Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
Ozvalo se zabušení na dveře. Bylo sice silné, ale ne zase tak moc. Důvod byl zřejmý na první pohled. Dveře totiž
stěží držely pohromadě a skládaly se z děravých a částečně shnilých prken. Vedly do špinavé, tmavé kobky v druhém
patře sklepů jednoho z mnoha domů této chudinské čtvrti. Přestože však místnost vypadala jako kobka toho nejhoršího
vězení, bylo vidět, že se jí kdosi pokoušel vtisknout poněkud honosnější ráz. Tak například nábytek, pokud se tak dá nazývat
jeden stůl ze dvou beden a tří napříč položených prken, se židlí, kterou v tomto případě představovala třetí bedna
postavená na výšku. Kromě těchto dvou předmětů denní potřeby se zde nacházel menší stolek, který by se dobře vyjímal
ve vstupní hale domu významného obchodníka a skříň na knihy se skleněnými dveřmi, ale knihy nahradily lahve
s alkoholem a skrze sklo dveří nebylo skoro vidět. Podlahu pokrývala vrstva slámy, nebo něčeho, co se dalo slámou nazývat.
Asi tak před pěti lety. A na tom se, jako perla v kupce hnoje, vyjímal rudý koberec. Sice prošlapaný a na několika
místech politý a propálený, ale stále to byl skutečný koberec. Předmět, který do této čtvrti patřil asi tak stejně, jako slon
na polární ledovec.
Za stolem seděl muž s prošedivělými vlasy, mohutné postavy a bez levého oka. Místo něj měl v obličeji jen prázdný
oční důlek a ani se nenamáhal s jeho zakrýváním. Dlouhá jizva vedoucí přes zničené oko začínala ve vlasech nad čelem
a končila na čelisti. Dávala široké a ploché tváři děsivý vzhled a její majitel si to plně uvědomoval. Na sobě měl košili
tak neuvěřitelně špinavou, že by zřejmě i městská stoka s odporem ustoupila, kdyby ji do ní hodil. Pod deskou stolu vykukovaly
tlusté nohy plné šrámů a jizev, oblečené do krátkých, rozdrbaných kalhot. Místo bot měl muž pouze něco jako
sandály, ale každý, i ten nejneschopnější švec, by se musel studem propadnout, kdyby měl tohle komukoli nabídnout
k prodeji. Sandály totiž nebyly nic víc, než silná kůže sloužící jako podrážka a několik řemínků z tenčí vydělané
kůže, ovázané kolem nártu a kotníku. Na první pohled bylo zřejmé, že muž si tu podivnou náhražku obuvi upevnil
na nohy již před dlouhým časem a v blízké ani vzdálenější budoucnosti její zutí neplánuje.
„Kterej blbec?“ zavrčel a zvedl oko od dlouhého tesáku, jehož ostří právě opravoval.
„Erreth a Feryl,“ ozvalo se za dveřmi a hlas mluvčího se zřetelně chvěl.
„Co tu chcete?“ tázal se muž otráveně a odložil brusný kámen.
„Našli jsme vašeho syna,“ ozval se stejný hlas.
„Výborně! Kde byl ten zmetek?“ zaradoval se chlap a zvedl se na nohy. Než došel ke dveřím, zasunul si tesák
za kožený opasek. Odsunul petlici, která byla na těchto dveřích spíš k smíchu, než k jejich zajištění, a otevřel dveře
dokořán.
„Kde je?“ zeptal se okamžitě, když za nimi uviděl pouze dvě postavy.
„Nooo.“
„Říkali jste, že jste ho našli, tak kde ho máte?!“
„Máme ho přímo tady, šéfe,“ dovolil si Erreth, menší z dvojice a zvedl ruku s malým pytlem z hrubé juty.
„Co to je?“ nechápal zaražený šéf a díval se střídavě na pytel a na ty dva. Byl tak zaskočený tou odpovědí, že ho přešel
první nával vzteku, když za dveřmi nenašel svého syna, ale jen tyhle dva neschopné poskoky.
„Váš syn, sáhibe,“ ozval se pro změnu ten vyšší jménem Feryl. „Tedy, to, co z něj zbylo.“
„Cože?“ šéfův hlas zněl zaraženě. Pytel byl malý, a to, co se v něm ukrývalo, bylo velké asi jako zelná hlávka. A co
v tom pytli zřejmě je, mu došlo ještě dřív, než mu to stihli prozradit.
„Kdo to udělal?!“ zařval, až se poskoci přikrčili.
„Nevíme,“ přiznali se oba bez váhání.
„Kde jste ho našli?“
„Pod Torkrestem.“
„Co tam, u bohů, dělal?!“
„Nemáme potuchy, ale nebyl sám.“
„Kdo tam byl s ním?“
„Dur s Aferem.“
„Kde jsou ti dva? Jak to, že neochránili mého syna? Přinutil jsem je přísahat, že pokud za něj nepoloží své bídné
životy, postarám se, aby toho jejich rodiny pořádně litovaly!“
„Ale oni své životy položili,“ dovolil si opět Feryl a vytáhl zpoza zad další pytel. Rýsovaly se v něm dvě zelné
hlávky.
„A kde je jejich zbytek?“ zeptal se šéf po chvilce překvapeného ticha.
„Nic víc, tam nebylo.“
„Takže jim někdo usekl hlavy a nechal je pod Torkrestem, abyste je našli? Torkrest je naše území! Kdo si to mohl
dovolit?!“
„Oni jim hlavy neusekli,“ pípl Erreth.
„Co to žvaníš?!“ utrhl se na něj šéf.
„Raději se podívejte,“ nedal se menší poskok a podával mu pytel. Šéf zaváhal, ale pak si pytel vzal, rozvázal uzel
na jeho vršku a podíval se dovnitř. Z obličeje mu zmizela všechna barva. Oba poskoci s uspokojením sledovali, jak
se obávaný šéf větší části chudinské čtvrti zakýval, až se ramenem opřel o stěnu chodby.
„Kdo to byl?!“ zachrčel.
-2-

Zdeněk Jukl
„Váš syn, má tetování nad levým uchem,“ ozval se Feryl.
„Kreténe!!“ zařval na něj šéf z těsné blízkosti a chytil ho jednou rukou pod krkem. „Ihned vyrazíte nahoru, rozumíš,
a do hodiny, ne, to je moc pozdě, za půl hodiny to musí vědět všichni chlapi, donašeči, špehové a přisluhovači,
jasné? Chci vědět, kdo to udělal a chci to vědět ještě dnes, rozumíš, magore?! Chci toho chlapa, co tohle udělal
mému synovi a pak ho pomalu vykastruju, rozkrájím, rozlámu a zaživa ho stáhnu z kůže, kterou si pak přibiju na stůl!
Z jeho lebky budu pít na synovo zdraví v podsvětí a s jeho zuby budu hrát v kostky, rozumíš?! Chci ho mít tady do slunce
východu a nepřejte si mě, jestli to tak nebude!! A teď mi táhněte z očí, nebo začnu s váma!!“
Ozvalo se tlumené bouchnutí, jak na podlahu dopadl druhý pytel a Erreth se dal na úprk. Vyšší poskok se trochu zdržel,
protože když ho šéf pustil, musel nejprve chytit trochu dechu a až potom mohl vyrazit za svým komplicem.
Šéf se obrátil zpět, zavřel za sebou dveře a posadil se za stůl. Opatrně na něj položil pytel, otevřel ho a obnažil tak
jeho obsah.
Byla v něm hlava. Nebylo pochyb, že jde o hlavu jeho syna, protože pouze jeho syn nosil takové tetování nad levým
uchem. Byla to poslední móda mezi spodinou města, nechat se tetovat za ušima. Každé tetování bylo jedinečné. Použít
tetování někoho jiného se trestalo okamžitou a bolestivou smrtí. Ale to bylo také všechno, podle čeho mohl svého syna
identifikovat. Hlava neměla žádný obličej. Někdo odtrhl z lebky celou tvář, ale ponechal v ní oči, zuby a jazyk. Na stole
nyní ležela krvavá lebka a šklebila se na něj.
Poskoci vyběhli z domu a zadýchaně se zastavili u čtveřice chlápků postávající na ulici před domem.
„Šéf s vámi pěkně vyběhl,“ šklebil se spokojeně Kan, šéfova levá ruka, kat nepohodlných kumpánů a více než dobrý
šermíř. Jako jeden z mála v chudinské čtvrti prošel skutečným vojenským výcvikem a svůj meč ovládal jako mistr. Jeho
jméno bylo známo nejen po chudinské čtvrti, ale po celém městě a i jeho vzdálenějším okolí. Stačilo, aby se jen objevila
fáma o tom, že šéf, jeho skutečné jméno nikdo neznal, posílá Kana na určité místo a okamžitě tam vypukla tichá hysterie.
Kan totiž nikdy nejezdil sám, ale držel si kolem sebe tlupu těch nejlepších bojovníků, které mohl ve městě sehnat.
On a jeho tlupa děsili město i okolí, ale nikdo s nimi nedokázal nic udělat. Dokonce i městská stráž střežící vnitřní
město, ukryté za hradbami a obývané těmi bohatšími a bohatými, se jim hleděla držet z cesty. Ale Kan věděl, alespoň
prozatím, kam až může zajít a vnitřní město navštěvoval pouze zcela výjimečně, pod rouškou tmy a nepozorovaně.
Ovšem před jeho hradbami nezemřel ani jediný člověk, bez rozdílu pohlaví, věku nebo vyznání, aby o jeho smrti Kan
něco nevěděl. Říkalo se dokonce, že Kan proklíná každého, kdo si dovolil zemřít přirozenou smrtí a ne jeho mečem,
nebo mečem někoho z jeho tlupy.
Kan si na téhle pověsti zakládal, protože mu umožňovala děsit prosté lidi jen svým zjevem. Na druhou stranu, pokud
s někým bojoval, držel se šermířské cti a jeho soupeř si mohl být jistý, že zemře v poctivém souboji. Většinu mrtvých
měli ve skutečnosti na svědomí Kanovi bojovníci.
Vysoký asi šest stop, štíhlý a pružný, opálený neustálým pobytem na sluncem zalitých ulicích s jasnýma a bystrýma
očima. To byl Kan na první pohled. Dalo se říct, že je ten typ, který to nebude mít u žen moc těžké. Oblékal se přísně
prakticky. Oděv se skládal z hnědých nohavic, tmavě zelené tuniky, přes kterou nosil kožený kabátec a bot s měkkou
podrážkou, aby se mohl pohybovat co nejtišeji. Na opasku měl kromě tašvice zavěšený meč a dýku. Předloktí si chránil
nátepníky ze silné kůže zesílené plechovými pásy. Tmavé vlasy na ramena si stahoval čelenkou, což byl asi jediný ústupek
momentální módě.
Jeho doprovod byl oblečen velmi podobně. Důvod byl prostý. Kan strávil dlouhou dobu v armádě a i když mu
jednotné oblečení nikdy k srdci nepřirostlo, moc dobře věděl, že v bojové vřavě je mnohem snadnější rozlišit přítele
podle oděvu, než se mu pokoušet zaostřit na obličej.
„Kdybys tam byl s náma,“ oddechoval menší poskok, „utíkal bys ještě rychleji.“
Kanovi zamrzl smích na rtech a jediným ladným pohybem vytáhl z pouzdra dokonale vybroušený meč. Měl jich desítky.
Sbíral je tak, jako je sbírali boháči, ale Kana nezajímala jejich zdobnost, pokud je nechtěl výhodně prodat. Podle
jeho názoru musel být meč v první řadě dokonalou zbraní a až pak, když se osvědčil nejméně ve dvou rvačkách,
se mohlo začít uvažovat o nějaké rytině nebo podobné výzdobě. Meče si brousil sám a byl v tom více než dobrý.
Dokonce se o něm šeptalo, že jednou vlastnoručně broušeným mečem rozsekl muže v kompletní zbroji. Nyní přiložil
špičku své obávané zbraně na krk malého poskoka.
„Řekni to ještě jednou,“ pronesl tiše a jemně, jako když hladí samet.
„Našli jsme šéfova syna!“ vykřikl místo malého velký poskok.
„No a co,“ podíval se na něj Kan.
„Zbyla z něj jen hlava, lebka bez obličeje a z jeho strážců taky, našli jsme je pod Torkrestem!“ vychrlil ze sebe Feryl.
Kan ztuhl. Rty se mu sevřely do úzké přímky a sledoval ho pohledem hladové vlčí smečky.
„Pod Torkrestem?“ zeptal se pouze.
„Jo! A šéf chce mít toho, kdo jeho syna zabil, do rána u sebe, aby ho mohl zabít a…,“ byl však přerušen Kanem.
„Alro, Tasahu, Erasi, pošlete to dál. Pak sežeňte chlapy a za čtvrt hodiny ať jste všichni u Torkrestu. Trochu se tam
porozhlédneme. A vy,“ ukázal prstem na oba poskoky, „půjdete s námi jako průvodci.“
Nedovolili si odporovat.
-3-

Horší než smrt
Alro, Tasah a Eras splnili Kanův pokyn rychle a dokonale. Ostatně, nebylo to nic těžkého. Organizace šéfovy tlupy
byla lepší než v armádě, protože se vládce tlupy všichni báli víc než ďábla nebo démonů. Ta část chudinské čtvrti, kterou
tlupa přímo ovládala, věděla o smrti i způsobu zabití šéfova syna dříve, než se muži sešli u Torkrestu. Nastalo vyděšené
hledání. Jako první se prověřoval pohyb příslušníků nepřátelských tlup. Mnoho jich nebylo, protože šéfova tlupa
byla zdaleka největší a nejsilnější. Menší s ní raději spolupracovaly, aby se vyhnuly rychlé a krvavé likvidaci.
Přesto, hlavně na opačné straně města, byly skupiny, které s tou šéfovou otevřeně bojovaly, spoléhajíc hlavně na vzdálenost,
která je dělila. Vnitřní město mělo v průměru téměř pět mil, ale vnější město, které postupně směrem od hradeb
obývali stále chudší a chudší lidé a ztracené existence, tvořilo mezikruží o šířce od deseti mil, v místě, kde vedly obchodní
stezky, konaly se pravidelné trhy a žili zde řemeslníci a menší obchodníci, všichni pravidelně platící výpalné šéfově
tlupě, až po třicet mil v té části, kde sídlil šéf. U hradeb tu ještě stály kompletní domy, které měly dokonce i okna
s okenicemi a funkční dveře, ale jak se vzdálenost od města zvětšovala, domy se měnily a nakonec se zde rozkládalo
rozsáhlé sídliště z vepřovic. Místo oken zde do světa hleděly jen prosté malé díry ve zdech a střechy tvořily větve
a drny. Některé domy byly větší, jiné delší, další zase nebyly nic víc, než krytem vstupu do podzemí. Mezi domy zůstaly
uličky sotva tak pro jednoho chodce, ale běžně se zde snažili projít tři současně.
A jako zajímavost se ve vzdálenosti tří mil od hradeb vnitřního města táhla linie dalších hradeb. Byly postaveny před
třemi staletími, v době, kdy mělo město méně obyvatel než dnes, ale mělo stejnou, nebo snad dokonce větší vojenskou
cenu. Vnější hradby dnes potřebovaly nutnou opravu, ale vládce města, Anibrul z bohatého a mocného rodu Syrkistů, je
raději nechával chátrat. Měl tak trochu pravdu. Předměstí bylo tak rozsáhlé, že pokud by kdokoli na město zaútočil, vykrvácel
by v jeho úzkých uličkách, daleko před hradbami. Navíc, do deseti mil od předměstí se nacházely čtyři mocné
pevnosti se stálou posádkou, chránící všechny významné přístupy k městu. Dávaly tak městu značný pocit bezpečí,
i když se ani zdaleka nemohly měřit s pevnostmi tvořící prstenec kolem královského města, tři sta mil jihovýchodně
od Mykashe, jak se město jmenovalo.
Torkrest byla jedna ze stovek bašt, zpevňujících vnější hradby. Původně se možná jmenovala jinak, ale dnes jí nikdo
neřekl jinak, než podle jejího velitele, který v ní padl i s celou svou posádkou, když bylo město naposledy obléháno.
Jejich odpor dal obyvatelům města dostatek času, aby přesunuli k ohrožené baště těžké zbraně a rozhodným protiútokem
zatlačili útočníky za hradby. Dnes v ní město nikdo nestřežil, snad jen chlapci z okolí si zde občas hrávali
na Torkresta a jeho vojáky. Ale dnes zde bylo pusto a prázdno. Torkrestova bašta se tyčila před Kanem a jeho muži jako
pevnost střežící nějaké děsivé tajemství. Hradby, včetně bašt, byly zhotoveny z místních skal černé barvy, což dodávalo
opevnění tajemný vzhled.
Kan se zastavil před vchodem do bašty a zastrčil si palce za opasek ze silné kůže. Chvíli si mlčky prohlížel masu kamene
tyčící se nad ním k nebi do výše několika pater a pak rázně vykročil. Prošel dveřmi širokými tak právě na jednoho
muže a pokračoval chodbou za nimi. Po několika krocích se chodba dělila na dvě. Obě byly schodišti a jedno stoupalo
vzhůru, do místností lukostřelců a kušiníků a končilo na horní plošině, kde stávaly balisty, katapulty a trebuchety. Druhé
schodiště klesalo do podzemí. Pod hradbami vedlo nad sebou několik pater podzemních chodeb, které měly hned několik
účelů. Za prvé se jimi mohly přesouvat posádky bašt, dopravovat munice a proviant, ale také sloužily jako detekce
snahy o podkopání. Ve stěnách chodeb bývaly zabudovány trubky s vodou, a pokud by se útočníci podkopali pod hradby,
zcela jistě by narazili na některou z chodeb. Jakmile by prorazili stěnu chodby, praskly by trubky a v baštách by
vodoznaky okamžitě ukázaly, ve kterém úseku došlo k průniku. Systém byl geniálně jednoduchý a plně funkční, dokud
z trubek postupně nezmizela voda.
„Kde jste je našli?“ zeptal se Kan Feryla.
„Dole, na třetím podlaží,“ odpověděl Feryl a již nyní se klepal jako osika ve větru.
„Pochodně!“ rozkázal Kan a počkal, až se trojice chlapů vrátí s hořícími pochodněmi. Šest pochodní dalo celkem
dost světla a tak mohli sestupovat do nižších pater. Kan šel v čele, s pochodní před sebou a mečem v ruce. Přestože pochodeň
hořela celkem dobře, viděl sotva na několik kroků a obezřetnost byla na místě.
Postupně prošli skrz dvě horní podlaží, až nakonec sestoupili do třetího a nejhlubšího. Schodiště zde končilo na kamenné
podlaze a mohli si vybrat ze dvou směrů.
„Kam dál?“ zeptal se Kan tiše.
„Doprava,“ hlesl Feryl a třesoucí pravicí ukázal chodbou. „Jen sto kroků. Je tam rozcestí a jedna chodba vede
do města. Tam jsme je našli.“
„V té chodbě?“
„Ne, na tom rozcestí. Hlavy ležely u sebe, každá se dívala do jedné chodby.“
„Cože?!“
„Je to tak,“ přidal se Erreth na obranu svého parťáka.
„Tak jdeme a vy dva dopředu,“ rozhodl Kan a pobídl mečem Erretha s Ferylem do kroku.
„Ale my nemáme zbraně!“ bránil se hlasitě Feryl a odmítal se pohnout. Kan však jen kývl prstem a během vteřiny
svírali oba po jednom meči. Byly to krátké meče, celkem dobře se hodící do rvaček v lokálech a úzkých uličkách, kde
by byl meč normálních rozměrů jen na obtíž, ale to jim stejně nepomohlo. Ani jeden z nich neuměl šermovat, a když už
-4-

Zdeněk Jukl
se k nějakému boji dostali, spoléhali na kameny, klacky a hbité nohy, které je mohly během několika vteřin dostat
do bezpečí.
„Další přání?“ zavrčel Kan a položil Errethovi špičku meče na hrdlo. Poskok neřekl ani popel, pomalu, aby se nepořezal
o ostří Kanova meče, se otočil a drže meč v tom nejnemožnějším úhlu, vyrazil po boku svého parťáka do tmy.
Kan šel krok za nimi s pochodní nad hlavou a mečem pohotově.
Celá Kanova jednotka čítala přes dvacet mužů, když si odmyslíme ty dva v čele, kteří jako bojovníci měli cenu
menší než nulovou. Pokud by došlo na boj, Kan by je nejspíš odrovnal dříve než útočník, aby se mu pak nemotali pod
nohy. Táhli se jeden za druhým, pomalou a co nejtišší chůzí, pozorujíce chodbu, kterou procházeli. Ale ať si namáhali
oči sebevíc, nikde, na stěnách, na podlaze ani jinde v chodbě, nenašli nic nezvyklého. Stěny vypadaly jako všechny stěny
v opuštěných chodbách, s tím rozdílem, že zde se nikdo nepokoušel o jejich výzdobu rytinami oslavující milovanou
osobu, nebo křičící do světa informace o tajemstvích soků v lásce. Chodba byla prostě příliš hluboko, než aby se do ní
kdokoli sám odvažoval. O to záhadnější bylo, kde se tu vzal šéfův syn.
Konečně se před nimi objevila křižovatka a v jejím středu tmavší skvrna.
„Tady jsme je našli,“ ukázal na ni Feryl a ustoupil ke stěně, aby ostatní mohli projít. Kan se na chvilku sklonil
ke skvrně a přejel po ní prsty. Byla dokonale suchá.
„Tady nezemřeli,“ prohlásil a začal se rozhlížet po okolí.
„Jak to můžeš vědět?“ dovolil si Erreth poznámku, ale litoval toho ještě dřív, než vyslovil první slovo. Kan však odpověděl
docela klidně:
„Je tu málo krve. Někdo sem ty hlavy donesl a vystavil je tu.“
„Vystavil?“ zasténal Feryl vyděšeně. S vraždou šéfova syna se smířil rychle, byl to zmetek, jakému nebylo
rovno, ale otřáslo jím pomyšlení, že tu někdo vraždí lidi takovým způsobem a pak si jejich lebkami krášlí okolí.
„Lepší slovo neznám,“ přikývl Kan a zadíval se do chodby vedoucí pod město.
„Vstupovali jste do téhle chodby?“ zeptal se jich ostře.
„Ani náhodou!“ vykřikli oba současně. „Jen jsme vzali ty tři hlavy a utíkali jsme ven. Tam jsme je dali do pytlů
a rychle k šéfovi.“
„A jak jste je tu vlastně našli,“ zajímal se dál Kan a prohlížel si cosi v chodbě.
„Dostali jsme typ,“ přiznal se Feryl.
„Typ?“
„No, poptávali jsme se v okolí, když nás šéf poslal pro svého syna a nějaká baba nám řekla, že ho viděla vcházet
do Torkrestu.“
„A jak jste věděli, že máte vlézt zrovna sem, do třetího podzemí?“ nechápal stále Kan, a proto jeho hlas zněl dokonale
klidně a zvědavě. Ve skutečnosti v něm vřela krev.
„Nevěděli, prolezli jsme celou baštu, ale tam nic nebylo. Pak jsme postupně nahlíželi do všech chodeb. Došli jsme
pokaždé pod další baštu, jsou přece po dvou stech krocích. Zabralo nám to téměř polovinu odpoledne, než jsme to objevili.“
Kan se obrátil hbitě jako had, chytil Feryla pod krkem, zvedl ho stopu do vzduchu a přirazil zády ke zdi.
„Tohle povídej své staré matce, třeba ti to uvěří. Okamžitě mi povíš, co vám řekla ta baba, kde a kdy jste ji potkali,
a co bylo v Torkrestu, jinak se podíváme, co máš ve svém hubeném břiše. Tady Alro umí věštit ze zvířecích vnitřností.
Sice ses narodil jako člověk, ale někdy mám pocit, že se bohové setsakra spletli.“
Feryl pustil meč, chytil Kana za ruku hned za zápěstím v marné snaze osvobodit se. Ale Kan měl dost síly na to, aby
dokázal louskat ořechy mezi prsty jedné ruky a takové vyžle, jako byl Feryl, pro něj nebylo soupeř.
„Nahoře, asi půl míle od Torkrestu,“ chrčel.
„Co se tam stalo?“
„Potkali jsme tu babu. Ukázala na baštu, a že prý viděla šéfova syna s jeho ochrankou vstupovat dovnitř.“
„Samotné? Kdo vstupoval před nimi nebo po nich?“
„Neřekla.“
„Ptali jste se?“
„Ne.“
„Kreténi!“ zavrčel Kan znechuceně. „Co jste našli v Torkrestu?“
Ticho.
„Ptám se naposledy,“ zavrčel Kan a zesílil stisk na Ferylově hrdle.
„Krev!“ vykřikl Erreth.
„Cože?“ ozval se zaskočený Kan. Čekal spíš něco jako ženskou, místnost nějaké poběhlice nebo přímo doupě nenahlášeného
kuplíře, ale krev ho zaskočila.
„Kolik?“
„Moc,“ vypravil ze sebe Feryl.
„A proč jste nám to neřekli hned? Proč jste nás nevedli rovnou na to místo?“
„Máme strach,“ přiznal se Erreth.
-5-

Horší než smrt
„Z čeho můžete mít větší strach, než ze mě a šéfa?“ ušklíbl se Kan, který si na své pověsti mimořádně zakládal.
„Z té místnosti,“ přiznal se Erreth.
„Veďte nás a žádné blbosti,“ prohlásil Kan a pustil Feryla na zem. Poskok se rozplácl na podlaze a hodnou chvíli hlasitě
lapal po dechu. Než se vydýchal, vybral Kan deset chlapů a poslal je chodbou pod město.
„Dávejte bacha, někdo tudy nedávno prošel sem a zase zpět. Zjistěte, kde do chodby vstoupil, kde vylezl na světlo
a jestli ho někdo neviděl,“ přikázal jim a chlapi zmizeli ve tmě.
„Zvedej se,“ kopl Feryla do nohy a pak se nechali poskoky vést zpět do bašty. Vystoupali do prvního patra, kde kdysi
posádka spávala v místnostech bez oken, chráněna silnými zdmi. Feryl je vedl do vzdálenějšího konce chodby.
„Tady přece nic není, jen harampádí,“ vrčel varovně Kan, když zakopl o něco na zemi a narazil si palec.
„To si také má každý myslet, ale jako malí jsme si tu hráli,“ odpovídal Feryl.
„No a?“ nechápal Kan souvislosti. On a šéf přišli do města společně před několika lety.
„Je tady jedna tajná místnost.“
„Cože?“
„Je to prostě další noclehárna, ale přístup k ní je ukrytý za tímhle nepořádkem,“ vysvětloval Erreth.
„A proč, u ďáblů?“
„Ty jsi nikdy nepotřeboval trochu soukromí, po setmění?“ nadhodil Erreth.
„Aha,“ pochopil konečně Kan a mlčky sledoval, jak ti dva odstraňují nějaké desky. Pouze je odklápěli od dveřního
otvoru, ale i tak vzniklo dost místa, aby se dalo projít. Desky měly z druhé strany poutka, takže ten, kdo byl uvnitř, je
mohl snadno přitáhnout zpět. Jak si Kan všiml, spodní konec desek byl usazený do drážky v podlaze, vzniklé odsekáním
malty mezi kameny podlahy.
„Pěkné,“ prohodil pobaveně a nahlédl do místnosti za dveřmi. Okamžitě ztuhl a zíral dovnitř. Ani nevnímal hlasy
těch dvou poskoků za sebou.
„Vidíš, taky ho to vzalo.“
„A koho ne.“
„Proč jste šéfovi nepřinesli i ten zbytek?“ ozval se Kan nepřirozeně chraplavým hlasem.
„Jaký zbytek?“ nechápali. „Byly tam jen skvrny od krve, mnoho skvrn od spousty krve.“
„A kosti,“ dodal Kan a vstoupil do místnosti.
„Kosti?“ podívali se na sebe Erreth s Ferylem, ale to je již chytili Kanovi kumpáni a strčili je do místnosti za velitelem.
Tam, ve svitu pochodní, uviděli to, co ohromilo Kana. Ve středu místnosti ležely tři kompletní kostry, jen lebky jim
chyběly.
„Kdo to mohl udělat?“ hlesl Erreth, ale pak se chytil za ústa, obrátil se ke zdi a začal zvracet. Feryl, přestože byl jako
vyžle, měl silnější žaludek a vydržel.
„Ne kdo, ale co,“ odpověděl záhadně Kan a Feryl na něj nechápavě pohlédl.
„Najděte tři pytle a nikomu ani slovo, jasné!“ křikl na svoje chlapy a dva se hned vydali pro požadované předměty.
„Co jsi to říkal?“ zeptal se Feryl.
„Co jsem říkal?“ odpověděl mu Kan otázkou.
„Že to neudělal někdo, ale něco.“
„Máš slyšiny,“ odbyl ho Kan a začal si prohlížet zdi. Pohled na ně by byl děsivý i na denním světle, ale ve svitu pochodně
to bylo ještě horší. Na první pohled poznal, že skvrny jsou různého stáří, ale všechny jsou od krve. A krve zde
muselo téct neuvěřitelné množství. Takovou spoušť ještě neviděl, a to prošel dvěma bitvami a bezpočtem hospodských
a pouličních rvaček. Všude tekla krev, ale ne takto. Po seku mečem krev sice vystříkne, ale jen v úzkém proudu a jen
na chvilku. Zbytek postupně vytéká na zem či na podlahu, pokud není zasažena tepna. I tak ale proud krve brzdí oděv
zasaženého, nebo on sám. Jen zřídka je sek okamžitě smrtící. Tady stříkala krev až na strop. Mnoho krve, proudy. Něco
takového viděl jen při útocích na krk, kdy se podařilo jediným sekem oddělit hlavu od těla, a z přeseknutých tepen
stříkala krev na všechny strany.
Pak se obrátil zpět ke kostrám. Nemohl se mýlit, přestože si to strašně přál. Něco, protože člověk to být nemohl, jim
utrhalo končetiny a pak je ohlodalo. Jasně viděl škrábance na kostech, které nemohly pocházet od ničeho jiného, než
od zubů a drápů. Dlouhých, ostrých a silných. Viděl překousnutá žebra, na nichž zuby zanechaly dokonalé podpisy.
„Tohle se tu ještě nikdy nestalo,“ breptal Feryl, držící se těsně za Kanem v domnění, že právě u něho bude v případě
útoku v jakéms takéms bezpečí.
„Jak to můžeš vědět?“ odpověděl Kan částečně nepřítomně. „Jsi snad městský letopisec?“
„Ne, ale prožil jsem tu celý život. Znám tuhle čtvrť jako své boty. O každém domě vím téměř vše, stejně jako o lidech
v okolí. Proto přece pracuju pro šéfa,“ nafoukl se Feryl pýchou, aniž by si všiml, že ho Kan neposlouchá a se zájmem
sleduje nějakou tmavší hmotu v nejvzdálenějším rohu od dveří.
„Zajímavé,“ zabručel Kan a pomalu vykročil vpřed.
„Co je na tom zajímavého,“ urazil se Feryl. „Mám prostě dokonalou paměť.“ Přitom následoval Kana a nevšiml
si, jak dal šermíř znamení svým mužům. Ti se mlčky rozestoupili za svým velitelem do půlkruhu, a ti bez loučí vytáhli
od pasů ještě dýky. Erreth stál v pozadí u dveří a s hrůzou sledoval, co se to zase děje.
-6-

Zdeněk Jukl
Ferylovi konečně došlo, že je něco špatně, a když se rozhlédl a uviděl muže připravené k boji, zajíkl se. To jej ale již
chytil Kan a vystrčil ho před sebe.
„Vezmi si mou pochodeň a podívej se, co je to v tom koutě,“ přikázal mu.
„V koutě?“ klepal se Feryl a podíval se udaným směrem. Uviděl cosi temného v šeru a málem se podlomila kolena.
Jeho představivost přetvořila stíny ve všemožné démony a příšery, čekající, až se k nim přiblíží, aby ho mohli roztrhat
a sežrat.
„Padej!“ strčil do něj Kan nemilosrdně, až se Feryl zapotácel. Strach z nezřetelných démonů byl přece jen slabší než
z reálného Kana jen dva kroky za zády, a tak se pomalu přesunul do kouta. Kan šel pomalu za ním, ale držel si odstup
pro případ, že by se na ně něco vrhlo. Sám tomu však moc nevěřil. Byli zde příliš dlouho a jistě by již došlo
k útoku, pokud by zde někdo byl. Ale kdyby si přehnaně důvěřoval, už dávno by si prohlížel kytičky zespoda.
Feryl zatím došel do kouta a s nezměrnou úlevou zjistil, že temnota byla pouze dalším harampádím, které kdosi naskládal
do rohu. Pokud si však on pamatoval doby, kdy si sem vodil holky z ulice, a nebylo to zase tak dávno, nic
podobného zde nebylo. Všichni udržovali místnost v čistotě, nebo alespoň prostou všech překážek. Jediné, co se zde
dalo najít, byly zbytky pochodní a nějaký ten kus svršku. Ale ne prkna, bedny a jiné krámy, které viděl nyní.
„Sval to na podlahu,“ přikázal mu Kan a Feryl, poté, co nejprve nahlédl za první z prken, vzal za největší prkno opírající
se o stěnu a zabral. Harampádí chvíli vzdorovalo, ale nakonec se odklonilo od stěny a s kraválem, který
v uzavřeném prostoru navozoval dojem konce světa, se poroučel na podlahu.
Feryl zaječel a uskočil od rohu na tři kroky daleko. Pochodeň mu vypadla z ruky, ale po dopadu na podlahu nezhasla
a hořela vesele dál. Osvětlovala hromadu kostí ukrývající se za nepořádkem. Lidských kostí. Ačkoli byl Kan tím čím
byl, uměl sčítat a odčítat a dokonce i trochu číst a psát, pokud se jeho klikyháky daly považovat za písmo. Vše se naučil
v armádě a nyní bleskurychle spočetl kostry podle hrudníků. Rovných dvacet. Ale ani jedna lebka.
Za nimi se ozvalo ječení a všichni se hbitě obrátili, aby čelili útočníkovi. Žádný tam nebyl. To jen Erreth konečně zahlédl
to, co ostatní a dal se na útěk. V chodbě však narazil na vracející se muže s pytli a nyní ječel, když ho táhli nazpět.
Hodili ho do místnosti a vstoupili za ním. Jeden pak zůstal stát ve dveřích jako stráž. Až pak si i oni všimli dalších kostí.
Amer, ten, který zůstal ve dveřích, hromotluk sedm stop vysoký, s dlouhým černým plnovousem a ještě delšími vlasy,
s očima černějšíma než bezměsíčná noc a s pověstí muže bez nervů a špetky cti, dostál opět jednou drbům o něm kolujících,
když se klidně zeptal, zda se má dojít podívat po dalších pytlích na kosti.
Kan se nervózně rozhlédl a přepočítal své muže. Pouze jedenáct plus on. A v Torkrestu nad nimi, nebo v chodbách
pod nimi, se nejspíš pohybuje cosi, co našlo zalíbení v lidském mase.
„Ne, naložte ty tři a mizíme odtud,“ rozhodl a dohlédl, aby byly kostry pečlivě uloženy do pytlů a místnost opouštěl
jako poslední. Ve dveřích se ještě krátce obrátil zpět, podíval se na nejbližší zdi a nakonec za sebou přirazil desky, kryjící
vchod.
Muži na něj čekali dole u vchodu.
„Všichni držet huby, jasný!“ rozkázal.
Mlčky přisvědčili, dokonce i oba poskoci.
„Jdeme k šéfovi,“ rozhodl a vykročil na ulici. Ještě nikdy se necítil tak šťastný, jako nyní, když na něj dopadlo sluneční
světlo. Nemohli být uvnitř déle než hodinu, jak mu prozradil pohled na oblohu, ale přesto měl pocit, že zestárl
o deset let. Nebylo mu ani třicet a pamatoval si, jak co by mladík toužil po životě hrdiny, bloudícího podzemními bludišti,
bojujícího s démony, příšerami a temnými mágy. Nikdy nic takové nezažil a nyní zjistil, že o to vlastně ani nestál.
Lidé, trpaslíci, skřeti a goblini, občas nějaký ten trol, to mu plně stačilo ke štěstí. Obyčejné pouliční bitky, rozbít hospodu
a vypálit dílnu řemeslníkovi, který odmítl platit za ochranu. To je život pro něj. Do Torkrestu ať si leze někdo jiný.
On zůstane na ulici, tam je doma. Bez jediného slova nasadil rychlý vojenský krok a zamířil nejkratší cestou k šéfovi.
Feryl a Erreth se táhli za ním, jako by to byla jejich poslední cesta na šibeniční vrch.
Šéfův dům stál v jedné z mnoha uliček přibližně v polovině vzdálenosti mezi vnějším a vnitřním opevněním. Také
se jí celkem bez velké nápaditosti říkalo V půli. Možná to bylo tím, že byla na poloviční cestě k první dokončené baště
vnějšího opevnění, ale nikoho to vlastně příliš nezajímalo.
Kan se svými muži vstoupili do ulice V půli jen kousek od šéfova domu. Prokázali se heslem u hlídky, která jim
zdánlivě odnikud zastoupila cestu, a pak vstoupili do domu.
„Šéf je nahoře,“ informoval je další muž za dveřmi a tak vystoupali po schodech do posledního patra. Dům byl
úzký, ale vyšší než ostatní. V podkroví si šéf zřídil pozorovatelnu a rád odtud zhlížel na střechy okolních domů. Viděl
odtud jak na vnitřní, tak i na vnější hradby a přehlédl téměř celé své panství. Když za dveřmi zaslechl Kanův hlas, obrátil
se od okna a postoupil do středu místnosti.
„Co se děje?“ zeptal se Kana, když jeho levá ruka vstoupila do místnosti a za ní se objevil tucet mužů a dva poskoci.
„Nějaká vzpoura?“ zamračil se šéf a luskl prsty. Ze šera za ním se vylouplo několik postav. Jeho osobní stráž čítající
patnáct mužů, z toho deset trpaslíků. Šéf měl trpaslíky v oblibě od té doby, kdy s nimi vybojoval nadvládu nad jednou
z vesnic, kde začínal svou kariéru zločince, a od té doby na ně nedal dopustit. Kan je naopak nesnášel a dělal jim to nejhorší.
„Nic takového, šéfe,“ procedil Kan mezi zuby a snažil se tvářit jako by nic.
-7-

Horší než smrt
„Tak proč to procesí?“
„Mluvil jsem s poskoky a trochu je zmáčkl,“ ukázal palcem na za sebe.
„No a?“ nechápal šéf směr hovoru.
„Našli jsme ostatky tvého syna a jeho ochranky.“
„Kde?“ zeptal se zaskočený šéf. „Na stejném místě, jako se našli jejich hlavy?“
„Ne,“ zavrtěl Kan hlavou. „Lebky se našly v podzemní chodbě pod vnějším opevněním, ale zbytky jejich těl jsme
našli přímo v Torkrestu.“
„Zbytky? Co je to za výraz, když jde o mého syna?!“ naštval se šéf.
„Podívej se sám,“ odvětil Kan a položil před sebe pytel, který sám nesl do schodů. Rozvázal ho a pustil, takže odhalil
svůj obsah. Všichni, včetně trpaslíků, zalapali po dechu.
„Co to je?“ vydechl šéf a pomalu přistupoval k hromadě kostí.
„Myslíme si, že kostry tvého syna a jeho ochranky. Když se podíváš, uznáš, že jsou úplně čerstvé. Někdo je ohlodal,
a to před několika hodinami.“
„Ohlodal,“ zachroptěl šéf. „Něco sežralo mého syna? Kdy a kde? Jak se to mohlo stát? Okamžitě to zvíře najděte
a stáhněte ho z kůže! Za živa!!“
„To asi nebude tak snadné,“ pronesl Kan s ledovým klidem a v duchu se bavil šéfovou reakcí. Přestože mu byl oddán
tělem i duší, neznamenalo to, že ho má rád. Vytáhl od pasu dýku a palcem zkoušel její ostří. Zcela zbytečně, protože ji
brousil osobně, stejně jako své meče.
„Proč?“ podíval se na něj šéf výhrůžně a sledoval lesknoucí se ostří.
„Nebyly tam totiž jen tyhle kosti. Našli jsme kostry dalších dvaceti obětí, ale ani jedinou lebku. A ze vzhledu té
místnosti bylo jasné, že tam cosi požírá lidi už hodně dlouho.“
„Co jsi tam ještě viděl?“
„Podlahu, stěny i strop od krve. Tolik jí snad není ani na jatkách. Všechny kosti pečlivě uklizené za harampádím,
vstup do místnosti přehrazený, navenek nikdo nepoznal, že je uvnitř něco divného.“
„A jak jste ji našli?“
Kan mu vypověděl to, co slyšel od Feryla a poskok vše potvrdil.
„Proč jste neprohlédli celý Torkrest?!“ zařval najednou šéf a praštil pěstí do stolu po své levici, až se nábytek naklonil
a na zem z něj spadla cínová konvice na víno i s pohárem. Jejich obsah vyšplíchl na zem a postříkal šéfovi nohy.
„Chtěli jsme ti tu zprávu a synovi ostatky předat, dokud máme ruce a nohy, o hlavách nemluvě,“ odvětil Kan a vrátil
zbraň do pouzdra.
„Co to zase meleš?“
„Když tam byli Feryl s Errethem, viděli jen a pouze skvrny od krve. Lebky našli až o něco později v chodbě. Hned
se skrze jinou baštu vrátili na ulici a běželi sem. My jsme tam dorazili sotva hodinu po nálezu lebek a našli jsme ve středu
té místnosti tři úhledně srovnané kostry. Z toho plyne jen jedno,“ odpověděl Kan, ale konec věty nechal viset
ve vzduchu.
„Ta bestie tam někde byla,“ zabručel si pro sebe šéf a bylo vidět, že Kanovým mužům až nyní došly všechny souvislosti,
protože byli v obličejích bělejší než křída. Ani trpaslíci nevypadali nejzdravěji, ačkoli právě oni byli zvyklí na ledajaké
potvory, protože ani jeden z nich nepocházel z města, nýbrž z dalekých hor, kde nebyla o práci pro hrdiny nouze.
Do ticha se ozvalo dávení, jak se Errethovi znovu obrátil žaludek, když si uvědomil, že je to cosi možná sledovalo
a mohlo je kdykoli sežrat.
Šéf přecházel po místnosti sem a tam a vztekle si bubnoval prsty na opasek.
„Takže nám tu něco žere lidi. O jednoho mrtvého víc nebo míň, to se tady ztratí. Ale sežraní? Jak to, že o ničem nevíme?
Sám říkáš, že se to děje delší dobu.“
„Jenže tady nikdo nikoho moc nepostrádá,“ ozval se Kan. „Kdo se moc ptá, moc se dozví a dřív chcípne.“
„Takže se jednalo o bezvýznamné lidi. Lidi z davu. O kolik mužů jsme přišli během posledního měsíce?“
„Dvaapadesát,“ odpověděl bez váhání Kan.
„Víš to jistě?“
„Naprosto. Všichni se musí denně hlásit svým velitelům a ti to zase hlásí mně.“
„A kolik z nich zemřelo prokazatelně?“ nadhodil šéf významně a podíval se úkosem na Kana.
„Nerozumím.“
„Kolik z nich zemřelo během bitek a rvaček a kolik jich pouze zmizelo? Naši muži nechodí samotní. Pokud zemřeli
ve rvačce, musí být někdo, kdo to potvrdí.“
„Tohle jsme nikdy neřešili,“ přiznal se Kan.
„Tak začni a do večera chci vědět, kde který z nich leží. A pak najdeš parťáky těch, kteří budou chybět, a vytáhneš
z nich vše, co by nás zavedlo dál. A teď padej.“
Kan se ušklíbl, ale o rozkazech se nediskutuje. Otočil se na podpatku a kývnutím prstu přikázal svým mužům, aby
vyšli před dům. V místnosti tak zůstali jen poskoci a snažili se nenápadně vytratit.
„Stát!“ zařval šéf, až si Feryl téměř pustil do nohavic.
-8-

Zdeněk Jukl
„Jděte na hřbitov zasvěcený Aristovi, bohu války, najděte tam nějaké pěkné místo, vykopejte hrob a přitáhněte tam
Aristova velekněze. Kdyby se mu náhodou nechtělo, připomeňte mu, že vím o jeho obchodech. Dnes o půlnoci pohřbí
mého syna a jeho ochranku do společného hrobu se všemi poctami pro padlé hrdiny, aby se dostali do Síně bojovníků
v Aristově říši. Hodinu před půlnocí tam dorazím i s ostatky a ani všichni bozi vás nezachrání, pokud zjistím, že něco
není tak, jak má být!“
„Jistě, šéfe, samozřejmě, jak si přejete,“ blekotali Feryl s Errethem a pozpátku vypochodovali z místnosti. Tam Feryl
narazil do jednoho ze strážců, který ho okamžitě chytil za límec, otočil hlavou do chodby a přesně mířeným kopancem
svědčícím o mnohaleté praxi, poslal ke schodům, které poskok zdolal několika kotouly. Z domu se oba vyřítili, jako by
je honil sám vládce pekel, sotva se stihli vyhnout Kanovi a jeho mužům na ulici před dveřmi, a zmizeli v prachu. Doslova
v prachu, protože již déle než týden ani nekáplo a za každým chodcem se zvedaly obláčky jemného žlutavého prachu.
Kan rozdělil úkoly a pomalou chůzí se s třemi nejbližšími kumpány vydal na své obvyklé stanoviště. Kan sídlil
ve staré věži na křižovatce původních obchodních cest, asi půl hodiny od ulice V půli. Křižovatka tvořila menší náměstí,
kde se denně konaly trhy. Náměstí bylo blíž vnitřnímu opevnění a současně jen kousek od nynější hlavní třídy, vedoucí
z města na sever. Tudy do města proudilo zboží z vnitrozemí a bylo ho dost. Kdo se nedostal na hlavní tržní
místa, musel vzít za vděk menšími plácky v postranních uličkách, nebo právě na takovém náměstí, jako bylo to pod
Kanovým příbytkem. Náměstí Dvou sluncí, jak se mu říkalo, mělo navíc tu výhodu, že k němu vedly poměrně široké
cesty, takže na něj pohodlně zajeli i obchodníci s povozy. A navíc z něj nemuseli městu platit daň. Platili však šéfově
bandě za ochranu a všichni věděli, kdo je sleduje z vrcholku věže. Na druhou stranu se na náměstí nedrželi kapsáři
a jiná pakáž, protože alespoň Kan zastával názor, že má-li chudák platit za ochranu dobrovolně a dlouhodobě, musí vidět,
že se na jeho ochranu skutečně něco dělá. Proto byl každý dopadený kapsář a zloděj veřejně zkrácen o ruku, aby si
příště pamatoval, že ji nemá strkat do cizích kapes.
Kan prošel dveřmi do věže a vystoupal do podkroví. Měl odtud ještě lepší výhled nežli šéf, protože věž byla nejméně
o tři patra vyšší, než šéfův dům. V noci z věže vyvolával ponocný čas a netřeba dodávat, že i on patřil ke Kanově skupině
bojovníků. Do věže se dostali jen vyvolení. A nevyvolení si naopak přáli, aby nikdy nepoznali její vnitřek. Důvěryhodná
fáma říkala, že koho do ní Kanovi muži zatáhli, toho už nikdy nikdo neviděl.
Kan se po svém zvyku rozvalil na trám u jednoho z osmi vikýřů a sledoval město pod věží. Jeho tři kumpáni se zařídili
každý po svém. Alro kněz chrámu boha války na částečný úvazek, příležitostný a hrdiny velmi vyhledávaný věštec,
se usadil ke zdi na stoličku, natáhl nohy před sebe, zády se opřel o stěnu a zavřel oči. Byl známý tím, že dokáže usnout
vždy a všude, ale na druhou stranu dokázal bdít tři dny v kuse a stále být dostatečně při smyslech, aby byl platným
bojovníkem. Oblékal se úplně stejně jako jeho velitel. Ale byl štíhlejší a měl mnohem jemnější rysy obličeje. Když na
sebe vzal kněžské roucho a zadíval se na hrdinu, uvědomil si ten chudák až venku před chrámem, co všechno Alrovi vypověděl,
přestože původně si přišel jen pro požehnání před novým úkolem, který na něj čekal.
Tasah si našel vikýř, ze kterého viděl na Torkrest, posadil se na trám a zamyšleně sledoval baštu i s přilehlou částí
opevnění. Pokud se tam pohne cokoli většího než kočka, neunikne mu to. Měl nejlepší oči z celé Kanovy tlupy a dnes
byl se svým velitele spíš náhodou. Jinak vykonával hlídky na různých místech šéfova území a posílal zprávy po spojkách.
Nechal si narůst dlouhý plnovous a stejně dlouhé vlasy, končící až po lopatkami. Ačkoli byl muž, dbal na jejich
vzhled a musel si za to vyslechnout nejeden vtípek. Na druhou stranu uměl vytáhnout meč rychleji než kdo jiný, snad
kromě Kana, takže nikdo se na jeho adresu nebavil příliš dlouho. Jeho menší vzrůst a permanentně zarputilý výraz
ukazoval na trpasličí předky, což tak trochu vysvětlovalo délku vlasů a vousů a jeho péči o ně. Jako jediný se oblékal do
kroužkové košile, přes kterou nosil povinný kabátec jako znak příslušnosti ke Kanovi. U pasu se mu houpal krátký meč,
ale přes rameno neustále nosil dvoubřitou sekeru, se kterou se uměl pořádně ohánět. Těžká zbraň vyžadovala značnou
sílu, a tak nikoho nepřekvapily mohutné svaly vyplňující jeho paže.
Eras, se naopak posadil na schody do podkroví s mečem přes stehna a hlídal. Ne že by toho bylo zapotřebí, protože
v nižších patrech věže se nacházelo celkem třicet zkušených zabijáků, ale dělal to tak vždy. Byl nejvyšším a nejmohutnějším
z Kanova doprovodu. Nepatřil sice mezi hromotluky, ale dokázal vám uštědřit ránu pěstí, kterou jste hned
tak nezapomněli. Neměl rád dýky, vždy tvrdil, že jsou pro něj moc jemné. Raději nosil pořádný meč a kožený kabátec si
nechal vyztužit plechem. To, co nyní nosil, bylo někde uprostřed mezi kabátcem a brigantinou a již mnohokrát mu tento
oděv zachránil život, kdy zastavil ránu mečem mířící na jeho záda.
Odpoledne se pomalu překulilo a nastal soumrak. Ve městě se rozžaly louče a pochodně, prodejci kvapně sklízeli
krámky a hleděli se dostat dál od města, nebo alespoň do opevněných nocleháren, kterých bylo jen několik, a všechny
se nacházely podél vnitřního opevnění. Byl to jeden z mnoha marných pokusů městské vlády reagovat na vysokou zločinnost
ve vnějším městě, jak se také říkalo oblastem mezi oběma opevněními.
Život se přesunul z ulic do hospod, putyk, krčem a náleven různých cenových kategorií a různé nebezpečnosti. V šéfově
části města byly dokonce takové, do kterých se neodvažovali ani jeho muži. Nacházely se porůznu roztroušené
po celé jeho části města, ale vždy v těch nejzapadlejších koutech. Neplatily za ochranu, na druhou stranu, nedělaly
žádné velké potíže. Na ulicích v jejich okolí bylo v noci nezvykle ticho a lidé žijící v jejich těsném sousedství děla-
-9-

Horší než smrt
li, že o nich nevědí a v noci se neodvažovali vystrčit nos. Ne že by si to lidé v jiných částech vnějšího města dovolovali,
ale tohle bylo přece jen něco jiného.
Jedna z nich nesla v celku hrdý název U vlkodlačí hlavy. Nad jejím vchodem dokonce viselo cosi, co bylo za vlkodlačí
hlavu vydáváno. Moudří lidé však do uličky, kde se krčma nacházela, nevstupovali. Ulička byla tak úzká, že tam
mohl vstoupit vždy jen jeden muž a domy kolem ní měly několik pater, takže v ní bylo šero dokonce i v pravé poledne
a neustále to tam páchlo vlhkem a plísní. V celé uličce byly jen jedny jediné dveře a ty vedly do krčmy. Lidé v domech
kolem krčmy zazdili všechna okna a dveře do uličky a prorazili si nové vstupy na odvrácené straně. Celkem úspěšně
předstírali, že ulička, které se od založení krčmy začalo říkat Vlkodlačí, vůbec neexistuje.
V úzkých ulicích se nyní nepohybovala snad ani myš. Kromě několika stínů. Každá krčma má své návštěvníky. Náhodné,
pravidelné a stálé. Do krčmy postupně vstoupilo několik postav, a to v naprosté tichosti. Za to v krčmě samotné
se brzy rozproudila živá zábava.
Zákazníci vypadali, no, řekněme podivně. Většinou byli nezvykle mohutní, vysocí a zdálo se, že když se bohové rozhodovali,
co vlastně chtějí vyrobit, hádali se tak dlouho, až bylo pozdě. Někteří měli neobyčejné problémy s růstem
chlupů a to dokonce i v obličeji, jiní zase museli promluvit, pokud chtěli, aby si jich barman vůbec všiml, protože skrze
ně bylo vidět. Jeden nebo dva měli svá obvyklá místa v koutku místnosti, kde jim barman připravil mělké nádoby
s vodou, aby si měli kam dát nohy. Neznalého by překvapilo, že místnost, přestože původně sklepní, má pod stropem
mohutné trámy, jako na krovy. Ale všechny pochybnosti by rozehnal další návštěvník, který po vstupu do krčmy přátelsky
kývl na pozdrav všem přítomným, roztáhl netopýří křídla a zavěsil se na trám hlavou dolů přímo nad barem.
Barman zahučel nějaký pozdrav, nalil do vysoké sklenice cosi červeného, zavřel sklenici víčkem s dlouhou hadicí,
a zatímco sklenici postavil na bar, druhý konec hadice podal zákazníkovi, který si ji lačně strčil do úst.
Z výše uvedeného zřejmě každý poznal, že krčma sloužila nemrtvým, přízrakům a legendárním příšerám. Pokud si
lidé jako Kan mysleli, že ve městě na ně nějaká ta hrdinská prácička nemůže čekat, krutě se mýlili. Mykash bylo tak
velké město, že v něm již žili i tito obyvatelé, ale skrytě, aby na sebe nepřitáhli nežádoucí pozornost. Již dávno byla
pryč doba, když vlkodlaci žili pouze v pustinách a terorizovali zapadlé vesničky. Mnozí to sice dosud dělali, ale ti
chytřejší dávno zjistili, že Mykash jim nabízí stejnou divočinu a boj o přežití, ale s mnohem větší vyhlídkou na úspěšný
lov. A nejen vlkodlakům.
Táhlo k půlnoci a U vlkodlačí hlavy nebylo k hnutí. Barman si spokojeně mnul ruce, protože dnes byla návštěva skutečně
nadprůměrná a všichni pili jako o závod. Jen mu dělalo starosti, aby vyšel s krví. Pomalu začínala docházet a krev
není víno. Kde by teď, v tuhle dobu a tady v okolí, hledal nějakého člověka, kterému by mohl pustit žilou a pak ho
naložit do salátu pro vlkodlaky. Zlostně mrkl na upíra nad barem, který právě dorážel svou desátou, takže měl dnes přes
míru a hlasitě škytal.
„Nemáš toho dneska dost?“ zkusil to po dobrém
„Sože?“ odpověděl poněkud nesrozumitelně upír a pokusil se na něj zaostřit rudé oči.
„Že bys toho měl dneska nechat.“
„A proš?“
„Nedoletíš domů. Takhle zcamranej to napereš rovnou do nějakého okna a než se naděješ, budeš mít v sobě dubový
kůl nebo svěcenou vodu.“
„Šššbytešššný obavy,“ mávl upír rukou a zhluboka nasál. Protože však hadice vydala pouze smutné zaškrundání, luskl
upír prsty.
„Hošššpodo! Ješšště jednou dokola!“
„Už máš dost,“ odbyl ho barman.
„Ješšště jednu!“ dožadoval se upír další sklenice a zlostí škytal ještě rychleji.
„Jedině ředěnou, nechci tě mít na svědomí.“
„Šššeděnou šši šštrč někam,“ odsekl upír, upustil hadici a zabalil se do křídel. Barman si oddechl. Sice ho z hospody
nedostal, ale aspoň přestal chlastat. Pro všechny případy však připravil jednu ředěnou. Znal své zákazníky a jejich nálady.
„Slyšeli jste, co se dnes stalo v Torkrestu?“ ozval se nějaký hlas hlasitěji než ostatní, takže krčma pomalu ztichla.
„Ne, co, povídej!“ ozvalo se z několika míst současně.
„Vy to vážně nevíte?“ divil se podivný tvor, něco mezi člověkem a hadem. Stoloval ve středu místnosti, ovinutý kolem
sloupu, který tu byl právě pro něj. U sloupu stál upravený stůl s vykrojenou deskou, aby ho netlačila do hadího těla
a nad stolem byla ke sloupu upevněna silná dřevěná vidlice, na kterou se mohl položit a nenamáhal si celý večer své
hadí svaly.
„Tak to vyklop, plazivče,“ ozvalo se odkudsi a Saeitas k němu okamžitě obrátil svou hadí hlavu. Otevřel tlamu,
ukázal jedové tesáky délky prostředníčku dospělého muže a varovně zasyčel.
„Tohle si vyprošuju,“ hodil po mluvčím výhrůžku a jak všichni v krčmě věděli, nebyla planá. Jeho jed byl schopen
zabít i lykantropa, a proto ho moudrý nemrtvý raději nedráždil.
„Tak co se stalo,“ ozval se barman a leštil sklenici. Když k němu Saeitas obrátil hlavu, právě na něj koukal skrze
sklo, jako by zkoumal, zda je dostatečně vyleštěná.
-10-

Zdeněk Jukl
„Něco zabilo šéfova syna a jeho ochranku,“ prohlásil Saeitas záhadným hlasem. Zabralo to. Krčma ztichla, jakoby
se ve dveřích objevil velekněz s cisternou svěcené vody za zády a s hasičskou proudnicí v ruce, lýkovým provazem kolem
pasu a ve stříbrném brnění.
„Jak, něco?“ ozval se jeden z vodníků v koutě. Právě pojídal svého druhého utopence a netřeba dodávat, že to v tomto
případě nebyla obvyklá metafora. Ale vzhledem k trvalému nedostatku lidských utopenců musel vzít za vděk
potkanem.
„Prostě něco,“ pokračoval strašidelně Saeitas.
„Takže nic nevíš a děláš se zajímavým,“ ozval se pro změnu menší, tříhlavý démon, sedící u zdi na konci baru a pojídající
něco, co se až nepříjemně podobalo lidské ruce.
„Slyšel jsem Kana a jeho kumpány, jak se o tom baví. Je to velké tajemství,“ nechal se vydráždit Saeitas. „Jejich
hlavy našli ve třetím podzemí, na křižovatce, každá hleděla do jiné chodby. Ale jejich kosti, okousané kosti, našli
v jedné z místností Torkrestu. A nejen jejich, ještě dvacet dalších koster a všechny bez hlav. Zdi jsou prý celé
od krve, i podlaha a strop. Jako jatka, říkali.“
Krčma znovu ztichla. Dokonce i barman odložil utěrku a skleničku na bar a ohromeně naslouchal. Upír nad jeho
hlavou se probral až při slově krev, zavrtěl se a polohlasně se dožadoval další rundy. Všichni ho ignorovali.
„Tak, a kápněte božskou, kdo v tom má drápy!“ udeřil tříhlavý démon do baru a oči mu zaplály zelenavým svitem.
„Jasně jsme se domluvili, že nebudeme podnikat nic na vlastní triko bez ostatních, abychom na sebe nepřitáhli nežádoucí
pozornost. Vadí snad někomu stravování v krčmě?!“
Neozvalo se ani slovo, kromě chrápání upíra sjetého pod obraz, který během jeho slov znovu usnul.
„Pokud mohu mluvit za sebe a své známé,“ ozval se Gilwyn, vlkodlak a vůdce smečky na severním předměstí, „pak
nikdo z mých to neudělal. Už jen proto, že Torkrest není na našem území a nelovíme tam.“
„Tohle asi nebyl vlkodlak,“ ozval se Saeitas. „Vy přece své oběti dávíte a pak z nich sajete krev a trháte vnitřnosti.
Ale ještě jsem neslyšel, že byste roznášeli kosti po okolí a značili si jimi teritorium, nebo snad ano?“
„Obvykle to neděláme,“ přikývl Gilwyn.
„Obvykle?“ ozval se démon, jehož jméno bylo pro jakoukoli živou formu nevyslovitelné.
„Naše čelisti jsou tak silné, že kosti bez obtíží rozdrtí. A teritoria si značíme jinak.“
„Očůrávají patníky,“ ozvalo se z nejtemnějšího kouta krčmy, kde se pohybovalo několik svítících očí a nezasvěceného
by mátlo, že jsou oproti zvyklostem ve čtveřicích. Několik hostů se pobaveně zasmálo, ale když se Gilwyn popuzeně
zvedl a zavrčel, smích všechny rychle přešel.
„Klid!“ okřikl je barman, kupodivu obyčejný člověk. I když ne zase tak obyčejný, protože přes mnohočetná pokousání
upíry, vlkodlaky, démony a jinou cháskou, byl stále tím, čím se narodil a mohl se jim beztrestně smát do očí. A to
již tři sta dvaapadesát let.
„Víc nevíš?“ obrátil se na Saeitase.
„Ne, pak hned odešli a v pytlích nesli ostatky těch tří od šéfa.“
„A zbytek?“
„Ten tam asi zůstal.“
„Nebyl ses tam podívat?“
„Seš normální?!“ vyjevil se Saeitas. „Něco tam sežere třiadvacet lidí, aniž by si kdokoli čehokoli všiml, a já tam
polezu? Běž si tam sám!“
„Kdo to má k Torkrestu nejblíž?“ zeptal se démon. Všichni se poctivě zamysleli a pokukovali po hadovi.
„Na mě nekoukejte, plazil jsem náhodou kolem. Mám to okolo Torkrestu nejblíž k jedné známé.“
„Ke které?“ chtěl vědět démon.
„Mailan,“ odsekl Saeitas po krátkém zvažování.
„Jak jinak, jiná tam ani nežije,“ přisvědčil démon. „Tak kdo to teda má k Torkrestu nejblíž a mohl něco vidět?“
Všichni nemrtví si úzkostlivě střežili místa svého odpočinku a úkryty. Pokud už museli naznačit, kde zhruba žijí, činili
tak velice neradi a opatrně.
„Tady asi nikoho nenajdeš,“ oznámil démonovi barman.
„Proč myslíš?“
„Protože jsem snad všem tady minimálně jednou pomáhal domů, když je už nohy nechtěly poslouchat a nejblíž
k Torkrestu bydlí tady hrabě,“ ukázal na upíra. „Ale i ten to má přes dvacet ulic a navíc je jak zákon káže.“
„Ten je nám dnes platný, jako mrtvému zimník, bez urážky,“ pronesl démon a kývl na vedle sedící zombie.
Sartheus, zombie starší než samo město, se pouze přátelsky usmál.
Pak se barman obrátil k ostatním. „Kdo je ochoten oběhnout ostatní krčmy a poptat se tam?“
Na první pohled bylo vidět, že se ven nikomu nechce. Barman se tedy podíval na jednu poloprůsvitnou postavu
u prvního stolu od baru.
„Arefale, pro tebe by to byl jen krátký výlet.“
-11-

