Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
o každém tvém kroku a nikdo z našich chlapů, včetně mě, o ní nemá ani ponětí. Viděli jsme ji včera poprvé
v životě, ale podle Azala přišla do města už před půl rokem. Zdržuje se mezi hrdiny a nechává se najímat na nejtěžší
zlodějiny a zjišťování informací. Je to profík.“
„Popisuješ ji jako bohyni zlodějů,“ ušklíbl se nevěřícně šéf.
„Podle toho, co umí a jak vypadá, bys nemusel být daleko od pravdy,“ zasmál se Kan.
„A ona pro nás bude pracovat?“
„Bude, za peníze.“
„Kolik?“
„Dva tisíce zlatých.“
„Cože?!“ Šéf vyskočil na nohy. „Tolik stojí můj nejlepší nájemný vrah!“
„Jo, vraždit umí taky.“
„Tys na to přistoupil?“
„Dal jsem jí zálohu, aby se dnes znovu ukázala a mohl jsem s ní dohodnout další postup.“
„Kolik?“
„Desetinu.“
„Ty nejsi ani blázen,“ vydechl ohromeně šéf a opřel se dlaněmi o stůl. „Tak ty dáš dvě stě zlatých neznámé holce jen
za to, že se dnes znovu ukáže? Copak jsi u mě nový? Kde jsi je vlastně vzal, Nyrath mi nic nehlásil?“
„Platil jsem to ze svého,“ přiznal Kan.
„A zbytek si doplatíš taky ze svého, protože do toho nejdu.“
„A jak budeme hledat tu bestii?“
„Nebudeme.“
„Zabila ti syna a likviduje nám bojovníky.“
„Neměli lézt do vnějšího opevnění. Všichni víme, že se tam v noci objevují podivné věci.“
„Myslíš to strašení?“ zeptal se Kan. „Doneslo se mi, že tam něco vylo. Dokonce jsem to jednou sám slyšel.“
„Jo, opevnění je velké a plné chodeb. Nedá se uhlídat. Všechny jsme jasně varovali, že nemají do bašt vstupovat
po setmění.“
„Ještě včera jsi chtěl tu bestii stáhnout z kůže.“
„Včera není dnes. Teď vypadni a ty pitomce za sebou si vem sebou.“
„Dobrá,“ pokrčil Kan rameny. „Ale stříbro si vzít můžeme, nebo už taky ne?“
„Podle dohody. A ať se chlapi vyhýbají opevnění a stokám. A držet huby, jasný!“
„Jasný, šéfe,“ kývl Kan hlavou a společně s ostatními zmizel za dveřmi.
Aniž by řekli jediné slovo, shodli se, že šéf dnes vstal levou nohou a bude lepší se co nejrychleji uklidit někam
do města. Navíc se projevila jeho láska ke zlatu. Klidně odvolal pátrání po bestii, jakmile to znamenalo nějaké placení.
Jejich první cesta však vedla do sklepení. Tam sídlil Nyrath, šéfův strážce pokladny a nejopovrhovanější chlap v tlupě.
Nedalo se mu věřit ani slovo, pokud jím ovšem nechtěl někoho obrat o všechny peníze Možná, proto mu šéf svěřil
pokladnu. Nyrath byl příliš zbabělý, než aby s penězi utekl, nebo si zaplatil někoho na šéfovu likvidaci. Jemu vyhovovalo
sedět na pokladně jako žába na prameni a neustále přepočítávat mince.
Když Kan došel k okovaným dveřím, několikrát do nich kopl. O chvíli později se v nich otevřela špehýrka na šířku
oka a vyhlédl Nyrath. Přestože z něj nebylo vidět nic víc než to jedno oko, byl si Kan zcela jist, s kým má tu čest.
Ze všech lidí, které za svůj život poznal, jen Nyrathovi chyběla duhovka a bělmo měl neustále poseté sítí krvavých
skvrn. Nikdo netušil, jak k takovým očím přišel, ale i ti nejotrlejší chlapi se mu raději dívali na čelo nebo kamkoli
jinam.
„Jdu od šéfa, otevři,“ řekl Kan bez vyzvání.
„To by moh říct každej,“ ozval se Nyrath.
„Jestli neotevřeš, tak ty dveře vykopnu a donesu tě k šéfovi v zubech,“ slíbil mu Kan.
„Jen si posluš,“ odsekl Nyrath. „Nevěřím ti ani slovo.“
Kan si povzdechl, o krok ustoupil a pak vší silou z otočky nakopl dveře u zámku. Jako všechny dveře, ani tyhle nebyly
v právě nejlepší kondici, takže se zámek vylomil z rámu a dveře se otevřely. Navíc udeřily pokladníka do obličeje.
„Tak co,“ pronesl Kan hlasem vlkodlaka držícího měsíční půst, kterému se právě za úplňkové noci podařilo vstoupit
do ložnice plné spících panen. Nyrath před ním ustupoval s jednou rukou na obličeji a druhou nataženou před sebe.
„Šéf tě nechá utratit jako psa!“ ječel na něj.
„Šéf mě sem poslal, abys mým mužům vydal stříbrné přívěsky a do odpoledne stejně vybavil i všechny další v tlupě.“
„Seš blázen! Víš, co to bude stát?“
„Ještě slovo a jdeš k šéfovi,“ pohrozil mu Kan. „Má dnes velmi příjemnou náladu, chceš ji snad pocítit na vlastní
kůži, hade slizká?“
-28-