Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
navyklým na pohyb v temných chodbách, sklepeních a jeskyních, plně vyhovovalo. Stoly a židle byly vyrobeny
z masivních fošen, takže se nedaly tak snadno rozbít. To bylo od krčmáře rozumné opatření, protože hrdinové se perou
téměř neustále.
Když Kan procházel kolem baru, kývl Azalovi, jemuž podnik patřil, na pozdrav a zabral svůj obvyklý stůl. Nemusel
na něm mít cedulku s rezervací. Pokud mu místo někdo zabral, musel si hodně věřit. Stávalo se to tak jednou, dvakrát
do roka, a Kan si ještě nikdy nemusel sednout jinam.
Když prošel poslední z jeho chlapů a zabouchl za sebou dveře, ozvalo se tiché cvakání samočinně natahovaných
samostřílů pod stropem a ve vyvýšené podlaze proti dveřím.
„Jak jdou obchody?“ zeptal se Azala, když se na stole objevila čtveřice džbánů s bohatou pěnou. Pro významné
hosty měl Azal speciální pivo, které pod rukou získával z Anybrulova soukromého pivovaru. Pokud by se o tom vévoda
Anybrul dozvěděl, stálo by to Azala krk, ale na druhou stranu si tím Kan nebyl moc jistý. Hospoda U umrlce byla sice
téměř na okraji šéfova území, ale kdyby sem vévoda poslal své muže, mohl by je nejspíš rovnou odepsat.
„Ujde to. Pokud to má být dotaz na platbu za tenhle měsíc, můžete být v klidu. Chceš peníze hned?“
„Ne,“ usmál se Kan. „Tobě věříme. Jsi jeden z mála, který se zpozdí skutečně málokdy a ještě to hlásí předem. S tebou
je radost pracovat.“ Málokdo by věřil, že Kan může projevit i lidumilnost, ale stejně by se mýlil. Kan jen moc dobře
věděl, kdy má přitlačit a kdy zase povolit, aby se mu poddaní nevzbouřili.
„Potěšení na mé straně,“ usmál se kysele Azal. Ale jinak si nestěžoval. Vévodovi by na daních odvedl mnohem víc.
„Potřebuji od tebe službičku a informaci,“ pokračoval Kan, když se napil piva a slastně přivřel oči jako kocour nad
smetanou. Jeho muži už do sebe stihli dostat půlku džbánů.
„Služebník,“ naznačil Azal úklonu.
„Ty máš přehled o pohybech hrdinů a o řečech, které tu vedou. Nestalo se během posledního měsíce nebo dvou něco
nezvyklého?“
„Nerozumím,“ přiznal Azal zaskočeně a mávl na raracha, co mu v podniku roznášel pití, aby obsloužil barbara
u zadního stolu. Když k němu rarach zamířil, sestřelil ho nespokojený barbar prázdným korbelem a halasně se dožadoval
dalšího piva.
„Tak jinak,“ promluvil znovu Kan, který mezitím kývnutím hlavy ocenil barbarovu mušku a techniku hodu. Barbar,
dobře si vědom toho, kdo na něj kývá, mávl dvěma prsty ke spánku a mlaskl. „Objevil se tu někdo neznámý, nebo
tu někdo vyprávěl nějakou novou pohádku o hledání pokladu a boji v divočině s mnohonásobnou přesilou?“
„Ani ne,“ pokrčil Azal rameny. „Stálí hosté, řek bych. Minulej tejden se tu objevili Trax s Awaris. Podle mě se brzo
někde usadí a přivedou na svět další generaci hrdinů. Říkali něco o zakázce pro nějakého mága a stavili se tu před odjezdem
z města. Pak tu byl ten opelichanej liškodlak Kyath. Jeden by řek, že už toho na stará kolena nechá. Čenich má
úplně šedivej a prej ho trápí revma. Ale kolem půlnoci se to tady trochu servalo a nějak jsem si nevšiml, že by mu klouby
bránily v pohybu. Než ho omráčili, vyhodil na ulici dva barbary a nějaký trpajzliky. Ale možná by tě mohlo zajímat,
že se mezi hrdiny proslejchá, že někdo ukradnul rodinný šperky našeho vévody. Mělo se to stát během maškarního
minulej tejden.“
„Nepovídej, vážně?“ zasmál se hlasitě Kan a udeřil dlaní do stolu. „Tak o tom jsem ještě neslyšel. A ví se, kdo to
udělal?“
„Právě že ne,“ pokračoval Azal s úsměvem. „Je to záhada pro všechny v oboru. Byla to téměř dokonalá práce. Ověřil
jsem si to přes známé. Samozřejmě nemůžu jmenovat, ale jsou důvěryhodní. Vévoda to tají před celým světem a povolal
prý všechny mágy, aby mu šperky zase našli.“
„A našli?“ bavil se Kan.
„Kdepak. Ani stopa. Zmizely tak dokonale, jako by nikdy neexistovaly. Ale v zámku je od tý doby divná nálada.
Všichni se bojí hlídat vévodovy komnaty.“
„Proč? Vévodu chytá fantas?“ zeptal se Kan a zhluboka se napil piva.
„To taky, ale z toho strach nemaj. Na to ho znaj moc dlouho. Loupež sice byla čistá práce, ale zmizeli při ní dva
strážní.“
„Zmizeli?“ zbystřil Kan pozornost. „Jak zmizeli?“
„Prostě zmizeli. Hlídali vévodovu ložnici, kde byly uloženy šperky. Když se vévoda vydal do postele, nenašel ani
stráže, ani šperky.“
„Tak je ukradli oni,“ mávl Kan rukou.
„Právě že ne,“ naklonil se k němu Azal a ztišil hlas. „Na chodbě se našly krvavý cákance. Někdo je musel podřezat.
Ale přitom tam nebyly stopy boje. Koberec rovnej, jak ho uklízečky nechaly, dokonce ani ty křehký vázy, co si na ně
vévoda tolik potrpí, neměly jedinej šrám. Našla se jen ta krev a jinak nic.“
„Tak to je zajímavé,“ zabručel Kan zamyšleně. „A říkáš, že nikdo z oboru neví, kdo by to mohl udělat?“
„Vůbec nikdo. Musí to bejt někdo novej, kdo přišel nedávno do města. Ale přitom musí bejt novej v oboru, jinak by
se tu o něm už vědělo. Tady se semele všechno na tři sta mil daleko. Kdyby teď v horách spadla lavina, za tejden o tom
vím, to se spolehni.“
„Dobrá, něco dalšího zajímavého se nestalo?“
-14-