Horší než smrt
„Proč bych měl jít zrovna já,“ založil si duch ruce na hrudi. „Dnes jsem si své odstrašil. Jednoho staršího obchodníka
ze mne klepla pepka, a já doufám, že ho budeme mít zítra na talíři. Počkal jsem si, až zavolali ohledavače a byl to náš
milý Alonal.“
„To je sice pěkné, ale mrtvých máme dost. Takhle krev, kdybys někde sehnal,“ odfoukl barman. Pak se mu rozjasnila
líc a duch celkem oprávněně pojal podezření, že se na něj chystá lumpárna.
„Když to obletíš, budeš u mě mít za každou krčmu jednu zelenou na můj účet.“
„Fakt?“ neudržel se duch. „Skutečně jednu zelenou za každou?“
„Tak,“ přikývl barman a výmluvně pozvedl demižon s hustou, želé podobnou, zelenou hmotou.
„Tak začni čepovat!“ houkl duch, až se v místnosti zvedl průvan a zmizel nejbližší stěnou.
„To bychom měli,“ zašklebil se spokojeně démon a usrkl ze svého pití, ze kterého se neustále kouřilo a pod kterým
musela být zlatá destička, aby se případné rozlité kapky nedostaly do kontaktu se dřevem baru.
Duch se vrátil za necelou hodinu a přesně podle slibu, měl první zelenou na stole. Zaparkoval se za stolem a kopl ji
do sebe dřív, než si ho všichni stačili vůbec všimnout.
„Tak co?“ zeptal se okamžitě démon.
„Ještě jednu,“ odvětil Arefal.
„Co ještě jednu?“
„Zelenou.“
„Dej pokoj s chlastem, ten neuteče. Co ses dozvěděl?“
„Jo tak, nic.“
„Jak nic?“ zarazil se démon.
„Prostě nic,“ pokrčil duch rameny a spokojeně sledoval, jak mu barman nese další skleničku. „Nikdo nic neví, nic
neslyšel ani neviděl. Jak se zdá, byl tady Saeitas jediný, kdo se k tomu nachomýtl. Všude jsem byl za blázna
a od Krvavého půlměsíce mě chtěli vyhodit.“
„Proč?“
„Prý jsem byl pod obraz a plácal jsem nesmysly,“ usmál se duch. „Ale pak sami poslali jednoho vlkodlaka na obhlídku
Torkrestu a okolí.“
„On poleze do Torkrestu? V noci?! A sám?!“ vyjevil se Saeitas a krčma ztichla.
„Jestli poleze dovnitř, to nevím, ale má se tam rozhlédnout a pak se tu staví. Má cestu kolem nás a zpět by to před
úsvitem nemusel stihnout, takže zamíří sem.“
„To je od něj pěkné,“ bručel barman. „Ale doufám, že je mu jasné, že nemám volnou postel. Už teď mi tu bydlí šest
vlkodlaků, jeden ghůl, dvě zombie, jeden upír a čtyři démoni. Je tu hlava na hlavě a svou postel nikomu nedám.“
„To si s ním musíš vyřídit sám,“ pokrčil duch znovu rameny a s významným ťuknutím postavil prázdnou skleničku
na stůl. „Ostatně, znáš ho z nás nejlépe, je to Arkash.“
„Arkash!“ zaradoval se barman. „Tak tu jsem neviděl, ani nepamatuju!“ Pak se však zachmuřil. „Doufám, že se jí
tam nic nestane.“
V krčmě se ozvalo několikeré tiché uchechtnutí, protože všichni věděli, nebo alespoň tušili, že Arkash a barman
od Vlkodlačí hlavy, to spolu nějaký čas táhnou, a to, že se delší dobu neviděli, způsobil vůdce Arkashiny smečky, který
ji poslal vyřídit něco do hor, asi dvě stě mil daleko od Mykashe. Také se obecně vědělo, že vůdce smečky pak v noci
někdo překvapil a přerazil mu všechny čtyři nohy. Oficiálně však nikdo nic neviděl ani neslyšel a všichni byli na míle
daleko se svými starostmi. Barman se tvářil, jako že uchechtnutí přeslechl a nalil si skleničku koňaku. Kromě piva to
bylo jedno z mála obyčejných pití v jeho nabídce. Většinou mu vydrželo velice dlouho.
Se soumrakem se Kan vracel k šéfovi. Během cesty nepromluvil ani slovo a jen si v mysli stále opakoval počty
mrtvých. Jistě se vědělo jen o dvaatřiceti mrtvých. Všichni zemřeli ve rvačkách, případně je někdo přepadl ze zálohy
a vždy se pak zjistilo, že to byl někdo od konkurence. To byly přijatelné ztráty, okolním tlupám šéfovi muži uštědřovali
horší rány. Ale těch dvacet chybějících chlapů mu vrtalo hlavou. Podobnost to byla až zarážející. A ještě podivnější
bylo, že vždy zmizeli oba dva, nebo všichni tři ze skupiny. Byl rád, že se mu vrátili ti, které poslal na průzkum chodby.
Stopy zmizely ve sklepě jednoho domu v Dlouhé ulici. Když chlapi vylezli na ulici a poptali se, nikdo o ničem nevěděl.
Dům obývalo několik rodin a nikdo si ničeho nevšiml. Nic, čeho by se mohl chytit.
Jak říkal šéf, a Kan s ním plně souhlasil, chlapi nesměli chodit samotní. Ale zase nemělo cenu jich posílat více než
tři. Dvojice tak hlídaly bezpečnější místa, jako tržiště a řemeslníky, trojice naopak obcházely hraniční ulice mezi tlupami
a často také vnikaly do ulic patřící sousedům, aby tam udělaly trochu zmatek, vykonaly vendetu za zavražděné kolegy
a vrátily se s nějakou kořistí a novinkami.
Vystoupal po schodech do podkroví, kde byl již netrpělivě očekáván.
„Tak co?!“ vybafl na něj šéf dříve, než stihl zcela otevřít dveře.
„Dvacet jich chybí.“
„Přesně dvacet?“
-12-

Zdeněk Jukl
„Jo,“ přikývl Kan a sedl si do rozvrzaného křesla vedle dveří. Od šéfa ho dělila polovina místnosti, přesto
se za jednookým hromotlukem objevili dva trpaslíci z jeho tělesné stráže a postavili se po stranách stolu.
„To je náhodička,“ uchechtl se šéf. „Kde zmizeli?“
„Nevíme.“
„Jak to, že nevíš, kde jsou tví muži!?!“ zařval šéf.
„Vím, kam jsem je poslal,“ odvětil Kan klidně, jako by odpovídal na přátelský pozdrav. „Ale nevím, kde zmizeli.
Zmizely totiž celé skupiny. Někdy dvojice, jindy trojice.“
„Cože?“ zatvářil se šéf užasle. „Co to bylo za muže? Nějací začátečníci?“
„Odkdy posíláme začátečníky do trojic,“ ušklíbl se Kan. „Tak blbej zase nejsem. O to je to ale zajímavější. Zmizeli
jak naprostí zelenáči, které bych neposlal ani pro peníze slepého Cyla, tak i takoví chlapi, jako třeba Jahar s Naispirem.“
„Jahar s Naispirem? Ale ti přece minulý týden, docela sami, zahnali desítku chlapů Černého Sedda? Pět jich zabili
a sami odešli jen s několika šrámy!“
„Přesně tak,“ usmál se Kan. „Přesto zmizeli před čtyřmi dny. Poslal jsem je právě na obhlídku ulic na hranici se Seddem.
Přidal jsem k nim ještě Kashora, kdyby je někdo překvapil.“
„No a?“
„No a nic. Zmizeli. Všichni tři. Od té noci je nikdo neviděl. Dokonce jsem se tehdy poptal, diskrétně, jak
jinak, u městské stráže. Nic, jako by se vypařili. Nenašli se nikde ve vnějším ani ve vnitřním městě. Nenašla se po nich
dokonce jediná stopa. Nikdo se nepokusil prodat jejich svršky, zbraně nebo amulety, které všichni nosili. Prostě záhada.“
„Jak to, žes mi to nehlásil?“
„Kdybych ti měl hlásit každé úmrtí někoho z našich, jsem tu pětkrát za den,“ odsekl ledově Kan. „Mám důležitější
věci na práci, jak sám dobře víš. Všichni znají základní pravidlo. Stáří se dožije pouze ten, kdo je stále ve střehu a nenechá
se zaskočit. Ostatní mají smůlu.“
„Dobrá,“ pronesl smířlivěji šéf a zvedl pravou dlaň na znamení smíru. Kan přikývl, že přijímá.
„Zjisti, kde zmizeli a kdo je viděl naposledy. Pověř tím někoho schopného nebo najmi někoho z venku, když uznáš
za vhodné. Ale zatím nikde ani slovo. Nepotřebuju, aby se mi začali chlapi plašit.“
„To je zbytečné,“ mávl Kan rukou.
„Co myslíš?“
„Někoho samozřejmě najmu, naši chlapi nejsou zrovna géniové a tady se bude muset pořádně myslet. Ale s tím
utajením to nebude tak horké, jak si asi myslíš.“
Proč?“
„Na ulici jsem něco zaslechl. Jak se zdá, někdo už mluvil.“
„Kdo?“
Kan pokrčil rameny. „Kromě nás dvou a tvé stráže o tom vědělo přes dvacet chlapů. Všechny to dost vzalo. Většina
z nich pro mě sháněla počty mrtvých, takže jsem o nich celé odpoledne nevěděl. Pak tu jsou ti dva pitomci, cos je poslal
za Aristovým veleknězem. Byli z toho zjančení jako prvničky. Za své muže sice také nemohu dát ruku do ohně, docela
bych je chápal, kdyby si někde dali pár skleniček na uklidnění nervů a plácli pár slov o tom, co viděli, ale pokud bych
měl ukázat na konkrétní osoby, budou to ti dva poskoci.“
„Postarám se o ně osobně,“ zavrčel šéf.
„Nejsem si jist,“ usmál se Kan, „že by tvůj syn ocenil jejich společnost na onom světě.“
„O to se nestarej a běž zjistit, kdo a kde nám vraždí chlapy.“
„Jak si přeješ,“ pronesl Kan řízně, jako by mluvil nejméně s vojevůdcem, zvedl se a odešel. Před budovou mávl
na své muže a zamířili k hospodě oblíbené mezi dobrodruhy.
Bylo jich víc, ale ta největší, nejoblíbenější a nejnebezpečnější, se nacházela přímo v šéfově území, a to na místě
více než příhodném pro zadaný úkol. Stála u vnějšího opevnění, poblíž Pochmurné brány, zhruba hodinku cesty
od Torkrestu.
Hospoda se jmenoval U umrlce a nad vchodem vždy nějaký visel. Jak si po příchodu na místo všimli, krčmář nedávno
obnovil vývěsní štít. Nad dveřmi se houpal lupič, oběšený právě před týdnem. Největší radost z něj měly mouchy
a dva havrani, hřadující na tyči nad tělem. Kan s muži zatajili dech, ucpali si nosy a vstoupili. Vstup ovšem neprobíhal
tak poklidně, jako v jiné hospodě, ale vyžadoval jistý cvik a zkušenosti.
Nejprve si všichni stoupli ke stěnám, pak Kan prudce otevřel dveře a společně počkali, až se sprška šípů ze samostřílů
zabodne do stěny přes ulici. Hospodský si zakládal na pověsti svého podniku a nehodlal připustit, aby u něj pili nějací
začátečníci. U umrlce bylo místo jen pro životem zocelené hrdiny a světem protřelé šermíře. Kromě svérázného štítu
a zajištění vchodu tomu odpovídal i vnější vzhled hospody.
Otlučená budova s okny, skrze které nebylo téměř vidět, se stěnami obloženými kamennými deskami pokrytými vyobrazeními
všech legendárních hrdinů. Každý skutečný hrdina si přál, aby se po smrti objevil na této stěně slávy.
Masivní dveře ze zčernalého dřeva pobité železnými pasy zasazené do kamenného portálu, se kterým by měl potíže pohnout
i válečný slon z královské armády. Po vstupu do lokálu zaskočilo neznalého značné šero, které však hrdinům,
-13-

Horší než smrt
navyklým na pohyb v temných chodbách, sklepeních a jeskyních, plně vyhovovalo. Stoly a židle byly vyrobeny
z masivních fošen, takže se nedaly tak snadno rozbít. To bylo od krčmáře rozumné opatření, protože hrdinové se perou
téměř neustále.
Když Kan procházel kolem baru, kývl Azalovi, jemuž podnik patřil, na pozdrav a zabral svůj obvyklý stůl. Nemusel
na něm mít cedulku s rezervací. Pokud mu místo někdo zabral, musel si hodně věřit. Stávalo se to tak jednou, dvakrát
do roka, a Kan si ještě nikdy nemusel sednout jinam.
Když prošel poslední z jeho chlapů a zabouchl za sebou dveře, ozvalo se tiché cvakání samočinně natahovaných
samostřílů pod stropem a ve vyvýšené podlaze proti dveřím.
„Jak jdou obchody?“ zeptal se Azala, když se na stole objevila čtveřice džbánů s bohatou pěnou. Pro významné
hosty měl Azal speciální pivo, které pod rukou získával z Anybrulova soukromého pivovaru. Pokud by se o tom vévoda
Anybrul dozvěděl, stálo by to Azala krk, ale na druhou stranu si tím Kan nebyl moc jistý. Hospoda U umrlce byla sice
téměř na okraji šéfova území, ale kdyby sem vévoda poslal své muže, mohl by je nejspíš rovnou odepsat.
„Ujde to. Pokud to má být dotaz na platbu za tenhle měsíc, můžete být v klidu. Chceš peníze hned?“
„Ne,“ usmál se Kan. „Tobě věříme. Jsi jeden z mála, který se zpozdí skutečně málokdy a ještě to hlásí předem. S tebou
je radost pracovat.“ Málokdo by věřil, že Kan může projevit i lidumilnost, ale stejně by se mýlil. Kan jen moc dobře
věděl, kdy má přitlačit a kdy zase povolit, aby se mu poddaní nevzbouřili.
„Potěšení na mé straně,“ usmál se kysele Azal. Ale jinak si nestěžoval. Vévodovi by na daních odvedl mnohem víc.
„Potřebuji od tebe službičku a informaci,“ pokračoval Kan, když se napil piva a slastně přivřel oči jako kocour nad
smetanou. Jeho muži už do sebe stihli dostat půlku džbánů.
„Služebník,“ naznačil Azal úklonu.
„Ty máš přehled o pohybech hrdinů a o řečech, které tu vedou. Nestalo se během posledního měsíce nebo dvou něco
nezvyklého?“
„Nerozumím,“ přiznal Azal zaskočeně a mávl na raracha, co mu v podniku roznášel pití, aby obsloužil barbara
u zadního stolu. Když k němu rarach zamířil, sestřelil ho nespokojený barbar prázdným korbelem a halasně se dožadoval
dalšího piva.
„Tak jinak,“ promluvil znovu Kan, který mezitím kývnutím hlavy ocenil barbarovu mušku a techniku hodu. Barbar,
dobře si vědom toho, kdo na něj kývá, mávl dvěma prsty ke spánku a mlaskl. „Objevil se tu někdo neznámý, nebo
tu někdo vyprávěl nějakou novou pohádku o hledání pokladu a boji v divočině s mnohonásobnou přesilou?“
„Ani ne,“ pokrčil Azal rameny. „Stálí hosté, řek bych. Minulej tejden se tu objevili Trax s Awaris. Podle mě se brzo
někde usadí a přivedou na svět další generaci hrdinů. Říkali něco o zakázce pro nějakého mága a stavili se tu před odjezdem
z města. Pak tu byl ten opelichanej liškodlak Kyath. Jeden by řek, že už toho na stará kolena nechá. Čenich má
úplně šedivej a prej ho trápí revma. Ale kolem půlnoci se to tady trochu servalo a nějak jsem si nevšiml, že by mu klouby
bránily v pohybu. Než ho omráčili, vyhodil na ulici dva barbary a nějaký trpajzliky. Ale možná by tě mohlo zajímat,
že se mezi hrdiny proslejchá, že někdo ukradnul rodinný šperky našeho vévody. Mělo se to stát během maškarního
minulej tejden.“
„Nepovídej, vážně?“ zasmál se hlasitě Kan a udeřil dlaní do stolu. „Tak o tom jsem ještě neslyšel. A ví se, kdo to
udělal?“
„Právě že ne,“ pokračoval Azal s úsměvem. „Je to záhada pro všechny v oboru. Byla to téměř dokonalá práce. Ověřil
jsem si to přes známé. Samozřejmě nemůžu jmenovat, ale jsou důvěryhodní. Vévoda to tají před celým světem a povolal
prý všechny mágy, aby mu šperky zase našli.“
„A našli?“ bavil se Kan.
„Kdepak. Ani stopa. Zmizely tak dokonale, jako by nikdy neexistovaly. Ale v zámku je od tý doby divná nálada.
Všichni se bojí hlídat vévodovy komnaty.“
„Proč? Vévodu chytá fantas?“ zeptal se Kan a zhluboka se napil piva.
„To taky, ale z toho strach nemaj. Na to ho znaj moc dlouho. Loupež sice byla čistá práce, ale zmizeli při ní dva
strážní.“
„Zmizeli?“ zbystřil Kan pozornost. „Jak zmizeli?“
„Prostě zmizeli. Hlídali vévodovu ložnici, kde byly uloženy šperky. Když se vévoda vydal do postele, nenašel ani
stráže, ani šperky.“
„Tak je ukradli oni,“ mávl Kan rukou.
„Právě že ne,“ naklonil se k němu Azal a ztišil hlas. „Na chodbě se našly krvavý cákance. Někdo je musel podřezat.
Ale přitom tam nebyly stopy boje. Koberec rovnej, jak ho uklízečky nechaly, dokonce ani ty křehký vázy, co si na ně
vévoda tolik potrpí, neměly jedinej šrám. Našla se jen ta krev a jinak nic.“
„Tak to je zajímavé,“ zabručel Kan zamyšleně. „A říkáš, že nikdo z oboru neví, kdo by to mohl udělat?“
„Vůbec nikdo. Musí to bejt někdo novej, kdo přišel nedávno do města. Ale přitom musí bejt novej v oboru, jinak by
se tu o něm už vědělo. Tady se semele všechno na tři sta mil daleko. Kdyby teď v horách spadla lavina, za tejden o tom
vím, to se spolehni.“
„Dobrá, něco dalšího zajímavého se nestalo?“
-14-

Zdeněk Jukl
„Nevím o ničem, co by tě mohlo zajímat,“ podrbal se Azal na hlavě.
„A co by mě zajímat nemuselo?“
„Ve slumech před vnějším opevněním se objevilo několik vlků a prej zadávili nějaký lidi. Vyšetřuje to městská
stráž, ale moc se nepřetrhnou. Ve vodním příkopu u vnitřního opevnění se během dvou dnů utopilo několik lidí, ale vévoda
se dušuje, že krokodýly už dávno prodal. Ilyth, ta zlodějka, co předloni ukradla poháry z chrámu bohyně
lovu, se vdala za Danera, kapsáře.“
„To je mi tedy páreček,“ broukl pobaveně Kan. „Pokračuj.“
„Víc toho není. Ale možná si během večera ještě vzpomenu.“
„Dobrá, díky a dones další pivo. Vlastně ne, počkej! Potřebuji něco zjistit, v terénu a diskrétně. Pro šéfa, to je ti asi
jasné. Můžeš mi někoho doporučit? Je někdo takový právě ve městě?“
Azal se poctivě zamyslel a přejížděl očima po plném lokálu.
„No, možná ano,“ přikývl nakonec. „Ale musel bys počkat tak do půlnoci, nebo spíš ještě dýl.“
„A proč?“ usmál se Kan.
„Ona se tu dřív neukazuje, pokud vůbec přijde.“
„Ona?“
„No, taková holka, od pohledu něco těsně přes dvacet. Přišla do města před půl rokem s nějakou karavanou a zůstala
tu. Divím se, žes o ní ještě neslyšel. Vynikající šermířka, prej odněkud ze severního pohoří. Ale na barbarku nevypadá,
na to je moc lehce stavěná, ale jen tam, kde to u ženský nevadí, jestli mi rozumíš.“
„Nepotřebuji šermíře, ale někoho, kdo umí myslet.“
„Právě. Občas hledá pro ty, co dobře platěj. A taky krade.“
„Dobře?“
„Ukradla by ti spoďáry, ani bys nemrk.“
„Tak o tom bych úspěšně pochyboval,“ zasmál se Kan a jeho společníci se přidali.
„Já ne,“ tvářil se Azal vážně. „Je skutečně dobrá. Hned první noc se tu do ní naváželi tři barbaři a během chvilky
bylo po nich. Ani jsme si nevšimli, jak to ta holka přesně udělala. Jednoho probodla dýkou, druhému vrazila okem
do mozku nějaký kovový hrot, čerti vědí, odkud ho vyčarovala, a třetímu utrhla hrdlo.“
„Cože mu udělala?“ vykulil Kan oči.
„Jak říkám. Chytila ho rukou za hrdlo a škubla. Nikdy předtím jsem takovou techniku neviděl, a že se mi tu pere
různá cháska. Od tý doby ji tu nikdo neobtěžuje. Venku na ulici si to prej občas někdo zkusí, ale vždy to skončí zlomenou
rukou nebo přímo smrtí.“
„A ty zlodějiny?“
„Několikrát se tu s ní někdo vsadil, že mu dokáže do druhého dne ukrást zbraň nebo peníze a zatím vždy vyhrála.
Většinou se jí to podařilo ještě tu noc. Teď už se tu s ní nikdo nesází. Jen když přijede někdo, kdo ji nezná.“
„Jo a slyšel jsem,“ dodal po chvilce zamyšleného ticha, kdy ho Kan nevyrušoval, „že má na svědomí vévodovy
daně, který měly odejít do královskýho města.“
„Počkej, počkej,“ krotil ho Kan. „To bylo půl milionu zlatých během jedné noci. Víš co je to za hromadu? Jak by to
mohla sama odtáhnout?“
„Nevím,“ přiznal Azal. „Říkám jen to, co se říká v hospodě. Barbaři se na ni poptávali na severu, ale nikdo ji nezná.
A uznáš, že o takové ženské by se mělo povídat docela dost.“
„Když je tak dobrá, nemá prsty v těch vévodových špercích?“ zeptal se najednou Alro. Azal nejprve mrkl
na Kana, a když přikývl, teprve odpověděl.
„O tom jsem nic neslyšel, ale když tak o tom uvažuju, nepřekvapilo by mě to. Dokonce je vlastně asi jediná, o které
si alespoň myslím, že by na to měla. Jen teda nechápu, jak by odtáhla ty strážné, aby si jí nikdo nevšim a nenechala
mraky stop. Hubeňouři to právě nebyli.“
„Dobrá, počkáme na ni. Až přijde, tak nám dej znamení.“
„Nebude zapotřebí. Ta se nedá přehlídnout,“ odvětil Azal a vrátil se za bar k pípám.
Azal měl docela pravdu. Večer v hospodě utekl jako voda, pivo teklo proudem a jako šéfovi bojovníci měl Kan
se svými muži všechno zdarma. Hosté se v hospodě střídali jako na běžícím páse. Zhlédli tři pěkné rvačky, které však
nepřesáhly soukromý charakter, a hospoda se při nich docela bavila. O půlnoci byl v hospodě pouze jeden mrtvý a dva
ranění. Pro raněné měl Azal připravené obvazy, protože si svých zákazníků vážil a oni zase věděli, že když se servou
u něho, dostane se jim ošetření, což nikdy nebylo k zahození. Azal jim to nakonec vždycky připsal na účet, ale nikdo si
ještě nestěžoval. S čerstvě sešitou ránou nemáte náladu na smlouvání.
Bylo krátce po půlnoci, když se rozlétly dveře a samostříly přivítaly nového zákazníka. Hospoda však zaraženě
ztichla, když viděla, že dveřní otvor vyplňuje rozměrný štít, nyní podobný jehelníčku. O chvilku později štít prolétl
vzduchem, a kdyby Azal včas neuhnul, skončil by s rozbitou hlavou. Nad schody stála neznámá dívka, vlasy rozpuštěné
a celá v kroužkovém brnění. Přes něj si navlékla tmavý kabátec, nohy si kryla chrániči z tvrzené kůže vyztužené plechem
a u pasu se jí houpaly krátký meč s dýkou.
-15-

Horší než smrt
Přelétla pohledem lokál, na okamžik ho zastavila na Kanovi a jeho kumpánech, a pak lehce seběhla ze schodů. Nejeden
z hostů při jejím pohybu povzdechl, protože se pohybovala ladněji než kočkovité šelmy. I přes brnění bylo
znát, že se nese jako královna, ale současně se vlní jako had. Kroužkové brnění věrně kopírovalo její tvary a bylo
se na co dívat. Kan nepochyboval, že mrtvých a zmrzačených bude kolem ní ještě hodně. I těch několik schodů stačilo,
aby mu vylétl krevní tlak a začal se potit.
Dívka se posadila k baru zády ke zdi tak, aby měla lokál na očích. Kan si ihned všiml, že to jsou oči zelenohnědé,
jaké měl nejraději. Když mu po chvíli pohlédla do očí, získal další poznatek, že hledět jí zpříma do očí, se vůbec nevyplácí.
Možná byla čarodějkou, nebo jen ovládala hypnózu, ale okamžitě se s ním všechno zatočilo a udělalo se mu
zle. Když však od něj pohled odvrátila, udělalo se mu dobře tak rychle, že si nebyl jist, zda se mu to jen nezdálo.
Azal před ní postavil pivo a Kan okamžitě poznal, že je to jedno z těch vévodových. Hospodský se viditelně
klepal, když ho dívce podával, ale ta si ho nevšímala, upila pivo, kývla na znamení, že je spokojená a dál se rozhlížela
po lokále, kde se zatím znovu rozproudila živá zábava.
Kan se zadíval na barmana, a když Azal zachytil jeho pohled, neznatelně přikývl. Kan zvedl své pivo a přesunul
se k baru, hned vedle dívky. Sluchem zaznamenal, že hovor v lokále znovu ubral na hlasitosti a tak počkal, až se ostatní
vrátí ke svým záležitostem.
Když se konečně dočkal, zahájil rozhovor, přičemž s velkým zájmem sledoval nabídku alkoholu na policích
za Azalem.
„Prý jsi dobrá zlodějka, šermířka, vražedkyně a lamačka srdcí.“
Ticho. Jak si všiml v odrazu lahví, nepohnula ani řasou.
„Měl bych pro tebe práci, pokud jsi volná.“
Socha by vedle ní trpěla hyperaktivitou.
„Nemám zájem o tvé tělo, i když se mi to neříká snadno,“ usmál se. „Ale slyšel jsem, jak s takovými, jako jsem
já, zacházíš a já mám svoje ruce docela rád a života jsem taky ještě neužil. Potřebuji něco zjistit. Diskrétně a rychle.
Dobře zaplatím. Čtvrtinu předem a zbytek potom.“
„Desetinu hned a tady,“ promluvila konečně, a když zaslechl její hlas, měl pocit, že vedle něj sedí elfka. O těch
se také říkalo, že jsou svým hlasem schopny ovládnout jakéhokoli muže.
„Ještě nevíš, co to bude.“
„Jmenuješ se Kan, ti muži u stolu jsou tvá tělesná stráž. Jmenují se Alro, Tasah a Eras. Tvé sídlo je ve věži na náměstí
Dvou sluncí. Pracuješ pro šéfa, jsi hlava jeho bojovníků.“
„Jsi dobrá,“ usmál se Kan.
„A drahá.“
„Ale tohle by ti řekl každý na ulici.“
„I to, že jste se motali kolem Torkrestu? Že dva z vás, kteří byli uvnitř, plavou nyní ve stoce?“
„Jak to víš?“
„Za to mi platí, abych věděla.“
„Kdo si tě najal, abys nás sledovala?“
„Ty bys to prozradil?“
„Tak jinak, zaplatil ti někdo, abys nás sledovala?“
„Tento týden ne.“
„A předtím?“
„Ano.“
Kana zamrazilo. Zakládal si na tom, že ví o každém hnutí kolem své osoby a najednou se mu nějaká holka přizná,
že ví o každém jeho kroku. A také o každém kroku šéfa. Holka, které by si musel i slepý všimnout v přecpaném náměstí.
„Jsem dobrá a drahá,“ vyrušila ho z myšlenek. „Desetinu hned a tady, pak se můžeme bavit dál.“
„Nenosím sebou tolik peněz.“
„Zajímavé,“ prohlásila.
„Co?“
„Máš u pasu váček s nejméně šedesáti zlatými a není to dost.“
„Dobrý odhad, mám sebou čtyřiašedesát.“
Chvíli bylo ticho, během kterého lusknutím prstů přivolala Azala s dalším pivem.
„Zajímá mě to,“ řekla pak.
„I bez zálohy?“ zasmál se Kan.
„I bez zálohy,“ souhlasila. „Ale ne tady. Za půl hodiny u tebe věži. Budeš sám, věž bude prázdná. Věř mi, že jsem si
ji už prohlédla. Máš v ní kolem třiceti chlapů, někdy víc, někdy míň. Budeš tam sám, jinak si na tu práci najdi někoho
jiného.“
„Nezdá se ti, že to přeháníš?“ pronesl Kan ledově. Nebyl zvyklý, aby mu kromě šéfa někdo rozkazoval a navíc ho
nadzvedla prohlášením, že si prohlédla jeho věž zevnitř. Pootočil hlavu a podíval se jí do obličeje. Zjistil, že zblízka má
-16-

Zdeněk Jukl
vlasy tmavě hnědé a ne téměř černé, jak si při pohledu od stolu myslel. Z blízka byla ještě krásnější, ale její pohled ho
sevřel jako do lisu.
„Vyber si. Pokud chceš kvalitu, budeš tam sám,“ řekla a pak ho pustila. Vypila pivo na pět loků, hodila na bar pár
měďáků a odešla. Než se Kan úplně vzpamatoval, byla pryč.
„Teda,“ mrkal a kroutil hlavou, „to je kus.“
„Zajímavá holka, neříkal jsem to?“ pronesl Azal významně a vyplachoval její džbán.
„Takových se skutečně moc nerodí.“
„Teď toho lituješ, nebo si ulevuješ?“ usmál se Azal.
„Ani ti nevím,“ usmál se i Kan. Měl rád rovnocenné soupeře a rozhodně se s tou holkou chtěl znovu setkat.
Zaplatil, na Azalovo vyděšené vykviknutí, že je to na podnik, poznamenal, že to není za pivo, ale za tip na tu
holku, kývl na ostatní a odešli.
Mnoho času mu nedala. K věži to měli půl hodiny běžnou chůzí, takže museli pořádně šlápnout do kroku, aby k ní
došli v čas. Svolal si chlapy do přízemí a rozkázal jim, aby se rozmístili v okolních domech a ať mají oči a uši otevřené.
Chlapi se neptali, na to byli příliš zkušení, a během několika vteřin zmizeli ve stínech vchodů okolních budov.
Kan vystoupal do podkroví a došel ke svému oblíbenému vikýři. V podkroví nesvítilo žádné světlo, ale obloze dnes
dominoval měsíc a svítil do místnosti jedním z vikýřů. Posadil se na trám, když se za ním ozval dívčí hlas.
„Máš je pěkně vycvičené.“
Trhl sebou, postavil se na nohy a sáhl po meči. To vše jedním pohybem. Ta holka napůl seděla, napůl ležela na trámu
na opačné straně podkroví, kam ze schodů nebylo přímo vidět, ale za to z něj bylo vidět všude.
„Jak tu jsi dlouho?“ neudržel se.
„Tak pět minut. Slyšela jsem tvé chlapy, jak hrají v kostky. Ve třetím patře se hádali, kdo komu dluží za včerejší pivo.
Ten chlap, co tu obvykle dělá ponocného, seděl právě tam, co sis chtěl sednout ty, ale na tvé zavolání sešel dolů.“
„Do prdele,“ ulevil si.
Pokývala hlavou.
„Kudy ses sem dostala?“
Pokrčila rameny.
„Dobrá,“ vzpamatoval se konečně. „O tom si promluvíme jindy. Teď si musíme probrat tvou práci.“
Nehnula ani brvou a tak pokračoval. Vypověděl jí o Torkrestu, o tom, co našli a o tom, že postrádá stejný počet
chlapů.“
„Takže chceš, abych ti zjistila, co je sežralo?“
„To by bylo nejlepší.“
„Tak do toho nejdu.“
„Proč? Jsi přece nejlepší?“
„Ano, ale nejsem nesmrtelná. Sám postrádáš několik svých nejlepších bojovníků. Jak se zdá, neměli v boji s tamtím
žádnou šanci. Ne, nebudu hledat to, co ti žere lidi a s jejich lebkami dělá kdovíco. Zjistím ti, kde se tví muži pohybovali
a kde asi zmizeli. Příšeru si hoň sám.“
„Dobrá,“ souhlasil po krátkém uvažování Kan. „A jak to bude se zprávami?“
„Zprávami?“
„Potřebuju vědět o každém tvém kroku.“
„Pracuju sólo, zapomeň na kontrolu.“
„Tak jinak,“ zkusil to Kan znovu, „když něco zjistíš, musíš mi to dát co nejdříve vědět. Jak, kde a kdy?“
„Každý večer nebo skoro každý chodím k Umrlcovi. Když budu něco mít, povíme si to tam.“
„Nechci to řešit na veřejnosti.“
„V hospodě bych se o tom s tebou také nebavila. Dám ti znamení a ty vyklidíš tuhle věž, nebo se sejdeme někde jinde.
Mně je to celkem jedno. Ale vždy budeš sám.“
„Dobrá a placení?“
„Sám jsi říkal, že čtvrtinu předem. Hledání lidožravého netvora je delikátní práce, dva tisíce zlatých.“
„Zbláznila ses?!“ vyjevil se Kan. „Za to si můžeš koupit poplužní dvůr se zvířaty i pacholky!“
„To je moje celková cena. Promluv si o tom se šéfem, pokud se ti to zdá hodně a dej mi zítra vědět.“
„Kde?“
„Možná se stavím u Umrlce.“
„Možná?“
„Pokud si to nerozmyslím. Dokud nemám peníze, nejsem vázána žádnou smlouvou.“
„S tebou se nespolupracuje snadno.“
„Kvalita,“ usmála se. Pak sledovala, jak Kan sáhl pod jeden z trámů, vytáhl truhličku a vylovil z něj měšec. Podivil
se, když se ujistil, že žádný nechybí. Měla dost času, aby se obsloužila.
„Tady je původně žádaná desetina. Platím to ze svého, takže očekávám, že se zítra skutečně setkáme.“
Chytila hozený měšec a potěžkala ho v dlani.
-17-

Horší než smrt
„Platí,“ usmála se spokojeně. „A jsem zvědavá, co budeš dělat, když to šéf zítra odpíská. Zálohy nevracím.“
Než Kan stihl odpovědět, sesmekla se z trámu a rychleji než lasička zmizela na schodech. Vyrazil za ní s jen nepatrným
zpožděním, ale nikde ji neviděl. Seběhl schody a vyběhl na náměstí před věží, ale kromě několika krys paběrkujících
na odpadcích po prodejcích, nebylo nikde živé duše.
Pískl na prsty a okamžitě se kolem něj seběhli všichni jeho chlapi.
„Kam běžel ten, co teď vyběhl z věže?“
„Kdo?“ ptali se jeden druhého a kroutili nechápavě hlavami. „Viděli jsme jen tebe a jinak nikoho.“
„Je fakt dobrá,“ začal se najednou Kan smát a chlapi na něj nechápavě hleděli.
„To myslíš tu holku z hospody?“ napadlo najednou Erase.
„Přesně tu,“ přikývl Kan a dusil v sobě smích.
„No, pokud by se proměnila v myš, tak by mi možná unikla, ale jinak ani náhodou. Stál jsem támhle,“ ukázal
na vchod nejbližšího domu. Bylo jasné, že každý, kdo by procházel dveřmi do nebo z věže, by musel projít jen deset
kroků od něho a v měsíčním svitu zalévajícím náměstí bylo nemožné, aby ho neviděl.
Následně prolezli věž od sklepa po střechu, ale nikde po ní nenašli ani stopu.
Ráno se Kan probouzel celý rozlámaný. Navíc vstával pozdě. Obvykle byl na nohou již s úsvitem, ale dlouhá noc
a den plný překvapení ho natolik vyčerpal, že se nepřinutil vstát. A protože se nedělo nic neobvyklého, nevzbudili ho
ani jeho muži. Kan spal ve věži, přímo v podkroví. Měl tam v koutě lůžko z několika přikrývek, s jakým se obvykle vyjíždí
na cesty. Byl pyšný na to, že na rozdíl od šéfa nezlenivěl a nevyžadoval postel.
Protáhl se a podíval na město pod sebou. Na náměstí se již dávno čile obchodovalo a Kan delší dobu sledoval lidi
mezi stánky a pátral po dívce ze včerejší noci. Přesně dle očekávání marně.
Pak se obrátil a sestoupil do nižších pater. Tam na něj čekal Tasah, spokojeně rozvalený na staré bedně a opřený
o stěnu. Sotva však zahlédl svého velitele, stoupl si.
„Něco nového?“ zeptal se Kan, zatímco se podle odrazu ve střepu zrcadla pokoušel upravit.
„Přišli jsme o dva chlapy.“
„Vím, plavou ve stoce.“
„Tyhle ne,“ zavrtěl Tasah hlavou. „Když říkám chlapy, myslím skutečné chlapy a ne ty posery. Nikdo neví, kde
jsou.“
„Zase dvojice?“ podíval se na něho Kan. „Kdo to byl?“
„Kershor s Nytanem. Naposledy je viděli před půlnocí tady na náměstí. Když zjistili, že tu nejsi, řekli, že se staví
před úsvitem, ale nepřišli.“
„Přijdou později,“ pokusil se Kan rozptýlit zlou předtuchu.
„To těžko,“ prohodil Tasah pochmurně, sáhl za sebe a něco mu podal. Kan si to opatrně vzal, a když to rozložil, zjistil,
že je to kus špinavé košile. Dal se na ní rozpoznat ornament talismanu, který si na ni nechal Nytan vyšít pro větší
štěstí v boji. Věřil, že ho to ochrání před vystřelenými šípy. Látka byla nasáklá krví.
„Kdo to našel a kde?“
„Přinesli to před chvilkou. Našel to Dranx, u vnějšího opevnění. Viselo to na kusu prkna, jak je tam všude ten binec.“
„Zase u Torkrestu?“
„Ne, až na hranici našeho území, u vchodu do Šedé bašty.“
„Proč až tam? To je na druhém konci našeho území. A s tímhle sousedem vycházíme docela dobře. Co tam ti dva dělali?“
„Nemám páru,“ pokrčil Tasah rameny.
„Nikdo jiný nezmizel?“
„Zatím nemáme hlášení od všech, ale teď vím jen o těhle dvou.“
„Půjdeme se tam podívat,“ rozhodl Kan.
„Kolik si vezmeme lidí?“
„Jen my čtyři. Nemusíme chodit jako procesí.“
„Ehm, co když tam ta bestie ještě bude?“
„No, pak bude nejlepší, když se cestou pomodlíme,“ prohodil Kan rozverně, přestože jeho ta myšlenka také trápila.
Když konečně dorazili k Šedé baště, zůstali nejprve stát o dvě ulice dál a pozorně ji sledovali. Ulicí pod baštou
se pohybovalo množství lidí a vše se zdálo být v naprostém pořádku. Když se ani za půl hodiny nedočkali ničeho podezřelého,
vykročili k samotné baště.
Lidé jim uhýbali z cesty, protože Kana znal skutečně kde kdo a hleděl se mu vyhnout. Vrhali za nimi pátravé pohledy,
ale nikdo si nedovolil zastavit se. Naopak, nenápadně přidávali do kroku a mizeli ve vedlejších ulicích. Každý věděl,
že na hranicích mezi bandami není bezpečno a pokud se tam začnou objevovat větší skupiny elitních bojovníků, je
nejvyšší čas vzít nohy na ramena.
-18-

Zdeněk Jukl
Kan se zastavil před vchodem do bašty a pečlivě si ho prohlížel. Bašta samotná byla jako jediná postavena ze šedého
kamene a podle toho také dostala jméno. Toho si však Kan nevšímal a zajímal se o zem před vchodem. Nemusel se rozhlížet
příliš dlouho a našel několik tmavých skvrn. Kývl na chlapy, vytáhl meč a jako první vstoupil do bašty.
Tasah se venku trochu zdržel, aby zapálil pochodně, které si nesli sebou z věže. Pak mohli pokračovat do nitra bašty.
Pamatovali si, jak vypadal Torkrest a opevnění bylo stavěno podle jednotného plánu. Některé bašty sice měly silnější
zdi, nebo byly o patro vyšší, ale jinak byla jedna jako druhá. Kan tedy zamířil přímo k místnosti, kde včera našli sbírku
koster.
Ani ho nepřekvapilo, že i zde byl vchod zamaskován nepořádkem. Ve svitu pochodně si však všiml, že tenhle tu není
moc dlouho. Nejvýš několik dní. Sklonil se k podlaze a přejel prsty po kamenech. Nebyla zde žádná drážka.
Narovnal se a jediným trhnutím skácel prkna k protější stěně. Hluk padajících věcí se rozlehl celou baštou a muži
se podvědomě přikrčili, připraveni na útok. Nic se však nestalo.
Kan jako první nahlédl do místnosti a v jejím středu uviděl dvě kostry. Byly tak čerstvé, jak jen mohly být. Neodvažoval
se strčit do místnosti hlavu, aby o ni nepřišel. Vyžádal si Tasaha, aby se postavil přímo za něj a svítil mu, zatímco
vlastní pochodeň hodil do místnosti. Dopadla přímo ke kostrám a světlo jejího plamene se odráželo v dosud zcela nezaschlé
krvi.
Pochodeň nyní osvětlovala celou místnost a Kan viděl do dvou rohů. Kromě nepořádku v nich však neviděl nic
podezřelého. Ale na to, aby si mohl prohlédnout druhou polovinu místnosti, by potřeboval přeběhnout dveře nebo
do místnosti vstoupit. Jeho dilema vyřešil Tasah, který jediným skokem překonal dveřní otvor a přitiskl se ke zdi
na jeho druhé straně. Pak co nejopatrněji nahlédl dovnitř a mlčky zavrtěl hlavou. Místnost byla prázdná.
Kan tedy pomalu vkročil do místnosti, znovu se rozhlédl a pak došel ke kostem. Lebky opět chyběly a na kostech viděl
stopy po velkých zubech. Sklonil se k nim a pečlivě si je prohlížel. Pak mu padla do oka jedna stehenní kost. Ať už
ji ohlodávalo cokoli, zakouslo se to příliš chtivě a zuby v kosti zanechaly nádherný podpis. Vzal kost a rychle se vrátil
do chodby.
Dál se v baště nezdržovali, jen u vchodu počkali na Tasaha, který opět zakryl vchod do místnosti. Když se k nim
po chvíli připojil, zabalili kost do kusu hadru z hromady harampádí u stěny bašty a zamířili do města.
„Kam jdeme?“ zajímal se Eras, kráčející po Kanově pravém boku.
„Poradit se.“
„A můžeme vědět s kým?“
„Brzo to zjistíte,“ odsekl a vedl své muže bludištěm uliček.
Když se konečně zastavili, rozhlédl se Eras po budovách a prohrabal paměť. „Nebydlí tu náhodou starý Elefel?“
„Uhádl,“ usmál se Kan a zabušil pěstí na dveře nejbližšího domu. Ve dveřích se otevřela špehýrka a za ní oko plné
podezření.
„Kdo je?“
„Tak se podívej,“ odvětil Kan a postavil se před špehýrku.
„Tebe ještě neodnesl vládce pekel?“ ozval se zpoza dveří otrávený hlas.
„Zatím si mě šetří.“
„Ani na peklo není spoleh. Co mi chceš?“
„Potřebuju radu.“
„Je den, přijď po setmění. Ve dne pracují jen obyčejní lidé, já jsem čaroděj.“
„Byl, teď nám otevři. Potřebuji něco vědět hned a jsem ochoten za to zaplatit. Jestli mě necháš čekat do večera, počkám,
ale platit budeš ty.“
Ozvalo se skřípění zubů a pak se dveře otevřely.
„Dobrá, tak co mi teda chceš?“
„Něco ukázat a pak si o tom promluvit,“ zamával mu Kan před nosem zabalenou kostí.
„Tak pojď,“ ustoupil Elefel do nitra domu a nechal je všechny vstoupit. Pak za nimi zabouchl dveře s takovým
třeskem, až nadskočili.
„Nemáte čisté svědomí,“ zašklebil se spokojeně Elefel. Prošel kolem nich a usadil se v pohodlném křesle svého příbytku.
Ten se skládal z jediné místnosti, přeplněné vším možným od kostí, po sušené byliny. Jedné stěně dominoval
krb, nyní vyhaslý a studený. Nad ním se houpalo několik kotlíků. Bylo vidět, že Elefel zrovna moc zakázek nemá.
„Obchody zrovna nejdou, co?“ usmál se Kan příjemně, smetl rukou knihy ze židle a posadil se.
„Dávej pozor, jo,“ opáčil Elefel, vstal z křesla a knihy zvedl.
„Když jeden nemá čarodějnou moc, nemá ani úctu. Neříkají to tak čarodějové?“ ozval se znovu Kan.
Elefel neřekl ani slovo, položil knihy na stůl a usadil se zpět do křesla.
„Ale když má čaroděj jisté znalosti, je možné k němu stále nějakou úctu cítit. Pokud ale občas pustí chlup a rozdělí
se o svou moudrost s ostatními.“
„Ty po mě chceš něco nepříjemného,“ prohlásil Elefel. „Obvykle vyhrožuješ a nadáváš. Dnes jsi jako anděl, co přišel
napravit hříšníky světa. Tak se nezdržuj a vyklop to.“
Kan se usmál a rozbalil hadr na kosti. Tu pak hodil Elefelovi do klína.
-19-

Horší než smrt
„Tohle byl ještě dnes o půlnoci jeden z mých chlapů. A tohle jsme z něj našli po východu slunce. To, co ho
sežralo, se na té kosti docela pěkně podepsalo a ty mi pověz, co to bylo za potvoru.“
Elefel byl viditelně zaskočen a nejprve se na kost díval jako na nějaké zjevení. Očekával nějaký lektvar, jed nebo
možná protijed, ale okousaná lidská kost ho zaskočila.
„Tohle jsem tu ještě neviděl,“ pronesl pomalu a opatrně uchopil kost do ruky. Otáčel ji ze strany na stranu a prohlížel
si hluboké vrypy.
„Tak co, víš, kdo to udělal?“
„To nejde tak rychle,“ bránil se Elefel. „Můžeš mi tu kost nechat a stavit se zítra?“
„Potřebuji to vědět hned.“
„Hned se ani kráva neotelí.“
„S krávou si víš co. Prohlédni si tu kost, ptej se mě na detaily, projdi ty hromady knihy, co tu máš všude kolem a pověz
mi, co si z něj udělalo večeři.“
Elefel si povzdechl, přesunul se ke stolu, na kterém rozsvítil malou olejovou lampu a v jejím svitu si kost znovu prohlížel.
Přitom neřekl ani slovo a tvářil se, že si Kana a jeho mužů vůbec nevšímá.
Pak si přinesl z polic několik knih a dlouho jimi listoval. Nakonec hodil Kanovi kost zpět.
„Nevím,“ řekl pak.
„Jak to?“
„Tohle vidím poprvé. Mou specialitou byla jemná magie, jak sám dobře víš. Musíš si najít čaroděje, který se specializuje
na kouzla pro hrdiny. Ten by mohl vědět, co ho sežralo.“
„A víš aspoň, co ho nesežralo?“
„Můžeš škrtnout všechny šelmy z vévodova zvěřince.“
„Tak na to jsem tě nepotřeboval,“ odsekl Kan.
„Říkal jsem, že mi to nic neříká. Zkus to u Alrina. Víš, kde bydlí?“
„Nemám potuchy,“ přiznal se Kan.
„Já ano,“ ozval se místo čaroděje Eras. „Je to kousek od Umrlce. Přestěhoval se tam před týdnem, nebo dvěma,
z Bahenní uličky. Ta není v našem území. Mluvil jsem s ním při stěhování. Prý chce být přímo u zdroje
a doufá, že mu u Umrlce půjdou líp kšefty.“
„V tom případě děkuji za informaci,“ poděkoval Erasovi Elefel.
„Naúčtujeme ti to do příští platby, neměj obavy,“ usekl Kan a balil kost zpět do hadru.
„A co ty peníze?“ bránil se Elefel.
„Jaké?“
„Říkals, že mi za informace zaplatíš.“
„Neřekl jsi mi nic, co bych sám nevěděl. Navíc jsme ti pověděli novinky o Alrinovi. Máš snad něco proti?“
„Nic,“ zavrčel Elefel. „Jen bych si přál, abych byl u toho, až ti někdo vyřízne srdce z těla.“
Kan se pobaveně usmál, mávl rukou na rozloučenou a vyšel před dům. Zamířili přímo k Alrinovi, zatímco Elefel
za nimi ještě dlouho hleděl z pootevřených dveří a tiše si mumlal nejstrašnější kletby, jaké znal, v naději, že snad
alespoň jedna bude fungovat.
K Umrlci to byla pěkná procházka, napříč šéfovým územím. Navíc je zastavila další trojice Kanových bojovníků.
„Co se zase děje?“ zeptal se jich Kan útočně, sotva jim zastoupili cestu.
„Něco se stalo u Umrlce,“ odpověděl Amash, štíhlý mladík s dlouhými vlasy, podobající se spíš dívce, než muži.
Díky svému zjevu se často převlékal za ženu a dokázal se tak dostat na místa, kam by jako muž pronikal jen s velkými
obtížemi. Říkalo se o něm, že prý strávil několik nocí ve všech ženských klášterech v Mykashi a jeho okolí, aniž by ho
sestry odhalily. On sám dodával, že žádná z nich neměla důvod stěžovat si. Když se jeho řeči donesly k uším matek
představeným, bylo z toho velké pozdvižení a Amash se musel několik měsíců držet z dohledu městské stráže a vévodovy
gardy.
„Co je to tentokrát? Mrtví hrdinové?“ zavrčel Kan a obešel je, aby ho nezdržovali. Amash se společníkem se obrátili
a drželi se mu v patách.
„Možná to kdysi hrdina byl, ale teď je to hromádka kostí,“ poskytl mu další informace a šklebil se přitom jako král
kašparů. Kan zabrzdil tak rychle, až mu podklouzly boty.
„Cože?!“ chytil Amashe za kabátec a přitáhl si jeho obličej ke svému, takže ho zvedl dobrou stopu do vzduchu.
„No, jen kosti. Azal je našel ráno, když vyhazoval posledního hosta. Vlastně je našel ten jeho rarach. Vynášel nějaké
smetí, otevřel poklop do stoky a dole něco zahlédl. Podíval se líp a uviděl lidské kosti a nějaké hadry. Šli jsme náhodou
kolem a Azal nás hned pro tebe poslal.“
„Krucinál!“ zahromoval Kan, pustil Amashe a vyrazil vpřed. Všichni, včetně Amashe a jeho společníka se mu drželi
v patách. Amash nechápal, co Kana tak nadzvedlo, ale Eras mu naznačil, aby se teď na nic neptal a jen držel krok.
-20-

Zdeněk Jukl
K Umrlcovi dorazili v rekordním čase. Všichni hlasitě oddechovali, když zahnuli za poslední roh a uviděli vchod
do hospody. Azal nervózně postával ve dveřích, ale když je uviděl, zmizel uvnitř. Dveře však nechal otevřené, takže
salva šípů tentokrát nehrozila.
Sestoupili do hospody, jako vždy osvětlené několika loučemi, protože Umrlec měl pouze jediné okno, a to vidělo
vodu, jen když na něj dopadly dešťové kapky. Na baru již stály korbele napěněného moku a stepující Azal na ně nervózně
pomrkával zpoza baru.
Kan přistoupil k baru, odsunul korbel stranou, natáhl ruku, chytil Azala za zástěru pod krkem a přitáhl si ho k baru.
„Co to našel ten tvůj rarach?“ vybafl na něj přímo.
„Amash ti to nevyřídil?“ divil se Azal. Nebyl žádný hrdina, i když v případě potřeby mu nečinilo velké potíže zastřelit
hosta, který odmítá zaplatit a navíc mu demoluje vybavení krčmy. Mezi hrdiny se takové chování setkávalo s pochopením,
a proto mu jen málokdo zůstával dlužen. Pohled na kosti byl hroznější než pohled do Kanových očí.
„Říkal něco o kostře ve stoce? Víš, kdo to může být?“
„Dolů jsem nelezl,“ pokrčil Azal rameny. „A mohl bys mě, prosím, pustit? Teplá vám pivo.“
Kanovi proti jeho vůli zacukaly koutky a skutečně ho pustil. Pak do sebe obrátil polovinu korbele a otřel si pivní kníry.
Počkal, až se obslouží také jeho muži a pohybem ruky zarazil Azala, který se pohnul k pípě, aby natočil novou rundu.
„Ještě s tím pivem počkej a pověz mi, jestli máš dole ve sklepě ty dveře do stoky, kterými jsi pouštěl muže, hledané
mnou nebo městskou hlídkou?“
„Přece bych si nikdy nedovolil…“
„Ale dovolil,“ zarazil ho Kan. „Tak máš nebo ne?“
„Mám,“ přiznal Azal a přikrčil se.
„Dobrá, koho jsi jimi včera pustil?“
„Nikoho, přísahám!“
„Nelži, jak jinak by se ten chudák dostal do stoky před tvým podnikem? Přece nevěříš, že něco ohlodá chlapa na kost
a pak ty kosti potáhne napříč městem a zrovna před tvou hospodou otevře stoku a nahází je dolů.“
Azal přešlapoval z nohy na nohu a tvářil se nerozhodně.
„Tak poslouchej,“ promluvil znovu Kan. „Navrhuji dohodu. Já ti nechám ty dveře a nepřipravím tě o zákazníky.
Řada hrdinů šéfovi dluží nějaké peníze a tuším, že pět nebo šest je na černém seznamu. Mně je celkem jedno, jestli mi
utečou stokou, nebo ne. Nech si to pro sebe, ale honit hrdiny po městě je větší legrace, než by se mohlo zdát. Tak
co, budeme je procházet jednoho po druhém, nebo mi povíš, který z nich potřeboval tak nutně zmizet, když jsme se tu
objevili?“
„Jak by vás mohl někdo vidět přicházet,“ bránil se Azal, ale Kan ho chytil za zástěru a vyvlekl ho zpoza baru mezi
stoly. Do sklepa se vcházelo poněkud netradičně z rohu za stoly v nejvzdálenějším koutě krčmy. Lépe řečeno, Azalův
sklep měl dva vchody a tohle byl ten méně používaný. Právě u něj stál největší stůl a všichni věděli, že ho mají v oblibě
hosté, kteří potřebují zmizet rychleji než ostatní.
Postavil Azala ke stolu a obrátil ho ke dveřím. Dosud byly otevřené a poskytovaly pěkný výhled do ulice. Přímo
na okno protějšího domu. Nad vchodem do hospody hořely celou noc dvě louče, takže když se otevřely dveře a samostříly
spustily palbu, měl host u tohoto stolu dvě dlouhé vteřiny, aby si prohlédl nově příchozí, zatímco oni sami do hospody
neviděli.
„Azale, Azale,“ pronesl Kan medově. „Ještě včera večer jsem si myslel, že jsme přátelé. Nechceš mi, doufám, naznačit,
že jsem se mýlil, že ne?“
„Daeor, byl tady od soumraku a zmizel bez placení, když vás zahlédl. Ani jsem nevěděl, že po něm jedete, jinak by
mi musel platit předem.“
„A ty kosti jsou jeho?“
„Nemám tušení.“
„Jak to?“
„Nebyl jsem dole. Copak jsem cvok, abych lez někam, kde v noci něco ohlodalo chlapa, jako byl Daeor? Je to sotva
měsíc, co se na trhu dobytka vsadil, že jednou ranou omráčí vola a taky vyhrál!“
„Má to něco do sebe,“ usmál se Kan chápavě. „Tak teď pěkně zavři lokál a přines nám nějaké louče. Mluvil jsi o těch
kostech s někým?“
„Blázníš?!“ vyděsil se Azal. „Copak by mi sem pak někdo vlezl, kdyby si myslel, že ho tu místo placení něco
sežere?“
„Když dojde na obchod, nejsi tak blbej,“ poklepal ho zabiják po rameni. „Tak zavři a přines ty louče. A ve vlastním
zájmu drž jazyk za zuby.“
Azal vykonal nařízené ve chvilce. Louče měl připravené pod barem a dveře zavíral šlapkou od baru. Ze stejného
místa také měnil zásobníky samostřílů a mohl blokovat jejich palbu, nebo ji také spustit nezávisle na dveřích.
Kan počkal, až bude mít každý muž v ruce hořící pochodeň a otevřel dveře do sklepa. Azal se skrčil za barem, v ruce
krátký meč s ostřím jako pila a vykukoval dírami po sucích.
-21-

