Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
Najednou se od něj odtáhla a chtěla sesednout z jeho nohou.
„Co se děje?“ zeptal se a zadržel ji u sebe.
„Nesmíme to nechat zajít moc daleko,“ odvětila.
„Chápu, první setkání,“ řekl viditelně otráveně.
„Vůbec ne,“ povzdechla si, „ale copak by ses mohl milovat s tímhle?“ ukázala na sebe. „Hladit, mazlit se, líbat, už
tím jsi mě překvapil, ale milovat se?“
„No,“ začal zamyšleně a s nakloněnou hlavou si ji několikrát prohlédl, „takhle to nemůžu říct tak jistě, ale možná
ano.“
Užasle na něj hleděla.
„Ty bys mě skutečně dokázal milovat?“ oči měla úžasem otevřené dokořán a tlamu nechala pootevřenou, takže viděl
špičky zubů a jazyk za nimi.
„Myslím, že ano,“ přikývl.
„Myslíš?“
„S drakodlačicí jsem ještě nikdy nespal,“ usmál se omluvně a podařilo se mu ji tím rozesmát.
„Tak teď nevím,“ řekla konečně a znovu se k němu přitiskla. „Asi jsem se zamilovala do blázna, ale zatím jsem
šťastná.“
„Doufám,“ laskal ji jednou rukou ve vlasech a druhou na pozadí, „že nám to dlouho vydrží.“
O chvíli později je vyrušily rány do dveří. Karra vyskočila z postele jako vymrštěná pružinou a vztekle zasyčela. Uši
sklopila nazad a přitiskla je k hlavě, očí jí zářily a celá se mírně skrčila a nahrbila, jak se připravila ke skoku na vetřelce.
Kan vstal také a vytáhl meč z pouzdra na stole. Protože Karra zatím zůstávala na místě a kromě prvního zasyčení
nyní zachovávala ticho, zřejmě aby k sobě nepřitahovala pozornost a vzbudila u neznámého zdání, že za dveřmi je
prázdná místnost, obešel ji a přistoupil tiše ke dveřím. Slabě, ale přece jen srozumitelně, skrze ně pronikaly dva hlasy.
Zdály se mu povědomé.
„Kane, jsi uvnitř?“ ozval se jeden z hlasů silněji a Kan poznal, že je to nejspíš Alro. Podíval se na Karru a zjistil,
že se dokázala zcela nehlučně přemístit k němu. Naznačil, že jim odpoví a drakodlačice po krátkém zaváhání přikývla.
„Jo, to jsi ty, Alro?“
„Osobně,“ ozvalo se za dveřmi se znatelnou úlevou. „Poslouchej, jsi ještě člověk a jsi v celku?“
„Zatím ano,“ odpověděl mu pobaveně a Karra vedle něj zafuněla. Natáhl volnou ruku a pohladil ji po boku.
„A ten dlak, je tam taky?“
Tentokrát Kan váhal delší dobu a díval se přitom na Karru. „Jo,“ řekl nakonec. „Je tady.“
„Živý?“ zajímal se Alro.
„Až moc,“ odvětil Kan a bolestivě sykl, jak ho Karra dloubla špičkou drápu do žeber.
„Hele, není to náhodou nějaká ženská?“ zeptal se znovu Alro a oba tím dokonale zarazil.
„Cože?“ zeptal se Kan.
„Našli jsme tu tvou mapu s omalovánkou a taky vlasy. Na chlapa jsou moc jemné. Tady Amash má celkem dobrý
čich, a zjistil, že jsou cítit dost drahým mýdlem, takže to na chlapa moc nevypadá. Tak je to ženská, nebo ne?“
„Je,“ přisvědčil Kan, protože ho nenapadalo nic, čím by mohl Alra přesvědčit o opaku. Díval se přitom na Karru
a pokrčil rameny. Drakodlačice to udělala po něm, evidentně stejně vyvedená z rovnováhy.
„Dobrý,“ ozval se za dveřmi druhý hlas, zřejmě Amashův. „Hele, nechceme vás rušit, ať jste dělali cokoli,“ ozvalo
se spokojené uchechtnutí a Kan si živě představil, jak se ti dva šklebí, „ale je tu po vás sháňka.“
„Po nás?“ zeptal se překvapeně Kan.
„No, hlavně po tobě. O ní víme jen my. Šéf za tebou poslal chlapy, aby tě zlikvidovali.“
„Cože?!“ Kan měl pocit, že ho někdo udeřil kamenem do zátylku. Byl to pro něj takový šok, že se musel opřít
o stěnu. Karra ho jednou rukou podepřela, ale nebylo toho zapotřebí.
„Ti chlápci před Dobytčím trhem, co je vedl ten vazoun, nebyli od Sedda, ale od šéfa. Teď jde po tobě celá čtvrť.
Musíme odtud zmizet a to rychle.“
„My všichni?“ ozval se Kan.
„Jo, z věže jsme zmizeli jen my. Hele, můžeme dovnitř? Hulákáme tady jako na lesy. Nahoře hlídá Eras, kdyby
se sem někdo blížil.“
Kan mrkl na Karru a sjel ji pohledem od hlavy přes hruď a klín až k nohám. Drakodlačice se omluvně usmála, pustila
ho a zmizela za paravánem.
„Moment,“ řekl Kan ke dveřím a znovu zaslechl nějaké chechtání a slova, která říkala něco ve smyslu ‚Neříkal jsem
to?“ Vztekle přehmátl po jílci meče, ale nebylo to kvůli jejich poznámce.
Byl šermíř a dobrý. Prošel náročným výcvikem a u armády na sebe přitáhl pozornost velitelů pro svou pohyblivost,
umění improvizace a hlavně, pro oddanost svému veliteli. Když z jedné potyčky dostal docela sám svého zraněného
velitele a pak ho deset mil nesl na zádech do tábora, dostalo se mu nejen pochvaly, ale i dalšího výcviku a byl zařazen
do zvláštní jednotky. Byla to skutečně elitní skupina mužů, chránící důležité osoby a budovy, nebo transporty
-75-