Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„Normálně ne, pohled na obrané kostry milenců, které jsi několik hodin předtím viděla laškovat na opevnění, ležící
v tmavé místnosti bašty, stále se držící za ruce a ten, kdo je zabil a sežral, jim nechal v hrudních koších jejich srdce, by
přinutil pít kdekoho.“
„To jsi vážně viděl?“ zeptala se zaraženě.
„Jo, a není to tak dlouho, dnes za soumraku. Ostatně, ty víš, co se tu šustne, tak bys neměla být překvapená.“
„Předně, nevím o všem, ale jen o tom, co vynáší peníze a sledování milenců peníze nevynáší.“
„Tak se tam dojdi podívat, až budeš mít chvíli času,“ zabručel Kan bez nálady. „Stojí to za to.“
Dívka mlčela a pozorně mu studovala obličej.
„Hele,“ začal Kan znovu, „s těmi penězi to myslím vážně. Jen za dnešek to sežralo pět lidí. Dva mé muže v Šedé
baště, jednoho hrdinu tady pod Umrlcem a ty dva milence na baště. Tři to dostalo v noci a dva ve dne. Představ si to.
Něco tu loví a požírá lidi za denního světla a v tomhle zatraceném městě si nikdo ničeho nevšimne!“ vztekle kopl
do zdi.
„Mám tisíc zlatých. Tedy, měl jsem. Dvě stě jsem ti už dal jako zálohu. Pokud je to pro tebe málo, končíme. Budu
pokračovat sám a nějakého výsledku se také doberu.“
„Máš snad další slídily, jako jsem já?“ usmála se pobaveně.
„Slídily jako ty ne,“ usmál se na oplátku Kan a prohlédl si ji od hlavy k patě. Jasně viděla, jak ji očima přeměřuje
a její úsměv se změnil ve vzteklou grimasu.
„Ne, mohu říct na rovinu, že takové slídily jako jsi ty, nemá nikdo,“ řekl znovu Kan. „Mám jen pár známých a pak
pár lidí, které ta bestie také namíchla a chtějí si to s ní vyřídit. Postupně ji najdeme. Nechává stopy, málo, ale nechává.
A ty stopy nás k ní dovedou.“
„A pak ji zabiješ?“
„Nic mi neudělá větší radost,“ zasyčel Kan vztekle.
„Protože ti zabila podřízené?“
„Taky, ale musím uznat, že si jako bojovníci měli dávat pozor a klást aspoň nějaký odpor a ne se nechat zmasakrovat.
Hlavně to bude za ty sloužící ve vnitřním městě a pak za ty dva milence, kteří jí nic neudělali. Vsadím se, že ani neměli
zbraně, kterými by se mohli bránit. Kdo ví, jestli jim vůbec dala čas na obranu. Za to jí useknu hlavu a přímo do srdce jí
narvu stříbrnou dýku!“
„Proč stříbrnou?“
„Už víme, že je to nemrtvý, nějaký dlak.“
„Víš toho dost i bez mých služeb,“ prohlásila.
„Takže tisíc bude stačit?“
„Ne. Jak jsem řekla, slevy nedávám.“
„Pak se nemáme o čem bavit,“ odsekl Kan, udělal posměšnou úklonu, kterou si šetřil pro obzvlášť nepříjemné ženy
ve svém okolí, obrátil se na patě a odešel zpět do hospody.
Přešla k rohu domu a nenápadně sledovala jeho kroky. Když vstoupil do hospody, obrátila se a pomalu zamířila pryč
uličkou.
Kan sestoupil po schodech do hospody a praštil sebou ke stolu.
„Nedohodli jste se?“ zeptal se jen tak pro jistotu Amash.
„Ne, trvá na původní částce a tolik nemám.“
„Takže co dál?“
„Teď spát a ráno k čaroději. Pak se uvidí,“ rozhodl Kan, dopil pivo a zvedl se, aniž by čekal, až se zvednou i jeho
muži. Společně opustili hospodu a zamířili k věži. Kan vztekle vydupal po schodech do podkroví, chvíli sledoval
z vikýře město pod sebou a pak si lehl. Usnul dřív, než se stihl uvelebit a vůbec si tak nevšiml stínu, který se objevil
ve vikýři.
Ráno se Kan probral s pořádnou kocovinou. Navíc s pocitem, že ho někdo promyšleně udeřil do hlavy kovářským
kladivem a do úst mu nacpal něco odporně chlupatého. Zašklebil se na celý svět a pomalu se zvedl do sedu. Opřel
se o stěnu za lůžkem, rukama si zakryl obličej, protože ho bolel i pohled na sluncem osvětlené části podkroví, a dlouho
tak zůstal sedět naprosto bez hnutí. Když konečně složil ruce do klína, všiml si cínového korbele na trámu vedle lůžka.
Chvíli ho rozpačitě pozoroval, až nakonec natáhl ruku a zvedl jej. Uvnitř byla voda. Už nebyla studená, takže tu stála
delší dobu, ale to mu bylo úplně jedno. Vypil celý korbel na ex a blaženě mlaskl, když se mu do úst vrátil trochu normální
pocit. A pak ztuhl. Na trámu u vikýře se na čemsi odrazil sluneční paprsek a záblesk ho udeřil do očí.
Velice pomalu vstal a přešel k vikýři. Na trámu ležely dva zlaťáky. Každý byl poznamenán čtyřmi souběžnými a zřetelně
zcela čerstvými vrypy. Vyhlédl z okna a zjistil, že na římse je více škrábanců než včera. Obrátil se zpět k mincím,
zvedl je, zabalil do proužku látky, který se mu v podkroví válel už celou věčnost, a nakonec balíček uložil do tašvice.
„Jak ses vyspal?“ ozval se od schodů Erasův hlas.
„No, spánek ušel, probuzení bych si ale odpustil,“ zabručel a drbal se v rozcuchané kštici.
-44-