoval dění nad sebou pro<br />
případ, že by po něm zase někdo něco hodil.<br />
Nic se ale nestalo a v pořádku dosáhl ochozu pod střechou. Na chvilku se zastavil pod jeho přesahem, kde byl v bezpečí<br />
před každým, kdo by se pokoušel nahlížet přes okraj kamenného parapetu dolů, a počkal na Karru. Kývnutím<br />
hlavy mu dala znamení, že je v pořádku a připravena. Pak oba současně přelezli ochoz a vpadli do podkroví věže.<br />
Na první pohled bylo prázdné, ale oba slyšeli charakteristický tepot lidských srdcí přicházející odněkud zespoda. Přistoupili<br />
ke schodům a naslouchali. Slyšeli i hlasy několika lidí. A cítili pachy nemytých těl.<br />
„Duchové? Strašidla?“ sykl a Karra se na něj zašklebila.<br />
-112-
Zdeněk Jukl<br />
Pak Kan strčil do jednoho z kamenů ležících těsně u schodů. Kámen se dal do pohybu, kutálel se a skákal ze schodu<br />
na schod a nabíral rychlost. Poslední čtyři schody překonal jediným skokem, odrazil se od zdi a zmizel kdesi v místnosti<br />
pod nimi. Z místa, kam neviděli se ozvalo tiché zaklení.<br />
Oba hned ustoupili od otvoru a využili stínů a svých černošedých šupin, aby mohli sledovat dění na schodech. Jediné,<br />
co je mohlo prozradit, byly jejich zářící oči. S těmi žádný dlak nedokázal nic udělat. Instinktivně přivřeli víčka, ale<br />
byli si vědomi toho, že pokud ti dole mají trochu rozumu a před vstupem do podkroví se pečlivě zahledí do šera nad sebou,<br />
mohou je zahlédnout.<br />
Ovšem ti dole evidentně mnoho rozumu nepobrali, protože sotva dlaci zahlédli nějaký pohyb pod schody, už se kdosi<br />
hnal po stupních vzhůru. Oba drakodlaci se přikrčili až k podlaze a postava kolem nich v první chvíli jen přešla. A za ní<br />
běžela druhá.<br />
„Tak co?“ zeptal se druhý muž prvního.<br />
„Nic,“ pokrčil první rameny a pak si všiml podivně tvarovaného stínu. Byl to Kan, který k němu byl mnohem blíž<br />
než Karra. Když si uvědomil, že byl nejspíš spatřen, otevřel oči dokořán a rudý svit v nich zahořel jako požár stodoly<br />
plné sena. Vyrazil jako pružina, mihl se vzduchem a vzal oba muže sebou. Drápy jim rozpáral břicha a prvnímu se navíc<br />
zakousl do krku. Smrtelný jekot druhého umlčely drápy, které se mu zanořily do krku.<br />
Zdola se ozval hluk několika párů nohou, ženoucích se ke schodům. Sotva se na jejich vrcholu objevila první postava,<br />
chytila ji do té doby nespatřená Karra za ruku, strhla k sobě na zem a vytrhla jí srdce.<br />
Na schodech byli ještě tři muži, ale ti už postupovali pomaleji a obezřetněji. Ke své škodě však neměli jak ze schodů<br />
uskočit a tak nemohli uhnout tělu, které po nich Kan hodil. A za tělem letěl samotný drakodlak. Už neměl hlad, a proto<br />
ho nehnala touha po krvi. Nyní si přesně uvědomoval, co dělá, ale necítil téměř žádné výčitky, protože jeho protivníci<br />
o něm věděli a vzdorovali mu se zbraněmi v rukách a on nezabíjel s úmyslem sežrat je. Nebyl to sice souboj podle<br />
pravidel, na která byl zvyklý, a která vždy dodržoval, ale byl to souboj.<br />
Dopadl na skrumáž těl pod schody a sekl drápy po mužích pod sebou. Několik silných úderů a nikdo by nepoznal,<br />
jak vlastně vypadali.<br />
V tu chvíli ho někdo sekl něčím těžkým a ostrým do ocasu. Zařval bolestí a vzteky, obrátil se, a spatřil před sebou<br />
trpaslíka s velkou sekerou. Byla to těžkopádná zbraň, se kterou se mohl tahat právě jen trpaslík, zvyklý na ni od mládí.<br />
Kan se pomalu narovnal do celé výšky, takže byl bez mála dvakrát takový, než jeho protivník, a přitom temně vrčel. Jak<br />
se zvedal, tak trpaslík pomalu ustupoval.<br />
Kan mávl ocasem, chytil ho do ruky a prohlédl si zasažené místo. Sekera sice přerazila obratle a zasekla se pěkně<br />
hluboko, ale protože v okamžiku zásahu byla pod ocasem místo tvrdé podlahy poddajná lidská těla, zůstal ocas v celku<br />
a navíc se mu rána přímo před očima zavírala.<br />
Pootočil dlaň s ocasem k trpaslíkovi, aby to také viděl. Neudělalo to však na něj žádný dojem, protože už tušil, koho<br />
má před sebou. Ke své škodě nevěděl, koho má za sebou.<br />
Přímo za trpaslíkem totiž bylo okno a v něm se objevila Kařřina hlava. Po té, co zaslechla bolestivý výkřik svého<br />
druha, přelezla ochoz na stěnu věže a slezla k oknu, o kterém si myslela, že povede do místnosti pod podkrovím. Trefila<br />
se hned na poprvé a nyní s úlevou viděla, že je její druh celkem v pořádku a během několika chvil bude zdráv úplně.<br />
Kan si jí všiml, ale nedal to nijak znát. Začal pomalu postupovat vpřed, pustil si ocas a chystal si drápy obou rukou<br />
k útoku. Trpaslík před ním stejně rychle ustupoval a oči se mu jen míhaly, jak se snažil sledovat všechny jeho pohyby<br />
a odhadnout, co udělá. Zastavil se tak na krok od zdi, ale to bylo přesně tolik, kolik Karra potřebovala.<br />
Natáhla se, chytila ho zezadu za kroužkovou zbroj a zatáhla. Trpaslík se sice pokusil seknout za sebe sekerou, ale ta<br />
zasáhla pouze zeď a pak uvízl v úzkém okně. Dlouho tam ale netrčel. Karra škubla rukou, kroužky haubergu povolily<br />
a zpřístupnily tak záda svého majitele. Drakodlačice se do nich hladově zakousla a rvala z trpaslíka velké kusy masa<br />
a kostí jako pomstu za zranění svého druha. Protože mu hned prvním kousnutím přerušila páteř a téměř mu ukousla<br />
hlavu, nestihl trpaslík ani začít křičet.<br />
To, co z něj zbylo, vytáhla z okna a hodila na střechu pod sebou. Ozvalo se zadunění a jasně viděla, jak těch několik<br />
málo ostatků zmizelo ve stínu za jednou z věžiček. Na ulici dole nedopadlo vůbec nic a Karra si dovolila spokojený<br />
úsměv. Přestože nijak nemířila, trefila se dokonale. Pak mrkla oknem na Kana a začala šplhat vzhůru, protože okno pro<br />
ni bylo příliš úzké. Setkali se v místnosti pod podkrovím.<br />
„Co jsi zjistil?“ zeptala se okamžitě.<br />
„Nikdo jiný tu není, nebo ho neslyším,“ odvětil. Byla to pravda. Když se zbavili všech útočníků, rozhostilo<br />
se ve věži naprosté ticho. Přesto seběhli schody do nižších pater. Ve věži skutečně nikdo další živý nebyl. Také zjistili,<br />
jak to bylo s těmi schody, které si Kan pamatoval jako zřícené, ale Karra tomu nevěřila. Banda, se kterou se utkali nahoře,<br />
si udělala náhradní a spouštěla je pomocí lana a kladkostroje z dovedně umístěného krytu, takže ten, kdo o tom nevěděl<br />
a přicházel od paty věže, to nemohl poznat.<br />
V přízemí však zaslechli nějaký hluk vycházející z vlastní kaple. Kan tím směrem nakročil, ale Karra ho strhla zpět<br />
a přitiskla ke zdi.<br />
„Co je?“ sykl a okamžitě mu rukou zacpala tlamu. Zvuky z kaple se přiblížily. Nyní vycházely z místa jakoby přímo<br />
za dveřmi dělící je od kaple. Kanovi to připadalo podezřelé, protože neslyšel lidská srdce. Jako člověk je sice neslyšel<br />
-113-
Horší než smrt<br />
nikdy, ale i tak krátká doba, která uplynula od proměny, stačila, aby si plně zvykl, že ten zvuk označuje nejen jídlo, ale<br />
také potenciálního soupeře. Zde však hluk vytvářel někdo, kdo žádné srdce neměl. Anebo to nebyl člověk. Ta poslední<br />
myšlenka ho přinutila napnout všechny svaly a připravit se na obranu. Dveře se začaly otevírat.<br />
Kupodivu se otevíraly velmi pomalu, jako by se ten na druhé straně obával, co za nimi najde. Vzhledem k hluku, který<br />
způsobila bitka v podkroví, to byl docela rozumný přístup. Jenže tady skutečně nešlo o člověka.<br />
Když se dveře dostatečně pootevřely, objevila se bílá, průsvitná ruka. A za ní i zbytek postavy. Byl to muž. Kdysi<br />
velmi silný, vysoký dobrých šest stop, stavěný jako tažný kůň. Nyní z něj zbývala jen napůl zetlelá mátoha, dosud ale<br />
oblečená do poněkud archaické, přesto však solidní zbroje. Nevýrazné oči se upřely na oba drakodlaky a přízrak zasyčel.<br />
„Ven!“ křikla Karra a sama vyrazila ke dveřím uzavírající vstup do věže. Děs z přízraku znásobil její rychlost, takže<br />
vyrazila bytelné dveře i proti směru otvírání a na dláždění dopadla jak s dveřmi, tak i s rámem, který se pod jejím nárazem<br />
vyvalil ze zdi. O vteřinu později se kolem ní mihl Kan, zvedl ji jako pírko a uháněl, co mu síly stačily do nejbližší<br />
temné uličky.<br />
V otvoru po vyražených dveřích se vznášel už ne jeden, ale hned deset přízraků a rozzuřeně syčely.<br />
Ne však dlouho. Sotva drakodlaci zmizeli v temných uličkách, seskočila ze střechy kaple další postava. Pomalu<br />
se narovnala a prohlédla si uličku, kterou Kan s Karrou zmizeli. Pak se obrátila ke kapli.<br />
Přízraky, zatím stále zaskočené a ztichlé, znovu zasyčely. Postava sáhla pod plášť, který ji téměř celou zakrýval,<br />
a když ruku vytáhla, syčení přízraků ztichlo, jako když utne. Ruka se mihla, cosi se zalesklo v měsíčním svitu a pak<br />
se ozval tichý třesk rozbíjeného skla. Přízraky se proměnily v hustý dým a rychle se rozplynuly.<br />
Postava se obrátila zády ke kapli a vyrazila tichým klusem za drakodlaky.<br />
„Že ty taky musíš hned všude vlízt,“ vrčela naštvaně Karra ležící na jeho rameni, zatímco Kanovy nohy polykaly<br />
jednu ulici za druhou. Nedovolil si zastavit dříve, než dobrou míli od kaple. Vběhl do nejtemnější uličky, kterou v těch<br />
místech viděl, zastavil se, opřel se rukou o stěnu a zhluboka oddechoval.<br />
„Víš,“ začala pomalu Karra, „ne že bych si chtěla stěžovat, když mě takhle pěkně nosíš a hladíš mě přitom na zadku,<br />
ale už bys mě mohl postavit na zem.“<br />
Poslechl ji, protože si uvědomil, jak ho rameno bolí. Jak byla Karra v lidské podobě drobná, tak byla v té drakodlačí<br />
naopak mohutná a i pro dlaka jeho velikosti byla míle s ní na rameni značně vysilující. Sotva stála před ním, opřel<br />
se zády o zeď a sesul se po ní do dřepu. Plíce mu pracovaly jako kovářské měchy a jeho dech musel být slyšet alespoň<br />
o tři ulice dál. Karra se rozhlédla a zaposlouchala se do zvuků okolí. V obou domech, mezi kterými se zastavili, spali<br />
lidé. Jistě spali, protože jejich srdce tloukla pomalu a pravidelně, kromě jednoho páru, který naopak tloukl velmi rychle,<br />
až splašeně. Spokojena, že nikde kolem nich nejspíš není nikdo, kdo by je mohl napadnout, si dřepla proti Kanovi,<br />
uchopila jeho hlavu do dlaní a přitiskla ji ke své. Po celu dobu, kdy se Kan vydýchával a pokoušel se uklidnit, mu<br />
jemně olizovala a okusovala tváře i krk. Přitom vydávala tiché, melodické vrnění a broukání. Bylo zcela odlišné<br />
od toho, které Kanovi zpívala během proměny a při koupeli, ale stejně ho to uklidňovalo. Natáhl ruce, objal ji, přitiskl<br />
k sobě, a přál si, aby se zpěvem nikdy nepřestala. Chvíli tak setrvali.<br />
„Kde je to poslední místo?“ zeptala se pak, když si byla jistá, že je Kan odpočinutý.<br />
„Nevím, kam jsem běžel,“ odvětil. „Musíme na střechu a rozhlédnout se.“<br />
Vylezli po stěně, o kterou se opírali. Na vrcholu střechy si oba dřepli, takže pokud by je někdo viděl, považoval by je<br />
nejspíš za podivně umístěné chrliče. Ale v tuto dobu byly dokonce i ulice vnějšího města liduprázdné.<br />
„Tam,“ ukázal Kan na další věž. Karra se podívala naznačeným směrem. Proti obloze se rýsoval temnější stín. Tak<br />
by to viděly lidské oči. Oči drakodlaků dokázaly bezezbytku využít každý paprsek světla měsíce i hvězd a viděly věž<br />
z přesně opracovaných kamenných kvádrů. Stála na půli cesty mezi šéfovým domem a hlavní třídou. Patřila k nejvyšším<br />
ve vnějším městě, ale tím, že si ji šéf vybral jako své možné útočiště, se v ní nikdo z tlupy nesměl pohybovat bez<br />
jeho výslovného svolení, které neuděloval častěji než jednou do roka a jen svým nejbližším strážcům. Ani Kan v ní nebyl<br />
víc než jednou, a ještě v jeho přítomnosti.<br />
„Jdeme?“ zeptal se, když si Karra věž několik chvil zamyšleně prohlížela.<br />
„Jdeme,“ přikývla a vyrazila přímo z dřepu. Přeskočila uličku, ve které se prve zastavili, dopadla na protější střechu<br />
a pokračovala dál, přičemž stále zrychlovala. Kan se držel pouhé dva kroky za ní.<br />
Střechy pod nimi mizely s udivující rychlostí a věž se blížila. Měli to k ní dobré dvě míle a nemohli běžet přímo,<br />
protože jim v cestě stály dvě široké ulice, které by nedokázali přeskočit. Museli běžet oklikou a ulice překonali ve zúžených<br />
místech.<br />
Kan opět vytěsnil z hlavy všechny myšlenky na šéfa a plně se soustředil na nadšení z pohybu. Začal s Karrou závodit.<br />
Drakodlačice vydala krátké, polohlasné zavýsknutí a nadšeně se přidala. Skákali ze střechy na střechu, občas si vypomohli<br />
krátkým traversem po římsách. Měsíc jim dodával sílu a zbavoval je únavy. Karra sice věděla, že druhý den<br />