Horší než smrt
Kan vstoupil jako první. Nejprve se muselo projít prostornou chodbou, jejíž stěny lemovaly police plné lihovin. Azal
měl v nabídce snad všechno, co teče, aby uspokojil chutě svých zákazníků. Kan zaslechl tiché cinknutí, a když se ohlédl,
viděl, jak Eras strká za kabátec láhev toho nejdražšího vína. Omluvně se na svého velitele usmál, ale ten to nijak neřešil.
Jeho muži měli tolik volnosti, kolik si přáli, pokud plnili udělené úkoly rychle a bez chyb.
Prošli chodbou do sklepa. Sklep byl větší než krčma nad ním, ale rozšiřoval se směrem od ulice. Bylo to tím, že krčma
zabírala jen část přízemí domu. Hned vedle schodů, po kterých do sklepa sestoupili, stoupaly další schody, kterými
by se dostali ke dveřím za barem. A vedle nich viděli dveře ústící do stoky před domem.
Přibližovali se k nim velmi pomalu a pečlivě prohlíželi podlahu, schody i sudy, kolem kterých procházeli. Jak se zdálo,
tady nebylo vůbec nic zajímavého. Nakonec Kanovi nezbylo nic jiného, než dveře otevřít.
Zajišťovala je mohutná závora zevnitř. Jak však Kan ihned poznal, závora se zvedala na čepu a nedala se z dveří odstranit.
V její horní poloze ji omezoval další čep, takže když ji zvedl, zůstávala v krajně nestabilní poloze. Zkusmo
do odemčených dveří kopl a závora okamžitě zapadla na původní místo.
„Jestli prošel do stoky,“ ozval se za ním Amashův hlas, „tak se neměl šanci vrátit. Azal to má šikovně zařízené.“
„Tak jdeme,“ zabručel Kan, znovu zvedl závoru a začal otevírat dveře. Jeho muži se roztáhli trochu do hloubky, aby
si v úzkém prostoru nepřekáželi. Kan s dveřmi ustupoval, aby ho co nejdelší dobu kryly, ale přes jejich hranu už viděl
do stoky.
Ze stoky do sklepa zavanul puch, jaký se drží ve všech stokách po celém světě. Tady ho zhoršovalo dlouhé vedro
a nedostatek srážek, takže se ve stoce hromadil pomalu zahnívající odpad. Přímo za dveřmi již viděli první kosti. Stejně
čerstvé, jako kosti jejich společníků v Šedé baště. A jak si Kan okamžitě všiml, se stejnými stopami po zubech.
Vstoupil do stoky a rozhlédl se na obě strany. Chodba se zde stáčela, takže nebylo vidět daleko. Přímo nad hlavou
se mu rýsovala mříž vstupu, kudy sem Azal házel odpadky z hospody. Byla jich tu již slušná hromada a na jejím vrcholu
se povalovaly kosti. Byl tu však jeden rozdíl, oproti kostrám v baštách. Tady nechyběla lebka. Viděli ji povalovat
se na podlaze daleko od těla. Opět, stejně jako na lebkách šéfova syna a jeho ochranky, jí chyběl obličej.
„Do prdele,“ ulevil si Eras a zvedl lýtkovou kost. „Nechtěl bych se dostat tomu neřádovi do drápů.“
Na lýtkové kosti viděli dvě řady hlubokých důlků, jak se útočník hladově zakousl, aby si urval sousto. Podpis zubů
zde byl ještě dokonalejší, než na stehenní kosti ze Šedé bašty. Kan natáhl ruku a Eras, v obličeji zcela bez barvy, mu
kost podal. Špičkou meče ještě ukázal na osamocený otvor. Kan kost natočil a koukal se skrz. Obrátil kost a porovnal
rozměry otvoru na obou stranách.
„Jednou jsem viděl lebku tygra,“ ozval se Tasah mdle. „Tohle muselo mít tesáky delší a silnější.“
„Vemte to sebou,“ rozhodl Kan a podal kost Tasahovi. „Dej na ni pozor.“
Tasah z takové pocty radost neměl, ale kost si vzal. Do toho se ozval Amash, stojící u dveří.
„Víte co je zajímavý?“
Všichni se k němu obrátili.
„Kde je jeho zbraň? Vy byste na útěku nechali meče v hospodě? A kde má oblečení? Ty hadry tady vypadají jako odpad
a ne jako roztrhané oblečení.“
Kan se rozhlédl a poručil prohledat okolí. Několik minut opatrného našlapování mezi odpadky, bahnem a blíže nezkoumanými
hromádkami živočišného původu, vyneslo potrhané a zakrvácené oblečení, zlomený meč, jednu jezdeckou
botu se dvěma prsty uvnitř, kus kroužkové zbroje, hrudní plát a několik amuletů, všechny s utrhanými řemínky k zavěšení
na krk nebo na ruku.
„To by mělo být jeho,“ přikyvoval Amash, který se mezi hrdiny pohyboval dnes a denně a Daeora znal osobně.
„Ještě tu chybí jeho dýka, opasek pobitý hřeby a holenní chrániče. Ale jinak to všechno vypadá jako jeho oblečení.“
„Meč jsme našli padesát kroků tamtím směrem,“ ukázal Kan palcem. „Pak to postupně byla zbroj a další oblečení.
Tady leží jeho kosti, a támhle, na druhé straně, jeho hlava. Jako by na to něco narazil na útěku do města. Pokusil
se bránit, ale přišel o zbraň a dal se na útěk. Kde je nejvíc krve?“
„V zatáčce, asi na půli cesty mezi mečem a tímhle místem,“ informoval ho Tasah. „Stěna je jeden velký flek.“
„Takže zemřel v zatáčce. Útočník z něj postupně strhal oblečení, aniž by se unavoval jeho svlékáním. Prostě z něj trhal
kusy látky a zbroje, dokud nebylo tělo holé.“
„Někdy i s kusy těla,“ upozornil ho Alro a ukázal mu poslední nález. Byl to jeden z holení chráničů a uvnitř ležel kus
svaloviny.
„Dobrá, s kusy těla,“ opravil se Kan. „Tady ho to sežralo a pak to odešlo. Lebku si to možná vzalo sebou, ale z nějakého
důvodu ji odhodilo jen pár kroků odtud. Ale kruci, jak ho to vlastně zabilo? Kromě stop zubů na kostře nic nevidím.
Pokud ho to neprobodlo nějakou čepelí přímo mezi žebra, měli bychom něco vidět.“
Kan se sklonil ke kostře a pečlivě si ji prohlížel. Skutečně neviděl nic podezřelého. Jistě, končetiny tomu chudákovi
útočník utrhal, ale Kan byl dostatečně zkušený, aby poznal, že to bylo až po smrti. Pak mu však Alro donesl lebku
a Kan pochopil, jak Daeor zemřel.
„Utrhlo mu to hlavu, zaživa,“ řekl Alro dřív, než to stihl říct Kan. „Tady, na lebce, jsou dokonce vidět vrypy po drápech,
jak ho zezadu chytil. Podle lomu je jasné, že mu trhnutím vzad zlomil vaz a současně mu utrhl hlavu.“
-22-

Zdeněk Jukl
„Viděl jsem hlavy utržené ranou od medvěda nebo vlkodlaka,“ ozval se Tasah zaraženě. „Ale nikdy jsem neviděl
nebo neslyšel, že by něco lidem trhalo hlavy tak divným způsobem.“
„Říká se to o démonech,“ namítl Alro. „Ale potíž je v tom, že oběti démonů nikdo neviděl, takže nemůžu srovnávat.“
„Jak to vlastně víš,“ zaútočil na něj Eras, „že mu utrhl hlavu právě takhle? Mohl mu ji přece normálně urazit.“
„Mám praxi ve věštění ze zvířecích vnitřností. Při obětování zvířat máš dost času si je prohlédnout zevnitř a někteří
bohové mají dost zvláštní představy o tom, jak se jim má oběť připravit.“
Na to se nedalo nic namítnout, protože někteří bohové byli skutečně divní i podle velmi benevolentních měřítek chudinské
čtvrti.
„Dobrá, berem tu kost a lebku. Zabalte to do nějakého pytle, Azal jistě bude mít ve sklepě něco vhodného.“
„A co s Daerem?“ zeptal se Amash.
„Necháme ho tady,“ rozhodl Kan. „Nebo pokud se sem chceš později vrátit a odnést ho na hřbitov, nebudu ti bránit.“
Amash se rozhlédl temnou chodbou a došel k závěru, že nemá cenu pokoušet štěstí. Hrdinovi stejně nic nepomůže
a bude stačit, když zaplatí knězi boha války, aby za Daera odsloužil jednu mši. Dělalo se to tak za každého padlého hrdinu,
když se zvěst o jeho smrti donesla k Umrlci. Bylo nepsaným pravidlem, že každý hrdina při odchodu hodil nějaký
ten měďák do kasičky u baru, z níž se tyto bohoslužby platily.
Prošli zpět do sklepa a zabouchli za sebou dveře. Kan se pečlivě ujistil, že závora skutečně zapadla a dveře z druhé
strany nikdo neotevře. Pak počkal, až Tasah uloží kost i lebku do pytle. Eras, nesoucí zabalenou kost ze Šedé bašty se jí
také ochotně zbavil a Tasah s kyselým obličejem nesl ostatky obou mužů.
Vystoupali po schodech do lokálu, zabouchli za sebou dveře a usadili se u baru.
„Tak co, je to on?“
„Jo, je,“ přikývl pochmurně Kan. „Neslyšel jsi nic? Muselo ho to dostat zhruba ve chvíli, kdy jsme si sedali
ke stolu.“
„Neslyšel jsem ani ň,“ zavrtěl Azal hlavou. „Byl jsi tady sám, tak víš, co tu bylo za kravál. A ty dveře dole jsi také
viděl. Těmi sem jen tak něco nepronikne.“
„Ale venku je mříž. Zemřel sice kus od ní, ale určitě neumíral potichu. Dveře ještě možná byly otevřené.“
„Nic jsem neslyšel. Stál jsem přece u tvýho stolu. Musel bys to taky slyšet, byli jsme kousek od sebe.“
„Tak nic,“ pokrčil Kan rameny a napil se piva.
„Poslouchej,“ obrátil Kan list, „nedávno se sem přestěhoval čaroděj Alrin, co o něm víš? Ukazuje se tu někdy?“
„Ten?“ ušklíbl se Azal. „Na to je moc pyšnej. Myslí si o sobě, že je nejlepší čaroděj ve městě. Ten se neunavuje chozením
po lokálech a nabízením amuletů pro štěstí. Nemá to ani zapotřebí. Neznám hrdinu, kterej by se u něho nestavil.
Má prej spoustu peněz, ale je hrozně lakomej. No, co taky čekat od čaroděje, jsou všichni stejní. Bydlí hned za rohem,
není to ani dvě stě kroků.“
„Takže jsi ho tu neviděl?“
„Jen ten den, kdy se přistěhoval. Prošel okolo, prohodili jsme pár slov. Tvářil se, jako by sežral moudrost světa,
blbec,“ Azal si odplivl na podlahu. Čaroděje nesnášel a neměl pro ně laskavého slova. „Prej, jestli ke mně chodí
hodně hrdinů. Pche! Mně se bude ptát, jestli sem chodí dostatek hrdinů! Do mojí hospody!“
„Dobrá, dobrá, uklidni se,“ krotil ho Kan, který dobře rozpoznal varovné příznaky blížícího se výbuchu.
„Takže bydlí tady a dá se s ním mluvit.“
„Bydlí tady, ale mluvit se s ním nedá,“ opravil ho Azal. „Pokud od něj něco potřebuješ, připrav si peníze. Hodně
peněz. Hrdinové si tu stěžujou, že u něj nechaj polovinu jmění.“
„No, s námi snad bude mluvit jinak,“ usmál se Kan, dopil pivo a kývl na ostatní. Společně vystoupali po schodech
a vyšli na ulici.
„Tak na to bych zrovna nespolýhal,“ pronesl Azal škodolibě, když za nimi zapadly dveře.
Kan s muži zahnuli za roh a vstoupili do další ulice. Stačilo jediné rozhlédnutí a mohli s jistotou ukázat na Alrinův
příbytek. Nad vstupními dveřmi se jemně mihotal vzduch a blýskaly se v něm drobné jiskřičky.
„Že by pracoval ve dne? Čaroděj?“ ušklíbl se.
„Alrin pracuje téměř neustále,“ informoval ho Amash.
„Snad jsi s ním taky něco neměl?“
„Jednou nebo dvakrát jsem s ním mluvil a mám od něj amulet,“ přiznal se Amash.
„Byl k něčemu?“
„Jo, když mě trefili vojáci z vévodovy gardy, stačilo vytáhnout šíp z rány a ta se hned zavřela.“
„Dobrý,“ přikývl Kan s jistou dávkou úcty.
„Bylo by, kdy ten amulet nebyl na jedno použití,“ ušklíbl se Amash.
„Tak to je jistá nevýhoda, když tě honí garda,“ zasmál se Eras.
Amash pokrčil rameny a podrbal se za krkem.
Kan vykročil ulicí k Alrinovu obchodu a pak rázně zabušil na dveře. Chvíli se nic nedělo, ale právě když se chystal
k dalšímu zabušení, otevřely se dveře dokořán a za nimi stál chlap jako hora.
-23-

Horší než smrt
„Čaroděj Alrin?“ zeptal se nejistě Kan.
„Nemá čas,“ zahučela hora převlečená za muže. Měl rozměry a vzhled horského trola, ale zcela jistě to byl člověk.
Musel se krčit, aby viděl pod horní hranou dveřního rámu. Kanovi nebylo jasné, jak se dostává dovnitř a ven, když je
téměř dvakrát takový než dveře.
„Potřebuje s ním mluvit Kan, vyřiď mu to.“
„Nemá čas,“ opakoval chlap.
„Prostě mu to vyřiď a pak uvidíme.“
„Nemá čas.“
„Umíš taky něco jiného?“
O hruď se mu opřela špička meče délky vzrostlého muže. „Nemá čas,“ zahučel chlap, ale pak se ohlédl a trochu
ustoupil. Za ním se objevil postarší muž s dlouhým plnovousem v honosném hávu čaroděje a s vysokým špičatým kloboukem
na hlavě. Typičtějšího čaroděje Kan ještě neviděl a okamžitě pochopil Azalovu averzi k čarodějům.
„Čeho si žádáte, u mistra obojí magie?“ pravil čaroděj vznešeně a muži vzteky sevřeli zbraně. Ten chlap nemusel vyslovit
žádnou urážku. Jeho hlas uměl i přání dobrého dne vyslovit tak, že by si od vás pes kůrku nevzal.
„Jsem Kan a tohle jsou mí muži.“
„A co má být?“ prohlédl si je čaroděj.
„Tvůj obchod je na území šéfa, musíme dohodnout placení.“
„Nečekal jsem vás tak brzo,“ promnul si čaroděj plnovous. „Pojďte dál.“ Ustoupil a odešel do místnosti vedle. Kan
s muži prošli za ním. Když do místnosti, vypadající jako pracovna, vstoupil poslední jeho bojovník, zabouchl chlaphora
dveře a postavil se do dveří jim za zády. Alrin již seděl v obrovském křesle a sledoval je, jako patriarcha sleduje
své mladší příbuzné.
„Nečekal jsem, že za mnou šéf pošle zrovna tebe. Obvykle jednám přímo s vůdci. Ale budiž, svou cenu stanovuji
na pět set zlatých měsíčně.“
„Nejsem proti,“ usmál se Kan. „Ale dovol mi dotaz. Kde bereš jistotu, že každý měsíc seženeš tolik peněz, abys šéfovi
zaplatil?“
Čaroděj pobaveně zvedl knír. „Naopak, tolik šéf zaplatí mně za čest, že jsem se rozhodl usadit v jeho části města.“
Kanovi zmizel z tváře všechen výraz a sáhl po meči. Místo meče nahmátl prázdnou pochvu. Když se překvapeně podíval
po zbrani, byla skutečně pryč.
„Aby bylo jasno,“ ozval se čaroděj, „nikdy jsem nikde nic neplatil a váš šéf to musí vzít na vědomí. Abych však
projevil dobrou vůli a snahu o domluvu, navrhuji, že si vzájemně nebudeme platit nic. Co ty na to?“
„To musí rozhodnout šéf,“ procedil mezi zuby Kan.
Alrin pokrčil rameny a zatvářil se blahosklonně. „Pro mne za mne. Je to všechno?“
„Ne,“ odfoukl Kan a silou vůle si rovnal nervy. Natáhl ruku a Tasah mu podal pytel.
„Něco mi žere muže a dnes v noci to sežralo i jednoho hrdinu jménem Daeor, znáš ho?“
„Daeor? Jistě, zrovna včera si koupil amulet proti démonickému útoku. Drahá věcička, ale trval na ni. Měl nějakou
nehodu?“
„Dá se to tak říct. Prchal před námi stokou a narazil na něco, co si z něj udělalo večeři.“
„Nemožné,“ usmál se Alrin a spojil prsty obou rukou do stříšky. „Mé amulety ochrání naprosto každého.“
„Fakt? Tak co říkáš na tohle?“ usmál se spokojeně Kan, zalovil v pytli, vytáhl lebku a hodil ji po Alrinovi.
Čarodějova ruka vylétla jako podrážděný had a lebka se zastavila ve vzduchu jen dvě stopy od jeho obličeje. Pomalu
se otáčela a Alrin si ji pečlivě prohlížel.
„Má jistou podobu s Daerem. Měl velmi výrazné lícní kosti a hluboko posazené oči. Ale nemůže to být on. Chránil
ho můj amulet.
Alro, který našel amulety ve stoce, zalovil v mošně u pasu, vytáhl amulety a přistoupil ke stolu, za kterým Alrin seděl.
„Je to některý z nich?“ otevřel dlaň a vysypal její obsah na stůl.
Alrinovi ztuhl obličej do masky. Kývl prstem a jeden z amuletů mu vlétl do dlaně. Protočil ho mezi prsty a pohnul
nad ním druhou rukou. Okamžitě se kolem amuletu objevila slabá červená záře.
„Tenhle si koupil včera,“ řekl Alrin nezvykle tiše. Bylo vidět, že ho pohled na amulet tvrdě srazil z postu nejlepšího
čaroděje světa.
„Co jste to říkali? Něco ho sežralo? Kde, kdy a co z něj zbylo?“ najednou byl zvědavý a po původní pýše nebylo
v hlase ani stopy. Zvedl se na nohy, udělal na stole místo, pohybem prstu na něj usadil lebku a vedle ní položil amulet.
Kan se také zvedl, došel ke stolu a položil na něj dvě kosti.
„Tahle,“ pokládal první, „je z mého bojovníka. Zemřeli dva, jejich kostry ležely vedle sebe. Nevím přesně, který
z nich to byl. Na téhle kosti jsem viděl nejlepší otisky zubů.“
„A tahle,“ položil druhou kost vedle první, „pochází z Daeora a jsme si tím jistí. To, co ho požíralo, se zakouslo takovou
silou, až prokouslo kost a nechalo nám nádherný podpis. Dokážeš podle toho zjistit, co nebo kdo tady řádí?“
Alrin si prohlédl obě kosti. Prokousnutou dlouze studoval, prohlížel si ji z obou stran. Dokonce vytáhl ze zásuvky
stolu velikou lupu a naklonil se i s kostí k lampě.
-24-

Zdeněk Jukl
„Tohle se moc často nevidí. Taková síla, prudkost útoku, žravost a násilí,“ bručel si pro sebe a kroutil přitom hlavou.
„Setkal ses s tím někdy?“ ptal se Kan netrpělivě.
„Osobně? Ne,“ přiznal Alrin. „Ale časem dokážu zjistit, čí tesáky to nejspíš byly.“
„Časem? Co to znamená?“
„Pár dní, řekl bych. Musím projít mnoho knih a vyptat se na různých místech. A skutečně to tady řádí několik dní?“
„Spíš týdnů,“ opravil ho Kan a popsal mu včerejší nález v Torkrestu a nezapomněl ani na polohu lebek v podzemí.
„Úžasné,“ bručel Alrin.
„Ani bych neřekl,“ usekl Kan. „Přišel jsem o dvaadvacet chlapů, aniž by si někdo něčeho všiml.“
„Bude jich víc, věř mi,“ uklidňoval ho Alrin.
„Cože? Všechny chlapy jsem sečetl, víc jich nechybí!“
„Ale ne, ne tvých chlapů, mrtvých celkově. Věř mi.“
„Takže tušíš, co to je?“ zajímal se Kan živě a i jeho chlapi natáhli uši.
„Mám jistou představu,“ přisvědčil Alrin. „Ale ať už to nakonec bude kterýkoli z nich, je to špatné.“
„A co to tedy je? Dá se to zabít?“
„Všechno se dá zabít,“ usmál se Alrin. „Problém je, že někdy na to potřebuješ hodně nezvyklé a vzácné zbraně.“
„Je mi jedno, co k tomu budu muset použít, ale osobně to stáhnu z kůže.“
„Ano, věřím, že bys to rád udělal, ale tak snadné to nebude,“ řekl shovívavě čaroděj.
„Proč?“
„Protože nemrtvé je těžké zabít.“
„Cože?“ vyjevil se Kan. „Tohle dělá nějaký plesnivý vlkodlak?“
„Ne.“
„Ale řekl jsi nemrtvý.“
„Ano, řekl, ale to neznamená, že jsem myslel vlkodlaka.“
„A koho jsi tedy myslel, u všech sakrů?“
„Musím si to ověřit, přijď zítra. Dostaneš popis toho, koho máš hledat. Nyní ti mohu říct jen tolik, že to nebyl
vlkodlak ani liškodlak. O těch vím, pohybují se po tomto divném městě, ale tohle by nedokázali. Kdyby sami narazili
na toho neznámého útočníka, zbyla by z nich stejná hromádka kostí, jako z tvých lidí.“
„Do zítra přijdu o další muže,“ protestoval Kan. „Musím to vědět ještě dnes do soumraku.“
„Je mi líto,“ zvedl Alrin dlaň pravice na znamení omluvy.
„Kolik chceš, aby to šlo rychleji?“ zavrčel Kan.
Alrin mávl rukou. Kan odlétl přes místnost a dopadl na své muže. Alrin se narovnal, zamračil se a zavířil kolem něj
vítr.
„Kdybych chtěl peníze,“ hromoval hlasem, pod kterým se klepaly stěny, „tak jsem se s tebou vůbec nebavil. Ale
někdo dokáže zabít hrdinu s mým amuletem na krku a tím se to stalo věcí mé cti. Pomohu ti zcela zdarma, takže mě
neurážej slovy o penězích!“
Pak pustil Kana ze svého kouzla a dovolil mu, aby se postavil.
„Přijď zítra ráno. Některé informace se mohu dozvědět pouze v noci. Pokud nebudeš moci dospat, přijď klidně
za úsvitu. A teď mě nechte pracovat, cestu ven najdete sami.“
„Za úsvitu budu u dveří,“ přikývl Kan, ale Alrin jen mávl rukou, ani na něj nepohlédl a zajímal se o prokousnutou
kost.
Kan se svými muži vyšli na ulici a bez váhání zamířili k šéfovi. Musí varovat všechny své bojovníky. Ještě pár takových
nocí a přijde o své nejlepší muže. Nejkratší cesta vedla přes náměstí Dvou sluncí, kde na něj u věže čekala
dvoučlenná hlídka městské stráže. Kromě ní se v těsné blízkosti věže pohybovalo šest Kanových mužů, aby hlídce
jemně naznačili, že tu není vítána a měla by se rychle vrátit k vnitřnímu opevnění nebo na obchodní cesty, kde je její
místo. Ale hlídka zřejmě měla velmi vážný důvod tu zůstat, protože odolala veškerému psychickému nátlaku. S úlevou
pak oba strážní přistoupili ke Kanovi.
„Kane, musíme s tebou mluvit,“ pronesl vážným hlasem kapitán Drehel.
„Mám na spěch,“ pronesl Kan vlídně, protože se mu před Alrinovým domem vrátila zbraň do pouzdra u pasu a rychlou
chůzí se uklidnil. Navíc byl přesvědčen, že je dobré občas s městskou stráží spolupracovat a zrovna s Drehelem již
dávno navázal přátelské kontakty, výhodné pro obě strany.
„To vidím,“ usmál se Drehel a kývl na Kanův udýchaný doprovod. Muži ovšem nesdíleli Kanovy názory na městskou
stráž, a proto kapitána sledovali podezíravými pohledy. „Přesto tě musím požádat o několik minut tvého času.
Ve vnitřním městě se stalo něco podivného a já musím mít jistotu, že v tom nejedete.“
Kan si pečlivěji prohlédl Drehelovu tvář a rozhodl se mu vyhovět. Kývl hlavou k věži a společně vstoupili dovnitř.
Nevystoupali však do podkroví, ale posadili se na sedátka v prvním patře. Společně s nimi tam vystoupal i Kanův
kompletní doprovod a Drehelův kolega. Byl to pouhý nováček a z Kana a jeho bojovníků měl viditelný děs. Bylo s podivem,
že na něm zbroj strachem nechrastila.
„Tak co se stalo?“ zeptal se Kan, když se posadil na jednu ze stoliček a opřel se zády o stěnu.
-25-

Horší než smrt
„Našli jsme nějaké mrtvé,“ začal Drehel. „Abys rozuměl, do dnešního rána jich je patnáct a další asi najdeme. Všichni
leželi ve stoce a zbyly z nich jen kosti. Ale podivnější je, že se nám podařilo nalézt jen tři lebky a to ještě hodně daleko
od koster.“
Kapitán se zarazil, protože si všiml Kanova ztuhlého výrazu.
„Jak asi stará byla ta nejstarší?“ zeptal se Kan bezbarvým hlasem.
„Podle mne tak měsíc, ale možná i trochu víc,“ odpověděl Drehel. „Velitel mě pověřil, abych zjistil, co se to děje
a hned mě poslal sem. Musel referovat vévodovi a ten je z toho strachy celý…“
„Podělaný,“ ozval se mu za zády Eras. „A to neviděl to, co my.“
„Co jste viděli?“ obrátil se k němu okamžitě Drehel, ale Eras nyní mlčel.
„Sehnat dnes slušné podřízené, to je úkol pro čaroděje,“ povzdechl si Kan a vraždil Erase pohledem. „Tak to dopověz,
když jsi to nakousl.“
Eras, viditelně rozpačitý, protože nevěděl, jaký trest si pro něj Kan vymyslí za to, že neudržel jazyk za zuby, vylíčil
Drehelovi všechny nálezy ve vnějším městě, ale ani slabikou se nezmínil o krocích, které Kan podnikl ke zjištění totožnosti
útočníka.
„Takže tady se to děje také,“ prohlásil Drehel a bylo vidět, že se mu viditelně ulevilo.
„Jo, taky,“ zabručel Kan. „A proč z toho máš takovou radost?“
„Vévoda je přesvědčen, že je to práce některé z tlup a podezírá hlavě tu vaši.“
„Proč? Copak vládneme magií?“ divil se upřímně Kan.
„To ne, ale vévoda už delší dobu mluví o tom, že se ho někdo pokouší zavraždit a podezírá z toho právě vnější
město.“
„Co je nám tady po vévodovi. Jeho moc sem stejně nesahá.“
„To víš ty a myslím si to i já, ale on to neví nebo nechce vědět. Abych se přiznal, ve vnitřním městě jde fáma,
že za těmi útoky na vévodu je jeho synovec. Má známé v královském městě a jen se třese na trůn vládce města. Jenže
strýček má také dost známých a tak, když to nešlo pomluvami u krále, zkouší to synovec ověřenou kombinací ocel-jed.
Když se nyní objevily ty mrtvoly, je z toho vévoda celý pryč. Viděl jsem ho sice jen jednou a krátce na vzdálenost
mnoha kroků, když jsem doprovázel velitele do paláce, ale měl jsem pocit, že se klepe jako drahý pes.“
„Ale jak přišel na to, že za těmi ohlodanými chudáky jsme právě my?“ nechápal Kan vévodův myšlenkový postup.
„To netuším,“ přiznal se Drehel. „Co hodláte dělat s těmi svými mrtvými?“
„Nic,“ přiznal se Kan. „Pouze šéf pohřbil svého syna jako hrdinu. Ostatní zůstali tam, kde jsme je našli.“
„Nebudete je pohřbívat?“
„Dokud se tu potuluje jejich vrah, tak ne.“
„Nedivím se vám,“ usmál se Drehel útrpně. „Vyřídím, co jsi mi pověděl. Myslím, že zpráva o smrti šéfova syna
nikoho ve vnitřním městě nepotěší.“
„Že by ho měli tak rádi?“ zašklebil se Kan.
„To ne,“ podrbal se Drehel na nose. „Ale znamená to, že v tom téměř jistě nejedete. Máte větší ztráty než my. Přišli
jsme o pět chlapů. Zbytek jsou většinou sloužící. Všichni měli na starosti buď úklid, nebo sklepní prostory a museli
se pohybovat kolem vstupů do stok. Ať už je napadlo cokoli, přišlo a odešlo to stokami a ty nejsou oddělené, jako povrchové
části města.“
„Ty mříže, které mají zahradit stoky v případě ohrožení vnitřního města, ještě stále fungují, ne?“ zeptal se Kan.
„Myslím, že ano.“
„Dejte je spustit. A pečlivě střežte brány.“
„Uzavření stok chápu, velitel to jistě udělá ještě dnes, ale jak by to něco mohlo projít branami? Viděl jsem stopy
zubů na kostech těch mrtvých. Tohle nebyl žádný člověk ani jiný tvor, pohybující se po ulicích tohoto města.“
„Nemohu ti říct, odkud to mám,“ ztišil Kan hlas, aby dodal svým slovům na váze, „ale z důvěryhodného zdroje jsem
se dozvěděl, že by v tom mohl být nějaký nemrtvý.“
„Ty tomu věříš?“ zeptal se po chvilce uvažování Drehel.
„Nic lepšího zatím nemáme, ale povím ti jedno. Jedna oběť z dnešní noci měla na sobě amulet proti útoku démona
a nebyl jí nic platný. Byl to velmi silný amulet a také velmi drahý. Přesto z toho muže zůstala jen hromádka kostí.“
„To je důležitá zpráva,“ pokýval hlavou kapitán. „Máš pro mě ještě něco?“
„Ne a ty pro mě?“
„Také ne. Ale navrhuji další setkání, až se dozvíme něco nového. Přijdu zase sem a počkám tu na tebe.“
„Souhlasím,“ přikývl Kan. „Pokud na něco přijdu, nebo budu potřebovat novinky z vnitřního města, pošlu někoho
k bráně se vzkazem a sejdeme se tady.“
S tím se rozloučili a před věží se rozešli. Kan chvátal k šéfovi, protože slunce nemilosrdně stoupalo a polovina dopoledne
byla pryč. Navíc jeho kručící žaludek urgoval zmeškanou snídani.
„Ještě pár takových dní a budu jako tyčka,“ postěžoval si ke svým mužům a na chvilku se zastavili u obchodníka
s pečivem. Ten Kanovi podal čerstvě upečenou chlebovou placku a užasl, když mu Kan hodil měďák a odklusal davem.
-26-

Zdeněk Jukl
Šéf byl u sebe a netrpělivě Kana očekával.
„Doufám, že máš pod tou vestou něco z kalené oceli,“ pronesl tiše muž u vchodu do domu.
„Zase řádí?“
„To je slabý slovo.“
„Bude hůř,“ pronesl Kan věštecky a vstoupil i se svým doprovodem do domu. Původně je chtěl nechat na chodbě, ale
z taktických důvodů si je nakonec vzal sebou až k šéfovi.
„To jsou k nám hosti!“ vítal ho šéf jízlivě, sotva se objevil ve dveřích. „Jak vidím, zrovna snídáme! Omlouvám
se velice, že jsem si dovolil tahat tě z postele! Příště pro tebe pošlu nosítka!“
Pak udeřil pěstí do stolu a prázdná láhev od vína se poroučela na zem.
„Kde ses flákal?!“ zařval, až mu naběhly žíly na krku.
„Sbíral jsem kosti,“ odvětil Kan ledově.
„Co to meleš?“ zarazil se šéf.
„Neskončilo to. Dnes v noci to zabilo další tři muže. Jednoho hrdinu a dva naše. Hrdinu ve stoce, když utíkal
od Umrlce, naše chlapy to sežralo v Šedé baště.“
„Proč utíkal od Umrlce?“ zajímal se hned šéf. Umrlec patřil k nejvýznamnějším zdrojům financí tlupy a snížení jeho
obliby mezi hrdiny bylo to poslední, co by si šéf přál.
„Šel jsem se poptat Azala, jestli se něco neříká mezi hrdiny a on nás viděl přicházet. Utekl stokou, ale už v první zatáčce
ho to dostalo a kosti leží přímo pod mříží před vchodem do Umrlce.“
„A tys nic neslyšel?“
„Ani slovo. Dokonce ani výkřik. A spolu se mnou nikdo jiný v hospodě.“
„Do hajzlu,“ ulevil šéf.
„Jo, a když jsem byl na cestě k tobě, zastavil se tu Drehel.“
„Ten kapitán? Co tu chtěl?“
„Ve vnitřním městě se to děje také. Zatím našli patnáct koster.“
Šéf začal přecházet sem a tam po místnosti a zuřivě před sebou kopal láhev od vína.
„A víš vůbec něco, co by mohlo vést k té bestii?“
„Mluvil jsem s Alrinem.“
„A to je zase kdo? Ne počkej, to je ten čaroděj? Ale ten přece nežije v našem území?“
„Už jo, asi týden. Kousek od Umrlce. Předal jsem mu kosti z dnešní noci s otvory po zubech a lebku. Zatím to neví
jistě, ale podle prvního odhadu si myslí, že by v tom mohl jet nějaký nemrtvý.“
„Vlkodlak?“ vyjevil se šéf.
„Prý ne. Vlkodlak ani liškodlak to určitě nejsou, tím si je naprosto jistý. Zítra ráno nám poví víc. Musí provést nějaká
kouzla a prý je může provozovat jen v noci.“
„Výmluvy! Pošli k němu pár chlapů, aby ho popohnali!“
„Už jsme to zkusili.“
„A?“
„Přišli jsme o zbraně hned ve dveřích a ještě teď mě bolí záda, jak se mnou kouzlem praštil o zeď.“
„Stárneš.“
„Houby,“ odsekl nakvašeně Kan. „Je to čaroděj zvyklý jednat s hrdiny. Na toho meč dojem neudělá. Prý mu za kouzla
bez reptání platí i barbaři, a to si zaslouží obdiv.“
Šéf si jen odfrkl a hodil po něm vražedný pohled. Znovu se usadil za stolem a opřel se.
„Takže co teď?“
„Dát všem chlapům stříbro. Pokud možno co nejvíc.“
„Víš, kolik to bude stát?“
„Nechci přijít o další bojovníky. Mají větší cenu než pár cetek. Navíc jim můžeme přikázat, aby pak stříbro zase vrátili.“
„Pak?“
„Až tu bestii dostaneme, samozřejmě.“
„Dobře, domluv se s Nyrathem, ať tvým mužům během dneška vydá všechny stříbrné věci, které se dají nosit na těle.
A když to nebude stačit, ať něco koupí.“
„Díky.“
„A co budeš dělat dál? Chodit jen tak ulicemi?“
„Vím o někom, kdo bude chodit za mě.“
„A kdo to je?“
„Jedna dívka?“
Šéf na něj chvíli ohromeně zíral. „Dívka? Promiň, myslel jsem, že jen stárneš, ale ty blbneš!“
„Ta dívka,“ usmál se Kan při vzpomínce na její tvář a její vystupování, „ví přesně, co děláš. Ví, co dělám já. Někdo
si to u ní zaplatil. Když jsem s ní včera po půlnoci mluvil, už věděla, že jsou poskoci mrtví a plavou ve stoce. Věděla
-27-

Horší než smrt
o každém tvém kroku a nikdo z našich chlapů, včetně mě, o ní nemá ani ponětí. Viděli jsme ji včera poprvé
v životě, ale podle Azala přišla do města už před půl rokem. Zdržuje se mezi hrdiny a nechává se najímat na nejtěžší
zlodějiny a zjišťování informací. Je to profík.“
„Popisuješ ji jako bohyni zlodějů,“ ušklíbl se nevěřícně šéf.
„Podle toho, co umí a jak vypadá, bys nemusel být daleko od pravdy,“ zasmál se Kan.
„A ona pro nás bude pracovat?“
„Bude, za peníze.“
„Kolik?“
„Dva tisíce zlatých.“
„Cože?!“ Šéf vyskočil na nohy. „Tolik stojí můj nejlepší nájemný vrah!“
„Jo, vraždit umí taky.“
„Tys na to přistoupil?“
„Dal jsem jí zálohu, aby se dnes znovu ukázala a mohl jsem s ní dohodnout další postup.“
„Kolik?“
„Desetinu.“
„Ty nejsi ani blázen,“ vydechl ohromeně šéf a opřel se dlaněmi o stůl. „Tak ty dáš dvě stě zlatých neznámé holce jen
za to, že se dnes znovu ukáže? Copak jsi u mě nový? Kde jsi je vlastně vzal, Nyrath mi nic nehlásil?“
„Platil jsem to ze svého,“ přiznal Kan.
„A zbytek si doplatíš taky ze svého, protože do toho nejdu.“
„A jak budeme hledat tu bestii?“
„Nebudeme.“
„Zabila ti syna a likviduje nám bojovníky.“
„Neměli lézt do vnějšího opevnění. Všichni víme, že se tam v noci objevují podivné věci.“
„Myslíš to strašení?“ zeptal se Kan. „Doneslo se mi, že tam něco vylo. Dokonce jsem to jednou sám slyšel.“
„Jo, opevnění je velké a plné chodeb. Nedá se uhlídat. Všechny jsme jasně varovali, že nemají do bašt vstupovat
po setmění.“
„Ještě včera jsi chtěl tu bestii stáhnout z kůže.“
„Včera není dnes. Teď vypadni a ty pitomce za sebou si vem sebou.“
„Dobrá,“ pokrčil Kan rameny. „Ale stříbro si vzít můžeme, nebo už taky ne?“
„Podle dohody. A ať se chlapi vyhýbají opevnění a stokám. A držet huby, jasný!“
„Jasný, šéfe,“ kývl Kan hlavou a společně s ostatními zmizel za dveřmi.
Aniž by řekli jediné slovo, shodli se, že šéf dnes vstal levou nohou a bude lepší se co nejrychleji uklidit někam
do města. Navíc se projevila jeho láska ke zlatu. Klidně odvolal pátrání po bestii, jakmile to znamenalo nějaké placení.
Jejich první cesta však vedla do sklepení. Tam sídlil Nyrath, šéfův strážce pokladny a nejopovrhovanější chlap v tlupě.
Nedalo se mu věřit ani slovo, pokud jím ovšem nechtěl někoho obrat o všechny peníze Možná, proto mu šéf svěřil
pokladnu. Nyrath byl příliš zbabělý, než aby s penězi utekl, nebo si zaplatil někoho na šéfovu likvidaci. Jemu vyhovovalo
sedět na pokladně jako žába na prameni a neustále přepočítávat mince.
Když Kan došel k okovaným dveřím, několikrát do nich kopl. O chvíli později se v nich otevřela špehýrka na šířku
oka a vyhlédl Nyrath. Přestože z něj nebylo vidět nic víc než to jedno oko, byl si Kan zcela jist, s kým má tu čest.
Ze všech lidí, které za svůj život poznal, jen Nyrathovi chyběla duhovka a bělmo měl neustále poseté sítí krvavých
skvrn. Nikdo netušil, jak k takovým očím přišel, ale i ti nejotrlejší chlapi se mu raději dívali na čelo nebo kamkoli
jinam.
„Jdu od šéfa, otevři,“ řekl Kan bez vyzvání.
„To by moh říct každej,“ ozval se Nyrath.
„Jestli neotevřeš, tak ty dveře vykopnu a donesu tě k šéfovi v zubech,“ slíbil mu Kan.
„Jen si posluš,“ odsekl Nyrath. „Nevěřím ti ani slovo.“
Kan si povzdechl, o krok ustoupil a pak vší silou z otočky nakopl dveře u zámku. Jako všechny dveře, ani tyhle nebyly
v právě nejlepší kondici, takže se zámek vylomil z rámu a dveře se otevřely. Navíc udeřily pokladníka do obličeje.
„Tak co,“ pronesl Kan hlasem vlkodlaka držícího měsíční půst, kterému se právě za úplňkové noci podařilo vstoupit
do ložnice plné spících panen. Nyrath před ním ustupoval s jednou rukou na obličeji a druhou nataženou před sebe.
„Šéf tě nechá utratit jako psa!“ ječel na něj.
„Šéf mě sem poslal, abys mým mužům vydal stříbrné přívěsky a do odpoledne stejně vybavil i všechny další v tlupě.“
„Seš blázen! Víš, co to bude stát?“
„Ještě slovo a jdeš k šéfovi,“ pohrozil mu Kan. „Má dnes velmi příjemnou náladu, chceš ji snad pocítit na vlastní
kůži, hade slizká?“
-28-

Zdeněk Jukl
Nyrath zaváhal. Šéf řádil již od noci a on se mu skutečně nechtěl dostat na dohled. Nakonec, po dlouhém vnitřním
boji, přistoupil k obrovské železné truhle a začal v kapsách štrachat klíče. Než odemkl všechny zámky, uběhla dlouhá
doba, během níž si Kan a ostatní prohlédli pokladnici.
„Na nic nesahat!“ ječel pokladník hystericky.
„Tak se pohni a otevři tu truhlu,“ opáčil Kan a se zájmem v ruce obracel vázu z jemného porcelánu.
Konečně Nyrath otevřel pokladnu a začal v ní hledat stříbro. Různých přívěsků, náramků a prstenů měl několik
velkých váčků, a když podělil Kana a jeho muže, jeho poklad to ani nepocítil.“
„Pošlu sem další muže, tak s tím počítej. Všem dej po jednom náhrdelníku, dvou náramcích a dvou prstenech. A bohové
ti budiž milostivi, pokud jim dáš něco jiného, než čisté stříbro.“
„Na co to vlastně potřebujete?“ lkal Nyrath, jako by jim dával své vlastní poklady.
„Nějaký nemrtvý tu dělá po nocích potíže. Ale neboj, jakmile se ho zbavíme, šperky vrátíme.“
„Nemrtvý? Vlkodlak ve městě?“ zhrozil se Nyrath.
„Jo, svět je jedno veliký překvapení,“ poklepal ho Kan po rameni. „Tak to stříbro moc neuklízej a očekávej další zájemce.
A nechci slyšet, že jsi někomu nechtěl něco dát.“
„Šéf to skutečně ví?“ ujišťoval se Nyrath.
„Copak si myslíš, že bych riskoval krk a lezl mu do pokladnice bez jeho vědomí?“
Nyrath uznal, že to by skutečně mohl udělat pouze naprostý idiot, ale moc ho to neuklidnilo. Přemýšlel o tom ještě
ve chvíli, kdy Kan s doprovodem spěchali ulicí zpět k věži, aby probrali, co dál. Cestou zastavovali všechny šéfovy
bojovníky a vyřizovali jim poslední pokyny. Vyzvednout stříbro a vyhýbat se stokám a vnějšímu opevnění. Než slunce
dosáhlo zenitu, znala nové pokyny celá tlupa.
Kan vystoupal do podkroví věže a chtěl se usadit na oblíbeném místě, když se jen dva kroky od schodů zastavil a začal
se rozhlížet.
„Kdo tady byl od našeho odchodu?“ zeptal se chlapa zastávajícího post ponocného. Ten se k nim přidal v přízemí,
kde do té doby hlídal.
„Pokud vím, tak nikdo,“ pokrčil rameny. „Když jsi domluvil s Drehelem, hlídal jsem dole a nikdo tu nebyl. Všude
byl klid a pokoj.“
„Dobrá, ale byl někdo tady nahoře? Od chvíle, kdy jsem vstal a sešel dolů?“
„Ne, ani noha.“
„Víš to jistě?“
„Určitě, nehnul jsem se odtud,“ dušoval se ponocný a tvářil se uraženě.
„Tak mi vysvětli, kde se tu vzalo támhle to?“ ukázal před sebe. Muž stojíc za ním neměl takový výhled, takže ustoupil
stranou. Přímo pod vikýřem ležela lidská lebka. Když se však podíval pořádně, zjistil, že tam leží dvě, ale jedna
se odkutálela kousek stranou a uviděl ji, až když ustoupil od schodů.
Muži zůstali stát jako opaření a byl to Kan, kdo vytáhl od pasu meč a pomalu přešel k novému vybavení svého příbytku.
Nemusel je prohlížet dlouho a byl si jist, že pocházejí z některých obětí záhadného útočníka. Vrypy na nich vypadaly
úplně stejně.
„Když jsem ráno vstával,“ zabručel, „tak jsem si jich vůbec nevšiml.“ Hned si také lehl na lůžku a natočil hlavu
k vikýři. Nemohl lebky vidět, zakrývaly je trámy. A nemohl je vidět, ani když se posadil, vstal a šel ke schodům.
Během jeho pokusu se muži rozsadili po trámech a se zájmem ho sledovali. Kan si jich nevšímal a nakonec se posadil
na trám nejblíže u lebek. Po chvíli se však zvedl, přistoupil k vikýři nad nimi a vyklonil se ven. Vikýř byl nad kolmou
stěnou, ale po obvodu střechy vedla kamenná římsa. Nebyla ani píď široká a kromě holubů a jiných opeřenců,
se na ni nikdo neodvažoval. Přesto si na ní všiml několika hlubokých rýh, jen několik stop od vikýře. Docela čerstvých
rýh a vždy po čtyřech vedle sebe.
„Amashi!“ zavolal k sobě svého nejlepšího zloděje a špeha. Drobný mladík se mu objevil po boku.
„Podívej se na ty vrypy a řekni mi, zda bys po té římse dokázal projít,“ ukázal Kan z vikýře a ustoupil stranou. Amash
se vyklonil a dlouze římsu studoval. Pak přešel k dalšímu vikýři a snažil se najít pokračování vrypů za hranou střechy.
Tam však nebyl ani jediný.
„Potřebuji lano, pak by to šlo,“ řekl nakonec.
„A bez něj?“
„Jedině jako sebevrah.“
„Dík,“ zabručel Kan a znovu se zadíval na vrypy. Snažil se podle vzdálenosti mezi nimi odhadnout šířku
tlapy, ale neměl to s čím srovnat.
„Taky tě napadlo,“ ozval se mu vedle ucha Eras, „že tu ty lebky mohly být už ráno?“
„Jo,“ přikývl Kan. „Ale nechápu to.“
„No, mně to trochu smysl dává, jenže mi z toho leze mráz po zádech.“
„Tak povídej.“
„To něco je velice chytré a už ví, že to hledáš. Zabilo to naše dva chlapy a jejich lebky ti to ještě v noci přineslo.“
-29-

Horší než smrt
„Když jsem spal,“ zabručel Kan. „Ve věži bylo přes třicet chlapů, vždy deset z nich bdí a hlídá věž a okolí. A něco si
sem přijde, vyleze to na střechu za jasné noci, dostane se to až k vikýři a položí to sem lebky, aniž by mě to vzbudilo.
Máš pravdu, jde z toho mráz po zádech.“
„Měl bys změnit sídlo.“
„Blbost.“
„Tady tě to dostane, kdy se tomu bude chtít,“ naléhal Eras.
„Jmenuj mi jedno jediné místo v celém městě, kde mě to nedostane.“
Eras mlčel.
„Tak vidíš. Je jedno, kam půjdu. Dostane se to kamkoli. Krucinál! Odneste ty lebky do chrámu boha války, ať je
kněz pohřbí a odslouží za ty dva mši.“
Amash zvedl opatrně obě lebky a odešel. Kan se posadil na trám a hleděl oknem ven. Chlapi, protože nedostali jiné
instrukce, se postupně odhodlali k odchodu a rozmístili se po věži.
Kan vydržel na trámu do doby, než se slunce na své dráze pohnulo tak, že mu začalo svítit do očí. Přemýšlel. Jak
se to stvoření mohlo dozvědět, že právě on má za úkol ho najít. Vlastně měl, protože šéf to odpískal, jak řekla ta holka.
Ale to nevadí. Teď je to osobní. Bestie mu ukázala, že o něm ví a vyzvala ho na souboj. Donesla mu výzvu, když spal
a nechala ho na živu, ačkoli by ho mohla snadno zabít a sežrat. Šetří si ho, mrcha. Hraje si s ním, jako kočka s myší. Zatrnulo
mu a začal se rozhlížet po bludišti střech, komínů, vikýřů a světlíků okolních domů. Pokud si s ním skutečně
hraje, nejspíš ho sleduje. Jistě si nenechala ujít okamžik, kdy našel lebky, a chtěla vidět, jak se bude tvářit. Jenže pravou
chvíli propásl, nyní uteklo příliš mnoho času. Moment, odkud na něj bylo nejlépe vidět? Odkud se dá nejlépe nahlédnout
do podkroví věže?
Zvedl se, chodil od vikýře k vikýři a rozhlížel se po věži. Zjistil, že je pouze jediný vikýř, kterým je vidět po téměř
celém podkroví. Věž jich totiž měla lichý počet. Nikdo už nevěděl, proč ji tehdy postavili zrovna takhle, ale jeden
z vikýřů byl umístěn v rohu střechy a umožňoval průhled celým podkrovím.
Přistoupil k němu a zadíval se na město. Díval se směrem k vnějšímu opevnění. Přímo k nejvyšší baště. Mezi jeho
věží a baštou nebyl jediný vyšší dům. Z vrcholu bašty by dobrý pozorovatel viděl pohybující se postavy, ale zcela jistě
by neviděl jejich výrazy. Jenže, neříká se o lykantropech, že mají nesmírně dokonalé smysly? Vlkodlačí sluch a čich byl
pověstný, ale jak jsou na tom se zrakem? O psech se říkalo, že zase tak dobře nevidí a spoléhají na svůj čich a sluch.
Bylo jen logické, že vlkodlak bude psům podobný. Dobře, tak co se řídí zrakem a může z toho vzniknout lykantrop?
Zatímco se mu tyto a další myšlenky honily hlavou, povšiml si nějakého pohybu na horní ploše opevnění. Přimhouřil
oči a soustředil se. Podařilo se mu rozpoznat, že jde o nějakou dvojici lidí. Možná mladých lidí. Šli do sebe nějak podivně
zapletení, nebo jeden druhého podpíral. Pak jeden začal utíkat a ten druhý za ním. No ovšem, svitlo mu, milenci
si hledají klidný plácek, a kde jinde by měli za slunného dne větší klid než na vrcholu nejvyšší bašty. Za cimbuřím je
nebude vůbec vidět.
Pobaveně je sledoval, dokud mu nezmizeli z očí přímo na vrcholu bašty a pak se odvrátil od vikýře. Rozhlédl
se po místnosti, pak zvedl oči a přejel pohledem po své sbírce mečů, dýk a dalších chladných zbraní rozvěšených v trámoví.
Zatajil se mu dech. Jeden meč chyběl. Postoupil několik kroků a stále se přitom díval na prázdný závěs. Přesně
na něm ještě včera večer visel vzácný druh meče s úzkou čepelí a bohatým košem, chránícím celou ruku šermíře. Byla
to novinka z jihu, kde ji používala stráž tamějších vládců. Pokud věděl, a v tomto směru měl dokonalý přehled, nacházely
se ve městě jen tři kousky této zbraně, z toho jeden měl vévoda a druhý jeho povedený synovec. Oba si je přivezli
z královského města.
Byl si jist, že tu včera ještě byl, protože čepel meče mu překážela při cestě k lůžku a musel před ní uhýbat hlavou.
Než šel spát, zavadil o meč uchem a rukou pak rozhoupanou zbraň zastavoval. Ale nemohl si vzpomenout, že by mu
stejně překážela i ráno.
„Ponocný!“ křikl ze schodů a ve chvilce se vedle něj objevil chlap, který se mu prve dušoval, že do věže nikdo nevstoupil.
„Kolikrát za noc jsi hlásil?“
„Odtud ani jednou,“ přiznal se ponocný.
„Proč?“
„Byl jsi utahaný a chlapi taky. Chtěl jsem vás nechat vyspat. Sám jsi říkal, že tě to troubení budí, a že toho mám nechat,
když se vrátíš pozdě a unavený. Odtroubil jsem to venku na náměstí, aby se neřeklo.“
„Dobře, můžeš zase jít,“ mávl Kan rukou a sešel po schodech za ním.
„Chlapi,“ promluvil ke všem v místnosti, „kolik znáte lykantropů?“
„Čeho?“ ozval se Amer.
„Vlkodlaků a podobně. Kolik dalších dlaků znáte? Já znám jen vlkodlaka a liškodlaka. Ten druhý se tu občas objeví
a ty první znám z domova v horách. Ale další neznám.“
Chlapi se na sebe rozpačitě podívali a krčili rameny.
„Slyšel jsem o krysodlakovi,“ ozval se konečně Amash.
„Ty jsi už zpátky?“ podivil se Kan, který ho prve přehlédl.
-30-

Zdeněk Jukl
„Jo, je to jen kousek a kněží se ani moc nehádali.“
„Dobře, krysodlak, a co dál?“
„Jeden obchodník z jihu vyprávěl v hospodě o tygrodlacích,“ zapátral v paměti Eras. „Ale nejsem si jistý, jestli to
nemotám.“
„Fajn, a dál?“
Nic dalšího se však nedozvěděl.
„Kdo by mohl vědět, jaké další potvory mohou vzniknout po kousnutí dlakem?“
„Tak nejlepší by byl nějaký čaroděj,“ poradil mu Tasah. „Ale Alrin se s námi nebude bavit až do zítřejšího rána. Elefel
je pro změnu čaroděj na houby, tak co se zajít podívat k Umrlci? Stejně je polovina odpoledne a Azal bude mít hotový
oběd. Třeba tam najdeme nějakého hrdinu se zajímavými zážitky.“
„Jdem,“ rozhodl Kan a jako první vyrazil po schodech. Chlapi se hladově hnali za ním.
Když se přiblížili k Umrlci, zastavil se Kan na chvilku nad mříží stoky a zadíval se dolů. Skrz mříže nic neviděl, takže
pokynul Tamashovi, aby mříž zvedl. Kosti stále ještě ležely na stejném místě, jako když je ráno prohlíželi, a navíc
po nich běhaly krysy.
„Zavřít,“ pokynul Tamashovi a sám se obrátil ke dveřím do hospody. Když se muži rozmístili podél zdi, otevřel dveře
a sprška šípů jim vyřídila Azalovo přání pěkného odpoledne.
„Jak vidím, vše při starém,“ prohlásil Kan na schodech do lokálu a zvědavě si prohlížel přítomné. Nebylo jich
mnoho. Hrdinové si ve městě užívali života a peněz, ale přes den hledali zbrojíře a jiné řemeslníky, kteří by jim opravili
výstroj. Také museli obcházet tržiště, aby si jich všimli bohatí obyvatelé města a najali si je na nějakou práci, případně
aby se dozvěděli novinky z okolí. Odpoledne tedy měli dost jiné práce a k Umrlci se stahovali až se soumrakem.
Přesto vzadu seděla čtveřice postav, a jak si Kan rychle všiml, jedna z nich měla nezvykle dlouhý nos. Dělal, že ji
přehlédl, a posadil se k baru.
„Jako obvykle,“ kývl docela zbytečně na Azala, který již plnil korbele.
„Zase jeden zdrhnul,“ zavrčel Azal. „A zase bez placení. Jestli ho najdu ve stoce jako toho prvního, budu od tebe
chtít jeho útratu.“
„Riziko povolání,“ usmál se Kan, ale pak mu po baru přisunul stříbrňák. Azalovi zahořely oči a rychle po něm hmátl.
Kan mu však přirazil ruku k baru dřív, než ji i s mincí stihl stáhnout k sobě.
„Ale něco za něco. Ten s tím dlouhým nosem, není to náhodou Kyath? Neříkal jsi něco o tom, že je pryč z města?“
„Ne, říkal jsem, že se tu minulý týden stavil a trochu se tu porval. A jo, je to on. Proč?“
„Za to stříbro mi s ním domluvíš schůzku.“
„Blázníš? Kyath má v sobě tři piva, a už když sem přišel, tak byl pěkně načnutej!“
„No a?“
„Stačí slovo a ukousne mi hlavu! Já nechci skončit ve stříbrným dole!“
„Umí číst?“
„Zlý jazyky tvrděj, že jo.“
„Tak mi dej tácek,“ přikázal Kan a pustil mu ruku. Azal sice nechápal, co s tím chce Kan dělat, ale podal mu dřevěný
čtvereček pod pivní korbel. Byla to velká novinka a Umrlec se pokoušel jít s dobou.
Kan těžkou rukou nadrápal na tácek několik slov a poručil Azalovi natočit pivo.
„Tak, dones mu to i s tím táckem, a že to platím já. Dej si záležet, aby si všiml toho písma, jinak ti to stříbro zase
vezmu.“
Azal zavrčel něco nesrozumitelného, ale hbitě uchopil tácek i s pivem a vyrazil napříč lokálem ke stolu, kde seděli
hrdinové. Sklonil se k liškodlakovi, postavil před něj pivo a pak, jako by předtím zapomněl, mu před očima mávl
táckem, znovu pivo zvedl a vsunul tácek pod něj.
Liškodlak zvedl pivo i s táckem, jak se to obvykle dělalo, upil a pak se obrátil ke Kanovi, který seděl trochu
bokem, aby viděl do lokálu. Kyath k němu pokynul pivem na znamení díků a opět se obrátil zpět ke stolu.“
„Tak co?“ vybafl Kan na Azala, sotva hospodský prošel kolem něj zpět za bar.
„Nic, neřekl ani slovo. Ale vidět to musel.“
„Doufej.“
„A co si dáte, kromě piva?“ odváděl Azal řeč od peněz.
„Co máš nejlepšího?“
„Byl by tam gulášek po ďábelsku.“
„Kdo ho dělal?“
„Rarach, kdo jiný. Když po ďábelsku, tak jedině od raracha,“ mrkl na ně Azal. Chlapi svorně zasténali. Gulášek
od raracha znali důvěrně. Ten nepálil jen dvakrát, jako obyčejný gulášek. U Umrlce šla fáma, že raracha vykopli z pekla
právě za tenhle recept, protože po něm muselo být blbě i samotnému vládci pekel.
-31-

Horší než smrt
„Dám si,“ přikývl Kan, který musel mít, podle mínění svých podřízených, žaludek z oceli. Nikdo ho nikdy neviděl
zvracet, ačkoli do sebe často cpal a lil hrozné věci. Byl také jediný, kdo si tolik vychvalovaný gulášek dal. Jeho muži
se spokojili s méně nebezpečnými pokrmy.
Kanovi donesl oběd rarach osobně a spokojeně se šklebil.
„Ať chutná!“ popřál Kanovi skřehotavě a zmizel zpátky v kuchyni. Všichni, včetně Azala, podrobili donesenou delikatesu
přísné kontrole. Povrch guláše vypadal jako hladina lávového jezera. Většinou byl černý, ale v místech, kde
černá krusta praskla, objevila se jasně rudá barva podkladu. Tu a tam v té pekelné záhadě plaval kousek částečně
zuhelnatělého masa.
„Na čem to dělá?“ divil se Tasah. „Ten snad musí běhat do pekla, aby sehnal tak žhavou plotnu.“
„Nebo má smlouvu s drakem,“ navrhoval Eras a s obavou sledoval, jak vzal Kan lžíci a ponořil ji do tekutiny. K úžasu
všech přihlížejících se v guláši nerozpustila.
Kan si vložil první sousto do úst a mohutně ho válel po jazyku. „A víte, že je to docela dobré? Je to trochu slabší, než
várka z minulého týdne.“
„Nechápu,“ zakroutil hlavou Amash a kousek si odsedl pro případ, že by měl guláš jen dlouhé vedení. Kan však neměl
s jídlem žádné potíže.
Vůně guláše se postupně dostala až do rohu k hrdinům, kde ztišila jejich hovor, a všichni se zaujetím sledovali skupinu
u baru.
„Kdo si dal guláš?“ zavolal barbar oděný pouze do kožené bederní roušky s čistě vyholenou hlavou.
„Já,“ odpověděl Kan a pootočil se tak, aby na něj viděli.
Barbar mu pokynul pivem na zdraví. „Kdyby se hrdinství udělovalo za odvahu při jídle, budeš první, koho navrhnu!“
„Dík,“ usmál se Kan a vrátil se k jídlu. Dobře si všiml, že když byli hrdinové zaujati pozorováním jeho maličkosti,
prohodil liškodlak tácky pod pivem a ten se vzkazem ukryl v jedné z kapes. Pak se zvedl od stolu, hodil Azalovi
pár měďáků, další dva přihodil do pokladničky na mše za mrtvé a beze slova odešel.
Kan s muži vydržel u baru téměř hodinu a zabalili to po třech pivech, kterými spláchli oběd. Kan vyšel na ulici jako
první a spokojeně si hladil břicho. Dobré jídlo mu vždy zlepšilo náladu a chlapi na to občas hřešili tím, že když někdo
provedl skutečně velký průšvih, ihned Kanovi donesl nějakou vzácnou delikatesu. Trestu tím sice neušel, ale rozhodně
byl mnohem mírnější.
„Kam teď?“ ozval se Amash za všechny a rozhlížel se ulicí. Viděl dva hrdiny, kteří se zastavili na konci bloku u odbočky
do ulice, kde sídlil Alrin a pátravě je sledovali.
„Nedluží nám něco?“ zeptal se Eras nenápadně. Kan sjel oba hrdiny pátravým pohledem, ale jejich tváře mu nic neříkaly.
Viděl je často na ulicích a v hospodách, ale nikdy s nimi nebyly potíže. Lovil v paměti jejich jména, ale zatím
marně.
„Projdeme okolo, třeba z nich něco vypadne,“ rozhodl a vykročil ke dvojici. Hrdinové zůstali na místě a nedůvěřivě
je sledovali. Když byli nejblíž, udělali Kanovi muži několik kroků stranou a zcela je obklopili.
„Tak copak se děje, že nejdete do hospody, dokud jsme v dohledu?“ zajímal se Kan přátelsky. Byli to Elokesh a Sylsar,
známá dvojka. Nejznámější byli v uličkách lásky, protože když se objevili ve městě, utratili tam většinu peněz.
Jinak se zabývali hledáním starých hrobek, a když jste potřebovali ukrást poklad, se kterým se dal pohřbít váš drahý zesnulý
příbuzný, ale kvůli hněvu bohů jste se báli udělat to sami, byli oni těmi nejlepšími v oboru. Znali všechny
pasti, zaklínadla a kletby, které se používaly k zajištění klidu mrtvých.
„Není nějak brzo?“ dobíral si je Amash, který je znal více než dobře. „Přišli jste do města před třemi dny, neříkejte,
že jste už u holek nechali všechny prachy?“
„Jdeme si spravit náladu,“ přiznal Elokesh. Patřil k těm hrdinům, kteří ve městě nedělali žádné velké rozbroje,
a zrovna se šéfovými lidmi si to nechtěl rozházet.
„Copak, obrala vás nějaká poběhlice?“ usmál se Kan pobaveně. „Jak by se to dvěma tak zkušeným milovníkům
mohlo stát?“ To se už na jejich účet bavila celá tlupa.
„No, poběhlice to asi nebyla, ale obrala nás o všechny prachy z poslední akce,“ přiznal Elokesh, nevšímaje si vzteklého
syčení svého společníka, aby držel klapačku.
„To je v pořádku,“ mrkl na ně Kan. „U mě je to jako v hrobě. A poznali byste ji? Třeba bych vám dal tip, kam se podívat
a získat své peníze zpět.“
Hrdinové na něj nedůvěřivě pohlédli.
„Měla na sobě kroužkovou zbroj,“ řekl pomalu Elokesh.
„A taky měla rozpuštěné dlouhé vlasy,“ pátral v paměti Sylsar. „Taky měla přes tu zbroj nějakou vestu.“
„Takhle vypadají skoro všechny šermířky,“ pokrčil Kan rameny. Ve městě se jich sice mnoho nepohybovalo, protože
jen málokterá žena v tomto oboru, ve kterém se předpokládalo, že se každý večer poperete s mnohočetnou přesilou
v nějaké putyce, uspěla, ale přesto jim neuměl pomoci.
„Ale stejně bychom ji poznali, kdybychom ji znovu potkali,“ řekli téměř shodně vzápětí.
„Jak to?“
-32-

