Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„Ale jak můžeš vědět, že na to náhodou nenarazíš v některé uličce?,“ oponoval mu démon. „Vždyť ani Arkash nebyla
schopná nalézt jeho doupě, přestože prolezla celou čtvrť a všichni víme, jak jemný má čich.“ Vlkodlačice znovu
v rozpacích sklonila hlavu a Ridarh ji pohladil po ruce.
„Bydlím jen kousek od hospody, a to by bylo, abych se sem nějak nedostal,“ mávl vlkodlak tlapou. „A přes den to
snad neútočí, nebo ano? Nikdo si tu ještě netroufl lovit za denního světla.“
„Ty jsi asi neposlouchal tady hraběte, že?“ ozval se barman. „Ty dva mrtvé našel ještě v podvečer, a to srdce bylo docela
čerstvé. Takže je to muselo chytit a sníst během odpoledne.“
„Blbost,“ zavrtěl vlkodlak hlavou, „někdo by to musel vidět.“
„Asi viděl,“ ozval se upír ze svého místa pod stropem. „Když jsem přišel do bašty, viděl jsem světlo a raději jsem
se ukryl. Byl tam Kan s ještě jedním svým mužem a šli na horní plošinu bašty. Po chvíli se zase vraceli zpět. Prohlíželi
patra odshora a právě v druhém našli ta těla. Vyběhli na ulici, jako by je honila smrt, to vám řeknu. Sledoval jsem je
a počkal jsem, až odejdou. Rozhodli se odejít do hospody u Umrlce a dát si něco na nervy. Vrátil jsem se nahoru, to
jsem totiž ještě nevěděl, co našli. Vzal jsem ta srdce a zbytek jsem už vyprávěl.“
„No, tak to se musí ocenit,“ zabručel vlkodlak. „Tomu se říká odvaha.“
„Nebo hlad,“ namítla Arkash a vlkodlaci souhlasně pokývali hlavami.
„Jak to myslíš?“ zeptal se démon.
„Ty jsi démon, takže takové problémy nemáš, ale my,“ mávla rukou k ostatním vlkodlakům, „máme v některých
dnech hrozný hlad. Na každého to přijde jindy a s úplňkem to vůbec nesouvisí. To se pak musíš držet zuby i drápy, abys
nevyrazil do ulic a netrhal každého na potkání. Je to hrozně těžké.“
„No a?“ nechápal démon.
„Ona chce říct,“ promluvil Gilwyn, „že jestli to stvoření dostalo právě takový hlad a doposud se mu dařilo lovit zcela
nepozorovaně, tak nyní ztrácí všechny zábrany. My máme před městem a množstvím lidí v něm respekt a držíme
se stranou. Neloví se tu špatně, ale osamocený vlkodlak by tu moc dlouho nepřežil. Tamto, ať už je to cokoli, takový respekt
nemá. Jestli začne lovit i za denního světla, pak to nebude trvat dlouho, někdo to uvidí a pak tomu bude v patách
celá čtvrť.“
„A jak dlouho u vás ten hlad trvá?“ zeptal se démon zamyšleně.
„No, jak kdy, od dvou do pěti dnů,“ odpověděla Arkash. „Záleží na tom, kdy jsi ho dostal naposledy. Čím delší přestávka,
tím déle ho máš.“
„Aha,“ pokýval démon hlavou, „takže když to lovilo těch několik týdnů jen v noci a nyní to začalo lovit i přes
den, tak je to dlouhá přestávka nebo krátká?“
„To se nedá říct, když nevíme, kdy naposledy a jestli vůbec už to dostalo hlad tady ve městě,“ bránil se odpovědi Gilwyn.
„Bylo by to hádání z tlapy.“
„Takže si musíme počkat a dávat si větší pozor na okolí, ano?“ odpověděl si démon sám.
„Asi tak,“ shodli se vlkodlaci. „Pokud to ovšem je jeden z nás a projevuje se u něj hlad.“
„No,“ usmál se démon, „tak to bude docela pěkná mela, jestli máte pravdu.“
Kan a jeho doprovod vpadli do Umrlce jako velká voda a zabrali svůj obvyklý stůl. Azal na ně vrhl nespokojený pohled,
protože více jak jedna jejich návštěva za den ho stála dost velké peníze. Navíc to nebylo v Kanově stylu, vpadnout
do hospody takovým způsobem.
„Nechceš se sem rovnou přestěhovat?“ zeptal se kysele, když před něj stavěl korbel piva.
„Ani ne, ale dík za nabídku,“ odvětil Kan a pořádně se napil. „Teď ti nikdo neutekl?“
„Ne, teď je, díky bohům, klid.“
„Nikdo nic zajímavého neříkal?“
„Co by měl říkat?“
„Třeba o kostech a podobně.“
„Ticho!“ zasyčel Azal. „O tomhle tady nemluv! Nechci přijít o hosty?“
„Jsou to hrdinové,“ namítl Kan.
„To jo, ale tady se chtěj jen opít a trochu poprat. Proto sem jedou.“
„Když myslíš,“ pokrčil Kan rameny. „Ta holka ze včerejší noci, byla tu?“
„Na tu je moc brzo.“
„Dobře, počkám tu na ni.“
„Nic proti tobě nebo šéfovi, ale takhle mě brzo přivedete na buben,“ postěžoval si Azal opatrně. Kan po něm střelil
chladným pohledem, ale pak sáhl do váčku s penězi a vylovil stříbrňák.
„Za tohle tu mohou hrdinové pít celý večer, nebo se mýlím?“
„Máš svatou pravdu,“ přikyvoval Azal.
„Tak si to vezmi a opovaž se dnes a zítra přede mnou mluvit o penězích,“ zavrčel Kan a položil mu minci do dlaně.
Jeho doprovod udělal neochotně totéž a Azal odspěchal za pult.
„Doufám,“ zabručel Eras, „ že tu nebudeme platit denně.“
-42-