oba zaplatí krutou daň v podobě nesnesitelné bolesti celého těla, protože ani jeden z nich nebyl na takovou zátěž zvyklý,<br />
ale bylo jí to srdečně jedno. Nyní byla volná a šťastná jako snad nikdy v životě. Už nebyla sama. Její partner ji povzbuzoval<br />
k vyšší rychlosti a při skocích se mu z hrdla linulo blažené, hluboké vrčení. Nebylo snadné takový zvuk vyloudit,<br />
-114-
Zdeněk Jukl<br />
ale poznal, že Kařře se líbí nejméně stejně, jako jemu její broukání. Drakodlačice se k němu totiž vždy přiblížila a dotkla<br />
se ho, aby cítila vibrace vrčení kůží.<br />
Cesta se jim tak natáhla ze dvou na čtyři míle. Nelitovali však jediného kroku.<br />
Vzpamatovali se ve chvíli, kdy se ocitli jen dva bloky od věže. Všechna hravost a dovádění byli okamžitě ty tam.<br />
Ukryli se ve stínu vikýře a sledovali, co se ve věži děje. Na první pohled to byla normální věž, ale jejich citlivé oči zachytily<br />
nepatrné změny temnoty v husté šero na místech, kde měla věž okna. Pohlédli na sebe a bez jediného slova<br />
se shodli na přiblížení k věži.<br />
Nyní se pohybovali tiše a opatrně. Nevšimli byste si jich, ani kdybyste byli s nimi na stejné střeše. Šindele tlumily<br />
jejich kroky. Drápy pevně jistily každý jejich pohyb a ve stínech jejich temná těla dokonale splývala s nocí. Zastavili<br />
se na střeše domu, mezi nímž a věží byla ulička sotva tři kroky široká.<br />
Věž byla neobyčejně robustní. Kdysi se plánovalo, že právě tudy povede linie vnějších hradeb, ale pak byly jejich<br />
základy položeny jiném místě. Věž však zatím vyhnali do půlky výšky a tak ji dokončili. Používala se ke všemu možnému,<br />
podle toho, jaké poměry zrovna ve městě panovaly. Jeden čas v ní dokonce sídlila městská stráž, což by si dnes<br />
nemohla dovolit. Základnou věže procházela ulice a vstupovalo se do ní jednou patou. Muselo se vystoupat po úzkém,<br />
točitém schodišti, které dokázal snadno ubránit třeba i jen jediný obránce s krátkým mečem. S dlouhým se na schodišti<br />
stejně nedalo pohybovat.<br />
Nad obloukem byla první z místností, kde, jak Kan spolehlivě věděl, bude šéfova tělesná stráž. O patro výš budou<br />
další trpaslíci a teprve ve třetím patře bude šéf. Alespoň se po tlupě říkalo, že spával ve třetím, prostředním z obytných<br />
pater. Patro nad ním bude hlídat další hlídka, ale co bude ještě výš, v posledním obytném patře a v podkroví věže, to<br />
Kan netušil. Bylo však nad slunce jasnější, že spodem, kde schodiště uzavírala železná vrátka, se do věže nedostanou.<br />
Kan se rozeběhl jako první, přeskočil uličku a dopadl na hranu věže. Bylo neuvěřitelné, jak rychle si jeho tělo uvědomilo,<br />
který pohyb je pro něj od přírody nejlepší. Drápy se mezi kameny zachytily na první pokus a škrábavý zvuk, který<br />
přitom vyloudily, svou tichostí nepřekonal zvuky drápků holubů, hřadujících na římsách, ozdobných vlysech, sochách<br />
a chrličích pokrývajících celý plášť věže.<br />
O vteřinu později pod něj dopadla Karra. Byla tak blízko, že jeho ocas vedl mezi ní a věží a navzdory vážnosti chvíle<br />
neodolala a jemně svého druha hryzla. Společně začali stoupat vzhůru. Věž je kryla vlastním stínem, takže by si jich<br />
všiml jen skutečně pečlivý pozorovatel.<br />
Kan brzy dosáhl místa pod ochozem věže. Tady na ně čekalo nejnebezpečnější místo, protože kolem celého vrcholu<br />
věže se táhlo přesazené patro a vylézt na něj znamenalo pověsit se za ruce a ručkovat po trámech nejisté pevnosti<br />
ke vnější stěně, kde přečnívající trámy umožňovaly vyšplhat se k oknům.<br />
Natáhl ruku, sevřel drápy první trám a ze všech sil stiskl. Dřevo mu v dlani povolilo jako troud. Zkusil druhý, ale nedopadl<br />
o mnoho lépe. Až čtvrtý trám jeho drápům odolával a zdálo se, že se na něj budou moci spolehnout. Sykl<br />
na Karru a ukázal rukou na vybraný trám. Kývla hlavou, že rozumí.<br />
Chytil trám oběma rukama a uvolnil drápy nohou ze zdi. O chvilku později se vedle něj objevila Karra a chtěla to<br />
po něm zopakovat. Jenže právě v tom nejnevhodnějším okamžiku se jí vysmekly drápy ze zdi a začala padat. Mohla<br />
se chytit pouze jediné věci ve svém okolí.<br />
Kan bolestivě zaúpěl, když se mu do ocasu zaryly její drápy a páteř se mu s hlasitým praskáním natáhla jistě alespoň<br />
o palec. Ale vydržel a pevněji sevřel trám nad sebou.<br />
„Jsi v pořádku?“ sykl na ni, když přehmátla a pevněji uchopila jeho ocas.<br />
„Zatím jo,“ odvětila a doufala, že vybral ten správný trám. Kan nehodlal strávit na trámu zbytek noci, aby se ráno nechali<br />
sestřelit a začal ručkovat k okraji. Nakonec se mu podařilo dostat se až ke stěně, když k němu dolehl hlasitější tlukot<br />
srdce.<br />
Po celou dobu stoupání po věži slyšeli z jejích útrob slabé bušení. S povděkem zjistili, že v jednom patře skutečně je<br />
osamocený člověk. Nyní se však tlukot ozval hlasitěji a Kan strnul. Dolehlo k nim lehké klapnutí otevíraného okna<br />
a pak tichý povzdech. Jeden ze strážných asi nemohl spát, nebo měl hlídku, a odešel k oknu v podkroví, aby se pokochal<br />
výhledem na noční město a nadýchal se čerstvého vzduchu. A jako naschvál si ze dvanácti podkrovních oken vybral<br />
právě to, pod kterým viseli drakodlaci. Zatím je nemohl vidět, protože Kan nepřeručkoval až na přesahující část trámu,<br />
ale jeho prsty už řvaly bolestí.<br />
Důvod byl zřejmý. K trámu byla shora přibita podlaha, takže trám nemohl obejmout prsty. Místo toho do trámu vtlačoval<br />
drápy a spojená váha dvou drakodlaků je zatěžovala na samou hranici odolnosti. Kan v duchu počítal, jak dlouho<br />
ještě vydrží svírat trám dostatečnou silou, než mu prsty ochabnou, drápy vyjedou ze dřeva a oni se rozmáznou o dlažbu<br />
dole.<br />
Karra vytušila, že to může špatně dopadnout a dvakrát silněji stiskla Kanův ocas, aby na sebe upozornila. Sklonil<br />
k ní hlavu. Mlčky ukázala drápem na sebe a pak nahoru. Chvilku mu trvalo, než pochopil, co má v úmyslu, ale pak přikývl.<br />
Karra mu pevněji sevřela ocas a začala po něm šplhat vzhůru. Konec Kanovy oháňky sice byl relativně tenký, takže<br />
ho mohla pořádně uchopit a stisknout, ale zhruba od poloviny délky to již nešlo. Kan jí nabídl své nohy. Když se jich<br />
chytila, napjal svaly a pokrčil je tak, že se mohla vytáhnout až k jeho trupu a pak se vlastníma nohama zapřít o jeho ko-<br />
-115-
Horší než smrt<br />
lena a zvednout se. Pro jistotu si ve chvíli, kdy se pustila jeho ocasu, vzájemně omotali ocasy a doufali, že kdyby<br />
spadla, dokáže se tak udržet.<br />
Konečně se mohla sama chytit trámu a Kanovi se ulevilo. Nyní viseli obličeji proti sobě a čekali, kdy se ten zmetek<br />
nahoře odvalí od okna, jak se tiše vyjádřila Karra. Zmetek se skutečně o chvíli později pohnul a sotva se vzdálil na dva<br />
kroky od stěny, obrátila se Karra čelem od věže, přehmátla a objevila se před stěnou. Jediné švihnutí pružného těla ji<br />
dostalo na trám a o chvilku později nahlížela do místnosti. Právě včas, aby viděla trpasličí stráž scházet po schodech<br />
o patro níž. Chytila se rámu okna a sotva trpaslík zmizel, vklouzla do podkroví věže. Kan se tam objevil s nepatrným<br />
zpožděním a začal si vytřepávat ruce.<br />
Mlčky ukázala na okno v protější stěně. Pronikalo jím měsíční světlo. Pochopil a po jednom z trámů, kde byla<br />
mnohem větší jistota, že nebude při každém kroku vrzat, jak se dalo očekávat od prkenné podlahy pod ním, přešli<br />
místnost.<br />
Měsíc odvedl svou práci rychle a dokonale. Sotva si do jeho svitu drakodlaci stoupli, všechna bolest z jejich těl<br />
zmizela. Dopřáli si měsíční koupel, jak tomu říkala Karra, v délce několika minut, aby nabrali síly a zahnali únavu.<br />
Zdola k nim nedoléhal žádný podezřelý zvuk. Navíc si byli téměř jisti, že místnost přímo pod nimi je zcela prázdná.<br />
Ke schodům se dostali opět po trámech. Nyní hleděli na seschlé stupně a přemýšleli, jak moc budou vrzat. Pod trpaslíkem<br />
vrzaly jen trošičku, ale to nebylo měřítko. Nakonec se Kan rozhodl, že to vyzkouší. V polovině schodiště s úlevou<br />
zjistil, že to nebude tak hrozné, ale musel našlapovat na rohy stupňů a riskovat, že se mu smekne noha a sjede zbytek<br />
schodiště po zadku.<br />
Spodní místnost již měla kamennou podlahu a také schodiště bylo zděné. Mohli se tedy pohybovat mnohem rychleji<br />
a jistěji. Kan šel opět jako první. Ale protože si uvědomoval, že nyní již před sebou mají nejméně tři trpasličí bojovníky,<br />
nešel jako obvykle. Nad schody, které nyní vedly mezi místnostmi a pláštěm věže, si téměř lehl a plazil se dolů. Drápy<br />
se tiše a jistě zachytávaly v mezerách mezi kameny. Snadno se dostal ke dveřím do místnosti. Dva trpaslíci spali, zatímco<br />
třetí bděl. Ale seděl přitom na zemi zády ke dveřím. Svítil si maličkou lampičkou, dávající tak málo světla, že sotva<br />
dokázala změnit tmu v husté šero, a přes nohy měl položenou sekeru. Kan se tiše plížil k němu a Karra se plížila<br />
stejným způsobem za ním.<br />
Drakodlak ani nedýchal, když se blížil k trpaslíkovým zádům. Dostal se k němu až na dva kroky a zaútočil. Ruka mu<br />
vystřelila vpřed a drápy projely trpaslíkovi krkem. Páteř přetnuly stejně snadno, jako nudli v polévce. Trpaslík vydal jen<br />
tichý vzdech a sesul se na zem. Kan se natáhl a zhasl lampičku. Místnost se ponořila do tmy, ve které se ozvalo jen dvojí<br />
tiché lupnutí lámaných vazů.<br />
Protože nešlo o lov, ale o tichou likvidaci nepřítele, navíc stráže toho, kdo ho podrazil, necítil Kan žádné výčitky<br />
svědomí. Naopak, byl na sebe celkem hrdý, že dokázal vyhlédnutou osobu zabít rychle a tiše.<br />
O chvíli později slezli po schodech o patro níž. V místnosti osvětlené jen svitem měsíce, pronikajícím sem<br />
otevřeným oknem, stála postel, stůl a židle. Šéf si tu zařídil ložnici jako v lepší hospodě. Nezapomněl ani na truhlu pod<br />
malým oknem. Postava ležící v posteli musel být šéf, protože Kan poznal jeho pach. Vždy byl cítit velmi charakteristickým<br />
zápachem nějaké vodičky, kterou si opečovával bolavá chodidla zničená na dlouhých pochodech ve vojenské<br />
službě. Drakodlak nad tím smradem znechuceně krčil čenich.<br />
Krátce zauvažoval, zda nemají pokračovat dolů a zbavit se trpaslíků, ale pak si řekl, že z toho nebude dělat hrdinskou<br />
výpravu. Nebylo důležité, aby se o téhle akci mluvilo, ale aby šéf zemřel. Ohlédl se a naznačil Kařře, aby zůstala<br />
na schodech a hlídala pohyby těch dole. Kývla hlavou, a když se Kan vplížil do místnosti, sestoupila do mezipatra, aby<br />
měla lepší přehled o dění v nižších patrech. Úzké schodiště jí zaručovalo, že ať už se proti ní vyhrne jakékoli množství<br />
trpaslíků, dostane se k ní vždy jen jeden a s tím bude hned hotová.<br />
Kan se připlazil až k posteli, aby se vyhnul předčasnému vyzrazení a pak si dřepl. Přímo před sebou viděl šéfův obličej.<br />
Jeho bývalý druh ve zbrani, člověk, na kterého se mohl vždy spolehnout, který mu několikrát zachránil život, stejně<br />
jako Kan jemu, na něj včera vypsal odměnu a udělal z něj psance. Být to kdokoli jiný, dal by mu Kan možnost hájit se.<br />
Nejprve ústně a pak se zbraní v ruce ve férovém boji. Ale tenhle člověk si něco takového nezasloužil. Zaútočil. Drakodlačí<br />
čelisti sevřely tučný krk a pevně jej stiskly. Šéf se probral a instinktivně chytil útočníka za hlavu, ale bylo pozdě.<br />
Ozvalo se praskání kostí a hlava se oddělila od těla.<br />
Pak z něj Kan strhl přikrývku, zaryl mu drápy do hrudi a otevřel ji. Původně chtěl sníst jen srdce, ale když na jazyku<br />
ucítil chuť lidské krve, začal drakodlak nabývat navrch. Kan zaváhal a snažil se ovládnout. Podařilo se mu to, byť jen<br />
částečně. Ze šéfa zbylo pouze torzo, obsah hrudi a břicha zmizel v Kanovi.<br />
Když si otíral ruce a tlamu do šéfova oblečení, říkal si, že v tomhle případě by se neměl tolik odsuzovat. Kdoví, co<br />
by s ním nařídil udělat šéf, pokud by ho dostal do ruky. Když se tedy objevil u Karry a ona z něj cítila čerstvou krev, jen<br />
ji lehce kousl do boku a tvářil se poměrně spokojeně.<br />
Naznačil jí, že se pokusí slézt po schodišti až dolů a vyjít na ulici. Kývla hlavou, že rozumí a uvolnila mu cestu, aby<br />
mohl jít v čele. Kan tak bez váhání učinil a o chvilku později nahlížel do další místnosti. Zde trpaslíci spali všichni.<br />
Lampičku si nechali zapálenou stejně, jako hlídka nahoře, ale stála u dveří, aby osvětlovala i část chodby. Uhasit ji bylo<br />
dílem okamžiku.<br />
-116-
Zdeněk Jukl<br />
Spodní patro by v testu bdělosti stráží také nedopadlo nejlépe. Jeden trpaslík sice seděl na schodech a hlídal, ale nečekal<br />