Zdeněk Jukl
„Její chůze, to se nedá napodobit. Jako by se vlnila, i když jen šla. Prošla kolem nás a až o dvě ulice dál jsme si
všimli, že nám chybí váčky s penězi.“
„To vás obešla kruhem?“ zeptal se Kan nechápavě, ale už mu svítalo, kdo za tím nejspíš stojí.
„Ne, prošla mezi námi. Otřela se o nás a byla pryč,“ vysvětloval Elokesh.
„Jak by vám mohla taková žena uniknout?“ bavil se Amash, i když i on začínal mít tušení, o koho jde. Sice tu dívku
sám neviděl, ale mezi hrdiny a hlavně u Umrlce, kde se pohyboval nejčastěji, se o ní mluvilo téměř každou noc.
„Stačil jediný její pohled,“ přiznal Sylsar neochotně. „Už jsem jí chtěl plácnout po zadku, abych přitáhl její pozornost,
ale jen se na mě koukla a ruka mi doslova zmrzla.“
„Jo, tak tu známe,“ zasmál se Kan hlasitě a chlapi s ním.
„A kde ji najdeme?“ zajímal se Sylsar hladově a bylo těžké odhadnout, zda mu jde o peníze nebo o její klín.
„To vám v tomhle městě nepoví nikdo. Za to vám všichni řeknou, abyste se jí drželi z cesty, protože s oblibou láme
ruce a vraždí,“ oznámil jim Kan s lítostí. „Ty prachy bych, být vámi, oželel.“
„Tak teda dík,“ zavrčel Elokesh, odstrčil nejbližšího chlapa a se Sylsarem v závěsu zamířili k Umrlci, aby prolili poslední
peníze hrdlem, než ráno vyrazí na další cestu.
„Ta holka je fakt číslo,“ prohlásil Kan s úctou. „Tu tak dostat do tlupy.“
„To teda jo,“ souhlasil Amash. „Je to asi jediná holka, o které se dá říct, že by postavila vnější město do latě.“
„Jdeme do věže, třeba už je tam ten blešoun Kyath.“
„Srst mám sice šedivou, ale blechy si vyprošuju,“ ozvalo se ze stínu kousek od nich a na světlo vyšel Kyath zahalený
do pláště, ze kterého mu vykukoval jen kousek čenichu a dole pod pláštěm bílá špička ocasu.
„Sakra,“ odplivl si Kan. „To sem se lek! Neměli jsme se sejít u věže?“
„Prý na to pomáhá zpověď u kněze,“ poradil mu Kyath a zmínku o věži ignoroval. „Ale ve tvém případě by sis musel
zamluvit chrám tak na týden.“
„Od tebe to sedí,“ odvětil Kan bez zlosti. „Dostal jsi vzkaz, takže víš, co potřebuji vědět.“
„Vím, ale nechápu, proč tě to zajímá? Snad se nechceš stát hrdinou?“ Kyath zatím došel až k němu a stál tak na krok
od něj. Byl asi o půl hlavy vyšší než Kan a štíhlejší, ale přestože už nebyl nejmladší a údajně ho bolely klouby, pohyboval
se lehce a s jistou elegancí. Jako vždy byl tak zahalený do pláště, že nebylo ani vidět, jestli hýbe tlamou nebo ne.
„To přenechám vám. Od tebe jen potřebuji vědět, kolik lykantropů vlastně na světě je a čím je který výjimečný.“
„Já se znovu ptám, proč to chceš vědět.“
„Po nocích mi něco žere lidi,“ ztišil Kan hlas do pouhého šepotu a chlapi se kolem nich stáhli do pevnějšího kruhu
a dávali pozor, aby se k nim nikdo nepřiblížil. To ovšem byla docela planá obava, protože Umrlec měl vstup z jinak
bezvýznamné uličky a kromě hrdinů a Azalových dodavatelů, do ní raději nikdo moc nevstupoval.
„Donesl jsem kosti jednomu čarodějovi a ten zjišťuje, kdo je má na svědomí. Není si zatím jist, ale podle prvního odhadu
v tom jede někdo z vás.“
„Ve městě žijí jen vlkodlaci a já,“ pokrčil Kyath klidně rameny.
„Vlkodlaci? Kolik? Věděl jsem o dvou, ale jednoho zabili a druhý utekl.“
Kyath pod pláštěm pobaveně zafuněl. „Ten mrtvý je už zase v plné síle a ten druhý se vrátil ještě před západem slunce.
Ale kromě nich je tu víc vlkodlaků, než si vůbec dokážeš představit.“
„Kolik?“
„Sám nevím,“ pokrčil Kyath rameny. „Viděl jsem jich asi deset, tak porůznu po městě.“
„Copak se dá přehlédnout vlkodlak? Tebe poznáme na délku ulice!“ Kan si nedovedl představit, jak by
se mohutné, vysoké a hlavně chlupaté postavy dokázaly pohybovat městem zcela nepozorovaně.
„Jsou vlkodlaci, kteří na sebe dokáží vzít lidskou podobu, a ty nepoznáš vůbec nic, i kdyby před tebou byli úplně
nazí. Znal jsem dokonce jednu vlkodlačici, která by se s tebou vyspala i za úplňku a nic bys nepoznal.“
„Do hajzlu,“ ulevil si Kan.
„Ale takových je velice málo. Tak jeden z tisíce. Ostatní vypadají podobně jako já, nebo i hůř.“
„O důvod víc, nechodit k vnějšímu opevnění,“ zabručel polohlasem Tasah.
„Proč?“ obrátil k němu Kyath.
„Protože ty mrtvé jsme našli v baštách. Kromě jednoho, ten byl ve stoce. A další našli pod vnitřním městem, taky
ve stoce.“
„To je zajímavé,“ pronesl liškodlak pobaveně. „My se totiž vnějšímu opevnění také vyhýbáme.“
„My?“ zarazil se Kan.
„Jo, samozřejmě jsem ve spojení s několika místními vlkodlaky. Jeden potřebuje znát zprávy ze svého světa. Prý je
tam něco pronásledovalo a měli co dělat, aby si zachránili kožich.“
„A přišli na to, co to bylo?“
„Ne,“ zavrtěl Kyath hlavou. „Ale tady se to moc neví. Stalo se to na druhé straně města. Tamější vlkodlaci s místními
nemluví. Patří k jiným smečkám. Občas musím dělat něco jako prostředníka, ovšem o tomhle jsem tu ještě s nikým
nemluvil.“
„Co dokáže obrátit vlkodlaka na útěk?“ zajímal se Kan, ale Kyath jen zavrtěl hlavou.
-33-

Horší než smrt
„To ti nemůžu říct. Nejsi jedním z nás.“
„Tak mi aspoň konečně řekni, kolik dlaků na světě je.“
„Tak já, pak vlkodlaci, krysodlaci, tygrodlaci, jednou jsem viděl dokonce mědvědodlaka a to je tak asi všechno.“
„Skutečně? Nic dalšího není?“ zkoušel ho Kan.
„No,“ přiznal Kyath po chvilce uvažování, „jako malému mi praděd vyprávěl, že jeho praděd slyšel o drakodlakovi.
Ale na toho můžeš klidně zapomenout. Nikdo ho nikdy neviděl a navíc, podle legend žil v horách.“
„Byl nebezpečný?“
„Prý hodně,“ přikývl Kyath. „Víš, jak se říká, že králem zvířat je lev, co ho má vévoda ve zvěřinci?“
„Jo.“
„Tak drakodlak měl být něco jako král dlaků. Silný, rychlý, krutý, jeho maso bylo jedovaté, stejně jako jeho krev.
Kousnutím by z tebe dlaka neudělal, ale měl jedové tesáky jako hadi a do tří úderů srdce by bylo po tobě. Kdybys chtěl
vědět, kdo je v nebezpečnosti hned pod ním, tak prý tygrodlak a pak medvědodlak. Až pak jsou vlkodlaci se mnou,“
Kyath pochybovačně zafuněl, „a nejméně nebezpečný je krysodlak. To ti řekne každý čaroděj nebo hrdina. Až na toho
drakodlaka, toho pusť klidně z hlavy.“
„A víš o nějakém tygrodlakovi tady v okolí? Ten by asi dokázal vyhnat vlkodlaky z opevnění, jak jsi říkal, nebo ne?“
„Ten by to dokázal,“ přikývl Kyath. „Kdybych ucítil jeho pach, dám si sakra velký pozor, kam lezu. Ale nevím
o žádném tady.“
„A věděl bys?“
„Docela určitě. Tygrodlak se špatně skrývá. Má jisté zlozvyky, podle kterých ho znalý snadno pozná.“
„Jako například?“
„Chceš o nás napsat knihu?“ zeptal se Kyath pobaveně. „Kdybych ti měl povědět všechno, budeme tu stát ještě příští
týden.“
„Ne, ale nechci, aby si něco z mých chlapů dělalo večeře. Jak poznám tygrodlaka?“
„Ty? Těžko.“
„Proč?“
„Nemáš náš čich. Tygrodlak je cítit.“
„Jak?“
„Jako kocour, když hledá kočku. Ale lidský nos ho necítí. Jen kočky a ostatní dlaci.“
„A jako člověk se nějak neodlišuje?“
„No, bude silný a mrštný. Asi se bude vyžívat ve voňavkách, aby k sobě přitáhl pozornost ženských. Možná bude
často navštěvovat místní poběhlice.“
„A to je všechno? Takových chlapů tu budou mraky. Hlavně ve vnitřním městě.“
„Říká se, že si potrpí na pohodlí. Možná bude dělat společníka ženským s velkým majetkem.“
„To není nic moc popis,“ zabručel Kan.
„Říkal jsem, že ho nepoznáš snadno.“
„A ty bys mi ho nepomohl najít?“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože dlak proti dlakovi s lidmi nepůjde. Nezapomínej, že jste pro nás v první řadě kořist. Tady ve městě najdeš
dlaky, kteří se umí dokonale ovládat, takže si jich ani nevšimneš. Ale s lidmi se nespřáhnou.“
„Stejně dík,“ povzdechl si Kan a podal mu slíbené dva zlaťáky. „Užij si je.“
„Spolehni se,“ odpověděl Kyath, kývl jim na rozloučenou a zamířil pryč uličkou.
„Jedno nechápu,“ ozval se Amash a hleděl přitom za rychle se vzdalujícím liškodlakem.
„Co zas?“ obrátil se k němu Kan.
„Azal tvrdil, že byl Kyath při příchodu do hospody už napitej, tam si dal další čtyři piva a teď chodí a mluví, jako
kdyby pil od rána jen vodu.“
Kan se zadíval za vzdalující se postavou, která práce zahnula za roh.
„Za ním!“ zavelel a nasadil rychlý krok. Do běhu se raději nedával, protože hluk tolika běžících mužů by se ulicemi
nesl příliš daleko.
Zahnuli za roh a prošli další uličku, na jejímž konci se dostali k vnějšímu opevnění. Ulice byla liduprázdná a u hradební
zdi ležely hromady a hromádky nepořádku, jako kolem celého jejich obvodu.
„Támhle!“ ukázal Tasah vlevo podél opevnění. Za jednou z hromad viděli liškodlakův ocas. Tentokrát se rozeběhli,
ale rychle si uvědomili, že liškodlak před nimi neprchá. Protože oprávněně očekávali problémy, zpomalili a došli
na jeho úroveň.
Za hromadou se ve vnější hradbě otevírala díra, umožňující vstup do jedné z chodeb. Před dírou ležel liškodlakův
ocas, v díře plášť a jeho hlava. Zbytek těla chyběl.
„A kruci,“ uklouzlo Erasovi.
„Klid, to nebyl Kyath,“ pronesl Amash s převahou a uchopil ocas do ruky.
-34-

Zdeněk Jukl
„Cože?“ nechápal Kan, ale když mu Amash strčil ocas před obličej, pochopil.
„To je z nějaké vycpaniny! A ta hlava?“ Udělal dva rychlé kroky a zvedl liščí hlavu. Hleděly na něj korálkové oči.
„Jako pitomci! Naletěli jsme jako malí kluci! Krucifix, řekli jsme té bestii úplně všechno!“ Kan zuřil. Hodil liščí
hlavu po Amashovi, který ji hbitě zachytil a pak ze země zvedl ještě plášť. Byl k nerozeznání od Kyathova. Ostatní raději
mlčeli a rozpačitě se rozhlíželi po okolí. Všichni do jednoho se však drželi dál od otvoru ve zdi. Kromě Kana. Ten
vzteky nakopl jeden z kamenů a kámen s rachocením zmizel v opevnění. Kan zaslechl podezřelý zvuk a přímo skočil
za ním.
Než se muži stihli vzpamatovat, byl uvnitř. Stál jen kousek za otvorem a rozhlížel se na obě strany. Světlo nedosáhlo
daleko, ale i tak viděl na několik kroků. V prachu se rýsovala čerstvá stopa. Otisk čtyř prstů s dlouhými drápy, celkově
širší než jeho vlastní bota. Mířila zpět k Torkrestu a Šedé baště.
Při pohledu na stopu se Kan ze svého vzteku vzpamatoval. Uvědomil se, že je úplně sám v tmavé chodbě a to, co
hodlal pronásledovat, má drápy delší, než jsou jeho prsty na rukou. Zároveň uslyšel kroky svých mužů, kteří již chvátali
za ním. Jedním šoupnutím boty zničil otisk a obrátil se zpět k otvoru.
„Kam se hrnete?“ vybafl na první dvojici mužů, kteří vstoupili za ním do chodby.
„Jdem ti na pomoc,“ odpověděl Eras.
„Tak si dejte čelem vzad,“ zavrčel Kan a počkal, až se otvor uvolní. V poslední chvíli, kdy v chodbě opět osaměl
a chlapi na něj čekali venku a mlčeli, zaslechl zafunění. Nedokázal odhadnout, zda se k němu neslo chodbou od nejbližší
bašty nebo mu ta bestie stojí těsně za zády, ale byl si jist, že je to stejné funění, které vydával falešný Kyath, a které
považovali za smích.
Vyšel ven na slunce a koukal jako čert. Mlčky zamířil zpět stejnou cestou, jakou sem přišli, aniž by se třeba jedinkrát
ohlédl. V duchu si přiznával, že se skutečně bojí toho, co by mohl v otvoru zahlédnout.
K věži dorazili téměř beze slova. Když vstoupili dovnitř, narazili na Athara, který každý den hlídkoval u nejbližší
brány ve vnějším opevnění.
„Co je?“ zavrčel na něj Kan.
„Viděl jsem Kyathe.“
Kan i ostatní se zarazili uprostřed toho, co právě dělali.
„Kde?“
„Jel na tom svém koni jako by ho honila smrt. A hodil po mě tohle, proto jsem tady.“ Podal Kanovi tácek od Umrlce.
Z jedné strany na něm byl Kanův vzkaz. Když tácek obrátil, našel Kyathovu zprávu:
Dejchá ti na záda!
Jo, taky bych řekl, pomyslel si a podíval se na hlídku od brány. „Kdy jsi ho viděl?“
„Může to být asi hodina.“
To musel od Umrlce dost chvátat, prolétlo Kanovi hlavou. Aby stihl doběhnout do stájí, sbalit si svých pět švestek
a dojet k bráně zhruba ve stejnou dobu, kdy my vycházeli z hospody, musel utíkat jako zajíc. Ať už cestou k věži narazil
na cokoli, vyděsilo ho to k smrti. Ale proč ho to nezabilo? Proč ho to jen vyhnalo z města?
„Můžu jít?“
„Jo, běž. Nic jiného se u brány nestalo? Třeba během posledního měsíce?“
„Tam je klid. Hlídá to tam stráž, takže si každý nechá zajít chuť, aby provokoval. To si šetří na později.“
„Tak můžeš jít,“ propustil ho a strčil tácek do tašvice * na opasku.
„Jdu nahoru, tak si dejte padla,“ řekl svým mužům a zamířil po schodech vzhůru. Muži na sebe chvíli koukali, jako
by zvažovali, zda nemají následovat liškodlakův příklad, ale nakonec se rozmístili po věži a krátili si čas, jak uměli.
Kan se v podkroví usadil na trámu a hleděl na město. Už mu ani neběhal mráz po zádech, když si probíral všechny
události. Jen si stále opakoval stejnou otázku: Proč zrovna mě? Proč se to zaměřilo na mě? Ve městě a blízkém okolí
žije skoro milion lidí, chápu, že je to ideální místo k lovu, ale proč si se mnou tak hraje? Nebo nejsem jediný?
Chvíli nad tím zauvažoval.
Ne, nic se nedokáže pohybovat tak rychle. Zabilo to hrdinu ve stoce, pak ty dva v baště, pak se to dostalo ke mně
do věže, přineslo okousané lebky a odneslo meč. Oběhnout šéfovu čtvrť, sežrat tři lidi, to chce čas a noci jsou nyní krátké.
Krucinál, proč vlastně meč? Je tady tolik jiných krámů, tak proč meč? Amash přece stále říká, jak špatně se s mečem
dostává nenápadně do domů a raději si na vloupačky bere dýky.
A jak se to vlastně dozvědělo, že chci mluvit s Kyathem?
Tohle ho zarazilo. Ano, to byla správná otázka. Jak se ta bestie dozvěděla, že má zastrašit zrovna jeho a převléknout
se za něj? Než vstoupili do hospody, tak ani nevěděli, že je Kyath ve městě. On sám včera Azala špatně pochopil a myslel
si, že je někde pryč. Nebo to v hospodě nebyl Kyath? Blbost, musel být. Jak jinak by měl u brány ten tácek. Nemohl
být na dvou místech současně. Takže jak se ta mrcha dozvěděla, že ho musí vyhnat?
* Kožená kabela upevněná na opasku, sloužící k uložení hotovosti a drobností.
-35-

Horší než smrt
Probíral si zas a znova vše, co se v hospodě stalo, co kdo říkal a dělal. Ať si to přebíral, jak chtěl, bestie by musela
být u baru, aby slyšela, co si říkají s Azalem. Moment! Stoka!
Kan se narovnal a ztuhl, jako by mu někdo přiložil špičku meče na ledviny.
Ale jinak to nedávalo smysl! Bestie se pohybuje stokami, těmi se dostane, kam se jí zachce a někdy možná rychleji
než po ulicích, alespoň se to o stokách říká. A sklep je se stokou spojený.
Zarazil se. Jenže ze stoky se do sklepa nedostane. To si sám ověřil.
Zklamaně se znovu opřel. Po delší chvíli, kdy dal svým myšlenkám volno a kochal se pohledem na město, aby si
udělal v hlavě čisto, se mu vybavila Azalova první věta po jejich příchodu: „Zase jeden zdrhnul!“
Vyskočil z trámu a seběhl o patro níž.
„Tasahu! Erasi! Ameshi!“ křikl a počkal, až k němu vyběhnou po schodech.
„Co se děje?“
„Když jsme došli k Umrlci, Azal si stěžoval, že mu zase někdo utekl, když nás viděl přicházet. Kdo to byl?“
„Já žádné jméno neslyšel,“ pokrčil rameny Amesh.
„Určitě žádné neříkal,“ přikývl Eras a Tasah jen přitakal.
„Jdeme! A pohyb!“
„Co se děje?“ nechápal jeho doprovod, když svižným krokem opouštěli věž a mířili zpět k Umrlci.
„Potom,“ odsekl Kan a podíval se na oblohu. Slunci již k obzoru mnoho nezbývalo.
Než došli k hospodě, bylo již v uličce šero a nad vchodem hořely louče. Kan rozrazil dveře a vstoupil dřív, než se poslední
šíp zabodl do protější stěny. Jeho první pohled letěl ke dveřím do sklepa, ale ty se tvářily jako pevně zavřené.
„Zase ti někdo pláchnul?“ obořil se na Azala, který jejich příchod sledoval s nechápavou zvědavostí.
„Ne, teď ne, ale odpoledne jo.“
„A vrátil se?“
„Ne, nejni po něm ani stopy. Díval jsem se. A byl to blbec, nechal dveře do stoky pootevřený.“
„Cože?!“ vybafl na něj Kan a naklonil se přes bar.
„No, jak říkám. Závora byla dole, ale dveře byly otevřený. Asi s nima moc praštil. Někdy se stane, že po hodně silným
zabouchnutí odskočí dřív, než zapadne závora.“
„Jak silném? Ty dveře jsou přece těžké!“
„To jsou,“ přikyvoval Azal. „Jsou celý ze železa. Přece si nebudu sklep s veškerým jídlem chránit jen dřevem, když
jsou stoky plný krys. Prokousaly by se mi tam během jediný noci.“
„Čert vem krysy! Jak silně musíš s těmi dveřmi bouchnout, aby nezaklaply?“
„Já sám to nedokážu,“ přiznal se Azal. „To se stává, když tam utíká nějakej barbar, co má víc svalů než tažnej kůň.“
„Byl tady? Byl to on, kdo odpoledne utíkal?“
„Vůbec ne,“ zasmál se pobaveně Azal. „To byl takovej mladíček, ani vousy ještě neměl. Měl pod nosem jen takovej
knírek, jako ti frajírci, co sem jezděj v doprovodech šlechty z jihu. Ti co nenosej ani pořádný meče a mají sebou takový
úzký tyčky.“
„Kord? Rapír?“ naléhal na něj Kan.
„Jo, jo, tak se to mu říká,“ přitakal Azal. „Ale on to neměl, měl normální krátkej meč. Sem by se to stejně nehodilo.
Vyhodil bych každýho, kdo by mi sem s tím chtěl vlízt. Umrlec má svoji úroveň…“
„Dobře, dobře,“ mávl Kan rukou. „Jak vypadal?“
„Ten meč? Normální, tuctovej.“
„Blboune,“ zavrčel Kan a chytil ho za zástěru. „Ten kluk! Jak vypadal ten kluk! Chci přesný popis a jméno!“
„Jako mladej kluk! V kroužkovym brnění, ale levnym, možná ho i někde našel a sám si ho pospravoval, bylo samá
záplata, ale nesnýtovaným drátem. Takhle by to žádnej kovář s kouskem řemeslnický cti neudělal.“
„Dál!“
„No, pod tím brněním měl nějakou silnou vestu. Taky vypadala, jako že si ji dělal sám. Na nohou nohavice a přes ně
obyčejný chrániče. Neseděly mu, možná na stehnech, ale ne na lejtkách.“
„Proč na stehnech?“
„No, měl je tak jako nezvykle silný. Ale bylo to vidět, jen když seděl, protože jinak je kryla kroužková košile.“
„Silný? Jako od koní? Mohl často jezdit na koni?“
„Ne, ten určitě na koni dlouho neseděl. To já poznám. Koňskej smrad z takovejch lidí táhne kolik dnů a tenhle kluk
určitě nevypadal, že si na koně bere jiný oblečení.“
„Takže byl hubený, ale měl silná stehna. Bez plnovousu, pouze knír jako šermíři z jihu. Starou, spravovanou kroužkovou
zbroj a doma dělanou prošívanici. Jak byl vysoký, jaké měl vlasy, barva očí, nějaké jizvy?“
„No, byl spíš menší, vlasy jsem pořádně neviděl, protože měl na hlavě kapuci a očí jsem si nevšímal. Jizvu jsem neviděl
žádnou. Jen to, že měl na šermíře poměrně úzký ruce.“
„Jak úzký?“
„No, tak půlku tvý ruky. A taky kratší prsty.“
Kan se podíval na své ruce. Neměl žádné tlapy, většina chlapů v tlupě měla dlaně širší. Palcem si načrtl polovinu.
-36-

Zdeněk Jukl
„Polovinu?“ podíval se na Azala a zvedl dlaň s palcem přitisknutým do dlaně.
„Neber mě hned za slovo. Ruce jsem mu neměřil! Prostě měl na chlapa malou ruku.“
„Byl to mladíček, sám jsi to řekl. Ti mají drobné ruce.“
„Asi jo,“ neodporoval Azal. „Už mě pustíš? Utíkaj mi kšefty.“
„Nic víc jsi neviděl? Jméno neznáš? S nikým nemluvil?“
„Ne, ten byl jako myš. I pivo si objednal gestem. Pil, seděl hned u dveří do sklepa a s nikým nemluvil. Hrdinové, co
tu byli, ho jen sjeli pohledem a nevšímali si ho.“
„Tak plav,“ pustil Kan zástěru a kývl na ostatní, že jdou ven.
„Ty, Kane,“ začal Eras na ulici pár kroků od dveří.
„No?“
„S těmi jeho dveřmi by takhle dokázal praštit skutečně jen barbar. Takové vyžle, jak ho popsal, by mělo co dělat, aby
je vůbec otevřelo. Nejspíš se je ani nepokoušel zavřít a jen je přivřel.“
„Kdybych byl vyjukaný zelenáč a byl ve městě poprvé, jak bych věděl, před kým mám zdrhat a kudy?“ podíval
se na něj Kan významně.
„No jo, na tom něco je,“ zabručel Amash. „Od hrdinů šéf nic nevybírá. Leda by si od něj půjčili prachy a nechtěli
splácet.“
„Ale to bychom o něm věděli, ne? Ty máš o hrdinech dokonalý přehled, hlavně o těch, kteří nám jsou dlužni.“
Během řeči šli pomalu ulicí směrem k Dobytčímu trhu. Rozkládal se na hlavní ulici od brány, kterou hlídal Athar
a tam se pohybovali hrdinové nejčastěji.
„A víš o někom s takovým popisem?“
„Ani slovo,“ zavrtěl Amash hlavou. „Ostatně, tohle nebyl žádný hrdina, to je snad jasný. Nejspíš nějaký kluk, který
se našel v legendách o hrdinech a zdrhnul z domova. Podle mého nedožije prvního sněhu.“
„Podle mého,“ zabručel Kan, „nikdy nebyl.“
Amash na něj pohlédl a pak se rozhlédl po ostatních. Ti krčili rameny.
„Převlek,“ dodal Kan o chvilku později. „Ale proč by se někdo převlékal na pivo u Umrlce.“
„No, dejme tomu,“ přikývl pochybovačně Amash. „Ale i tak, bylo to vyžle. O nikom s takovou postavou nevím.“
„To neznamená, že on neví o nás a nemá nějaký důvod se nás obávat.“
Na Dobytčím trhu nenašli nikoho známého. Několik hrdinů se tam sice pohybovalo, ale ani jeden z nich se jim nevyhýbal.
Kan se svými muži zabrali strategickou pozici na věži u vstupu na náměstí, kde se trh odehrával. Její nejvyšší
patro používali šéfovi lidé jako pozorovatelnu a měli celé tržiště i přilehlé ulice jako na dlani.
„Poslouchej,“ přistoupil Kan ke Casselovi, který zde měl dnes službu, „nestalo se tu dnes něco nezvyklého?“
„Klid po pěšině,“ zavrtěl Cassel hlavou a mávl rukou. „Tohle je služba na houby. Jeden má co dělat, aby neusnul.“
„Hmm, a neobjevil se tu někdo nový?“
„Jako nový hrdina nebo nějaký bohatý kupec?“
„Třeba. Nebo šlechtic s doprovodem.“
„No, hrdinové se tu motají celý den, ale samé známé tváře. Snad by tě mohlo zajímat, že jsem tu zahlédl Kyathe
a měl podezřele na spěch. Prý utíkal z města, jako by mu za patama hořelo.“
„Taky jsem to slyšel, od koho to víš?“
„Stavil se tu Athar, když šel k tobě.“
„Dobrý, dál?“
„Přijel nějaký obchodník s otroky. Přivezl dvanáct otrokyň a prý je bude nabízet zítra kolem poledne. Nevypadaly
špatně, a pokud je nechá, aby se trochu vykoupaly a upravily, mohl by na tom trhnout malé jmění.“
„Odkud přijel?“
„Z Thamahsu. Když se to rozkřiklo, byl z toho celkem poprask. Od tamtud pocházejí nejkrásnější holky.“
„Měl sebou nějaký doprovod?“
„Jo, jako obvykle své dva syny a ty dva mordýře, co pro něho pracují už třetím rokem. Jinak nikoho.“
„A jinak nic?“
„Co bys ještě chtěl? Nejsou svátky.“
„U Umrlce se objevil nový chlápek, spíš mladíček. Měl na sobě polorozpadlou zbroj a pod nosem knírek jako šermíři
z jihu.“
„Tak toho bych si nevšiml.“
„Proč ne?“
„Protože hledám ty, ze kterých koukají prachy a potíže. Podle popisu z něj nekouká nic a smrdí měďákem. Kdo by si
ho všímal.“
„Jo, to je ono,“ usmál se Kan. „Kdo by si ho všímal.“
-37-

Horší než smrt
Chvilku hleděl na lidské hemžení pod sebou a pak odešel. Cassel se znovu usadil u okna a myslel si něco
o tom, že Kanovi ta práce pro šéfa už leze na mozek.
Další jejich kroky vedly do věže na náměstí Dvou sluncí. Jako každý večer měl Kan dostat hlášení z celého šéfova
území a byl zvědav, zda během dne někdo nezmizel.
Po příchodu na náměstí se k nim připojil Amer.
„Něco nového?“ zeptal se ho hned Kan.
„Nic moc, jen chybí dva chlapi,“ mávl Amer rukou.
„Kteří a kde zmizeli?“
„Tahlor a Theren, viděli je u Šedé bašty.“
„Krucinál! Pohyb u vnějšího opevnění jsme zakázali!“
„Jo, ale v noci a ne v půli odpoledne.“
„Co tam dělali?“
„Mluvil jsem s nima chvíli předtím, než tam šli. Dostali hlášku, že by se tam měl schovávat Jarten a chtěli ho
dostat.“
„On se měl ukrývat v Šedé baště?“ zeptal se zaskočený Kan.
„Ne, v jednom z domů u Šedé bašty. Má nad dveřmi znak raka.“
„A jak víš, že zmizeli? Co když ho ještě hledají?“
„Byl jsem se tam podívat, ten dům je úplně prázdný. Nikdo tam nebydlí. A oni se od té doby neozvali.“
„Počkáme do rána,“ rozhodl Kan, ale v duchu se s nimi rozloučil. „Máš pro mě ještě něco?“
„Už ne. Jen že se Drehel u vnitřního opevnění poptával, jestli jsi mu něco neposlal.“
„Neposlal. Ale kdyby mě Drehel sháněl, tak mi to hned dejte vědět!“
„Jasný,“ kývl Amer a odpoutal se od nich.
„A dostalo to další dva,“ zabručel Eras tiše.
„Vypadá to tak,“ přikývl Kan.
„Ale proč to žere jen naše lidi? Kolem opevnění se pohybuje tolik dalších, tak proč to jde jen po nás?“ divil se Eras
a ostatní zamyšleně přikyvovali.
„Ve vnitřním městě se to přece děje také,“ upozornil je Tasah.
„To je sice pravda, ale tady jsme skutečně našli kosti jen našich chlapů,“ argumentoval Eras. Kan si po této větě
vzpomněl na tu dvojici na opevnění.
„Ověříme si to,“ řekl a nabral směr k nejvyšší baště. Cestou jim vypověděl o těch dvou.
„Ty myslíš, že je to taky dostalo?“
„Od Torkrestu to tam není daleko, rychlou chůzí je to chvilka a chodbami v opevnění se zvuky nesou daleko. Mohlo
je to uslyšet. Pokud to skutečně nejde jen po našich lidech, nemělo by to mít důvod ignorovat je.“
Chlapi uznali, že jako návrh to není špatné, ale nikomu se na hradby nechtělo. Na opevnění se nedalo dostat z vnějšku,
ale vždy jen vnitřkem některé z bašt. Kan je však přinutil, aby ho následovali.
Pod nejvyšší baštou se zastavili a zamyšleně ji pozorovali. Černé kameny tvořící její hmotu se tvářily odmítavě
a dávaly jim jasně najevo, že pokud něco viděly, Kan se to od nich nedozví.
„Začíná se smrákat,“ zabručel potichu Eras a nervózně se rozhlížel ulicí. Viděli několik lidí, ale každý se staral o své
a Kanovy skupinky si nikdo moc nevšímal.
„To máš jedno,“ snažil se ho uklidnit Amash. „Uvnitř je tma i v poledne.“
„Dík,“ zašklebil se na něj Eras kysele.
„Kolik máme loučí?“ zeptal se Kan.
„Jen jednu,“ přiznal se Eras.
„Jak to?“
„Vypadli jsme moc narychlo, nestihl jsem doběhnout do věže.“
„Takže půjdeme jen dva.“
„Cože?“ vyjevili se všichni.
„Já a jeden z vás,“ stál si Kan za svým. „Buď se dohodněte, nebo tahejte sirky. A teď mi dejte louč.“
Než Kan zapálil louči, tahali muži sirky a Amash prohrál. Bez reptání, ovšem pobledlý, vstoupil za Kanem do bašty
a ostatní se s nimi v duchu loučili.
„Nevsadíme se, jestli se vrátí?“ zasyčel Tamash.
Kan s Amashem pomalu stoupali po schodech vzhůru a jednotlivá patra míjeli bez většího zájmu, jen do každého nahlédli.
Protože měli oba boty s měkkou podrážkou, byl jejich pohyb dost tichý, kromě občasného cinknutí výstroje nebo
oblečení. Ale světlo louče z nich stejně dělalo snadný cíl a oba si to plně uvědomovali. Proto, ve snaze zastrašit útok
dlaka, vytáhli před vchodem stříbrné náhrdelníky na vrch oblečení, aby je bylo vidět.
-38-

Zdeněk Jukl
Cestou vzhůru se nestalo nic podezřelého. Jen Kan měl pocit, že opět zaslechl to podivné zafunění. Jenže za zády mu
co nejtišeji dýchal Amash a tak si nebyl jist, nakolik se mu to jen zdálo.
Na horní plošinu bašty se vstupovalo otvorem v podlaze. Nekryla ho žádná stříška, ale kdysi dávno se dal uzavřít
těžkými dveřmi. Po těch zbyla jen oka zasazená do kamenných kvádrů plošiny.
Jako první se nahoru dostal Kan. Co nejopatrněji vystrčil hlavu nad plošinu a rychle se rozhlédl. Byla úplně prázdná.
„Nic tu není,“ pronesl k Amashovi za sebou a mnohem klidnější vystoupil na plošinu. Došel k cimbuří a dal znamení
svým mužům dole.
„No to mě podržte,“ pronesl Tamash a ukázal prstem vzhůru, aby upozornil ostatní. „Jsou nahoře!“ Ostatní se rychle
podívali vzhůru a s nevěřícím úžasem pozorovali svého velitele, jak se prochází po cimbuří. Pak jim zmizel z dohledu.
Kan se totiž na své procházce po cimbuří dostal na místo, kde si na kamenech všiml tmavší skvrny. Byla nepravidelná,
ale měla přibližně několik stop v průměru.
„Takže si můžeme být jistí, že to nejde jen po nás,“ prohlásil Amash s úlevou.
„No, schválně co by na to říkali ti dva,“ opáčil Kan.
„Ale kde jsou kosti?“ zajímal se Amash a začal se rozhlížet po plošině a nahlížet přes cimbuří pod baštu.
„Hádám, že někde pod námi.“
„Vypadá to tak,“ přikývl Amash. „Podíváme se po nich?“
„Chce se ti?“
„Moc ne, ale když už tu jsme, tak stejně musíme projít celou baštu až dolů. O kolik víc budeme riskovat, když nahlédneme
do těch místností?“
„To je fakt,“ přikývl Kan. Pokud v těch místnostech něco bylo, tak to buď odešlo, když prošli kolem, nebo to na ně
čeká, až se budou vracet. Takže, jestli je to chce zabít, počká si to na ně na místě, které si oni nevyberou.
Sestoupili o patro níž a nahlédli do obou místností. Kromě nepořádku v nich nebylo zhola nic.
Za to o patro níž našli to, co hledali. V jedné z místností byla ve středu hromada nějakých prken, o kterých jistě
dávno nikdo nevěděl, a za ní vyčnívalo několik kostí. Pomalu hromadu obešli a překvapeně zírali na dvě čistě obrané
kostry, výjimečně i s lebkami, ležící vedle sebe jakoby ti dva jen spali. Dokonce jim ten, kdo je sem donesl, položil ruce
přes sebe, aby na onen svět vstoupili ruku v ruce. A v hrudnících obou dvou ležela jejich srdce.
„Doprčic,“ ulevil si Kan.
„Já bych odtud zmizel,“ naléhal Amash.
„Ale rychle!“
Oba proběhli na chodbu a po schodech běželi tak rychle, jak jen jim to světlo louče dovolovalo. Ven vyběhli řádně
zadýchaní.
Ani jeden z nich si nevšiml stínu, který se jim držel v patách celou cestu až dolů a z bezpečí temnoty bašty je sledoval
i nyní, když stáli na ulici.
„Kde leží?“ zeptal se Eras, když je uviděl vybíhat z bašty.
„Druhé patro shora,“ pronesl zadýchaně Kan a popsal jim, jak těla milenců našli.
„Ta bestie se v tom skutečně vyžívá,“ zavrčel rozhořčeně Eras.
„Chlapi,“ promluvil Kan naléhavě, „ta holka sice přijde až kolem půlnoci, alespoň podle Azala se před půlnocí neobjevuje,
ale já potřebuju něco silnějšího hned teď. Navrhuju zapadnout k Umrlci a do rána na tenhle svět zapomenout.“
Návrh byl jednohlasně přijat.
S postupujícím soumrakem se Vlkodlačí uličkou plížily stíny a jeden po druhém mizely v krčmě. Barman otevíral
až s posledním slunečním paprskem, a měl ještě dost času, aby před příchodem prvního hosta výčep trochu poklidil.
Dnes však vstával velmi neochotně, protože v posteli vedle něj ležela Arkash. Jako vlkodlačice na sebe uměla brát
lidskou podobu, ale bohužel pro ni jen částečně. Ať se snažila sebevíc, stále vypadala jako žena porostlá hustou zlatavou
srstí s vlčí hlavou místo lidské. Nechyběl ani ocas a delší chlupy u ní vytvořily hřívu kolem krku. Jenže barman
prožil přes tři sta let v každodenním kontaktu s nemrtvými, a tak jeho vnímání krásy nutně doznalo změn. Arkash pro
něj byla tímtéž, čím byla Kanovi záhadná dívka od Umrlce. Na rozdíl od té dívky však Arkash barmanovo dvoření lichotilo
a nakonec se dali dohromady. A aby toho nebylo málo, tak zrovna včera večer, nezávisle na tom, co se pak dělo
v krčmě, kam si odešla srovnat nervy, Arkash svému vůdci smečky a otci v jedné osobě jasně vysvětlila svůj pohled
na další život. Opustila rodnou smečku, aby se natrvalo přesunula do krčmy u Vlkodlačí hlavy. Barman se proto přinutil
vstát, aby připravil nějaké pohoštění pro případné gratulanty. Nepochyboval o tom, že se zpráva o jejím rozhodnutí
stihla rozšířit mezi většinu nemrtvých ve městě. Jen se obával, aby se mu v krčmě neobjevil její otec, lačnící po pomstě.
Arkash se k němu připojila o něco později a společně uklidili a připravili pití. Vzhledem k její husté srsti byl její otec
proti tomu, aby nosila lidské oblečení. Lidi považoval za kořist a odmítal se ke svému částečně lidskému původu hlásit.
Vlkodlačice si však prosadila svou a nosila krátkou látkovou suknici. Kolem hrudi si jediným knoflíkem mezi lopatkami
spínala bohatě řasený pruh látky, pod jehož záhyby ukrývala poprsí. Cítila se tak víc jako žena, ale zároveň ji tento
méně než sporý oděv nijak neomezoval při proměně. Pokud by oděv náhodou přežil její proměnu do čistě vlkodlačí
podoby, stačilo dvojí trhnutí tlapou, aby se ho zbavila.
-39-

Horší než smrt
Barman ji k sobě v první chvíli přivinul a jednou rukou ji laskal v dokonale rozčesané hřívě za hlavou, zatímco druhá
zmizela pod suknicí na jejím pozadí. Ač by to každý oslovený člověk považoval za nemožné, přesto se ti dva dokázali
líbat. Ridarh, tak se totiž barman jmenoval, ale své jméno prozradil pouze vlkodlačici, ji líbal, jak to dělají lidé, ale
Arkash toho se svou tlamou nebyla schopná. Proto ho po vlčím způsobu olizovala špičkou jazyka.
Kolem krku nosila kožený řemínek s několika orlími pery, o která orla osobně připravila. Na ramenou jí leželo
po pěti copáncích ze spletené hřívy a do každého přidala stuhu, kterou do copánků upevnila další orlí pera.
Jako první se objevili dva vlkodlaci ze slumu před vnějším opevněním, pod Šedou baštou. Popřáli páru mnoho štěstí
do budoucna a zabrali svá obvyklá místa. Pití jim donesla Arkash osobně s tím, že první sklenice je dnes na podnik.
Vlkodlakům svítily oči, když kolem nich procházela, ale zdrželi se všech poznámek a ani se neodvážili ji třeba plácnout
po zadku, jak bývalo zvykem u Umrlce. Vlkodlačice měly stejnou sílu jako vlkodlaci a nikdo nechtěl riskovat zranění,
které by vyvolávalo v městském prostředí nežádoucí pozornost.
Krčma se postupně zaplnila a jako poslední se po setmění objevil hrabě, upír. Kývl všem na pozdrav, složil Arkash
poněkud zkostnatělou poklonu, políbil ji na hřbet ruky a vytasil se s darem, zabaleným do krvavě rudého papíru.
„Co to je?“ zajímala se překvapená a potěšená Arkash a očichala balíček ze všech stran. Ať už v něm bylo cokoli, cítila
z něj pouze upíra.
„Něco na zub,“ prozradil hrabě, který za střízliva nešišlal.
Arkas strhla balicí papír a v dlani se jí objevila dřevěná truhlička, velice krásně zdobená vyřezáváním.
„Je nádherná,“ vydechla ohromená vlkodlačice.
„Jeden z posledních kousků mého původního života,“ přiznal upír s nostalgií v hlase.
Arkash truhličku otevřela a oči jí zaplály rudým ohněm. Uvnitř leželo evidentně čerstvé lidské srdce. Jeho vůně omámila
všechny lykantropy v krčmě, takže se její zdi otřásly pod jejich sborovým zavytím. Všichni se však ovládli, i když
někteří až po té, kdy na sebe vzali své nejhorší podoby, cenili obrovské tesáky a oblečení, pokud ho nosili, z nich popadalo
na zem. Avšak ve městě, kde byly vraždy a potyčky končící smrtí na denním pořádku, mohl žít jen dokonale
se ovládající lykantrop. A tak se postupně proměnili zpět do více méně lidských podob a v úkrytu za stoly, případně
za chápavými přáteli, se opět oblékli. Arkash se jako slušně vychovaná dívka obrátila k lokálu zády, ale její oči se stále
kochaly obsahem krabičky.
„Kde jsi ho našel?“ zeptala se a třesoucí se rukou opatrně odložila truhličku na bar.
„Nedáš si?“ ptal se zklamaně upír.
„Dám a ráda,“ přikývla a musela se neustále olizovat, aby jí z tlamy nekanuly sliny, „ale odkud je?“
„Našel jsem ho v nejvyšší baště.“
„Jen tak?“ zeptal se barman a prohlížel si dar. Přitom obdivně mrkl na svou družku.
„Jen tak ne, byly tam dvě kostry a v každé leželo srdce,“ přiznal se upír.
„A kde je to druhé?“ zajímala se Arkash.
„To jsem ztratil.“
„Jak se ti to povedlo?“ zeptal se nejblíže sedící vlkodlak a z hlasu mu přímo čišelo rozhořčení nad takovým lajdáctvím.
„No, když jsem je nesl chodbou hned pod cimbuřím a mířil jsem k Torkrestu, odkud bych mohl snadno odletět
k sobě domů, aniž by mě někdo viděl, zaslechl jsem za sebou zavrčení. A pak jsem slyšel, jak něco běží stejnou chodbou,
jako já a dohání mě to. Dal jsem se na útěk, v první baště jsem proskočil oknem a letěl domů. Snad mě nikdo neviděl.
To srdce jsem ztratil při útěku.“
„Odkdy utíkáš před zvířaty?“
„Tohle bylo něco jiného,“ bručel hrabě rozpačitě. „Kdybyste to vrčení sami slyšeli, utíkali byste ještě rychleji. Nikdy
jsem necítil takový strach. Přiznám se, že bych snad raději vběhl do kostela, než abych se tím nechal chytit.“
Společnost ztichla a zadumaně ho sledovala. Každý přemýšlel o tom, co mohlo starého upíra takhle vyděsit a kolik si
toho asi přimyslel.
„Tak pojď to leknutí zapít,“ prolomil ticho barman a postavil na bar zavřenou sklenici s hadicí. „Jako ostatní, i ty
máš první na podnik.“
„Neředěnou?“ ujišťoval se upír.
„Neředěnou,“ přikývl barman.
„Tak to si dám líbit,“ zamnul si hrabě ruce, mávl křídly a zavěsil se na trám. Do toho se ozvalo tiché mlaskání,
a když se Arkash obrátila zpět k hostům, olizovala si tlamu. Prázdná truhlička putovala na poličku za barem, aby ji
všichni viděli.
„To mi připomíná,“ ozval se tříhlavý démon ze svého vysezeného místa na stoličce u zdi na konci baru, „tady Arkash
se měla porozhlédnout kolem opevnění. Našla jsi tam něco?“
„Ani ne,“ přiznala Arkash. „Obešla jsem celé vnější opevnění v téhle čtvrti. Podle pachu krve jsem se moc řídit
nemohla, protože tady denně umírá víc lidí než jinde ve městě. Jediné, co jsem našla, ale co tak docela nechápu, byla
podivná stopa, na kterou jsem několikrát narazila. Byla velice slabá a musela jsem se na ni soustředit celým čenichem,
abych ji vůbec mohla sledovat.“
-40-

Zdeněk Jukl
„Proč je ta stopa podivná?“ zajímal se barman. S Arkash o jejím nočním průzkumu nemluvili, protože od jejího příchodu
do hospody měli na práci úplně jiné věci.
„Protože jsem ji nikdy předtím necítila. Dokonce ani v horách, kam jsem se několikrát dostala a tam se pohybují
různá stvoření. Město znám jako své drápy, čichem tu rozpoznám jednotlivé ulice, ale tenhle pach prostě neznám.“
„A čím tě ještě zaujal?“ ozval se hrabě, kterého ranní kocovina přesvědčila, že by se měl dnes s pitím trochu krotit.
„Poprvé jsem ho cítila u Šedé bašty, tam byl také nejsilnější ze všech míst kolem opevnění. Ale i tak byl tak
slabý, jako pach člověka na židli, ze které vstal před třemi dny. Znovu jsem ucítila u Torkrestu, tam byl ještě slabší. Protože
tam měli zemřít ti lidé, vstoupila jsem dovnitř. Ani jsem nemusela jít až do té místnosti. Už v chodbách je všude cítit
krev. Nedokázala jsem se ovládnout a proměnila jsem se,“ při poslední větě se zatvářila omluvně a podívala
se na svého druha.
„Jestli tam zemřelo tolik lidí, je to naprosto pochopitelné,“ usmál se na ni barman a vlkodlaci v lokále hlasitě souhlasili.
„A co bylo potom?“ zeptal se démon tak jemně, jak jen toho byly jeho tři hlavy schopny.
„Potom jsem musela sejít k východu z bašty a počkat, až se trochu vydýchám. Znovu jsem se proměnila ve vlka
a vyběhla jsem ven. Prohledávala jsem celou čtvrť, prošla jsem ty nejzapadlejší uličky a opuštěné domy nebo
skládky, kde by se mohl netvor snadno ukrýt, ale tam jsem nic nenašla. Ale pak jsem zase narazila na ten pach.“
„Kde?“ nevydržel napětí Saeitas a ostatní na něj zasyčeli, aby držel svůj rozeklaný jazyk za zuby.
Arkash se usmála. „Docela mě to hrozně překvapilo. Bylo to u opevnění. Takhle nedokážu říct, kde přesně to
bylo, musela bych se tam znovu podívat, ale o několik ulic dál je ta krčma pro hrdiny, U umrlce.“
„Netvor a motá se kolem hospody plné hrdinů? Má rozum?“ vyjevil se démon a hospoda s ním v zásadě souhlasila.
„Také jsem se tomu divila, ale ta stopa nevedla k ní. Byla o několik ulic vedle a hospodě samotné se obloukem vyhýbala.
A naposledy jsem ji našla na náměstí Dvou sluncí.“
„Ten si celkem věří,“ zavrčel démon. „To je skoro na hlavní ulici. Já bych se tak daleko neodvážil.“
„Ono to tam pro nás není tak nebezpečné, pokud se držíš ve stínech,“ namítla Arkash. „Byla jsem tam už dřív, a skutečně
mi tam nikdo nedělal žádné potíže. Jen jsem si musela dávat pozor na hrdiny, ti by mě poznali na první pohled.
Pak se v jedné ulici objevil Kan s několika svými muži a raději jsem se vrátila do uliček.“
„Že by v tom jel šéf a jeho tlupa?“ zamyslel se démon.
„Hloupost,“ ozval se upír a hospoda na něj upřela zraky. „Ti mají největší ztráty! Trochu jsem si zahrál na sledování,
když se tady naše krásná vlkodlačice drží za denního světla v úkrytu.“
Arkash sklonila hlavu a zatvářila se rozpačitě.
„Kolem mého příbytku se poslední dobou pohybuje dost Kanových chlapů a tak se mi podařilo odposlechnout jejich
rozhovor. Ty kosti v Torkrestu daly celkem dvacet lidí a přesně tolik chybí Kanovi. Původně je připisovali na vrub
okolním tlupám, ale po smrti šéfova syna udělali pečlivé pátrání a zjistili, že jim mizí kompletní hlídky. Někdy dvojice,
jindy hned trojice.“
„Já bych si na trojici Kanových bojovníků sama netroufla,“ přiznala se Arkash, která ovšem ve své vlkodlačí podobě
budila zaslouženou hrůzu. Na výšku měřila přes osm stop a její tlapy zakončovaly dlouhé a ostré drápy. Barman byl asi
jediný člověk, pro kterého byla i v této podobě stále krásná a nečinilo mu žádné potíže postavit se na schod a obejmout
ji kolem krku.
„Proč?“ divil se jeden z vlkodlaků, který ji znal déle než ostatní a několikrát s ní i lovil.
„Protože jsou poměrně dobří a hlavně velice mrštní. Zabila bych je, to je bez diskuze, ale slyšeli by to lidé v několika
okolních ulicích. Ráda bych věděla, jak to ten tvor dělá. Zabít tolik lidí, aniž by někdo něco slyšel, to je skoro umění.“
Osazenstvo hospody pokývalo souhlasně hlavami. Lov lidí byl běžnou součástí jejich života, ale tady, v bludišti ulic
a uliček naráželi na problém, jak zadávit člověka tiše a nenápadně. Jedinou fungující taktikou byl lov ve smečkách nebo
skupinách, kdy jedni naháněli vybranou osobu v lidských podobách a ohrožovali ji lidskými zbraněmi, až ji dostali
na místo, většinou do předem vybraného odlehlého domu někde v méně osídlené části, kde se na ni vrhli jejich
společníci ve vlkodlačích podobách a roztrhali ji na kusy.
U Kanových hlídek to však byl trochu problém, protože ty se často stavěly na odpor a nebylo tak snadné nahnat je
k vybranému domu. A když ty dvojice nebo trojice tvořili zkušení bojovníci, byl to problém téměř neřešitelný, pokud
lovci nemohli zaútočit ze zálohy. A to zase vyžadovalo přesnou znalost pohybu vybrané skupiny a dokonalou souhru
všech útočníků. Vlkodlaci proto raději nelovili v ulicích mezi opevněními, ale ve slumech před vnějším opevněním, kde
se navíc pohybovaly stovky toulavých psů všech velikostí a vlk se mezi nimi snadno ukryl.
Sečteno a podtrženo, nikdo si nedokázal představit, jak by osamělý útočník mohl slavit úspěch v tolika útocích za sebou.
Vždyť to vypadalo, že loví dva nebo tři lidi denně již několik týdnů. Počet mrtvých dosahoval několika desítek
a nikdo si nemyslel, že by se už našli všichni.
„No, já bych se tomu do drápů dostat nechtěl,“ ozval se další z vlkodlaků. „Osobně se budu držet pěkně
stranou, dokud si to s tím dravcem nevyřídí šéfova tlupa sama.“
-41-

Horší než smrt
„Ale jak můžeš vědět, že na to náhodou nenarazíš v některé uličce?,“ oponoval mu démon. „Vždyť ani Arkash nebyla
schopná nalézt jeho doupě, přestože prolezla celou čtvrť a všichni víme, jak jemný má čich.“ Vlkodlačice znovu
v rozpacích sklonila hlavu a Ridarh ji pohladil po ruce.
„Bydlím jen kousek od hospody, a to by bylo, abych se sem nějak nedostal,“ mávl vlkodlak tlapou. „A přes den to
snad neútočí, nebo ano? Nikdo si tu ještě netroufl lovit za denního světla.“
„Ty jsi asi neposlouchal tady hraběte, že?“ ozval se barman. „Ty dva mrtvé našel ještě v podvečer, a to srdce bylo docela
čerstvé. Takže je to muselo chytit a sníst během odpoledne.“
„Blbost,“ zavrtěl vlkodlak hlavou, „někdo by to musel vidět.“
„Asi viděl,“ ozval se upír ze svého místa pod stropem. „Když jsem přišel do bašty, viděl jsem světlo a raději jsem
se ukryl. Byl tam Kan s ještě jedním svým mužem a šli na horní plošinu bašty. Po chvíli se zase vraceli zpět. Prohlíželi
patra odshora a právě v druhém našli ta těla. Vyběhli na ulici, jako by je honila smrt, to vám řeknu. Sledoval jsem je
a počkal jsem, až odejdou. Rozhodli se odejít do hospody u Umrlce a dát si něco na nervy. Vrátil jsem se nahoru, to
jsem totiž ještě nevěděl, co našli. Vzal jsem ta srdce a zbytek jsem už vyprávěl.“
„No, tak to se musí ocenit,“ zabručel vlkodlak. „Tomu se říká odvaha.“
„Nebo hlad,“ namítla Arkash a vlkodlaci souhlasně pokývali hlavami.
„Jak to myslíš?“ zeptal se démon.
„Ty jsi démon, takže takové problémy nemáš, ale my,“ mávla rukou k ostatním vlkodlakům, „máme v některých
dnech hrozný hlad. Na každého to přijde jindy a s úplňkem to vůbec nesouvisí. To se pak musíš držet zuby i drápy, abys
nevyrazil do ulic a netrhal každého na potkání. Je to hrozně těžké.“
„No a?“ nechápal démon.
„Ona chce říct,“ promluvil Gilwyn, „že jestli to stvoření dostalo právě takový hlad a doposud se mu dařilo lovit zcela
nepozorovaně, tak nyní ztrácí všechny zábrany. My máme před městem a množstvím lidí v něm respekt a držíme
se stranou. Neloví se tu špatně, ale osamocený vlkodlak by tu moc dlouho nepřežil. Tamto, ať už je to cokoli, takový respekt
nemá. Jestli začne lovit i za denního světla, pak to nebude trvat dlouho, někdo to uvidí a pak tomu bude v patách
celá čtvrť.“
„A jak dlouho u vás ten hlad trvá?“ zeptal se démon zamyšleně.
„No, jak kdy, od dvou do pěti dnů,“ odpověděla Arkash. „Záleží na tom, kdy jsi ho dostal naposledy. Čím delší přestávka,
tím déle ho máš.“
„Aha,“ pokýval démon hlavou, „takže když to lovilo těch několik týdnů jen v noci a nyní to začalo lovit i přes
den, tak je to dlouhá přestávka nebo krátká?“
„To se nedá říct, když nevíme, kdy naposledy a jestli vůbec už to dostalo hlad tady ve městě,“ bránil se odpovědi Gilwyn.
„Bylo by to hádání z tlapy.“
„Takže si musíme počkat a dávat si větší pozor na okolí, ano?“ odpověděl si démon sám.
„Asi tak,“ shodli se vlkodlaci. „Pokud to ovšem je jeden z nás a projevuje se u něj hlad.“
„No,“ usmál se démon, „tak to bude docela pěkná mela, jestli máte pravdu.“
Kan a jeho doprovod vpadli do Umrlce jako velká voda a zabrali svůj obvyklý stůl. Azal na ně vrhl nespokojený pohled,
protože více jak jedna jejich návštěva za den ho stála dost velké peníze. Navíc to nebylo v Kanově stylu, vpadnout
do hospody takovým způsobem.
„Nechceš se sem rovnou přestěhovat?“ zeptal se kysele, když před něj stavěl korbel piva.
„Ani ne, ale dík za nabídku,“ odvětil Kan a pořádně se napil. „Teď ti nikdo neutekl?“
„Ne, teď je, díky bohům, klid.“
„Nikdo nic zajímavého neříkal?“
„Co by měl říkat?“
„Třeba o kostech a podobně.“
„Ticho!“ zasyčel Azal. „O tomhle tady nemluv! Nechci přijít o hosty?“
„Jsou to hrdinové,“ namítl Kan.
„To jo, ale tady se chtěj jen opít a trochu poprat. Proto sem jedou.“
„Když myslíš,“ pokrčil Kan rameny. „Ta holka ze včerejší noci, byla tu?“
„Na tu je moc brzo.“
„Dobře, počkám tu na ni.“
„Nic proti tobě nebo šéfovi, ale takhle mě brzo přivedete na buben,“ postěžoval si Azal opatrně. Kan po něm střelil
chladným pohledem, ale pak sáhl do váčku s penězi a vylovil stříbrňák.
„Za tohle tu mohou hrdinové pít celý večer, nebo se mýlím?“
„Máš svatou pravdu,“ přikyvoval Azal.
„Tak si to vezmi a opovaž se dnes a zítra přede mnou mluvit o penězích,“ zavrčel Kan a položil mu minci do dlaně.
Jeho doprovod udělal neochotně totéž a Azal odspěchal za pult.
„Doufám,“ zabručel Eras, „ že tu nebudeme platit denně.“
-42-

Zdeněk Jukl
„Však tady toho propijeme za zlaťáky, tak na jednom stříbrném nezchudneme,“ mávl rukou Kan a pohodlněji
se opřel.
Hospoda se bavila a Kan popíjel jedno pivo za druhým. Aby si udržel více méně čistou hlavu, dal si něco k večeři,
ale tentokrát to nebyl rarachův gulášek. Sledoval dění kolem, ale tak, aby nevyvolával rozbroje. Jen máloco
nadzvedlo barbara spolehlivěji, než upřený pohled. Hlavně však naslouchal všemu, co se probíralo u okolních stolů.
Jeho doprovod vytáhl karty a věnoval se ušlechtilé zábavě jménem Eso, jejímž cílem bylo obrat své protivníky o esové
karty, kterých bylo ve hře dvanáct. Většinou se v ní hrálo o velké sumy peněz, ale Kan sázky zakázal, takže hráli jen tak
a hádali se u toho.
Kan zaslechl nějaké zmínky o tom, že někdo narazil v domě, kde přespával, na nějaké kosti. Byl si to vyřídit s domácím
a trochu mu ručně domluvil. Hrdina se cítil oprávněně dotčen, když pod svou postelí našel skládku kostí všech velikostí.
Kan si udělal v mysli poznámku, aby se došel podívat k noclehárně U skřeta, kterou vedl starý skřet Arikist.
Skřeti sice občas jedli lidské maso, ale Kan si byl jist, že by majitel noclehárny neukrýval zbytky od večeře pod postele
svých nájemníků.
Konečně, krátce po půlnoci, se dočkal. Dveře se otevřely, zazněla symfonie pro automaticky natahované samostříly
a ve dveřích se objevila očekávaná dívka. Přelétla krčmu pohledem, Kana a jeho muže přehlédla jako krajinu, a s nevraživým
výrazem se zvlnila ze schodů.
Kan počkal, až se ostatní vrátí ke svým původním zájmům, zvedl se a posadil se k pultu.
„Mluvil jsem se šéfem,“ začal rozhovor a hleděl na láhve na policích za barem.
„A co on?“ odpověděla dívka. Kan si uvědomil, že nemá jen nepříjemný výraz ve tváři, ale i její včerejší příjemný
hlas byl ten tam.
„Nejde do toho.“
„Takže končíme. Děkuji za zálohu, peníze se ve městě hodí.“ Odstrčila se od baru a o pivo, které před ní zatím Azal
položil, neprojevila nejmenší zájem.
„Počkej,“ zarazil ji v odchodu.
„Co ještě chceš?“ zeptala se a znovu se vrátila k baru.
„Mám nějaké peníze. Není to tolik, kolik sis řekla, ale polovinu by to hodilo.“
„Slevy nedávám.“
„V pořádku, ani jsem s tím nepočítal. Ale něco mi žere moje muže, a to se mi nelíbí. Udělám všechno proto, abych tu
bestii dostal. Takže mi pověz, co jsi pro mne ochotna udělat za tisíc zlatých.“
Dívka pootočila hlavu a sledovala ho odhadujícím pohledem.
„Proč?“
„Co proč?“
„Jsou to zabijáci, žoldáci, vrazi a verbež, proč za ně utrácíš své peníze? Udělali by to oni pro tebe?“
„Nevím, jestli by to udělali oni, ale udělám to já. Jsou to mí muži, moje jednotka a já jsem její velitel. A jestli jsem
se v armádě něco naučil, tak to, že velitel musí za svými muži vždy stát a udělat pro ně maximum, ať si to zaslouží nebo
ne. Jinak po nich nemůže chtít, aby za něj nasazovali krk v boji. Třeba ty prachy vyhodím oknem, uložíš si je někam
do bezpečí a budeš z nich dlouho nerušeně žít. Je mi to jedno, ale pomoz mi najít tu bestii!“
„Proč myslíš, že je to bestie? Co když je to jen jeden velký podvod na tebe a na šéfa?“
„Ty něco víš?“
„Za zálohu nevím nic, jen se ptám.“
„Dnes jsem viděl v nejvyšší baště něco, co mě přesvědčilo o tom, že to musí být bestie. Tohle by člověk neudělal.
Jednak by na to neměl čas, ale nemohl by to udělat ani z jiných důvodů.“
„Co jsi viděl?“
„Tady ne, je tu moc lidí.“
„Tak ve věži?“
„Zase projdeš zdí, jako včera?“
Pobaveně zvedla koutky. „Tak něco.“
„Tady za rohem je taková ulička, pracuje v ní Alrin. Počkej tam na mě.“
Dívka ani nepřikývla a odešla z hospody. Pivo, které jí natočil Azal, zůstalo netknuté.
„No a co teď s tím?“ ptal se rozhořčeně hospodský. „Takhle to zvětrá a ani nezaplatila.“
„Nezaplatila, protože nepila,“ zavrčel Kan. „Dej ho k nám na stůl, tam se neztratí.“ Pak se podíval na své muže, dal
jim nenápadné znamení, aby zůstali na místech a sám odešel.
Chladnější vzduch ho trochu probral. Chvíli stál opřený o zeď vedle dveří a zhluboka dýchal, aby se mu vyčistila
hlava a pak odešel za roh. Dívka tam stála a čekala.
„To je dost.“
„Trochu jsem pil,“ přiznal se.
„Včera bych v tobě ožralu nehledala.“
-43-

