Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Podle Alrina měly ty lebky označovat teritorium toho tvora?“ zeptal se znovu Alro a již nepoužil slovo bestie nebo
zabijáka. Pomohlo mu to v boji, a toho by skutečná bestie v pravém slova smyslu asi nebyla schopná. Vrtalo mu to
hlavou celou dobu. Stejně jako Amashovi. Jediný, kdo nezměnil názor, byl Eras.
„Hm.“
„Tak proč jsou ty tečky po celém městě?“
„Mě se neptej,“ zavrčel Kan.
Alro natočil hlavu, aby vylepšil úhel pohledu. „Je to spíš jako pruh,“ prohlásil po chvíli studia. „Teritorium bych čekal
kruhové, s doupětem ve středu, ale tohle je pruh napříč celým městem.“
„Hmm.“
Alro se obrátil a už stál na druhém schodě, když se zastavil, obrátil a podíval se znovu na mapu.
„Hrozně mi to připomíná takovou zábavu z nudy, kterou často vidím u noviců v chrámu.“
„Hmm…. Cože?!“ Kan sebou trhl, jako by se probudil ze snu.
„Když se ti neřádi nudí, dělají na tabulky tečky a pak je nahodile spojují. Většinou z toho vyjde čmáranice, ale nevěřil
bys, jak dlouho se tím dokáží bavit.“ Pak se Alro obrátil a sestoupil po schodech.
Kan nad jeho slovy chvíli přemýšlel a hleděl do mapy. Spojit body už zkusil a vyšla mu z toho rozšlápnutá pavučina.
Teď ho napadla jiná věc. Bodů uvnitř obdélníkové plochy bylo příliš mnoho. Co kdyby pomohlo…. Uchopil tužku a začal
je velmi opatrně, aby mohl čáry snadno odstranit, spojovat.
Ponocný na náměstí ohlásil druhou hodinu noční a Kan seděl u mapy, jako by spolkl jeden ze svých mečů. Trvalo mu
to snad hodinu, ale nyní před sebou viděl něco, z čeho mu běhal mráz po zádech. Mysl mu jela na plné obrátky a pročesávala
paměť. Jednotlivé střípky, rozhovory, vzpomínky a pocity se při pohledu na mapu spojovaly a konečně začínaly
dávat nějaký smysl. Uznával, že staví na vodě. Všechno stálo na jednom jediném předpokladu, který, pokud
se ukáže jako chybný, ho může stát život. Pak si na něco vzpomněl. Zvedl lampu. Když ji vracel na stůl, pohrával mu
na rtech mírný úsměv.
Stočil mapu, zajistil ji prstencem a uložil za trám. Pak zalovil pod oblečením a vytáhl přívěšek na koženém řemínku.
Nosil ho od dětství. U nich doma nosil takový každý. Omotal řemínek kolem dlaně a odložil ho na stůl. Pak k němu
položil ještě stříbro ze šéfovy pokladnice. Chvíli na předměty zamyšleně hleděl, ale pak vstal pevně rozhodnut to dnes
ukončit.
Sešel ze schodů a okamžitě se k němu přidali jeho nejbližší.
„Musím si něco zařídit a musím tam jít sám. Počkejte tu na mě,“ přikázal.
„Vážně si myslíš, že ti na to skočíme?“ ozval se Alro. „Jdeš si pro tu potvoru, ale sám na ni nestačíš.“
„To je rozkaz!“ vyštěkl Kan s tváří staženou vztekem. S jeho doprovodem to cuklo. Znali ho léta a nikdy takhle nekřičel.
Naopak, místo křiku většinou používal jízlivost.
„Dobrá,“ odpověděl za všechny Eras. „A můžeme vědět, do kdy na tebe máme čekat?“
„Pokud se nevrátím do poloviny dopoledne, rozdělte si mé věci v podkroví rovným dílem. Už je nebudu potřebovat.“
S tím se obrátil a vyšel z věže.
Nejprve zamířil do středu šéfova území, ale když si byl bezpečně jist, že ho nikdo nesleduje, změnil směr chůze
a přidal do kroku. Nyní mířil k vnitřnímu opevnění. Nebyla to až tak dlouhá cesta, ale dával si pozor, aby na nikoho
nenarazil. Za necelou půlhodinu dorazil k cíli.
Přímo před ním se tyčil polorozpadlý dvůr jednoho dávno nepoužívaného ungeltu. V době, kdy ještě město mělo jen
jednu linii opevnění, sem zajížděli kupci. Nesměli se ubytovat nikde jinde, než tady. Zde také skladovali své zboží, případně
ho prodávali a také zde odváděli dovozní daň. Když vzniklo vnější opevnění, byly všechny celnice přestěhovány
před novou linii hradeb a byl zvýšen jejich počet. Než mohli kupci projít branami a zamířit k tržišti, museli projít celnicí
a zaplatit daň.
Pokud si Kan pamatoval, byla stará celnice zcela opuštěná. K bydlení se nehodila. Spodině se zde nevedlo, protože
budova stála jen několik desítek kroků a v praxi na dohled od jedné z bran do vnitřního města. Chodilo kolem ní mnoho
lidí, vedla tudy hlavní ulice od brány, procházející kus cesty odtud Dobytčím trhem. Občas na ní Kan viděl hrající si
děti, ale to jen velmi zřídka.
Stál ukrytý ve stínu a pozoroval temnou kulisu před sebou. Nikdy v ní nebyl. Neměl k tomu důvod. Navíc nemusel
být zednářský mistr, aby poznal, že zdi nemají valného ducha a pohybovat se mezi nimi je holý nerozum.
Nakonec se zhluboka nadechl, srovnal si opasek s mečem, zkusil, zda jde zbraň volně vytáhnout a vykročil stínem
k budově.
Prošel bývalou branou, uzavírající vstup do průjezdu, kterým prošel až na dvůr. Byl úplně prázdný, osvětlený svitem
měsíce, který se právě včera přehoupl přes úplněk, a nezkušené oko by trvalo na tom, že úplněk stále trvá. Pomalu
se rozhlížel kolem dokola, až uviděl, co hledal. Z otvoru v jedné ze zdí, kde snad kdysi byly dveře, ho sledovala dvojice
rudých bodů. Když jejich majitel zjistil, že si ho Kan všiml, pohnuly se a zmizely v temnotě.
Kan neztrácel čas, tiše přeběhl dvůr a přitiskl se ke zdi vedle otvoru. Nyní viděl, že to skutečně kdysi byly
dveře, ale někomu se asi velmi líbil jejich kamenný portál a vyboural ho, takže zde zbyla jen obyčejná díra. Za ní viděl
-67-