Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„Povolím ti ten roubík, ale jediný pokus o vyslovení kouzla a skočí po tobě, jasné!“
„Mmmm!“ přikyvoval čaroděj, protože Karra si sedla tak, aby skutečně mohla okamžitě vystartovat.
Kan rozvázal uzel a vytáhl mu ponožku z úst. Poněkud zaskočeně se podíval na jeho bosou nohu a pak na Karru. Ta
se na něj roztomile usmála a pokrčila rameny s dlaněmi vzhůru na znamení, že nic vhodnějšího nenašla.
„Tak povídej,“ obrátil se zpět k čaroději.
„Alrin si amulety pojišťoval proti krádeži,“ odpověděl Elefel, když předtím dlouze plival, aby se zbavil všeho
možného, co mu zůstalo po ponožce v ústech. „Pokud za ně nedostal zaplaceno, nefungovaly.“
„Takže stačí zaplatit?“ ujišťoval se Kan.
„Jo, ale taky to musíš zapsat do účetní knihy a tu jsem nahoře nenašel.“
„Tak to je smůla,“ zabručel Kan a mrkl po Kařře. „Jak to kouzlo funguje, nedá se obejít?“
„Ne,“ zavrtěl čaroděj hlavou. „Dokud se to nezapíše do knihy, kouzlo nebude fungovat. Navíc to má jištěné přes
pokladnici.“
„Amashi, kolik stojí takový amulet?“
„Nemám potuchy,“ přiznal se Amash. „Nikdy jsem ho nepotřeboval. Ale podle toho, jak často je hrdinové kupují
a kolik jich měl Alrin v zásobě, to nebude nijak vysoká částka.“
„Řekněme deset měďáků za jeden. Bude to stačit?“ usmál se Kan na Elefela. Čarodějovi vylezly oči z důlků.
„Zbláznil ses? Nejméně dva stříbrné!“
„Tys mi nerozuměl,“ naklonil se k němu Kan. „Deset měďáků plus tvůj život,“ ukázal na Karru. Ta již neseděla
na bedýnce, ale stála za ním.
„Aha,“ hlesl Elefel. „Dobrá, ale stejně je vám to na nic. I kdybyste mě přesvědčili na jeden měďák, nemáte účetní
knihu.“
„Jen se neboj, však my si nějak poradíme. Kde je pokladnice? Nahoře jsme to prohlédli a žádnou truhličku s penězi
jsme nenašli.“
„Taky nevím kde je,“ pokrčil rameny Elefel.
Kan ho okamžitě prošacoval a pod hávem u pasu nahmatal velkou bouli.
„Vážně?“ Zvedl čarodějův oděv a uviděl rozměrnou tašvici z leštěné kůže. Když rozepnul sponu, která ji uzavírala,
rozevřela se tašvice jako harmonika a odhalila několik všitých váčků.
„Áha,“ usmál se Kan na Elefela, který naopak stáhl rty do úzké linky a vraždil ho pohledem. Měl sto chutí vyslovit
zaklínadlo, ale Karra stála sotva dvě stopy od něj a sledovala každý jeho pohyb a gesto. Zabila by ho dříve, než by vyslovil
první slovo zaklínadla a jednoslovná zaklínadla nikomu neublížila. Proto byl raději zticha. V duchu se však již
chystal na odvetu, až ho propustí.
Kan odpočítal po deseti měďácích za každý amulet, který si odnesli, a znovu tašvici zavřel.
„Ty mu ji necháš?“ divil se Eras. „Peníze se vždycky hodí a on na ně nemá o nic větší právo než my? Vždyť je také
ukradl.“
„Myslím,“ usmál se Kan na čaroděje, „že je moc dlouho neužije. Jestli bude se svými zákazníky jednat jako
s námi, brzy tu bude o jednoho čaroděje méně. Alrin nastavil vysoký standard a tady Elefel není zase tak dobrý čaroděj.
Nicméně mu popřejeme mnoho zdaru v dalším životě.“
„Ty ho tu chceš vážně nechat?“ střelila po něm pohledem Karra.
„Jo, s tebou,“ odpověděl Kan a krutě se na Elefela usmál. „Abys věděl, já náhodou vím, kde je ta kniha a tebe už vůbec
nepotřebujeme. Navíc, strašně nesnáším hyeny, hlavně ty dvounohé. Bavte se tu dobře.“
Elefel se nadechl, aby vyslovil zaklínadlo, ale Kan mu bleskově strčil ponožku tak hluboko do úst, že ho málem udusil.
„Jdeme,“ postavil se a podíval se na mírně zaskočenou Karru.
„Postarej se o něj. Počkáme ve stoce. Dej nám minutku nebo dvě, nemusíme slyšet všechno.“
Protože na něj stále hleděla jako na zjevení, dodal:
„Nemůžeme ho nechat naživu, protože by za námi poslal nějakou magii. Je to nejhorší krysa, jakou jsem kdy poznal,
a jeho slovo nemá váhu prachu na zemi. A pokud skutečně odjedeme z města, pak se nějaký čas k lidem nedostaneš.“
S tím se obrátil a pohybem ruky vykázal svůj doprovod za dveře, které pak za sebou zavřel. Karra se podívala na zajatce
a oči jí zahořely hladem. Nebyla si tak docela jistá, proč ji Kan nechává zabít dalšího člověka, když ještě před
několika minutami měl radost z toho, že ho ušetřila, ale hlad svírající její žaludek, přehlušil všechny pochybnosti. Začala
se svlékat. Elefel cloumal pouty a ječel přes roubík, zatímco na ni upíral oči plné děsu.
Kan s doprovodem odešli asi pět set kroků daleko a zastavili se zhruba pod ulicí vedoucí od Umrlce k jejich věži.
„Skutečně ses rozhodl s ní zůstat?“ zeptal se Alro tiše.
„Jo,“ přikývl Kan.
„Žere lidi. A ty jí teď navíc začínáš krmit. Jakou můžeš mít jistotu, že jednou nesežere i tebe?“
„A jakou máme ve své profesi jistotu, že se dožijeme večera? Nebo že přežijeme návštěvu hospody?“ odpověděl mu
otázkou.
-80-