Horší než smrt
„Normálně ne, pohled na obrané kostry milenců, které jsi několik hodin předtím viděla laškovat na opevnění, ležící
v tmavé místnosti bašty, stále se držící za ruce a ten, kdo je zabil a sežral, jim nechal v hrudních koších jejich srdce, by
přinutil pít kdekoho.“
„To jsi vážně viděl?“ zeptala se zaraženě.
„Jo, a není to tak dlouho, dnes za soumraku. Ostatně, ty víš, co se tu šustne, tak bys neměla být překvapená.“
„Předně, nevím o všem, ale jen o tom, co vynáší peníze a sledování milenců peníze nevynáší.“
„Tak se tam dojdi podívat, až budeš mít chvíli času,“ zabručel Kan bez nálady. „Stojí to za to.“
Dívka mlčela a pozorně mu studovala obličej.
„Hele,“ začal Kan znovu, „s těmi penězi to myslím vážně. Jen za dnešek to sežralo pět lidí. Dva mé muže v Šedé
baště, jednoho hrdinu tady pod Umrlcem a ty dva milence na baště. Tři to dostalo v noci a dva ve dne. Představ si to.
Něco tu loví a požírá lidi za denního světla a v tomhle zatraceném městě si nikdo ničeho nevšimne!“ vztekle kopl
do zdi.
„Mám tisíc zlatých. Tedy, měl jsem. Dvě stě jsem ti už dal jako zálohu. Pokud je to pro tebe málo, končíme. Budu
pokračovat sám a nějakého výsledku se také doberu.“
„Máš snad další slídily, jako jsem já?“ usmála se pobaveně.
„Slídily jako ty ne,“ usmál se na oplátku Kan a prohlédl si ji od hlavy k patě. Jasně viděla, jak ji očima přeměřuje
a její úsměv se změnil ve vzteklou grimasu.
„Ne, mohu říct na rovinu, že takové slídily jako jsi ty, nemá nikdo,“ řekl znovu Kan. „Mám jen pár známých a pak
pár lidí, které ta bestie také namíchla a chtějí si to s ní vyřídit. Postupně ji najdeme. Nechává stopy, málo, ale nechává.
A ty stopy nás k ní dovedou.“
„A pak ji zabiješ?“
„Nic mi neudělá větší radost,“ zasyčel Kan vztekle.
„Protože ti zabila podřízené?“
„Taky, ale musím uznat, že si jako bojovníci měli dávat pozor a klást aspoň nějaký odpor a ne se nechat zmasakrovat.
Hlavně to bude za ty sloužící ve vnitřním městě a pak za ty dva milence, kteří jí nic neudělali. Vsadím se, že ani neměli
zbraně, kterými by se mohli bránit. Kdo ví, jestli jim vůbec dala čas na obranu. Za to jí useknu hlavu a přímo do srdce jí
narvu stříbrnou dýku!“
„Proč stříbrnou?“
„Už víme, že je to nemrtvý, nějaký dlak.“
„Víš toho dost i bez mých služeb,“ prohlásila.
„Takže tisíc bude stačit?“
„Ne. Jak jsem řekla, slevy nedávám.“
„Pak se nemáme o čem bavit,“ odsekl Kan, udělal posměšnou úklonu, kterou si šetřil pro obzvlášť nepříjemné ženy
ve svém okolí, obrátil se na patě a odešel zpět do hospody.
Přešla k rohu domu a nenápadně sledovala jeho kroky. Když vstoupil do hospody, obrátila se a pomalu zamířila pryč
uličkou.
Kan sestoupil po schodech do hospody a praštil sebou ke stolu.
„Nedohodli jste se?“ zeptal se jen tak pro jistotu Amash.
„Ne, trvá na původní částce a tolik nemám.“
„Takže co dál?“
„Teď spát a ráno k čaroději. Pak se uvidí,“ rozhodl Kan, dopil pivo a zvedl se, aniž by čekal, až se zvednou i jeho
muži. Společně opustili hospodu a zamířili k věži. Kan vztekle vydupal po schodech do podkroví, chvíli sledoval
z vikýře město pod sebou a pak si lehl. Usnul dřív, než se stihl uvelebit a vůbec si tak nevšiml stínu, který se objevil
ve vikýři.
Ráno se Kan probral s pořádnou kocovinou. Navíc s pocitem, že ho někdo promyšleně udeřil do hlavy kovářským
kladivem a do úst mu nacpal něco odporně chlupatého. Zašklebil se na celý svět a pomalu se zvedl do sedu. Opřel
se o stěnu za lůžkem, rukama si zakryl obličej, protože ho bolel i pohled na sluncem osvětlené části podkroví, a dlouho
tak zůstal sedět naprosto bez hnutí. Když konečně složil ruce do klína, všiml si cínového korbele na trámu vedle lůžka.
Chvíli ho rozpačitě pozoroval, až nakonec natáhl ruku a zvedl jej. Uvnitř byla voda. Už nebyla studená, takže tu stála
delší dobu, ale to mu bylo úplně jedno. Vypil celý korbel na ex a blaženě mlaskl, když se mu do úst vrátil trochu normální
pocit. A pak ztuhl. Na trámu u vikýře se na čemsi odrazil sluneční paprsek a záblesk ho udeřil do očí.
Velice pomalu vstal a přešel k vikýři. Na trámu ležely dva zlaťáky. Každý byl poznamenán čtyřmi souběžnými a zřetelně
zcela čerstvými vrypy. Vyhlédl z okna a zjistil, že na římse je více škrábanců než včera. Obrátil se zpět k mincím,
zvedl je, zabalil do proužku látky, který se mu v podkroví válel už celou věčnost, a nakonec balíček uložil do tašvice.
„Jak ses vyspal?“ ozval se od schodů Erasův hlas.
„No, spánek ušel, probuzení bych si ale odpustil,“ zabručel a drbal se v rozcuchané kštici.
-44-

Zdeněk Jukl
„Těžká jsou rána opilcova,“ zafilozofoval Eras a položil na trám dřevěný tác s masem a chlebovými plackami.
„S chlapama jsme si mysleli, že ti udělá dobře trochu vydatnější snídaně, než byla ta včerejší placka.“
„To je mi nějaká péče,“ vrčel Kan nespolečensky, ale sedl si na trám a položil si tác na nohy.
„Kolik vlastně je?“
„Slunce už dávno vyšlo.“
„To vidím taky.“
„Řekl bych, že bude tak dvě hodiny po východu,“ dodal Eras, jako by se ho Kanův tón nijak netýkal.
„Už dávno jsme měli být u čaroděje,“ povzdechl si Kan.
„Ten nám neuteče,“ mávl jeho společník rukou.
„Máš snad nějaké nepříjemné novinky?“ pohlédl na něj Kan s podezřením.
„Vůbec ne. Jen Amash říkal, že stěhování toho Alrinova krámu trvalo pět dnů, takže nám jistě nemohl zmizet.“
„Jo tak,“ odfoukl Kan a zakousl se do dalšího sousta.
„Jinak během dnešní noci se nám nikdo neztratil.“
„Cože!“ Kanovi zaskočilo a Eras ho okamžitě udeřil mezi lopatky, až tác s jídlem letěl na podlahu.
„To říkáš jen tak?“ kuckal Kan.
„Jo,“ pokrčil Eras rameny, jako by se jednalo o běžnou věc. „Hned ráno jsem se vyptal mezi chlapama a ukázalo
se, že nikdo nechybí. Ale také se všichni drželi dál od opevnění i od hlavních vstupů do stok. Taky říkali, že městská
stráž uzavřela všechny stoky pod vnitřním opevněním a jejich velitel uvěřil i další tvé zprávě, že je za tím nejspíš nějaký
dlak. Přesvědčil vévodu, aby ke vstupům do stok umístil nejlepší muže se stříbrem a dal ho i služebnictvu, které se musí
pohybovat ve sklepech. Drehel se tomu hrozně směje, protože teď tam všichni bojovníci chodí se stříbrnými lžičkami,
vidličkami a noži na řemíncích kolem krku. Je to tam prý jako v cirkuse. Nikdo o těch mrtvých nesmí mluvit, takže
si lidi klepou na čelo, že se vévoda konečně zbláznil.“ Eras se během řeči spokojeně šklebil a bylo vidět, že si městskou
stráž a vévodovu gardu živě představuje.
„Brzy to praskne a město začne trojčit,“ zabručel Kan a zvedal jídlo z podlahy. „Už teď o tom ví spousta lidí, ale naši
o tom také nesmí mluvit a ostatní se bojí.“
„Tím líp, ne? Spíš tu bestii někdo zahlédne a my budeme konečně vědět, kam se máme soustředit.“
„Pokud má rozum, tak se teď stáhne a nechá nás vychladnout. Až opadne první strach a přestanou přibývat mrtví,
lidé poleví v ostražitosti, stoky se zase otevřou, protože jinak se na těch zatracených mřížích zachytává binec a ucpává
je, vévoda si vezme zpět své stříbro, stejně jako ten had Nyrath. A pak se bestie vrátí a začne to nanovo.“
„Nevidíš to moc růžově,“ podrbal se Eras na krku.
„Ono ani není co,“ povzdechl si Kan. „Kdybys byl v armádě, jako já, bylo by ti to jasné. Je to základní strategie udeř
a stáhni se. Takhle můžeš i s malou jednotkou vázat velké síly nepřítele, protože jsi pohyblivý, nenápadný a nevypočitatelný.
Velký soupeř naopak musí povolat mnoho jednotek, možná i zálohy, aby ochránil své území. Stojí ho to spousty
peněz jak na platech vojákům, tak i na ušlém zisku, protože chlapi místo aby vyráběli věci, sedí v táborech a čekají
na útok, který třeba vůbec nepřijde, anebo přijde, ale někde úplně jinde. A to je přesně to, co se tu teď děje.“
„Takhle jsem o tom nepřemýšlel,“ přiznal se Eras. „Ty si myslíš, že tamto ví, jak to má dělat? Jestli je to vážně
dlak, mohl jako člověk projít armádou, nebo ne?“
„Zeptáme se čaroděje,“ odpověděl Kan. „Já o nich nic moc nevím. U nás v horách sice žili vlkodlaci, ale ti
se za úplňku měnili v monstra a napadali vesnice. Nikdo takový by se v armádě neukryl. V kasárnách na tebe stále
někdo vidí.“
„A hele, tady je ten korbel!“ zvolal najednou Eras spokojeně. „Ani jsem si nevšiml, že sis ho vzal cestou nahoru. Ale
měl jsem toho včera taky dost. Aspoň ho dál nemusím hledat.“
Obrátil se zpět ke Kanovi. „Děje se něco?“
Kan hleděl na korbel, jako by ho viděl prvně v životě. „Co? Ne nic, ani jsem si neuvědomil, že ho beru.“
„A to si pamatuješ, že jsem tě do schodů podpíral?“
„Abych řekl pravdu, tak ani ne.“
„Takže je všechno v pořádku,“ prohlásil Eras spokojeně, zvedl korbel a zmizel dolů po schodech. Kan ještě chvíli
pozoroval místo, kde korbel stál a prohraboval se ve vzpomínkách na včerejší noc. Pamatoval si rozhovor s tou
dívkou, ale při cestě k věži to na něj všechno padlo a jemu se najednou chtělo hrozně spát. Výšlap do schodů si moc nepamatoval,
ale měl dojem, že možná chvíli pozoroval město. Nebo se mu to všechno jen zdálo a chlapi ho nahoru vytáhli?
Čert aby to vzal! Neměl včera vypít tolik piva. Pro vévodu se vaří extra silné a on jich měl až nezdravě mnoho.
Jedním si však byl jist. Ty dva zlaťáky jsou určitě tytéž, které dal falešnému Kyathovi. Ta potvora se mu na ně ještě
podepsala. Neurazila by ho víc, ani kdyby se mu vysmála do obličeje. Chodí si sem jako domů, zatímco on chrápe jako
nějaký ožrala. A chlapi dole taky nic neslyšeli, ani se jich nebude ptát. Byl by za pitomce a navíc by se začali plašit.
Když dojedl, pokusil se trochu upravit svůj zevnějšek. Amash mu donesl džber se studenou vodou, takže se mohl vysvléci
do půli těla a trochu se opláchnout. Ledová voda mu udělala dobře, i když první šplouchnutí ho skoro bolelo.
Když však o půl hodiny později sestupoval po schodech do nižších pater věže, měl hlavu téměř čistou a opět byl
schopen uvažovat rozumně a logicky.
-45-

Horší než smrt
„Vstávat, jdeme k Alrinovi,“ zvedal své muže, když procházel jednotlivými patry. Venku se pak se svou trojicí vydal
přímo k čaroději. Cestou si dával velký pozor, zda se za nimi netáhne nějaký stín, ale nikoho si nevšiml. Hrozně rád by
věděl, jak to ta holka dělá, že ví o každém jeho kroku, ale kdyby si oči vykoukal, tak ji nikde nevidí. Uličky tu jsou krátké
a křivolaké, sledovat tu někoho znamená jít jen několik kroků za ním, jinak hrozí, že dotyčný zmizí za prvním rohem.
Vždy mu stačilo dělat, jako že nic nevidí a pak za rohem prudce zastavit a počkat několik vteřin. Tahle metoda
byla naprosto spolehlivá, dokud nenarazil na tu holku. Zkusil to již několikrát a nikdy ji ani nezahlédl.
Dorazili k Alrinovi, prohlédli si obláček magie nad vchodem, ocenili pestrobarevné hvězdičky, které se v něm objevovaly,
a zabušili na dveře. Jako včera, i dnes otevřel dveře obr, marně se pokoušející přesvědčit okolní svět, že je
obyčejným člověkem, ale dnes je neodháněl.
„Mistr čeká,“ zahučel a ustoupil za dveře. Protáhli se kolem něj do pracovny a Kan se hmatem ujistil, že mu opět
zmizel meč. Alrin znal své zákazníky a neponechával nic náhodě.
„To je dost,“ pronesl Alrin, když uviděl Kana. „Co hlava, už je lepší?“
„Cože?“ nechápal Kan.
„Včera jste se zdrželi tady v hospodě, takže jste jistě neseděli na sucho. Jinak bys nespal tak dlouho. Musel jsem čekat
celou věčnost.“
„Jo tak,“ ušklíbl se Kan. „Trochu jsme to natáhli. Včerejšek byl náročný den. Dalších pět mrtvých, obraných na kost
a ti poslední dva byli dost nepříjemný případ. Myslím, že by to šel do hospody rozdýchat asi každý.“
„Hned pět?“ pozvedl obočí čaroděj. „Za jedinou noc?“
„Ne, za noc byli tři, ti dva poslední museli zemřít odpoledne. Kolem poledne jsem je viděl ze své věže jít po opevnění
a v podvečer jsme je našli v jedné z místností nejvyšší bašty.“
Čaroděj si pro sebe něco bručel a drápal brkem poznámky na kus pergamenu.
„A co máš pro nás ty? Našel jsi toho tvora, kterému patří ty tesáky?“
„Než ti odpovím, rád bych požádal tvé muže, aby počkali venku. Výsledky jsou poněkud, no, řekněme zajímavé, takže
je povím jen tobě a ty pak s nimi nalož, jak uznáš za vhodné.“
„Proč?“
„Protože jsem to řekl,“ zamračil se Alrin. „A nejsem zvyklý se opakovat.“
„Počkejte venku,“ řekl Kan svému doprovodu a počkal, až za nimi zapadly vstupní dveře.
„Tak jsme sami, spokojen?“
„Přisedni si blíž ke stolu, chci ti něco ukázat.“
„Přežiju to?“
„Na to, abych tě připravil o život, mi stačí jediné zaklínadlo a je jedno, jestli budeš stát přímo u mého stolu, nebo
spát ve své věži,“ usmál se chladně Alrin.
Kan si tedy přitáhl sedátko blíž k čarodějovu stolu a zvědavě čekal, co má čaroděj tak záhadného, že to chce ukázat
jen jemu. Alrin na něj vrhl odhadující pohled.
„Podívej se na tohle,“ podal Kanovi po chvilce těžkou knihu vázanou v silné, ohmatané kůži.
Kan ji převzal s neblahým tušením vycházejícím z pověr, že čarodějnické knihy smí otevřít jen čaroděj a pokusí-li
se o to obyčejný smrtelník, stane se mu něco hrozného. S údivem však po prvním nahlédnutí zjistil, že kniha neobsahuje
žádné děsivé znaky, ani se mu nepokouší udělat nic hrozného, nýbrž že v ní vidí kresbu podivného tvora. Postava
na sobě měla znaky lidské i ještěří, byla dost mohutná, ruce i nohy zakončovaly silné a dlouhé drápy, z tlamy v ještěří
hlavě vyrůstaly dlouhé tesáky a svět pozorovaly poměrně velké oči. Hlavu tvora pokrývaly dlouhé vlasy končící
až na zádech. Hlavu navíc zdobila dvojice rohů a velké uši přibližně koňského tvaru. Z kostrče se táhl dlouhý silný
ocas, ovíjející nohy postavy.
„Pěkná potvora, co to je?“
„Tohle je podle mne to, co se zakouslo do těch kostí,“ oznámil mu suše Alrin.
„Aha,“ pronesl Kan zaskočeně a znovu si prohlédl postavu v knize. „A mohu vědět, co to je?“
„Díváš se na jediné známé vyobrazení drakodlaka.“
Kan ztuhl a kniha mu téměř vypadla z rukou. „Cože? Ale ten je přece pouze v legendách, ne? Alespoň mi to řekl…,“
Zarazil se.
„Kdo?“
„Někdo, koho jsme v té chvíli považovali za Kyathe.“
„A kdo to byl ve skutečnosti?“
„To právě nevíme. Došlo nám to rychle, ale utekl nám a schoval se ve vnějším opevnění. Před dírou ve zdi jsme našli
jen hlavu a ocas z vycpané lišky a plášť.“
„Pěkně vás doběhl,“ usmál se Alrin. „A nic víc jste o něm nezjistili?“
„Hned za dírou jsem v prachu našel stopu.“
„Mohu vědět jakou?“ nadhodil Alrin pobaveně.
Kan sklopil pohled k obrázku. Tvor stál na špičkách a nohy mu zakončovaly pouze čtyři prsty. Ruce měl naopak
stejné jako člověk.
-46-

Zdeněk Jukl
„Takže jsem si to nakonec myslel správně!“
„Co?“
„Že nás ta mrcha doběhla!
„Která mrcha?“ nechápal stále Alrin.
„Tahle!“ ukázal Kan na obrázek. „A my jí všechno vykecali!“
„Co všechno?“
„No všechno!“
„Takže o mně ví?“
Kan se zarazil a prošel si v duchu celý rozhovor s falešným liškodlakem. „A víš, že o tobě nepadlo ani slovo? Bavili
jsme se o tom, jací dlaci jsou, kde jsme našli mrtvé a jak bych mohl dlaka poznat.“
„Tak to máš štěstí,“ odvětil Alrin, ale bylo vidět, že se uvolnil.
„Kde jste se s ním vlastně bavili?“
„Tady, téměř před tvým domem.“
„Cože?!“ Alrin téměř vyskočil z křesla.
„No jo, včera po poledni. O něco později jsem se dozvěděl, že pravý Kyath prchal z města jako o život. Poslal jsem
mu v hospodě vzkaz, že se sejdeme v mé věži. Jenže podle toho, kdy ho hlídka viděla projíždět branou, musel z hospody
spěchat do stájí pro svého koně, sbalil si věci a pak odjel z města téměř tryskem. Jen po mé hlídce hodil pivní tácek,
na který jsem mu napsal vzkaz. Dopsal tam svůj.“
Sáhl do tašvice, vytáhl tácek a podal ho čaroději. Ten si prohlédl obě jeho strany a přečetl si vzkazy.
„Projevil velkou dávku statečnosti, to se musí nechat,“ ocenil Kyathe.
„Myslíš?“
„Představ si, že tě tohle,“ ukázal na ilustraci, „chytí na ulici pod krkem, zvedne tě jednou rukou do vzduchu, vycení
na tebe jedové tesáky a řekne ti, že pokud okamžitě nezmizíš z města, tak si tě dá k obědu. Ztrácel bys čas balením
věcí, psaním vzkazu a sedláním koně někde ve stáji? Neutíkal bys spíš rovnou do stáje, neskočil na neosedlaného koně
a neutíkal z města jen s tím, co bys měl právě na sobě, nebo co by se ti během nasedání podařilo chytit do ruky?“
„Když o tom tak mluvíš…“ drbal se Kan na nose.
„Takže Kyath prokázal, že je skutečným hrdinou, i když si to o něm mnozí nemyslí. Ale to jsem věděl už dávno. Má
chladnou hlavu, a to ti možná pomůže.“
„Jak? To vím i bez něj, že se to na mě chodí dívat, když spím.“
„Cože?!“ tentokrát čaroděj skutečně vyskočil na nohy a upřel na Kana tvrdý pohled černých očí. „Zopakuj mi ještě
jednou poslední větu!“
„Chodí se to na mě dívat, když spím. Nebo aspoň doufám, že se to jen dívá. Ale zatím mi nic nechybí.“
„Jak víš, že je to ten tvor?“
„První noc mi přinesl lebky mých mužů, které tu noc zabil a sežral v Šedé baště. Dnes v noci jsem na trámu u vikýře
našel dva zlaťáky a jsem si jist, že jsou to ty samé, které jsem dal jako odměnu za informace falešnému Kyathovi. Navíc
jsou na římse pod vikýřem škrábance a dnes jsem si ověřil, že jich přibylo.“
„Jak si můžeš být jist těmi mincemi? Jsou všechny stejné.“
„Tyhle na sobě měly po čtyřech vrypech. Chceš je vidět? Mám je tady.“
„Ukaž.“
Kan zalovil v tašvici a vytáhl balíček. Rozmotal plátno a podal mince Alrinovi. Ten je dlouho studoval, obracel je
v prstech ze strany na stranu a dokonce je zamyšleně očichal.
„Asi máš pravdu,“ řekl nakonec, vrátil mu mince i s táckem a začal přecházet po místnosti sem a tam s rukama
za zády.
„Je to všechno špatně,“ prohlásil nakonec.
„Proč?“ nechápal Kan.
„Zabíjí lidi. Dobře, musí jíst, to se dá pochopit. Ukrývá kostry. To je divné, protože dlaci obecně mají v čelistech
dost síly, aby kosti rozdrtili a dostali se na morek v nich. Nenapadá mě důvod, proč by nechával kostry být. Poznal jsem
několik dlaků, většinou vlkodlaků, a všichni do jednoho říkali to samé, že morek z lidských kostí je pro ně lahůdka.
Drakodlak nebude jiný. Ale kde jsou lebky? Našli jste jich jen několik. Dvě ti dokonce donesl až k posteli. Nic ti neudělal,
jen položil lebky na podlahu, možná tě pozoroval a zase odešel. Pak ti přinesl peníze, které jsi mu dal a ještě ti nechal
znamení, abys poznal, od koho jsou.“
„Ztratil se mi meč,“ skočil mu Kan do řeči.
„Cože? Jaký meč?“ obrátil se k němu zaskočený čaroděj.
„Z jihu, s bohatým košem kryjícím celou ruku. V tomhle městě to byl pouze třetí kousek, má slušnou cenu.“
„A proč si myslíš, že ti ho vzal drakodlak?“
„Nevím to jistě, ale zmizel tu noc, kdy se objevily lebky a věž je neustále střežena. Když jsem šel spát, meč byl
na svém místě, ráno byl pryč.“
„Divné,“ zavrčel Alrin. „Proč by dlak kradl meč?“
-47-

Horší než smrt
„To také nechápu.“
„Nemohl to být někdo z tvých mužů?“
„Znám je. Nejsou to zrovna vzory čestnosti, ale na moje meče by nikdy nesáhli.“
„Dobrá, dejme tomu.“ Alrin začal znovu přecházet po místnosti. „Vraťme se k lebkám. Proč zmizely a proč jiné nechává
jen tak povalovat? Proč ti dvě donesl? Co chtěl, abys s nimi udělal? Co jsi s nimi udělal?“ podíval se na Kana.
„Amash je odnesl do chrámu boha války, aby je kněží pohřbili a odsloužili za ty dva obřad.“
„Jako obvykle, v takové situaci,“ kývl Alrin hlavou a znovu vykročil. „Ale to asi nebylo to, co chtěl.“
„A co bych s nimi měl dělat? Vystavit si je? Copak jsem blázen?“
Alrin se zastavil zády k němu a narovnal se.
„Ukázal ti lebky. Co chybělo na většině koster? Lebky. Nikdy nebyly u mrtvých, vždy byly úplně pryč, nebo odhozené
stranou. Lebky. Hraje si s tebou! Vyznačil si území lebkami, a když byl hotov s hranicemi, začal je zahazovat
uvnitř území.“ Obrátil se ke Kanovi čelem.
„Všichni dlaci si značí území. Každý jinak, ale vždy si ho značí. U drakodlaků nevíme, jak to dělají. On nám to
ukázal. Ví, že po něm jdeš a vyzval tě. Dal ti lebky a tím ti řekl, hledej mě! Najdi lebky a najdeš jeho doupě!“ Alrin byl
v tu chvíli sám se sebou nadmíru spokojen.
„To je sice pěkné,“ řekl po chvíli ticha Kan zaraženě, „ale jak je mám asi najít? Kromě těch dvou, co mi přinesl, byly
všechny v podzemí. To mám vlézt do stok a začít je prohledávat? Další mrtví jsou ve vnitřním městě a tam spustili oddělovací
mříže. Když se pokusím projít branou, přijdu o hlavu. Stráže jsou teď kvůli těm vraždám velice ostražité
a opatrné.“
„Máš pravdu,“ přikývl Alrin. „Udělám ústupek. Provedu pro tebe ještě jedno zaklínadlo a zjistím, kde leží všechny
osamocené lebky. Samozřejmě nepoznám, které patří k obětím toho drakodlaka. Ale přestože je tohle město prohnilé
od posledního chudáka, až po vévodu, budiž mu v budoucnu země lehká, přesto nevěřím, že by se tu lidské lebky válely
jen tak.“
„Jak to tedy uděláš?“
„Vyrobím ti seznam míst, kde leží a ty si je pak obejdeš.“
„To zní celkem dobře.“
„To zní více než dobře,“ pozvedl Alrin obočí. „Pracuje s tebou jeden z nejlepších čarodějů, ne-li ten vůbec nejlepší
a nic tě to nestojí. To se ti už nikdy v životě nestane.“
Kana napadlo, že to tak úplně bezplatné nebude, a že si Alrin v budoucnu svou investici jistě nějakým způsobem vybere
a neopomene ji výhodně zúročit.
„Uděláš to hned teď?“
„Začnu na tom pracovat. Stav se po poledni, to už by to mohlo být hotové.“
„Děkuji, snad bude tvá úvaha správná.“
„Nemám ve zvyku se mýlit,“ odvětil Alrin a pohladil si vous. Kan zaznamenal, že neslyší žádnou samolibost. Čaroděj
to pronesl, jako by se to rozumělo samo sebou a patřilo to k jeho osobě, stejně jako špičatý klobouk nebo háv pošitý
okultními symboly.
Rozloučili se, Kan se protáhl kolem hlídače a vyšel na ulici.
„Našel ten tajnůstkář něco zajímavého?“ zeptal se jako první Amash.
„Našel, ale zatím o tom nebudeme mluvit,“ odvětil Kan a zamířil loudavě na ulici kolem Umrlce a po ní směrem
k náměstí Dvou sluncí. „Raději se mrkneme na Dobytčí trh.“
Muži souhlasně přikývli a srovnali s ním krok.
„Nedostal jsem žádnou novou zprávu, zatímco jsem byl uvnitř?“ zeptal se, sotva zahnuli za roh.
„Nic,“ odpověděl Eras. „Po těch dvou předchozích dnech mi ten klid celkem brnká na nervy.“
„Chceš snad další mrtvolu?“ rýpl si Amash.
„Abych se přiznal, byl bych klidnější,“ zabručel Eras. A jako by ho někdo tam nahoře slyšel, objevil se před nimi
Athar. Jakmile je spatřil, zamířil přímo k nim a měl přitom naspěch.
„Proč mám pocit,“ přivítal ho Kan, „že mi jdeš zkazit náladu?“
Athar se zarazil a přeletěl pohledem Kana i jeho doprovod.
„Tak mluv,“ popohnal ho Kan víceméně přátelským hlasem.
„Dneska ráno jsem procházel opevněním a našel jsem nějaké kosti. Myslel jsem, že bys to měl vědět jako první,“ odpověděl
Athar.
„A proč jsi nezůstal na svém místě? Máš přece hlídat bránu a ne se courat po vnějším opevnění. Navíc to šéf zakázal.“
„Ale já jsem hlídal bránu,“ bránil se Athar. „Hlídám ji přece z věže nad bránou, takže vidím každého, kdo se k ní blíží
a věž je součástí opevnění. To Aren z půdy domu odnaproti nemá v opevnění co dělat.“
„Jo, máš pravdu, spletl jsem se,“ zabručel Kan. „Tak kde jsi našel ty kosti?“
„V polovině vzdálenosti k nejbližší baště směrem do našeho území. Leží v přízemní chodbě, ale někdo je uložil
do díry, co tam byla v podlaze a zaházel je krámy.“
-48-

Zdeněk Jukl
„A jak jsi je tedy našel?“ zajímal se Kan.
„Ona je tam blízko díra ve zdi, tak si tam zkracuji cestu. Je to jen pár kroků. Viděl jsem tam nějakého psa, jak
se snaží dostat pod prkna. Hodil jsem po něm kámen, a když jsem se podíval, co ho tak zaujalo, našel jsem několik lidských
koster.“
„Jak je to odtud daleko?“
„Pár minut, když půjdeme rychle.“
„Mrtvým už nepomůžeme, takže žádný cval. Včera jsme se naběhali dost,“ zabručel Kan, protože ho znovu začala
trochu pobolívat hlava a v duchu si slíbil, že si už nikdy nedá víc než tři vévodská za večer. Athar zamířil kolem Umrlce
k opevnění a tam zahnul doleva.
Celá pětice si během cesty pečlivě prohlížela stěnu opevnění a také ulici, po které šli. Domy těsně u opevnění byly
v téměř celém městě domovem nejchudších z chudých a často v nich každou noc nocoval někdo jiný. Pokud tu někdo
chtěl lovit lidi, těžko by hledal lepší prostor. Lidé jsou neustále v pohybu, nikdo si nikoho moc nevšímá a málokdo zná
ty, kteří s ním nocují pod jednou střechou. Kan věděl, že některé domy mají v držení stálé skupiny žebráků a tvrdě si je
brání před ostatními. Ale těch bylo jen několik. Domy zde byly nyní prázdné, kromě jednoho, pod kterým zrovna procházeli
a odkud se ozýval ženský křik a zvuky jako od úderů.
Jestli bylo něco, co Kan nesnášel, bylo to týrání žen. Ani příliš nerozlišoval, zda se jedná o dcery řemeslníků nebo
poběhlice, které neměly nic jiného než své tělo, a když svého zákazníka pobavily, neváhaly ho podříznout a okrást. Podle
jeho názoru si ty první nic podobného nezasloužily a na ty druhé čekal provaz. Zpomalil, aby lépe rozuměl slovům
vyletujícím z okna. Pak se mu však obličej roztáhl do úsměvu. Než se ho jeho společníci stihli zeptat, co se děje, vyběhl
z domu muž a za ním se hnala nějaká plnoštíhlá ženská s rozcuchanými vlasy. V ruce držela kus dřeva, který se nápadně
podobal noze od stolu, a tím do muže tloukla, jako by mu tím měla zachránit život. Navíc to doprovázela velmi odvážným
proslovem, ze kterého seznali, že spolu něco mají, že muž neudělal, co měl a nebylo to poprvé, a také něco
o tom, že měla v minulosti potíže se zrakem, které se nyní prudce zlepšily, a s hrůzou zjistila, s kým to žije.
Další detaily z jejich života před nimi skryl roh domu, za kterým dvojice zmizela.
„Pěkná ženská,“ broukl Eras, který měl pro ženské od rány slabost a prohlížel si dům, jako by si ho chtěl lépe zapamatovat.
„Už to není daleko,“ popoháněl je Athar a pokračoval dál ulicí, takže jim nezbylo nic jiného, než přidat
do kroku, aby ho opět dohnali.
Nakonec došli k otvoru ve hradební zdi. Kousek za ní se na hradbu napojoval blok domů, za nímž vedla ulice, procházejí
branou, kterou Athar hlídal. Muž přespával v jednom domě u opevnění, kolem kterého také šli. Nespal
na místech jinak oblíbených ostatními členy tlupy, protože jako jeden z mála měl celkem vyrovnaný vztah s jednou
ženou středních let, se kterou se u brány často vídal, a postupně se nějak dali dohromady. Ke Kanovu upřímnému údivu
se jim narodily už dvě děti a pokud ho minulý týden neklamal zrak, třetí bylo na cestě. Od brány chodil domů opevněním
právě z toho důvodu, aby nemusel zdlouhavě obcházet blok domů přiléhající k hradbě. Ostatně, opevněním zde
vedla rušná stezka, tak proč se obávat. O to záhadnější bylo, proč by někdo ukrýval lidské kostry právě tady.
Skutečně ležely v díře v podlaze, ale ne v místě, kudy se běžně chodilo. Díra se nacházela dobrých dvacet kroků
daleko na opačnou stranu od otvoru ve zdi, než se obvykle chodilo a nikdo tak neměl důvod si jí všímat. Kan s ostatními
rychle zjistili, že prkna nejsou na díře naházená jen tak bez rozmyslu, nýbrž že jsou naskládána tak, aby tvořila
pevnou desku. Zkrátka, někdo si tu dal dost práce, aby ukryl kostry na celkem rušném místě a přitom si jejich skrýše
nikdo nevšímal. Kdyby je nenašel pes, mohly tu ležet ještě dlouho. Prken a dalšího různého nepořádku bylo v chudinské
čtvrti dost a dost a ubýval jen pomalu. Existovala řada podnikavců, kteří za úplatu uklízeli ve vnitřním městě a odváželi
odpad, který honosná část Mykashe produkovala. Valná většina ho končila právě tady, v chudinské čtvrti, složená
v první trochu prázdné ulici, kterou uklízeči z vnitřního města našli. Většina uklízečů navíc pocházela přímo z vnějšího
města, takže přesně věděli, kde mohou svůj náklad složit.
„Ty tu leží pěkných pár týdnů,“ pronesl svůj soud Alro.
„A zase nemají lebky,“ dodal Eras, aby nezůstal za Alrem pozadu.
„Jo,“ pokýval hlavou Kan sedící na bobku u okraje díry. Pečlivě prohlížel každou kost ve své blízkosti a hledal
na nich typické škrábance od zubů. Byl překvapen. Přestože kosti něco ohlodalo a končetiny byly z mrtvých těl utrženy
pouze hrubou silou, neviděl na kostech žádné hlubší vrypy, dokonce ani lehké škrábance, které by mohly pocházet
od zubů. Ať je okusovalo cokoli, činilo tak mnohem jemněji, než u koster, které nacházeli doposud. Matně si vzpomněl,
jak jednou ve vévodově zvěřinci pozoroval tygra při krmení. Měl tak drsný jazyk, že maso z kosti vlastně slízával
a kost, která mu pak zůstala v tlapách, byla čistá a lesklá jako zrcadlo.
„Vidíš na nich něco zajímavého?“ zeptal se ho Alro.
„Ani ne,“ zatajil jim svůj poznatek. „Jsou starší, než ty z bašt a nemají lebky. Ale jinak jsou to jen kosti. Kolik jich tu
asi je?“
„Dvanáct,“ odpověděl okamžitě Eras, který obešel jámu kolem dokola. „Nebo alespoň hrudníků vidím dvanáct.“
„Myslíš,“ promluvil znovu Alro, „že je také sežral ten netvor?“
-49-

Horší než smrt
„Kdyby sem ty mrtvoly hodil nějaký obyčejný vrah, tak by se našly docela rychle podle zápachu, ale Athar tudy chodí
často a ničeho si nevšiml, nebo ano?“
„Ne, ta prkna tu takhle leží několik let. Jen asi před čtyřmi nebo pěti měsíci se ta původní hromada postupně změnila
na tuhle placku. Jenže kdo by si všímal ubývajících prken, prostě je někdo potřeboval na topení nebo na stůl, nebo tak
něco.“
„Správně,“ přikývl pomalu Kan. „Nikdo si tu ničeho nevšímá, a pokud nebyly cítit, nemohl je nikdo najít. Takže je
sem něco naházelo v tomhle stavu a pokud přece jen byly trochu cítit, nebylo to dost silné, aby to přitáhlo pozornost
procházejících lidí.“
„Ale to pak znamená,“ pronesl zaraženě Amash, „že tady tu mrchu máme už téměř pět měsíců.“
„Skoro to tak vypadá,“ odsouhlasil mu to Kan. „Jeden by nevěřil, že si jí tak dlouho nikdo ani nevšimne, že?“ jeho
hlas zněl téměř pobaveně. Jako by si vyslechl nějaký dobrý vtip. Chlapi na něj upřeli pohledy.
Zvedl k nim oči. „Vás to nefascinuje?“
„Že tu během posledních několika měsíců něco požírá v průměru dva lidi denně a nikdo o tom nic neví?“ pronesl
Eras opatrně. „To mě má fascinovat? Víš, kolik je to lidí?“
„Právě,“ usmál se Kan a postavil se. „Chápejte, my jsme začali pobíhat kvůli synovi našeho šéfa. Pak kvůli dvaceti
chlapům, ale teď vidíme, že tu musí být kolem dvou stovek mrtvých, a to za předpokladu, že to sežralo jen jednoho
za noc.“
„Blbost,“ prohlásil Eras. „Tolik lidí nepozorovaně nezmizí ani v tomhle městě.“
„Zmizelo takhle skoro padesát lidí, které jsme našli během posledních dvou dnů. A jediný důvod, proč jsme je našli,
byl ten, že je to přestalo ukrývat dostatečně pečlivě. Anebo proto, že dobré úkryty jsou plné a musí se to smířit
s těmi méně dokonalými. Ti mrtví, o kterých jsme zatím věděli, zemřeli během posledního měsíce. Tihle o tři měsíce
dřív. Vsadím se s vámi, že kdybychom prošli celé vnější opevnění a nahlédli za všechna prkna, nepořádek a do všech
místností v baštách, vytáhneme na světlo pěknou hromadu kostí a možná i ty chybějící lebky.“
„Má pravdu,“ přidal se ke Kanovi Amash. „Tohle město je obrovské. Sto, dvě stě, tři sta lidí, to nic není. Na dobytčím
trhu jich je denně mnohem víc. A trhů se denně koná několik. Silnice jsou neustále plné kupců, farmářů a formanů,
kteří přivážejí a odvážejí zboží. Vnitřní město z trhů vnějšího města žije. Zmizení jednoho nebo dvou lidí
za den, zvlášť když pokaždé zmizí v jiné části města, nikdo nepozná.“
„Zakryjte tu jámu a časem ty kosti nenápadně odneseme na hřbitov zasvěcený bohu války a necháme je pohřbít,“
rozhodl Kan. „Dnes už nikdo nezjistí, kdo tu leží a kde zemřel. Nemají nám co říct.“
„Proč je neodneseme dnes?“ zamračil se Eras.
„Protože je ráno a než najdeme dostatek pytlů a naplníme je, budou ulice plné lidí. To poslední, o co teď stojím, je
přitahovat k sobě pozornost tím, že začnu po městě pobíhat s pytlem kostí přes rameno. Až se zbavíme té bestie, bude tu
v noci bezpečněji a odneseme je pěkně v klidu.“
„Abychom se jí ale vůbec zbavili, když se tu zabydluje už tak dlouho,“ pochyboval o výsledku jejich snažení Eras.
„To ví jen Arist,“ pokrčil Kan rameny a pomohl Amashovi přiklopit jámu prkny. Bylo to právě v čas, protože sotva
se od jámy vzdálili, objevila se skupina čtyř mužů, kteří chtěli projít opevněním k bráně. Překvapeně sledovali Kana
a jeho skupinu, jak vycházejí z opevnění, ale pak rychle zmizeli v temném tunelu.
Skupina se rozdělila. Oddělil se od nich Athar, který spěchal domů, a Kan se zbytkem zamířil podél bloku pryč
od opevnění a následně zahnuli na hlavní ulici, po níž pomalu došli na Dobytčí trh. Tam se skupina rozdělila úplně.
Dnes se konal větší trh než obvykle a chlapi zahlédli stánky několika známých zbrojířů, u kterých se vždy vyplatilo
na chvilku zastavit a prohlédnout si nabízené zboží. Navíc zde byli i kováři, takže Eras zamířil přímo k jednomu
z nich, protože potřeboval opravit uvolněnou záštitu na dýce.
Kan se proplétal mezi lidmi, nahlížel do stánků a dal řeč s jedním známým řemeslníkem, u kterého si nechával zdobit
meče, pokud se už k takovému kroku rozhodl. Pak, když si prohlížel nabídku zbrojí o několik stánků dál, začal mít
podezření, že ho někdo sleduje. Zcela uvolněně odložil brigantinu zpět na pult, kývl výrobci na pozdrav a pochválil
kvalitu jeho výrobků. Pak se otočil na patě a přehlédl lidi za sebou. Krok za ním stála dívka od Umrlce a sledovala ho
odhadujícím pohledem.
Na rozdíl od návštěv Umrlce, zde měla přes kroužkovou zbroj dlouhý plášť s kapucí, kterou si přetáhla přes
hlavu, takže k sobě nepřitahovala téměř žádnou pozornost.
„Bude ti malá,“ prohlásila.
„Nechtěl jsem ji koupit,“ odvětil. „Jen jsem si prohlížel její úroveň.“
„Na druhé straně náměstí mají mnohem kvalitnější brigantiny. Ale také dražší.“
„Snad taky nesháníš novou zbroj?“ usmál se Kan. „Ten krátký hauberg vypadá docela zánovně. Vydrží ti ještě několik
let, a do zdejšího podnebí, s parnými léty a mírnými zimami, se hodí mnohem víc než brigantina.“
„Nesháním, nemám k tomu důvod,“ odvětila a jeho úsměv se od ní odrazil bez nejmenších následků.
„Tak proč ses vypravila do takovéhle tlačenice?“
„Ze stejného důvodu, jako ty. Prohlédnout si nabídku a lidi.“
„Hledáš práci?“ napadlo ho.
-50-

Zdeněk Jukl
„Tak trochu.“
„No, ale takhle si tě nikdo nevšimne. Hrdinové se sdružují v horní části náměstí, blíž k vnitřnímu městu.“
„Vím, kde se sdružují hrdinové. Takovou práci ale nehledám.“
„Pak nechápu, jak to myslíš,“ přiznal se a musel o krok ustoupit, aby uhnul třem procházejícím mužům, kteří odnášeli
velké kusy plátové zbroje a mířili k vnitřnímu městu. Za nimi, aby je měl pěkně na očích, šel jejich pán. Mladíček,
ještě nedospělý, syn rychtáře vnitřního města. Kan ho proklál pohledem a ruka na jílci meče se mu podvědomě
sevřela. Mladíček po něm zprvu vrhl povýšený pohled, ale pak si uvědomil, na koho to v tlačenici narazil, přes obličej
mu jako stín přelétl náznak děsu a rychle přidal do kroku, aby byl od Kana co nejdál.
„Vy se nemáte moc rádi,“ ozvalo se těsně vedle něj. Sklopil pohled a zjistil, že se úkrokem dostal vedle dívky. Hlavu
měla mírně zvednutou, protože byla asi o půl hlavy menší než on, ale dívala se tak, jako by stála na šest stop vysokém
mramorovém podstavci.
„Ne, to nemáme,“ potvrdil Kan. „Je to hajzl, a neváhám to slovo před ženou použít, protože v jeho případě to není
nadávka, nýbrž doslovný popis.“
„Co jste si udělali?“ zajímala se pobaveně.
„Nachytal jsem ho se dvěma kumpány, jak bičem a holemi tlučou nějakou dívku v chudinské čtvrti. Uvázali ji
ke sloupu ve sklepení jednoho domu a bavili se tím, že jí pomalu ubíjeli k smrti.“
„Podle tvé pověsti bych nečekala, že ti to bude vadit,“ pronesla a Kan jí pohlédl do očí. Poprvé jimi uhnula jako
první.
„Omlouvám se,“ řekla.
„Pověsti se říkají a voda teče,“ řekl staré pořekadlo ze své domoviny. „Jsou věci, které se v mém okolí dít nesmí.“
„Pak se divím, proč jsi ho nechal na živu.“
„Protože než jsem ho stihl zabít, musel jsem nejprve vyřídit jeho dva kamarádíčky. Dohnal jsem ho na ulici, ale tam
na něj čekal zbytek té jeho party a kryl mu záda. Zatímco on zbaběle utíkal k vnitřnímu opevnění, já se musel postarat
o ně.“
„A podařilo se ti to?“
„Ze šesti přežil jeden a i ten přišel o ruku v zápěstí.“
„Takže alespoň ta část pověsti, která říká, že jsi vynikající šermíř, nelže.“
„Jsem docela dobrý,“ připustil. „Znám ale nejméně dva lidi, kteří jsou lepší než já. Nežijí ovšem v tomhle příšerném
městě. Budeme stát tady v té tlačenici ještě dlouho, nebo se přesuneme k některému ze stánků s pivem?“
„Zveš mě?“
„Pokud mi za to nic nezlomíš.“
„Divím se,“ řekla, když se propletli mezi lidmi a mířili po okraji náměstí ke stánkům s jídlem a pitím, „že se mnou
po včerejšku ještě mluvíš.“
„Asi jsem se z toho vyspal,“ pokrčil rameny. „Každý máme své metody práce a svou motivaci. Ty pracuješ pro
peníze, já proto, že mě to zatím docela baví. Až toho budu mít po krk a pokud budu ještě naživu, odejdu a zkusím žít
někde daleko odtud jako normální člověk.“
Hodila po něm pohledem a sjela ho od hlavy k patě.
„Nějak si tě nedokážu představit, jak okopáváš pole a skláníš se před zemanem, na jehož půdě budeš pracovat,“ prohlásila.
„Tak jsem vyrůstal,“ usmál se, vytlačil dvojici mužů v odrbaných hadrech od stánku s nabídkou piva a sušeného
nebo uzeného masa, a vytáhl z měšce několik měďáků.
„Jaké maso máš raději?“
„Takové tu nenabízí a stejně věřím jen jídlu, které si sama připravím,“ odvětila a mračila se na pokrmy ležící před ní.
„Kup mi jen pivo, ale malé.“
„U Umrlce si dáváš velké,“ namítl s úsměvem, ale již jednou rukou pokládal měďák na desku a druhou zvedal malý
džbánek piva a podával jí ho.
„Jo, ale tam se dá pít,“ odvětila a podívala se do džbánku. Ušklíbla se, když ucítila pach tekutiny a podívala
se na Kana, který zvedal velké pivo k ústům. Počkala, až upije a sledovala, jak se bude tvářit.
Obrátil se k prodejci zády, otřel si ústa a tiše pronesl:
„Kéž by tě někdo donutil vypít sud těch splašek, zmetku zlodějská.“
„Vynikající pivo, že?“
„Jo, jen se ještě nenašel zákazník, který by ho ocenil,“ zavrčel Kan a s odporem hleděl na pěnu ve džbánku.
Dívce po jeho větě mírně zacukaly koutky, ale hned otočila hlavu, takže jí obličej zakryla kápě.
„Nepůjdeme se raději podívat na horní stranu náměstí?“ navrhl. „Kromě hrdinů se tam prodávají i koně a občas sem
zajíždí jeden handlíř, který má vynikající nabídku.“
Znovu jí zacukaly koutky nad jeho přirovnáním a odložila džbánek na desku za sebou.
„Já a kůň si zrovna moc nerozumíme,“ prohlásila hlasem, do kterého se jí podařilo přimíchat stopové množství
omluvného tónu. „Ale když si mám vybrat mezi tímhle pivem a chůzí, tak raději tu chůzi, pokud to nebude ke koním.“
-51-

Horší než smrt
Kan s úlevou odložil sotva načatý džbán a zaregistroval, jak ho prodavač elegantně prodal dalšímu zákazníkovi, aniž
by si toho ten chudák všiml.
Postupně se dostali na okraj té lidské skrumáže a pomalu obcházeli trh.
„Hrdina a nesnáší se s koňmi, to mi nějak nejde do hlavy.“
„Možná proto, že nejsem hrdina,“ odpověděla. „Ne v tom smyslu, jak to nejspíš myslíš.“
„Tak mě napadá,“ ozval se po chvíli ticha Kan, „že jsem vlastně nikde neslyšel tvé jméno.“
„Nepoužívám ho,“ přiznala se. „Pro práci není důležité a lidé mě pak hůř hledají.“
Usmál se. „Ani bych neřekl. Stačí krátký popis a musí si vzpomenout každý.“
„Proto nosím ten plášť,“ odpověděla bez zlosti. „Alespoň přes den. Je to lepší.“
„Ženy si většinou na kráse zakládají. Vlastně jsem neslyšel o žádné, která by ji skrývala.“
„Tak jsem první,“ pokrčila rameny. „Pokud si mě mají lidi zapamatovat, pak pro to, co dokážu a ne proto, jak vypadám.
Můj vzhled je pro mé povolání spíš překážka, než výhoda.“
„Tak to mě nikdy nenapadlo.“
„Od hrdiny se očekává umění šermu, bystrý úsudek, notná dávka štěstí a ještě větší dávka drzosti a samolibosti,“
pokračovala, jako by ho neslyšela. „Ale když se muži podívají na mě, očekávají jen to jedno a často nepomůže, ani
když vytáhnu meč.“
„Jak si tedy hledáš práci?“
„Poslouchám, co lidi říkají, a když má někdo potíže, které umím řešit, jako ukradené šperky nebo potřebu někoho
se zbavit, nenápadně ho oslovím.“
„Jak ty,“ řekl opatrně a dával si záležet, aby to nezaznělo posměšně, „můžeš někoho nenápadně oslovit? Takovéhle
řeči vedou téměř vždy muži, a když je oslovíš, tak tě přece vidí.“
„Trocha šminek,“ usmála se a tentokrát hlavu neodvracela. „Jeden čas jsem táhla s komedianty, protože měli cestu
stejným směrem a potřebovali někoho šikovného s mečem. Šminky za pár měďáků z tebe udělají zjizveného lotra nebo
chudáka nad hrobem a nepotřebuješ na to než pár chvil v nějakém průjezdu. Většinou se pohybuji po městě namalovaná,
dnešek je spíš výjimka.“
Kanovi napadlo, že to je asi ten důvod, proč měl neustále pocit, že ho někdo sleduje, ale nikdy nikoho podezřelého
neviděl. Ta holka mohla změnit vzhled za den tolikrát, kolikrát potřebovala a klidně mohla sedět na ulici jako stará žebračka
a poslouchat, co on říká svým mužům jen několik kroků od ní. Jeho obdiv k ní povylezl o několik příček. Chlap
se maskoval šátkem nebo změnou oblečení, ale na tak geniálně jednoduchý a účinný způsob mohla přijít jen žena, která
je na šminky zvyklá.
Pak ho napadla další myšlenka. Šminky nepoužívaly všechny ženy. Přestože ty nejlevnější stály jen pár měďáků, stále
to byly měďáky, za které se dalo koupit jídlo na celý den, někdy i na několik dní. Malovat se, to si mohly dovolit jen
ženy úspěšných řemeslníků a jejich dcery a pak samozřejmě lidé bohatší a bohatí. Obyčejné holky, které se pohybovaly
po chudinské čtvrti a se kterými se setkával dnes a denně, na malování ani nepomyslely. Ani by je nenapadlo namalovat
se, aby někoho oklamaly. Tahle holka musela vyrůstat v nějaké vyšší společenské vrstvě, protože pokud byla tak dobrá
bojovnice, jak se o ní u Umrlce říkalo, musela mít učitele. Tohle se nemohla naučit ani na ulici, ale ani v rodině řemeslníka.
A do armády se žena dostala jen jako kurtizána nebo manželka vojáka, nikdy jako bojovnice.
„Má to celkem úspěch,“ pokračovala dál, „a jak sám víš, mé služby jsou drahé.“
„Jen by mě zajímalo,“ nadhodil, „jak můžeš požadovat tak vysoké částky. Chápu mezi hrdiny, tam jsi známá. Ale
když si tě najme někdo z vnitřního města, abys ho zbavila nepohodlné osoby, jak ho přesvědčíš, že to dokážeš?“
„Beru nejprve menší zálohu a pak jim donesu důkaz, že jsem úkol splnila.“
„Jako třeba nějakou věc z domu mrtvého?“
„Tak něco. Nebo kus jeho těla. Většinou stačí uříznutý prst nebo jiná drobnost. U vražd na objednávku to často bývá
i přání zákazníka. Jednou jeden chtěl, abych mu přinesla to…, no…, to, co je u chlapa nejcennější. Dotyčný měl mít
něco s jeho dcerou, jak jsem vyrozuměla.“
„Splnila jsi ten úkol?“ zeptal se opatrně.
„Samozřejmě,“ odpověděla lehce, jako by mu odpovídala na dotaz, který že je den. „Úkol jako úkol. Už jsem se přestala
divit, co všechno si lidé navymýšlí za šílenosti. Ale to bys měl znát sám, nebo ne?“
„Nikdy jsem nepracoval jako nájemný vrah,“ zabručel. „Moje představa je, že každý má mít právo na obranu, takže
nezabíjím ze zálohy. Se mnou každý ví, na čem je. Klasický duel, podle šermířských zásad. Vždy stojím k soupeři čelem
a může se mnou poměřit své síly. Dýka za zády, úder židlí, podražení nohou lanem, chrstnutí vody do obličeje, odseknutí
lustru, to všechno je v šermu povoleno a ceněno, pokud je to provedeno dobře a ve správný okamžik. Ale nikdy
nečekám na protivníka za sloupem, abych ho pak bodl do zad.“
„Já je nebodám do zad,“ odvětila chladně. „Lámu jim vazy nebo je bodám do srdce a stojím přitom před nimi. Pokud
mám pocit, že by to z nějakého důvodu nešlo, znám celou řadu spolehlivých jedů.“
„Nechtěl jsem se tě dotknout,“ omluvil se Kan a sám sobě se divil, proč vlastně. „Říkal jsem jen svůj názor na způsoby
nájemných vražd obecně.“
-52-

Zdeněk Jukl
„To je v pořádku,“ opáčila a zahnula kolem rohu směrem od náměstí, protože proti nim šla větší skupina lidí. Počkali,
až přejdou, vrátili se na původní trasu a pokračovali dál.
„Tady bych se s tebou rozloučila,“ řekla najednou. Blížili se k jedné z menších uliček, vedoucích zpět do šéfem ovládané
části čtvrti.
„Vidíš možného zákazníka?“ usmál se.
„Ne, tvé společníky,“ odvětila a odbočila. Překvapeně se podíval před sebe a skutečně zahlédl Erase s Amashem, jak
se k němu prodírají davem. Podíval se do uličky za dívkou, aby za ní zavolal něco na rozloučenou, ale ulička byla
prázdná.
„Stejně ti přeji příjemný den,“ řekl hlasitě a pak zamířil vstříc svému doprovodu. Jen několik kroků za ním vyhlédla
z dveřního výklenku pod podloubím tmavá kápě a sledovala ho, jak se vzdaluje.
„Tak co jste si pořídili?“ zajímal se Kan a s údivem zjišťoval, že mu procházka a rozhovor s tou dívkou udělaly dobře
a hlava ho už vůbec nebolí. Naopak, byl by nejraději, kdyby mohli pokračovat.
„Copak my,“ smál se Eras, „ale koho sis pořídil ty? Koupil sis otrokyni a poslal jsi ji napřed?“
„O čem to mluvíš?“
„Přece o té holce schované pod kápí, co tak rychle odbočila, když jsi nás uviděl.“
„Holce?“ divil se Kan s tváří pokerového hráče. „Vedle mne šel nějaký mladík a ptal se mě na cestu. Hledal Alrina,
tak jsem ho tam poslal, aby se nechal oškubat, když o to tak stojí.“
„To si povídej holubům na střeše,“ mrkl na něj Amash jedním okem. „Kluk a takhle se ponese? Tohle byla
ženská, kamaráde, to my dobře poznáme!“
Nechal je, ať si z něj dál dělají legraci a rozhlížel se, kam až vlastně s dívkou došli. Kolem nich se rozkládaly menší
stánky s méně rozměrnými výrobky. A jak si po chvíli rozhlížení všiml, byl tam jeden s mapami a nějakými listinami.
No ovšem, učedník čaroděje Lafavela se pokoušel svému pánovi vydělat nějaký měďák za mapy hor s vyznačenými
cestami ke slujím děsivých draků a ke stržím obývaných obry. Usmál se nad naivitou některých začínajících dobrodruhů,
toužících po slávě a označení hrdina, ale pak ho napadlo něco docela jiného. Přestal si všímat těch dvou, kteří
se stále ještě dohadovali, kdo se ukrýval pod kápí a jak ji Kan dostane večer do věže, a zamířil ke stánku s mapami.
Vtlačil se mezi dva zákazníky, kteří na něj zavrčeli, by se táhl vystavovat někam jinam, ale Kan je oba ignoroval
a s rukou na meči se začal prohrabovat vystaveným zbožím.
„Co si přeješ, Kane?“ oslovil ho učedník. Už se nějaké to kouzlo naučil, a proto se cítil v relativním bezpečí,
přestože se ve městě narodil a Kana znal více než dobře. Vyslovené jméno trochu zchladilo rozpálené hlavy obou odstrčených
zákazníků, ale ne zase tolik, aby Kan mohl sundat ruku z meče.
„Mapu Mykashe, pokud možno co nejpodrobnější. Ta, co mám, je tak špinavá a roztrhaná, že je úplně k nepotřebě.“
„Mám tu jednu, která by ti snad vyhovovala, ale sám víš, že čím je mapa podrobnější, tím je větší a dražší.“
„Ukaž mi ji.“
Mladý čaroděj zalovil pod deskou na kozách, sloužící jako prodejní pult, a vytáhl svitek dlouhý, jako byla šířka desky.
Kan pozvedl jedno obočí, protože pokud to byla šířka mapy, byla skutečně velká. Větší, než jakou kdy viděl.
Prodejce ze svitku stáhl bronzový prstenec a mapa se rozvinula do plné velikosti. Zabrala celou prodejní plochu
stánku a ještě na okrajích přepadávala. Kan se k ní naklonil a začal se v ní orientovat. O ty dva kverulanty se už nemusel
starat, protože zatím si Eras s Amashem všimli, že jim velitel utekl a má za zády dvě podezřelá individua a přesunuli
se k nim.
„Vypadá skutečně dobře,“ uznal po několika minutách pečlivého studia. V těch částech města, které znal, byla mapa
neobyčejně přesná. Byl si však plně vědom, že bude velice drahá.
„Kolik si za ní tvůj pán řekl?“
„Osmdesát zlatých a je tvá.“
„To je skutečně mnoho,“ zabručel Kan. „Kdybys slevil na padesát, začal bych o ní uvažovat.“
„Můj pán nerad smlouvá,“ pokrčil mladík rameny. „Ale protože si přeje vycházet se šéfem v míru a pokoji, mohl
bych slevit o pět zlatých.“
„Co takhle šedesát?“
„Pod sedmdesát nemohu jít.“
„A já nemám víc, než šedesát dvě zlatky.“
Mladík zavřel oči, jako by musel ovládnout nával hněvu, ale ve skutečnosti vyslal kouzlo ke svému pánovi, aby mu
vysvětlil situaci. Odpověď ho tak překvapila, že prudce otevřel oči.“
„Můj pán souhlasí s padesáti zlatými, ale pro mapu si dojdeš dnes po setmění k němu do pracovny.“
„A kdybych ti dal těch šedesát, mohu si ji rovnou odnést?“
„Pán řekl, padesát a u něj, nebo neprodávat,“ pokrčil mladík omluvně rameny.
„Dobrá, ale bude mi to muset vysvětlit,“ zavrčel Kan. „A dobře mi tu mapu hlídej, aby se neušpinila ani nepotrhala.“
„Spolehni se, budu ji střežit jako oko v hlavě,“ slíbil mu učedník a stáčel mapu do ruličky, zatímco Kan zamířil pryč
z trhu.
-53-