nepřítele shora. Sekeru měl pohodlně opřenou o zeď vedle sebe a byl tak snadnou kořistí. Kanovy drápy mu přesekly<br />
krční páteř a drakodlak zachytil padající tělo dříve, než dopadlo na schody a mohlo způsobit hluk. Zbytek trpaslíků<br />
také spal. Stačilo jim zhasnout lampičku ve dveřích a nebudou mít ani potuchy o tom, kde dveře hledat.<br />
Dveře u vchodu na ulici nebyly střežené vůbec. Ani nemusely, protože byly z pevného železa a zajišťovaly je dvě<br />
mohutné závory. Vyrazit je by trvalo celou věčnost.<br />
Panty byly dokonale namazány, protože jinak by se s dveřmi při jejich hmotnosti nedalo ani hnout. Nyní se po odstranění<br />
závor otevřely lehce a tiše, jako by byly pouhou záclonou.<br />
Drakodlaci vyšli na ulici a obezřetně se rozhlédli pro případ, že by bylo střeženo také okolí věže. Jak se zdálo, nebylo<br />
zde živé duše. Ale když udělali několik kroků a dostali se do měsíčního světla, ozvalo se z dveřního výklenku jen<br />
několik kroků od nich tiché cinknutí. O zlomek vteřiny později, příliš brzo, než aby stihli nějak zareagovat, vylétl<br />
ze stínu šíp a zabodl se Kanovi do břicha.<br />
Tělem mu projela děsivá bolest. Nikdy, ani při proměně, necítil nic tak hrozného. Zkroutil se, bolestivě zařval<br />
a zhroutil se na zem. Karra se mihla vzduchem jako bohyně pomsty, přímo k výklenku. Její oči, dočasně oslněny měsíčným<br />
svitem, našly nyní ve dveřích temnější obrys. Bolestivý řev jejího druha potlačil pud sebezáchovy a vrhla<br />
se na postavu. Ozvalo se zasyčení ostré čepele, ale Karra byla rychlejší a navíc příliš blízko. Chytila ruku svírající zbraň<br />
za zápěstí, a bez ohledu na to, že zbraň v sobě měla vysoký obsah stříbra a její vlastní paže ji i bez zásahu bolela jako<br />
po ráně kladivem, zkroutila ji a škubla s ní stranou. Krátké prasknutí a bolestivý výkřik, doprovázený kovovým třeskem<br />
dopadu zbraně na dláždění ulice prokázaly, že její taktika slaví úspěch. Chytila postavu i druhou rukou, přitáhla si ji<br />
a zakousla se jí do lebky.<br />
Ani ji nenapadlo zakusovat se jí do krku, protože ten chránil stříbrný límec. Její čelisti měly dostatek síly, aby si<br />
s trpasličí lebkou poradily. Křupání, podobné praskání skořápky ořechu, byl jediný zvuk, který doprovázel pronikání jejích<br />
špičáků lebkou.<br />
Odhodila mrtvolu posledního šéfova strážce a dvěma skoky se vrátila ke svému druhovi. Z břicha mu trčel šíp<br />
a Kanovi vycházela z tlamy rudá pěna. Dýchal rychle, ale velmi mělce, doslova lapal po každém doušku vzduchu. Dech<br />
doprovázelo bublání, když se vzduch prodíral krvavou pěnou v tlamě. Tělo se třáslo v křečích a nebylo schopno jediného<br />
koordinovaného pohybu.<br />
Chytila šíp za opeřený konec a plynule ho vytáhla z rány. Ze špice se na měsíčním světle zakouřilo, jak na ní shořely<br />
zbytky Kanovy krve. Karra nenávistně zasyčela a odhodila šíp se stříbrnou špicí do tmy. Neváhala ani vteřinu, protože<br />
Kanovi mnoho času nezbývalo. Otrava stříbrem postupuje u dlaků velice rychle a bylo životně důležité, dopravit ho co<br />
nejrychleji zpět k Lafi. Karra měla protijed. Nosil ho sebou každý dlak, který měl všech pět pohromadě a vážil si svého<br />
života. Karra si ho pořídila po té, co se dozvěděla, jakým způsobem se změnila. Potřebovala se dožít chvíle, kdy najde<br />
toho, kdo za tím stojí a osobně si to s ním vyřídí. Ale když se Kan začal měnit, zapomněla na všechno a nechala tašvici<br />
s léky spolu se svými věcmi u Lafi.<br />
Zvedla Kana do náruče a rozeběhla se. Ale už o dvě ulice dál, když uvažovala, jak překoná vnější opevnění, aby<br />
se dostala na farmu, si vzpomněla, že Lafi poslala její věci za nimi do krčmy. Příští zatáčku vzala smykem a hnala<br />
se k Vlkodlačí hlavě.<br />
Kdyby jí někdo změřil rychlost, nejspíš by trhla všechny rekordy v běhu městskými ulicemi. Když doběhla ke krčmě,<br />
dělaly se jí před očima mžitky a nohy jí už odmítaly nést. Měsíc sestoupil níž k obzoru a úzké uličky ho navíc<br />
dokonale skryly, takže jí nemohl dodávat sílu. Dnešní noc byla skutečně dlouhá a náročná.<br />
Sotva Karra s Kanem v náruči zmizela ze rohem, vystoupila zpoza rohu další postava. Prohlédla si odhozený šíp<br />
i ostatky mrtvého trpaslíka. Pak se hbitě ukryla ve výklenku, ze kterého byl Kan postřelen a sledovala, jak z věže vybíhají<br />
trpaslíci šéfovy osobní stráže. Když se na ulici vrátil klid, vstoupila postava do věže, pečlivě si prohlédla všechna<br />
podlaží a pokochala se výhledem na noční panorama Mykashe.<br />
Když však chtěla sestoupit po schodech zpět na ulici, všimla si rychle se blížících stínů. Obyčejný člověk by si pomyslel,<br />
že je to smečka toulavých psů honících krysy, ale postava si myslela své. Rychle prolezla oknem, postavila<br />
se na jeden z trámů a skočila. Dopadla na střechu protějšího domu a propadla se shnilými šindeli na půdu. Na půdě sice<br />
pospávalo několik lidí, ale postava v plášti se mezi nimi prosmýkla rychleji než lasička a zmizela na schodech.<br />
Karra zabušila na dveře krčmy, ale nikdo se neozval. Ustoupila o krok a vykopla je. Za nimi, těsně u baru, stála<br />
Arkash. Měla mělčí spaní, protože jako vlkodlačice byla zvyklá spát přes den a šla otevřít. Na okamžik se zarazila a varovně<br />
zavrčela, ale pak si uvědomila, co vidí a přiskočila ke Kařře, aby jí pomohla a hlavně aby zavřela dveře.<br />
„Co se stalo?!“<br />
„Zásah stříbrným šípem!“ řekla Karra a hnala se s Kanem ke dveřím do chodby.<br />
„A kam letíš?“<br />
„Mám dole protijed!“<br />
„Ale já ho mám tady nahoře!“ křikla na ni a Karra se zastavila tak rychle, až jí podklouzly nohy. Bez jediného slova<br />
rozrazila dveře do ložnice majitele krčmy a hned za ní tam vběhla Arkash. Ridarh se hlukem probral, ale zatím nebyl<br />
schopen zjistit, co se to vlastně děje a jen na ně tupě mrkal.<br />
-117-
Horší než smrt<br />
Položila Kana na zem a Arkash zuřivě vyhazovala své věci z truhly za postelí. Ve chvilce našla malou lahvičku, obrátila<br />
se ke Kařře a zavrčela. Drakodlačice zvedla hlavu a obratně chytila letící protijed. Vytáhla z hrdla lahvičky špunt,<br />
nalila polovinu objemu do rány a druhou polovinu přinutila Kana vypít. Krvavá pěna naštěstí zmizela krátce po té, co<br />
mu vytáhla z těla šíp. Bylo dobře, že dokázala běžet tak rychle, protože Kan dosud neupadl do bezvědomí, a když ucítil,<br />
že mu do krku stéká nějaká tekutina, polkl.<br />
Karra odložila prázdnou lahvičku na zem, zvedla ho a položila si ho na nohy. Hladila ho po tvářích a tiše broukala.<br />
Ridarh konečně procitl natolik, aby pochopil všechny souvislosti. To se již vedle něj posadila Arkash a oba pozorovali<br />
drakodlaky před sebou. Z očí broukající Karry se kutálely slzy a padaly Kanovi na tvář. Jemně mu je otírala<br />
a hleděla mu přitom do očí.<br />
Ridarh objal svou družku, protože i pro ostatní dlaky je pohled na dlaka bojujícího s otravou stříbrem velmi stresující.<br />
Vlkodlačice se o něho opřela a pohlédla do dveří. Stála tam čtveřice vlkodlaků, kteří se před chvílí vrátili z města<br />
a chystali se ve svých pokojích ke spánku. Avšak hluk vyvolaný příchodem drakodlaků je přiměl vrátit se nahoru a podívat<br />
se, co se stalo. Nyní přihlíželi viditelně nervózní.<br />
„Kde se to stalo?“ zeptal se jeden z nich a díval se přitom na Arkash. Ta jen pokrčila rameny, že nemá ponětí.<br />
„Kde se to stalo?!“ opakoval vlkodlak hlasitěji, aby ho slyšela i Karra. Drakodlačice sebou trhla, jako by si ho až dosud<br />
nevšimla a obrátila k němu hlavu. Vlkodlaci okamžitě přeladili výrazy z překvapení na soustrast a pochopení.<br />
„U Bílé věže,“ odvětila. „Útok ze zálohy. Toho chlapa jsem zabila.“<br />
„Proč útočil?“ zajímal se vlkodlak.<br />
„Nemám potuchy. Ale byl to trpaslík a možná střežil šéfa, kterého Kan chvilku předtím ve věži zabil.“<br />
„Takže šéf je mrtvý?“ otevřel vlkodlak oči dokořán.<br />
„Je,“ přikývla.<br />
„Jdeme to zkontrolovat!“ rozhodl vlkodlak a společně s ostatními vyrazil do města.<br />
Trvalo dlouho, než se Kan začal vzpamatovávat. Po celou dobu cítil jen hroznou bolest a hučení v uších. Oči měl<br />
sice otevřené, ale nic neviděl. Konečně začal vnímat slabé broukání. Upnul se k němu a bolest začala rychle ustupovat.<br />
Pak se mu vrátil zrak. Zprvu viděl jen nezřetelné obrysy, které se později změnily na odstíny šedé. Barvy sice nevnímal,<br />
ale i tak poznal Karru a pokusil se zvednout ruku. Kupodivu ho poslechla a jeho dlaň narazila na její tvář, jako by jí<br />
vrazil facku. Karra se usmála, zvedla ruku a přitlačila si jeho dlaň k tváři. Pak pohnula hlavou a několikrát ho do ní<br />
jemně kousla.<br />
Kan se pomalu a nejistě usmál a mírně zatnul drápy a pohnul rukou, aby jí naznačil, že má sklonit hlavu. Poslechla<br />
a začala mu jemně olizovat tlamu a obličej. Pokusil se jí to oplatit a ochotně nastavila tvář.<br />
„Vezmu tě dolů,“ zašeptala, když si byla jistá, že léčba zabrala. Kan zamrkal. Stále ze sebe nebyl schopen vyloudit<br />
jediný zvuk, a přitom by si nyní Karra tolik zasloužila alespoň tiché zavrčení.<br />
Zvedla se s ním v náručí. Obrátila se a vyšla na chodbu. Nikdo je nenásledoval. Sešla po schodech a zastavila se před<br />
dveřmi, které otevřela kopnutím a uložila svého druha na kožešiny. Když se vracela ke dveřím, aby je zavřela, všimla si,<br />
že všechny kosti zmizely.<br />
Kan mohl pohybovat jen rukama a částečně krkem a hlavou. Velice jemně kolem něj a pod ním upravila kožešiny,<br />
aby ho nikde nic netlačilo a lehla si vedle něj. Zakryla je oba přikrývkou ze sešitých kožešin a přitiskla se ke svému<br />
druhovi. Byl ledově studený a potřeboval teplo. Toho měla dost.<br />
Srovnala si jeho hlavu na svůj krk, objala ho rukama i nohama a ovinula svůj ocas kolem jeho. Zahřívala ho a tiše<br />
broukala. Kan jí na oplátku kousal do krku a marně se pokoušel zavrčet.<br />
Bylo k večeru. Kan stále ještě ležel, protože mu Karra nic jiného nedovolila. Nehnula se od něj ani na krok. Objímala<br />
ho tak pevně, že se nebyl schopen vymanit, ani když se mu vrátila převážná část síly a rána v břiše se dávno zacelila.<br />
Ale mohl alespoň vrčet. Karra si ten zvuk vychutnávala a kdykoli ho Kan vyloudil, odměnila ho desítkami jemných<br />
kousnutí do tváří, krku, ramen i hrudi.<br />
„Budeme tu takhle ležet na vždy?“ zeptal se tiše, zatímco ji laskal dlaněmi.<br />
„Ne,“ zavrněla a kousla ho do ucha. „Měsíc vychází. Až bude úplná tma, vrátíme se k Lafi. Dražba jistě dávno skončila<br />
a bude tam klid.“<br />
„Ne že by se mi tu nelíbilo,“ odvětil Kan, „ale na statku mají přece jen hezčí pokoje.“<br />
„Je tam krásně,“ souhlasila. „A to jsi ještě neviděl jejich domy na pastvinách u lesa.“<br />
„Co je na nich tak zajímavého?“<br />
„Jsou stavěné pro čtyři páry,“ broukla. „Je zvykem posílat nové páry na pastviny, aby měly klid a noví vlci si mohli<br />
zvyknout na nová těla. Chtěla jsem požádat Lafi, aby nás poslala s těmi třemi novými páry.“<br />
„Kam na ty nápady chodíš?“ broukl jí Kan do ucha. Sice by byl raději, kdyby ty domy byly jen pro jeden pár, ale stále<br />
je lepší mít kolem sebe známé lidi, i když poněkud chlupatější, než smečku úplně neznámých vlků.<br />
„Stavíme se pro peníze, než vyrazíme k Lafi?“ zeptal se.<br />
-118-
Zdeněk Jukl<br />
„Určitě,“ přikývla. „Musíme zaplatit za pokoj a hlavně za lék pro tebe. Pokud se máme pohybovat po lese, nemohu<br />
zde nechat svůj. Raději ho Arkash zaplatím. Stejně si jsem jistá, že Ridarh jich tu několik bude mít. Ráda bych koupila<br />
jeden i pro tebe.“<br />
„Jsi zlato,“ odvětil tiše.<br />
Vstali, až když utichly i poslední zvuky vydávané ostatními probouzejícími se nájemníky, kteří se vydávali za svými<br />
nočními pochůzkami. Zabalit si věci bylo otázkou chvíle, nebo by bylo, kdyby se neustále jeden druhého nedotýkali<br />
a nebroukali na sebe.<br />
Kan se obával, že ho při jeho druhé noci popadne nový hlad a žaludek mu skutečně dával najevo, že by s tím měl<br />
něco dělat. Karra se s ním proto neustále mazlila, aby ho přivedla na jiné myšlenky. Věděla však, že se její druh musí<br />
znovu najíst. Ona sama si byla jistá, že kdyby se jim dnes při lovu nedařilo, vydrží do zítra a všechno jídlo přenechá<br />
Kanovi. Ale jestli se jim podaří ulovit někoho zítra, až budou v lese u pastvin, to byla velká neznámá. Z vlastní zkušenosti<br />
z hor věděla, že někdy nejedla i tři noci za sebou, a takové dlouhé přestávky v jídle drakodlaci dost špatně snášeli.<br />
Vyšli na chodbu zavěšeni jeden do druhého a s ocasy vzájemně ovinutými vystoupali do lokálu.<br />
„Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ řekla Arkash, když prošli kolem baru.<br />
„Já děkuji za lék,“ odpověděl Kan a mírně se uklonil. Vlkodlačice ukázala zuby v mírném úsměvu a mávla rukou.<br />
„Není zač.“<br />
„Arkash?“ vložila se do řeči Karra a Kan měl pocit, že v jejím hlase pocítil slabou ozvěnu žárlivosti. Přitiskl ji k sobě<br />
větší silou a jemně ji bodl drápy do boku ve snaze napodobit tlak zubů při kousnutí. Zdálo se, že ji to uklidnilo.<br />
„Ano?“ podívala se na ni vlkodlačice.<br />
„Nemáte tu další lék proti stříbru? Na čas se stáhneme z města a já mám jen jednu dávku. Samozřejmě zaplatíme<br />
za obě dvě, plus ubytování a koupel.“<br />
„Ridarh jich tu několik má. Chvilku počkejte, šel do sklepa. Sedněte si třeba támhle do kouta. Není tam skoro vidět.“<br />
Při poslední větě na ně mrkla jedním okem.<br />
Kan jí mrknutí oplatil a poděkoval za ochotu. Pak s Karrou zamířili napříč prázdným lokálem na doporučená místa.<br />
Skutečně se halila do hustého šera, ve kterém jejich tmavá těla dokonale zmizela. Karra se mu posadila na klín a nastavila<br />
krk.<br />
Ridarh se vrátil až za delší dobu, protože ve sklepě přerovnával sudy. Prázdné odvaloval dozadu a plné naopak valil<br />
ke dveřím. Arkash na něj mrkla a ukázala prstem do tmavého kouta.<br />
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se hlasitě a postavil se k Arkash za barem.<br />
Drakodlaci se přesunuli k baru a drželi se přitom za ruce.<br />
„Tvá družka říkala,“ začal Kan, „že máš lék proti otravě stříbrem?“<br />
„Několik dávek mám vždy v zásobě,“ připustil Ridarh.<br />
„Chci zaplatit lék, který mi poskytla Arkash a koupit si alespoň jeden pro sebe.“<br />
„Proč ne, ale jedna lahvička stojí sto padesát zlatých.“<br />
„To nebude tak velký problém,“ odvětil Kan a podíval se na Karru. Ta zalovila v tlumoku, kde nesla své i jeho<br />
peníze, a vytáhla požadovanou částku. Ridarh si ji pečlivě přepočítal a shrábl peníze do váčku. Pak odešel do chodby<br />
a za chvilku se vrátil s jednou lahvičkou zabalenou v silné látce, kterou podal Kanovi.<br />
„Hlavně opatrně,“ radil mu, když ji Kan ukládal do své tašvice, kterou už dole vytáhl z Kařřina tlumoku a připjal si ji<br />
k řemeni bederní roušky. „Je velmi těžké takový lék vyrobit a ještě těžší je ho prodat. Proto ho dělá jen několik málo čarodějek<br />
v okolí města. Obávám se, že kdybyste ho chtěli sehnat sami, špatně byste dopadli.“<br />
„Budeme chodit výhradně k tobě,“ slíbila Karra. „A jak je to s cenou za ubytování, koupel a jídlo?“<br />
„To nechte být,“ mávl Ridarh rukou. „Bylo mi velkou ctí vidět skutečné drakodlaky a moci se pochlubit, že právě<br />
v mém podniku vznikl první drakodlak po kousnutí.“<br />
Do toho se ozvaly Kanovy útroby a drakodlak se okamžitě chytil za břicho. Na tváři se mu objevil provinilý výraz,<br />
ale ostatní na něj pohlédli s pochopením.<br />
„Když budete mít cestu,“ pronesla Arkash zamyšleně, „zkuste se podívat do okolí Torkrestu. Slyšela jsem, že se tam<br />
v domě přes ulici shromáždila jedna z nových tlup, vzniklých rozpadem té šéfovy.“ Během řeči hleděla na Kana<br />
a dokonce na něj mrkla jedním okem. Karra jí za to mrknutí proklála vražedným pohledem a švihla ocasem.<br />
„Díky,“ odpověděl Kan mučednicky. Nechtěl zabíjet, ale jak se zdálo, bude lepší, když se do toho pustí dřív, než<br />
dostane skutečně velký hlad. Teď měl alespoň pocit, že by se při lovu mohl více méně kontrolovat.<br />
„Takže tlupa se rozpadla?“ odváděla Karra téma na bezpečnější území.<br />
„Je to tak, rozpadla se a musím říct, že jste včera odvedli perfektní práci,“ pronesl Ridarh s úctou.<br />
„Skutečně,“ přidala se Arkash. „Vlkodlaci se vrátili těsně před úsvitem. Prohlédli věž a ujistili se, že je šéf skutečně<br />
mrtev.“<br />
„Jak mohli prohlédnout věž?“ divil se Kan.<br />
„Byla prázdná, až na mrtvoly,“ oznámila jim Arkash. „Ty ovšem dopravili sem, nechali tam jen tu šéfovu.“<br />
-119-
Horší než smrt<br />
Kan na ni chvíli mlčky zíral, ale pak mu došlo, co se asi stalo. Když ho zasáhl stříbrný šíp, zařval hodně nahlas. Nejspíš<br />
to trpaslíky probudilo, a když našli svého šéfa a několik kolegů po smrti, vzali nohy na ramena. Bylo to vlastně<br />
celkem pochopitelné. A vlkodlaci využili nabízené příležitosti, aby doplnili zásoby v krčmě. Trpaslíci teď nejspíš visí<br />
v nějakém temném koutě Ridarhova sklepa a čekají, až z nich udělá večeři o pěti chodech.<br />
„Přebíral jsem nové zásoby a trochu jsem si promluvil s dodavatelem,“ ozval se pro změnu Ridarh a Kan s Karrou<br />
k němu stočili pohledy. „V tlupě je teď dost velký zmatek. Nejméně osm chlapů si činí nárok na post šéfa a tlupa se rozdělila<br />
mezi ně. Taky se říká, že Dobytčí trh už zabrala Seddova tlupa, stejně jako celou hlavní třídu.“<br />
„Bylo to snadné,“ mávl Kan rukou a tvářil se, jako by to tak skutečně bylo. V duchu si však říkal, že ve vnějším<br />
městě nyní bude nějaký čas život o něco tvrdší a násilnější, než doposud. Ovšem pro dlaky to naopak může znamenat<br />
období hojnosti, protože mrtvých bude tolik, že je nebudou stačit odnášet. Nehledě na to, že jejich vlastní úlovky<br />
se v tom množství násilně zemřelých či zmizelých ztratí jako kapka v moři.<br />
„Musíme si ještě něco vyřídit,“ ozvala se Karra. „Ale ještě se sem na chvilku vrátíme. Chceme dát něco všem dlakům.<br />
Možná by bylo dobré, kdyby se tu objevili vůdci smeček a poradili se, jak s tím naloží.“<br />
„A co to bude?“ zajímala se Arkash.<br />
„Uvidíte,“ usmál se Kan a zamířili s Karrou do chodby a dolů do sklepa. Tlumok s věcmi uložili do suchého výklenku<br />
ve zdi stoky pod vstupem do krčmy a Karra nabrala směr k Torkrestu.<br />
„Kam jdeme?“ zajímal se Kan, když zjistil, že jdou jinou cestou než předchozí den.<br />
„Musíš jíst a já mám taky hlad,“ opáčila klidně.<br />
„Měli jsme si říct Ridarhovi, když má nyní plný sklep,“ bručel Kan rozpačitě. „Navíc mu zbyla ta tři těla od včera.“<br />
„Jen mu to nech,“ opáčila a jak se vzájemně drželi za pasy, hladila ho na boku. „Vlkodlaci mají mnohem menší spotřebu,<br />
než my dva. Naše jedna večeře by mu ten sklep tak vybílila, jako nikdo předtím.“<br />
„Ale já nechci zabíjet jako včera,“ bránil se.<br />
„Jak jako včera?“ zeptala se. „Ti mrtví, které jsi snědl u Ridarha, jsem získala já a vím jistě, že pocházeli z tlupy tvého<br />
šéfa. Narazila jsem na ně tady ve stokách a určitě šli po tobě. Pokud jde o ty v kapli a ve věži, to byl přece normální<br />
boj. To by ti řekl každý šermíř nebo hrdina. A vedli jsme si více než dobře. Tiše dovnitř a stejně tiše ven. Uznávám,<br />
v kapli to tiše nebylo, ale stejně o nás nikdo nevěděl. Ve věži u šéfa sis však počínal dokonale. Jeden by nevěřil, že jsi<br />
nikdy nepracoval jako zloděj nebo špeh. Musím tě dodatečně pochválit, když jsem to včera nestihla. Sama bych to neudělala<br />
lépe.“<br />
„A co ti v šéfově domě?“<br />
„Co je s nimi?“<br />
„Neměli šanci a snědl jsem je.“<br />
„On proti tobě předtím někdo šanci měl?“ divila se. „Za toho skoro půl roku, co jsem tě sledovala, jsem nezažila,<br />
že by tě někdo třeba jen zranil.“<br />
„Ale zůstali v celku!“<br />
„Myslíš? A co těch osm useknutých rukou? Dvě hlavy? Jeden dokonce přišel o nohu, když jsi s ním bojoval ve stájích.<br />
Splašený kůň vykopl a letící prkno mu probilo nohu a přerazilo stehenní kost?“<br />
„Ty mě nechápeš,“ povzdechl si.<br />
„Ne, nechápu,“ přikývla. „Když člověk zemře, je z něj mrtvola. A mrtvola, to je vlastně maso, kosti a vnitřnosti.<br />
Pokud je nesníš ty, pak červi v zemi určitě. Tak v čem je problém, když jim dáš možnost se bránit? Není to nejlepší nápad,<br />
protože mohou začít křičet ‚Pozor, drakodlak!‘ a jsi až po krk v problémech. Ovšem pokud bys na tom trval, můžeš<br />
to zkusit. Jen tě upozorňuji, že pro naše ruce se zbraně nevyrábějí a klasický meč se s těmihle drápy drží skutečně hodně<br />
špatně.“ Zvedla ruku a prohlédla si zmíněné části svého těla.<br />
Měla hlad a uvědomovala si to, přestože pro Kana byla ochotná hladovět celý další den. Už si zvykla, že v takových<br />
chvílích nemohla o lidech přemýšlet jinak, než jako o kořisti. Naučila se však lovit tiše a bez zbytečného násilí. I když,<br />
většinou hlavně tiše. Po dvou hladových nocích si s nějakým násilím nedělala hlavu. Žaludek měl prostě přednost<br />
a s tím se nedalo nic dělat.<br />
Chvíli šli docela tiše, protože Kan se pokoušel vyrovnat s myšlenkou, že dnes poprvé zabije jen kvůli jídlu a Karra<br />
se zase pokoušela odhadnout, jak dlouho s ním bude mít tyhle potíže. Možná to bylo tím, že jí nikdo nepomáhal, ale ona<br />
sama je měla vždy až po lovu. Jakmile dostala hlad, šlo všechno sebeovládání a úvahy o tom, jak zabít a jestli zabít,<br />
stranou. První částečnou kontrolu nad sebou získala až při novu.<br />
„Mohu ti navrhnout jednu možnost,“ začala opatrně.<br />
„Hm?“ zabručel Kan.<br />
„Když jste čekali, až sním toho čaroděje, říkal jsi něco o tom, že mi budeš nabízet zločince, u kterých smrt sežráním<br />
není takové neštěstí.“<br />
„No a?“<br />
„Nechceš to udělat i u sebe? Já se klidně spokojím jen s kapesními zlodějíčky a ty si nech vrahy a jinou verbež,<br />
pokud ti to pomůže.“<br />
Pootočil hlavu a sjel ji planoucím pohledem.<br />
-120-
Zdeněk Jukl<br />
„Tak ne, no,“ povzdechla si. „Ale měl bys měřit nám oběma stejně. Nezapomeň, jak jsme spolu mluvili pod celnicí.<br />
To všechno stále platí. Nemám z pojídání lidí radost, ale znovu ti říkám, že to jinak nejde. A nemysli si, že se už dnes<br />
ovládneš. Tím spíš, pokud necháš hlad příliš postoupit. Je lépe lovit s poloprázdným žaludkem, než čekat na skutečně<br />
pořádný hlad.“<br />
„Nemusíš mi to stále připomínat,“ zavrčel.<br />
„Musím,“ stála si umíněně na svém. „Protože zase uvažuješ o tom, jak nezabít, jenže to by šlo pouze v případě, že by<br />
ses vloupal k městskému hrobníkovi.“<br />
Kan se v duchu otřásl. Představa zapáchajících mrtvol mu byla snad ještě nepříjemnější, než před proměnou.<br />
„Co takhle zkusit menší soutěž?“ navrhla a Kan se na ni zaskočeně podíval.<br />
„Soutěž?“<br />
„Jasně,“ usmála se. „Kdo zabije čistěji. Ten, co prohraje, bude muset toho druhého vykoupat, laskat a obšťastňovat<br />
celý další den.“<br />
„To znamená, že zítra budeš dělat královnu,“ opáčil. Karra mu věnovala poťouchlý úsměv.<br />
Ale když se nad tím zamyslel bez dovětku o trestu pro poraženého, nebyl to tak špatný nápad. Třeba ho to bude nutit<br />
k většímu ovládání.<br />
„Mysli rychle,“ ozvala se Karra. „Za dalším rohem je vchod do podzemí vnějšího opevnění.“<br />
„Dobrá,“ přikývl. „Budeme soutěžit, ale pokud vyhraješ, a taky to tak dopadne, tak tě vykoupu, pokud bude v čem,<br />
a budu tě laskat a milovat. To obšťastňování je podezřele nejisté slovo a vejde se do něj téměř cokoli.“<br />
„Podezíravče,“ zlobila se na oko a kousla ho do ramene.<br />
„Au!“ vyjekl. „To bylo tesákem!“<br />
„Nic jiného sis ani nezasloužil,“ opáčila a zahnula k otvoru ve zdi stoky. Předklonila se a prolezla do chodby za otvorem<br />
jako první. Kan toho hbitě zneužil a kousl ji do ocasu. Karra podrážděně zasyčela a stáhla oháňku do bezpečí.<br />
„Šetři zuby na ozbrojence,“ řekla vážně a zamířila dál chodbou, přímo k baště. Kan šel těsně za ní a spokojeně<br />
se uculoval.<br />
Ne však dlouho. Karra to zaslechla jako první a zastavila se uprostřed kroku. Kan do ní zezadu narazil a než se stihl<br />
zeptat, co se děje, položila mu dlaň na čenich. Pak to uslyšel i on. Tiché kroky přicházející z chodby za jejich zády.<br />
„Stráž nové tlupy?“ navrhl šeptem a tiše se obrátil zpět.<br />
„Ne,“ šeptla mu Karra do ucha. „Nemá boty.“<br />
Kan na nich nechápavě pohlédl, ale pak si uvědomil, že má pravdu. I boty s měkkou podrážkou vydávaly ve stokách<br />
tiché klapnutí. Tady však nic podobného neslyšel. Kromě toho, Kařře v tomhle mohl plně důvěřovat. Měla mnohem víc<br />
zkušeností než on.<br />
Zvuky kroků ztichly a v tunelu se rozhostilo ticho. Kan s Karrou stáli u zdi bez hnutí, zatajili i dech a jen uši se jim<br />
natáčely do všech směrů ve snaze zachytit další podivné zvuky.<br />
Ty se konečně ozvaly a zdálo se, že vycházejí z chodby za nejbližší zatáčkou. Ale slyšeli jen zvuky vzdalujících<br />
se kroků. Neviděli žádné teplo, které by správně měli vidět, kdyby byl neznámý tak blízko, jak se zdálo.<br />
Když kroky ještě víc zeslábly, přešla Karra k ohybu tunelu a opatrně nahlédla za roh. Chodba byla úplně prázdná.<br />
