Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„Co se tam vlastně stalo? Poslal jsem tam dva chlapy, ale ti zatracení hrdinové je vůbec nepustili dovnitř. A tebe
jsem nemohl nikde sehnat.“
„Z Alrina zbyla hromádka kousků a ten jeho dveřník se změnil v něčí oběd,“ shrnul ranní události.
„Cože? Něco je sežralo?“
„Jo, už to tak vypadá.“
„A co to bylo, nevíš, že ne?“
„Ne, říkal jsi přece, že od toho máme dát ruce pryč.“
„Ale taky jsem slyšel, že se stále vyptáváš,“ prohodil šéf konverzačním tónem.
„Vyptávám,“ přikývl Kan. „Ale to je taky všechno. Vyptávání jsi mi nezakázal.“
„A zjistil jsi něco, tím povoleným vyptáváním?“ ptal se šéf, jako když nabírá med. Ale tiše klepající prsty na desce
stolu dokazovaly, že začíná zuřit.
„Nic moc. Nikdo nic neviděl ani neslyšel. Ti, co to potkali, jsou po smrti.“
„Takže v tom jede ta bestie?“
„Jsem si tím jist.“
„Tak ti znovu říkám, nestarej se o to, jasný!?“
„Jasný, šéfe.“
„A vypadni.“
„Jdem,“ pokynul Kan svému doprovodu, vyšli na chodbu, seběhli schody a vyšli na ulici.
„Skutečně toho necháš?“ zeptal se o dva bloky dál Eras.
„Ani náhodou,“ odpověděl Kan.
„Jak to šéfovi vysvětlíš?“
„Nijak,“ pokrčil rameny. „Buď se o tom nedozví, nebo mě seřve. Nebude to poprvé.“
Chlapi se na sebe podívali a mysleli si své. Tlupou se poslední dobou šířily různé drby a zvěsti, ale bylo lepší se tvářit,
že jste nic neslyšeli a neviděli.
Došli k věži a Kan vystoupal do podkroví. Nejprve se pečlivě rozhlédl, zda mu v příbytku zase něco nezmizelo, nebo
naopak nepřibylo, ale během dne by se to do věže nemělo dostat. Jistě to šplhá zvenčí po zdi a tím pádem by to ve dne
neušlo všeobecné pozornosti. Život v podkroví vysoko nad střechami okolních domů měl tu výhodu, že jste se nemuseli
obávat útoku ze stoky. Věž ani nebyla na stoku připojená, takže by se útočník musel prohrabat.
Pak si dřepl k truhličce s penězi a otevřel ji. Přepočítal váčky a rukou si ověřil jejich objem. Pak je všechny prohlédl,
ale jen se ujistil, že ať už ve městě řádí cokoli, po penězích to nejde. Odpočítal několik mincí a vhodil je do váčku
u pasu, aby měl dostatek hotovosti na mapu pro případ, že by Lafavel změnil názor a požadoval větší sumu. Nakonec
se Kan natáhl na lůžko a zíral do stropu. Během dne se téměř nezastavil a potřeboval si trochu vydechnout, aby
se na cizím území pohyboval s jasnou hlavou a odpočinutými svaly. Nedělal si žádné iluze o odvaze Seddových mužů.
Měl tu čest zkřížit meč s celou řadou z nich, a všichni do jednoho utíkali domů bez zbraně a s nějakým tím šrámem
na památku, pokud se tedy domů vůbec dostali. Ale jestli už vědí, že se k nim chystá, jistě zkusí luk a šípy, nebo spíš
kuši, se kterou se dá číhat déle a pohodlněji. To by jim bylo podobnější. Zabít ze zálohy, střelit oběť do zad.
Kan si odfrkl a myslel si něco velmi neslušného o všech, kteří nejsou schopní zabít soupeře v čistém zápase, tváří
v tvář, jeden na jednoho.
Po setmění, když v ulicích opět svítily louče a osvětlovaly vchody do nočních podniků, vyšel Kan s doprovodem
z věže a společně zamířili k Dobytčímu trhu. Přes něj vedla nejkratší cesta k Lafavelovi. Seddovo území začínalo tři ulice
za Dobytčím trhem, což Sedda dovádělo k zuřivosti. Šéf měl z trhu bohaté příjmy a Sedd se musel spokojit s jen
několika menšími akcemi, které se konaly na jeho území jednou za několik měsíců. Neustále proto posílal své muže
k Dobytčímu trhu, aby z něj šéfa vystrnadil, ale prozatím se mu to nevedlo.
Muži přešli náměstí osvícené měsíčními paprsky a vstoupili do temných uliček na druhé straně. Jedno se muselo šéfovi
nechat. Na jeho území bylo nesrovnatelně více dílen, hospod, krčem a různých dalších podniků, než na území kterékoli
jiné tlupy. A nebylo to jen tím, že bylo šéfovo území tak velké.
Uličkami procházeli tiše a drželi se při zdech. Boty s měkkou podrážkou tlumily zvuk kroků a dlouholetý cvik v tichém
pohybu městem také přinesl své ovoce. Lafavel sídlil půldruhé míle hluboko v Seddově území, ve změti uliček
tak úzkých, že se v nich ani nedalo pořádně bojovat. Uličky se klikatily ze strany na stranu, takže nikdy nebylo vidět
dál, než na nějakých deset nebo patnáct kroků. To sice mělo výhodu, že se zde nedal použít luk, ale zase jste si nikdy
nebyli jisti, zda na vás za nejbližší zatáčkou nečeká nabroušená dýka. Všichni proto postupovali s meči v rukách
a navzájem se kryli. Kan šel v čele, a když se před nimi objevily dveře do čarodějova domu, dovolil si přepych oddechu.
Podobně jako u Alrina, i zde se nad dveřmi vznášel obláček magie, ve kterém se pohybovaly hvězdičky. Kan nevěděl,
proč to tak je, ale každý čaroděj ve městě si takto značil vchodové dveře. Přesunuli se ke dveřím a Eras do nich
kopl.
Kan zatím sledoval okraje střech nad jejich hlavami, zda se některý ze stínů nepohne.
-62-