Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„O fous,“ sykl Eras, stojící těsně u Kana a přidal do kroku. Kan vykročil za ním, ale po několika krocích se zastavil
za sloupem a podíval se do oken domu.
V okně, z něhož vylétl šíp, zářily dva rudé body. Oči, uvědomil si, když oba body současně na chvilku zmizely
a znovu se objevily na stejném místě.
Kan ctil své soupeře. Vystoupil ze stínu, přiložil jílec meče na srdce a pak sekl zbraní šikmo napříč před tělem a zastavil
ji špicí k zemi. Šermířský pozdrav podle pravidel. Body se pohnuly. S trochou dobré vůle si mohl myslet,
že hlava, ke které patřily, přikývla.
Obrátil se a spěchal za svými muži. Neviděl tak, jak něco mohutného proskočilo oknem a okamžitě to zmizelo
ve stínech.
O ulici dál Eras, nyní jdoucí v čele, zakopl o oblý balvan a zasakroval, protože málem upadl. Vztekle do balvanu
kopl a narazil si palec.
„Tohle je děsná čtvrť,“ zasyčel, ale Amash, stojící za ním, si přitiskl prst na ústa, aby byl zticha a ukázal na ulici.
Balvan se právě zastavil a Eras poznal, že zakopl o lidskou hlavu. Vzalo ho to takovým způsobem, že udělal krok vzad
a opřel se rukou o zeď za zády. Okamžitě se však odtáhl.
„Co je?“ ptal se Alro. „Proč se nejde?“ Pak si všiml lidské hlavy.
„Hernajs, co to je?“ vrčel Eras. Posunul se k okraji stínu, ve kterém se ukrývali, a vystrčil dlaň na světlo. Pokrývalo
ji cosi tmavého a lepkavého.
„Co to říkal ten čaroděj?“ podíval se Alro na Kana. „Uhlazuje ti to pěšinku, jo?“
„No a co mám dělat,“ bránil se Kan. „Buďte rádi, že je to dostalo dřív, než oni dostali nás.“
„Ale proč nás to teď chrání? Aby nás pak mohlo v klidu sežrat?“ chtěl vědět Alro a ostatní za ním přikyvovali.
„Nemám potuchy,“ krčil Kan rameny. „Nechápu to o nic víc, než vy. Ale jsme na cizím území a měli bychom odtud
urychleně vypadnout. Protože to, co zabilo tohohle chlápka, zabilo i toho s kuší, takže to teď stojí někde za rohem, sleduje
nás a nejspíš i slyší.“
Kan ani netušil, jak blízko ten tvor v tu chvíli byl. Stáli u rohu domu, za nímž vedla úzká ulička, díky vysokému
domu dokonale temná. Jen ten, kdo by měl výjimečně dobrý zrak, by si všiml o něco temnějšího stínu u zdi. Od Kana
a ostatních ho nedělily víc než tři kroky. Kanova slova stín zřejmě zaskočila, protože se na chvíli přikrčil, snad
v obavě, aby nebyl spatřen. Narovnal se až ve chvíli, kdy se čtveřice dala opět do pohybu.
„Kolik na nás asi Sedd poslal chlapů?“ mudroval tiše Eras.
„Doufej, že dost, aby se to nažralo a na nás už to nemělo chuť,“ opáčil Amash.
„Tak to vás zklamu,“ usmál se Alro. „Pokud je to skutečně dlak, tak ten bude zabíjet i jen pro potěchu ze zabíjení.“
„Ty víš, jak uklidnit,“ odsekl Eras.
„Nehádejte se,“ sykl Kan. „Ještě pět ulic a jsme doma.“
Jenže zrovna o ulici dál narazili na skupinu bojovníků. Nebylo pochyb o tom, že na ně čekají.
Nyní již nemělo cenu ukrývat se. Kan před vystoupením ze stínu opřel mapu o stěnu a společně pak vystoupili před
čekající osmici chlapů.
„Asi nás nenecháte projít, že ne?“ zeptal se čistě formálně Kan. Vazoun stojící proti němu, který skupinu nejspíš
vedl, zakroutil mlčky hlavou. Kan tedy vytáhl meč a počastoval svého soupeře dokonalým pozdravem. Mělo to na něj
stejný účinek, jako dopad sněhové vločky na skalní masiv. Vazoun jen luskl prsty a pohnul ukazováčkem ke Kanově
skupině.
Obě skupiny se okamžitě promíchaly. Každý bojoval jinak, jinde, ale hlavně jak nejlépe dovedl. A Kanova osobní
stráž uměla bojovat více než dobře. Ovšem ani jejich soupeři nebyli žádní začátečníci a Kan rychle pojal podezření,
že nejsou členy Seddovy tlupy, ale že se jedná o nájemné bojovníky. On sám se musel vyrovnat s vazounem, který
si ho evidentně vyhradil sám pro sebe, a ostatní útočníci se věnovali jen jeho doprovodu.
Ulicí se nesl třesk zbraní a tlumené nadávky, když se někomu něco nepovedlo, nebo naopak, když se soupeři něco
povedlo až příliš dobře. Ale brzy se začaly dít podivné věci. Alro prudkým výpadem zatlačil jednoho soupeře do vedlejší
uličky, ale pak musel hbitě uskočit a obrátit se, aby se ubránil útoku dalšího muže. Ten byl v boji slabší, než první
muž a udělal chybu, kterou Alro bleskurychle ztrestal sekem na krk. Muž padl se zachroptěním k zemi a držel si dlaň
na hrdle. Alro se rychle obrátil k uličce, odkud očekával výpad prvního útočníka, ale viděl jen boty vyhlížející ze stínu.
Rozhlédl se a zjistil, že o něj právě v té chvíli nikdo nejeví zájem. Přiskočil k mrtvému. Měl rozpáraný trup od hrdla
po třísla, všechen obsah břicha ležel na ulici kolem něj a v jeho očích Alro viděl překvapení a úžas. Rozhlédl se po uličce
a rozpoznal, že je plná nějakých předmětů. Za každým z nich, nebo spíš, každý z nich, mohl být útočníkem.
„Dík,“ zabručel rozpačitě, protože došel k závěru, že by neměl odejít jen tak.
Podobný scénář se opakoval o chvilku později. Amash ustupoval před třemi útočníky, kteří ho tlačili podél domu.
Jako většina, i tenhle měl okna bez jakéhokoli zakrytí. A když se jeden z útočníků dostal těsně k parapetu, byl prudce
vtažen dovnitř. Amash si toho sotva všiml, protože se právě věnoval odrážení útoku zbylých dvou mužů a tenhle třetí
se mu podél zdi chtěl dostat blíž k tělu. Ale všichni si všimli mrtvého těla, které vylétlo z okna a srazilo oba útočníky
k zemi.
-65-