Na stěnách ani na podlaze neviděla jediný teplý otisk. Jen ve vzduchu se vznášel nový pach, který zatím ve stokách<br />
nikdy necítila. Ale měla dojem, že ho jednou nebo dvakrát cítila ve městě, ovšem nikdy mu nevěnovala pozornost právě<br />
proto, že byl příliš slabý. Takových podobných pachů cítila denně stovky a nemohla si všímat všech.<br />
Pokrčila rameny, ale nervozita ji neopustila. Všichni dlaci mají od přírody dar jisté předtuchy, kdy jim jde někdo<br />
po krku. Pomáhá jim to přežít a včas se přesunout na nová loviště. Karra své předtuše dokonale důvěřovala, protože jí<br />
mnohokrát varovala před nastraženou pastí jak v horách, tak i na cestě do Mykashe. Nyní jí mrazilo v zádech a cítila<br />
mravenčení v nohách. Správné bylo všeho nechat a co nejrychleji odtud zmizet. Uklidit se na bezpečné místo a několik<br />
nocí se držet v ústraní. Bohužel, nyní už nebyla sama a nebylo to tak jednoduché jako dřív.<br />
Vrátila se ke Kanovi.<br />
„Našla jsi něco?“<br />
„Ani stopu,“ přiznala, ale o pachu a předtuše mu neřekla nic.<br />
„Takže to asi skutečně nebyla hlídka,“ myslel nahlas. „To bys jinak viděla jejich teplo nebo cítila jejich pach.“<br />
„Nic takového tam nebylo,“ pokrčila rameny. „Možná se to sem neslo z větší dálky. Už se mi stalo, že jsem slyšela<br />
zvuky jakoby z poza rohu a pak jsem zjistila, že se ke mně nesly chodbou téměř celou míli. Podle toho, jak byly ty<br />
kroky tiché, je to docela klidně možné.“<br />
„Snad to tak bylo,“ přikývl, ale jeho sluch správně rozpoznal v jejím hlase jasné známky nejistoty a nervozity. Měli<br />
však před sebou lov a tak se rozhodl dál se nevyptávat a vyčkat, jak se věci vyvinou.<br />
„Tedy, pokračujeme?“<br />
„Pokračujeme,“ přikývla, obešla ho a zamířila do podzemí bašty.<br />
Vystoupali po schodech do přízemí bašty a opatrně vyhlíželi na ulici. Dům nemuseli ani hledat. Skutečně stál přímo<br />
proti Torkrestu a právě z něj vyšli dva muži. Kan v nich poznal jednu z dvoučlenných hlídek, které za šéfa hlídaly klid<br />
na ulicích. Bylo však vidět, že v domě nějací lidé zůstali, protože slyšeli jejich hovor a v několika oknech se svítilo.<br />
-121-
Horší než smrt<br />
„Co navrhuješ?“ zeptala se Karra.<br />
„V domě je moc živo,“ odvětil. „Když se tam objevíme, bude o nás vědět celá čtvrť. Co takhle chytit několik mužů,<br />
co chodí dovnitř a ven? Ty okolní domy bývaly prázdné.“<br />
„Jsem pro,“ souhlasila ochotně. Dostala větší hlad a pohled na lidi v ní probudil šelmu. Kan na tom byl podstatně<br />
hůř, ale zjistil, že když ji může hladit po zádech, zůstává více méně v klidu, přestože má plnou tlamu slin, sotva po ulici<br />
přejde člověk.<br />
„Dá se do těch domů dostat spodem?“ zeptal se.<br />
„Samozřejmě, pojď!“ obrátila se zpět na schody a vyrazila vpřed. Seběhnout schody do třetího podzemí, zpět<br />
do stoky a pak skrz sklep plný nepořádku do přízemí domu vedle toho obsazeného tlupou jim zabralo jen několik minut.<br />
Celou cestu běželi a Kan si bolestivě uvědomil, že se mu vybavila chuť teplé lidské krve, a že je skutečně lepší, než<br />
cokoli kdy jedl jako člověk.<br />
Opatrně sledovali pohyb na ulici a rychle zjistili, že většina mužů chodí podél vedlejšího domu a pak kolem rohu<br />
do úzké uličky. Bylo otázkou chvilky proběhnout prázdné domy a začít hlídat uličku. A nečekali dlouho. Brzy do ní<br />
vstoupila dvojice mužů, zatímco ulička jinak zůstala zcela prázdná.<br />
Muži měli smůlu hned dvakrát. Nejenže byla ulička prázdná a tvořili tak dokonalý cíl, ale navíc v nich Kan poznal<br />
dvojici, se kterou měl mnoho potíží a nad kterou šéf držel ochrannou ruku, takže jí měl plné zuby. Než se Karra rozhodla,<br />
kterého si vybere, proskočil Kan oknem a dopadl přímo na ty dva venku. Neměli čas začít se bránit. Ostré drápy jim<br />
projely hrdly jako nože a jediné sevření prstů stačilo, aby jim Kan zlomil vazy. Karra jen překvapeně zamrkala.<br />
Kan se rychle postavil, chytil obě těla a jedno po druhém prohodil oknem do domu. Nakonec jím proskočil sám. Celá<br />
akce netrvala déle než několik vteřin a hluku při ní nevzniklo ani tolik, aby se vyplašily krysy, pobíhající ve stejné ulici<br />
jen o dům dál.<br />
„Dobrý,“ vydechla tiše, když byl opět uvnitř. Objal ji a několikrát ji kousl do krku.<br />
„Jak je?“ zeptala se a raději začala tiše broukat. Kan ji k sobě přitiskl a hned jí vysvětlil, že tihle dva to u něj měli<br />
schované několik měsíců. Nerozšiřoval se za co a Kařře to bylo srdečně jedno. Hlavní bylo, že Kan si z jejich smrti nedělá<br />
příliš těžkou hlavu.<br />
Odtáhli obě těla hlouběji do domu a Kan neodolal, aby ze svého něco nesnědl. Pak se však vrátili k oknům do uličky.<br />
Právě v čas, aby viděli, jak do ulice vstupuje čtveřice mužů. Karra pohlédla na Kana, který je pečlivě sledoval. Pak pomalu<br />
přikývl. Také tihle patřili k šéfově ostraze. To samo o sobě stačilo, aby pro něho jejich životy příliš neznamenaly.<br />
Počkali, až muži jdoucí v řadě jeden za sebou, dojdou k nim a zaútočili oba současně. Pozorovatel, který by věděl,<br />
jak probíhal boj na Seddově území, by měl neodbytný pocit, že se historie opakuje. Drakodlaci totiž využili toho,<br />
že muži šli podél zdi a tedy v dosahu jejich rukou. Chytit je pod krkem, zapřít se jednou nohou o zeď a vtáhnout je<br />
do domu bylo otázkou zlomku vteřiny, stejně jako zlomení vazu.<br />
„Mně budou stačit dva,“ prohlásila pak Karra tiše, když odnesli čtveřici k prvním dvěma mrtvým.<br />
„Ale já nevím, kolik jich potřebuji,“ přiznal se Kan zaraženě a neustále se olizoval. Tělo ho nutilo, aby přestal ztrácet<br />
čas a dal se do jídla, a vyhrožovalo mu, že pokud to neudělá hned teď, zařídí se po svém. Karra viděla v jakém je stavu<br />
a pohladila ho po zádech.<br />
„Dej mi stranou dva a pak se uvidí,“ zašeptala mu jemně do ucha a pak s úsměvem sledovala, jak se Kan vrhl na jídlo.<br />
Skutečně dva muže odložil stranou a pak se zakousl do třetího. Drakodlak v něm řval radostí a nutil ho, aby z těla trhal<br />
větší kusy, ale Kan se postavil na odpor a obíral muže poměrně pomalu. Karra ho proto po očku sledovala a stále<br />
se usmívala. Na druhou noc to bylo něco nevídaného. Moc dlouho to ovšem Kan nevydržel. Chuť krve a čerstvého lidského<br />
masa udělala své. Na druhé tělo se vrhl jako smyslů zbavený a mizelo v něm doslova před očima. Karra si povzdechla,<br />
ale přitom se stále tvářila velice spokojeně. Kdyby její druh dělal takové pokroky každou noc, pak by se během<br />
dalších dvou týdnů ovládal jako ona po dvou měsících.<br />
Opět se opakovalo, že Kan dojedl dříve než Karra. Nyní ale nepřistoupil ke své družce a nemazlil se s ní, ale nejprve<br />
se došel podívat k oknům do uličky. Všechno viděl mnohem ostřeji, jen navíc jako by zastřené rudou záclonou. Dokázal<br />
uvažovat o tom, koho snědl, ale nedokázal k sobě cítit odpor. Také věděl, že chce uličku především zkontrolovat, aby<br />
jim někdo nevpadl do zad, protože sídlo nové tlupy bylo doslova za rohem.<br />
Oknem ale zahlédl nějakou postavu. Skrčil se a vplížil se mezi dvě okna. Venku byla téměř tma a do domu nebylo<br />
vidět, přesto neriskoval. Postava venku mu byla podivně známá a cítil, že se má mít na pozoru. A instinkt, který tolikrát<br />
zachránil jeho družku, nezklamal ani jeho. Z větší blízkosti poznal, že se jedná o jednoho z hrdinů z krčmy U umrlce.<br />
Jediný pohled na jeho zbraň mu prozradil, že je na dlaky dokonale připraven. Každý dlak pozná stříbro na několik kroků,<br />
protože se kolem něj drží slabá záře. Lidé ji nevidí, ale dlaci ano a nemusí se jednat o čisté stříbro. Hrdina venku<br />
měl buď ocelovou čepel zdobenou stříbrem, nebo si nechal vyrobit meč z nějaké slitiny stříbra přímo na zakázku proti<br />
dlakům. Každopádně, ať už byla zbraň vyrobena jakýmkoli postupem, její čepel chladně světélkovala a varovala Kana,<br />
že tady končí všechna legrace.<br />
Najednou byl šťastný, že zabil ty muže předtím, protože nemá zdaleka takový hlad jako v Torkrestu a může uvažovat.<br />
Rozhodl se nechat hrdinu být a jen ho sledovat.<br />
-122-
Zdeněk Jukl<br />
Hrdina však v uličce otálel a dokonce si s velkým zájmem prohlížel dům, ve kterém se oba drakodlaci skrývali. Pak<br />
se však v ulici objevila trojice mužů a zamířila přímo k němu.<br />
„Co tady hledáš, barbare?!“ křikl na něj jeden z nově příchozích. Kan zapátral v paměti, ale tenhle hlas neznal.<br />
Pokud jeho majitel patřil k nové tlupě, vstoupil do ní přímo z ulice.<br />
„Mám tu práci,“ zavrčel hrdina.<br />
„Copak tu jsou hory? Padej odtud, tady si to ohlídáme sami!“ ozval se stejný hlas a Kan navíc zaslechl zvuky svědčící<br />
o vytahování mečů z pouzder.<br />
Hrdina chvíli mlčky sledoval trojici před sebou a pak se podíval na dům, ze kterého je sledoval Kan.<br />
„Když mi dáte deset zlatých,“ začal hrdina, „povím vám, co tu mám za práci.“<br />
„Co je nám po tom, dekuj se odtud!“ houkl opět neznámý hlas.<br />
„Tak pět, na pivo,“ odvětil hrdina klidně. „Škodný na tom nebudete.“<br />
„Řek sem, táhni,“ zavrčel znovu hlas, ale navíc se ozval další. Ani ten ale Kan neznal a navíc jeho majitel stál tak,<br />
že na něj drakodlak neviděl.<br />
„Moment, dám mu je a on nám poví, co tu chce. Sebrat mu je můžeme vždycky.“<br />
Kan se usmál, protože tím se mluvčí projevil jako dokonalý zelenáč. Myslet si, že profesionálnímu hrdinovi sebere<br />
peníze, dokonce kdykoli si zamane…, to může jen skutečný idiot.<br />
Ozvalo se cinkání mincí a hrdina spokojeně sevřel pěst se zlatem.<br />
„V tomhle domě,“ ukázal mečem na ten, kde hodovali drakodlaci, „je prý pokladna šéfa téhle čtvrti, co ho včera<br />
v noci něco zabilo. Myslel jsem, že bych se po ní podíval, ale když vidím, jak pečlivě si to tady střežíte, raději se spokojím<br />
s pěti zlatými a přenechám ji vám.“<br />
„To bychom ti taky radili!“ houkl na něj první mluvčí a hrdina se s úsměvem a kývnutím hlavy odporoučel.<br />
„Chlapi, jdem si pro prachy!“ zavelel hlas a trojice vlezla do domu okny. Kan nevěřil vlastním očím. Nejenže na tu<br />
průhlednou pohádku skočili, ale ani si nevzali louče nebo jiné světlo! V domě byla tma jako v hrobce a mohl tu vidět<br />
skutečně jen dlak nebo jiná šelma, či netopýr. Trojici také hned došlo, že se chovají jako pitomci a zamířili zpět<br />
k oknům, aby se u vnějšího opevnění dovybavili. Ale teď před sebou měli Kana a za sebou Karru, která slyšela nějaký<br />
hluk a plížila se k nim těsně při zemi. Oči měla přivřené tak, že z nich zbývala jen slabounká rudá nitka, ale to jí nevadilo.<br />
Trojice vydávala tolik tepla, že je viděla i se zavřenýma očima a věděla, že podlaha místnosti je relativně prostá<br />
všech větších překážek. Kan to všechno viděl, třebaže měl sám oči téměř zavřené, jak mu velely dědičné drakodlačí<br />
zkušenosti, přenášené společně s nákazou.<br />
Drakodlaci zaútočili společně. Muži zemřeli rychle a tiše, protože útok směřoval na jejich hrdla, tak jako v předchozích<br />
případech. Kan, stále ještě neschopen cítit k sobě odpor za zabíjení pro jídlo, si řekl, že nyní se mu to povedlo<br />
mnohem čistěji.<br />
Sotva tři těla dopadla na podlahu, proletěla oknem zapálená louč a jasně osvětlila celou místnost. Drakodlaci vztekle<br />
zavrčeli a obrátili se k oknům. Za jedním z nich stál hrdina s kuší v ruce.<br />
Chvíli bylo naprosté ticho, kdy se ani jeden z těch tří nepohnul. Hrdina proto, že nečekal dva dlaky, a už vůbec ne<br />
drakodlaky, a dlaci proto, že viděli stříbrný hrot na konci šípu.<br />
„Uděláme dohodu,“ pronesl potom hrdina vážným hlasem. „Pomlčím o tom, co jsem viděl a vy dva se zdejchnete<br />
z města, souhlas?“<br />
„A když ne?“ zavrčel Kan. Hrdina se na něj podíval a zamyšleně se zamračil. Kan ztuhl. Nikdy nepovažoval hrdiny<br />
za příliš inteligentní jedince, ale nyní poznal, že tenhle probírá paměť a pátrá, kde už ten hlas slyšel.<br />
„Pak o vás povím všem hrdinům ve městě,“ odpověděl ještě o něco pomaleji. „Zabít drakodlaka je způsob, jak se stát<br />
nesmrtelným. Takže nabízím dohodu.“<br />
„Nabízíš, protože máš jen jeden šíp,“ zavrčela Karra. Přestože ji v lidské podobě několikrát u Umrlce potkal, její hlas<br />
neznal, takže na ni jen krátce pohlédl.<br />
„Ale jednoho z vás to bude stát život. Takový pěkný pár. Drakodlaci jsou vzácní, ani jeden z vás jistě nechce zůstat<br />
zbytek života sám, nebo snad ano?“<br />
Po krátkém tichu pokračoval.<br />
„Vidím, že si rozumíme. Aby bylo jasno, nikdo mi za vás dva nic nezaplatil. Šel jsem náhodou kolem, a když někomu<br />
povím, co jsem viděl, neuvěří mi to. Zadarmo nepracuju a blázna ze sebe taky neudělám. Jděte si po svých, ale<br />
