Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Dobře, ale tam s tím mohu něco dělat,“ namítal Alro. „Dokud udržím v ruce meč, tak svou kůži zadarmo nedám.
Ale na ní meč neplatí.“
„Máš pravdu,“ přisvědčil Kan bohorovně. „Ale řekni mi, jak bys přežil dnešní noc, kdybys musel použít meč proti
šéfovým lidem?“
„Ale bránil bych se,“ stál si na svém Alro.
„To jistě, tak minutu nebo dvě,“ přikývl Kan. „Podívej, tohle je město. Bludiště uliček a víceméně neobydlených
domů. Nikdy nevíš, co nebo kdo na tebe čeká za příštím rohem. Z kuše umí střílet každý hlupák, a když se rozhodne,
že tě dostane, tak s tím nic neuděláš. Přežil jsem tu pět let a mám toho po krk. Neustále si hlídat záda a zastrašovat
možné protivníky. A proč. Abych nakonec zjistil, že mě podrazil můj vlastní velitel. Když jsme sem přišli, dali
bychom jeden za druhého ruku do ohně. A dnes? Je z něj obyčejná prodejná čubka. Ani neví, co se na ulici
děje, protože z toho domu nevylezl dva roky. Hlídají ho ti zakrslíci a nikoho k němu nepustí. Pokud se nemohu spolehnout
na svého velitele, nemám tu co pohledávat.“
„Fajn, chápu, že chceš opustit město,“ přikývl Alro. „Také odcházíme a dokonce ze stejného důvodu, přestože máme
docela určitě každý namířeno někam jinam. Ale pověz mi, proč chceš zůstat s dlakem, pro kterého představuješ jen zákusek?
Uvědom si, že kdykoli se na tebe podívá, dívá se na své jídlo.“
„Jistě, v tom máš pravdu. Ale ty jsi nevyrůstal ve stejném prostředí jako já. Pro mne je stále člověkem a navždy jím
bude. Dlactví je nemoc. V jejím případě vyvolaná prokletím. Nikdy se ho nezbaví, nedá se léčit, ani vyléčit. Přesto jí
věřím a budu jí věřit. Než jste přišli, dlouho jsme o tom spolu mluvili. Zůstanu s ní, přestože ona musí lovit lidi, aby nezemřela
hlady.“
„A jak to chceš praktikovat?“ založil si Alro ruce na hrudi. Evidentně byl od ostatních dvou pověřen, aby s ním
o tom promluvil, protože Eras s Amashem jen naslouchali a do rozhovoru se nezapojovali.
„Ještě to nevím jistě, ale když nás Elefel tak pěkně tahal za nos, napadlo mě jedno řešení, které by mohlo nějakou
dobu fungovat.“
Alro byl chvíli zticha a přemýšlel.
„Ty jí chceš předhazovat podvodníky?“ zkusil hádat.
„Jo,“ přikývl Kan. „A vrahy a podobnou chásku, která by stejně zemřela mečem nebo provazem. Ve výsledku je to
vlastně jedno, jestli mám takového člověka probodnout, nebo má Kařře posloužit jako večeře. Karra má pro mě větší
cenu než tisíc lidí. Stačí se rozhlédnout po městě. Sice tu jsou nějaké zákony, ale dodržovat se nedají. Proto je také
nikdo nedodržuje. Někdy jsme museli zabít i deset lidí za den jen proto, že oni zabíjeli jiné a nám to kazilo obchody.
A byli jsme na sebe hrdí, že je tu díky nám trochu pořádek.“
„Takže ty prostě jen ukážeš prstem a přikážeš jí ‚Vem si ho!‘. Chápu to dobře?“ šťoural se Alro v detailech.
„Ne, Karra je člověk, ne pes,“ zamračil se Kan. „Jen jí navrhnu, na kom by mohla ukojit svůj hlad, ale konečné rozhodnutí
bude na ní.“
„A co když místo vraha zabije někoho jiného?“
„Tak s tím nemohu nic dělat,“ pokrčil rameny.
„A to ti nevadí?“
„Podívej,“ povzdechl si Kan. „Zabít v souboji, když jsem napaden a bráním se, to je plně legální. Každý se může
a musí bránit, protože to za něj nikdo jiný neudělá. A teď mi řekni, kolik lidí jsi během posledního roku zabil v takové
situaci, aha?“
Alro se nadechl k odpovědi, ale pak zavřel ústa. Kan měl v tomhle úplnou pravdu. Pracovali pro šéfa a hájili jeho zájmy.
Tím vlastně hájili i ty své, protože jinak by přišli o peníze, které jim šéf vyplácel. Věděl přesně, kolikrát byl letos
napaden. Včera to bylo potřetí. Ale na svědomí měl desítky mrtvých nebo zmrzačených, které musel najít a napadnout
na šéfův rozkaz, protože jim nějakým způsobem kazili obchody. Například provozovali nepovolený nevěstinec, prodávali
své výrobky na šéfově území bez zaplacení poplatku a podobně. Ti lidé někdy ani neměli pořádnou zbraň.
„Začínáš mě chápat,“ usmál se Kan, když chvíli sledoval jeho tvář. „Na tomhle světě je úplně jedno, jestli Karra loví
lidi nebo zvěř. Samozřejmě mi bude vadit, když zabije ženu pečující dítě. V takovém případě bych si s ní o tom musel
vážně promluvit, ale když se rozhlédneš po kterékoli ulici, městečku či vesnici, najdeš tolik lidí, jejichž smrt nebude
nikomu vadit, že by se Karra najedla na měsíc dopředu. Vždyť my dodnes nevíme, kolik lidí tu vlastně snědla. Musí
jich být desítky. A ví o tom někdo? Zavládlo davové šílenství? Bojí se lidé chodit po ulici? Ne! Nestalo se vlastně vůbec
nic. Vnitřní město zavřelo stoky a ještě špatně. Vždyť zemřeli jen sloužící, tak co. Máme podezření na dlaka? Tak dáme
strážím stříbrné příbory a pošleme je hlídat ulice. Co udělal šéf, když jsem se snažil najít toho, kdo nám zabíjí
bojovníky? Seřval mě jako malého kluka a vyrazil se mnou dveře. Nezajímalo ho to. Byli to jen lidi a jeho by to stálo
peníze. Tak proč by si s tím měl dělat hlavu.“
Kan se odmlčel a čekal na možné námitky. Ale jeho muži na něj hleděli mlčky a snad i trochu zamyšleně.
„V Kařře jsem poprvé v životě našel člověka, který je ochoten jít životem po mém boku. Celý dosavadní život jsem
prožil na ostří nože. Nikdy jsem nevěděl, zda se dožiji večera, nebo zda se ráno probudím. Ptáš se, jakou mám jistotu,
že v ní jednou nepřevládne dlak a nezabije mě ve spánku. Dnes ji mám. Toho čaroděje nahoře jen omráčila, přitom
měla hlad. Ovládla se. Bude se stejně ovládat za rok, dva, pět? Nevím. Stejně jako jsem netušil, kdy narazím na lepšího
-81-