Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
cenností. Všichni do jednoho byli ochotni položit za spolubojovníky život a neváhali by to udělat. V Kanových očích
provedl šéf nejhorší možnou zradu, když přikázal jeho zabití.
Ozvalo se zašustění a objevila se Karra. Měla lidskou podobu a oblékla si svou obvyklou kroužkovou zbroj. Došla
až k němu a upravila mu oděv, který se z něj ještě před chvílí pokoušela stáhnout, aniž by ho ostrými drápy zničila.
„Nebude tě to omezovat, když se budeš potřebovat proměnit?“ zeptal se jí šeptem. „Venku je stále úplněk.“
„Umím se z toho dostat rychleji, než si myslíš,“ usmála se. „Můžeš je sem pustit.“
Kan odjistil dveře a pootevřel je, aby se škvírou ujistil, že na druhé straně jsou skutečně jen ti dva. Byli. Zvědavě nahlíželi
škvírou dovnitř a pokoušeli se něco zahlédnout, ale Karra stála za dveřmi, takže ji nemohli vidět.
Když se ujistil, že je vše v pořádku, otevřel dveře víc a nechal je vstoupit. Bylo vidět, že sice čekali ženu, ale rozhodně
ne tuhle. Karra nasadila svůj obvyklý ledově chladný obličej a sledovala je jako ostříž.
„A kruci,“ ujelo Alrovi. „Fakt je to ona?“
„Jo,“ usmál se Kan.
„A zabila všechny ty lidi a sežrala je?“
„Snědla,“ opravil ho Kan. „Jo, udělala to všechno ona. A dnes nám v těch uličkách zachránila životy.“
„Prima,“ ozval se Amash, který se vzpamatoval o chlup rychleji než Alro. „Tak to nám bude ještě
užitečná, protože pokud se ukážeme na ulici, budeme potřebovat každou ruku.“
„Co se vlastně stalo?“ zeptal se Kan. „A co to táhnete?“ dodal, když si všiml, že oba nesou nějaké pytle.
„No,“ usmál se Alro, „když jsme našli tu mapu a vlasy a přečetli si tu omalovánku,“ Karra otočila hlavu ke Kanovi
a proklála ho pohledem, „došlo nám, že jsi nám zatajil skoro všechno.“
„Nemusíte taky všechno vědět,“ zabručel Kan.
„Dobrý,“ mávl Alro rukou. „Jsi velitel, chápeme to. Ale pak jsme si všimli, z věže je přece výborný výhled a je vidět
až k šéfovi, jak se od šéfa k věži blíží velké množství mužů.“
„A to vás přimělo mě hledat? To přece mohlo znamenat cokoli,“ divil se Kan.
„Pro tebe možná jo,“ opáčil Alro s převahou. „Jsi šéfovi tak oddaný, že sis prostě nikdy nevšiml, jak tě hlídá a jak
se tě bojí. Poslední dobou se to stupňovalo. Když ses s ním včera pohádal a odcházeli jsme, zahlédl jsem na chodbě
jednoho chlápka. Je to výborný kušiník a nájemný zabiják. Pak po nás někdo vystřelil v té uličce a ten šíp, díky tady té
půvabné dívce,“ Karra na něj udělala kyselý obličej, „letěl stranou a navíc ještě v okně narazil do rámu, takže letěl pomalu
a téměř bokem. Viděl jsem ho a poznal. Většina nájemných vrahů používá jasně rozeznatelné šípy, aby všichni věděli,
kdo to udělal. Hned jsem pochopil, že ho na nás poslal šéf. A jsem si jist, že za námi poslal i toho vazouna. Sedd
by přece poslal své vlastní lidi, znají to tam nejlépe. Myslím, že by jich klidně poslal mnohem víc, jen aby si pojistil,
že se odtamtud nedostaneme.“
„Hajzl,“ pronesl Kan vztekle.
„Jo,“ souhlasil Alro a Amash přikývl. „Takže když jsme viděli ty chlapy, sbalili jsme ti věci včetně mapy, a vyrazili
jsme sem. Venku byla ještě tma, tak nás nikdo neviděl, ale měli jsme to jen tak tak. Hádám, že všichni, kteří zůstali
ve věži, jsou teď po smrti.“
Kan začal přecházet po místnosti a Alro s Amashem u Karry osaměli. Se zlomyslným uspokojením pozorovala, jak
se od ní pomalu sunou pryč.
„Kolik je vlastně hodin?“
„Slunce vyjde asi za hodinu, takže už začíná být vidět,“ odpověděl Amash.
„Musíme pryč z města, jinak bude po nás,“ rozhodl Kan. „Kam půjdete vy?“
„S tebou, samozřejmě,“ odpověděl Alro.
Kan střelil pohledem po dívce, a přestože mu telepatie nic neříkala, poznal, že je kategoricky proti. Ani jemu se to
moc nezamlouvalo.
„Všechny brány ve vnějším opevnění jsou střežené. I kdybychom prošli, čeká nás několik mil mezi slumy, kde si
každý rád udělá očko u šéfa. Hlavně u šéfa. A i kdyby se nám podařilo projet, město je v rovině. Každý jezdec na cestě
od nebo k městu je vidět nejméně hodinu předtím, než dorazí k prvním budovám města.“
„Musíme se ukrýt,“ přisvědčil Amash. „Počkat do večera a pak zmizet. Před vnějším opevněním jsou ohrady pro
koňské handlíře. Ukrást tam koně a postroje nebude nic těžkého, když s námi půjde i ona.“ Karra se na něj zašklebila
a založila si ruce na hrudi. Začínalo jí štvát, jak se ti dva rychle otřepali a mluví o ní, jako by byla obyčejná holka.
„Koně se drakodlaků děsí. Jakmile se k nim přiblíží, začnou šílet a probudí celé město,“ informoval je Kan.
„Tak to jsme v pytli,“ prohlásil Amash. „Pěšky se moc daleko nedostaneme.“
„Leda bychom měli něco, co koně uklidní?“ pronesl Alro spokojeně.
„Co?“ obrátili se k němu všichni a Alro o krok ustoupil, protože Kařře se změnily a rudě zahořely oči.
„Hrdinové si pro své koně kupují různé amulety,“ dodával rychle a opatrně dívku sledoval, „které pak vkládají do sedel
nebo upevňují na řemeny, aby se neděsili draků, vlkodlaků a podobně. Jsem si jist, že Alrin jich měl v pracovně
celou zásobu.“
„I kdyby je měl, jak se tam chceš dostat? Navíc se tam jistě usídlil Elefel,“ prohlásil Kan.
-76-