nikdy mi nevstupujte do cesty. Rychle byste zjistili, že mám velice tuhé maso, které se špatně tráví.“<br />
S tím se otočil a zmizel v uličce. Kan okamžitě uhasil louči tak, že na ni hodil jedno z těl. Karra naopak přiskočila<br />
k oknu a sledovala hrdinu. Odcházel pohodovým krokem středem uličky a na jejím konci odbočil směrem jako by<br />
k Umrlci. Kuši měl po celou dobu v ruce a Karra nepochybovala, že by se stihl otočit a vystřelit dříve, než by k němu<br />
doběhla na poloviční vzdálenost.<br />
„Hernajs, ten měl nervy,“ zavrčel Kan.<br />
„Houby,“ odsekla Karra, „měl nahnáno, protože jsme byli dva a on čekal jen jednoho. Asi jsi nechal na dlažbě škrábance<br />
od drápů a on si jich všiml. Nejspíš čekal vlkodlaka, ale pohled na nás ho rozhodil.“ Došla ke svému druhovi<br />
a postavila se proti němu.<br />
-123-
Horší než smrt<br />
„Jak je?“<br />
„Celkem to jde.“<br />
„Musíš jíst hned teď?“<br />
„Hned teď ne, ale moc dlouho to nevydržím.“<br />
„V pořádku, já mám pro dnešek dost a snad vydržím i zítra. Ti tři jsou tvoji, ale odneseme je do stoky, stejně jako<br />
kosti po těch šesti.“<br />
Souhlasil. Odnosili nejprve kosti a pak poslední mrtvé. Ve stoce se na ně Kan vrhl a nyní si je nešetřil. Věděl, že pospíchají,<br />
a že ten hrdina venku možná nedodrží slovo a přivede si posilu. Karra ho však ujistila, že do stok se neodváží,<br />
protože křivolaké, dokonale temné tunely, jsou velice špatným prostorem pro boj s jakýmkoli dlakem a hrdinové to moc<br />
dobře vědí.<br />
Vraceli se k šéfovu domu pro jeho poklad. Kana pálila žáha a neustále říhal, protože ty tři polykal téměř bez žvýkání<br />
a žaludek mu to nyní vyčítal. Karra ho držela kolem pasu a tiše mu broukala v naději, že až ustoupí opojení krví, bude<br />
mít menší výčitky. Jenže opojení ustoupilo a Kan se nesesypal. Nebo ne tak jako včera. Dřepl si ke zdi u pokladu, položil<br />
si hlavu do dlaní a hleděl na Karru. Ta si dřepla proti němu, položila mu dlaně na ramena a svým čenichem se dotýkala<br />
jeho.<br />
„Nešlo to jinak,“ pronesl konečně Kan rozhodně. „S těmi bych nemohl cítit soucit ani jako člověk. Neměli v sobě<br />
kousek šermířské cti. Tahle tlupa bude okrádat ty nejchudší v téhle čtvrti.“<br />
Karra se mile usmála a začala mu olizovat zakrvácený obličej a ruce. Kan se přitom ani nehnul, dokud před ním nesklonila<br />
hlavu. Pak se natáhl a začal jí mazlivě otírat nozdry o vlasy. Karra pomalu zvedla hlavu a nastavila tvář. Naklonil<br />
se ještě víc a jemně ji kousl do brady. Karra mu to okamžitě oplatila. S uspokojením viděla, že se Kan usmál. Jeho<br />
oči však zůstaly smutné.<br />
A přesně v té chvíli si oba uvědomili, že v chodbě nejsou sami.<br />
„Pomalu si stoupněte a žádný blbosti,“ ozvalo se z výklenku pod poklopem sklepa šéfova domu.<br />
Karra se ohlédla, ale zprvu nic neviděla. Až po chvilce se temnota pohnula a vyloupla se z ní postava v tmavém<br />
plášti. V každé ruce držela jednu malou, avšak dvojitou kuši. Dvě nezávislá lučiště na jedné pažbě, v každé po jednom<br />
stříbrném šípu. Na těch několik kroků by neminul ani slepý.<br />
Drakodlaci se rozhodli poslechnout a velmi pomalu se zvedli. Hned poznali, že útočník nebude obyčejný člověk.<br />
Na to byl příliš vysoký a mohutný a ruce svírající kuše příliš chlupaté.<br />
„Držte pracky tak, abych na ně viděl. Uděláte jediný pohyb bez mého pokynu a…“<br />
Na chvíli se chodbou rozhostilo naprosté ticho. Hrozba stříbrných šípů byla tak účinná, že se drakodlaci neodvážili<br />
ani vycenit zuby.<br />
„Každý z vás mi dluží deset tisíc zlatých, neřádi,“ promluvil konečně útočník a oba svým prohlášením zaskočil.<br />
„Cože?“ uklouzlo Kanovi dříve, než se stihl ovládnout.<br />
„Měl jsem na vás dva smlouvu se šéfem,“ pokračoval neznámý. „Dalo mi dost práce najít vás pod celnicí a zjistit, co<br />
a jak. Když se šéf dozvěděl, že jsi přežil útok na věž, a že ses dokonce spřáhl s dlačicí, chytil ho amok. Výslovně mi přikázal,<br />
abych mu donesl vaše hlavy. Ale vám to nestačilo a nějak jste dokázali vyrobit z člověka dalšího zatraceného drakodlaka!<br />
Myslel jsem si, že pláchnete z města, jakmile to půjde a čekal jsem ve vnějším opevnění, ale vy dva jste<br />
se rozhodli zabít šéfa a než jsem zjistil, o co vám jde, bylo příliš pozdě.“<br />
Karra ho podezíravě sledovala a pečlivě větřila. Konečně poznala ten podivně známý pach, který se kolem nich<br />
vznášel.<br />
„Ty jsi Ahuth, že jo?“ prohlásila s ledovou jistotou a s neznámým její slova trhla.<br />
„Ovšem že jsi,“ pokračovala, když viděla, jak ho zaskočila. „Renegát, odpadlík, dlak, který začal lovit dlaky<br />
za peníze,“ odplivla si.<br />
„Ale dlak proti dlakovi přece nikdy nepůjde?“ divil se Kan. „Sama jsi to říkala.“<br />
„Tak tady vidíš jediného dlaka na světě, který ti půjde po krku klidně i za měďák,“ opáčila opovržlivě.<br />
„Drž tlamu!“ okřikl ji Ahuth.<br />
„Proč?“ opáčila vztekle. „Stejně nás zabiješ, tak co. Kdyby ti šlo o peníze, vezmeš si je sám z těch vaků támhle. Sledoval<br />
jsi nás, tak jistě víš, odkud pocházejí. Čekal jsi tu na nás, abys nás zabil. Nejspíš stejně jako toho vlkodlaka<br />
ve vnějším opevnění dnes odpoledne, je to tak? Ty prostě nenávidíš všechny dlaky, jen proto, že jsi jedním z nás!“<br />
„Ještě slovo…,“ zavrčel Ahuth temně.<br />
„Poslouchej,“ ozval se Kan, „ty jsi vlkodlak, že ano? A někde ses musel pěkně namočit, protože já cítím smrad, jako<br />
když se otevře žumpa.“<br />
„Chtěl jsi říct pomočit,“ opravila svého druha Karra a v obličeji se jí objevil opovržlivý výraz.<br />
„Zapomněli jste na kuše?!“ zařval Ahuth.<br />
„Nezapomněli,“ odsekla Karra.<br />
„Krásné kousky,“ kývl hlavou Kan. „Radost pohledět a mně to můžeš věřit, vyznám se v nich. Ale docela mě překvapuje,<br />
že je máš v tlapách právě ty.“<br />
-124-
Zdeněk Jukl<br />
„Proč?“ nezdržel se Ahuth otázky.<br />
„Všichni řemeslníci o nich říkají, že se dělají pro ženské a sraby, protože skutečný bojovník si vystačí s jednou střelou.“<br />
Ahuthovi pod kápí zahořely oči.<br />
„Vážně se to říká?“ zeptala se Karra.<br />
„Určitě,“ ujistil ji. „Sám jsem si ji chtěl koupit, protože mě fascinoval její mechanismus, ale když jsem se dozvěděl<br />
tohle, rychle jsem si to rozmyslel. Jeden musí myslet na to, co si o něm myslí jeho okolí. Bez úcty nejsi nic,<br />
i kdybys…“<br />
„Ticho!!“ zaječel Ahuth.<br />
„Pravda bolí,“ rýpla si Karra.<br />
Bylo slyšet, jak Ahuth zhluboka oddechuje. A pak udělal drobnou chybu. Drakodlaci však chyby neodpouštějí. Tím<br />
spíš, když je udělá ten, kdo jim usiluje o život. Na okamžik mu poklesly ruce se zbraněmi.<br />
Karra se pohnula rychleji než podrážděná kobra. Od Ahutha ji dělila jen šířka stoky a to pro ni byly sotva dva kroky.<br />
Než se Ahuth zmohl na obranu, vyrazila mu kuši z tlapy a o druhou se jen s nepatrným zpožděním postaral Kan. Zbraně<br />
dopadly na podlahu a nárazem spustily. Ale jejich střely neškodně zmizely kdesi ve stoce.<br />
Drakodlaci Ahutha okamžitě chytili za ruce a oba současně mu je zkroutili, takže zařval bolestí a klesl na kolena neschopen<br />
jediného pohybu.<br />
„Tak zmetku prašivá,“ vrčela Karra a oči jí rudě plály. „Teď si spolu trochu užijeme!“<br />
„Co s ním uděláme?“ usmál se krutě Kan. „Roztrhneme ho jako hada, nebo mu věnujeme trochu stříbra ze šéfova<br />
pokladu, aby nebyl škodný, když nás nedostal?“<br />
Dál se však ve svých plánech nedostali. Ahuth přece jen nebyl tak hloupý, aby si neponechal zadní vrátka. Cosi dopadlo<br />
na podlahu a ozval se zvuk tříštěného skla. Okamžitě se kolem nich zvedl hustý dým, který drakodlaky dráždil<br />
ke kašli a pláči. Pustili vlkodlaka a dali se na ústup. Ahuth, zvyklý na tento nouzový prostředek poslední záchrany,<br />
se hbitě zvedl na nohy a utekl. Než se dým rozptýlil a drakodlaci přestali lapat po dechu a otírat si oči, byl dobrou míli<br />
daleko.<br />
„Čert ho vem, plesnivce,“ mávla rukou Karra.<br />
„Myslíš, že se tak snadno vzdá dvaceti tisíc zlatých?“ pochyboval Kan.<br />
„Je to krysa,“ opáčila. „A stejně mu je nemá kdo zaplatit.“<br />
„Ale i krysa umí kousnout, když na to přijde.“<br />
„Povíme o něm všem dlakům. Jistě o něm nevědí, jinak by se tu neprocházel, jako kdyby mu to tu patřilo. Jakmile<br />
se rozkřikne, že je ve městě, pustí se za ním všechny smečky, to mi věř.“<br />
„Jsem rozhodně pro,“ přikývl Kan. „Přece jen budu klidnější, když ho bude zaměstnávat něco jiného, než vymýšlení<br />
plánů, jak se nám pomstít. Vypadá jako přesně takový typ, co se bojí otevřeného boje, ale bodnout tě mezi lopatky mu<br />
nečinní žádné potíže.“<br />
„Dáme si pozor,“ opáčila.<br />
„Jen aby, dnes nás pěkně převezl.“<br />
Karra vztekle zafuněla. „Přestaň vymýšlet co by kdyby a pojď.<br />
Pobrat celý šéfův poklad najednou nebylo nic snadného, ale poradili si. Byl to Kan, kdo nesl všechno stříbro. Odmítl,<br />
aby se s ním táhla Karra a nedovolil jí, aby se k němu byť jen přiblížila. Stříbro však na dlaky působí i bez přímého doteku,<br />
takže se Kanovi nešlo nijak snadno. Udělal vždy jen několik desítek kroků a musel si na chvíli odpočinout. Karra<br />
se mu několikrát pokoušela stříbro vzít a dát mu zlato, ale nepochodila. Tak na něj alespoň broukala a dotýkala se ho,<br />
aby mu dodala sílu. Přitom však neustále hlídala, aby se k nim nemohl Ahuth ani přiblížit. Kan měl od stříbra otupělé<br />
všechny smysly, takže jejich bezpečí záviselo na jejích smyslech a instinktech.<br />
Konečně se vrátili pod krčmu. Stříbro s částí zlata, od oka na dorovnání ceny obou dílů pokladu, nechali ve stoce,<br />
odebrali si něco málo zlata pro sebe, protože jeden nikdy neví, co ho v budoucnu čeká, a se zbytkem vylezli do krčmy.<br />
Už na chodbě slyšeli, že je v lokále dost rušno. Sotva však prošli dveřmi, rozhostilo se naprosté ticho.<br />
Karra se ani nedivila, protože na Kanovi bylo na první pohled vidět, že byl na lovu, a že to byl lov úspěšný. Dělala<br />
sice co mohla a obličej měl úplně čistý, ale ruce a drápy už dopadly hůř a bederní rouška vypadala jako řezníkova pracovní<br />
zástěra na konci perného dne.<br />
Lokál byl plný, protože uběhla delší doba a stálí zákazníci se již dávno usadili na svých místech. Ale u jednoho stolu<br />
seděla čtveřice mohutnějších vlkodlaků. Od tohoto stolu se držela Arkash co nejdál, protože za ním seděl i její otec<br />
a vztekle sledoval svou dceru a jejího druha. Nemohl sice nic podniknout, ale mohl alespoň dávat najevo svůj nesouhlas.<br />
„Máte to?“ houkl vztekle na Kana a Karru a příliš pozdě si uvědomil, že svou zlobu namířil tím nejhorším směrem.<br />
Kanovi zahořely oči a Karra sledovala vlkodlaka jako had žábu.<br />
„Jo,“ usekl Kan, kterému po vlkodlačím přivítání opět vystoupaly žaludeční šťávy do krku a popálily mu tlamu. Obloukem<br />
hodil pytel se zlatem na stůl, jen to zadunělo.<br />
-125-
Horší než smrt<br />
„Je to část šéfova pokladu. Doufali jsme, že si ji smečky mezi sebou rozdělí a trochu si tak usnadní život v tomhle<br />
městě.“ Podíval se na vlkodlaka, který vypadal dost zaraženě.<br />
„Nyní mám ovšem pocit,“ dodával, „že to nebyl tak dobrý nápad. Ale už jsme to sem přinesli a zpět se s tím tahat nebudeme.<br />
Užijte si to ve zdraví a nepokousejte se při dělení.“<br />
S tím se obrátil, vzal Karru kolem pasu a společně zamířili do chodby a pryč od nepříjemných vůdců smeček. Karra<br />
se však ještě na chvilku obrátila do lokálu.<br />
„Ve stoce jsme narazili na Ahutha. Šel sice výslovně po nás dvou, ale protože neuspěl, mohl by si klidně najít jiný<br />
cíl. Navíc se nám téměř přiznal, že má drápy ve smrti toho vlkodlaka ve vnějším opevnění dnes odpoledne.“<br />
Její zpráva měla na přítomné stejný účinek jako kdyby je vévoda pozval do paláce na zahradní slavnost. Karra<br />
se spokojeně obrátila a společně s Kanem opustili lokál. Na konci chodby je však doběhla Arkash.<br />
„Prosím, vraťte se,“ naléhala. „Otec proti vám nic nemá, on jen nesouhlasí s mou volbou Ridarha jako životního<br />
druha.“<br />
„Rozdělit si pytel peněz snad umí, ne?“ mračil se Kan.<br />
„Mám obavu, aby se u toho neporvali,“ přiznala se Arkash. „Zlato nikdy nikomu nic dobrého nepřineslo.“<br />
„Záleží na tom,“ ozvala se Karra, „kdo to zlato vlastní. Vůdcové smeček tu jsou od toho, aby rozhodovali, co je pro<br />
jejich poddané dobré, a co ne. My jsme jen chtěli potrestat tlupu a zajistit její rychlejší rozpad. Vzali jsme si část zlata<br />
pro sebe, ale zbylo ho příliš mnoho. O vlkodlacích se ví, že ve městě třou bídu s nouzí a ještě se musí neustále ohlížet.<br />
