Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
Nyrath zaváhal. Šéf řádil již od noci a on se mu skutečně nechtěl dostat na dohled. Nakonec, po dlouhém vnitřním
boji, přistoupil k obrovské železné truhle a začal v kapsách štrachat klíče. Než odemkl všechny zámky, uběhla dlouhá
doba, během níž si Kan a ostatní prohlédli pokladnici.
„Na nic nesahat!“ ječel pokladník hystericky.
„Tak se pohni a otevři tu truhlu,“ opáčil Kan a se zájmem v ruce obracel vázu z jemného porcelánu.
Konečně Nyrath otevřel pokladnu a začal v ní hledat stříbro. Různých přívěsků, náramků a prstenů měl několik
velkých váčků, a když podělil Kana a jeho muže, jeho poklad to ani nepocítil.“
„Pošlu sem další muže, tak s tím počítej. Všem dej po jednom náhrdelníku, dvou náramcích a dvou prstenech. A bohové
ti budiž milostivi, pokud jim dáš něco jiného, než čisté stříbro.“
„Na co to vlastně potřebujete?“ lkal Nyrath, jako by jim dával své vlastní poklady.
„Nějaký nemrtvý tu dělá po nocích potíže. Ale neboj, jakmile se ho zbavíme, šperky vrátíme.“
„Nemrtvý? Vlkodlak ve městě?“ zhrozil se Nyrath.
„Jo, svět je jedno veliký překvapení,“ poklepal ho Kan po rameni. „Tak to stříbro moc neuklízej a očekávej další zájemce.
A nechci slyšet, že jsi někomu nechtěl něco dát.“
„Šéf to skutečně ví?“ ujišťoval se Nyrath.
„Copak si myslíš, že bych riskoval krk a lezl mu do pokladnice bez jeho vědomí?“
Nyrath uznal, že to by skutečně mohl udělat pouze naprostý idiot, ale moc ho to neuklidnilo. Přemýšlel o tom ještě
ve chvíli, kdy Kan s doprovodem spěchali ulicí zpět k věži, aby probrali, co dál. Cestou zastavovali všechny šéfovy
bojovníky a vyřizovali jim poslední pokyny. Vyzvednout stříbro a vyhýbat se stokám a vnějšímu opevnění. Než slunce
dosáhlo zenitu, znala nové pokyny celá tlupa.
Kan vystoupal do podkroví věže a chtěl se usadit na oblíbeném místě, když se jen dva kroky od schodů zastavil a začal
se rozhlížet.
„Kdo tady byl od našeho odchodu?“ zeptal se chlapa zastávajícího post ponocného. Ten se k nim přidal v přízemí,
kde do té doby hlídal.
„Pokud vím, tak nikdo,“ pokrčil rameny. „Když jsi domluvil s Drehelem, hlídal jsem dole a nikdo tu nebyl. Všude
byl klid a pokoj.“
„Dobrá, ale byl někdo tady nahoře? Od chvíle, kdy jsem vstal a sešel dolů?“
„Ne, ani noha.“
„Víš to jistě?“
„Určitě, nehnul jsem se odtud,“ dušoval se ponocný a tvářil se uraženě.
„Tak mi vysvětli, kde se tu vzalo támhle to?“ ukázal před sebe. Muž stojíc za ním neměl takový výhled, takže ustoupil
stranou. Přímo pod vikýřem ležela lidská lebka. Když se však podíval pořádně, zjistil, že tam leží dvě, ale jedna
se odkutálela kousek stranou a uviděl ji, až když ustoupil od schodů.
Muži zůstali stát jako opaření a byl to Kan, kdo vytáhl od pasu meč a pomalu přešel k novému vybavení svého příbytku.
Nemusel je prohlížet dlouho a byl si jist, že pocházejí z některých obětí záhadného útočníka. Vrypy na nich vypadaly
úplně stejně.
„Když jsem ráno vstával,“ zabručel, „tak jsem si jich vůbec nevšiml.“ Hned si také lehl na lůžku a natočil hlavu
k vikýři. Nemohl lebky vidět, zakrývaly je trámy. A nemohl je vidět, ani když se posadil, vstal a šel ke schodům.
Během jeho pokusu se muži rozsadili po trámech a se zájmem ho sledovali. Kan si jich nevšímal a nakonec se posadil
na trám nejblíže u lebek. Po chvíli se však zvedl, přistoupil k vikýři nad nimi a vyklonil se ven. Vikýř byl nad kolmou
stěnou, ale po obvodu střechy vedla kamenná římsa. Nebyla ani píď široká a kromě holubů a jiných opeřenců,
se na ni nikdo neodvažoval. Přesto si na ní všiml několika hlubokých rýh, jen několik stop od vikýře. Docela čerstvých
rýh a vždy po čtyřech vedle sebe.
„Amashi!“ zavolal k sobě svého nejlepšího zloděje a špeha. Drobný mladík se mu objevil po boku.
„Podívej se na ty vrypy a řekni mi, zda bys po té římse dokázal projít,“ ukázal Kan z vikýře a ustoupil stranou. Amash
se vyklonil a dlouze římsu studoval. Pak přešel k dalšímu vikýři a snažil se najít pokračování vrypů za hranou střechy.
Tam však nebyl ani jediný.
„Potřebuji lano, pak by to šlo,“ řekl nakonec.
„A bez něj?“
„Jedině jako sebevrah.“
„Dík,“ zabručel Kan a znovu se zadíval na vrypy. Snažil se podle vzdálenosti mezi nimi odhadnout šířku
tlapy, ale neměl to s čím srovnat.
„Taky tě napadlo,“ ozval se mu vedle ucha Eras, „že tu ty lebky mohly být už ráno?“
„Jo,“ přikývl Kan. „Ale nechápu to.“
„No, mně to trochu smysl dává, jenže mi z toho leze mráz po zádech.“
„Tak povídej.“
„To něco je velice chytré a už ví, že to hledáš. Zabilo to naše dva chlapy a jejich lebky ti to ještě v noci přineslo.“
-29-