Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„Když jsem spal,“ zabručel Kan. „Ve věži bylo přes třicet chlapů, vždy deset z nich bdí a hlídá věž a okolí. A něco si
sem přijde, vyleze to na střechu za jasné noci, dostane se to až k vikýři a položí to sem lebky, aniž by mě to vzbudilo.
Máš pravdu, jde z toho mráz po zádech.“
„Měl bys změnit sídlo.“
„Blbost.“
„Tady tě to dostane, kdy se tomu bude chtít,“ naléhal Eras.
„Jmenuj mi jedno jediné místo v celém městě, kde mě to nedostane.“
Eras mlčel.
„Tak vidíš. Je jedno, kam půjdu. Dostane se to kamkoli. Krucinál! Odneste ty lebky do chrámu boha války, ať je
kněz pohřbí a odslouží za ty dva mši.“
Amash zvedl opatrně obě lebky a odešel. Kan se posadil na trám a hleděl oknem ven. Chlapi, protože nedostali jiné
instrukce, se postupně odhodlali k odchodu a rozmístili se po věži.
Kan vydržel na trámu do doby, než se slunce na své dráze pohnulo tak, že mu začalo svítit do očí. Přemýšlel. Jak
se to stvoření mohlo dozvědět, že právě on má za úkol ho najít. Vlastně měl, protože šéf to odpískal, jak řekla ta holka.
Ale to nevadí. Teď je to osobní. Bestie mu ukázala, že o něm ví a vyzvala ho na souboj. Donesla mu výzvu, když spal
a nechala ho na živu, ačkoli by ho mohla snadno zabít a sežrat. Šetří si ho, mrcha. Hraje si s ním, jako kočka s myší. Zatrnulo
mu a začal se rozhlížet po bludišti střech, komínů, vikýřů a světlíků okolních domů. Pokud si s ním skutečně
hraje, nejspíš ho sleduje. Jistě si nenechala ujít okamžik, kdy našel lebky, a chtěla vidět, jak se bude tvářit. Jenže pravou
chvíli propásl, nyní uteklo příliš mnoho času. Moment, odkud na něj bylo nejlépe vidět? Odkud se dá nejlépe nahlédnout
do podkroví věže?
Zvedl se, chodil od vikýře k vikýři a rozhlížel se po věži. Zjistil, že je pouze jediný vikýř, kterým je vidět po téměř
celém podkroví. Věž jich totiž měla lichý počet. Nikdo už nevěděl, proč ji tehdy postavili zrovna takhle, ale jeden
z vikýřů byl umístěn v rohu střechy a umožňoval průhled celým podkrovím.
Přistoupil k němu a zadíval se na město. Díval se směrem k vnějšímu opevnění. Přímo k nejvyšší baště. Mezi jeho
věží a baštou nebyl jediný vyšší dům. Z vrcholu bašty by dobrý pozorovatel viděl pohybující se postavy, ale zcela jistě
by neviděl jejich výrazy. Jenže, neříká se o lykantropech, že mají nesmírně dokonalé smysly? Vlkodlačí sluch a čich byl
pověstný, ale jak jsou na tom se zrakem? O psech se říkalo, že zase tak dobře nevidí a spoléhají na svůj čich a sluch.
Bylo jen logické, že vlkodlak bude psům podobný. Dobře, tak co se řídí zrakem a může z toho vzniknout lykantrop?
Zatímco se mu tyto a další myšlenky honily hlavou, povšiml si nějakého pohybu na horní ploše opevnění. Přimhouřil
oči a soustředil se. Podařilo se mu rozpoznat, že jde o nějakou dvojici lidí. Možná mladých lidí. Šli do sebe nějak podivně
zapletení, nebo jeden druhého podpíral. Pak jeden začal utíkat a ten druhý za ním. No ovšem, svitlo mu, milenci
si hledají klidný plácek, a kde jinde by měli za slunného dne větší klid než na vrcholu nejvyšší bašty. Za cimbuřím je
nebude vůbec vidět.
Pobaveně je sledoval, dokud mu nezmizeli z očí přímo na vrcholu bašty a pak se odvrátil od vikýře. Rozhlédl
se po místnosti, pak zvedl oči a přejel pohledem po své sbírce mečů, dýk a dalších chladných zbraní rozvěšených v trámoví.
Zatajil se mu dech. Jeden meč chyběl. Postoupil několik kroků a stále se přitom díval na prázdný závěs. Přesně
na něm ještě včera večer visel vzácný druh meče s úzkou čepelí a bohatým košem, chránícím celou ruku šermíře. Byla
to novinka z jihu, kde ji používala stráž tamějších vládců. Pokud věděl, a v tomto směru měl dokonalý přehled, nacházely
se ve městě jen tři kousky této zbraně, z toho jeden měl vévoda a druhý jeho povedený synovec. Oba si je přivezli
z královského města.
Byl si jist, že tu včera ještě byl, protože čepel meče mu překážela při cestě k lůžku a musel před ní uhýbat hlavou.
Než šel spát, zavadil o meč uchem a rukou pak rozhoupanou zbraň zastavoval. Ale nemohl si vzpomenout, že by mu
stejně překážela i ráno.
„Ponocný!“ křikl ze schodů a ve chvilce se vedle něj objevil chlap, který se mu prve dušoval, že do věže nikdo nevstoupil.
„Kolikrát za noc jsi hlásil?“
„Odtud ani jednou,“ přiznal se ponocný.
„Proč?“
„Byl jsi utahaný a chlapi taky. Chtěl jsem vás nechat vyspat. Sám jsi říkal, že tě to troubení budí, a že toho mám nechat,
když se vrátíš pozdě a unavený. Odtroubil jsem to venku na náměstí, aby se neřeklo.“
„Dobře, můžeš zase jít,“ mávl Kan rukou a sešel po schodech za ním.
„Chlapi,“ promluvil ke všem v místnosti, „kolik znáte lykantropů?“
„Čeho?“ ozval se Amer.
„Vlkodlaků a podobně. Kolik dalších dlaků znáte? Já znám jen vlkodlaka a liškodlaka. Ten druhý se tu občas objeví
a ty první znám z domova v horách. Ale další neznám.“
Chlapi se na sebe rozpačitě podívali a krčili rameny.
„Slyšel jsem o krysodlakovi,“ ozval se konečně Amash.
„Ty jsi už zpátky?“ podivil se Kan, který ho prve přehlédl.
-30-