Tohle vám mělo usnadnit několik dalších let. Hlavně při nákupu léků proti stříbru a při podpoře vlkodlaků, kteří právě<br />
přišli do města. Jak s tím ale nakonec naložíte, to je vaše věc. My odcházíme z města a nějaký čas se tu neobjevíme.“<br />
Arkash se zatvářila smutně. To se již vedle ní objevil Ridarh, který do té doby stál za nimi a tiše poslouchal. Vzal ji<br />
kolem ramen a políbil do srsti na tváři.<br />
„Nehádají se,“ řekl spíš ke své družce, než k drakodlakům. „Vysypali obsah pytle a dělí ho rovným dílem mezi smečky<br />
a ostatní. Je toho tolik, že si vlastně nikdo nedovede představit, co s tím mají dělat. Nikdo neměl ani tušení, jaký<br />
poklad šéf shromáždil.“<br />
„Vyřiď jim, co jsi slyšel,“ odvětil Kan smířlivě. „My už musíme jít. Ale zase se uvidíme. Moc daleko od města nemířeno<br />
nemáme.“<br />
Do toho se otevřely dveře do lokálu a objevil se jeden z vůdců smeček. S vážným výrazem ve tváři přišel ke skupině<br />
a kývl drakodlakům na pozdrav.<br />
„Posílají mě ostatní,“ začal hlubokým a vyrovnaným hlasem svědčícím o dlouhé praxi v pozici vůdce smečky. „Mám<br />
se omluvit za nedůstojné přivítání, kterého se vám dostalo a poděkovat za všechno to zlato. Smečky ho plně využijí<br />
a alespoň ta moje v dobrém.“<br />
Znovu kývl hlavou, tentokrát na znamení díků. Kan s Karrou mu kývnutí oplatili a drakodlak se viditelně uklidnil.<br />
„A pak bych vám rád předal tohle,“ pokračoval vlkodlak a zalovil v měšci u pasu. Vytáhl svazeček bylinek a podal<br />
ho Kanovi.<br />
„K čemu to je dobré?“ divil se Kan, ale bylinky si vzal.<br />
„I já při jídle dost hltám,“ usmál se vlkodlak, „takže poznám, když je někomu špatně od žaludku a pálí ho žáha. Hoď<br />
špetku do vroucí vody, nech louhovat, až se voda zabarví do ruda, a pak to vypij.“<br />
Kan udiveně hleděl na bylinky v dlani, ale pak se znovu vlkodlakovi poklonil a strčil je do tašvice.<br />
„Děkuji mnohokrát,“ pronesl. „Myslím, že několik dalších týdnů to bude velice užitečné.“<br />
„Až ti dojdou, zkus se poptat na trhu po Korolanově květu, tak se ta bylina jmenuje. Lidé ji dávají do omáček pro<br />
zlepšení chuti, ale na nás působí trochu jinak.“ Mrkl na Kana jedním okem jako starý známý.<br />
„A málem bych zapomněl,“ pronesl, když se začal obracet zpět k lokálu. „Jak jste to mysleli s Ahuthem? Skutečně<br />
se potlouká po městě?“<br />
„Byl to on,“ potvrdila svá slova Karra a Kan mlčky přikývl. Pak mu vypověděli události ve stoce pod šéfovým domem.<br />
„Musím uznat,“ pokýval vlkodlak hlavou, „že má nervy, to zase ano. Ale nebudou mu moc platné. Už vyrazili poslové<br />
k ostatním smečkám. Do hodiny mu bude tohle město těsnější než stříbrný důl.“<br />
„Možná má u sebe další stříbrné šípy, ačkoli po dnešku nechápu, jak je u sebe může nosit,“ varoval ho Kan.<br />
„Renegáti jsou proti stříbru odolnější,“ vysvětloval mu vlkodlak. „Nemohou se ho sice dotknout, stejně jako my, ale<br />
mohou ho nosit u sebe, například v koženém pouzdře. A pokud měl kožené rukavice, mohl se šípů dotýkat a používat je<br />
bez nejmenších obtíží. Ale ty kuše jste mu přece vzali, ne?“<br />
„Zůstaly ležet ve stoce,“ přiznala Karra zaraženě.<br />
„Pošlu pro ně naše nejlepší bojovníky se zásobou léku proti stříbru,“ zamračil se vlkodlak. „Jsou příliš nebezpečné,<br />
než abychom je tam mohli nechat jen tak ležet.“<br />
Pak jim kývl na rozloučenou a vrátil se do lokálu. Arkash, nyní úplně uklidněná, jim ještě jednou poděkovala a pak<br />
spolu s Ridarhem zamířila zpět za pracovními povinnostmi.<br />
Drakodlaci sestoupili do stoky, kde Kan s povzdechem zvedl pytle se stříbrem, zatímco Karra chvíli pečlivě větřila<br />
a naslouchala. Až pak se chopila tlumoku s jejich věcmi.<br />
-126-
Zdeněk Jukl<br />
Ke statku to bylo dál než k šéfovu domu, takže Kan musel odpočívat vícekrát. Ještě před polovinou cesty měl sto<br />
chutí zahodit stříbro do nějaké díry, ale nakonec se přemohl a dotáhl ho až k vlčím lidem.<br />
Karra šla před ním a tak jako první vstoupila do síně, kde se odehrál obřad. V síni byla jen Lafi. Klečela na kožešině<br />
před oltářem, oči zavřené a ruce položené na kolenou dlaněmi vzhůru. Slyšela ale jejich kroky. Když se zastavili,<br />
otevřela oči a obrátila k nim hlavu. Dlouze si prohlédla Kana od hlavy k patě a neušla jí jizva na břiše, která, protože<br />
mu ji způsobilo stříbro, mu zůstane po zbytek života, ani skvrny od krve.<br />
„Jak vidím,“ řekla pomalu, „je z vás velice pěkný pár.“<br />
„Však mám po boku nejkrásnější drakodlačici na světě,“ odvětil Kan, odložil pytel ke zdi a vzal Karru kolem pasu.<br />
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se Lafi. „Tedy, kromě koupele, hádám?“<br />
„Chtěli jsme se zeptat,“ začala Karra trochu nejistě, „zda stále platí tvá nabídka o našem zůstání tady.“<br />
„Ovšem,“ přikývla vlčice.<br />
„A ty tři nové páry, už jste je poslali na pastviny?“<br />
„Vyrazí po půlnoci ve vlčích podobách.“<br />
„Pokud jdou na jednu pastvinu, mohli bychom jít s nimi?“<br />
Lafi se pousmála. „Původně jsem s nimi chtěla poslat jiný, starší pár, ale budu jen ráda, když s nimi půjdete vy dva.<br />
Při péči o zvířata si vás neumím představit, ale jako ochrana pastviny budete užiteční jako málokdo.“<br />
„Takže můžeme?“ ujišťovala se Karra.<br />
„Ovšem, můžete,“ přikývla Lafi. „A nyní jděte do svého pokoje, pošlu je za vámi, až přijdou. Vykoupat se můžete<br />
na konci chodby, ale ty to tu znáš a víš, co a jak. Máte tak dvě hodiny. Co jste to vlastně přinesli?“<br />
„Část šéfova pokladu, jako poděkování za pomoc a také odškodnění do budoucna, kdybychom smečce přivodili nějaké<br />
potíže,“ odpověděl Kan.<br />
Lafi pozvedla obočí a zadívala se na pytel.<br />
„Můžete ho vzít k sobě? Pak se o tom pobavíme.“<br />
„A nemohl by zůstat tady?“ podíval se na ni Kan útrpně. „Je v něm stříbro a stálo mě hodně sil, donést ho až sem.“<br />
„Ach tak.“ Vlčici po tváři přelétl výraz překvapení a obdivu. „V tom případě ho tu samozřejmě nechte.“ Pak se obrátila<br />
zpět k oltáři a zavřela oči. Hned je však znovu otevřela.<br />
„Když jsme u zavazadel, někdo tu pro vás něco nechal,“ kývla hlavou ke stolku u dveří vedoucích na chodbu s pokoji<br />
jednotlivých vlků. Ležel na něm tenký, podlouhlý balíček zabalený do kůže.<br />
„Kdo to přinesl?“ zajímala se Karra jako první a vykročila ke stolu.<br />
„Prý nějaký vlkodlak,“ odvětila Lafi. „Přebíral to jeden vlk u brány. Vlkodlak měl na spěch, ale prý stačí říct, že je to<br />
z krčmy a vy už budete vědět.“<br />
„Tušíme,“ přikývla Karra, ale v duchu se jí objevila nejistota. Co bylo tak důležité, že by vůdcové smeček nebo Ridarh,<br />
posílali spěšného posla napříč čtvrtí? Navíc skutečně spěšného, protože cesta stokami byla výrazně kratší, než ulicemi<br />
města.<br />
Došla ke stolku a natáhla k balíčku ruku. Sotva se její dlaň ocitla píď nad ním, začala jí brnět ruka. Okamžitě poznala,<br />
že balíček obsahuje stříbro. Zaváhala však skutečně jen na chvilku a pak balíček uchopila. Když se obracela zpět<br />
do místnosti, snažila se tvářit co nejklidněji, ale Kanovi stačil jediný pohled na napjaté svaly a pochopil, co se děje.<br />
„Asi jsem něco zapomněl a hospodský mi to poslal,“ udeřil se dlaní do čela v dokonalém napodobení záblesku<br />
paměti. Hned na to sebral Kařře balíček z ruky a drakodlačice se pro jednou vůbec nebránila.<br />
„Půjdeme do pokoje,“ pronesl pak Kan k Lafi a vzal Karru kolem pasu. „Byl to docela dlouhý večer.“<br />
Jak odcházeli, otáčela za nimi Lafi hlavu a zamyšleně vraštila obočí. Nebyla dlak a neznala všechna jejich gesta, výrazy<br />
a postavení těl, ale přesto si byla dokonale jistá, že s balíčkem není něco v pořádku. Služba bohu ovšem byla<br />
přednější a tak se opět obrátila čelem k oltáři, zavřela oči a soustředila se.<br />
Drakodlaci tiše přešli síň a zamířili do pokoje. Cestu znala jen Karra, takže se Kan nechal vést.<br />
Sotva vešli do místnosti, hodil Kan balíček na podlahu a Karra zavřela a zajistila dveře. Kan si obalil ruce kožešinami<br />
z lůžka a pak velmi nemotorně balíček rozbalil. Našli v něm dva stříbrné šípy, naprosto stejné, jako ty, kterými je<br />
chtěl zastřelit Ahuth, a chomáč tmavých chlupů. Pach, který je udeřil do nozder, poznali okamžitě.<br />
„Krysa,“ zavrčela tiše Karra.<br />
„Touhle dobou je jistě daleko od města,“ pronesl Kan zamyšleně. Vytěsnil z hlavy myšlení drakodlaka a vrátil<br />
ke svému původnímu. Chápal Ahuthovy kroky. Vlkodlak okamžitě poznal, že Karra s Kanem na něj poštvou všechny<br />
městské smečky a neztrácel čas. Běžel rovnou do statku, nechal jim varování, aby se před ním měli v budoucnu na pozoru<br />
a pak se co nejrychleji ztratil. Smečkám bude trvat několik nocí, než se ujistí, že je skutečně mimo město a pak už<br />
bude příliš daleko, než aby ho mohli vlkodlaci stíhat. Navíc, nikdo nemá nejmenší tušení, kterým směrem se vydal.<br />
„Myslím,“ řekl Kan nakonec, „že několik dalších nocí od něj budeme mít pokoj.“<br />
„Co tě k tomu vede?“ podívala se na něj Karra pochybovačně.<br />
„Porazili jsme ho. Připravili ho o kuše, které jsou dost drahé a přinutili jsme ho bleskově opustit město. Určitě<br />
se nám časem pokusí pomstít, ale kdyby to mohl udělat nyní, počkal by si na nás v chodbách cestou z krčmy. Neudělal<br />
-127-
Horší než smrt<br />
to, takže nemůže. Nejspíš mu z byly jen tyhle dva poslední šípy, ale pro kuše se již nevrátil, jinak by je jistě neváhal použít.<br />
Jeho vlastní pach je tak slabý, že jsme ho ucítili, až když byl několik kroků od nás.<br />
„Snad máš pravdu,“ zabručela pochybovačně. „Sem se ale nedostane, takže se můžeme jít vykoupat.“<br />
„A na pastvinách se ještě uvidí, kdo koho bude ohrožovat na životě,“ dodala s temným přízvukem.<br />
Vyšli zpět na chodbu a Karra ho hned vedla dál od síně. Na jejím konci zaklepala na dveře k nerozeznání od ostatních,<br />
a teprve potom je otevřela. Uvnitř byla koupelna, ovšem trochu odlišná od té v krčmě. Vana zde byla zapuštěná<br />
do podlahy, ale kotel na vodu a truhla poblíž vany, sloužící současně jako lavička, byly podobné. Voda v kotli téměř vychladla.<br />
Však se také blížila půlnoc a většina vlků dávno spala. Ale drakodlaci se nad ní neošklíbali a přelili ji do vany.<br />
Omýt šupiny bylo snadné, takže většinu doby strávili úplně jinak. Nakonec Karra ležela na Kanovi, nechala se od něj<br />
hladit, kousat a laskat, a tvářila se přitom, jako by se jí podařilo ukrást klíče od brány do ráje. Ostatně, Kan se netvářil<br />
jinak a byl pevně rozhodnut svou vyvolenou i nadále milovat a hýčkat, jak jen to bude možné a raději ještě víc.<br />
Po návratu do pokoje se oba převlékli a špinavé oblečení zabalili do tlumoku. Karra znala vlčí domy na pastvinách,<br />
a proto věděla, že jsou vybavené vším potřebným pro dlouhodobý pobyt, a proto nemusí prát hned a tady a pak si ještě<br />
namočit veškerý obsah tlumoku.<br />
Stihli to tak akorát, protože sotva srovnali věci v tlumoku, ozvalo se zaklepání na dveře. Kan je pootevřel a uviděl<br />
za nimi vlka.<br />
„Ano?“ zeptal se.<br />
„Kan?“ zeptal se vlk a přejížděl ho pohledem od hlavy k patě, jak mu to pootevřené dveře dovolovaly.<br />
„Osobně, co se děje?“<br />
„Ty mě nepoznáváš?“ usmál se vlk a na chodbě za ním se objevilo pět dalších vlků. Ve třech z nich poznal vlčice<br />
a Kanovi svitlo.<br />
„To jste vy?“ divil se a otevřel dveře dokořán. Vlci vešli do místnosti a každý z nich se vedl za ruku se svou vlčicí.<br />
„Ani za všechno zlato světa si netroufnu odhadnout, kdo je kdo,“ přiznal se.<br />
„Já jsem Alro,“ ozval se zlatavý vlk stojící přímo před ním.<br />
„Amash,“ kývl hlavou šedý vlk po jeho pravici.<br />
„To nejlepší nakonec,“ zasmál se černošedý vlk po Alrově levici a byl to Eras.<br />
Kan si je udiveně prohlížel a dokonce si je obešel, aby je viděl ze všech stran.<br />
„Půjde s námi na trh,“ ozval se Eras a bavil se pohledem na zaskočeného bývalého velitele. Ostatní vlci, včetně Karry,<br />
se pobaveně zasmáli.<br />
„Vy tedy máte ránu,“ vynesl Kan svůj soud, když se vrátil na původní místo.<br />
„To říká ten pravý,“ vrátil mu to Alro za všechny a vlci se znovu zasmáli. Ale Kan to nemyslel zle a usmíval se. Měl<br />
radost, že jsou jeho muži v pořádku a jak se zdálo, nová podoba jim nijak nevadila. Což se dalo čekat, protože od Karry<br />
už věděl, že vlčí lidé pocházejí z horských vlků a i po proměně ještě dlouho v horách zůstali, takže ten odporný lektvar<br />
nejspíš vařila horská čarodějka. Bylo těžké s nimi vyjít, ale když došlo na kouzla, neměly konkurenci.<br />
