Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Tak ne, no,“ povzdechla si. „Ale měl bys měřit nám oběma stejně. Nezapomeň, jak jsme spolu mluvili pod celnicí.
To všechno stále platí. Nemám z pojídání lidí radost, ale znovu ti říkám, že to jinak nejde. A nemysli si, že se už dnes
ovládneš. Tím spíš, pokud necháš hlad příliš postoupit. Je lépe lovit s poloprázdným žaludkem, než čekat na skutečně
pořádný hlad.“
„Nemusíš mi to stále připomínat,“ zavrčel.
„Musím,“ stála si umíněně na svém. „Protože zase uvažuješ o tom, jak nezabít, jenže to by šlo pouze v případě, že by
ses vloupal k městskému hrobníkovi.“
Kan se v duchu otřásl. Představa zapáchajících mrtvol mu byla snad ještě nepříjemnější, než před proměnou.
„Co takhle zkusit menší soutěž?“ navrhla a Kan se na ni zaskočeně podíval.
„Soutěž?“
„Jasně,“ usmála se. „Kdo zabije čistěji. Ten, co prohraje, bude muset toho druhého vykoupat, laskat a obšťastňovat
celý další den.“
„To znamená, že zítra budeš dělat královnu,“ opáčil. Karra mu věnovala poťouchlý úsměv.
Ale když se nad tím zamyslel bez dovětku o trestu pro poraženého, nebyl to tak špatný nápad. Třeba ho to bude nutit
k většímu ovládání.
„Mysli rychle,“ ozvala se Karra. „Za dalším rohem je vchod do podzemí vnějšího opevnění.“
„Dobrá,“ přikývl. „Budeme soutěžit, ale pokud vyhraješ, a taky to tak dopadne, tak tě vykoupu, pokud bude v čem,
a budu tě laskat a milovat. To obšťastňování je podezřele nejisté slovo a vejde se do něj téměř cokoli.“
„Podezíravče,“ zlobila se na oko a kousla ho do ramene.
„Au!“ vyjekl. „To bylo tesákem!“
„Nic jiného sis ani nezasloužil,“ opáčila a zahnula k otvoru ve zdi stoky. Předklonila se a prolezla do chodby za otvorem
jako první. Kan toho hbitě zneužil a kousl ji do ocasu. Karra podrážděně zasyčela a stáhla oháňku do bezpečí.
„Šetři zuby na ozbrojence,“ řekla vážně a zamířila dál chodbou, přímo k baště. Kan šel těsně za ní a spokojeně
se uculoval.
Ne však dlouho. Karra to zaslechla jako první a zastavila se uprostřed kroku. Kan do ní zezadu narazil a než se stihl
zeptat, co se děje, položila mu dlaň na čenich. Pak to uslyšel i on. Tiché kroky přicházející z chodby za jejich zády.
„Stráž nové tlupy?“ navrhl šeptem a tiše se obrátil zpět.
„Ne,“ šeptla mu Karra do ucha. „Nemá boty.“
Kan na nich nechápavě pohlédl, ale pak si uvědomil, že má pravdu. I boty s měkkou podrážkou vydávaly ve stokách
tiché klapnutí. Tady však nic podobného neslyšel. Kromě toho, Kařře v tomhle mohl plně důvěřovat. Měla mnohem víc
zkušeností než on.
Zvuky kroků ztichly a v tunelu se rozhostilo ticho. Kan s Karrou stáli u zdi bez hnutí, zatajili i dech a jen uši se jim
natáčely do všech směrů ve snaze zachytit další podivné zvuky.
Ty se konečně ozvaly a zdálo se, že vycházejí z chodby za nejbližší zatáčkou. Ale slyšeli jen zvuky vzdalujících
se kroků. Neviděli žádné teplo, které by správně měli vidět, kdyby byl neznámý tak blízko, jak se zdálo.
Když kroky ještě víc zeslábly, přešla Karra k ohybu tunelu a opatrně nahlédla za roh. Chodba byla úplně prázdná.
Na stěnách ani na podlaze neviděla jediný teplý otisk. Jen ve vzduchu se vznášel nový pach, který zatím ve stokách
nikdy necítila. Ale měla dojem, že ho jednou nebo dvakrát cítila ve městě, ovšem nikdy mu nevěnovala pozornost právě
proto, že byl příliš slabý. Takových podobných pachů cítila denně stovky a nemohla si všímat všech.
Pokrčila rameny, ale nervozita ji neopustila. Všichni dlaci mají od přírody dar jisté předtuchy, kdy jim jde někdo
po krku. Pomáhá jim to přežít a včas se přesunout na nová loviště. Karra své předtuše dokonale důvěřovala, protože jí
mnohokrát varovala před nastraženou pastí jak v horách, tak i na cestě do Mykashe. Nyní jí mrazilo v zádech a cítila
mravenčení v nohách. Správné bylo všeho nechat a co nejrychleji odtud zmizet. Uklidit se na bezpečné místo a několik
nocí se držet v ústraní. Bohužel, nyní už nebyla sama a nebylo to tak jednoduché jako dřív.
Vrátila se ke Kanovi.
„Našla jsi něco?“
„Ani stopu,“ přiznala, ale o pachu a předtuše mu neřekla nic.
„Takže to asi skutečně nebyla hlídka,“ myslel nahlas. „To bys jinak viděla jejich teplo nebo cítila jejich pach.“
„Nic takového tam nebylo,“ pokrčila rameny. „Možná se to sem neslo z větší dálky. Už se mi stalo, že jsem slyšela
zvuky jakoby z poza rohu a pak jsem zjistila, že se ke mně nesly chodbou téměř celou míli. Podle toho, jak byly ty
kroky tiché, je to docela klidně možné.“
„Snad to tak bylo,“ přikývl, ale jeho sluch správně rozpoznal v jejím hlase jasné známky nejistoty a nervozity. Měli
však před sebou lov a tak se rozhodl dál se nevyptávat a vyčkat, jak se věci vyvinou.
„Tedy, pokračujeme?“
„Pokračujeme,“ přikývla, obešla ho a zamířila do podzemí bašty.
Vystoupali po schodech do přízemí bašty a opatrně vyhlíželi na ulici. Dům nemuseli ani hledat. Skutečně stál přímo
proti Torkrestu a právě z něj vyšli dva muži. Kan v nich poznal jednu z dvoučlenných hlídek, které za šéfa hlídaly klid
na ulicích. Bylo však vidět, že v domě nějací lidé zůstali, protože slyšeli jejich hovor a v několika oknech se svítilo.
-121-