Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
Cestou vzhůru se nestalo nic podezřelého. Jen Kan měl pocit, že opět zaslechl to podivné zafunění. Jenže za zády mu
co nejtišeji dýchal Amash a tak si nebyl jist, nakolik se mu to jen zdálo.
Na horní plošinu bašty se vstupovalo otvorem v podlaze. Nekryla ho žádná stříška, ale kdysi dávno se dal uzavřít
těžkými dveřmi. Po těch zbyla jen oka zasazená do kamenných kvádrů plošiny.
Jako první se nahoru dostal Kan. Co nejopatrněji vystrčil hlavu nad plošinu a rychle se rozhlédl. Byla úplně prázdná.
„Nic tu není,“ pronesl k Amashovi za sebou a mnohem klidnější vystoupil na plošinu. Došel k cimbuří a dal znamení
svým mužům dole.
„No to mě podržte,“ pronesl Tamash a ukázal prstem vzhůru, aby upozornil ostatní. „Jsou nahoře!“ Ostatní se rychle
podívali vzhůru a s nevěřícím úžasem pozorovali svého velitele, jak se prochází po cimbuří. Pak jim zmizel z dohledu.
Kan se totiž na své procházce po cimbuří dostal na místo, kde si na kamenech všiml tmavší skvrny. Byla nepravidelná,
ale měla přibližně několik stop v průměru.
„Takže si můžeme být jistí, že to nejde jen po nás,“ prohlásil Amash s úlevou.
„No, schválně co by na to říkali ti dva,“ opáčil Kan.
„Ale kde jsou kosti?“ zajímal se Amash a začal se rozhlížet po plošině a nahlížet přes cimbuří pod baštu.
„Hádám, že někde pod námi.“
„Vypadá to tak,“ přikývl Amash. „Podíváme se po nich?“
„Chce se ti?“
„Moc ne, ale když už tu jsme, tak stejně musíme projít celou baštu až dolů. O kolik víc budeme riskovat, když nahlédneme
do těch místností?“
„To je fakt,“ přikývl Kan. Pokud v těch místnostech něco bylo, tak to buď odešlo, když prošli kolem, nebo to na ně
čeká, až se budou vracet. Takže, jestli je to chce zabít, počká si to na ně na místě, které si oni nevyberou.
Sestoupili o patro níž a nahlédli do obou místností. Kromě nepořádku v nich nebylo zhola nic.
Za to o patro níž našli to, co hledali. V jedné z místností byla ve středu hromada nějakých prken, o kterých jistě
dávno nikdo nevěděl, a za ní vyčnívalo několik kostí. Pomalu hromadu obešli a překvapeně zírali na dvě čistě obrané
kostry, výjimečně i s lebkami, ležící vedle sebe jakoby ti dva jen spali. Dokonce jim ten, kdo je sem donesl, položil ruce
přes sebe, aby na onen svět vstoupili ruku v ruce. A v hrudnících obou dvou ležela jejich srdce.
„Doprčic,“ ulevil si Kan.
„Já bych odtud zmizel,“ naléhal Amash.
„Ale rychle!“
Oba proběhli na chodbu a po schodech běželi tak rychle, jak jen jim to světlo louče dovolovalo. Ven vyběhli řádně
zadýchaní.
Ani jeden z nich si nevšiml stínu, který se jim držel v patách celou cestu až dolů a z bezpečí temnoty bašty je sledoval
i nyní, když stáli na ulici.
„Kde leží?“ zeptal se Eras, když je uviděl vybíhat z bašty.
„Druhé patro shora,“ pronesl zadýchaně Kan a popsal jim, jak těla milenců našli.
„Ta bestie se v tom skutečně vyžívá,“ zavrčel rozhořčeně Eras.
„Chlapi,“ promluvil Kan naléhavě, „ta holka sice přijde až kolem půlnoci, alespoň podle Azala se před půlnocí neobjevuje,
ale já potřebuju něco silnějšího hned teď. Navrhuju zapadnout k Umrlci a do rána na tenhle svět zapomenout.“
Návrh byl jednohlasně přijat.
S postupujícím soumrakem se Vlkodlačí uličkou plížily stíny a jeden po druhém mizely v krčmě. Barman otevíral
až s posledním slunečním paprskem, a měl ještě dost času, aby před příchodem prvního hosta výčep trochu poklidil.
Dnes však vstával velmi neochotně, protože v posteli vedle něj ležela Arkash. Jako vlkodlačice na sebe uměla brát
lidskou podobu, ale bohužel pro ni jen částečně. Ať se snažila sebevíc, stále vypadala jako žena porostlá hustou zlatavou
srstí s vlčí hlavou místo lidské. Nechyběl ani ocas a delší chlupy u ní vytvořily hřívu kolem krku. Jenže barman
prožil přes tři sta let v každodenním kontaktu s nemrtvými, a tak jeho vnímání krásy nutně doznalo změn. Arkash pro
něj byla tímtéž, čím byla Kanovi záhadná dívka od Umrlce. Na rozdíl od té dívky však Arkash barmanovo dvoření lichotilo
a nakonec se dali dohromady. A aby toho nebylo málo, tak zrovna včera večer, nezávisle na tom, co se pak dělo
v krčmě, kam si odešla srovnat nervy, Arkash svému vůdci smečky a otci v jedné osobě jasně vysvětlila svůj pohled
na další život. Opustila rodnou smečku, aby se natrvalo přesunula do krčmy u Vlkodlačí hlavy. Barman se proto přinutil
vstát, aby připravil nějaké pohoštění pro případné gratulanty. Nepochyboval o tom, že se zpráva o jejím rozhodnutí
stihla rozšířit mezi většinu nemrtvých ve městě. Jen se obával, aby se mu v krčmě neobjevil její otec, lačnící po pomstě.
Arkash se k němu připojila o něco později a společně uklidili a připravili pití. Vzhledem k její husté srsti byl její otec
proti tomu, aby nosila lidské oblečení. Lidi považoval za kořist a odmítal se ke svému částečně lidskému původu hlásit.
Vlkodlačice si však prosadila svou a nosila krátkou látkovou suknici. Kolem hrudi si jediným knoflíkem mezi lopatkami
spínala bohatě řasený pruh látky, pod jehož záhyby ukrývala poprsí. Cítila se tak víc jako žena, ale zároveň ji tento
méně než sporý oděv nijak neomezoval při proměně. Pokud by oděv náhodou přežil její proměnu do čistě vlkodlačí
podoby, stačilo dvojí trhnutí tlapou, aby se ho zbavila.
-39-