Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Těžká jsou rána opilcova,“ zafilozofoval Eras a položil na trám dřevěný tác s masem a chlebovými plackami.
„S chlapama jsme si mysleli, že ti udělá dobře trochu vydatnější snídaně, než byla ta včerejší placka.“
„To je mi nějaká péče,“ vrčel Kan nespolečensky, ale sedl si na trám a položil si tác na nohy.
„Kolik vlastně je?“
„Slunce už dávno vyšlo.“
„To vidím taky.“
„Řekl bych, že bude tak dvě hodiny po východu,“ dodal Eras, jako by se ho Kanův tón nijak netýkal.
„Už dávno jsme měli být u čaroděje,“ povzdechl si Kan.
„Ten nám neuteče,“ mávl jeho společník rukou.
„Máš snad nějaké nepříjemné novinky?“ pohlédl na něj Kan s podezřením.
„Vůbec ne. Jen Amash říkal, že stěhování toho Alrinova krámu trvalo pět dnů, takže nám jistě nemohl zmizet.“
„Jo tak,“ odfoukl Kan a zakousl se do dalšího sousta.
„Jinak během dnešní noci se nám nikdo neztratil.“
„Cože!“ Kanovi zaskočilo a Eras ho okamžitě udeřil mezi lopatky, až tác s jídlem letěl na podlahu.
„To říkáš jen tak?“ kuckal Kan.
„Jo,“ pokrčil Eras rameny, jako by se jednalo o běžnou věc. „Hned ráno jsem se vyptal mezi chlapama a ukázalo
se, že nikdo nechybí. Ale také se všichni drželi dál od opevnění i od hlavních vstupů do stok. Taky říkali, že městská
stráž uzavřela všechny stoky pod vnitřním opevněním a jejich velitel uvěřil i další tvé zprávě, že je za tím nejspíš nějaký
dlak. Přesvědčil vévodu, aby ke vstupům do stok umístil nejlepší muže se stříbrem a dal ho i služebnictvu, které se musí
pohybovat ve sklepech. Drehel se tomu hrozně směje, protože teď tam všichni bojovníci chodí se stříbrnými lžičkami,
vidličkami a noži na řemíncích kolem krku. Je to tam prý jako v cirkuse. Nikdo o těch mrtvých nesmí mluvit, takže
si lidi klepou na čelo, že se vévoda konečně zbláznil.“ Eras se během řeči spokojeně šklebil a bylo vidět, že si městskou
stráž a vévodovu gardu živě představuje.
„Brzy to praskne a město začne trojčit,“ zabručel Kan a zvedal jídlo z podlahy. „Už teď o tom ví spousta lidí, ale naši
o tom také nesmí mluvit a ostatní se bojí.“
„Tím líp, ne? Spíš tu bestii někdo zahlédne a my budeme konečně vědět, kam se máme soustředit.“
„Pokud má rozum, tak se teď stáhne a nechá nás vychladnout. Až opadne první strach a přestanou přibývat mrtví,
lidé poleví v ostražitosti, stoky se zase otevřou, protože jinak se na těch zatracených mřížích zachytává binec a ucpává
je, vévoda si vezme zpět své stříbro, stejně jako ten had Nyrath. A pak se bestie vrátí a začne to nanovo.“
„Nevidíš to moc růžově,“ podrbal se Eras na krku.
„Ono ani není co,“ povzdechl si Kan. „Kdybys byl v armádě, jako já, bylo by ti to jasné. Je to základní strategie udeř
a stáhni se. Takhle můžeš i s malou jednotkou vázat velké síly nepřítele, protože jsi pohyblivý, nenápadný a nevypočitatelný.
Velký soupeř naopak musí povolat mnoho jednotek, možná i zálohy, aby ochránil své území. Stojí ho to spousty
peněz jak na platech vojákům, tak i na ušlém zisku, protože chlapi místo aby vyráběli věci, sedí v táborech a čekají
na útok, který třeba vůbec nepřijde, anebo přijde, ale někde úplně jinde. A to je přesně to, co se tu teď děje.“
„Takhle jsem o tom nepřemýšlel,“ přiznal se Eras. „Ty si myslíš, že tamto ví, jak to má dělat? Jestli je to vážně
dlak, mohl jako člověk projít armádou, nebo ne?“
„Zeptáme se čaroděje,“ odpověděl Kan. „Já o nich nic moc nevím. U nás v horách sice žili vlkodlaci, ale ti
se za úplňku měnili v monstra a napadali vesnice. Nikdo takový by se v armádě neukryl. V kasárnách na tebe stále
někdo vidí.“
„A hele, tady je ten korbel!“ zvolal najednou Eras spokojeně. „Ani jsem si nevšiml, že sis ho vzal cestou nahoru. Ale
měl jsem toho včera taky dost. Aspoň ho dál nemusím hledat.“
Obrátil se zpět ke Kanovi. „Děje se něco?“
Kan hleděl na korbel, jako by ho viděl prvně v životě. „Co? Ne nic, ani jsem si neuvědomil, že ho beru.“
„A to si pamatuješ, že jsem tě do schodů podpíral?“
„Abych řekl pravdu, tak ani ne.“
„Takže je všechno v pořádku,“ prohlásil Eras spokojeně, zvedl korbel a zmizel dolů po schodech. Kan ještě chvíli
pozoroval místo, kde korbel stál a prohraboval se ve vzpomínkách na včerejší noc. Pamatoval si rozhovor s tou
dívkou, ale při cestě k věži to na něj všechno padlo a jemu se najednou chtělo hrozně spát. Výšlap do schodů si moc nepamatoval,
ale měl dojem, že možná chvíli pozoroval město. Nebo se mu to všechno jen zdálo a chlapi ho nahoru vytáhli?
Čert aby to vzal! Neměl včera vypít tolik piva. Pro vévodu se vaří extra silné a on jich měl až nezdravě mnoho.
Jedním si však byl jist. Ty dva zlaťáky jsou určitě tytéž, které dal falešnému Kyathovi. Ta potvora se mu na ně ještě
podepsala. Neurazila by ho víc, ani kdyby se mu vysmála do obličeje. Chodí si sem jako domů, zatímco on chrápe jako
nějaký ožrala. A chlapi dole taky nic neslyšeli, ani se jich nebude ptát. Byl by za pitomce a navíc by se začali plašit.
Když dojedl, pokusil se trochu upravit svůj zevnějšek. Amash mu donesl džber se studenou vodou, takže se mohl vysvléci
do půli těla a trochu se opláchnout. Ledová voda mu udělala dobře, i když první šplouchnutí ho skoro bolelo.
Když však o půl hodiny později sestupoval po schodech do nižších pater věže, měl hlavu téměř čistou a opět byl
schopen uvažovat rozumně a logicky.
-45-