Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Stokami,“ ozvala se Karra. „Jak myslíš, že jsem se dostala od něj? Venku byli nějací hrdinové, nemohla jsem jen
tak odejít, poznali by mě.“ Ani nedodávala, že na sobě v té chvíli měla jen proměnou potrhané a zakrvácené zbytky oblečení,
takže by se vracela stokou i v případě, že by ulice byla dokonale liduprázdná. Navíc potřebovala dohnat Kana
na Dobytčím trhu.
„To by snad šlo. Do stok se teď všichni bojí,“ uznal Kan.
„Mají důvod,“ opáčila.
„Ale co s Elefelem? Moc bych se divil, kdyby se v tom domě neopevnil,“ dumal nahlas Kan. „Touhle dobou už musí
ovládat alespoň polovinu magie, kterou ukradl Alrinovi a jistě strávil celý den hledáním kouzla proti dlakům.“
„Celý den ne,“ upozornil ho Alro. „Otravovali tam hrdinové.“
Kan luskl prsty. „Pravda! Možná má magii, ale kouzlo asi ne. Nikdy nedělal kouzla pro hrdiny a několik let nemohl
vůbec čarovat.“
Obrátil se k dívce. „Dá se do stoky dostat přímo odtud, nebo musíme ven na dvůr?“
„Samozřejmě že přímo odtud,“ usmála se a poodešla k paravánu. Odtáhla ho stranou a pak totéž učinila s truhlou.
Pod ní se objevil železný poklop s kruhem pro uchopení. Přestože byl téměř na palec silný a při odkládání ke zdi vydal
zvuk, jako když se usazuje almara plná knih, zvedla a přenesla ho v jedné ruce. Normálně ho zvedali dva chlapi a měli
co dělat.
„U bohů,“ uklouzlo Amashovi.
„Kočka, co,“ usmál se Kan a vzal ji kolem ramen. Nebránila se, ale hleděla na oba bojovníky s netajenou škodolibostí.
„Kdo půjde první?“ zeptal se Alro.
„Nejprve dojděte pro Erase. A pak by to chtělo zajistit, že se nám sem nikdo nedostane, zatímco budeme pryč,“ rozhodl
Kan.
„Jak to chceš udělat?“ zajímal se Alro, zatímco Amash vyběhl ze dveří a zmizel v chodbě.
„Dokázala bys tu chodbu zahradit?“ zeptal se Kan drakodlačice.
„Natrvalo?“
„Pokud možno,“ přikývl.
„Takhle ne. Ale když oni zůstanou tady a nebudou mě očumovat, tak to nebude problém.“
„Zůstanou tady a já dohlédnu, abys měla klid,“ slíbil.
Pokrčila rameny a počkala, až se vrátí Eras s Amashem. Eras asi dostal od parťáka varování, protože si sice dívku
pečlivě prohlížel, ale nevypadal příliš zaskočeně.
Kan s Karrou vyšli do chodby a vystoupali do poloviny schodiště. Tam se z něj oddělovala trojice odboček. Dívka si
sundala zbroj a podávala ji Kanovi. Až když byla téměř nahá, proměnila se. Kan nestíhal sledovat, s jakou rychlostí přemísťuje
balvany i menší kameny z odboček na schodiště a staví bytelný zátaras. Netrvalo to déle než několik minut
a vyrobila pod odbočkami solidní stěnu. Pokud by se jí chtěl někdo prolámat, musel by se hodně činit, protože některé
balvany měly i tři stopy v průměru a ani dva dospělí muži by s nimi podle Kanova mínění nepohnuli.
Otřela si dlaně a prohlédla si drápy. Zdálo se, že je s kontrolou spokojena a sestoupila těch několik schodů k čekajícímu
Kanovi. Zastavila se na schodě pod ním, obrátila se a nechala se od něj obejmout a políbit. Oči jí po celou dobu
rudě zářily, ale nyní měl Kan pocit, že se jejich odstín trochu změnil.
Po proměně zpět v člověka jí pomohl s oblékáním a společně sestoupili zpět do jejího příbytku. Všichni tři bojovníci
se drželi dál od dveří. Eras nahlížel do vstupu do stoky, Alro si prohlížel vybavení příbytku a Amash se houpal na jedné
ze židlí. Všichni tři se tvářili, že lidská hlava u zdi je naprosto normální součást vybavení, přestože ji všichni moc dobře
poznali.
„Tak hotovo,“ prohlásil Kan spokojeně.
Muži se na nic neptali a přesunuli se k otvoru. Jen Karra šla nejprve k truhle, otočila ji, aby do ní po otevření víka
neviděli, a vytáhla z ní několik svršků.
„K čemu to?“ neodolal Eras, když viděl, jak je strká do tlumoku a ten si hází přes rameno.
„Kdybych se musela proměnit,“ odpověděla a přistoupila k otvoru. Kan jí nabídl ruku, ale odmítla a prostě seskočila
do tmy. Hned poznali proč. Přímo pod otvorem byla hromada kamení, takže skok nebyl ani zdaleka tak hluboký, jak si
mysleli, ale pro šero v chodbě ji nebylo hned vidět.
Seskákali za ní a nechali se vést.
„Doufám,“ ozval se Eras, „že tu nenarazíme na šéfovy lidi. Na boj tu zrovna moc světla ani místa není.“
„Není tu nic strašnějšího, než jsem já,“ odpověděla mu Karra s neotřesitelnou jistotou a rychle procházela jednotlivými
chodbami, tu a tam osvětlenými mřížovanými poklopy v ulicích. Nezaváhala ani na jediné křižovatce a brzy se zastavila
pod podobným poklopem, jakým do podzemí vstoupili.
„Tak jsme tady,“ oznámila jim šeptem a ukázala na strop. Byl zhruba osm nebo devět stop vysoko, takže mimo jejich
dosah.
„Jak to otevíráš?“ zeptal se Alro.
Místo Karry odpověděl Kan. „V dlačí podobě je větší a snadno tam dostane.“
-77-