Horší než smrt
„Na co potřebuješ tak pekelně drahou mapu?“ nechápal Amash. „Známe město jako své boty, zeptej se nás, kam potřebuješ
dovést, a povedeme tě nejkratší cestou.“
„Mám s ní nějaké úmysly,“ odvětil Kan. „Ale je mi záhadou, proč se musím táhnout v noci za tím čarodějem. Jeho
obydlí je na území Černého Sedda a s tím máme hromadu nevyřízených účtů. Procházet se v noci po jeho ulicích není
nic, na co bych se těšil.“
„Tím spíš se na tu mapu vybodni,“ radil mu Eras.
„To už nejde. Říkalo by se, že jsem se Sedda lekl a to nedovolím.“
„No, tak hlavně abychom ti to nemuseli vytesat na náhrobek,“ podotkl Amash a obrátil se k trhu za nimi.
„Co hledáš?“
„Neviděl jsem Alra, co jsme se rozdělili,“ odpověděl.
„V tom davu by se schoval i slon,“ mávl rukou Kan. „Ostatně, jde támhle před námi.“
Když se tím směrem Amash podíval, šel jim Alro naproti a tvářil se jako kakabus.
„Co se ti stalo? Bohům se nelíbí tvé věštby?“ dobíral si ho Eras.
„Bohové jsou v klidu,“ opáčil Alro kysele. „Ale jestli se tady Kan na něčem domlouval s Alrinem, tak má smůlu.“
„Proč?“ zeptal se Kan.
„Alrin musel namíchnout někoho hodně mocného a teď je z něj docela pěkná mrtvola.“
„Cože?“ zeptali se všichni tři téměř současně. „Jak by se k němu mohl útočník dostat, když se kvůli hrdinům chrání
tolika kouzly?“ dodal Kan.
„To sice netuším a netuší to ani starý Elefel. Šel k němu na kus řeči a něco popít, prý se takhle scházejí každý měsíc
už léta, a našel ho mrtvého v pracovně.“
„Viděl jsi ho?“
„Ještě ne,“ zavrtěl Alro hlavou a Kan vyrazil vpřed jako ohař po stopě.
„A kde ses to dozvěděl?“ ptal se Eras.
„Na trhu neměli nic, co bych potřeboval nebo si mohl koupit a tak, když jsem vás nikde neviděl, jsem šel k věži. Ale
u ní jsem potkal Sylsara s tím jeho parťákem Elokeshem. Říkali, že šli k Alrinovi, protože u něj měli zaplacené nějaké
kouzlo, v ulici u Alrinova domu potkali Elefala a společně našli mrtvoly. Elefel zůstal na místě a ti dva obcházeli hrdiny
v okolí, aby tu novinu poslali dál.“
„Je jich víc?“
„Jasně,“ přikývl Alro. „Ten Alrinům dveřník to má taky za sebou.“
„Tak to musel ten čaroděj rozčílit někoho skutečně mocného,“ bručel Amash, který dusal za nimi jako poslední.
Když dorazili k Alrinovu příbytku, bylo na ulici nezvykle plno. Alrin měl mnoho zákazníků a Sylsar s Elokeshem
museli před setkáním s Alrem oběhnout pěknou řádku známých, protože se zpráva o jeho smrti mezi hrdiny roznesla
rychlostí vichřice. Kdo nemusel být na tržišti nebo zrovna nejednal o nové práci s budoucím zákazníkem, spěchal
se ujistit, že je to skutečně pravda. Ale Kan s úlevou zjistil, že se všichni drží na ulici a do dveří nikdo nevstupuje. Stál
v nich Elefel a vznášela se kolem něj magická aura. Bylo to podivné, protože starý čaroděj o svou magii přišel už před
lety, ale nyní musel být magií nasáklý jako houba vodou.
Kan se prosmýkl mezi hrdiny, obyvateli okolních domů a náhodnými kolemjdoucími, a zastavil se u dveří proti Elefelovi.
„Zdravíčko,“ pozdravil ho přátelsky. „Je to pravda? Jsou oba mrtví?“
„Jo,“ přikývl Elefel, ale víc neřekl.
„Mohu je vidět?“
„Ne.“
„A proč?“
„Je to čaroděj, obyčejný smrtelník k němu nesmí,“ opáčil Elefel pyšně.
„A kde jsi ty sehnal tolik magie? Díky vlastní nešikovnosti jsi o ni už dávno přišel, ne? Říká se, že když jeden čaroděj
zabije druhého, získá jeho magické síly, a proto jsou vraždy mezi čaroději ve městě zakázány a vévodův první čaroděj
to tvrdě hlídá. Mám se mu zmínit o tobě a Alrinovi?“
Kan schválně mluvil zbytečně hlasitě, aby ho bylo na ulici dobře slyšet. Hrdinové ho slyšeli a stáhli se blíž ke dveřím.
„No ovšem! Tím je to jasné!“ vykřikl jeden z nich Kanovi za zády. „Taky nás to mohlo napadnout, když jsme ho viděli
stát v těch dveřích. Krmí se Alrinovou magií! Proto tam nikoho nepouští, abychom mu nějakou neukradli!
Chlapi, kdo má křišťálový šíp?“
Křišťálové šípy byly velice drahé a navzdory názvu měly z křišťálu pouze špice. Ale patřily k těm několika málo
zbraním, kterými se dal zabít čaroděj na dálku a bez ohledu na to, kolik ochranných kouzel kolem sebe udržoval. Čarodějové
je proto ničili, kdekoli na ně narazili a jejich výrobci museli žít v dokonalém utajení, protože čarodějové nelitovali
kouzel ani námahy a neustále po nich pátrali. Elefel pobledl. Natáhl sice do sebe mnoho magie, ale v pracovně jí
dosud bylo dost a dost a on nechtěl přijít o jedinou částečku. Těch pět let, kdy mohl ostatním čarodějům jen závidět
a musel strpět jejich kousavé poznámky a osočování, patřilo k nejhorším v jeho životě. Novou magii navíc dosud ne-
-54-

Zdeněk Jukl
ovládal a byl proto stejně zranitelný, jako obyčejný člověk. Jen oblak magie vznášející se kolem něj držel ostatní v bezpečné
vzdálenosti a zajišťoval mu jistou dávku ochrany. K jeho smůle to však životem protřelý Kan moc dobře věděl
a nyní se k němu naklonil.
„Mohu však být milosrdný a být z ticha, pokud mě a mé muže necháš vstoupit a prohlédnout si mrtvé a pracovnu.
Ostatně, Alrin pro mě pracoval a měl jsem se po poledni stavit pro výsledek. Stejně tak vydáš hotové výrobky všem přítomným
hrdinům a nechci slyšet slovo odporu.“
„Je ti jasné,“ hájil se Elefel, „že až budu schopen kouzlit, tak si to s tebou vyřídím?“
„A je tobě doufám jasné,“ syčel tiše Kan, „že kolem mě poslední dobou umírá nezvykle mnoho lidí? Dokonce takových,
jako byl Alrin? Jsem na stopě někomu tak mocnému, že ani tvůj kolega se před ním neubránil. A každý, kdo mi
pomáhá nebo pomáhal, skončil bradou vzhůru, pokud mu nějaká brada vůbec zbyla.“
„Ty kosti?“ napadlo Elefela. „Ale já jsem ti nepomohl, nic jsem o nich nezjistil!“
„Ale poradil jsi mi, abych šel za Alrinem a jak dopadl? Pomáhal jsi mi, kamaráde! Vsaď boty, že jsi taky na seznamu
a je pouze otázka času, kdy tě najdou roztrhaného na kousky. Tvou jedinou nadějí je Alrinova práce, kterou pro mne dělal.
Její výsledky však musím dostat do ruky. Tak co, pustíš nás tam?“
Elefel ho zděšeně poslouchal a myšlenky se mu hnaly hlavou jako expres, kterému na vrcholku kopce selhaly všechny
brzdy. Hlubinu pod expresem halily černé mraky obav, děsu a bezesných nocí, kdy bude neustále očekávat příchod
neznámého útočníka. Cítil, že se potřebuje posadit.
„Tak pojď, ale zatím jen ty a tvoji muži,“ svolil.
„A proč ne my?“ ozval se nějaký hlas a Kan se ohlédl. No ovšem, Elokesh a jeho kumpán, řekl si v duchu.
„Protože stojíme ve frontě první,“ usekl varovně.
Elokesh ho chvíli sledoval, ale pak ustoupil. Kan byl lepší šermíř než on a nemělo cenu pokoušet štěstěnu, když jim
navíc poslední dva dny vůbec nepřála. V případném boji by se navíc mohl spoléhat pouze na svého parťáka, kdežto
ostatní hrdinové by se do boje vůbec nezapojili. Mezi hrdiny totiž přetrvával neustávající konkurenční boj, protože zákazníků
byl jen omezený počet. Hrdinská čest sice zakazovala zabít konkurenta přímo, ale nijak neomezovala výběr
pastí a úskoků, které k jeho likvidaci mohly vést. Jen doufal, že se svým společníkem dostanou objednané a zaplacené
amulety, aby mohli vyrazit na novou výpravu.
Elefel ustoupil do chodby, překročil mrtvého dveřníka a vstoupil do pracovny. Tam se postavil ke stolu, aby měl
celou místnost na očích a nikdo z ní nic neodnesl.
Kan s doprovodem se zastavili u mrtvého dveřníka. Byl více méně v celku, tedy, nezbyla z něj pouze kostra. Ležel
na zádech s nohama do pracovny a něco mu ukouslo hlavu. Zřetelně viděli, kde se útočník zakousl do krku. Stopy
ukazovaly na dlouhé a ostré tesáky, které dokázaly jediným stiskem zcela oddělit hlavu od těla. Muž měl navíc roztržený
hrudník a rozpárané břicho. Všechny vnitřní orgány chyběly. Cosi je z těla bezohledně vytrhalo a nejspíš
sežralo, protože po nich nezbyl ani jediný kousek. Muselo to v té chvíli sedět na mrtvém, protože nejvíc krve bylo
na nohách a na oblečení.
Kan si dřepl na paty a prohlížel si mrtvého z těsné blízkosti. Stopy na těle odpovídaly náčrtku v knize. Do hrudi
vniklo deset drápů a jediným trhnutím ji otevřely. Břicho rozpáral stejný počet drápů a proměnily břišní stěnu
v cáry, dosud držící na těle.
„U všech bohů,“ pronesl poněkud mdle Eras. „Takhle to asi rvalo i ty v opevnění. Co to jen může být, když to má takovou
sílu, tesáky a drápy?“
„Netuším,“ odpověděl Alro. „Nikdy jsem nic podobného neviděl. Ani vlkodlak svou oběť takto neroztrhá. Určitě ne
chlapa jeho velikosti. Museli by být alespoň dva nebo tři, ale tomu odporují stopy na mrtvole.“
„Jdeme se podívat na toho čaroděje,“ zabručel Kan a zvedl se. Opatrně překročil mrtvého a vstoupil do poničené pracovny.
Jako první věci si všiml hrozného nepořádku. Alrin sice měl v pracovně mnoho knih, svitků a různých předmětů, takže
byla přecpaná k prasknutí, ale vše bylo srovnáno podle jistého řádu a úmyslu. Nyní se všude válely knihy. Některé
police byly téměř prázdné, jak z nich kdosi vyházel většinu obsahu.
Kan stál ve dveřích a přehlížel spoušť před sebou. Alrina hned neviděl, ale pak si všiml nohou, vykukujících v podivné
poloze zpoza stolu. Udělal několik kroků, aby mohl nahlédnout za nábytek.
Naskytl se mu ještě nepříjemnější pohled, než na čarodějova sluhu. To, co Alrina napadlo, jej doslova roztrhalo
na kusy. Zvláštní však byla jedna věc. Alrin musel zemřít nějaký čas před roztrháním, protože krvácel jen velmi málo.
Dokonce měl všechny vnitřní orgány, i když nyní vytrhané z těla. Většina kostí byla zpřerážena, jako by do nich útočník
bušil kladivem s jasným úmyslem nenechat ani jednu v celku. Nejvíc krvácel z pahýlu krku. Kan na první pohled poznal,
že zemřel stejným způsobem, jako obr v chodbě. Začínal se před ním rýsovat jakýsi děj.
Cosi vstoupilo k Alrinovi a dostalo se přes dveřníka. Nesmělo to vzbudit pozornost, protože pak by se Alrin bránil
nějakým kouzlem a k tomu určitě nedošlo, jinak by o tom mluvili lidé venku. Alrin nežil v ulici sám a i slabší bojové
kouzlo spolehlivě vyplaší všechny lidi na sto kroků od místa vyvolání. Neuniklo by tedy všeobecné pozornosti.
Takže, prošlo to do pracovny a zřejmě to zavedlo s Alrinem řeč. Pak to na něj zaútočilo. Ale proč a kde přesně?
-55-

Horší než smrt
Začal se rozhlížet a jeho pohled přitáhlo křeslo. Alrin v něm nejspíš sedával téměř neustále. Došel k němu, shodil
z něj několik knih a zjistil, že je částečně rozlámané. Drželo pohromadě jen díky čalounění. Podle směru lomu se zdálo,
že síla, která ho poničila, působila zpředu. Kan, stojící nyní před křeslem, se podíval za sebe. Stál tam stůl a z této
strany byl celý postříkaný krví.
„Tak, jak to bylo,“ zabručel tiše Kan a podíval se zpět na křeslo. Pak se obrátil ke stolu a prohlédl si ho. Hledal něco
podivného, třeba roztrhané svitky nebo zničené knihy, které by dokazovaly, že Alrin měl něco, co někdo hrozně moc
chtěl nebo naopak potřeboval zničit. Ale neviděl vůbec nic podobného. Rozhrnul pomíchané knihy a zahlédl jednu, jejíž
desky mu byly povědomé. Odstrčil další dvě a uchopil knihu do ruky.
Byla to ta, ve které mu čaroděj ukazoval obrázek drakodlaka. Napadlo ho znovu se na ten obrázek podívat a začal
knihou listovat, a přitom se mu před očima mihl proužek papíru. Vrátil se o několik stran zpět a našel založené místo.
Nebyla to záložka. Na proužku byl dlouhý seznam adres a v jejich záhlaví Kanovo jméno.
Nijak seznam nestudoval, rychle ho prsty sroloval a schoval do rukávu. Knihu držel před sebou, takže mu na prsty
nikdo neviděl. Tvářil se přitom, jako že čte něco zajímavého a pak ještě chvíli knihou listoval, ale dával si přitom velký
pozor, aby Elefel neviděl, které stránky si prohlíží. Konečně našel i tu ilustraci a prohlédl si ji. Prohlédl si hlavně ruce
tvora a zdálo se mu být nepochybné, že právě tyhle spáry způsobily tu spoušť okolo.
Zaklapl knihu a položil ji zpět na stůl. Vrátil se k Alrinovi, kterého si zatím prohlíželi jeho společníci, kromě
Alra, který věnoval pozornost knihám na stole a kolem mrtvého. Kana napadlo, že jeho společník něco hledá. Nechtěl
ale upozorňovat nikoho v doslechu na podezřelé věci a Elefela už vůbec ne. Čaroděj je sledoval ostřížím
pohledem, ale byl úplně zticha. Dokud na něj Kan nepohlédl.
„Našel jsi, co jsi hledal?“
„Ne,“ zavrtěl šermíř hlavou. „Zdá se, že to nestihl vyrobit. Ať už ho zabilo cokoli, přišlo to poměrně brzy po nás. Tolik
času od našeho rozhovoru zase neuteklo a ta krev je téměř zcela zaschlá. Nejspíš na to už neměl čas.“
„Je to tady pěkně poničené,“ ozval se Eras. „Tohle musel udělat někdo, kdo šel po jeho výrobcích a kouzlech.
Kdybych si mohl tipnout, bude to někdo z čarodějů nebo hrdinů.“
„Čaroděj by nebojoval ručně,“ ozval se Alro přes rameno. „Jsou od věčného studia knih a svitků celí ztuhlí a nepohybliví.
Dát jim do ruky zbraň, zmrzačí se. Hrdina by zase neprošel přes kouzla, kterými se Alrin chránil.“
„Ale co takový Ersah?“ nadhodil Amash. „To byl čaroděj a přitom to s mečem uměl jako většina hrdinů.“
„Ersah byl výjimka,“ mávl Alro rukou. „Takový čaroděj se rodí jednou za dvě nebo tři staletí. Dnes se v této zemi
a snad ani v těch okolních, nepohybuje nikdo, kdo by se mu třeba jen vzdáleně přibližoval. Pokud za tím je čaroděj, pak
si někoho najal, ale osobně tu jistě nebyl. Už jen proto, jak to tu vypadá.“
„Myslíš ty mrtvé?“ zeptal se Kan.
„Taky, ale to by zvládlo bojové kouzlo. Myslím hlavně ten nepořádek tady. Někdo něco hledal, to je jisté. Čaroděj by
vyslovil několik kouzel a hledaný předmět by mu vlétl do ruky. I kdyby pak udělal nepořádek, byl by tu vyloženě
chaos, ale tady je vidět, že někdo něco hledal a nejspíš i našel, protože některé police jsou naprosto netknuté.“
„Ale stejně nepoznáme, co to bylo,“ zabručel Eras. „Je tu tolik věcí, že není vůbec poznat, zda něco chybí nebo ne.“
Pak se podíval na Elefela. „Ty bys náhodou nevěděl, co by tu mělo být a není, že ne?“
„Ne, to tedy nevím,“ odsekl Elefel. „A nechcete sebou pohnout? Venku jsou desítky hrdinů a já tu nechci dělat průvodce
ještě po půlnoci.“
„Stejně tu zůstaneš,“ zavrčel na něj Amash. „A nezkoušej se vymlouvat na péči o mrtvého a nutnost střežit ho před
démony z podsvětí. Nedostanou tě odtud, dokud nezískáš všechnu jeho magii a nejspíš tu budeš pokračovat v jeho
živnosti s jeho knihami a předměty.“
Elefel se na Amashe zašklebil, ale neřekl ani slovo.
Kan se znovu rozhlédl po místnosti a prohlédl si obě mrtvoly. To, co potřeboval nejvíc, měl v rukávu a viděl toho
dost. Měl jistou představu, jak k tomu došlo, ale potřeboval si ji nechat projít hlavou.
„Jdeme,“ pokynul svým mužům. „Necháme tady Elefela jeho ušlechtilým cílům a popřejeme mu příjemnou dobrou
noc. A kdybys náhodou zahlédl toho, kdo mu to udělal,“ ukázal na Alrina, „dej mi vědět.“
Elefel si pro sebe něco zavrčel, ale tak tiše, že mu nebylo rozumět. Venku Kan kývl na Elokeshe a jeho parťáka, aby
si šli najít, co jejich jest, a zamířili k věži. Na křižovatce si však Kan uvědomil, že má stále žízeň a změnil cíl jejich
cesty na Umrlce.
Usadili se u baru a Kan se šťastně usmíval na napěněný džbán vévodského. Dlouze upil a slastně zafuněl.
„Jedno se našemu vévodovi musí nechat,“ pronesl zamyšleně, „když nic jiného, přivedl do města ty nejlepší sládky
z celého království.“
„Slyšel jsem,“ přidal se Alro, „že prý i král našemu vévodovi závidí jeho pivovar a nechává si posílat soukromé dodávky.“
„Jak by tam mohlo dojet pitelný?“ nevěřil Eras.
„Prý ho posílají ve speciálních sudech k nejbližší řece a pak zvláštními loděmi po proudu až na mořské pobřeží. Tam
ho přeloží na velké lodě a ty plují do královského města. Lodě prý nikde nestaví a pohánějí je veslaři, aby pluly co nejrychleji.“
-56-

Zdeněk Jukl
„To je cavyků pro pár sudů piva,“ zavrtěl hlavou Amash. „Takhle kdyby si nechával posílat ženské nebo zlato, to
bych pochopil, ale pivo?“
„Neříkej, že ti nechutná,“ rýpl si Eras.
„Chutná, ale král je přece král. Má to nejlepší, co mu může tahle země dát. A to ostatní si koupí. Nevěřím, že má vévoda
nejlepší sládky. Král by mu je dávno sebral. Vydá nějaký zákon nebo si pro ně prostě pošle. Kdo by mu v tom
mohl zabránit?“
Kan je nechal, ať se dohadují o možnostech královského majestátu a vymahatelnosti královských zákonů
ve městě, jako je Mykash, a v duchu se věnoval úplně jiným myšlenkám. Stále si přebíral, co viděl v Alrinově pracovně.
Kdo se dostane dovnitř? Jedině zákazníci a Alrin pracuje pro hrdiny. Kromě jednoho jediného, který prchal
z města, jako by mu hořel ocas, byli všichni do jednoho lidé. Takže do pracovny vstoupil člověk. Musel to být zákazník,
nebo se za něj musel úspěšně vydávat, jinak by se nedostal přes dveřníka. Když byl u Alrina, čaroděj nejspíš
dokončoval seznam adres, který mu slíbil vypracovat. Pak se něco muselo stát. Návštěvník Alrina napadl a vše nasvědčovalo
tomu, že přeskočil stůl a dopadl na něj. Křeslo nevydrželo sílu nárazu a opěradlo se zlomilo. Alrin k sobě nikoho
nepouštěl. Když u něj byl Kan, držel se čaroděj na druhé straně stolu a přitom pro něj Kan nebyl příliš nebezpečný.
U ostatních zákazníků to tedy jistě dělal také.
Ale náraz musel být velmi silný. Ten, kdo na čaroděje skočil, musel být navíc mrštný jako lasička. Kan osobně viděl,
jak rychle čaroděj zastavil hozenou lebku. Nyní to ale nestihl, takže útok musel přijít bez varování a neuvěřitelně
rychle.
Jedno však bylo divné. Alrin zemřel stejně jako jeho sluha. Útok mířil na jeho krk a tlama mu jediným stiskem
ukousla hlavu. Ale pak se vše odehrávalo jinak. Čaroděj musel zůstat zhroucený v křesle. Podle zkrvaveného stolu přepadl
tělem na nohy nebo se rovnou svezl až na zem a krev z krku postříkala stůl. Sluha však byl po své smrti částečně
sežrán. To by odpovídalo tomu, proč byla Alrinova krev téměř zaschlá. Útočník ho tam nechal nějakou dobu jen tak
ležet.
Co se stalo pak. Alrin ležel před stolem a na knihách, takže útočník, po té, co se najedl, Kan se při té představě otřásl,
se vrátil do pracovny a prohledal ji. Nejspíš našel, co hledal a pak ho musela popadnout nezměrná zlost. Vytáhl čaroděje
před stůl a roztrhal ho na kusy. Jednou, před mnoha lety, Kan viděl muže, který dopadl vraha své manželky a svých
dětí. Zabil ho, ale to mu nestačilo. Sekal do mrtvého těla mečem, dokud z něj nezbyly jen kusy. Pak odhodil meč, zvedl
kámen a rozdrtil jím lebku a všechny kosti, které odolaly jeho meči. Nikdo si ho nedovolil od těla odtáhnout, dokud nepadl
vysílením.
V pracovně se muselo stát něco podobného. Kana nenapadalo nic logičtějšího, než amok. Co ale mohl Alrin
vlastnit, že to útočníka uvedlo do takového šílenství? A co bylo potom? Asi už nic, protože na tom, co z čaroděje
zbylo, leželo jen několik knih a ty byly evidentně shozeny ze stolu nad ním.
Přivede ho to, co zjistil, blíž k útočníkovi? Ne. Je to dlak, takže na sebe může brát lidskou podobu. Dlaci se mění
rychle, sám to jednou jako dítě viděl. Muž se proměnil během útoku ve vlkodlaka a tlapou své oběti urazil hlavu dříve,
než dotyčný stihl vystřelit z kuše šíp se stříbrným hrotem. Možná, kdyby požádal nějakou vědmu, aby se pokusila
vyvolat Alrinova ducha, napadlo ho, mohl by se dozvědět podrobnosti a identitu dlaka v lidské podobě. Ale pak tuto
myšlenku zase rychle zahnal. Vědmám se nedalo věřit. Jediné skutečné vědmy žily v okolí jeho rodné vesnice. Taková
vědma se na vás podívala a věděla o vás naprosto všechno. Vědmy žijící zde ve městě byly do jedné podvodnice a Kan
se jim cíleně vyhýbal.
Takže žádná naděje, je tam, kde byl včera. Snad mu něco poví ten seznam adres. Ale na to potřebuje mapu.
„Dneska s tebou nic není,“ ozval se Alro, sedící vedle něj.
„Přemýšlím,“ odvětil Kan.
„Tak to jsme dva,“ usmál se Alro.
„Tak schválně, jestli o tom samém,“ usmál se Kan.
„Proč ne. Taky jsi tam nikde neviděl účty?“
„Cože?“ podíval se na něj Kan překvapeně. „Jaké účty?“
„Účetní knihu. Když jsme tam ráno byli, ležela na stole. Měla světlé desky, hodně ohmataná, plná záložek. Měl ji
na své straně stolu pod jinými knihami.“
„Jak víš, že to byla účetní kniha?“ divil se Kan.
„Protože jsou všechny skoro stejné,“ mrkl na něj Alro a ukázal na police za Azalem. Kan se tím směrem podíval
a uviděl poničenou knihu. Měla rozlámané desky, které snad kdysi skutečně mohly být světlé. Nyní však byly
mnohokrát polité vším možným. Listy měly oslí uši, jak se v knize neustále listovalo, a stránky byly celé ušmudlané,
jako by s knihou někdo utíral prach.
„Tak té jsem si nikdy nevšiml,“ přiznal se Kan a cítil se zaskočen.
„Nejsi obchodník ani řemeslník,“ uklidňoval ho Alro. „Já se ovšem jeden čas živil téměř poctivě, a to pak potřebuješ
vědět, kdo a kolik ti dluží, nebo kolik tě stálo to a to. Tady v Mykashi se prodává jen tahle jedna kniha, proto jsem ji
-57-

Horší než smrt
hned poznal. Alrin prodával kouzla a amulety hrdinům. Možná dokonce i na dluh, i když to mi k němu moc nesedí. Takový
hrdina se někdy neukáže i dva roky a kdo by si pamatoval, že mu něco dluží.“
„Vrátíme se tam a najdeme ji.“
„To je zbytečný,“ mávl Alro rukou. „Prohlídnul jsem to všechno, nikde není. Byla tlustá a jako jediná měla světlé
desky. Není tam. Když jsme u něho byli prvně, na stole ji neměl. Jistě ji někam uklízel, aby si chránil své zákazníky
a dodavatele. Ráno jsme asi přišli těsně po nějakém zákazníkovi, takže ji nestihl vrátit na místo.“
„Tak proto byla pracovna rozházená. Hledalo to seznam zakázek, je to tak?“
„Z ní to logicky, ale k čemu by bestii byly čarodějovy zakázky? Té jde jen o jeho maso.“
„Bestii možná,“ zabručel Kan. „Ovšem dlak je v zásadě člověk, jen je nakažený dlactvím. Co když měl s Alrinem
nevyřízené účty z dřívějška?“
„Dejme tomu,“ přikývl Alro. „Ale řádí to tu už kolik měsíců. Kdyby to hledalo Alrina, stačilo se zeptat u brány.“
„Ty máš různé zkušenosti s bohy, obřady a podobně,“ začal oklikou Kan.
„Tak trochu,“ přisvědčil Alro skromně. Ve skutečnosti měl neustále dostatek zakázek na věštění, a ve všech chrámech
měl dveře otevřené. Kdyby se rozhodl pověsit práci pro šéfa na hřebík, arcikněží všech městských chrámů by
se o něj poprali.
„Tak mi pověz, jak může vzniknout dlak?“
„Většinou pokousáním jiným dlakem,“ odvětil Alro. „To ti poví každé malé dítě. Dlactví, nebo taky lykantropie, je
neobyčejně nakažlivá. Stačí jediné kousnutí, v některých případech dokonce poškrábání drápy, a pokud by byl právě té
noci úplněk, už druhou noc by ses mohl proměnit.“
„Ale tak vznikne stejný dlak, jako ten, který tě pokousal, nebo ne?“
„Přesně tak. Proto je tu tolik vlkodlaků, protože vlků je všude mraky a často napadají vesnice. Liškodlaků je
méně, liška před tebou většinou uteče, takže i liškodlak je mírnější. Krysodlaci jsou většinou zbabělci. Stejně jako krysy
útočí, až když nemají kam utéci.“
„Co tygrodlaci?“
„Ti jsou tu vzácní. Nežijí tu totiž volně tygři. Musel bys jet víc na jih, tam bys na ně narazil. Ale mohl sem nějaký
přijít, to nepopírám.“
„Jak ten by se choval?“
„Zhruba stejně, jak nám to popsal ten falešný Kyath.“
„Ale ten mluvil ještě o jednom dlakovi, nebo se pletu?“
„Ty myslíš drakodlaka?“
„Tak nějak, nevzpomínám si přesně. Říkal přece, že je to jen legenda. Pustil jsem to z hlavy,“ mlžil úspěšně.
„No,“ podrbal se Alro na bradě a napil se piva. „V chrámech jsem se dozvěděl, že to zase tak docela legenda není.
Prý kdysi žili, ale bylo jich moc málo a už několik století je nikdo neviděl.“
„Skutečně?“ divil se na oko Kan.
„Jo, je to tak. V Aristově chrámu dokonce najdeš jeho podobu. Je na oltáři, ale z opačné strany, než kam se jako laik
dostaneš. Kdybys zkusil oltář obejít, Aristovi se to nebude líbit a sám víš, jak takoví bojovníci dopadají.“
„A jak drakodlaci vlastně vznikli? Po kousnutí drakem? To se přece nedá přežít, dračí tlama je moc velká.“
„To nikdo neví,“ odvětil Alro pobaveně. „Ale prostě byli. Jenže nikdo se nemůže stát drakodlakem. Jejich kousnutí
je jedovaté. Kousnou tě a okamžitě padneš v bezvědomí na zem. Během dalších dvou úderů srdce zemřeš. Dost nepříjemným
způsobem. Mezi Aristovými kněžími se říká, že ten, koho kousl drakodlak, doslova vybuchl. Zbyla z něj jen
kostra. Všechny měkké orgány se nafoukly a rozlétly na kusy.“
„Takže drakodlak kousnutím nevznikne, ale kdyby se setkali drakodlaci opačného pohlaví, mohou se rozmnožit, je to
tak?“
„Asi ano, ale bylo jich příliš málo. Ví se asi o deseti, a to ještě v průběhu téměř tisíce let.“
„Kněží přece nemohou vědět o každém drakodlakovi na světě,“ namítl Kan.
„To ne, ale za to mají celkem slušnou představu o smrti hrdinů, kteří se chodili modlit k Aristovi a žádali o jeho
ochranu. A kdo se vypraví na něco tak nebezpečného, jako je drakodlak?“
„Najali by si hrdinu, nejspíš,“ odpověděl Kan.
„Přesně tak. Drakodlak je žravý, žravější než kterýkoli jiný dlak. Jakmile se objeví, rychle začnou umírat lidé.
Osamocený vlkodlak se dokáže poměrně dlouho skrývat. Loví nejčastěji při úplňku a stačí mu jen několik lidí za měsíc.
Dokonce nemusí sežrat žádného a nic se mu nestane. Prostě neměl štěstí, tak si uloví nějakou lesní zvěř.
Drakodlaci ne. Potřebují lidské maso a orgány. Nevím proč, tak se to říká mezi kněžími. Drakodlak prý nedokáže bez
lidského masa přežít, nebo jen krátkou dobu.“
Kan se odmlčel a myšlenky se mu rozeběhly novým směrem. Pak strčil do Alra loktem.
„Poslouchej, dá se dlak vyrobit kouzlem?“
„V zásadě ano, jako cokoli, kromě démonů, bohů a tvorů od přírody magických, jako jsou draci, harpyje, pegasové,
gryfové a podobně.“
„A co k tomu potřebuješ?“
-58-

Zdeněk Jukl
„Skutečně špičkového čaroděje, ohromnou spoustu magie, ty nejdražší přísady a neskutečnou dávku štěstí, aby
se kouzlo neobrátilo proti tobě.“
„A kdo z čarodějů v našem království by něco takového dokázal?“
„Tak to se zkus spíš zeptat Amashe. Hrdinové by mohli být v obraze, já jsem spíš na teorii.“
„Dobře, a co čarodějové tady ve městě? Kolik by jich to dokázalo?“
„No, to bych snad i věděl. Tak předně Alrin. Byl skutečně mocný a se svou praxí zaměřenou na hrdiny a mytické potvory
mohl znát potřebná zaklínadla a mít přístup k nutným předmětům, které ti umožní takové kouzlo seslat. A jako
druhý jedině vévodův první čaroděj. Jenže o tom se říká, že se o mytické tvory nikdy nezajímal a prosadil se spíš získáváním
informací. Proto asi pracuje pro vévodu. Ale má dost prostředků a zkušeností, aby si sehnal vše potřebné
a kouzla si nastudoval.“
„Máš docela přehled.“
„V chrámech se dozvíš mnoho zajímavého,“ usmál se Alro. „Stačí dělat zpovědníka.“
„To přece smí dělat jen vysvěcený kněz?“ divil se Kan.
„Někdy je v chrámu moc velký provoz, hlavně o svátcích. Přijedou lidi z dalekého okolí a kromě obchodu se chtějí
vyzpovídat.“
„Dobře, takže tihle dva. Jak asi drahé by bylo takové kouzlo?“
„Nemám potuchy,“ přiznal se Alro. „To ti poví jen čaroděj.“
„Ale přísady znáš, ne?“
„Jen několik. Potřebuješ třeba kus těla z tvora, který má posloužit jako původce nemoci. V tomhle případě bys potřeboval
kus dračího těla.“
„Jako šupinu?“
„Ne, nemoc se šíří slinami a krví, takže potřebuješ něco, co obsahuje hodně krve. Nejčastěji vnitřní orgány. Játra
a srdce, ty v sobě mají krve nejvíc. Hádám, že tyhle dva orgány by sháněl každý čaroděj, který by chtěl mít jistotu,
že se mu kouzlo povede.“
„Ale draků je strašně málo, žijí daleko a zabít je, je téměř nemožné,“ divil se Kan.
„Správně,“ souhlasil Alro s úsměvem.
„Za jednu dračí šupinu se dnes platí tisíc zlatých,“ ozval se Amash sedící vedle Alra. Poslouchal jejich rozhovor
na půl ucha, a když se téma posunulo blíž k jeho znalostem, přidal se.
„U bohů a kolik by se platilo za vnitřnosti?“
„To si raději nepřej vědět,“ odpověděl Amash. „Takové věci se neplatí zlatem. Tady už se ceny určují v diamantech
a jiných drahých kamenech. Zlato zde plní podobnou úlohu, jako měďáky.“
„Takže mi říkáte,“ bručel Kan zamyšleně, „že takové kouzlo by čaroděj sám od sebe neudělal a zaplatit by ho mohl
jen někdo ze šlechtického stavu?“
„Přesně tak,“ přikývl Alro. „Tohle není magie pro lidi, jako jsme my nebo hrdinové. Tohle je zboží pro lidi, kteří
mají domy obložené mramorem, spí na zlatých postelích, v chrámech mají své soukromé oltáře s vlastním knězem,
a u krále jsou pečení vaření.“
„Ale takový člověk si neobjedná kouzlo placené v diamantech, aby ho seslal na obyčejného člověka,“ mumlal si pro
sebe Kan.
„Azale?“ křikl na hospodského, který přispěchal z lokálu a postavil se za bar.
„Dopito? Další džbán?“
„Jen malý,“ souhlasil Kan. „Ještě není ani po poledni a chci mít čistou hlavu.“
„Mám i slabší,“ ozval se Azal.
„Ale nedá se pít.“
Azal neřekl ani slovo a natočil poloviční džbánek. Postavil ho před Kana a nakročil k další cestě do lokálu.
„Ještě moment,“ zastavil ho Kan a Azal se vrátil za bar.
„No?“
„Říkal jsi, že kdyby v horách spadla lavina, tak to za týden budeš vědět.“
„Jo, to je fakt. Proč?“
„Tak mi pověz, co se stalo ve vzdálenějším okolí, třeba v horách a podobně, šlechticům, zemanům, bohatým kupcům
a vůbec lidem, co mají truhly peněz.“
Azal se zatvářil překvapeně, ale pak začal vzpomínat.
„No, tak před půl rokem přepadli jednu bohatou karavanu. Vezla zlato, drahé látky a nějaké otrokyně a mířila
ze severu k nám. Měla pak pokračovat do královského města. O něco dřív se v horách porvaly tři šlechtické rody a musel
tam zasahovat král. Teda, ne osobně, ale poslal svoje vojsko, aby srovnalo šlechtu do latě. Jednoho barona prej pověsili,
protože měl krále urazit, když odmítl do svého hradu vpustit královskou armádu a křičel něco strašnýho o královský
rodině.“
„Co to bylo?“ přerušil ho zvědavý Eras.
-59-

Horší než smrt
„To se neví. Ale když hrad dobyli, pověsili ho jako obyčejnýho lumpa, takže to muselo být přímo příšerný. Šlechtici
se přece stínaj mečem, maj na to právo daný zákonem. V horách jsou prej z toho ještě dnes celí špatní.“
„No, dobře, tak se zhoupnul,“ ozval se Kan. „Co se dělo dalšího?“
„No, abych řekl pravdu, tak si toho už moc nepamatuju. Nějaký vypálený tvrze zemanů, asi od loupeživejch rytířů,
přepadený vesnice, to je asi všechno.“
„Co ty tvrze?“
„Co je s nima?“
„Kdo je vypálil?“
„Jak říkám, asi loupeživí rytíři.“
„Všechny?“
„Všechny ne,“ ozval se hlas za nimi a Kan se otočil jako na obrtlíku.
Za ním stál hrdina a prohlížel si ho. Přes hluk v lokálu přeslechli drnčení samostřílů a tak se za nimi objevil zcela nečekaně.
Byl oblečen jen do bederní roušky, jakési univerzální uniformy většiny hrdinů, přes jinak nahý trup měl křížem
dva kožené řemeny, na jednom mu visel meč a na druhém tlumok. Na nohou měl téměř rozpadlé vysoké kožené boty.
Přes prach cesty nebylo poznat, jakou má vlastně barvu kůže. Ale v obličeji mu svítily neobyčejně jasné oči, kterými
sledoval celou společnost u baru.
„Proč vás zajímaj hory?“
„Jsme zvědaví, co je v okolí nového a tady Azal se chlubil, že ví o každém balvanu, co v horách spadl,“ odvětil Kan.
„A s kým máme tu čest?“
„To je Kerd,“ odpověděl Amash. „Už jsem tě dlouho neviděl,“ mávl na hrdinu. „Kde ses toulal?“
Kerd mu mávnutí oplatil a dokonce se snad i usmál.
„Všude kolem, podle toho, kdo platil a za co.“
„Taky v horách?“
„Jasně, tam je práce dost a dost. A pustíte mě k pramenu? Mám žízeň, že bych pil vodu ze stoky.“
Společnost se trochu srazila, Kan si stoupl na samý kraj baru a Kerd se tak dostal přímo k pípě.
„Kterej korbel máš největší?“ zeptal se Azala.
„Posledně jsi pil z tohohle,“ zabručel Azal a zalovil pod barem. Vytáhl dřevěný korbel velikosti malého sudu a sfoukl
z něj prach.
„Tak až ho opláchneš, naplň ho poctivou mírou, jinak tě v něm utopím,“ prohlásil Kerd, který se sice koupal pouze
v případě, když musel přeplavat řeku, ale k smrti nenáviděl svinčík v pivu.
Azal si pro sebe něco vrčel, ale poslušně vymáchal korbel v sudu vody u pípy, kde oplachoval všechno nádobí.
Těžko říct, jestli tím korbelu nějak pomohl, nicméně Kerd se tvářil spokojeně a pozorně sledoval, jak se čepuje pivo.
„Doufám, že máš prachy,“ ozval se Azal. „Mám se podívat, kolik si mi zůstal viset, když ses posledně zdejchnul?“
Kerd se hlasitě zasmál, zalovil v tlumoku a vytáhl valounek zlata. „Bude ti to stačit, šizuňku stará lakomá?“ Položil
zlato na bar a Azalovi málem vypadl korbel z ruky.
„Určitě! Určitě bude! Služebníček! A kromě piva ještě pokoj! Mám jich pár volnejch!“
„A na ten pokoj mi seženeš pěkný holky,“ smál se Kerd
„Samozřejmě! Hned to zařídím, budou tady, než bude polovina odpoledne! Ty nejlepší, spolehni se!“
Azal se skutečně mohl přerazit. Položil korbel před Kerda, sbalil valounek zlata, přitiskl ho ke hrudi a zmizel vzadu.
„To jsi vykradl něčí pokladnici?“ smál se Amash a plácal Kerda po zádech.
„To ani ne,“ odvětil spokojeně hrdina, „ale našel jsem jednomu vévodovi ztracenou dceru a nepoškozenou jsem mu
ji přivedl zpět?“
„Nepoškozenou?“ zajímal se Kan.
„Jo, zůstala pannou. Ale popravdě, nemusel jsem se ani moc nutit. Stejně jako ta tlupa, co ji unesla a chtěla za ní výkupný.
Chlapi, to byl materiál pro čarodějnici, to byste museli vidět! Už jen to koště a mohla na sabat.! A její matka vévodkyně,
no škoda slov. Jak toho vévodu ulovila, to si fakt nedovedu představit!“ řval Kerd na celou hospodu, až Kana
brněly uši.
„Říkal jsi něco o vypálených tvrzích?“ nadhodil Kan.
„Jo tohle, to jsem říkal,“ přikývl Kerd a blaženě se olizoval po prvním napití. Jenže jeho jedno napití bylo zhruba
stejné, jako Kanova spotřeba za celý večer. „Azal má pravdu, v horách se poslední roky rozmohlo loupeživý rytířství.
Královy vojáci maj pořád co dělat. Běhaj od hradu ke hradu a věšej jednoho chudýho rytíře za druhým v naději, že tahle
potupa chudý šlechtice přinutí sekat dobrotu. Docela sranda.“
„A ty tvrze?“ trval na svém Kan.
„No, vím o spoustě vypálenejch tvrzí, ale jedna je divná,“ promluvil najednou Kerd docela normálně. „Když sem
tam došel, bylo to asi čtvrt roku po tom, co lehla popelem. Lidi mi říkali, abych se jí vyhnul, že tam řádí dábel. Prý vyhořela
jedný noci, aniž by jí někdo oblehl, ale přesto byli uvnitř všichni mrtví a nebylo to od ohně. Zemanova rodina,
muži ze zemanova houfce i lidi, co tam jen žili a starali o zvířata.
-60-

Zdeněk Jukl
No to víte, když mi někdo řekne, abych tam nelezl, tak se tam just kouknu. Došel sem tam a řeknu vám, fakt to bylo
divný. Už sem viděl hodně vypálenejch tvrzí a hradů a některý sem pomáhal dobejvat, ale tohle muselo vyhořet jen tak.
Brána byla netknutá, jen spálená a shořela zavřená. Z venku se tam nikdo nedral, ale přitom se tam bojovalo a tvrdě.
Všude šípy, zlámaný meče, mrtvoly, nebo spíš kosti z nich.“
Kerd se odmlčel, aby se znovu napil.
„A dál?“ ozval se znovu Kan. „Tohle přece nic nedokazuje. Někdo se tam mohl vetřít s večerem a pak otevřít cestu
kumpánům. Při odchodu za sebou zavřít vrata a požár by pak všechno zničil.“
„Hele,“ podíval se na něj Kerd mírně pohrdavě. „Když dobejváš tvrz, sou mrtví u zdi, kolem brány a v budovách.
Sem tam leží někdo na nádvoří, ale to sou většinou útočníci. Když se ale vetřeš dovnitř a otevřeš dveře kamarádům,
uděláš to co nejtišeji, ne? V takovým případě najdeš nejvíc mrtvejch v postelích. Ale tady byly všude, chápeš? Bez
ladu a skladu tam leželo veškerý obyvatelstvo tvrze. Bylo úplně jedno, kam ses podíval. Venku nebo uvnitř, všude byly
kosti.
Vesničani říkali, že se kolem nikdo podezřelej nemotal a ta tvrz byla docela velká. Celá z kamene, žádná dřevěná palisáda
s příkopem a pár srubů, jak to většinou bejvá. Tohle byl zmenšenej hrad a zeman byl dost bohatej. Našel sem tam
pěknou truhličku šperků. Na dobytí něčeho takovýho bys musel mít dobrý dvě stovky chlapů, co vědí, co a jak, žádný
zelenáče. Jenže taková banda po sobě v lese nechá stopy, který najdeš ještě tejdny po tom, co odtáhnou. Tady nic. Obešel
jsem to několikrát a našel sem jen pár stop osamělejch lidí.“
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se Amash.
„Nevím,“ pokrčil Kerd rameny. „Bylo to prostě divný. Určitě to nevyhořelo jen tak samo od sebe, ale ani to nikdo
nedobyl. Ten, co to udělal, byl uvnitř a přitom po sobě nenechal stopy. Možná měli lidi z okolí pravdu, že tam řádil ďábel
nebo démon. Docela bych tomu věřil.“
„A přespal jsi tam?“ zeptal se Kan. Kerdovi zaskočilo pivo.
„Seš normální?“ vyhrkl, když ho Amash několikrát udeřil pěstí mezi lopatky a teď si masíroval bolavou dlaň. Kerd
měl svaly jako z kamene.
„Hele, na rovinu. Prolez sem to, když bylo slunce na půl cestě k vrcholu. Našel jsem trochu šperků, ale mazal sem
odtamtud jako namazanej blesk. Neměl sem sebou nic proti démonům ani peklu, takže sem se dekoval. Do večera sem
byl třicet mil daleko a šel sem eště celou noc a den, abych si byl trochu jistej, že sem z toho venku. A nijak se za to nestydím.“
„A měl jsi pocit, že tě něco sleduje?“ zajímal se Kan.
„Kdybych ho neměl, tak sem se v noci vyspal, ne?“ zavrčel Kerd. „Helejte, nevim, co to bylo. Neviděl sem to nijak
dobře, ale jednou nebo dvakrát sem se zastavil na skále a díval se zpátky. Viděl sem nějakou postavu, jak de stejnou
cestou jako já. Ztratilo se to až druhej den odpoledne. Pak už sem to nikdy neviděl a ani sem se tam nebyl podívat. Proč
zbytečně riskovat, když z toho nic nekouká.“
„To je fakt,“ odsouhlasili mu to okolosedící, včetně Kana. Ten se však stejně zeptal ještě na jedno.
„Jméno toho zemana náhodou neznáš? Nebo jméno té tvrze?“
„Ne,“ zavrtěl Kerd hlavou. „Lidi se tam tak klepali strachem, že se s nima nedalo mluvit. A sou to skoro dva roky.“
Kan se už dál neptal. Potřeboval by vědět, komu ta tvrz patřila a jestli by majitel stál za takové investice do kouzla.
Takhle je to jen obyčejná vypálená tvrz. Klidně to mohli udělat samotní lidé z okolí, kteří měli ve tvrzi spojence a teď
rozhlašují pohádky o démonech. Rozhodně to bylo nejjednodušší a podle Kana i reálné vysvětlení. A ta postava, co sledovala
Kerda? Možná nějaký tulák a s Kerdem si jen trochu hrála jeho vlastní fantazie.
Když vyšli před hospodu, bylo po poledni a Kan se rozhodl, že si udělají menší pochůzku po šéfově čtvrti. Bylo třeba
dohlédnout na hlídky, na vybírání plateb za ochranu a hlavně na pohyb bojovníků z cizích tlup.
Zabralo jim to celé odpoledne. Ale podařilo se jim nachytat několik šéfových chlapů u ženských. To Kan řešil velmi
rychle a efektivně tak, že dotyčnému sebral veškeré oblečení, vykopal ho z domu na ulici a ženské zabavili všechny
peníze, protože šéf jasně nakázal, že za ženskýma se smí jen když jim nezadá práci. Hlavně nováčci v tlupě měli pocit,
že je to planá hrozba, ale Kan jim to většinou velmi rychle vysvětlil.
Za soumraku se vraceli k věži a spokojeně se bavili o zábavném odpoledni. Dokonce i Kan pro tentokrát hodil starosti
za hlavu a dělal si legraci ze zelenáčů, kteří utíkali z pelechů prostitutek, jak je bohové stvořili, a pokoušeli se mu
vyhrožovat.
Zastavili se u šéfa a Kan mu s notnou dávkou škodolibosti složil na stůl pytel oblečení a zbraní, společně se slušnou
hromadou peněz. Nábor nových členů byla šéfova práce a vždy tvrdil, že jedině on dokáže rozpoznat nadějného chlapa.
Kan se s ním nehádal, ale nováčkům ztrpčoval život, jak jen mohl, tak jako se to dělalo v armádě. Pokud vydrželi první
rok, vzal je na milost.
„Jinak není nic nového?“ zeptal se ho šéf, když mu Kan spočetl, kolik chlapů se flákalo, a které už takhle chytil vícekrát.
„Kromě toho případu z rána, je klid.“
„Myslíš Alrina?“
„Jo.“
-61-

Horší než smrt
„Co se tam vlastně stalo? Poslal jsem tam dva chlapy, ale ti zatracení hrdinové je vůbec nepustili dovnitř. A tebe
jsem nemohl nikde sehnat.“
„Z Alrina zbyla hromádka kousků a ten jeho dveřník se změnil v něčí oběd,“ shrnul ranní události.
„Cože? Něco je sežralo?“
„Jo, už to tak vypadá.“
„A co to bylo, nevíš, že ne?“
„Ne, říkal jsi přece, že od toho máme dát ruce pryč.“
„Ale taky jsem slyšel, že se stále vyptáváš,“ prohodil šéf konverzačním tónem.
„Vyptávám,“ přikývl Kan. „Ale to je taky všechno. Vyptávání jsi mi nezakázal.“
„A zjistil jsi něco, tím povoleným vyptáváním?“ ptal se šéf, jako když nabírá med. Ale tiše klepající prsty na desce
stolu dokazovaly, že začíná zuřit.
„Nic moc. Nikdo nic neviděl ani neslyšel. Ti, co to potkali, jsou po smrti.“
„Takže v tom jede ta bestie?“
„Jsem si tím jist.“
„Tak ti znovu říkám, nestarej se o to, jasný!?“
„Jasný, šéfe.“
„A vypadni.“
„Jdem,“ pokynul Kan svému doprovodu, vyšli na chodbu, seběhli schody a vyšli na ulici.
„Skutečně toho necháš?“ zeptal se o dva bloky dál Eras.
„Ani náhodou,“ odpověděl Kan.
„Jak to šéfovi vysvětlíš?“
„Nijak,“ pokrčil rameny. „Buď se o tom nedozví, nebo mě seřve. Nebude to poprvé.“
Chlapi se na sebe podívali a mysleli si své. Tlupou se poslední dobou šířily různé drby a zvěsti, ale bylo lepší se tvářit,
že jste nic neslyšeli a neviděli.
Došli k věži a Kan vystoupal do podkroví. Nejprve se pečlivě rozhlédl, zda mu v příbytku zase něco nezmizelo, nebo
naopak nepřibylo, ale během dne by se to do věže nemělo dostat. Jistě to šplhá zvenčí po zdi a tím pádem by to ve dne
neušlo všeobecné pozornosti. Život v podkroví vysoko nad střechami okolních domů měl tu výhodu, že jste se nemuseli
obávat útoku ze stoky. Věž ani nebyla na stoku připojená, takže by se útočník musel prohrabat.
Pak si dřepl k truhličce s penězi a otevřel ji. Přepočítal váčky a rukou si ověřil jejich objem. Pak je všechny prohlédl,
ale jen se ujistil, že ať už ve městě řádí cokoli, po penězích to nejde. Odpočítal několik mincí a vhodil je do váčku
u pasu, aby měl dostatek hotovosti na mapu pro případ, že by Lafavel změnil názor a požadoval větší sumu. Nakonec
se Kan natáhl na lůžko a zíral do stropu. Během dne se téměř nezastavil a potřeboval si trochu vydechnout, aby
se na cizím území pohyboval s jasnou hlavou a odpočinutými svaly. Nedělal si žádné iluze o odvaze Seddových mužů.
Měl tu čest zkřížit meč s celou řadou z nich, a všichni do jednoho utíkali domů bez zbraně a s nějakým tím šrámem
na památku, pokud se tedy domů vůbec dostali. Ale jestli už vědí, že se k nim chystá, jistě zkusí luk a šípy, nebo spíš
kuši, se kterou se dá číhat déle a pohodlněji. To by jim bylo podobnější. Zabít ze zálohy, střelit oběť do zad.
Kan si odfrkl a myslel si něco velmi neslušného o všech, kteří nejsou schopní zabít soupeře v čistém zápase, tváří
v tvář, jeden na jednoho.
Po setmění, když v ulicích opět svítily louče a osvětlovaly vchody do nočních podniků, vyšel Kan s doprovodem
z věže a společně zamířili k Dobytčímu trhu. Přes něj vedla nejkratší cesta k Lafavelovi. Seddovo území začínalo tři ulice
za Dobytčím trhem, což Sedda dovádělo k zuřivosti. Šéf měl z trhu bohaté příjmy a Sedd se musel spokojit s jen
několika menšími akcemi, které se konaly na jeho území jednou za několik měsíců. Neustále proto posílal své muže
k Dobytčímu trhu, aby z něj šéfa vystrnadil, ale prozatím se mu to nevedlo.
Muži přešli náměstí osvícené měsíčními paprsky a vstoupili do temných uliček na druhé straně. Jedno se muselo šéfovi
nechat. Na jeho území bylo nesrovnatelně více dílen, hospod, krčem a různých dalších podniků, než na území kterékoli
jiné tlupy. A nebylo to jen tím, že bylo šéfovo území tak velké.
Uličkami procházeli tiše a drželi se při zdech. Boty s měkkou podrážkou tlumily zvuk kroků a dlouholetý cvik v tichém
pohybu městem také přinesl své ovoce. Lafavel sídlil půldruhé míle hluboko v Seddově území, ve změti uliček
tak úzkých, že se v nich ani nedalo pořádně bojovat. Uličky se klikatily ze strany na stranu, takže nikdy nebylo vidět
dál, než na nějakých deset nebo patnáct kroků. To sice mělo výhodu, že se zde nedal použít luk, ale zase jste si nikdy
nebyli jisti, zda na vás za nejbližší zatáčkou nečeká nabroušená dýka. Všichni proto postupovali s meči v rukách
a navzájem se kryli. Kan šel v čele, a když se před nimi objevily dveře do čarodějova domu, dovolil si přepych oddechu.
Podobně jako u Alrina, i zde se nad dveřmi vznášel obláček magie, ve kterém se pohybovaly hvězdičky. Kan nevěděl,
proč to tak je, ale každý čaroděj ve městě si takto značil vchodové dveře. Přesunuli se ke dveřím a Eras do nich
kopl.
Kan zatím sledoval okraje střech nad jejich hlavami, zda se některý ze stínů nepohne.
-62-

Zdeněk Jukl
Dveře se otevřely a objevil se Lafavelův učeň. Poznal Kana a tiše mu pokynul, aby vstoupil. Za svým velitelem
vstoupili i všichni chlapi jeho doprovodu. Amash zůstal u dveří na stráži a kontroloval ulici několika špehýrkami, které
měl čaroděj nejen ve dveřích, ale i ve zdech vedle dveří, a mohl tak přehlédnout celou plochu ulice kolem dveří. Dokonce
měl špehýrky kousek nad zemí, takže i kdyby si někdo dřepl na paty, aby ho nebylo ze špehýrky ve dveřích vidět,
a chtěl si počkat, až se dveře otevřou, neukryl by se.
„Vítej v mé pracovně,“ přivítal Lafavel Kana až nezvykle nadšeně. Dokonce vstal ze svého křesla a přešoural
se místností, aby mu potřásl rukou. Lafavel byl skutečně starý čaroděj. Tradovalo se, že je mu přes tři sta let, a že prý
tak dlouhý život vyhrál v kartách nad smrtí. Kan si ho podezřívavě prohlédl, ale ruku mu podal a oplatil mu způsob přivítání.
„Jsem velmi poctěn, že jsi mě pozval do svého království,“ odpověděl a nechal se čarodějem vést k židli
u stolu, na němž ležela rozvinutá mapa Mykashe, kterou si chtěl Kan koupit. Čaroděj se usadil v křesle a učedník mu
podal nějakou knihu, kterou si čaroděj položil na nohy.
„Projevil jsi přání, koupit si mou nádhernou mapu, je to tak?“ zahájil Lafavel rozhovor.
„Přesně tak,“ přikývl Kan. „Potřebuji novou místo té, co mám.“
„Překvapilo mě,“ usmál se čaroděj, „že zrovna ty, který se pohybuješ městem den co den, potřebuješ tak dokonalou
mapu. Obvykle lidem jako jsi ty, stačí poměrně hrubá mapa, která se vejde do tašvice a jsou na ní hlavní orientační
body, jako věže, hospody, brány a podobně.“
„To je pravda,“ přikývl Kan. „Ale já potřebuji znát přesné polohy ulic. Však víš, jak se šéfové tlup neustále hádají
a bojují o větší území. Ve staré mapě jsem měl zakreslené hranice, ovšem po tolika letech, co ji používám, se téměř rozpadla.
Tahle by mi mohla vydržet déle, nebo ne?“
„Ta ti vydrží velmi dlouho. Je na kvalitním pergamenu, sám vidíš, jak dokonale jsou jednotlivé kusy kůže spojeny.
Ke kreslení map používám ty nejlepší barvy a míchám je podle vlastního receptu. Ta tě ještě přežije a tím nechci naznačit,
že se šermíři nedožívají vysokého věku.“
„Takže se dohodneme na placení?“
„Nejprve bych rád věděl, co s takovou mapou budeš dělat. A prosím, nekrm mě tou pohádkou o kreslení hranic.
Na to jsem přece jen poněkud starý.“
Kan ho chvíli pozoroval odhadujícím pohledem a nakonec se rozhodl říct mu pravdu. Lhát čarodějům se totiž zásadně
nevyplácelo.
„ Asi už víš, že u nás něco žere lidi, nebo se to k tobě ještě nedostalo? Dost bych o tom pochyboval.“
„Něco málo jsem o tom slyšel,“ přikývl čaroděj. „Doneslo se mi, že ráno zemřel sám Alrin, ale důvod smrti jsem
se nedozvěděl. Byl jsi prý u toho, když ho našli, nebo mi neřekli pravdu?“ Po poslední větě loupl okem po učedníkovi.
„Ne, přišel jsem až mnohem později. Našel ho Elefel a teď se koupe v Alrinově magii.“
„Ano, jistě, to je mu podobné,“ zamračil se Lafavel. „Elefel byl vždy tak trochu zmetek. A jak tedy Alrin zemřel?
Byl to vynikající čaroděj, možná by to jednou dotáhl i na prvního čaroděje ve městě, snad i v království. Měl před sebou
slibnou budoucnost.“
„Něco ho roztrhalo na kusy a jeho dveřníka, nebo kdo to byl, to částečně sežralo.“
„Podivné,“ zamračil se čaroděj. „Roztrhalo, sežralo, kdo, co a proč?“
„Kdo nebo co, to nevíme,“ řekl Kan ne tak docela podle pravdy, „a proč, to si jen domýšlíme. Něco to hledalo, nevíme
ale, co to bylo. Alrin však pro mě vypracoval seznam míst v tomto městě, kde si ten tvor měl označit teritorium. Ten
seznam mám, ale má mapa je příliš stará a hrubá, než aby se dala použít.“
„S Alrinem jste se rozhodli toho tvora vystopovat?“ pozvedl Lafavel jedno obočí.
„Byl to vlastně jeho nápad. Přišel na to, že si ten tvor značí území lebkami a pokusil se je najít.“
„Zajímavé,“ usmál se čaroděj. „Nikdy jsem neslyšel o tvoru, který by si značil území tak podivným způsobem. Takové
hlouposti si vymýšlejí lidé. Povíš mi o tom něco víc?“
„Udělal bych to jen velmi nerad,“ přiznal se Kan.
„A proč?“
„Protože někteří z těch, co mi v hledání nějakým způsobem pomáhali, byli buď zabiti, nebo vyhnáni z města.“
„Tak to je ještě zajímavější. Alrin byl zabit, kdo byl tedy vyhnán?“
„Kyath, liškodlak a hrdina. Chtěl jsem s ním mluvit, ale chytilo ho to na cestě z hospody do mé věže a přinutilo
opustit město během hodiny. Pak se to za něj převléklo a počkalo to na mě u hospody. Mělo to jen hodinu, aby se to
na mě připravilo, ale dostalo mě to a klidně se k tomu přiznám.“
„Začínám se bavit!“ vykřikl náhle Lafavel a skutečně se rozesmál. Kan s doprovodem i jeho učedník na něj zůstali
nechápavě koukat.
„Tohle by se mělo někam napsat! Jsem na světě tak dlouho, ale takovou hru se mnou ještě nikdo nehrál. Docela ti závidím!“
chechtal se čaroděj a plácal rukou do knihy.
„Můžu vědět, co je na tom k smíchu?“ zeptal se Kan chladně.
„Pokud máš v hlavě mozek, přijdeš na to sám. A brzy, řekl bych. Vede tě to jako drahého psa na provázku. Dává ti to
stopy, uhlazuje pěšinky, dokonce se to s tebou setká, aby ti poradilo jak dál! Tohle bude moje smrt!“ Kan na něj hleděl
-63-

