Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
se k nějakému boji dostali, spoléhali na kameny, klacky a hbité nohy, které je mohly během několika vteřin dostat
do bezpečí.
„Další přání?“ zavrčel Kan a položil Errethovi špičku meče na hrdlo. Poskok neřekl ani popel, pomalu, aby se nepořezal
o ostří Kanova meče, se otočil a drže meč v tom nejnemožnějším úhlu, vyrazil po boku svého parťáka do tmy.
Kan šel krok za nimi s pochodní nad hlavou a mečem pohotově.
Celá Kanova jednotka čítala přes dvacet mužů, když si odmyslíme ty dva v čele, kteří jako bojovníci měli cenu
menší než nulovou. Pokud by došlo na boj, Kan by je nejspíš odrovnal dříve než útočník, aby se mu pak nemotali pod
nohy. Táhli se jeden za druhým, pomalou a co nejtišší chůzí, pozorujíce chodbu, kterou procházeli. Ale ať si namáhali
oči sebevíc, nikde, na stěnách, na podlaze ani jinde v chodbě, nenašli nic nezvyklého. Stěny vypadaly jako všechny stěny
v opuštěných chodbách, s tím rozdílem, že zde se nikdo nepokoušel o jejich výzdobu rytinami oslavující milovanou
osobu, nebo křičící do světa informace o tajemstvích soků v lásce. Chodba byla prostě příliš hluboko, než aby se do ní
kdokoli sám odvažoval. O to záhadnější bylo, kde se tu vzal šéfův syn.
Konečně se před nimi objevila křižovatka a v jejím středu tmavší skvrna.
„Tady jsme je našli,“ ukázal na ni Feryl a ustoupil ke stěně, aby ostatní mohli projít. Kan se na chvilku sklonil
ke skvrně a přejel po ní prsty. Byla dokonale suchá.
„Tady nezemřeli,“ prohlásil a začal se rozhlížet po okolí.
„Jak to můžeš vědět?“ dovolil si Erreth poznámku, ale litoval toho ještě dřív, než vyslovil první slovo. Kan však odpověděl
docela klidně:
„Je tu málo krve. Někdo sem ty hlavy donesl a vystavil je tu.“
„Vystavil?“ zasténal Feryl vyděšeně. S vraždou šéfova syna se smířil rychle, byl to zmetek, jakému nebylo
rovno, ale otřáslo jím pomyšlení, že tu někdo vraždí lidi takovým způsobem a pak si jejich lebkami krášlí okolí.
„Lepší slovo neznám,“ přikývl Kan a zadíval se do chodby vedoucí pod město.
„Vstupovali jste do téhle chodby?“ zeptal se jich ostře.
„Ani náhodou!“ vykřikli oba současně. „Jen jsme vzali ty tři hlavy a utíkali jsme ven. Tam jsme je dali do pytlů
a rychle k šéfovi.“
„A jak jste je tu vlastně našli,“ zajímal se dál Kan a prohlížel si cosi v chodbě.
„Dostali jsme typ,“ přiznal se Feryl.
„Typ?“
„No, poptávali jsme se v okolí, když nás šéf poslal pro svého syna a nějaká baba nám řekla, že ho viděla vcházet
do Torkrestu.“
„A jak jste věděli, že máte vlézt zrovna sem, do třetího podzemí?“ nechápal stále Kan, a proto jeho hlas zněl dokonale
klidně a zvědavě. Ve skutečnosti v něm vřela krev.
„Nevěděli, prolezli jsme celou baštu, ale tam nic nebylo. Pak jsme postupně nahlíželi do všech chodeb. Došli jsme
pokaždé pod další baštu, jsou přece po dvou stech krocích. Zabralo nám to téměř polovinu odpoledne, než jsme to objevili.“
Kan se obrátil hbitě jako had, chytil Feryla pod krkem, zvedl ho stopu do vzduchu a přirazil zády ke zdi.
„Tohle povídej své staré matce, třeba ti to uvěří. Okamžitě mi povíš, co vám řekla ta baba, kde a kdy jste ji potkali,
a co bylo v Torkrestu, jinak se podíváme, co máš ve svém hubeném břiše. Tady Alro umí věštit ze zvířecích vnitřností.
Sice ses narodil jako člověk, ale někdy mám pocit, že se bohové setsakra spletli.“
Feryl pustil meč, chytil Kana za ruku hned za zápěstím v marné snaze osvobodit se. Ale Kan měl dost síly na to, aby
dokázal louskat ořechy mezi prsty jedné ruky a takové vyžle, jako byl Feryl, pro něj nebylo soupeř.
„Nahoře, asi půl míle od Torkrestu,“ chrčel.
„Co se tam stalo?“
„Potkali jsme tu babu. Ukázala na baštu, a že prý viděla šéfova syna s jeho ochrankou vstupovat dovnitř.“
„Samotné? Kdo vstupoval před nimi nebo po nich?“
„Neřekla.“
„Ptali jste se?“
„Ne.“
„Kreténi!“ zavrčel Kan znechuceně. „Co jste našli v Torkrestu?“
Ticho.
„Ptám se naposledy,“ zavrčel Kan a zesílil stisk na Ferylově hrdle.
„Krev!“ vykřikl Erreth.
„Cože?“ ozval se zaskočený Kan. Čekal spíš něco jako ženskou, místnost nějaké poběhlice nebo přímo doupě nenahlášeného
kuplíře, ale krev ho zaskočila.
„Kolik?“
„Moc,“ vypravil ze sebe Feryl.
„A proč jste nám to neřekli hned? Proč jste nás nevedli rovnou na to místo?“
„Máme strach,“ přiznal se Erreth.
-5-