Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
lovit lidi, nebo zemřeš hladem. Vím, že tohle vědomí moc nepomáhá, sama jsem si tím prošla, ale jiná možnost pro nás
není. Také pomáhá zabít je rychle a milosrdně, jako lovnou zvěř, aby se netrápili. Proto jim lámu vazy. Zemřou rychle
a bezbolestně, často si ani neuvědomí, kdo je vlastně zabil. Uznávám, nepovede se mi to vždy. Někteří si mě všimli
a musela jsem je honit, ale postupně jsem dosáhla jistého cviku. Když sním takto zabitého člověka, mám pak menší výčitky
svědomí.“
„Musíš mě to naučit,“ odpověděl jí stejně tiše a otírali si přitom vzájemně tváře. „Děsí mě představa, že budu rvát
lidi na kusy zaživa.“
„Zprvu to tak asi bude,“ odpověděla pomalu, a co nejjemněji. „Než se naučíš při lovu ovládat.“
„Nepomohlo by ještě to broukání?“ nadhodil s nadějí v hlase.
„Zkusíme to,“ slíbila. „Stejně se musíme oba vykoupat a já se koupu ráda. Budu ti broukat celou dobu. Udělám
všechno, aby ses dostal na mou úroveň sebeovládání rychleji, než se to podařilo mně.“
„Děkuji,“ v očích se mu objevily slzy.
Po chvíli se však ošil a vyloudil zakňourání.
„Co se děje?“ lekla se a trochu se odtáhla, aby na něj viděla.
„Dvě věci,“ kňučel Kan. „Potřebuji ostříhat do hola a…,“ na chvilku se odmlčel, „něco k jídlu.“
„Zkusím sehnat vodu, ale s tím jídlem zatím nevím,“ odpověděla. „Vlkodlaci se snad pokusili někoho ulovit, ale nevím,
jak moc uspěli. Venku bylo ještě světlo, to se moc lovit nedá.“
„Vlkodlaci?“ zarazil se Kan. „Počkej, co je tohle vlastně za hospodu? Myslím, že jsem o ní nikdy neslyšel.“
„Ale slyšel,“ usmála se. „Jen nevíš, že je to ona. Lidé se jí vyhýbají, dokonce ani šéf od majitele nechtěl platit.“
„Jo tahle,“ zapátral v paměti. „Jméno si nepamatuji, ale vím, že některým ulicím jsme se vyhýbali a nejen my.“
„Tak to je ona. Jmenuje se U vlkodlačí hlavy a její majitel je druhem jedné vlkodlačice. Můžeš se tu pohybovat docela
volně, tedy, až se oblékneš, protože takhle tě na chodbu nepustím.“
„Snad bys nežárlila,“ neodpustil si.
„Strašně,“ přikývla a jemně ho kousla do krku. Okamžitě jí to oplatil.
„Není ale do čeho,“ namítl, když se rozhlédl.
„Něco seženu,“ odvětila. „Kromě nás tu bydlí ještě upíři, další vlkodlaci a nějací démoni. O dvě patra výš je lokál.
Možná se tam sešla pestrá společnost. Všichni byli zvědaví, jak bude vypadat drakodlak. Už jen pohled na mě je dost
zaskočil.“
„Žiješ tu přece půl roku,“ divil se.
„Ale neukázala jsem se jim,“ odvětila a pootevřela dveře. Chodba byla prázdná až na její tlumok. Usmála se, protože
z něj ucítila Lafin pach, a vtáhla ho do pokoje.
Když do něj nahlédla, ležely hned na vrchu vlčí bederní roušky.
„Lepší než nic,“ zabručela a hodila je Kanovi. „Zkus si je.“
Poslechl ji. Nakonec si poradil tak, že svázal řemeny dvou roušek k sobě, aby získal jeden dostatečně dlouhý. Rouška
jako taková je naštěstí tak jednoduchý oděv, že se nemusí vyrábět v příliš velkém rozsahu velikostí. Karra ho sjela
okem kritika a mlaskla.
„Co se děje?“
„Nic,“ mávla rukou. „Jen se k tobě vůbec nehodí.“
„V tuhle chvíli je to ten nejmenší problém,“ zasmál se pobaveně a Kařře se varovně blýsklo v očích.
„Počkej tady,“ řekla. „Podívám se nahoru, jestli pro tebe nemají další jídlo a zeptám, jak je to tady s vodou na koupel.“
„Škoda,“ povzdechla si u dveří, „že nemůžeme ke mně domů. Tam s tímhle nebyl problém.“ Pak prošla dveřmi a zavřela
je za sebou. Kan ještě přemístil kosti do kouta na jednu hromadu a nakonec se posadil na kožešiny. Drbal
se ve vlasech a čekal, s čím se Karra vrátí. Rozhodně však nečekal to, co se stalo o několik minut později.
Za dveřmi se ozval hluk a sotva se stihl zvednout, otevřely se. Dovnitř vešla, ne, vdupala, rozčílená Karra a očí jí
vražedně plály.
„Co se děje?“
„Co? Chtějí tě vidět!“
„Kdo?“
„Všichni! Je jich plná chodba. Čekali nahoře na schodech, ani do lokálu jsem se nedostala.“
„Takže voda ani jídlo nebudou?“
„Hned tak asi ne,“ zavrčela vztekle. „Tak pojď, ať je od nich pokoj.“
Vyšla zpět na chodbu a stoupla si stranou, aby mu nepřekážela. Prošel za ní a rozhlédl se. Dal si záležet, aby šel
dostatečně sebejistě, jak se na obávaného dravce sluší, ale přesto zaváhal, když před sebou uviděl zástup vlkodlaků
v podobách blízkých vlčím lidem. Muselo jich být snad dvacet, možná i víc. Tísnili se v chodbě tělo na tělo a dav
pokračoval po schodech vzhůru. Mimoděk vycenil zuby a nahrbil se v přípravě na obranu. Vlkodlaci ho však jen pozorovali.
-103-