Horší než smrt
jako na šílence a čaroděj se tak téměř choval. Učedník k němu musel přistoupit a sebrat mu knihu, protože hrozilo,
že spadne na zem. Pak svému mistrovi podal sklenici vody, protože se jeho smích změnil v záchvat kašle.
Čaroděj několika doušky uklidnil podrážděné hrdlo a znovu se zahleděl na Kana. Koutky mu však stále cukaly
a bylo vidět, že se musí přemáhat, aby se nezačal smát nanovo.
„Můj milý Kane, takhle jsem se nezasmál několik desetiletí. Už jsem si skoro zoufal, že jsem viděl a slyšel všechno,
co je na tomto světě k pobavení a rád bych ti poděkoval, že jsi mě vyvedl z omylu. Hned je mi lépe!“ Znovu se začal
tiše smát, ale dusil to v sobě natolik úspěšně, že se po chvíli uklidnil.
Za to Kan se nebavil. Koukal jako čert, protože nechápal ani slovo. Jen měl pocit, že si z něj Lafavel dělá legraci.
„Podívej,“ pokračoval čaroděj, „tu mapu si vezmi a užij ji ve zdraví. Nech mi tady těch padesát zlatých a je tvá. Dal
bych ti ji levněji, to vyprávění za to stálo, ale když jednou stanovím cenu, již ji neměním.“
„A prozradíš mi, co tě tak pobavilo?“ zeptal se Kan, zatímco otevíral měšec a začal z něj vybírat mince.
„Ne,“ usmál se znovu Lafavel. „Přijdeš na to sám a až to bude za tebou, jistě se budeš smát také.“
„Tím si nejsem tak jist,“ zabručel Kan pochybovačně a odpočítal na mapu padesát zlatých mincí. Lafavel kývl
spokojeně hlavou, učedník obnos shrábl do dlaně a odnesl. Než se vrátil, stočil Kan mapu do ruličky a zajistil ji
bronzovým prstencem.
„Dám ti radu do života,“ řekl čaroděj a vstal z křesla. Kan se k němu obrátil.
„Nevím, kam až ses ve svých úvahách dostal, ale vidím na tobě, že jsi blízko a sám to tušíš. Doufám, že ti ta mapa
a seznam skutečně pomohou. Ať už se kolem tebe pohybuje cokoli, je to tak blízko, že by sis na to mohl snad i sáhnout,
jen kdybys věděl, kam a hlavně kdy natáhnou ruku. Přeji ti mnoho štěstí.“
„Děkuji,“ odpověděl Kan, který byl takovým proslovem zaskočen a vyveden z rovnováhy. Potřásl si s čarodějem rukou
a pak i se svými muži odešel. Ulicí procházeli stejně tiše, jako cestou k čaroději.
„Mistře?“ ozval se učedník, když poslední z Kanových mužů odešel a dveře byly opět pevně zavřené a zajištěné.
„Ano?“
„Vy skutečně víte, co si s ním takhle hraje?“
„Ne, nemám potuchy, co to může být, ale vidím v tom jasný úmysl. Táhne ho to k sobě. Ten tvor chce, aby ho našel
právě Kan. Možná to má něco společného s jeho minulostí, kdo ví.“
„A co vás tedy tak pobavilo?“ nechápal učedník. Mistrovi opět zacukaly koutky.
„To, jak se to kolem něj stále motá. Je to divné. Na jednu stranu ho to ohrožuje na životě, zabíjí mu to bojovníky, likviduje
to jeho zdroje informací, ale současně jsem z Kana cítil, že ten tvor u něj musel být velmi blízko. Až děsivě
blízko, doslova na délku paže a Kan to moc dobře ví. Přitom je stále naživu a nemá ani škrábnutí.“
„Proč by to někdo dělal?“ nechápal stále učedník.
„Jsou věci, mezi nebem a zemí, které se nepovolaný nedozví. A nám nebylo souzeno, abychom se to dozvěděli.
Vzpomeň si na Kanova slova. Každý, kdo mu pomáhal a na něco přišel, byl zabit nebo vyhnán. Jistě tím myslel lidi
mimo šéfovu tlupu. A to jsme i my.“
„Vy si myslíte, že ho to sledovalo až sem?“
„Jsem si tím dokonce jist,“ usmál se čaroděj. „Dnes zajistím náš příbytek bojovými kouzly a den nebo dva sem nikoho
nepustíme. Ale hned ráno se projdeš po okolí a budeš se pořádně dívat.“
„Proč? Budu hledat něco nezvyklého?“
„Ne, bude to věc v této čtvrti poměrně běžná. Budeš hledat mrtvoly.“
„Proč mrtvoly?“ vyděsil se učedník.
„Protože Sedd nemá šéfa rád a Kana nenávidí. Nenechá si ujít příležitost k jeho odstranění. Byl tu poměrně dlouho
a zpět na jejich území je to dlouhá procházka.“
„Vy myslíte, že najdu Kana a jeho muže?“
„Ne, jsem si jist, že najdeš ty, které Sedd pošle, aby Kana zabili a nezemřou mečem ani dýkou.“
Kanova skupina opatrně procházela ulicí a držela se ve stínech. Několikrát se jim zdálo, že slyší něčí kroky, ale
nikoho neviděli. Kan však jednou zahlédl nějaký pohyb v ulici za nimi a byl si téměř jist, že se nějaký stín ukryl za rohem
domu.
„Jdou po nás,“ zasyčel na své muže. Ti jen přikývli a pevněji sevřeli meče.
Pokračovali dál a dávali si pozor, aby se příliš neodkryli. Právě procházeli kolem domu s vytlučenými okny v přízemí,
když Kan zaslechl další zvuk. Byl to ošklivý zvuk odjišťované kuše. * Ale než stihl udělat cokoli na svou obranu, vyletěl
z okna domu šíp. Mířil však vysoko a zmizel kdesi ve stínech. Zaslechli jen tupé zadunění, jak se do čehosi zabodl.
* Nebyla to klasická kuše, nýbrž speciální zbraň, vyráběná v Mykashi na zakázku. Běžné kuše neměly pojistky,
maximálně si kušiník vkládal kousek dřeva mezi spoušť a pažbu, aby nevystřelil předčasně. Zbraň, kterou Kan slyšel
odjišťovat, byla menší a celokovová. Do války se nehodila a neměla ani nijak zvláštní dostřel. Byla však velmi
oblíbená mezi nájemnými vrahy pro své malé rozměry, kdy se vešla pod plášť a nikdo si jí nevšiml. Proto také byla
vybavena pojistkou, aby náhodou nespustila předčasně a nezastřelila svého majitele.
-64-

Zdeněk Jukl
„O fous,“ sykl Eras, stojící těsně u Kana a přidal do kroku. Kan vykročil za ním, ale po několika krocích se zastavil
za sloupem a podíval se do oken domu.
V okně, z něhož vylétl šíp, zářily dva rudé body. Oči, uvědomil si, když oba body současně na chvilku zmizely
a znovu se objevily na stejném místě.
Kan ctil své soupeře. Vystoupil ze stínu, přiložil jílec meče na srdce a pak sekl zbraní šikmo napříč před tělem a zastavil
ji špicí k zemi. Šermířský pozdrav podle pravidel. Body se pohnuly. S trochou dobré vůle si mohl myslet,
že hlava, ke které patřily, přikývla.
Obrátil se a spěchal za svými muži. Neviděl tak, jak něco mohutného proskočilo oknem a okamžitě to zmizelo
ve stínech.
O ulici dál Eras, nyní jdoucí v čele, zakopl o oblý balvan a zasakroval, protože málem upadl. Vztekle do balvanu
kopl a narazil si palec.
„Tohle je děsná čtvrť,“ zasyčel, ale Amash, stojící za ním, si přitiskl prst na ústa, aby byl zticha a ukázal na ulici.
Balvan se právě zastavil a Eras poznal, že zakopl o lidskou hlavu. Vzalo ho to takovým způsobem, že udělal krok vzad
a opřel se rukou o zeď za zády. Okamžitě se však odtáhl.
„Co je?“ ptal se Alro. „Proč se nejde?“ Pak si všiml lidské hlavy.
„Hernajs, co to je?“ vrčel Eras. Posunul se k okraji stínu, ve kterém se ukrývali, a vystrčil dlaň na světlo. Pokrývalo
ji cosi tmavého a lepkavého.
„Co to říkal ten čaroděj?“ podíval se Alro na Kana. „Uhlazuje ti to pěšinku, jo?“
„No a co mám dělat,“ bránil se Kan. „Buďte rádi, že je to dostalo dřív, než oni dostali nás.“
„Ale proč nás to teď chrání? Aby nás pak mohlo v klidu sežrat?“ chtěl vědět Alro a ostatní za ním přikyvovali.
„Nemám potuchy,“ krčil Kan rameny. „Nechápu to o nic víc, než vy. Ale jsme na cizím území a měli bychom odtud
urychleně vypadnout. Protože to, co zabilo tohohle chlápka, zabilo i toho s kuší, takže to teď stojí někde za rohem, sleduje
nás a nejspíš i slyší.“
Kan ani netušil, jak blízko ten tvor v tu chvíli byl. Stáli u rohu domu, za nímž vedla úzká ulička, díky vysokému
domu dokonale temná. Jen ten, kdo by měl výjimečně dobrý zrak, by si všiml o něco temnějšího stínu u zdi. Od Kana
a ostatních ho nedělily víc než tři kroky. Kanova slova stín zřejmě zaskočila, protože se na chvíli přikrčil, snad
v obavě, aby nebyl spatřen. Narovnal se až ve chvíli, kdy se čtveřice dala opět do pohybu.
„Kolik na nás asi Sedd poslal chlapů?“ mudroval tiše Eras.
„Doufej, že dost, aby se to nažralo a na nás už to nemělo chuť,“ opáčil Amash.
„Tak to vás zklamu,“ usmál se Alro. „Pokud je to skutečně dlak, tak ten bude zabíjet i jen pro potěchu ze zabíjení.“
„Ty víš, jak uklidnit,“ odsekl Eras.
„Nehádejte se,“ sykl Kan. „Ještě pět ulic a jsme doma.“
Jenže zrovna o ulici dál narazili na skupinu bojovníků. Nebylo pochyb o tom, že na ně čekají.
Nyní již nemělo cenu ukrývat se. Kan před vystoupením ze stínu opřel mapu o stěnu a společně pak vystoupili před
čekající osmici chlapů.
„Asi nás nenecháte projít, že ne?“ zeptal se čistě formálně Kan. Vazoun stojící proti němu, který skupinu nejspíš
vedl, zakroutil mlčky hlavou. Kan tedy vytáhl meč a počastoval svého soupeře dokonalým pozdravem. Mělo to na něj
stejný účinek, jako dopad sněhové vločky na skalní masiv. Vazoun jen luskl prsty a pohnul ukazováčkem ke Kanově
skupině.
Obě skupiny se okamžitě promíchaly. Každý bojoval jinak, jinde, ale hlavně jak nejlépe dovedl. A Kanova osobní
stráž uměla bojovat více než dobře. Ovšem ani jejich soupeři nebyli žádní začátečníci a Kan rychle pojal podezření,
že nejsou členy Seddovy tlupy, ale že se jedná o nájemné bojovníky. On sám se musel vyrovnat s vazounem, který
si ho evidentně vyhradil sám pro sebe, a ostatní útočníci se věnovali jen jeho doprovodu.
Ulicí se nesl třesk zbraní a tlumené nadávky, když se někomu něco nepovedlo, nebo naopak, když se soupeři něco
povedlo až příliš dobře. Ale brzy se začaly dít podivné věci. Alro prudkým výpadem zatlačil jednoho soupeře do vedlejší
uličky, ale pak musel hbitě uskočit a obrátit se, aby se ubránil útoku dalšího muže. Ten byl v boji slabší, než první
muž a udělal chybu, kterou Alro bleskurychle ztrestal sekem na krk. Muž padl se zachroptěním k zemi a držel si dlaň
na hrdle. Alro se rychle obrátil k uličce, odkud očekával výpad prvního útočníka, ale viděl jen boty vyhlížející ze stínu.
Rozhlédl se a zjistil, že o něj právě v té chvíli nikdo nejeví zájem. Přiskočil k mrtvému. Měl rozpáraný trup od hrdla
po třísla, všechen obsah břicha ležel na ulici kolem něj a v jeho očích Alro viděl překvapení a úžas. Rozhlédl se po uličce
a rozpoznal, že je plná nějakých předmětů. Za každým z nich, nebo spíš, každý z nich, mohl být útočníkem.
„Dík,“ zabručel rozpačitě, protože došel k závěru, že by neměl odejít jen tak.
Podobný scénář se opakoval o chvilku později. Amash ustupoval před třemi útočníky, kteří ho tlačili podél domu.
Jako většina, i tenhle měl okna bez jakéhokoli zakrytí. A když se jeden z útočníků dostal těsně k parapetu, byl prudce
vtažen dovnitř. Amash si toho sotva všiml, protože se právě věnoval odrážení útoku zbylých dvou mužů a tenhle třetí
se mu podél zdi chtěl dostat blíž k tělu. Ale všichni si všimli mrtvého těla, které vylétlo z okna a srazilo oba útočníky
k zemi.
-65-

Horší než smrt
„Do hajzlu!“ vyjekl Amash, který neměl ani zdaleka tak dobré sebeovládání jako Alro a hleděl se dostat od podivného
domu co nejdál.
Uvolnění Alro s Amashem spěchali na pomoc Erasovi, který bojoval se dvěma soupeři ve středu ulice. Jejich příchod
zcela změnil poměr sil a útočníci byli rychle zlikvidováni.
Nyní zbýval jen Kan s vazounem. Jejich souboj byl mnohem pomalejší, protože oba patřili k těm zkušenějším. Více
méně se stále jen oťukávali a zkoušeli protivníkovy reakce. Ani jeden se dosud nepokusil o skutečný výpad. Kroužili
kolem sebe, ani na chvíli nezůstali klidně stát a Amash si uvědomil, že se blíží k domu, u kterého před chvíli bojoval on
sám.
„Brzy to asi bude hodně zajímavé,“ řekl tiše.
„Proč myslíš?“ zeptal se Eras.
„Vidíš ty tři na zemi?“
„Jo a co?“
„Nezabil jsem ani jednoho.“
„Cože?“ vyjevil se Eras.
„Něco jednoho útočníka vtáhlo oknem do domu, zabilo a pak jím srazilo k zemi ty zbylé dva.“
Všichni tři se podívali na ležící těla. To na vrchu mělo utržené hrdlo a rozevřenou hruď.
Kan s vazounem se zrovna v tu chvíli dostali k oknům a Kan došel k závěru, že si je dostatečně jist, aby mohl zaútočit.
Odrazil soupeřovu čepel, současně provedl úkrok, zavázal si vazounovu zbraň svou, protočil meč a bodl. Dokonale
provedeno a jeho čepel zajela vazounovi do místa na horním okraji hrudního koše, kde ho již nechránila silná kožená
vesta. Kan chytil čepel soupeřovy zbraně dlaní druhé ruky a opřel se do svého meče. Hrot jeho zbraně projel vazounovi
krkem a vyjel z těla na druhé straně.
Prudce zbraň vytáhl, čímž vazounovi rozřízl zbytek hrdla, současně mrtvému vytrhl z ruky jeho vlastní meč a ustoupil
o dva kroky. Vazoun se sesul na dlažbu.
Kan si vydechl a pohodil ukořistěnou zbraní v ruce. Byla to dobrá zbraň, jistě velmi drahá a dobře udržovaná. Hodlal
ji uložit k ostatním ve své sbírce. Vzdal soupeři poslední čest a přitom se na chvíli podíval do okna nad mrtvým. Zářily
v něm dva rudé body, ale po chvíli se pohnuly a Kan poznal, že to, co je uvnitř, odešlo, aniž by vydalo jediný zvuk.
„Měli bychom odtud vypadnout,“ ozvalo se mu za zády. Rychle se obrátil a uviděl Alra s mapou v ruce.
„Taky jste to zvládli?“ zeptal se a teprve nyní měl čas rozhlédnout se po bojišti.
„Jo, ale ne tak docela sami,“ odvětil Alro. „Jednoho mého soupeře něco rozpáralo jako králíka k obědu.“
„Jsem na tom podobně,“ přidal se Amash. „Sám vidíš, jak dopadli moji protivníci,“ ukázal na blízkou hromadu těl.
Kan krátce pohlédl na vrchní tělo a pak se podíval na Erase.
„Já bojoval zcela sám, dokud mi tihle dva nepřišli na pomoc.“
„Jdeme domů, snad už nás nebude nikdo otravovat.
Neotravoval. Zbytek cesty proběhl téměř v klidu, pomineme-li krátkou epizodu, kdy potkali jednoho zloděje, který
právě vybíhal z domu i s lupem a narazil přímo do Kana. Ten ho jen odstrčil, počastoval několika tichými nadávkami
a nechal běžet.
Ve věži se Kan usadil ve svém podkroví a jeho doprovod se rozmístil po věži. Všichni do jednoho měli hroznou chuť
na pivo, ale půlnoc dávno minula a ani u Umrlce by je Azal nepřivítal s otevřenou náručí. Nakonec se stejně rozhodli,
že si pro pivo pošlou. Vytáhli jednoho zelenáče, který měl v přízemí službu a hlídal, vybrali mezi sebou peníze, vrazili
mu ten největší džbán, který ve věži našli a poslali ho k Umrlci pro vévodské.
Pokud nepili přímo u baru, tak za pivo platili. Alespoň Azalovi, ale jen za vévodské.
Kan si v podkroví vyrobil provizorní stůl tím, že přes trámy položil několik prken a na něm rozvinul mapu. Objevil
se na ní tmavší flek a pokusil se ho smést rukou, ale rozpadl se. Kan tedy rozsvítil lampu a podíval se na flek v jejím
svitu. Byly to vlasy. Pramen tmavě hnědých vlasů.
„Měl jsem tu mapu dát víc stranou, příště tam najdu mrtvolu,“ zavrčel, uchopil vlasy a pustil je na podlahu vedle
stolu. Pak si na mapu položil Alrinův seznam a dal se do práce.
Zhruba po hodině se na schodech objevilo světlo a vystoupal po nich Alro. V jedné ruce nesl pochodeň, kterou si svítil
na schodech a ve druhé cínový korbel vévodského.
„Tady nesu něco na nervy,“ pronesl a opatrně položil korbel na kraj stolu, aby nepoškodil mapu. Kan mu hned neodpověděl.
Seděl u mapy s hlavou v dlaních, oči zabodnuté do pergamenu.
Alro přenesl pohled na mapu. Viděl v ní tečky udělané tuhou, kterou měl Kan neustále při sobě. Byla to obyčejná
levná tuha, dost měkká a hrozně špinila ruce, protože neměla žádný obal. Kan ji proto zabalil do proužku plátna, které
na ni upevnil voskem. Provizorní tužka ležela vedle mapy i se seznamem. U každé tečky byla čárka. Většinou byla jen
jedna, pouze u jedné jich bylo víc.
„Co to je?“
„To kdybych tušil,“ odtušil Kan unaveně.
-66-

Zdeněk Jukl
„Podle Alrina měly ty lebky označovat teritorium toho tvora?“ zeptal se znovu Alro a již nepoužil slovo bestie nebo
zabijáka. Pomohlo mu to v boji, a toho by skutečná bestie v pravém slova smyslu asi nebyla schopná. Vrtalo mu to
hlavou celou dobu. Stejně jako Amashovi. Jediný, kdo nezměnil názor, byl Eras.
„Hm.“
„Tak proč jsou ty tečky po celém městě?“
„Mě se neptej,“ zavrčel Kan.
Alro natočil hlavu, aby vylepšil úhel pohledu. „Je to spíš jako pruh,“ prohlásil po chvíli studia. „Teritorium bych čekal
kruhové, s doupětem ve středu, ale tohle je pruh napříč celým městem.“
„Hmm.“
Alro se obrátil a už stál na druhém schodě, když se zastavil, obrátil a podíval se znovu na mapu.
„Hrozně mi to připomíná takovou zábavu z nudy, kterou často vidím u noviců v chrámu.“
„Hmm…. Cože?!“ Kan sebou trhl, jako by se probudil ze snu.
„Když se ti neřádi nudí, dělají na tabulky tečky a pak je nahodile spojují. Většinou z toho vyjde čmáranice, ale nevěřil
bys, jak dlouho se tím dokáží bavit.“ Pak se Alro obrátil a sestoupil po schodech.
Kan nad jeho slovy chvíli přemýšlel a hleděl do mapy. Spojit body už zkusil a vyšla mu z toho rozšlápnutá pavučina.
Teď ho napadla jiná věc. Bodů uvnitř obdélníkové plochy bylo příliš mnoho. Co kdyby pomohlo…. Uchopil tužku a začal
je velmi opatrně, aby mohl čáry snadno odstranit, spojovat.
Ponocný na náměstí ohlásil druhou hodinu noční a Kan seděl u mapy, jako by spolkl jeden ze svých mečů. Trvalo mu
to snad hodinu, ale nyní před sebou viděl něco, z čeho mu běhal mráz po zádech. Mysl mu jela na plné obrátky a pročesávala
paměť. Jednotlivé střípky, rozhovory, vzpomínky a pocity se při pohledu na mapu spojovaly a konečně začínaly
dávat nějaký smysl. Uznával, že staví na vodě. Všechno stálo na jednom jediném předpokladu, který, pokud
se ukáže jako chybný, ho může stát život. Pak si na něco vzpomněl. Zvedl lampu. Když ji vracel na stůl, pohrával mu
na rtech mírný úsměv.
Stočil mapu, zajistil ji prstencem a uložil za trám. Pak zalovil pod oblečením a vytáhl přívěšek na koženém řemínku.
Nosil ho od dětství. U nich doma nosil takový každý. Omotal řemínek kolem dlaně a odložil ho na stůl. Pak k němu
položil ještě stříbro ze šéfovy pokladnice. Chvíli na předměty zamyšleně hleděl, ale pak vstal pevně rozhodnut to dnes
ukončit.
Sešel ze schodů a okamžitě se k němu přidali jeho nejbližší.
„Musím si něco zařídit a musím tam jít sám. Počkejte tu na mě,“ přikázal.
„Vážně si myslíš, že ti na to skočíme?“ ozval se Alro. „Jdeš si pro tu potvoru, ale sám na ni nestačíš.“
„To je rozkaz!“ vyštěkl Kan s tváří staženou vztekem. S jeho doprovodem to cuklo. Znali ho léta a nikdy takhle nekřičel.
Naopak, místo křiku většinou používal jízlivost.
„Dobrá,“ odpověděl za všechny Eras. „A můžeme vědět, do kdy na tebe máme čekat?“
„Pokud se nevrátím do poloviny dopoledne, rozdělte si mé věci v podkroví rovným dílem. Už je nebudu potřebovat.“
S tím se obrátil a vyšel z věže.
Nejprve zamířil do středu šéfova území, ale když si byl bezpečně jist, že ho nikdo nesleduje, změnil směr chůze
a přidal do kroku. Nyní mířil k vnitřnímu opevnění. Nebyla to až tak dlouhá cesta, ale dával si pozor, aby na nikoho
nenarazil. Za necelou půlhodinu dorazil k cíli.
Přímo před ním se tyčil polorozpadlý dvůr jednoho dávno nepoužívaného ungeltu. V době, kdy ještě město mělo jen
jednu linii opevnění, sem zajížděli kupci. Nesměli se ubytovat nikde jinde, než tady. Zde také skladovali své zboží, případně
ho prodávali a také zde odváděli dovozní daň. Když vzniklo vnější opevnění, byly všechny celnice přestěhovány
před novou linii hradeb a byl zvýšen jejich počet. Než mohli kupci projít branami a zamířit k tržišti, museli projít celnicí
a zaplatit daň.
Pokud si Kan pamatoval, byla stará celnice zcela opuštěná. K bydlení se nehodila. Spodině se zde nevedlo, protože
budova stála jen několik desítek kroků a v praxi na dohled od jedné z bran do vnitřního města. Chodilo kolem ní mnoho
lidí, vedla tudy hlavní ulice od brány, procházející kus cesty odtud Dobytčím trhem. Občas na ní Kan viděl hrající si
děti, ale to jen velmi zřídka.
Stál ukrytý ve stínu a pozoroval temnou kulisu před sebou. Nikdy v ní nebyl. Neměl k tomu důvod. Navíc nemusel
být zednářský mistr, aby poznal, že zdi nemají valného ducha a pohybovat se mezi nimi je holý nerozum.
Nakonec se zhluboka nadechl, srovnal si opasek s mečem, zkusil, zda jde zbraň volně vytáhnout a vykročil stínem
k budově.
Prošel bývalou branou, uzavírající vstup do průjezdu, kterým prošel až na dvůr. Byl úplně prázdný, osvětlený svitem
měsíce, který se právě včera přehoupl přes úplněk, a nezkušené oko by trvalo na tom, že úplněk stále trvá. Pomalu
se rozhlížel kolem dokola, až uviděl, co hledal. Z otvoru v jedné ze zdí, kde snad kdysi byly dveře, ho sledovala dvojice
rudých bodů. Když jejich majitel zjistil, že si ho Kan všiml, pohnuly se a zmizely v temnotě.
Kan neztrácel čas, tiše přeběhl dvůr a přitiskl se ke zdi vedle otvoru. Nyní viděl, že to skutečně kdysi byly
dveře, ale někomu se asi velmi líbil jejich kamenný portál a vyboural ho, takže zde zbyla jen obyčejná díra. Za ní viděl
-67-

Horší než smrt
několik schodů klesající mimo dosah měsíčního světla. Na prvním schodu ležela lampička. Na první pohled zcela
nová, s knotem téměř zataženým. Na jeho vrcholu skomíral drobný plamínek.
Chvilku střídavě pozoroval lampu a chodbu. Pak vstoupil na schody, zvedl lampu a povytáhl knot, aby dala více
světla. Schody před ním klesaly stále hlouběji a neviděl žádnou odbočku. Vykročil a v duchu uvažoval, jestli přece
jenom nemá vytáhnout meč. Nebyl by mu sice mnoho platný, ale dodal by mu alespoň trochu pocitu, že se může
bránit, pokud by se mýlil.
Sestupoval pomalu a proto i dlouho. Chodba několikrát zatáčela a nyní z ní vedlo několik odboček. Všechny však
zatarasily zhroucené stropy. Když se před ním konečně objevil konec schodiště a za ním nezhroucená chodba,
na chvilku se zastavil, aby si srovnal myšlenky.
Prošel portálem z velkých černých kamenů a uviděl před sebou dveře. Byly to pořádné dveře, železné, podobné
těm, jaké měl Azal ve svém sklepě. Tyhle byly pootevřené a škvírou z druhé strany pronikalo světlo. Udělal poslední
krok a pomalu je otevřel.
Za nimi našel poměrně velkou místnost. V minulosti to musel být sklep s klenutým stropem. Ve zdech dávný stavitel
vytvořil výklenky pro lahve, jaké Kan znal z vinných sklepů. Místnost byla neobyčejně čistá a docela pěkně zařízená.
Stál v ní stůl a dvě židle, nějaká skříň, na podlaze pod stolem dokonce několik hovězích kůží, aby sedícího nezábly
nohy. U stěny vlevo stála menší zástěna na způsob paravánu a za ní vyčnívala truhla. U stěny za truhlou viděl obrubu
studny, zřejmě zdroj vody pro celnici z doby, kdy ještě nebyla chráněna městským opevněním a musela se před útoky
chránit sama. Na druhé straně místnosti, proti dveřím, stála postel. A na ní s rukama v klíně seděla dívka, se kterou mluvil
ráno na trhu. Vypadala úplně stejně, až na oči a oblečení. Zelenohnědá duhovka zůstala, ale zvětšila se, až vytlačila
téměř všechno bělmo. Zorničky se svisle protáhly a doutnal v nich rudý svit. Namísto kroužkové zbroje, kabátce
a chráničů se tentokrát oděla pouze do lehké, nebarvené plátěné tuniky, v pase stažené plátěným opaskem. A byla bosa.
Chodidla se ukrývala v ovčí houni položené na podlaze před postelí. Kana napadlo, že vlastně žádnou zbroj nepotřebuje.
A jako obvykle měla rozpuštěné vlasy.
„Našel jsi to,“ usmála se.
„Nemohla jsi to označit viditelněji,“ odpověděl a zůstal stát ve dveřích.
„Nechceš vstoupit a zavřít za sebou dveře? Táhne.“
Udělal jeden krok a zauvažoval, zda by ji neměl mít při zavírání dveří pěkně na očích, ale pak si řekl, že by to jako
začátek rozhovoru nevypadalo dobře. Obrátil se k ní zády a zavřel a zajistil dveře. Nyní byl v pasti. Pokud se na něj
vrhne, nemá nejmenší naději na únik. Když se znovu obrátil, seděla stále na posteli a evidentně se ani nepohnula.
„Posaď se, prosím, ke stolu,“ pokynula mu rukou.
Poslechl. Posadil se na židli, lampu postavil na stůl a meč si nastavil tak, aby ho netlačil do boku. Tím ho musel natočit
do takové polohy, že ho nemohl pohotově použít a sám sebe stavěl do nevýhody. Doufal, že tím u ní získá nějaké
kladné body.
„Mohu se na něco zeptat?“ promluvil opatrně.
„Na cokoli,“ přikývla. „Když jsi mě našel, můžeš se ptát na cokoli.“
„Proč?“
Dívka chvíli mlčela a jeho napadlo, zda na něj bude zkoušet oblíbenou, ale otřepanou taktiku, ‚Já ti nerozumím‘. Ale
dívka po chvíli začala vyprávět.
„Před třemi lety jsem byla jako ty, obyčejný člověk. Bylo mi dvacet, měla jsem milující rodinu, žila jsem si pohodlně,
dokonce jsem se zamilovala do svého budoucího manžela, kterého mi rodiče vybrali, když mi bylo dvanáct. Otec
chtěl syna a měl dva, ale oba zemřeli ještě v dětství, takže mě vychoval podle svého. Netvrdím, že s tím matka souhlasila,
ale nemohla s tím nic dělat. Naučila jsem se jezdit na koni, střílet z luku i z kuše. Otec pozval dva nejlepší šermíře,
které si mohl dovolit, aby mě učili boji. Zprvu mě to nebavilo, ale později jsem se do toho zamilovala. Jezdila jsem
na lovy, uměla jsem skolit jelena jediným šípem. Učila jsem se i vládnout. Zemani sice nemají velká panství, ale otec
přesto trval na tom, abych znala vše potřebné.
Pak, krátce po mých dvacátých narozeninách, se něco stalo. Otec začal být podrážděný. Stále za ním jezdili nějací
poslové, a když se u nás objevili, s otcem nebyla několik dní řeč. Další rok na jaře se to ještě zhoršilo. Otec je oba vyhnal
se zbraní v ruce a od té doby jsme je neviděli. Naše tvrz se však začala připravovat na útok. Stále jsme měli plné
sklepy. Muži byli neustále ve střehu a hlídali všechny cesty k tvrzi i kolem ní. Ale nic se nedělo. Jenže na konci léta
přesto někdo zaútočil.“
Odmlčela se. Kan měl pocit, že vidí v jejích očích vlhkost a moc se tomu nedivil. Vzpomínky už měly takové účinky.
„Ale jinak, než jste předpokládali,“ pronesl podobným hlasem, jako ona. Podívala se na něj. „Útok přišel zevnitř.
Všichni byli mrtví a tvrz lehla popelem. Brána však zůstala zavřená, na zdech nebyla jediná známka dobývání a šperky
tvé matky zůstaly v troskách tvrze.“
„Jak to víš?“ zeptala se překvapeně.
„Dnes přijel do města jeden hrdina. Viděl tvrz čtvrt roku po události a popsal nám ji. Vesničané ho varovali, že tam
řádí démon nebo ďábel. Já si teď myslím, že jsi to byla ty.“
-68-

Zdeněk Jukl
Sklopila hlavu a sevřela ruce v pěsti. „Byla. Ale na nic z té noci si nepamatuji.“ Pak znovu zvedla hlavu a uviděl,
že má tváře mokré od slz.
„Probudila jsem se druhý den. Ležela jsem v lese, pod skalním převisem. Byla jsem úplně nahá a celá od krve. Přímo
vedle mě ležely lidské kosti a zbytky vnitřností. Nechápala jsem, co se stalo. Vím jen, že jsem v první chvíli hrozně křičela.
Trvalo mi dlouho, než jsem se ovládla.“ Otřela si rukávem obličej a popotáhla.
„Plížila jsem se lesem zpět ke tvrzi. Byla jsem daleko v lese a úplně nahá. Bála jsem se, že mě někdo uvidí. Netečou
tam žádné potoky, takže jsem se nemohla ani opláchnout. Když jsem došla domů, naše tvrz ještě doutnala. Chodila jsem
po spáleništi a volala rodiče, ale nikdo se mi neozýval. Všude byli mrtví, roztrhaní na kusy a částečně nebo úplně spálení.“
Odmlčela se a několikrát si otřela obličej od dalších slz. Kan uvažoval, nakolik to hraje. Pokud to skutečně jen hrála,
byla více než dobrá. Měl však pocit, že mu zatím nic neskrývá.
„Pak jsem se opláchla ve vodě ze studny a našla si něco na sebe. Ve sklepě nebyly jen potraviny, ale i látky a oblečení.
Došlo mi, že tvrz nebyla napadena, už jen proto, že jsem měla potíže se do ní dostat. Byla jsem jediná, kdo přežil,
a tušila jsem, že za to mohu já. Ty jsi také z hor, takže i tobě vyprávěli historky o vlkodlacích, nebo ne?“
„Nejen vyprávěli,“ odvětil. „Já je zažil. Viděl jsem několik vlkodlaků, i lidí při proměně.“
„Takže chápeš, proč jsem se v tvrzi nezdržovala. Několik dní předtím mě kousl toulavý pes. Bylo to jen
škrábnutí, ale když jsem viděla tvrz …,“ popotáhla.
„Opláchla jsem se, oblékla, našla si zbraň a nějaké peníze. Zabalila jsem si polní lůžko a utekla jsem. Běžela jsem
pryč od lidí. Tak daleko, jak jen jsem to do večera stihla. Tu noc, kdy jsem zabila svou rodinu, byl úplněk.
A víš, že vlkodlaci loví celý týden, kdy je na obloze měsíc v úplňku, nebo těsně před a po něm. Věděla
jsem, že se v noci proměním ve vlkodlaka a začnu lovit. Nechtěla jsem zabít další lidi.“
„Proměnila ses?“
Přikývla. „Ale nepamatuji si to. První dvě noci si nepamatuji. Ale večer jsem se svlékla, abych si nezničila oblečení.
Jiné jsem neměla a nemohla jsem po horách chodit nahá. Ráno jsem se probudila zase celá od krve a několik mil daleko
od místa, kde jsem se večer zastavila. Nevím, kde jsem byla a kolik lidí jsem zabila, ale vedle mě ležela jedna lidská
ruka.“
To odpovídalo tomu, co Kan znal z mládí. První noci si noví vlkodlaci nepamatovali.
„Došla jsem zpět k místu,“ pokračovala, „kde jsem večer uložila oblečení. Bylo na stejném místě, i s penězi
a se zbraní. Kousek od něj tekl potok. Když jsem se myla, našel mě nějaký ozbrojenec, možná hrdina. Myslel
si, že jsem vesničanka, a že si se mnou užije. To je moje první oběť, jejíž smrt si pamatuji. Nedovedeš si představit, jak
rychle jsem ho roztrhala a sežrala.“
„Snědla,“ opravil ji bezmyšlenkovitě. Pokud byla v lidské podobě, dával přednost tomuto výrazu.
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „sežrala. Dodnes si pamatuji, jak jsem z něj trhala kusy masa a vnitřností, přestože byl dosud
naživu. A také si pamatuji jeho chuť.“ Dívala se zrovna na něj a oči jí zaplály jasnějším plamenem. Zaváhal, zda nemá
sáhnout po meči, ale ovládl se.
„Nemusíš se bát,“ usmála se smutně. „Naučila jsem se ovládat. Částečně.“
„Pak jsem se nějaký čas toulala po horách. Zabíjela jsem. Každý den zemřel nějaký člověk, někdy i dva nebo
tři, podle toho, kolik se mi jich připletlo do cesty. Pokoušela jsem se ovládat, ale nešlo to. Někdy jsem ulovila
zvěř, ale,“ po tváři jí přelétl omluvný výraz, „nechutnala mi.“
„Někteří vlkodlaci,“ pronesl Kan pomalu, „se naučí žít jen na zvířecím mase a lidi téměř dokonale ignorují.“
„Vlkodlaci možná,“ povzdechla si, „ale já nejsem vlkodlak a ty to víš.“
„Alrin zjistil, že jsi drakodlak. Téměř mytický tvor, je to tak?“
„Je,“ přikývla. „Dala jsem si záležet, abych ty kosti pořádně prokousla. A nebylo to nic snadného, zastavit čelisti
v čas.“
„Dělala jsi stopy, abych zjistil, kdo jsi?“
„Udělala jsem jich mnoho. Ano, chtěla jsem, abys mě našel,“ přikývla a dívala se mu pevně do očí. Pak pokračovala
ve vyprávění, přestože poznala, že se chce zeptat na jiné věci.
„Asi po půl roce jsem narazila na jednoho čaroděje. Byl den a měsíc byl v novu. To jsem se již dokázala celkem
ovládat. Sice jen jeden týden ze čtyř, ale i to jsem považovala za úspěch. Nic na mě nepoznal a dali jsme se do řeči. Asi
jsem se mu líbila,“ usmála se a Kan mimoděk také. I v té prosté tunice vypadala nádherně. „Vytáhla jsem z něj vše, co
věděl o dlacích. Zprvu nechápal, proč mě to zajímá, ale téměř popravdě jsem mu vypověděla, co se stalo s mou rodinou,
a že se chci pomstít. Pochopil mě a řekl mi toho tolik, až mě z toho bolela hlava. Mnoho věcí jsem už poznala
sama, ale dozvěděla jsem se, že drakodlak nevznikne pokousáním, jak jsem si zatím myslela, ale jedině prokletím nebo
kouzlem. Pochopila jsem, co se stalo. Někdo si mě vybral jako nástroj své pomsty vůči otci. Proměnil mě v bestii, která
všechny pozabíjela a sežrala.“
„A dál? Jak jsi zjistila, že musíš jít sem?“ zeptal se, když byla chvíli z ticha a prohlížela si vlastní prsty.
-69-

Horší než smrt
„Vzpomněla jsem si, že se ti poslové spolu bavili o tomhle městě. Probírali, kudy jet a jak dlouho jim to potrvá, než
se sem dostanou. Nikdy nemluvili o vzdálenějším místě, než byl Mykash. Přišlo mi logické, že právě tady, v bohatém
městě plném šlechty, se může nacházet ten, který mého otce obtěžoval.“
„Takže sis našla koně a vyrazila jsi na cestu.“
„Ne.“
„Ne?“
„Musela jsem jít pěšky. Koně se mě děsí. Je to zvláštní, ale například kočky nebo psi mě jen obejdou a nevšímají si
mě. Ale koně, ti se začnou stavět na zadní a šílet. Musím se jim vyhýbat.“
„Takže jsi šla několik set mil pěšky a úplně sama, až ses dostala sem.“
„Celou cestu ne, říkala jsem přece, že jsem část cesty jela s komedianty.“
„A přežili?“
„Přesně týden,“ vzlykla. „Pak skončil nov a oni neměli koně, kteří by je varovali.“
„A když jsi dorazila do města, začala jsi pátrat po tom, kdo měl důvod tvého otce nenávidět.“
„Chtěla jsem, ale tohle město je moc velké. Tady se nedá jen tak chodit dům od domu. Původně jsem si myslela,
že bych se nechala najmout jako služka do některého panského domu a tak bych se dostala k jejich dopisům. Myslím,
že se v duchu směješ, nad mou naivitou, chtít se dostat do domů šlechty takovým způsobem.“
„Ne,“ zavrtěl pomalu hlavou. „Nemohla jsi vědět, že ve šlechtických domech slouží členové lety prověřených rodin
a služby se vlastně dědí.“
„Přesně tak,“ přikývla. „Vyběhli se mnou takovým způsobem, že….“
„Že ses jim pak pomstila a zabíjela jsi je ve sklepeních.“
„Ano,“ přikývla. „Číhala jsem na ně a likvidovala jsem je jednoho po druhém.“
„A co jsi tedy z počátku dělala?“
„To, co nyní, zlodějku,“ usmála se. „Dokážu proměnit jen část svého těla, takže mohu být člověk s nohama a rukama
drakodlaka a snadno tak vyšplhám po kterékoli zdi ve městě. Dostanu se kamkoli si zamanu. A nikdo mě nezastaví.“
„Ale když jsi zabila, tak všude zůstala krev. Proč jsem se nic nedozvěděl? Taková věc by se neutajila.“
„Když jsem se upnula na nalezení toho, kdo mi to udělal, začala jsem se lépe kontrolovat. Ale až tady ve městě, když
jsem zjistila, jak to bude těžké. Zabíjela jsem, ale tak, abych nezanechala stopy. Lidé prostě začali mizet, a to je v tomhle
městě téměř normální.“
„Takže sis udělala pověst vynikající zlodějky. A vražedkyně.“
„Ano, a rychle, netrvalo mi to ani dva měsíce. Od počátku žiji zde,“ roztáhla obě ruce a ukázala na místnost. „Našla
jsem to tu už druhý den. Zabydlela jsem se tu hlavně kvůli těm dveřím.“
„Jsou železné, těžké a dají se zajistit, takže se sem nikdo nedostane?“ nadhodil Kan.
„Přesně,“ usmála se. „Víš, lidská podoba pro mne není moc příjemná. Ani v době novu, ani teď. Tady jsem byla vždy
v dlačí podobě, abych si odpočinula. Musela jsem se ale pohybovat venku, abych získala zakázky, informace o šlechtě
a také jídlo.“
„Hádám,“ usmál se, „že sis za celou dobu tady nekoupila jediné sousto.“
„Uhádl,“ přiznala se. „Zkusila jsem jíst maso zvířat, ale to se nedalo.“
„Je tak nechutné?“ divil se.
„Dá se to tak říct. Hlavní je, že lidské maso je pro mě něco jako pro tebe to nejlahodnější jídlo, jaké jsi kdy jedl.
Myslím, že se mu tu říká Hainanská šunka. A přiměj se jíst něco, po čem se ti svírají vnitřnosti v křeči, když všude kolem
tebe chodí stovky a tisíce chutných lidí.“
„Jak víš, že je to mé nejoblíbenější jídlo? Neměl jsem ho už celou věčnost!“
„Říkala jsem přece, že tě sleduji. A tvého šéfa taky.“
„Ale vždyť jsem ho měl naposledy před třemi měsíci!“ vykřikl užasle.
„Před čtyřmi,“ opravila ho. „Na svátek boha války.“
„Jak dlouho mě sleduješ?“
„Pět měsíců. Prakticky denně, nebo obden.“
„A šéfa?“
„Tři měsíce.“
„A pro koho? Teď už mi to řekneš?“
„Stále věrný svému veliteli,“ usmála se. „Šéfa pro Seddu a pro vévodu.“
„A mě?“
„První měsíc pro Seddu.“
„A pak?“
„Pak už jen tak.“
„Z nudy?“
„Zprvu.“
„A jak to bylo s těmi mrtvými? Kdy jsi je začala zbavovat hlav a roznášet je po městě?“
-70-

Zdeněk Jukl
„Od začátku, nesnáším pohled na lidské lebky. Stále mám pocit, že mě pozorují. Ale to, co tě ke mně dovedlo, jsem
začala tvořit až před třemi měsíci.“
„A kde je zbytek lebek? Alrin jich našel poměrně málo. Pokud bys zabíjela jednoho člověka za den, muselo by jich
být několikrát tolik.“
„Jsou na místě, kam se nikdo s kouzly nedostane. V kryptě pod chrámem boha války.“
„Aha,“ zabručel. No ovšem, chrám boha války je chráněn bojovými kouzly. Nikdo se do něj pomocí magie nedostane.
Chytrá holka.
„A proč jsi začala dělat to vodítko tak pozdě? Byla jsi tu už několik měsíců.“
Mlčela s hlavou sklopenou.
„Můžu teď chvíli hádat? Jen jestli jsem si to spojil dobře, ano?“
Zvedla hlavu a mlčky ho sledovala.
„Postupně jsi zjišťovala, kdo by mohl mít kontakt s tvým otcem. Pátrala si v domech šlechty, ale nic se ti nepodařilo
najít. Hádám, že se tě pomalu zmocňovalo vyčerpání. Noc co noc pátrat a lovit, pak uklízet kosti a další stopy, jako oblečení
a předměty. Ve dne shánět informace o tom, kdo měl něco proti tvému otci a případně získávat zakázky. Ukrývat
se tady, hluboko pod zemí, den za dnem, stále dokola. Minimum odpočinku, ale o to více běhání a starostí. Vražedné
tempo. A neustále se ohlížet, zda o tobě někdo neví a neblíží se se stříbrnou zbraní, nebo ti nepodpálili celnici nad
hlavou. Myslím, že i přes tvou ohromnou sílu a mrštnost, jsi začala mít strach. A strach nutí lidi, a ty jsi stále člověk, dělat
zoufalé věci.“
„Jsem bestie,“ opravila ho.
„Jsi člověk,“ trval na svém, „který byl nakažen dlactvím. Nemohla jsi za to a musela ses s tím vyrovnat úplně sama.
Rok a půl jsi byla na všechno sama. Dokud jsi byla v horách, bylo to pro tebe asi snazší. Ale tady, ve městě plném
lidí, to začalo být ubíjející. Když se v horách najdou kosti, nic divného to není. Prostě někoho zabili vlci nebo loupežníci.
To se stává, nedal si pozor. Ale tady? Město je sice prohnilé, ale Alrin měl pravdu. Kosti se tu běžně neválejí. A ještě
k tomu přišlo jaro. I já vím, čeho je za soumraku na jarních ulicích nejvíc. Zamilovaných párů. V převlečení za Kyathe
jsi mi řekla, že tu žije několik vlkodlaků. Hádám, že ses pokusila přidat ke zdejší společnosti nemrtvých. Nic o ní nevím,
ale jistě tu je. A zjistila jsi, že nikdo z nich nežije sám. Každý někoho má. Buď smečku, nebo druha anebo prostě
někoho, kdo ví, co je zač a má pro něj pochopení. Ty jsi neměla absolutně nikoho.“
Mlčela. Hleděla na něj a po tvářích se jí koulely slzy. Poznal, že pokud se netrefil přímo do černého, okraj lízl
spolehlivě.
„Proč já? Proč sis vybrala mě? Až do toho večera u Umrlce jsem tě ani okem nezahlédl. Věděl o tobě jen Amash,
a i ten jen z doslechu. Proč sis vybrala právě mě?“
„Protože jsem tě znala.“
„Znala?“
„Sledovala jsem tě pro Seddu. Slyšela jsem o tobě od prvního dne, co jsem přišla do města. Viděla jsem tě na ulicích,
ale nevšímala jsem si tě. Pak si mě najal Sedd a musela jsem se ti pověsit na paty. Neudělal jsi krok, abych o něm nevěděla.
Sedd je sice lakomec, ale za informace o tobě a pak i o šéfovi, platil královsky, takže jsem se snažila. Zjistila
jsem, že tvá pověst je vlastně pohádka, kterou děsíš lidi, aby tě poslouchali. Své lidi jsi chránil, pokud si to zasloužili.
Peníze za ochranu jsi vybíral, ale mohu ti povědět o devíti případech, kdy jsi za řemeslníky dal peníze ze svého. Samozřejmě
ti to pak stejně zaplatili a neměli o tvém počínání potuchy, ale nemusel jsi jim vypálit domy. Nikdy jsi nikoho
nezabil ze zálohy. To jsem věděla dávno předtím, než jsi mi to řekl včera dopoledne na trhu. Každý souboj vedeš podle
pravidel. Dokonce i v případě, že tvůj soupeř podvádí.“
Kan na ni mlčky zíral a ona mu pohled oplácela. Obdivoval ji jako úspěšnou a samostatnou ženu, kterou znal z krčmy
U umrlce, a která ho několikrát překvapila na ulici. Pak zjistil, kdo skutečně je a pochopil její hroznou bolest.
Vstal a povolil přezku na opasku meče. Velice pomalu a tak, aby dokázala předvídat každý jeho pohyb, odložil zbraň
na stůl a přistoupil k ní. Stále seděla na posteli, jen zvedla obličej, aby mu viděla do očí. Klekl si na rouno před ní, natáhl
ruce a uchopil její dlaně do svých.
„Co ode mne vlastně chceš?“
„Zůstaň se mnou, prosím,“ vzlykla.
„Jak?“
„To je jedno, jen mě nenechávej samotnou. Už to déle nevydržím,“ prosila. Ne, žadonila, to poznal zcela jistě. Bylo
to jako poslední přání před popravou.
„Sledovala jsi mě. Neříkala sis, že nám to trvá moc dlouho, než si všimneme, že nám mizí lidé?“
„Ani ne,“ usmála se a popotáhla. „Schovávala jsem je. Ještě jsem neměla hotové to poslední vodítko. Bez něj bys mě
nenašel.“
„Jak jsi je vlastně dostala? Tolik lidí a nikdo nic neviděl.“
„Viděli, mnoho lidí, ale nikdo si toho nevšímal.“
„Nechápu,“ přiznal se.
„Takhle, jak mě vidíš. Kdybych tě na ulici oslovila jako kurtizána, co bys udělal?“
-71-

Horší než smrt
„Už chápu. Jednoduché a spolehlivé. Jsem si jist, že neměli žádné podezření, dokud nebylo pozdě.“
„Přesně tak. Když dojde na zabíjení, jsem neskutečně rychlá.“
Kan si uvědomil, že se jí začínají třást dlaně, ale ignoroval to.
„Pak jsme začali pátrat. Prohledávali jsme opevnění. Byla jsi u toho?“
„Většinou ano.“
„Blízko?“
„Někdy jsem vás i viděla.“
„Proč jsi zabila ty milence?“
„Hlad,“ řekla tiše a zdálo se, že se za tyhle mrtvé stydí víc, než za ostatní. „Nemohla jsem odolat.“
„Ale byl den. Riskovala jsi víc než obvykle.“
„To ano, ale ty nevíš, co myslím slovem hlad. Ne takový obyčejný, ale neskutečný, krutý hlad, který ti rve vnitřnosti
bez ohledu na to, kolik jídla spolykáš. Ti dva nebyli jediní, jen jste ty ostatní nenašli. Později večer, když jsem tě viděla
opilého a rozzuřeného, jsem pochopila, že jsem je neměla tak ukládat. Omlouvám se.“
„V pořádku,“ přikývl a stiskl jí dlaně. Po tváři se jí mihl výraz úlevy. S úžasem zjistil, že skutečně toužila po jeho odpuštění.
„Proč jsi vyhnala Kyathe? Mohl by mi něco prozradit?“
„Určitě ne, ale chtěla jsem tě navést na drakodlaky.“
„Alrin mi to řekl ten den večer, dozvěděl bych se to stejně.“
„Ale já o Alrinovi nevěděla. Ten den jsem měla strašný hlad. Viděla jsem tě jen ráno a pak až večer.“
„Bylo to vážně tak hrozné?“
„Bála jsem se, že tě zabiji,“ přiznala se. „Nikdy jsem nic podobného necítila. Zdržovala jsem se v opevnění anebo
tady.“
„Teď se tě na něco zeptám.“ Dívka nasadila pozorný výraz, ale přitom neztratila nic z té roztomilosti, se kterou ho
sledovala od počátku.
„Ty poslední dvě noci. První noc se mi ztratil meč.“
„Je v té truhle za paravánem,“ odpověděla.
„Proč?“
„Kdybych se neudržela a zabila tě. Chtěla jsem něco, co by mi tě připomínalo.“
„Druhá noc. Přinesla jsi ty dvě mince, tím jsem si jist. Ale mám podezření, že jsi přinesla i tu vodu.“
„Přinesla. Byla jsem s tebou celou noc,“ přiznala se červená jako rak.
„Celou?“ ujišťoval se Kan nevěřícně.
„Obě dvě. A mnoho předchozích. Většinou jsem seděla v okně, kdyby ses náhle probudil a musela jsem zmizet. Jen
poslední noc jsem byla u tebe. Byl jsi tak opilý, že jsi nevěděl o světě.“
„A mohu vědět, co jsi dělala?“ zeptal se mírně nejistě.
„Seděla jsem za tebou. Měla jsem tvou hlavu na klíně a hladila tě.“
Kan byl šokován. Drakodlak, nejnebezpečnější z dlaků, tvor, kterému se hledí vyhnout dokonce i hrdinové, a který je
skutečnou mašinou na zabíjení, sedí celou noc u jeho postele a kochá se tím, jak se vyspává z opice.
„Neměla jsi celý den hlad?“
„Měla,“ přikývla. „Ale tady právě nastupuje další vlastnost dlaků, kterou jsem se dozvěděla od čaroděje
v horách, ale kterou jsem si ten den nebyla jistá a držela jsem se od tebe dál. Až večer, když se to trochu zlepšilo, jsem
se odvážila jít za tebou. Pokud se dlak do někoho zamiluje, skutečně zamiluje, tak, že by za něj byl ochoten položit
život a raději by zemřel hlady, než by ho sežral, pak v jeho blízkosti ztrácí svou divokost a i v dlačí podobě má původní
lidskou povahu.“
„To slyším prvně v životě,“ přiznal se. „Takže když jsi se mnou, necítíš touhu zabíjet?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Venku je krátce po úplňku. Správně bych měla být ve městě a trhat lidi na kusy. Ale čekala
jsem na tebe a už jen ta naděje, že snad dnes přijdeš, mi pomohla odolat. A když jsi přišel, přešla mě na lidi chuť.“
„Je to pravda?“ ujišťoval se, protože si právě uvědomil, že jsou její ruce větší, než když je uchopil a stále se pomalu
zvětšují.
Přikývla a usmála se. Velice mile.
„Na Seddově území, sledovala jsi mě a chránila, je to tak?“
Přikývla.
„Ale jen jsi zabíjela, nebo alespoň ti šermíři zůstali v celku.“
„Z kušiníka jsem něco málo snědla, ale nedali jste mi dost času, abych ho snědla celého. Musela jsem za vámi, kdyby
na vás čekal ještě někdo.“ I když se snažil sebevíc, neslyšel v jejím hlase ani stopu po nějaké výčitce.
„Proč musel zemřít Alrin?“ zeptal se Kan a v tu chvíli se dívka přestala tvářit příjemně. Oči se jí rozzářily vražednou
září, tunika na jejím těle se rychle naplnila a původně křehká a drobná dívka byla náhle stejně mohutná jako on a pak
ještě mohutnější.
-72-

Zdeněk Jukl
„Udělal to on!“ zavrčela. Skutečně zavrčela. Drobné dívčí zuby se změnily v zárodky tesáků a původně lidský jazyk
se již změnil na plazí. V dlaních cítil dlouhé a ostré drápy. Vedle dívčiných sílících nohou se dolů z postele plazil ocas.
Vlasy se jí prodloužily a změnily se v hustou, rozcuchanou hřívu. Z hlavy jí vyrazily dva páry šroubovicových rohů.
Uši se zvětšily a podobaly se koňským.
Proměna pokračovala a Kan ji fascinovaně sledoval, přestože to vůbec nebyl příjemný pohled. Tunika se nakonec
rozpadla a obnažila stále ještě ženské tělo, ale nyní již pokryté šupinami tak drobnými, že by se mu jich na nehet palce
vešlo hned dvanáct. Celá proměna netrvala déle než několik vteřin. Nyní držel za ruce mohutnou a úplně nahou
černošedou drakodlačici. Sledovala ho planoucím pohledem a Kan uvažoval, nakolik ji jeho přítomnost uklidňuje.
„Přišla jsem k němu, abych z něj dostala nějaké informace,“ pronesla hlubším, ale na poslech stejně příjemným hlasem,
jako předtím. „Viděla jsem vás od něj odcházet a chtěla jsem vědět, co ti řekl. Chvíli jsem počkala, až odejdete
dost daleko, než jsem zaklepala na jeho dveře. Když jsem přišla, zavíral nějakou knihu. Krátce se mnou mluvil, jistě
víš, jak.“
Přisvědčil.
„Když jsem na něj naléhala, udělal chybu. Vyvolal kouzlo, kterým mě odhodil od stolu.“
„To mi udělal také. To tě vydráždilo k útoku?“
„Ne, to bych snad nějak překousla,“ zavrčela. „Ale jestli sis nevšiml, měl na okně stříbrné svícny a já neměla kroužkovou
zbroj, ale jen podobnou tuniku, jako je tato!“
Než si uvědomil, co všechno to znamená, vytáhla své ruce z jeho dlaní a přesedla si tak, aby jí viděl na záda a prsty
si odtáhla vlasy na stranu. Přes většinu plochy zad se táhlo několik hlubokých jizev. Bolestivě sykl. Natáhl ruku a několikrát
jí záda pohladil. Jizvy byly velice hluboké a vypadaly, jako by ji někdo ztloukl rozžhavenou železnou tyčí a každou
ranou jí vypálil do těla cejch.
„Asi si nedovedu představit bolest, kterou ti náraz na stříbro způsobil,“ přiznal se a drakodlačice se znovu posadila
do původní polohy. Vrátila ruce do klína a nebránila mu, aby ji znovu uchopil. Hladil ji po hřbetech rukou a bříšky prstů
přejížděl po ostří jejích drápů. Sklonila hlavu a sledovala jeho počínání.
„Ne, to nedovedeš,“ řekla po chvilce a znovu mu pohlédla do očí. „Vyrazila jsem do útoku, ještě ve vzduchu jsem
se proměnila a zabila ho. Umím se proměnit rychleji, než jsi nyní viděl. Ze dveří to sledoval ten jeho sluha. Po té, co
jsem zabila i jeho, dostala jsem znovu hlad.“
„Viděl jsem, co z něho zbylo.“
„Pak jsem začala hledat, co pro tebe dělal. Ale našla jsem něco jiného. Účty. Myslela jsem, že tam budeš napsaný,
ale nebyl. O několik stran dříve jsem však našla jméno svého otce a také své jméno. Alrin ze mě udělal to, co
jsem a tím zabil mou rodinu!“
Kan sledoval, jak se z velkých drakodlačích očí, ve kterých stále zářil rudý svit, valí slzy. Natáhl ruku a otřel jí tváře.
Natáčela přitom hlavu na stranu, aby jí mohl utřít celou tvář. Pak se zvedl a posadil se vedle ní. S jistou dávkou obav ji
vzal kolem ramen a přitáhl k sobě. Nechala se. Natočila se k němu tělem, opřela se o něho, hlavu mu položila na rameno
a brečela. Plně chápal, že po takovém zjištění čaroděje roztrhala na kousky. Hladil ji po vlasech a na zádech,
poklepával ji na rameni a občas zesílil objetí a přitiskl tak její hlavu ke své. Snažil se jí uklidnit tichými
slovy, že už své rodiče pomstila a tak konečně našli klid v říši boha mrtvých.
Zvedla hlavu, ale nenaznačila, že chce, aby ji pustil. „Pomstila, to máš pravdu,“ odvětila. „Bylo tam jméno toho, kdo
si kouzlo objednal.“
„A povíš mi, kdo to byl?“ zeptal se opatrně a doufal, že se znovu nerozzlobí.
„Vévodův synovec,“ odvětila chladně.
„No,“ pronesl po chvilce zaraženého ticha, kdy si uvědomoval všechny důsledky, „toho bude těžké dostat.“
„Nebude,“ opáčila a narovnala se. Měl sotva tak čas ji pustit, aby ho nestrhla na sebe. Zvedla se a přešla za paraván.
Když se znovu vynořila, nesla v levici za vlasy lidskou hlavu. Kan poznal vévodova syna, přestože jeho tvář byla
znetvořena výrazem neskutečné bolesti. Nemusel mít žádnou velkou fantazii, aby pochopil, že si dala záležet, aby
umíral pomalu a bolestivě.
„Jak se ti podařilo dostat do vnitřního města? Mříže ve stokách jsou spuštěné a brány střežené?“ zeptal se a nyní spíš
než hlavu pozoroval její nahotu. Při proměně se jí zcela změnila hlava a narostl jí ocas. Zbytek těla zůstal lidský, dokonce
si zachovalo ženské proporce. Bylo jen mnohem mohutnější a větší. A samozřejmě drápy. Delší než jeho prsty a zahnuté.
Už předtím si všiml, že její hlava je sice typicky dračí s tlamou, tesáky, rohy a vším ostatním, co k ní
patří, ale zároveň je znatelně zlidštěná, takže k ženskému tělu pod ní pasuje. To zcela odporovalo kresbě v Alrinově
knize.
„Ty mříže sice spustili, ale jen někde, takže jsem prošla,“ ušklíbla se. „A co se týče tohohle,“ pohodila hlavou
v ruce, „byla to hračka. Věděla jsem, kde má pokoje a dostat se do nich nebylo tak těžké. Každé odpoledne se v nich zavíral
a nikoho k sobě nepouštěl. Zval k sobě kurtizány. Měl tři oblíbené a chodily k němu tajnou chodbou ze sklepa.
O vévodovi toho víš dost, takže tě asi nepřekvapí, že si nechal v paláci postavit tyhle únikové cesty. Jsou jen dvě a jedna
z nich vede k jeho synovci. Našla jsem je už dávno. Kurtizány jsem se zbavila snadno. Stačilo, že mě zahlédla u vstupu
do chodby a zastavilo se jí srdce. Došla jsem do jeho pokojů, omráčila ho a odnesla do stok. Zemřel tady pod celnicí.“
-73-

