Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„To se neví. Ale když hrad dobyli, pověsili ho jako obyčejnýho lumpa, takže to muselo být přímo příšerný. Šlechtici
se přece stínaj mečem, maj na to právo daný zákonem. V horách jsou prej z toho ještě dnes celí špatní.“
„No, dobře, tak se zhoupnul,“ ozval se Kan. „Co se dělo dalšího?“
„No, abych řekl pravdu, tak si toho už moc nepamatuju. Nějaký vypálený tvrze zemanů, asi od loupeživejch rytířů,
přepadený vesnice, to je asi všechno.“
„Co ty tvrze?“
„Co je s nima?“
„Kdo je vypálil?“
„Jak říkám, asi loupeživí rytíři.“
„Všechny?“
„Všechny ne,“ ozval se hlas za nimi a Kan se otočil jako na obrtlíku.
Za ním stál hrdina a prohlížel si ho. Přes hluk v lokálu přeslechli drnčení samostřílů a tak se za nimi objevil zcela nečekaně.
Byl oblečen jen do bederní roušky, jakési univerzální uniformy většiny hrdinů, přes jinak nahý trup měl křížem
dva kožené řemeny, na jednom mu visel meč a na druhém tlumok. Na nohou měl téměř rozpadlé vysoké kožené boty.
Přes prach cesty nebylo poznat, jakou má vlastně barvu kůže. Ale v obličeji mu svítily neobyčejně jasné oči, kterými
sledoval celou společnost u baru.
„Proč vás zajímaj hory?“
„Jsme zvědaví, co je v okolí nového a tady Azal se chlubil, že ví o každém balvanu, co v horách spadl,“ odvětil Kan.
„A s kým máme tu čest?“
„To je Kerd,“ odpověděl Amash. „Už jsem tě dlouho neviděl,“ mávl na hrdinu. „Kde ses toulal?“
Kerd mu mávnutí oplatil a dokonce se snad i usmál.
„Všude kolem, podle toho, kdo platil a za co.“
„Taky v horách?“
„Jasně, tam je práce dost a dost. A pustíte mě k pramenu? Mám žízeň, že bych pil vodu ze stoky.“
Společnost se trochu srazila, Kan si stoupl na samý kraj baru a Kerd se tak dostal přímo k pípě.
„Kterej korbel máš největší?“ zeptal se Azala.
„Posledně jsi pil z tohohle,“ zabručel Azal a zalovil pod barem. Vytáhl dřevěný korbel velikosti malého sudu a sfoukl
z něj prach.
„Tak až ho opláchneš, naplň ho poctivou mírou, jinak tě v něm utopím,“ prohlásil Kerd, který se sice koupal pouze
v případě, když musel přeplavat řeku, ale k smrti nenáviděl svinčík v pivu.
Azal si pro sebe něco vrčel, ale poslušně vymáchal korbel v sudu vody u pípy, kde oplachoval všechno nádobí.
Těžko říct, jestli tím korbelu nějak pomohl, nicméně Kerd se tvářil spokojeně a pozorně sledoval, jak se čepuje pivo.
„Doufám, že máš prachy,“ ozval se Azal. „Mám se podívat, kolik si mi zůstal viset, když ses posledně zdejchnul?“
Kerd se hlasitě zasmál, zalovil v tlumoku a vytáhl valounek zlata. „Bude ti to stačit, šizuňku stará lakomá?“ Položil
zlato na bar a Azalovi málem vypadl korbel z ruky.
„Určitě! Určitě bude! Služebníček! A kromě piva ještě pokoj! Mám jich pár volnejch!“
„A na ten pokoj mi seženeš pěkný holky,“ smál se Kerd
„Samozřejmě! Hned to zařídím, budou tady, než bude polovina odpoledne! Ty nejlepší, spolehni se!“
Azal se skutečně mohl přerazit. Položil korbel před Kerda, sbalil valounek zlata, přitiskl ho ke hrudi a zmizel vzadu.
„To jsi vykradl něčí pokladnici?“ smál se Amash a plácal Kerda po zádech.
„To ani ne,“ odvětil spokojeně hrdina, „ale našel jsem jednomu vévodovi ztracenou dceru a nepoškozenou jsem mu
ji přivedl zpět?“
„Nepoškozenou?“ zajímal se Kan.
„Jo, zůstala pannou. Ale popravdě, nemusel jsem se ani moc nutit. Stejně jako ta tlupa, co ji unesla a chtěla za ní výkupný.
Chlapi, to byl materiál pro čarodějnici, to byste museli vidět! Už jen to koště a mohla na sabat.! A její matka vévodkyně,
no škoda slov. Jak toho vévodu ulovila, to si fakt nedovedu představit!“ řval Kerd na celou hospodu, až Kana
brněly uši.
„Říkal jsi něco o vypálených tvrzích?“ nadhodil Kan.
„Jo tohle, to jsem říkal,“ přikývl Kerd a blaženě se olizoval po prvním napití. Jenže jeho jedno napití bylo zhruba
stejné, jako Kanova spotřeba za celý večer. „Azal má pravdu, v horách se poslední roky rozmohlo loupeživý rytířství.
Královy vojáci maj pořád co dělat. Běhaj od hradu ke hradu a věšej jednoho chudýho rytíře za druhým v naději, že tahle
potupa chudý šlechtice přinutí sekat dobrotu. Docela sranda.“
„A ty tvrze?“ trval na svém Kan.
„No, vím o spoustě vypálenejch tvrzí, ale jedna je divná,“ promluvil najednou Kerd docela normálně. „Když sem
tam došel, bylo to asi čtvrt roku po tom, co lehla popelem. Lidi mi říkali, abych se jí vyhnul, že tam řádí dábel. Prý vyhořela
jedný noci, aniž by jí někdo oblehl, ale přesto byli uvnitř všichni mrtví a nebylo to od ohně. Zemanova rodina,
muži ze zemanova houfce i lidi, co tam jen žili a starali o zvířata.
-60-