Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Slibuji,“ sykla tiše ke Kanovi, „že dnes hlad mít nebudeš.“ Prošla dveřmi a zamířila do síně. Vstoupila do nich
ve stejnou chvíli, jako tři vlčí bojovníci s kopími a meči na zádech. Každý vlk byl trochu jiný. Lišili se odstínem
srsti, velikostí, tvarem hlavy a řadou dalších detailů, takže Karra okamžitě poznala svůj doprovod. Kývla jim
na pozdrav a zamířila ke vchodu do stok. Vlci přidali do kroku a dohnali ji ještě před východem ze síně.
Ve stoce se Karra na chvíli zastavila a naslouchala. Její jemný sluch by ji upozornil, kdyby se v okolí skrýval nějaký
člověk. Tep jeho srdce by v tichu stoky slyšela na sto kroků. Ale všude bylo ticho, rušené jen zvukem pramínku tekoucí
vody a capkáním otravných hlodavců. Mávla tedy rukou a vyrazila klusem směrem pod vnější hradby. Vlci s ní snadno
drželi krok a počínali si stejně tiše, jako ona.
Proběhli několika chodbami a Karra se již začínala rozmýšlet, kterou chodbou bude nejlepší se dát, aby byla
u Vlkodlačí hlavy co nejdříve. Venku sice bylo dost světla, takže krčma bude zavřená, ale to jí plně vyhovovalo. Znamenalo
to, že vlkodlaci, kteří v krčmě bydlí, budou nejspíš doma. Když v tom zaslechla pravidelný tepot několika lidských
srdcí. Zastavila se téměř smykem a obrátila se za zvukem podobně jako samonaváděcí střela.
„Co je?“ sykl Jarad, který běžel hned za ní a nestihl zastavit, takže do ní narazil.
„Lidé, čtyři, tak třicet kroků touhle chodbou,“ sykla a vyrazila novým směrem. Vlci vyběhli za ní.
Chodba se lomila, takže Karra uviděla lidské postavy na vzdálenost deseti kroků, možná méně. Byli to ozbrojenci
a patřili k šéfově tlupě. Karra neuvažovala o tom, zda pátrají po Kanovi nebo ne a pokud náhodou ano, s jakým úmyslem,
a vrhla se na ně. Vlci se zastavili a z bezpečné vzdálenosti pozorovali nerovný boj. I když, o boj vlastně nešlo. Karra
mezi muži prolétla jako šrapnel a se stejně devastujícími následky.
Sama pak zvedla dvě těla za opasky a zamířila zpět. „Vezměte ostatní a pojďte za mnou,“ poručila jim. Vlci neřekli
ani slovo. Jarad se chopil kopí svých kolegů a Korsal s Tansfelem vzali každý po jednom těle. Neměli takovou sílu jako
Karra, ale drakodlačice zvolnila tempo, aby jí stačili. Položila těla u odbočky, kterou chtěla jít původně.
„Tenhle,“ ukázala na jedno z těl, které přinesli vlci, „má nějaké stříbro. Jeden z vás ať si ho vezme a hlídá tu. Vlkodlaci
se sice stokami nepohybují, ale když je nahoře takový zmatek, mohli by pro jednou udělat výjimku.“
Hlídku si vzal Jarad. Neměl z toho velkou radost, ale měl takové příkazy od Kashora. Vůdčí vlk měl vynikající předtuchu,
když si byl jist, že Karra uloví první lidi ještě cestou k dlakům.
Po té se Karra znovu rozeběhla chodbou s dvojicí vlků v patách. Cestou pod krčmu je už nic nezdržovalo, takže
se zastavili pod poklopem, vedoucím do chodby v jeho sklepě. Karra se postavila na špičky a natáhla se, aby dosáhla
na poklop. Jemně ho nadzvedla a hned na to odsunula stranou. Držela ho sice jen na špičkách drápů, ale přesto se jí to
podařilo téměř nehlučně. Pak pokrčila kolena a vyšvihla se do otvoru. Protáhla se vzhůru a podívala se dolů na vlky.
„Chcete tam počkat, nebo půjdete se mnou?“
„Jdeme s tebou,“ rozhodli se okamžitě. Karra je vytáhla za ruce k sobě do sklepa a pak jako první prošla mezi sudy
a policemi ke dveřím.
Byla tu již jednou a pamatovala si, jak krčma vypadá. Vstoupili do nejspodnějšího patra sklepů. Nad nimi jsou tři
patra, která barman přeměnil na ubytovací pokoje pro své hosty. Sám žil ve dvou místnostech hned za barem, takže měl
neustále přehled o tom, kdo přichází a kdo naopak odchází. Pokud dotyčný nechodil stokou. Tam se však vlkodlakům
moc nechtělo a dávali přednost nočním ulicím.
Tiše otevřela dveře a nahlédla do chodby osvětlené malou olejovou lampu ve výklenku u schodů do vyššího patra.
Po stranách chodby viděla dvě trojice dveří, všechny zavřené. Zavětřila a spokojeně se usmála. Pak zavřela dveře a obrátila
se k vlkům.
„Jsou tu vlkodlaci. Nejméně pět, ale v horních patrech mohou bydlet další. Počkáte tady. Zajistíte dveře a pustíte sem
jen mě a nikoho jiného.“
„Měli jsme jít s tebou,“ namítl Tansfel.
„Tohle není likvidace zlodějské tlupy,“ obrátila se k němu. „Tady stačí jediné kousnutí a už svou vlčici nikdy neuvidíš.
Já jsem mezi nimi skoro doma, ale vy jste pro ně večeře. Nemohu mluvit s barmanem a zároveň hlídat, kdo
se k vám plíží.“
„Proč chceš mluvit s barmanem?“ nechápal Korsal. „Copak je to vůdce smečky?“
„To ne,“ zavrtěla hlavou, „ale je to člověk, který jim poskytl přístřeší. Dokonce vím, že s jednou vlkodlačicí žije
téměř ve společné domácnosti. A ta vlkodlačice je dcerou vůdce smečky. Má tedy dostatek argumentů, aby mu vlkodlaci
pomohli, když bude mít potíže.“
„A má nějaké, které bys mohla využít?“ zeptal se Tansfel.
„Ne, ale bude jich mít až nad hlavu, pokud mi pomoc odmítne,“ krutě se usmála a oči jí na okamžik zazářily rudým
plamenem. Pak znovu pootevřela dveře, a když se ujistila, že je chodba prázdná, prošla jimi. Vlci je za ní zajistili a pak
už mohli jen čekat, kdo přijde.
Karra proběhla chodbou tiše jako myš a dokonce se jí podařilo vystoupat po schodech, aniž by kohokoli potkala.
Které dveře patří barmanovu bytu věděla, takže zamířila přímo k nim. Aniž by se zdržovala nasloucháním či kontrolou,
prošla jimi. A pak poznala, že vyrušila zamilovaný párek téměř v nejlepším.
Protože však ženskou část páru netvořila žena, ale vlkodlak, neozval se vyděšený nebo překvapený výkřik, nýbrž vzteklé
zavrčení a vzduchem prolétlo mohutné tělo. Arkash se dokázala proměnit velice rychle, podobně jako Karra. Tak-
-97-