„Jaké to je, být vlkem?“ neodolal se nezeptat.<br />
„S Lafath po boku docela příjemné,“ odpověděl, vzal vlčici kolem pasu a přitiskl ji k sobě. Té se na tváři objevil<br />
spokojený výraz a oplatila mu to.<br />
„Spíš nám řekni,“ ozval se Amash, „jaké je to být nejobávanějším tvorem světa?“<br />
Kan se na delší dobu odmlčel. Karra se mu postavila po bok a vzala ho za ruku. „Raději bych si nechal odpověď pro<br />
sebe,“ odvětil nakonec a podle jeho hlasu vlci pochopili, že to nebyla nejlepší otázka, kterou mohli položit.<br />
„Omlouvám se,“ řekl okamžitě Amash a mírně se uklonil, aby dodal své omluvě váhu.<br />
Kan to přijal se smutným povzdechem, ale pak se opět zatvářil normálně.<br />
„Na povídání bude dost času na pastvině. Kdy vyrážíme?“ zeptal se.<br />
„Právě proto jsme tu,“ ozvala se Ariki. „Lafi říkala, že je nejvyšší čas, abychom tam dorazili ještě za tmy.“<br />
„Máte všechno?“ zeptal se Alro a podíval se na tlumok na zemi.<br />
„My ano a vy?“ odpověděla Karra.<br />
„My nic nepotřebujeme,“ odpověděla Ariki. „Všechno je na pastvině, i oblečení. Jen si sundáme náramky a můžeme<br />
vyrazit.“<br />
„A jak je ponesete?“<br />
„V zubech, jak jinak,“ odpověděla vlčice, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě.<br />
„Dejte si je k nám do tlumoku,“ nabídla Karra a vlci to po krátkém zvážení přijali. Měli před sebou pěkných pár mil<br />
běhu, a i když přenášení náramků v zubech bylo normální, na delší vzdálenosti to nic příjemného nebylo a vlčice to moc<br />
dobře věděly.<br />
Měsíc visel na nebi jako stříbrný štít boha války a v jeho svitu se po polích od města hnala šestičlenná smečka vlků,<br />
sledovaná dvojicí drakodlaků. Mířili na severovýchod a dávali si pozor, aby nikoho nepotkali. Cesty však byly v tuto<br />
noční dobu zcela liduprázdné a jediné, co by je mohlo vidět, by byl toulavý pes nebo tulák.<br />
-128-
Zdeněk Jukl<br />
Kdyby se však hned po opuštění statku podívali Kan nebo Karra nahoru na hradby, všimli by si dvojice rudých<br />
planoucích bodů, které je sledovaly, dokud se příliš nevzdálili. Pak se body pohnuly a proti světlejšímu nebi se objevila<br />
mohutná postava s výrazně vlčími rysy, přešla na vrchol nejbližší bašty a zmizela.<br />
K pastvině dorazili ve chvíli, kdy obzor na východě zrudl a nový den se začal hlásit.<br />
Jakmile se drakodlaci přiblížili k ohradám, začali koně v nich šílet. Vyhazovali kopyty a pokoušeli se prorazit ohradu.<br />
Karra s Kanem rychle zmizeli za zdí, obklopující obytná stavení a šestice vlčích lidí, která se měla za dne vracet<br />
v lidských podobách na hlavní statek, měla plné ruce práce, aby zvířata uklidnila.<br />
Drakodlaci dostali k obývání místnost v rohu budovy s oknem k jihu. Karra se totiž kdysi před Lafi zmínila, jak je<br />
pro ni měsíční svit příjemný a jak se s oblibou vydává na střechy, kde jen tak sedí opřená o komín nebo věž a vystavuje<br />
se jeho paprskům. Ariki proto dostala jasné pokyny, co má na pastvině vyřídit a zařídit, aby se všichni cítili pohodlně<br />
a nehrozily žádné konflikty.<br />
Protože svítalo, museli by se oba drakodlaci proměnit v lidi, pokud by měli vyjít ven. Ale vlci, vědomi si potíží<br />
s koňmi a také tím, že Kana by první proměna zpět v člověka velice bolela, je ujistili, že bude úplně stačit, když se ven<br />
podívají až po setmění, protože by stejně jen překáželi. Karra s Kanem si nestěžovali. Noc byla dlouhá a oba byli unavení.<br />
Uložili se pod oknem na lůžko z kožešin a Karra si zahrála na malou a slabou dívku. Stočila se Kanovi do náruče.<br />
Kan se tomu jen usmíval a ochranitelsky se ovinul kolem ní.<br />
Když večer vyšli poprvé z domu, vedli je Ariki a Amash. Noví vlci si prohlédli okolí pastvin za dne a celodenní práce<br />
kolem koní muže natolik unavila, že Amash šel vlastně jen z donucení, protože nechtěl nechat Ariki venku samotnou.<br />
Karra s Kanem byli příjemně překvapeni, když zjistili, že v okolí pastviny je skalní město zabírající několik desítek<br />
čtverečních mil a les je tam divoký, plný spadaných kmenů a větví, keře tam rostou těsně u sebe a neponechávají mezi<br />
sebou ani trochu volného místa. Ideální prostředí pro drakodlaky, které jim umožní plně se vyžít v krkolomných kouscích<br />
při kličkování mezi stromy, nebo při šplhání po skalních stěnách a skocích z jedné skály na druhou. Vrcholky věží<br />
navíc skýtají mnoho a mnoho míst chráněných před nežádoucími zraky, kde budou mít dokonalé soukromí a kam svítí<br />
měsíc po celou noc.<br />
Ale hlavně, v tomhle prostředí budou dokonale neviditelní a skrze skalní město vedly hned dvě obchodní stezky.<br />
Členitý terén a skalní bludiště přáli tlupám zlodějů. Lafi netušila, že právě na takové lidi se chce Kan při lovu zaměřit.<br />
Ona jen od Karry věděla, že se jí na horách nejvíce líbil pohyb v divokém terénu s množstvím skal. Chtěla jí udělat radost<br />
a tím ji udržet v blízkosti smečky po co nejdelší dobu. Když Kan s Karrou poprvé prozkoumávali skalní město, narazili<br />
na trojici lapků na hlídce nad obchodní stezkou.<br />
Kan zprvu nechtěl útočit. Neměl tak velký hlad, jako předchozí dvě noci a věřil, že vydrží do druhého dne. Karra ho<br />
však přinutila uvěřit, že je mnohem lepší lovit částečně sytý, než úplně hladový. Přesto Kan s útokem dlouho váhal. Přiblížil<br />
se těsně k lapkům a poslouchal jejich rozhovor. Když však slyšel, jak si vymýšlejí nové metody mučení lidí<br />
a smějí se způsobu, jakým před několika dny pomalu zabíjeli nějakého formana, který měl tu smůlu a padl jim do rukou,<br />
změnil svůj názor a vyrazil vpřed. Karra se spokojeným úsměvem sledovala, jak tiše si její druh počíná a jak obratně<br />
a rychle lapky zabil. A pak překvapeně sledovala, jak nese ta tři těla k ní, pokládá jí je k nohám, objímá ji a vyzývá,<br />
aby si vybrala jako první.<br />
***Konec***<br />
-129-
Horší než smrt<br />
Jména osob<br />
Ahuth Vlkodlak, renegát, odpadlý dlak lovící jiné dlaky pro peníze<br />
Alonal ohledavač mrtvol a dodavatel krčmy U vlkodlačí hlavy<br />
Alrin čaroděj žijící poblíž hospody U umrlce. Specializuje se na kouzla pro hrdiny.<br />
Alro Kanův bojovník, umí trochu věštit ze zvířecích vnitřností, člen jeho ochranky<br />
Amash Kanův bojovník, vynikající stopař a zloděj. Kan si ho šetří na úkoly v uzavřených budovách.<br />
Dokáže se totiž dostat téměř kamkoli a to zcela nepozorovaně<br />
Amer zabiják bez svědomí, Kanův bojovník<br />
Anybrul de<br />
Syrkist<br />
Arefal duch<br />
vévoda, vládce města<br />
Aren Střeží stejnou bránu jako Athar, ale Athar je ve věži nad bránou, kdežto Aren má stanoviště<br />
na půdě domu kousek před bránou.<br />
Ariki dcera Kashora a Lafi, dvojče Sarri, stala se družkou Amashe<br />
Arikist skřet, vede noclehárnu U skřeta<br />
Arkash vlkodlačice, družka barmana od Vlkodlačí hlavy<br />
Athar hlídka u brány ve vnějším opevnění nejblíže šéfovu území<br />
Awaris barbarská bojovnice, družka T'nora, jsou mimo město, možná založí rodinu.<br />
Azal majitel hospody U umrlce, hospody oblíbené mezi hrdiny, potulnými mágy a šermíři na volné<br />
noze<br />
Cassel hlídka z věže nad Dobytčím trhem<br />
Cyl slepý žebrák, provozující svou živnost na Dobytčím trhu, jednom ze tří tržišť, kde byl povolen<br />
obchod s dobytkem a koňmi, jakož i s přidruženými řemesly, jako sedlářství, kovářství atd.<br />
Daeor barbarský hrdina, zabit ve stoce na útěku z hospody U umrlce<br />
Drehel kapitán městské stráže.<br />
Elefel čaroděj, po jednom nepovedeném kouzle přišel o magickou moc a od té doby se živí výrobou<br />
lektvarů, věštěním a jinými drobnými pracemi<br />
Elokesh hrdina, expert na vykrádání hrobek, ukraden dívkou o všechny peníze<br />
Eras Kanův bojovník, člen jeho ochranky<br />
Erreth poskok, popraven šéfem o půlnoci první noci<br />
Ersah Dávno mrtvý čaroděj, který na rozdíl od svých kolegů nežil usedle v domě a neživil se pouze<br />
kouzlením. Žil jako hrdina, neustále v pohybu a účastnil se celé řady legendárních výprav.<br />
Feryl poskok, popraven šéfem o půlnoci první noci<br />
Fistair z Daenesu velitel městské stráže v Laranu<br />
Gilwyn vlkodlak<br />
Jahar, Naispir,<br />
Kashor<br />
Jarad vlčí bojovník<br />
tři elitní bojovníci Kanových jednotek, zabiti neznámým tvorem, kosti nalezeny v Torkrestu<br />
Jarten dobrodruh, falešný hráč, dluží šéfovi spoustu peněz<br />
Kan šéfova levá ruka a nejlepší šermíř<br />
Kashor vůdce smečky vlčích lidí v Mykashi, druh Lafi<br />
-130-
Zdeněk Jukl<br />
Kerd hrdina, právě se vrátil do Mykashe po dvou letech na cestách<br />
Kershor<br />
s Nytanem<br />
kníže Kaithar vládce Laranu.<br />
Korsal vlčí bojovník.<br />
Kyath starý liškodlak.<br />
Kanovi bojovníci, něco je zabilo u Šedé bašty<br />
Lafath vlčice, dcera vlčí kněžky. Při loňském výběru nových členů smečky její kousnutí nepůsobilo,<br />
protože se napila příliš málo. Muž se neproměnil a ona se do něj nezamilovala. Vlci ho museli<br />
zabít a těla se nenápadně zbavit. Do letošního obřadu byla přibrána na poslední chvíli, aby se jejím<br />
partnerem mohl stát Alro.<br />
Lafavel Starý čaroděj z území Černého Sedda. Jeho učedník prodává mapy na trzích a vydělává tak pro<br />
svého pána.<br />
Lafi vůdkyně smečky vlčích lidí v Mykashi, družka Kashora.<br />
Mailian přítelkyně Saeitase, stejný druh.<br />
Nyrath strážce šéfovy pokladny. Velice nedůtklivý a úskočný. Přezdívá se mu Had.<br />
Ridarh barman od Vlkodlačí hlavy. Jeho pravé jméno zná jen Arkash, jeho vlkodlačice.<br />
Saeitas napůl had, napůl člověk.<br />
Sarri dcera Kashora a Lafi, dvojče Ariki, stala se družkou Erase.<br />
Sylsar hrdina, expert na vykrádání hrobek, ukraden dívkou o všechny peníze.<br />
šéf nejmenovaný vládce poloviny chudinské čtvrti.<br />
Tahlor Kanův bojovník, zabit u Šedé bašty.<br />
Tansfel vlčí bojovník.<br />
Tasah Kanův bojovník, člen jeho ochranky.<br />
Theren Tahlorův společník, také zabit u Šedé bašty.<br />
Trax barbar, druh Awaris, jsou pryč z města, možná brzo založí rodinu.<br />
Názvy ulic<br />
Dlouhá Ve sklepení jednoho z domů končily stopy vedoucí od lebek zanechaných na rozcestí podzemních<br />
chodeb pod vnějším opevněním.<br />
V půli Ulice, kde má sídlo šéf. Na půli cesty mezi vnějším a vnitřním opevněním, mezi vnitřní hradbou<br />
a první dokončenou baštou vnějšího opevnění.<br />
Vlkodlačí Úzká ulička s krčmou U vlkodlačí hlavy. Leží v nejpustší části šéfovy oblasti a nikdo se do ní<br />
neodvažuje vstoupit.<br />
Názvy budov a jiných staveb<br />
Bílá věž Věž, která měla být jednou z bran vnějšího opevnění, ale to se nakonec postavilo jinde. Věž však<br />
již stála. Jméno získala od barvy kamenů vnějšího pláště.<br />
dům u Nimetia jedno ze tří záložních míst, kde se šéf hodlal ukrývat v případě ohrožení.<br />
Haron Město tři týdny cesty severo-severozápadně od Mykashe.<br />
hospoda<br />
U umrlce<br />
Vyhlášená krčma pro hrdiny, zakládající si na své pověsti. Nachází se blízko Pochmurné brány<br />
a necelou hodinu volné chůze od Torkrestu, půl hodiny svižné chůze od náměstí Dvou sluncí.<br />
-131-
Horší než smrt<br />
Laran Menší město týden cesty severozápadně od Mykashe.<br />
Mykash Město, kde se děj odehrává.<br />
náměstí Dvou<br />
sluncí<br />
Pochmurná<br />
brána<br />
Ve věži na tomto náměstí má Kan svou základnu. Na náměstí se konají každodenní trhy. Leží asi<br />
půl hodiny pomalou chůzí od ulice V půli.<br />
Brána nejblíže hospodě U umrlce.<br />
Šedá bašta Bašta vnějšího opevnění, na hranici šéfova území, zemřeli v ní Kershor s Nytanem.<br />
Thamahs město mořském břehu, oblíbený přístav obchodníků s lidmi z jižních zemí.<br />
Torkrest Bašta vnějšího opevnění, našli v ní kostry 23 lidí, ale ani jednu lebku.<br />
U krvavého<br />
půlměsíce<br />
Další krčma pro nemrtvé, démony a podobné tvory. Leží mimo šéfovo území, asi hodinu cesty<br />
daleko. Schází se v ní smečka Arkashina otce.<br />
U vlkodlačí hlavy Krčma ve Vlkodlačí uličce. Leží v nejpustší části šéfovy oblasti a nikdo se do ní neodvažuje<br />
vstoupit. Je jednou z několika podobných krčem, které neplatí tlupám za ochranu, tlupy se jim<br />
vyhýbají a lidé v jejich okolí, pokud tam vůbec nějací žijí, se tváří, že tam nic takového není.<br />
zvonice mrtvých Věž se zvonicí patřící ke kapli zasvěcené bohu podsvětí. Pod kaplí jsou rozsáhlé krypty,<br />
do kterých jsou ukládáni lidé, kterým nebyl povolen pohřeb na žádném z ostatních hřbitovů.<br />
Většina ze zde pohřbených lidí měla na svědomí množství zločinů, pro které se jich i bohové<br />
zřekli. Jejich duše obývají kapli.<br />
-132-