Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
nikdy, ale i tak krátká doba, která uplynula od proměny, stačila, aby si plně zvykl, že ten zvuk označuje nejen jídlo, ale
také potenciálního soupeře. Zde však hluk vytvářel někdo, kdo žádné srdce neměl. Anebo to nebyl člověk. Ta poslední
myšlenka ho přinutila napnout všechny svaly a připravit se na obranu. Dveře se začaly otevírat.
Kupodivu se otevíraly velmi pomalu, jako by se ten na druhé straně obával, co za nimi najde. Vzhledem k hluku, který
způsobila bitka v podkroví, to byl docela rozumný přístup. Jenže tady skutečně nešlo o člověka.
Když se dveře dostatečně pootevřely, objevila se bílá, průsvitná ruka. A za ní i zbytek postavy. Byl to muž. Kdysi
velmi silný, vysoký dobrých šest stop, stavěný jako tažný kůň. Nyní z něj zbývala jen napůl zetlelá mátoha, dosud ale
oblečená do poněkud archaické, přesto však solidní zbroje. Nevýrazné oči se upřely na oba drakodlaky a přízrak zasyčel.
„Ven!“ křikla Karra a sama vyrazila ke dveřím uzavírající vstup do věže. Děs z přízraku znásobil její rychlost, takže
vyrazila bytelné dveře i proti směru otvírání a na dláždění dopadla jak s dveřmi, tak i s rámem, který se pod jejím nárazem
vyvalil ze zdi. O vteřinu později se kolem ní mihl Kan, zvedl ji jako pírko a uháněl, co mu síly stačily do nejbližší
temné uličky.
V otvoru po vyražených dveřích se vznášel už ne jeden, ale hned deset přízraků a rozzuřeně syčely.
Ne však dlouho. Sotva drakodlaci zmizeli v temných uličkách, seskočila ze střechy kaple další postava. Pomalu
se narovnala a prohlédla si uličku, kterou Kan s Karrou zmizeli. Pak se obrátila ke kapli.
Přízraky, zatím stále zaskočené a ztichlé, znovu zasyčely. Postava sáhla pod plášť, který ji téměř celou zakrýval,
a když ruku vytáhla, syčení přízraků ztichlo, jako když utne. Ruka se mihla, cosi se zalesklo v měsíčním svitu a pak
se ozval tichý třesk rozbíjeného skla. Přízraky se proměnily v hustý dým a rychle se rozplynuly.
Postava se obrátila zády ke kapli a vyrazila tichým klusem za drakodlaky.
„Že ty taky musíš hned všude vlízt,“ vrčela naštvaně Karra ležící na jeho rameni, zatímco Kanovy nohy polykaly
jednu ulici za druhou. Nedovolil si zastavit dříve, než dobrou míli od kaple. Vběhl do nejtemnější uličky, kterou v těch
místech viděl, zastavil se, opřel se rukou o stěnu a zhluboka oddechoval.
„Víš,“ začala pomalu Karra, „ne že bych si chtěla stěžovat, když mě takhle pěkně nosíš a hladíš mě přitom na zadku,
ale už bys mě mohl postavit na zem.“
Poslechl ji, protože si uvědomil, jak ho rameno bolí. Jak byla Karra v lidské podobě drobná, tak byla v té drakodlačí
naopak mohutná a i pro dlaka jeho velikosti byla míle s ní na rameni značně vysilující. Sotva stála před ním, opřel
se zády o zeď a sesul se po ní do dřepu. Plíce mu pracovaly jako kovářské měchy a jeho dech musel být slyšet alespoň
o tři ulice dál. Karra se rozhlédla a zaposlouchala se do zvuků okolí. V obou domech, mezi kterými se zastavili, spali
lidé. Jistě spali, protože jejich srdce tloukla pomalu a pravidelně, kromě jednoho páru, který naopak tloukl velmi rychle,
až splašeně. Spokojena, že nikde kolem nich nejspíš není nikdo, kdo by je mohl napadnout, si dřepla proti Kanovi,
uchopila jeho hlavu do dlaní a přitiskla ji ke své. Po celu dobu, kdy se Kan vydýchával a pokoušel se uklidnit, mu
jemně olizovala a okusovala tváře i krk. Přitom vydávala tiché, melodické vrnění a broukání. Bylo zcela odlišné
od toho, které Kanovi zpívala během proměny a při koupeli, ale stejně ho to uklidňovalo. Natáhl ruce, objal ji, přitiskl
k sobě, a přál si, aby se zpěvem nikdy nepřestala. Chvíli tak setrvali.
„Kde je to poslední místo?“ zeptala se pak, když si byla jistá, že je Kan odpočinutý.
„Nevím, kam jsem běžel,“ odvětil. „Musíme na střechu a rozhlédnout se.“
Vylezli po stěně, o kterou se opírali. Na vrcholu střechy si oba dřepli, takže pokud by je někdo viděl, považoval by je
nejspíš za podivně umístěné chrliče. Ale v tuto dobu byly dokonce i ulice vnějšího města liduprázdné.
„Tam,“ ukázal Kan na další věž. Karra se podívala naznačeným směrem. Proti obloze se rýsoval temnější stín. Tak
by to viděly lidské oči. Oči drakodlaků dokázaly bezezbytku využít každý paprsek světla měsíce i hvězd a viděly věž
z přesně opracovaných kamenných kvádrů. Stála na půli cesty mezi šéfovým domem a hlavní třídou. Patřila k nejvyšším
ve vnějším městě, ale tím, že si ji šéf vybral jako své možné útočiště, se v ní nikdo z tlupy nesměl pohybovat bez
jeho výslovného svolení, které neuděloval častěji než jednou do roka a jen svým nejbližším strážcům. Ani Kan v ní nebyl
víc než jednou, a ještě v jeho přítomnosti.
„Jdeme?“ zeptal se, když si Karra věž několik chvil zamyšleně prohlížela.
„Jdeme,“ přikývla a vyrazila přímo z dřepu. Přeskočila uličku, ve které se prve zastavili, dopadla na protější střechu
a pokračovala dál, přičemž stále zrychlovala. Kan se držel pouhé dva kroky za ní.
Střechy pod nimi mizely s udivující rychlostí a věž se blížila. Měli to k ní dobré dvě míle a nemohli běžet přímo,
protože jim v cestě stály dvě široké ulice, které by nedokázali přeskočit. Museli běžet oklikou a ulice překonali ve zúžených
místech.
Kan opět vytěsnil z hlavy všechny myšlenky na šéfa a plně se soustředil na nadšení z pohybu. Začal s Karrou závodit.
Drakodlačice vydala krátké, polohlasné zavýsknutí a nadšeně se přidala. Skákali ze střechy na střechu, občas si vypomohli
krátkým traversem po římsách. Měsíc jim dodával sílu a zbavoval je únavy. Karra sice věděla, že druhý den
oba zaplatí krutou daň v podobě nesnesitelné bolesti celého těla, protože ani jeden z nich nebyl na takovou zátěž zvyklý,
ale bylo jí to srdečně jedno. Nyní byla volná a šťastná jako snad nikdy v životě. Už nebyla sama. Její partner ji povzbuzoval
k vyšší rychlosti a při skocích se mu z hrdla linulo blažené, hluboké vrčení. Nebylo snadné takový zvuk vyloudit,
-114-