Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
Probíral si zas a znova vše, co se v hospodě stalo, co kdo říkal a dělal. Ať si to přebíral, jak chtěl, bestie by musela
být u baru, aby slyšela, co si říkají s Azalem. Moment! Stoka!
Kan se narovnal a ztuhl, jako by mu někdo přiložil špičku meče na ledviny.
Ale jinak to nedávalo smysl! Bestie se pohybuje stokami, těmi se dostane, kam se jí zachce a někdy možná rychleji
než po ulicích, alespoň se to o stokách říká. A sklep je se stokou spojený.
Zarazil se. Jenže ze stoky se do sklepa nedostane. To si sám ověřil.
Zklamaně se znovu opřel. Po delší chvíli, kdy dal svým myšlenkám volno a kochal se pohledem na město, aby si
udělal v hlavě čisto, se mu vybavila Azalova první věta po jejich příchodu: „Zase jeden zdrhnul!“
Vyskočil z trámu a seběhl o patro níž.
„Tasahu! Erasi! Ameshi!“ křikl a počkal, až k němu vyběhnou po schodech.
„Co se děje?“
„Když jsme došli k Umrlci, Azal si stěžoval, že mu zase někdo utekl, když nás viděl přicházet. Kdo to byl?“
„Já žádné jméno neslyšel,“ pokrčil rameny Amesh.
„Určitě žádné neříkal,“ přikývl Eras a Tasah jen přitakal.
„Jdeme! A pohyb!“
„Co se děje?“ nechápal jeho doprovod, když svižným krokem opouštěli věž a mířili zpět k Umrlci.
„Potom,“ odsekl Kan a podíval se na oblohu. Slunci již k obzoru mnoho nezbývalo.
Než došli k hospodě, bylo již v uličce šero a nad vchodem hořely louče. Kan rozrazil dveře a vstoupil dřív, než se poslední
šíp zabodl do protější stěny. Jeho první pohled letěl ke dveřím do sklepa, ale ty se tvářily jako pevně zavřené.
„Zase ti někdo pláchnul?“ obořil se na Azala, který jejich příchod sledoval s nechápavou zvědavostí.
„Ne, teď ne, ale odpoledne jo.“
„A vrátil se?“
„Ne, nejni po něm ani stopy. Díval jsem se. A byl to blbec, nechal dveře do stoky pootevřený.“
„Cože?!“ vybafl na něj Kan a naklonil se přes bar.
„No, jak říkám. Závora byla dole, ale dveře byly otevřený. Asi s nima moc praštil. Někdy se stane, že po hodně silným
zabouchnutí odskočí dřív, než zapadne závora.“
„Jak silném? Ty dveře jsou přece těžké!“
„To jsou,“ přikyvoval Azal. „Jsou celý ze železa. Přece si nebudu sklep s veškerým jídlem chránit jen dřevem, když
jsou stoky plný krys. Prokousaly by se mi tam během jediný noci.“
„Čert vem krysy! Jak silně musíš s těmi dveřmi bouchnout, aby nezaklaply?“
„Já sám to nedokážu,“ přiznal se Azal. „To se stává, když tam utíká nějakej barbar, co má víc svalů než tažnej kůň.“
„Byl tady? Byl to on, kdo odpoledne utíkal?“
„Vůbec ne,“ zasmál se pobaveně Azal. „To byl takovej mladíček, ani vousy ještě neměl. Měl pod nosem jen takovej
knírek, jako ti frajírci, co sem jezděj v doprovodech šlechty z jihu. Ti co nenosej ani pořádný meče a mají sebou takový
úzký tyčky.“
„Kord? Rapír?“ naléhal na něj Kan.
„Jo, jo, tak se to mu říká,“ přitakal Azal. „Ale on to neměl, měl normální krátkej meč. Sem by se to stejně nehodilo.
Vyhodil bych každýho, kdo by mi sem s tím chtěl vlízt. Umrlec má svoji úroveň…“
„Dobře, dobře,“ mávl Kan rukou. „Jak vypadal?“
„Ten meč? Normální, tuctovej.“
„Blboune,“ zavrčel Kan a chytil ho za zástěru. „Ten kluk! Jak vypadal ten kluk! Chci přesný popis a jméno!“
„Jako mladej kluk! V kroužkovym brnění, ale levnym, možná ho i někde našel a sám si ho pospravoval, bylo samá
záplata, ale nesnýtovaným drátem. Takhle by to žádnej kovář s kouskem řemeslnický cti neudělal.“
„Dál!“
„No, pod tím brněním měl nějakou silnou vestu. Taky vypadala, jako že si ji dělal sám. Na nohou nohavice a přes ně
obyčejný chrániče. Neseděly mu, možná na stehnech, ale ne na lejtkách.“
„Proč na stehnech?“
„No, měl je tak jako nezvykle silný. Ale bylo to vidět, jen když seděl, protože jinak je kryla kroužková košile.“
„Silný? Jako od koní? Mohl často jezdit na koni?“
„Ne, ten určitě na koni dlouho neseděl. To já poznám. Koňskej smrad z takovejch lidí táhne kolik dnů a tenhle kluk
určitě nevypadal, že si na koně bere jiný oblečení.“
„Takže byl hubený, ale měl silná stehna. Bez plnovousu, pouze knír jako šermíři z jihu. Starou, spravovanou kroužkovou
zbroj a doma dělanou prošívanici. Jak byl vysoký, jaké měl vlasy, barva očí, nějaké jizvy?“
„No, byl spíš menší, vlasy jsem pořádně neviděl, protože měl na hlavě kapuci a očí jsem si nevšímal. Jizvu jsem neviděl
žádnou. Jen to, že měl na šermíře poměrně úzký ruce.“
„Jak úzký?“
„No, tak půlku tvý ruky. A taky kratší prsty.“
Kan se podíval na své ruce. Neměl žádné tlapy, většina chlapů v tlupě měla dlaně širší. Palcem si načrtl polovinu.
-36-