Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
děl, že klasické líbání mu nyní vůbec nic neříká a nevidí jediný důvod, proč by se k němu měl vracet. Ariki měla hlavu
opřenou o jeho hruď a tvářila se jako v sedmém nebi. Přitom však sledovala svého otce. Kashor měl ruce založené
na hrudi a očima metal blesky. Mladá vlčice došla k rozhodnutí, že jim bude nejlépe na některé odlehlejší pastvině.
Alespoň na čas, než otec vychladne.
„Půjdeme ke mně,“ odvětila tiše, zvedla hlavu a olízla mu čenich.
„Svatební hostina se u vlků nekoná?“ podivil se.
Pohlédla na něj zpod řas a naladila mnohoslibný úsměv. „Mám pro tebe něco lepšího.“ A protože se vlci po obřadu
rozcházeli za svými povinnostmi, obrátila se a táhla svého druha ke dveřím za oltářem.
Ve statku měl každý vlčí pár svou místnost. V případě nezadaných vlčic žily sestry pohromadě, dokud nedostaly
partnery. Ve chvíli, kdy byly vybrány pro obřad, dostaly své pokoje, aby si je samy zařídily. Ariki otevřela dveře, strčila
do nich Amashe a až pak vstoupila. Pečlivě dveře zajistila a chtěla se vrhnout svému miláčkovi kolem krku, jenže Amash
byl rychlejší. Zvedl ji do náruče a zamířil s ní přímo k lůžku z kožešin.
„Musíme si promluvit,“ řekla Lafi svému druhovi, když se páry vytratily do svých pokojů a ostatní vlci se téměř
rozešli.
„O čem?“ zeptal se vlk a bok po boku zamířili ke svému pokoji. Ani vůdčí pár na tom nebyl s ubytováním jinak než
ostatní. Během chůze vzal svou družku kolem pasu, ale ta se mu vysmekla a hodila po něm varovným pohledem.
„O Ariki a Sarri, samozřejmě,“ odpověděla a otevřela dveře, protože k nim byla blíž. Vstoupila a zamířila přímo
k truhle. Kashor za nimi zavřel a pozorně ji sledoval. Lafi odložila slavnostní čelenku a oddávací stuhu do truhly pod
oknem, zavřela ji a obrátila se čelem k němu. Založila si ruce na hrudi a nasadila přísný výraz.
„Viděla jsem, jak ses během obřadu a po něm tvářil. Doufám, že nehodláš našim dcerám nějak ztrpčovat život.“
„To mě ani nenapadlo,“ bránil se vlk.
„To je dobře,“ skočila mu do řeči, „protože tím samozřejmě myslím i jejich druhy. Tahle smečka potřebuje vlčata, tak
je nech dýchat.“
Kashor se pomalu nadechl a ještě pomaleji vydechl, aby se uklidnil.
„Jsou to zmetci,“ pronesl konečně. „Ale obřad proběhl a nemohu s tím nic dělat. Nemůžeš po mně chtít, abych je přijal
s nadšením, ale časem se s nimi smířím, doufám.“
„Kdy?“ štěkla podrážděně Lafi.
„Vlčata by tomu pomohla,“ přiznal se. Nerad to přiznával, ale i on se těšil na potomstvo. Lafi tím nejspíš překvapil,
protože otevřela oči dokořán a pootevřela tlamu, takže za předními zuby viděl špičku jejího jazyka. S tímhle výrazem
se mu vždycky líbila nejvíc, takže se mimoděk usmál.
„Takže je přijímáš do smečky?“ zeptala se pro jistotu a pomalu se k němu blížila.
„Copak mi zbylo něco jiného?“ povzdechl si vlk a pokrčil rameny.
„Drakodlačice mi řekla, že ti dva chtěli odejít s Kanem z města, ale pak se od nich oddělit a v Laranu vstoupit
do městské stráže,“ řekla.
Kashor se na chvíli zarazil a zatvářil se zamyšleně. „V tom případě bych je mohl přijmout i dříve, než s vlčaty,“ připustil.
„Ale je to pravda?“
„Drakodlačice je spolehlivá,“ napomenula ho.
„Když dojde na likvidaci zlodějů dobytka, tak zcela jistě, ale odkud ví to o Laranu?“
„Jsou chvíle,“ pronesla Lafi sladce, „kdy mám pocit, že jsem ti tehdy před lety měla místo lehkého kousnutí urvat hrdlo.
Ale dnes už s tím nic neudělám, tak to nechám, jak to je.“
„Ty jsi vždycky byla vtělená něha,“ usmál se a přitáhl ji k sobě. Tentokrát se nebránila a objala ho kolem krku.
Slunce zmizelo pod obzorem a Kanův stav se vůbec nezměnil. Karra si od vlka za dveřmi vyžádala misku
s vodou, aby mu mohla otírat čelo a rty, přestože si nebyla jistá, zda to bude k něčemu dobré. Ale měla tak aspoň pocit,
že něco dělá.
Se soumrakem se ve dveřích objevila Lafi.
„Jak je mu?“ zeptala se a klekla si ke Kanovi, aby ho mohla prohlédnout.
„Stejně jako předtím,“ odvětila Karra. „Co myslíš, že s ním ten nápoj udělá? Bude z něj vlk?“
„Těžko říct,“ přiznala vůdčí vlčice. „Ale nějaký účinek to mít muselo, když je dosud na živu. V síni jsem měla pocit,
že nám zemře před očima.“
„Ráda bych si to myslela,“ pronesla Karra tiše a pohladila Kana po tváři. „Nevadilo by mi, kdyby z něho byl vlk.
Hlavně když zůstane na živu.“
„Byli byste dost divná dvojice,“ krotila ji Lafi.
„Vím,“ pokrčila rameny. „Ale mám ho tak ráda, že by mi to skutečně bylo jedno. Hlavně když by zůstal se mnou.“
Vlčice ji sledovala pátravým pohledem. Nejen Kan, ale i ona byla překvapená, že se drakodlak dokáže takovým způsobem
zamilovat do člověka, který je pro něj potravou.
„Snad to tak daleko nedojde,“ zabručela Lafi a přiložila prsty na Kanův krk.
-94-