Horší než smrt
„Doufám, že jsi mu to pořádně osladila?“ neodolal se nezeptat.
„To si piš,“ zavrčela a odhodila hlavu za paraván. Pak, aniž by učinila jediný pokus o zahalení se, proměnila se zpět
v dívku a vrátila se k němu. Posadila se vedle něj a zavěsila se do něj stejně, jako když oplakávala své rodiče.
„Zůstaneš se mnou?“ zeptala se ho tiše a ani se nepokoušela maskovat svou snahu, prorazit jeho případné zábrany
tím, čím ji vybavila příroda.
„Zvedni hlavu,“ odpověděl.
Poslušně ji zvedla a podívala se na něho. Sklonil svou hlavu k její a začal ji líbat. Zprvu pomalu, ale později
se k sobě oba přitiskli a dívka mu přesedla na klín. Nebránila mu absolutně v ničem, jen když ho získá pro sebe a konečně
prolomí bolestivou samotu.
Jenže většinu dlaků, ji nevyjímaje, trápil ještě další problém. Na svou lidskou podobu se často museli soustředit
a pokud je něco rozrušilo, nebo, jako v jejím případě, vzrušilo, hrozilo vážné nebezpečí, že se promění. Proto byl pro
dlaka v lidské podobě charakteristický ledový klid i ve vypjatých situacích, pokud v nich netekla lidská krev.
Kan ucítil, jak mu dívka v náruči rychle mohutní a těžkne. Než si uvědomil, co se děje, seděla mu na klíně drakodlačice
a odtáhla se od něho.
„Promiň,“ řekla tiše a sklopila hlavu. „Nepůjde to. Doufala jsem, že se ovládnu, když jsem se zamilovala, ale nedokážu
to.“ Pokusila se vstát, ale držel ji kolem boků a táhl ji zpět k sobě, takže se mu musela znovu posadit
na klín, jinak by ho stáhla z postele.
„To nemá cenu,“ řekla a uchopila ho opatrně za ruku, aby ji ze sebe stáhla.
„Chtěla jsi vědět, zda s tebou zůstanu,“ řekl tak jemně, jak jen to dokázal a položil jí dlaň na tvář. „Myslíš, že bych
se s tebou líbal a laskal tě, když jsem tě před chvilkou viděl v dlačí podobě, pokud bych se nerozhodl to s tebou zkusit?“
Ztuhla a zadívala se mu do očí.
„Jsi drakodlak. Možná mě jednou zabiješ a třeba to bude nedopatřením, ale teď a tady jsem se rozhodl, že s tebou zůstanu
tak dlouho, jak jen to bude možné.“
Pustila jeho ruku a nechala ho, aby si ji přitáhl zpět k tělu. Naklonil hlavu a znovu ji políbil na rty. Trhla hlavou zpět
a odstrčila ho.
„Zbláznil ses?!“ vykřikla.
„Proč?“ zeptal se zaskočeně.
„Chceš se zabít?“ zeptala se a ukázala prstem na dva páry dlouhých tesáků v horní čelisti.
„To jsou ty jedové tesáky? Všechny čtyři?“
Přikývla.
„No, ale když jsi chtěla vědět, zda s tebou zůstanu, nebyl tohle ten nejlepší důkaz, že to myslím vážně? Políbit tě
i přes nebezpečí tvých tesáků?“
Uznala, že tím ji ohromil. „Ani ve snu by mě nenapadlo chtít po tobě něco takového,“ přiznala se.
„Podívej,“ řekl a laskal ji na boku a na stehně. „Vyrůstal jsem ve vesničce, kolem které se vlkodlaci pohybovali
celkem běžně. Z nějakého neznámého důvodu nás nechávali více méně být. Možná proto, že z naší vesničky pocházelo
mnoho vlkodlaků a tohle asi byli jejich potomci. Než jsem ze vsi odešel, zažil jsem proměnu tří lidí. Má vlastní sestřenice
se proměnila a vídal jsem ji ještě další dva roky. Vždy, když se objevila doma, což byl vedlejší dům, sotva pět kroků
od našeho. Při jedné bouři ho zasáhl blesk a vyhořel, takže se strýc i s rodinou nastěhovali k nám. Možná mi to nebudeš
věřit, ale sestřenice se přestěhovala také. V domě pak nebylo k hnutí, bylo tedy normální dotknout se jí, protože vyhnout
se nebylo jak. Dokonce jsem jí často rozčesával srst na zádech, kam se těžko dostávala. Nikdo jiný se k tomu
totiž neměl a ona z toho měla těžkou hlavu. Myslím, že jsme si celkem rozuměli a pověděla mi mnoho věcí o životě
dlaků. Pro mne jsi stále ta dívka, kterou jsem poznal. Jen kvůli nemoci vypadáš jinak. Ale pro mne je to stejné, jako
kdybys měla tvář od neštovic, ovšem takhle vypadáš mnohem líp. Ten drakodlak v Alrinově knize vypadal spíš jako
ještěr, ale ty jsi stále žena, dokonce neobyčejně pohledná a přitažlivá žena, jen máš jinou hlavu a ještěří ocas, tělo ti kryjí
šupiny a na prstech na rukou a na nohou ti narostly dlouhé drápy. Nevím, jestli takhle vypadaly všechny drakodlačice,
ale neváhám říct, že na tebe je radost pohledět.“
Nedodal již, že se mu její lidská podoba a povaha líbí natolik, že tuhle drakodlačí stránku její osobnosti prostě přijal
jako nutné zlo. V jeho rodné vesnici a několika okolních nebyly smíšené páry dlak – člověk ničím nezvyklým a někdy
vydržely i dost dlouho.
„Pokoušela jsem se uhodnout,“ řekla po chvilce docela tiše, „co mi odpovíš. Jak mě odmítneš, i jak mě přijmeš. Ale
tohle mne nenapadlo.“
„Co?“
„Že mě označíš za ženu a ne za bestii.“ Objala ho a přitiskla k sobě tak, že měl v první chvíli potíže se nadechnout.
Až když si uvědomila, že musí stisk trochu povolit, objal ji také a pootočil hlavu, aby jí políbil na tvář.
Vydrželi tak poměrně dlouho a Kan přitom zjistil dvě věci. Že se dívka jmenuje Karra, a že na chování na klíně je
drakodlak poměrně těžký, přestože se jedná o mladou ženu. Na druhou stranu jí tak měl plné ruce. Nejen že se Karra ani
v této podobě nebránila žádné důvěrnosti, ale naopak se mu sama nabízela a zřetelně naznačovala, kde chce hladit a laskat.
Od něj však očekávala totéž a vzhledem k jejím drápům se Kan cítil poněkud nejistě.
-74-

Zdeněk Jukl
Najednou se od něj odtáhla a chtěla sesednout z jeho nohou.
„Co se děje?“ zeptal se a zadržel ji u sebe.
„Nesmíme to nechat zajít moc daleko,“ odvětila.
„Chápu, první setkání,“ řekl viditelně otráveně.
„Vůbec ne,“ povzdechla si, „ale copak by ses mohl milovat s tímhle?“ ukázala na sebe. „Hladit, mazlit se, líbat, už
tím jsi mě překvapil, ale milovat se?“
„No,“ začal zamyšleně a s nakloněnou hlavou si ji několikrát prohlédl, „takhle to nemůžu říct tak jistě, ale možná
ano.“
Užasle na něj hleděla.
„Ty bys mě skutečně dokázal milovat?“ oči měla úžasem otevřené dokořán a tlamu nechala pootevřenou, takže viděl
špičky zubů a jazyk za nimi.
„Myslím, že ano,“ přikývl.
„Myslíš?“
„S drakodlačicí jsem ještě nikdy nespal,“ usmál se omluvně a podařilo se mu ji tím rozesmát.
„Tak teď nevím,“ řekla konečně a znovu se k němu přitiskla. „Asi jsem se zamilovala do blázna, ale zatím jsem
šťastná.“
„Doufám,“ laskal ji jednou rukou ve vlasech a druhou na pozadí, „že nám to dlouho vydrží.“
O chvíli později je vyrušily rány do dveří. Karra vyskočila z postele jako vymrštěná pružinou a vztekle zasyčela. Uši
sklopila nazad a přitiskla je k hlavě, očí jí zářily a celá se mírně skrčila a nahrbila, jak se připravila ke skoku na vetřelce.
Kan vstal také a vytáhl meč z pouzdra na stole. Protože Karra zatím zůstávala na místě a kromě prvního zasyčení
nyní zachovávala ticho, zřejmě aby k sobě nepřitahovala pozornost a vzbudila u neznámého zdání, že za dveřmi je
prázdná místnost, obešel ji a přistoupil tiše ke dveřím. Slabě, ale přece jen srozumitelně, skrze ně pronikaly dva hlasy.
Zdály se mu povědomé.
„Kane, jsi uvnitř?“ ozval se jeden z hlasů silněji a Kan poznal, že je to nejspíš Alro. Podíval se na Karru a zjistil,
že se dokázala zcela nehlučně přemístit k němu. Naznačil, že jim odpoví a drakodlačice po krátkém zaváhání přikývla.
„Jo, to jsi ty, Alro?“
„Osobně,“ ozvalo se za dveřmi se znatelnou úlevou. „Poslouchej, jsi ještě člověk a jsi v celku?“
„Zatím ano,“ odpověděl mu pobaveně a Karra vedle něj zafuněla. Natáhl volnou ruku a pohladil ji po boku.
„A ten dlak, je tam taky?“
Tentokrát Kan váhal delší dobu a díval se přitom na Karru. „Jo,“ řekl nakonec. „Je tady.“
„Živý?“ zajímal se Alro.
„Až moc,“ odvětil Kan a bolestivě sykl, jak ho Karra dloubla špičkou drápu do žeber.
„Hele, není to náhodou nějaká ženská?“ zeptal se znovu Alro a oba tím dokonale zarazil.
„Cože?“ zeptal se Kan.
„Našli jsme tu tvou mapu s omalovánkou a taky vlasy. Na chlapa jsou moc jemné. Tady Amash má celkem dobrý
čich, a zjistil, že jsou cítit dost drahým mýdlem, takže to na chlapa moc nevypadá. Tak je to ženská, nebo ne?“
„Je,“ přisvědčil Kan, protože ho nenapadalo nic, čím by mohl Alra přesvědčit o opaku. Díval se přitom na Karru
a pokrčil rameny. Drakodlačice to udělala po něm, evidentně stejně vyvedená z rovnováhy.
„Dobrý,“ ozval se za dveřmi druhý hlas, zřejmě Amashův. „Hele, nechceme vás rušit, ať jste dělali cokoli,“ ozvalo
se spokojené uchechtnutí a Kan si živě představil, jak se ti dva šklebí, „ale je tu po vás sháňka.“
„Po nás?“ zeptal se překvapeně Kan.
„No, hlavně po tobě. O ní víme jen my. Šéf za tebou poslal chlapy, aby tě zlikvidovali.“
„Cože?!“ Kan měl pocit, že ho někdo udeřil kamenem do zátylku. Byl to pro něj takový šok, že se musel opřít
o stěnu. Karra ho jednou rukou podepřela, ale nebylo toho zapotřebí.
„Ti chlápci před Dobytčím trhem, co je vedl ten vazoun, nebyli od Sedda, ale od šéfa. Teď jde po tobě celá čtvrť.
Musíme odtud zmizet a to rychle.“
„My všichni?“ ozval se Kan.
„Jo, z věže jsme zmizeli jen my. Hele, můžeme dovnitř? Hulákáme tady jako na lesy. Nahoře hlídá Eras, kdyby
se sem někdo blížil.“
Kan mrkl na Karru a sjel ji pohledem od hlavy přes hruď a klín až k nohám. Drakodlačice se omluvně usmála, pustila
ho a zmizela za paravánem.
„Moment,“ řekl Kan ke dveřím a znovu zaslechl nějaké chechtání a slova, která říkala něco ve smyslu ‚Neříkal jsem
to?“ Vztekle přehmátl po jílci meče, ale nebylo to kvůli jejich poznámce.
Byl šermíř a dobrý. Prošel náročným výcvikem a u armády na sebe přitáhl pozornost velitelů pro svou pohyblivost,
umění improvizace a hlavně, pro oddanost svému veliteli. Když z jedné potyčky dostal docela sám svého zraněného
velitele a pak ho deset mil nesl na zádech do tábora, dostalo se mu nejen pochvaly, ale i dalšího výcviku a byl zařazen
do zvláštní jednotky. Byla to skutečně elitní skupina mužů, chránící důležité osoby a budovy, nebo transporty
-75-

Horší než smrt
cenností. Všichni do jednoho byli ochotni položit za spolubojovníky život a neváhali by to udělat. V Kanových očích
provedl šéf nejhorší možnou zradu, když přikázal jeho zabití.
Ozvalo se zašustění a objevila se Karra. Měla lidskou podobu a oblékla si svou obvyklou kroužkovou zbroj. Došla
až k němu a upravila mu oděv, který se z něj ještě před chvílí pokoušela stáhnout, aniž by ho ostrými drápy zničila.
„Nebude tě to omezovat, když se budeš potřebovat proměnit?“ zeptal se jí šeptem. „Venku je stále úplněk.“
„Umím se z toho dostat rychleji, než si myslíš,“ usmála se. „Můžeš je sem pustit.“
Kan odjistil dveře a pootevřel je, aby se škvírou ujistil, že na druhé straně jsou skutečně jen ti dva. Byli. Zvědavě nahlíželi
škvírou dovnitř a pokoušeli se něco zahlédnout, ale Karra stála za dveřmi, takže ji nemohli vidět.
Když se ujistil, že je vše v pořádku, otevřel dveře víc a nechal je vstoupit. Bylo vidět, že sice čekali ženu, ale rozhodně
ne tuhle. Karra nasadila svůj obvyklý ledově chladný obličej a sledovala je jako ostříž.
„A kruci,“ ujelo Alrovi. „Fakt je to ona?“
„Jo,“ usmál se Kan.
„A zabila všechny ty lidi a sežrala je?“
„Snědla,“ opravil ho Kan. „Jo, udělala to všechno ona. A dnes nám v těch uličkách zachránila životy.“
„Prima,“ ozval se Amash, který se vzpamatoval o chlup rychleji než Alro. „Tak to nám bude ještě
užitečná, protože pokud se ukážeme na ulici, budeme potřebovat každou ruku.“
„Co se vlastně stalo?“ zeptal se Kan. „A co to táhnete?“ dodal, když si všiml, že oba nesou nějaké pytle.
„No,“ usmál se Alro, „když jsme našli tu mapu a vlasy a přečetli si tu omalovánku,“ Karra otočila hlavu ke Kanovi
a proklála ho pohledem, „došlo nám, že jsi nám zatajil skoro všechno.“
„Nemusíte taky všechno vědět,“ zabručel Kan.
„Dobrý,“ mávl Alro rukou. „Jsi velitel, chápeme to. Ale pak jsme si všimli, z věže je přece výborný výhled a je vidět
až k šéfovi, jak se od šéfa k věži blíží velké množství mužů.“
„A to vás přimělo mě hledat? To přece mohlo znamenat cokoli,“ divil se Kan.
„Pro tebe možná jo,“ opáčil Alro s převahou. „Jsi šéfovi tak oddaný, že sis prostě nikdy nevšiml, jak tě hlídá a jak
se tě bojí. Poslední dobou se to stupňovalo. Když ses s ním včera pohádal a odcházeli jsme, zahlédl jsem na chodbě
jednoho chlápka. Je to výborný kušiník a nájemný zabiják. Pak po nás někdo vystřelil v té uličce a ten šíp, díky tady té
půvabné dívce,“ Karra na něj udělala kyselý obličej, „letěl stranou a navíc ještě v okně narazil do rámu, takže letěl pomalu
a téměř bokem. Viděl jsem ho a poznal. Většina nájemných vrahů používá jasně rozeznatelné šípy, aby všichni věděli,
kdo to udělal. Hned jsem pochopil, že ho na nás poslal šéf. A jsem si jist, že za námi poslal i toho vazouna. Sedd
by přece poslal své vlastní lidi, znají to tam nejlépe. Myslím, že by jich klidně poslal mnohem víc, jen aby si pojistil,
že se odtamtud nedostaneme.“
„Hajzl,“ pronesl Kan vztekle.
„Jo,“ souhlasil Alro a Amash přikývl. „Takže když jsme viděli ty chlapy, sbalili jsme ti věci včetně mapy, a vyrazili
jsme sem. Venku byla ještě tma, tak nás nikdo neviděl, ale měli jsme to jen tak tak. Hádám, že všichni, kteří zůstali
ve věži, jsou teď po smrti.“
Kan začal přecházet po místnosti a Alro s Amashem u Karry osaměli. Se zlomyslným uspokojením pozorovala, jak
se od ní pomalu sunou pryč.
„Kolik je vlastně hodin?“
„Slunce vyjde asi za hodinu, takže už začíná být vidět,“ odpověděl Amash.
„Musíme pryč z města, jinak bude po nás,“ rozhodl Kan. „Kam půjdete vy?“
„S tebou, samozřejmě,“ odpověděl Alro.
Kan střelil pohledem po dívce, a přestože mu telepatie nic neříkala, poznal, že je kategoricky proti. Ani jemu se to
moc nezamlouvalo.
„Všechny brány ve vnějším opevnění jsou střežené. I kdybychom prošli, čeká nás několik mil mezi slumy, kde si
každý rád udělá očko u šéfa. Hlavně u šéfa. A i kdyby se nám podařilo projet, město je v rovině. Každý jezdec na cestě
od nebo k městu je vidět nejméně hodinu předtím, než dorazí k prvním budovám města.“
„Musíme se ukrýt,“ přisvědčil Amash. „Počkat do večera a pak zmizet. Před vnějším opevněním jsou ohrady pro
koňské handlíře. Ukrást tam koně a postroje nebude nic těžkého, když s námi půjde i ona.“ Karra se na něj zašklebila
a založila si ruce na hrudi. Začínalo jí štvát, jak se ti dva rychle otřepali a mluví o ní, jako by byla obyčejná holka.
„Koně se drakodlaků děsí. Jakmile se k nim přiblíží, začnou šílet a probudí celé město,“ informoval je Kan.
„Tak to jsme v pytli,“ prohlásil Amash. „Pěšky se moc daleko nedostaneme.“
„Leda bychom měli něco, co koně uklidní?“ pronesl Alro spokojeně.
„Co?“ obrátili se k němu všichni a Alro o krok ustoupil, protože Kařře se změnily a rudě zahořely oči.
„Hrdinové si pro své koně kupují různé amulety,“ dodával rychle a opatrně dívku sledoval, „které pak vkládají do sedel
nebo upevňují na řemeny, aby se neděsili draků, vlkodlaků a podobně. Jsem si jist, že Alrin jich měl v pracovně
celou zásobu.“
„I kdyby je měl, jak se tam chceš dostat? Navíc se tam jistě usídlil Elefel,“ prohlásil Kan.
-76-

Zdeněk Jukl
„Stokami,“ ozvala se Karra. „Jak myslíš, že jsem se dostala od něj? Venku byli nějací hrdinové, nemohla jsem jen
tak odejít, poznali by mě.“ Ani nedodávala, že na sobě v té chvíli měla jen proměnou potrhané a zakrvácené zbytky oblečení,
takže by se vracela stokou i v případě, že by ulice byla dokonale liduprázdná. Navíc potřebovala dohnat Kana
na Dobytčím trhu.
„To by snad šlo. Do stok se teď všichni bojí,“ uznal Kan.
„Mají důvod,“ opáčila.
„Ale co s Elefelem? Moc bych se divil, kdyby se v tom domě neopevnil,“ dumal nahlas Kan. „Touhle dobou už musí
ovládat alespoň polovinu magie, kterou ukradl Alrinovi a jistě strávil celý den hledáním kouzla proti dlakům.“
„Celý den ne,“ upozornil ho Alro. „Otravovali tam hrdinové.“
Kan luskl prsty. „Pravda! Možná má magii, ale kouzlo asi ne. Nikdy nedělal kouzla pro hrdiny a několik let nemohl
vůbec čarovat.“
Obrátil se k dívce. „Dá se do stoky dostat přímo odtud, nebo musíme ven na dvůr?“
„Samozřejmě že přímo odtud,“ usmála se a poodešla k paravánu. Odtáhla ho stranou a pak totéž učinila s truhlou.
Pod ní se objevil železný poklop s kruhem pro uchopení. Přestože byl téměř na palec silný a při odkládání ke zdi vydal
zvuk, jako když se usazuje almara plná knih, zvedla a přenesla ho v jedné ruce. Normálně ho zvedali dva chlapi a měli
co dělat.
„U bohů,“ uklouzlo Amashovi.
„Kočka, co,“ usmál se Kan a vzal ji kolem ramen. Nebránila se, ale hleděla na oba bojovníky s netajenou škodolibostí.
„Kdo půjde první?“ zeptal se Alro.
„Nejprve dojděte pro Erase. A pak by to chtělo zajistit, že se nám sem nikdo nedostane, zatímco budeme pryč,“ rozhodl
Kan.
„Jak to chceš udělat?“ zajímal se Alro, zatímco Amash vyběhl ze dveří a zmizel v chodbě.
„Dokázala bys tu chodbu zahradit?“ zeptal se Kan drakodlačice.
„Natrvalo?“
„Pokud možno,“ přikývl.
„Takhle ne. Ale když oni zůstanou tady a nebudou mě očumovat, tak to nebude problém.“
„Zůstanou tady a já dohlédnu, abys měla klid,“ slíbil.
Pokrčila rameny a počkala, až se vrátí Eras s Amashem. Eras asi dostal od parťáka varování, protože si sice dívku
pečlivě prohlížel, ale nevypadal příliš zaskočeně.
Kan s Karrou vyšli do chodby a vystoupali do poloviny schodiště. Tam se z něj oddělovala trojice odboček. Dívka si
sundala zbroj a podávala ji Kanovi. Až když byla téměř nahá, proměnila se. Kan nestíhal sledovat, s jakou rychlostí přemísťuje
balvany i menší kameny z odboček na schodiště a staví bytelný zátaras. Netrvalo to déle než několik minut
a vyrobila pod odbočkami solidní stěnu. Pokud by se jí chtěl někdo prolámat, musel by se hodně činit, protože některé
balvany měly i tři stopy v průměru a ani dva dospělí muži by s nimi podle Kanova mínění nepohnuli.
Otřela si dlaně a prohlédla si drápy. Zdálo se, že je s kontrolou spokojena a sestoupila těch několik schodů k čekajícímu
Kanovi. Zastavila se na schodě pod ním, obrátila se a nechala se od něj obejmout a políbit. Oči jí po celou dobu
rudě zářily, ale nyní měl Kan pocit, že se jejich odstín trochu změnil.
Po proměně zpět v člověka jí pomohl s oblékáním a společně sestoupili zpět do jejího příbytku. Všichni tři bojovníci
se drželi dál od dveří. Eras nahlížel do vstupu do stoky, Alro si prohlížel vybavení příbytku a Amash se houpal na jedné
ze židlí. Všichni tři se tvářili, že lidská hlava u zdi je naprosto normální součást vybavení, přestože ji všichni moc dobře
poznali.
„Tak hotovo,“ prohlásil Kan spokojeně.
Muži se na nic neptali a přesunuli se k otvoru. Jen Karra šla nejprve k truhle, otočila ji, aby do ní po otevření víka
neviděli, a vytáhla z ní několik svršků.
„K čemu to?“ neodolal Eras, když viděl, jak je strká do tlumoku a ten si hází přes rameno.
„Kdybych se musela proměnit,“ odpověděla a přistoupila k otvoru. Kan jí nabídl ruku, ale odmítla a prostě seskočila
do tmy. Hned poznali proč. Přímo pod otvorem byla hromada kamení, takže skok nebyl ani zdaleka tak hluboký, jak si
mysleli, ale pro šero v chodbě ji nebylo hned vidět.
Seskákali za ní a nechali se vést.
„Doufám,“ ozval se Eras, „že tu nenarazíme na šéfovy lidi. Na boj tu zrovna moc světla ani místa není.“
„Není tu nic strašnějšího, než jsem já,“ odpověděla mu Karra s neotřesitelnou jistotou a rychle procházela jednotlivými
chodbami, tu a tam osvětlenými mřížovanými poklopy v ulicích. Nezaváhala ani na jediné křižovatce a brzy se zastavila
pod podobným poklopem, jakým do podzemí vstoupili.
„Tak jsme tady,“ oznámila jim šeptem a ukázala na strop. Byl zhruba osm nebo devět stop vysoko, takže mimo jejich
dosah.
„Jak to otevíráš?“ zeptal se Alro.
Místo Karry odpověděl Kan. „V dlačí podobě je větší a snadno tam dostane.“
-77-

Horší než smrt
„Prima a jak to uděláme teď?“ ozval se Eras.
Místo odpovědi Kan objal dívku kolem stehen, zvedl ji a posadil si ji na rameno. Sice jí tím zaskočil, ale nedala to
na sobě znát a pomalu nadzvedla poklop o tloušťku plátu. Štěrbinou nahlédla do místnosti nad ním a pak ho pomalu
otevřela.
Muži dole ani nedutali a podvědomě očekávali útok ochranného zaklínadla. Žádný však nepřišel. Dokonce i potom,
kdy se Karra protáhla poklopem a zmizela jim z očí, nestalo se vůbec nic. Za to pak se ozval tichý, překvapený výkřik,
který však přerušil úder a dutý náraz. Po něm následovalo několik dalších ran a zadunění, které Eras okomentoval
slovy, že město přišlo o dalšího čaroděje a ta roztomilá dívenka právě posnídala. Kan se mu to ani nepokoušel vymlouvat,
protože sám netušil, co se nahoře děje a byl si vědom toho, že klidně může mít pravdu.
Několik chvil po posledním zadunění se v otvoru objevila dívčina hlava orámovaná poněkud rozcuchanými vlasy.
„Podej mi ruce,“ sykla tiše na Kana a podala mu své. Chytil se jí a byl vytažen vzhůru rychlostí, která jeho
společníky přiměla užasle vydechnout.
„Další,“ ozvala se znovu.
„Byl bych raději,“ pronesl tiše Eras, „kdyby mě nahoru vytáhl Kan.“
„Srabe,“ usmál se Alro, postavil se pod otvor a chytil se za nabízené paže. Otvorem prolétl jako namydlený blesk.
Nakonec se od drakodlačice nechal vytáhnout i Eras, ale příjemné mu to nebylo. Ani Karra se netvářila moc
nadšeně, když ho měla vzít za ruce, ale na těch několik okamžiků se oba přemohli.
„Co se tady vlastně dělo?“ zeptal se Kan a kontroloval ležícího čaroděje. Byl sice potlučený a v bezvědomí, ale neměl
ani jediné zranění od drápů nebo zubů.
„Prevence,“ oznámila mu a dřepla si na paty vedle něj. „Aby nám nepřekážel.“
„Jsi zlato,“ řekl a vzal ji kolem ramen. „Nemá ani škrábnutí.“ Jeho pomocníci to neviděli, protože Karra se dívala
Kanovi do očí a oni stáli za ní, ale Kan v její tváři viděl nadšení z jeho chvály.
Dali se do prohledávání pracovny, ze které již Elefel nechal odnést obě těla. Většina knih byla vrácena do polic
a rozbité křeslo nahradila židle. Na stole ležely Alrinovy listiny s kouzly, ale nikdo z nich nedokázal rozluštit
písmo, kterým byly napsány.
„Jak velké bývají ty amulety?“ zeptal se Kan Amashe, zatímco nahlížel do zásuvek stolu.
„Jako ozdobné kování na postroje, takže asi do dlaně. Někdy i větší, když si zákazník donese vlastní. Je jedno, na co
čaroděj kouzlo sešle, jen to musí být z kovu.“
„Tady něco je,“ ozval se Amash, od truhly pod oknem. Kara zatím roztrhala část čarodějova hávu na pruhy a svázala
mu jimi ruce i nohy. Na rukou si dala zvlášť záležet, aby nemohl pohnout ani jediným prstem. Chvíli uvažovala, že mu
z hávu utrhne další pruh látky a udělá z něj roubík, ale pak v ní zvítězila poťouchlost, o které Kan zatím neměl ani potuchy,
ale které dostala od bohů více než štědrou dávku. Zula čaroději jeden prastarý střevíc s prošlapanou podrážkou,
stáhla mu nevábně vonící a ještě hůř vypadající ponožku a nacpala ji zajatci do úst. Pojistila ji posledním cárem
z hávu a úplně nakonec ho přátelsky poplácala po tváři.
Jediný, kdo si jejího počínání s ponožkou všiml, byl Alro, a když se dívka obrátila k ostatním, mrkl na ni jedním
okem. Dělala, že ho nevidí a raději přešla k oknu, aby dávala pozor na pohyb na ulici.
Kan s Amashem zatím otevřeli okovanou truhličku, nalezenou na dně truhly pod Alrinovými svršky a nějakými
svitky. Bylo zřejmé, že Alrin také mnoho smyslu pro pořádek nepodědil.
Uvnitř truhličky našli celou sbírku amuletů všech velikostí a tvarů. Zavřeli truhlu a vysypali na víko všechny amulety.
Kara se na ně jedinkrát podívala a ustoupila od nich do větší vzdálenosti.
„Který by to mohl být?“ přehraboval se v nich Kan.
„Hádal bych tenhle,“ vytáhl jeden Amash. Amulet se skutečně podobal kování na koňský postroj, dokonce neměl
žádné očko pro protažení šňůrky a zavěšení na krk. Místo toho měl po obvodu pět zoubků, aby se dal dobře upevnit
na kůži postroje.
„A hele,“ zvedl Kan jiný, „tenhle vypadá podobně.“
„Vezmeme všechny, které se dají upevnit na kůži a snad některý z nich zafunguje,“ rozhodl Amash a rozhrnul
hromádku po ploše víka. Našli ještě dva.
„Ale jak vyzkoušíme, že skutečně fungují?“ zeptal se Eras, sedící na židli s nohama na desce stolu.
„Těžko,“ pokrčil Amash rameny. „Na ulici nemůžeme, takže to prostě bude průzkum bojem.“
„To bude legrace,“ usmál se Eras, „až to nebude fungovat.“
„Máš lepší nápad?“ podíval se na něj Kan přísně.
„Ne,“ přiznal Eras klidně, „ale uznej, že to skutečně fungovat nemusí.“
„Vyzkoušíme to.“
„Anebo by nám to mohl povědět on,“ ukázala Karra na čaroděje. Elefel se totiž začal probouzet, měl oči otevřené
a zmateně pomrkával. Co se děje, si uvědomil přesně ve chvíli, kdy ho obstoupili. Kromě Karry, protože ta vytrvala
u okna a sledovala ulici.
„Měli bychom zmizet,“ řekla dřív, než stihli na čaroděje promluvit.
„Proč?“ podíval se na ni Kan.
-78-

Zdeněk Jukl
„Do ulice vchází nějaká skupina chlapů.“
Alro rychle vyhlédl na ulici. „Jo, ti šli k věži,“ potvrdil její varování.
„Dveře!“ sykl Kan a Karra vyrazila jako blesk. Než se skupina dostala na deset kroků do ulice, přirazila ke dveřím
těžkou skříň z druhého konce chodby.
Kan s Alrem zatím zvedli Elefela a táhli ho k poklopu ve vedlejší místnosti. Eras již seskočil do stoky a čekal pod otvorem,
až mu čaroděje podají. Ten se kroutil a vzpouzel, ale Kan mu bez váhání vrazil jednu pěstí a tím mu vysvětlil,
že se má chovat slušně a neotravovat své únosce.
Spustili ho k Erasovi, který ho sice zachytil, ale staral se jen o to, aby si zajatec nenarazil hlavu, takže ho nechal dopadnout
poměrně tvrdě. Pak v rychlém sledu do stoky seskákali i ostatní. Zdržela se jen Karra, která si nejprve nastavila
poklop do svislé polohy a až pak proskočila za ostatními. Kan ji zachytil do náruče, takže se země ani nedotkla a rukou
ještě dokázala zpomalit padající poklop natolik, že vydal jen relativně tiché bouchnutí, které na ulici nemohlo být slyšet.
Skupinu by asi pobavilo, kdyby věděli, že muži vůbec neměli namířeno k Elefelovi a kolem čarodějovy pracovny jen
prošli.
„Kam dál?“ zeptal se Kan dívky.
„Kousek odtud je jeden zapomenutý sklep. Je tam sucho a klid,“ odpověděla a ukázala dál chodbou, směrem
k vnějšímu opevnění.
Zvedli čaroděje a nechali se vést. Karra s Kanem šli vpředu a ostatní se střídali při nesení omráčeného Elefela. Došli
k závěru, že bylo vlastně velké štěstí, když čaroděj před lety přišel o své magické schopnosti. Přišel tak i o zákazníky
a musel se uskromnit. Hlavně v jídle, takže nebyl ani zdaleka tak těžký.
Došli k zavřeným dřevěným dveřím, které Karra rozhodně rozrazila a vstoupila jako první. Uvnitř bylo několik bedýnek
a louče. Kan se na dívku tázavě podíval.
„Občas jsem tu musela chvíli přečkat,“ odpověděla a významným pohledem ukázala na vstupující muže. Pochopil,
že to není nic pro jejich uši. Rychle se rozhlédl, ale tmavé skvrny na podlaze a na stěnách neviděl. Oddechl si.
Jeho společníci tak budou klidnější.
Usadili čaroděje ke zdi a Karra zatím rozžala jednu z loučí. Přinesla ji blíž k zajatci a zasunula do otvoru ve zdi. Pak
se usadila na jedné z bedýnek na druhé straně sklepa, opřela se zády o zeď a sledovala, jak si budou počínat.
Probudit Elefela jim chvíli trvalo. Kan spěchal, takže ho udeřil silněji, než měl v úmyslu. Ale třesení a propleskávání
přineslo své ovoce.
„Hmm…, hmmm!“ mumlal Elefel, když se probouzel. Konečně zaostřil pohled na postavy před sebou a cukl sebou.
„Hmmmmmm!“
„Asi chce, abychom mu vytáhli ten roubík,“ překládal Amash spokojeně.
„Hmmmmmmmm!“ vydal ze sebe čaroděj a přitom zuřivě kýval hlavou.
„Nejprve nám slíbí,“ přitáhl si Kan čaroděje blíž k obličeji, „že na nás nebude zkoušet žádná kouzla.“
„Mmm…, mm…, mmm!“
„Mohl by to být souhlas?“ podíval se na Alra.
„Co já vím,“ pokrčil Alro rameny a spokojeně se šklebil. „Taky by to mohla být kletba, po které nám všem upadnou
uši.“
„Mmm!“ vrtěl Elefel hlavou.
„Prý jsi vedle,“ ozval se Amash.
„Tak hele,“ promluvil znovu Kan. „Potřebujeme něco na uklidnění koní a ty nám teď povíš, který z těhle amuletů to
umí.“ Alro během jeho slov vysypal čaroději do klína ukořistěné amulety.
„A na to, abys mi ukázal, který to je, nepotřebuješ mluvit,“ dodal Kan, který čarodějům příliš nedůvěřoval a Elefelovi
věřil ze všech nejméně.
Čaroděj si povzdechl a začal svázanýma rukama strkat do jednotlivých amuletů. Trvalo mu to dost dlouho, ale nakonec
ke Kanovi přistrčil dva.
„Jen tyhle dva?“ ujišťoval se Kan. „A budou skutečně fungovat?“
„Mmmm!“ přikyvoval čaroděj. „Pokud ne, vrátíme se a budeš toho zatraceně litovat,“ slíbil mu Kan. „Vidíš tu
dívku?“ ukázal přes rameno na Karru, která upřela na čaroděje nepřátelský pohled.
„Tak ta si tě podá, pokud nám lžeš.“
Elefel si moc dobře pamatoval, jakou od ní dostal nakládačku, ale až doposud si myslel, že je to jen velmi dobrá šermířka.
Aby ho Karra nenechala na pochybách, co by ho v případě podvodu čekalo, změnila si oči. Elefel sebou vyděšeně
trhl a podíval se na Kana.
„Jo, je to ona. Takže naposledy, budou fungovat?“
„Mmmm,“ zabručel Elefel a zavrtěl hlavou, že ne.
„A ty druhé?“
Dostal stejnou odpověď.
„A proč?“
Elefel si povzdechl a upřel na něj prosebný pohled.
-79-

Horší než smrt
„Povolím ti ten roubík, ale jediný pokus o vyslovení kouzla a skočí po tobě, jasné!“
„Mmmm!“ přikyvoval čaroděj, protože Karra si sedla tak, aby skutečně mohla okamžitě vystartovat.
Kan rozvázal uzel a vytáhl mu ponožku z úst. Poněkud zaskočeně se podíval na jeho bosou nohu a pak na Karru. Ta
se na něj roztomile usmála a pokrčila rameny s dlaněmi vzhůru na znamení, že nic vhodnějšího nenašla.
„Tak povídej,“ obrátil se zpět k čaroději.
„Alrin si amulety pojišťoval proti krádeži,“ odpověděl Elefel, když předtím dlouze plival, aby se zbavil všeho
možného, co mu zůstalo po ponožce v ústech. „Pokud za ně nedostal zaplaceno, nefungovaly.“
„Takže stačí zaplatit?“ ujišťoval se Kan.
„Jo, ale taky to musíš zapsat do účetní knihy a tu jsem nahoře nenašel.“
„Tak to je smůla,“ zabručel Kan a mrkl po Kařře. „Jak to kouzlo funguje, nedá se obejít?“
„Ne,“ zavrtěl čaroděj hlavou. „Dokud se to nezapíše do knihy, kouzlo nebude fungovat. Navíc to má jištěné přes
pokladnici.“
„Amashi, kolik stojí takový amulet?“
„Nemám potuchy,“ přiznal se Amash. „Nikdy jsem ho nepotřeboval. Ale podle toho, jak často je hrdinové kupují
a kolik jich měl Alrin v zásobě, to nebude nijak vysoká částka.“
„Řekněme deset měďáků za jeden. Bude to stačit?“ usmál se Kan na Elefela. Čarodějovi vylezly oči z důlků.
„Zbláznil ses? Nejméně dva stříbrné!“
„Tys mi nerozuměl,“ naklonil se k němu Kan. „Deset měďáků plus tvůj život,“ ukázal na Karru. Ta již neseděla
na bedýnce, ale stála za ním.
„Aha,“ hlesl Elefel. „Dobrá, ale stejně je vám to na nic. I kdybyste mě přesvědčili na jeden měďák, nemáte účetní
knihu.“
„Jen se neboj, však my si nějak poradíme. Kde je pokladnice? Nahoře jsme to prohlédli a žádnou truhličku s penězi
jsme nenašli.“
„Taky nevím kde je,“ pokrčil rameny Elefel.
Kan ho okamžitě prošacoval a pod hávem u pasu nahmatal velkou bouli.
„Vážně?“ Zvedl čarodějův oděv a uviděl rozměrnou tašvici z leštěné kůže. Když rozepnul sponu, která ji uzavírala,
rozevřela se tašvice jako harmonika a odhalila několik všitých váčků.
„Áha,“ usmál se Kan na Elefela, který naopak stáhl rty do úzké linky a vraždil ho pohledem. Měl sto chutí vyslovit
zaklínadlo, ale Karra stála sotva dvě stopy od něj a sledovala každý jeho pohyb a gesto. Zabila by ho dříve, než by vyslovil
první slovo zaklínadla a jednoslovná zaklínadla nikomu neublížila. Proto byl raději zticha. V duchu se však již
chystal na odvetu, až ho propustí.
Kan odpočítal po deseti měďácích za každý amulet, který si odnesli, a znovu tašvici zavřel.
„Ty mu ji necháš?“ divil se Eras. „Peníze se vždycky hodí a on na ně nemá o nic větší právo než my? Vždyť je také
ukradl.“
„Myslím,“ usmál se Kan na čaroděje, „že je moc dlouho neužije. Jestli bude se svými zákazníky jednat jako
s námi, brzy tu bude o jednoho čaroděje méně. Alrin nastavil vysoký standard a tady Elefel není zase tak dobrý čaroděj.
Nicméně mu popřejeme mnoho zdaru v dalším životě.“
„Ty ho tu chceš vážně nechat?“ střelila po něm pohledem Karra.
„Jo, s tebou,“ odpověděl Kan a krutě se na Elefela usmál. „Abys věděl, já náhodou vím, kde je ta kniha a tebe už vůbec
nepotřebujeme. Navíc, strašně nesnáším hyeny, hlavně ty dvounohé. Bavte se tu dobře.“
Elefel se nadechl, aby vyslovil zaklínadlo, ale Kan mu bleskově strčil ponožku tak hluboko do úst, že ho málem udusil.
„Jdeme,“ postavil se a podíval se na mírně zaskočenou Karru.
„Postarej se o něj. Počkáme ve stoce. Dej nám minutku nebo dvě, nemusíme slyšet všechno.“
Protože na něj stále hleděla jako na zjevení, dodal:
„Nemůžeme ho nechat naživu, protože by za námi poslal nějakou magii. Je to nejhorší krysa, jakou jsem kdy poznal,
a jeho slovo nemá váhu prachu na zemi. A pokud skutečně odjedeme z města, pak se nějaký čas k lidem nedostaneš.“
S tím se obrátil a pohybem ruky vykázal svůj doprovod za dveře, které pak za sebou zavřel. Karra se podívala na zajatce
a oči jí zahořely hladem. Nebyla si tak docela jistá, proč ji Kan nechává zabít dalšího člověka, když ještě před
několika minutami měl radost z toho, že ho ušetřila, ale hlad svírající její žaludek, přehlušil všechny pochybnosti. Začala
se svlékat. Elefel cloumal pouty a ječel přes roubík, zatímco na ni upíral oči plné děsu.
Kan s doprovodem odešli asi pět set kroků daleko a zastavili se zhruba pod ulicí vedoucí od Umrlce k jejich věži.
„Skutečně ses rozhodl s ní zůstat?“ zeptal se Alro tiše.
„Jo,“ přikývl Kan.
„Žere lidi. A ty jí teď navíc začínáš krmit. Jakou můžeš mít jistotu, že jednou nesežere i tebe?“
„A jakou máme ve své profesi jistotu, že se dožijeme večera? Nebo že přežijeme návštěvu hospody?“ odpověděl mu
otázkou.
-80-

Zdeněk Jukl
„Dobře, ale tam s tím mohu něco dělat,“ namítal Alro. „Dokud udržím v ruce meč, tak svou kůži zadarmo nedám.
Ale na ní meč neplatí.“
„Máš pravdu,“ přisvědčil Kan bohorovně. „Ale řekni mi, jak bys přežil dnešní noc, kdybys musel použít meč proti
šéfovým lidem?“
„Ale bránil bych se,“ stál si na svém Alro.
„To jistě, tak minutu nebo dvě,“ přikývl Kan. „Podívej, tohle je město. Bludiště uliček a víceméně neobydlených
domů. Nikdy nevíš, co nebo kdo na tebe čeká za příštím rohem. Z kuše umí střílet každý hlupák, a když se rozhodne,
že tě dostane, tak s tím nic neuděláš. Přežil jsem tu pět let a mám toho po krk. Neustále si hlídat záda a zastrašovat
možné protivníky. A proč. Abych nakonec zjistil, že mě podrazil můj vlastní velitel. Když jsme sem přišli, dali
bychom jeden za druhého ruku do ohně. A dnes? Je z něj obyčejná prodejná čubka. Ani neví, co se na ulici
děje, protože z toho domu nevylezl dva roky. Hlídají ho ti zakrslíci a nikoho k němu nepustí. Pokud se nemohu spolehnout
na svého velitele, nemám tu co pohledávat.“
„Fajn, chápu, že chceš opustit město,“ přikývl Alro. „Také odcházíme a dokonce ze stejného důvodu, přestože máme
docela určitě každý namířeno někam jinam. Ale pověz mi, proč chceš zůstat s dlakem, pro kterého představuješ jen zákusek?
Uvědom si, že kdykoli se na tebe podívá, dívá se na své jídlo.“
„Jistě, v tom máš pravdu. Ale ty jsi nevyrůstal ve stejném prostředí jako já. Pro mne je stále člověkem a navždy jím
bude. Dlactví je nemoc. V jejím případě vyvolaná prokletím. Nikdy se ho nezbaví, nedá se léčit, ani vyléčit. Přesto jí
věřím a budu jí věřit. Než jste přišli, dlouho jsme o tom spolu mluvili. Zůstanu s ní, přestože ona musí lovit lidi, aby nezemřela
hlady.“
„A jak to chceš praktikovat?“ založil si Alro ruce na hrudi. Evidentně byl od ostatních dvou pověřen, aby s ním
o tom promluvil, protože Eras s Amashem jen naslouchali a do rozhovoru se nezapojovali.
„Ještě to nevím jistě, ale když nás Elefel tak pěkně tahal za nos, napadlo mě jedno řešení, které by mohlo nějakou
dobu fungovat.“
Alro byl chvíli zticha a přemýšlel.
„Ty jí chceš předhazovat podvodníky?“ zkusil hádat.
„Jo,“ přikývl Kan. „A vrahy a podobnou chásku, která by stejně zemřela mečem nebo provazem. Ve výsledku je to
vlastně jedno, jestli mám takového člověka probodnout, nebo má Kařře posloužit jako večeře. Karra má pro mě větší
cenu než tisíc lidí. Stačí se rozhlédnout po městě. Sice tu jsou nějaké zákony, ale dodržovat se nedají. Proto je také
nikdo nedodržuje. Někdy jsme museli zabít i deset lidí za den jen proto, že oni zabíjeli jiné a nám to kazilo obchody.
A byli jsme na sebe hrdí, že je tu díky nám trochu pořádek.“
„Takže ty prostě jen ukážeš prstem a přikážeš jí ‚Vem si ho!‘. Chápu to dobře?“ šťoural se Alro v detailech.
„Ne, Karra je člověk, ne pes,“ zamračil se Kan. „Jen jí navrhnu, na kom by mohla ukojit svůj hlad, ale konečné rozhodnutí
bude na ní.“
„A co když místo vraha zabije někoho jiného?“
„Tak s tím nemohu nic dělat,“ pokrčil rameny.
„A to ti nevadí?“
„Podívej,“ povzdechl si Kan. „Zabít v souboji, když jsem napaden a bráním se, to je plně legální. Každý se může
a musí bránit, protože to za něj nikdo jiný neudělá. A teď mi řekni, kolik lidí jsi během posledního roku zabil v takové
situaci, aha?“
Alro se nadechl k odpovědi, ale pak zavřel ústa. Kan měl v tomhle úplnou pravdu. Pracovali pro šéfa a hájili jeho zájmy.
Tím vlastně hájili i ty své, protože jinak by přišli o peníze, které jim šéf vyplácel. Věděl přesně, kolikrát byl letos
napaden. Včera to bylo potřetí. Ale na svědomí měl desítky mrtvých nebo zmrzačených, které musel najít a napadnout
na šéfův rozkaz, protože jim nějakým způsobem kazili obchody. Například provozovali nepovolený nevěstinec, prodávali
své výrobky na šéfově území bez zaplacení poplatku a podobně. Ti lidé někdy ani neměli pořádnou zbraň.
„Začínáš mě chápat,“ usmál se Kan, když chvíli sledoval jeho tvář. „Na tomhle světě je úplně jedno, jestli Karra loví
lidi nebo zvěř. Samozřejmě mi bude vadit, když zabije ženu pečující dítě. V takovém případě bych si s ní o tom musel
vážně promluvit, ale když se rozhlédneš po kterékoli ulici, městečku či vesnici, najdeš tolik lidí, jejichž smrt nebude
nikomu vadit, že by se Karra najedla na měsíc dopředu. Vždyť my dodnes nevíme, kolik lidí tu vlastně snědla. Musí
jich být desítky. A ví o tom někdo? Zavládlo davové šílenství? Bojí se lidé chodit po ulici? Ne! Nestalo se vlastně vůbec
nic. Vnitřní město zavřelo stoky a ještě špatně. Vždyť zemřeli jen sloužící, tak co. Máme podezření na dlaka? Tak dáme
strážím stříbrné příbory a pošleme je hlídat ulice. Co udělal šéf, když jsem se snažil najít toho, kdo nám zabíjí
bojovníky? Seřval mě jako malého kluka a vyrazil se mnou dveře. Nezajímalo ho to. Byli to jen lidi a jeho by to stálo
peníze. Tak proč by si s tím měl dělat hlavu.“
Kan se odmlčel a čekal na možné námitky. Ale jeho muži na něj hleděli mlčky a snad i trochu zamyšleně.
„V Kařře jsem poprvé v životě našel člověka, který je ochoten jít životem po mém boku. Celý dosavadní život jsem
prožil na ostří nože. Nikdy jsem nevěděl, zda se dožiji večera, nebo zda se ráno probudím. Ptáš se, jakou mám jistotu,
že v ní jednou nepřevládne dlak a nezabije mě ve spánku. Dnes ji mám. Toho čaroděje nahoře jen omráčila, přitom
měla hlad. Ovládla se. Bude se stejně ovládat za rok, dva, pět? Nevím. Stejně jako jsem netušil, kdy narazím na lepšího
-81-

Horší než smrt
šermíře, než jsem já. Takže, co se pro mě mění? Nic. Jen to, že nyní mám vedle sebe někoho, s kým mohu žít normální
život. Nebo téměř normální,“ dodal okamžitě. „Někoho, komu na mně záleží a koho mohu milovat. A hodlám si užít
každý den strávený po jejím boku bez ohledu na budoucnost.“
Chlapi na něj již nezírali, ale spíš si prohlíželi podlahu. Tvářili se mírně rozpačitě. Kan je přeletěl očima. Nejjednodušší
z nich byl Eras. Vyrůstal ve městě, neuměl číst ani psát a nikdy mnoho chytrosti nepobral. Uměl šermovat a zabíjet,
proto ho šéf přijal. Kan zjistil, že je věrohodný a spolehlivý a vzal ho k sobě. Amash byl něco jako zneuznaný hrdina.
Věděl o hrdinech všechno. Znal osobně každého, který se objevil ve městě, byť jen jednou jedinkrát. Kana
mnohokrát napadlo, že by mu hrdinství svědčilo mnohem víc, než Mykash. A Alro? Ten patřil do chrámu. Dělal věštectví
na poloviční úvazek jen proto, že nad sebou nesnesl autoritu nejvyššího kněze, jehož slovo bylo zákonem i v případě,
že by mu přikázal vylézt na ochoz nejvyšší věže chrámu a skočit dolů. K šéfovi se dostal spíš omylem, ale opět měl
šikovnou ruku s mečem, jako všichni kněží boha války, takže skončil u Kana.
„A kam máte vlastně namířeno vy?“ zaváděl řeč do bezpečnějších vod.
„Ještě jsme o tom pořádně nemluvili,“ odpověděl Alro. „Uvažoval jsem, že bych odešel do chrámu boha války. Tam
bych byl před šéfem v naprostém bezpečí, a až bych se jednou stal knězem, byl bych v naprostém bezpečí i na ulici.“
To byla naprostá pravda, protože Arist si své kněží pečlivě střežil a běda každému, kdo na ně vztáhl ruku.
„Ale nakonec jsem se rozhodl odejít. Místní velekněz mě nemá moc v oblibě a v jiném chrámu by se mi nelíbilo.
Strávil jsem příliš dlouhou dobu se zbraní v ruce, než abych ji byl ochoten ze dne na den odložit. V okolních městech
jsou menší Aristovy chrámy, tak se zkusím poptat tam, zda nepotřebují věštce a novice.“
Alro se trvale podceňoval, přestože všichni věděli, že hned v prvním chrámu, kde nabídne své dovednosti a požádá
o přijetí do kněžského stavu, se přetrhnou ochotou, jen aby zůstal. Kanovi se už dávno doneslo, že desítky bojovníků
odbočili ze své cesty jen proto, aby si nechali v Mykashi věštit od Alra. Chrám, který získá Alra mezi své kněze si rozhodně
polepší a zvedne svou atraktivitu.
„To je dobrý nápad,“ chválil jeho rozhodnutí. Pak se podíval na Amashe.
„A kam máš namířeno ty?“
„Nevím,“ pokrčil Amash rameny a tvářil se, jako že je mu to úplně jedno.
„Neuvažoval jsi o dráze hrdiny?“ nadhodil Kan.
„Ale jo, několikrát,“ usmál se Amash. „Ale to je moc cestování, každý den někde jinde, samé nepohodlí a podobně.
Spíš se porozhlédnu v okolních městech.“
„Co tam? Další tlupa, jako tahle?“
„Spíš mě napadlo změnit barvy,“ usmál se Amash šibalsky.
Kan na něj nechápavě pohlédl, ale pak se mu rozsvítilo. „Ty myslíš městskou stráž?“ Jak se zdálo, překvapilo to
i ostatní.
„A proč ne,“ smál se Amash. „Mykash je tak velké město, že se nedá uhlídat. Ale slyšel jsem, že města jako Laran
nebo Haron, jsou na tom lépe. Jsou menší, blíž k horám, hrdinů je tam možná víc než tady a stále hledají schopné šermíře
do svých strážních oddílů.“
„To stojí za úvahu,“ ozval se Eras zamyšleně. „A máš do některého z těch měst namířeno?“
„Nejbližší je Laran. Mají teď nového vládce. Nějaký kníže Kaithar, pokud jsem slyšel správně. No a znáte to, nové
koště dobře mete. Hodlá postavit město do latě a tak vytváří nové oddíly. Je to jen týden cesty, takže bychom ještě
mohli dojet v čas, než bude mít plno.“
„A víš, kdo je tam velitelem stráže?“ zajímal se Kan zvědavě.
„Chceš jít s námi?“ mrkl na něj Amash.
„Vůbec ne,“ zavrtěl Kan hlavou. „Raději bych zamířil do hor nebo tak blízko k nim, jak jen to půjde. Tam nám
s Karrou bude nejlépe.“
„U Umrlce říkali, že to tam vedl Fistair,“ řekl Amash.
„Ale!“ pozvedl Kan obočí. „Snad ne Fistair z Daenesu?“
„Jo, přesně ten. Znáš ho?“ divil se Amash.
„Jak by ne,“ zasmál se Kan. „Sloužil jsem pod ním v armádě. Přísný chlap s pádnou rukou a s mečem to uměl jako
málokdo. Pokud má ten kníže hlavu na svém místě, nechá si ho. Lepšího velitele by hledal hodně těžko. Pokud tam
ovšem nechce dosadit nějakého příbuzného.“
„Na velitele stráže?“ podivil se Alro. „Jedině za trest.“
„Pravda,“ přisvědčil Amash. „Nejhorší možná pozice. Dokud je klid, může za to kníže. Jakmile je dusno, může za to
velitel a jeho neschopnost. A když to stráž urovná, může za to kníže. Pozice na draka.“
Skupina se pobaveně zasmála, ale zase rychle zmlkla, protože se za nejbližším rohem objevila Karra. Během chůze
si ještě upravovala zbroj. Měla rozcuchané vlasy a šmouhy na tváři, na krku i na rukou. To bylo pochopitelné, protože
ve stoce nebyla čistá voda a neměla se kde umýt. Udělala sice, co mohla, aby se bez zrcadla otřela do tuniky pod zbrojí,
ale krev je mrcha a bez vody se odstraňuje velice špatně.
Došla ke Kanovi, bez váhání ho vzala kolem pasu a opřela se o něj. Nebýt těch šmouh, byla z ní normální zamilovaná
holka. V tomhle případě ji tak viděl jen Kan, který ji vzal kolem pasu, přitiskl k sobě a mile se na ni usmál.
-82-

Zdeněk Jukl
„V pořádku?“ zeptal se.
„V naprostém,“ přikývla a usmála se. „A ještě tohle.“ Zvedla druhou ruku a ukázala Alrinovu pokladničku.
„Co s tím?“ zeptala se.
„Rozdělíme se rovným dílem,“ rozhodl Kan. „Na cestě se nám bude hodit každý peníz.“ Chlapi přijali jeho rozhodnutí
se souhlasným mručením a Karra podala tašvici Alrovi, protože k němu cítila nejmenší odpor.
„Kde to rozdělíme?“ zeptal se Kana.
„Vrátíme se ke Kařře. Je tam ta účetní kniha. Rozdělíme peníze a pak se rozhodneme, kudy projdeme skrz vnější
opevnění.“
„Znám několik cest,“ ozvala se hned drakodlačice. „Je to sice trochu prolézačka, protože se musí skrz propadlé chodby,
ale nakonec se objevíme ve slumu kousek od opevnění, asi čtvrt míle od hlavní cesty na sever. Nedaleko od toho
místa jsou ohrady handlířů.“
„Výborně,“ usmál se Kan spokojeně. „Takže můžeme jít.“
S Karrou šli v čele, protože jen drakodlačice znala cestu chodbami a stále byli zavěšeni jeden do druhého.
Když prolezli otvorem v podlaze do Kařřina příbytku, první její starostí bylo umýt se. Moc dobře věděla, že je špinavá
a spoléhala na to, že ji Kan pochopí. Nemýlila se. Kan sice šmouhy viděl, ale neřekl ani slovo. Dokonce si v duchu
říkal, že by jednou měl svou vyvolenou vidět při jídle, aby byl v obraze. Nebyl si však jist, zda by se Karra, v tu chvíli
opojená chutí lidské krve, dokázala ovládnout a neskočila by i po něm.
Zatímco jejich doprovod se usadil u stolu a začal rozpočítávat peníze z tašvice, podala Karra Kanovi účetní knihu,
aby mohl zapsat koupi amuletů. Vyžádal si je od Alra, rozložil na postel a posadil se vedle nich. Než se odvážil udělat
první čárku, několik minut pečlivě studoval styl čarodějova zápisu. Nakonec se k tomu přece jen odhodlal, namočil
brk do kalamáře, k jeho překvapení přinesla Karra oba předměty z truhly s takovou samozřejmostí, jako by tak drahé
psací náčiní používal ve městě každý druhý, a zapsal první amulet.
Sotva udělal poslední čárku, objevila se kolem amuletu narudlá záře, pomalu se změnila na zelenou a znovu zmizela.
Sledoval amulet s překvapenou nedůvěrou a rozhlédl se po ostatních. Ale chlapi se u stolu dohadovali, jak bezezbytku
dělit sumu, která se pěti dělit nedala a Karra postavila mezi sebe a zbytek místnosti paraván. Z truhly vytáhla
dřevěný škopek a oplachovala se ve vodě nabrané ze studny v podlaze. Musela se téměř úplně svléknout, protože měla
od krve i trup a jediný, koho by u sebe v té chvíli snesla, byl Kan. Paraván byl naštěstí z prken, takže její koupel se prozradila
pouze šploucháním vody. Chlapi u stolu sice zvedli zvědavě hlavy, ale správně usoudili, že pokud se pohnou byť
i jen o palec, rozpoutá se peklo na zemi.
Kan tedy postupně zapsal i zbytek amuletů a každý z nich poslušně zablikal. Jen doufal, že barva skutečně značí
zprovoznění amuletu a ne konečnou likvidaci kouzla v něm.
Pak se přidal k doprovodu u stolu a vrátil amulety Alrovi. Chlapi se dosud dohadovali, kdo se zřekne několika mincí,
aby se zbytek podělil pěti, ale nikdo se k tomu neměl. Až Kan sáhl do svého váčku a přidal do hromádky chybějící
mince, čímž je jednak zaskočil a jednak vyřešil všechny problémy. Alrinova kasička byla rozdělena na pět dílů a každý
si vzal svůj. Zůstala tam jen hromádka pro Karru, která dosud zůstávala za paravánem. Jenže za ním byla podezřele
dlouho a také už delší dobu neslyšeli žádný zvuk koupele.
Kan proto poodešel ke zdi, ale mluvil na Karru dávno předtím, než mohl nahlédnout za překážku. Zcela správně
předpokládal, že by mohla zaútočit dříve, než by si pořádně uvědomila, kdo ji vidí.
Karra seděla na truhle v drakodlačí podobě. Pohlédla na Kana a pokrčila rameny na znamení, že s tím nemůže nic
dělat. V očích se jí leskly slzy.
„Chlapi! Jděte na chvíli na schody a dávejte pozor, zda je venku klid,“ rozkázal jim. Trojice na něj sice překvapeně
pohlédla, ale beze slova vzali lampu ze stolu, vyšli na chodbu a dveře za sebou zabouchli. Z venku se však nedaly zajistit,
takže to udělal Kan zevnitř. Pak se vrátil za paraván.
Karra si zatím přesedla na zem, pokrčila nohy k tělu, objala je rukama, hlavu si položila na kolena a smutně na něj
hleděla.
„Někdy se mi to stane,“ řekla dřív, než se stihl zeptat, co se děje. „Najednou se proměním a nemohu zpět do lidské
podoby.“
„Vždyť o nic nejde,“ usmál se a posadil se vedle ní. Vzal ji kolem ramen, přitáhl k sobě, takže se o něj opírala a pak
jemným tlakem dlaně na tvář naklonil její hlavu ke své a políbil ji do vlasů.
„Pro mne jsi stejně krásná, jako v lidské podobě. Klidně takhle zůstaň po zbytek života, na mém citu k tobě to nic
nezmění.“
Obrátila k němu hlavu a otřela mu nozdry o tvář. „Jenže co oni?“ zeptala se pak. „Nechtěla jsem, aby mě viděli
takhle.“
„Bude to jen na pár dní. Pokud chtějí jet do Laranu, rozloučíme se Amashem a Erasem za dva dny. Byl bych
rád, kdybychom odjeli do hor. Myslím, že nám tam bude nejlépe.“
„Já vím,“ přikývla a usmála se.
„Jak to?“
„Slyšela jsem vás.“
-83-

Horší než smrt
„Ale byli jsme přece hodně daleko,“ namítl zaskočený Kan.
„To ano, ale když dojde na jídlo, jsem hrozná,“ omluvně se usmála. „Ten čaroděj ve mně zmizel možná dřív, než jste
se zastavili.“
„Úžasné,“ vypravil ze sebe ohromeně Kan a zesílil obětí. Karra se nadzvedla a nechala se posadit na jeho klín. Pak
se o něj opřela zády, natáhla ruku za sebe, objala ho kolem hlavy a přitáhla ji ke své. Druhou ruku si dala pod hlavu
a konečně na tváři vykouzlila spokojený výraz. Kan ji jednou rukou laskal na ruce a druhou na noze, zatímco ji líbal
do vlasů a na ruku.
„Kolik jsi toho vlastně slyšela?“ zeptal se po chvíli.
„Dost, abych si byla jistá, že jsem si tě vybrala správně,“ odpověděla neurčitě a víc z ní nedostal. Přesto si byl
jist, že ani on se nerozhodl špatně.
„Máš tu nějaké šaty pro tuhle podobu? Já osobně miluji každou šupinu tvého těla a takhle jen v té bederní roušce vypadáš
skvostně, ale přece jen bych byl raději, kdyby ses trochu zahalila, než se vrátí ti tři.“
„Žárlil bys?“ zasmála se.
„Jo,“ odpověděl po chvilce. Přestože za svůj život poznal celou řadu žen, bylo to poprvé, kdy mu taková představa
skutečně vadila.
„To je dobře,“ usmála se a vyloudila slastné zavrnění. Kan měl najednou pocit, že má na klíně velkou, spokojeně
předoucí kočku. Zabořil tvář do jejích vlasů, aby se nezačal smát.
Karra se nakonec oblékla. Kan jí přitom pomáhal, takže to zvládla dost rychle, včetně rozčesání vlasů, které
se po proměně vždy hrozně zacuchaly, ať s nimi předtím udělala cokoliv. To byl také důvod, proč je nosila rozpuštěné,
nebo jen stažené sponou. Stále bylo snadnější rozčesat vlasy jen zacuchané, než vlasy spletené do zacuchaného
copu, který byl jinak v boji mnohem praktičtější.
Ačkoli byl Kan bojovník a nejlépe to uměl s mečem nebo jinou zbraní, tentokrát se na její žádost chopil kartáče, usedl
na zem za její záda a vlasy jí rozčesal. Zprvu se mu dost klepaly ruce, protože jí nechtěl způsobit bolest, ale Karra ho
neustále ujišťovala, že tak jemně by to nezvládla ani ona sama. Nakonec si stáhla vlasy sponou a postavila se.
Měla na sobě podobnou kroužkovou zbroj, v jaké chodila v lidské podobě, ale větší. Hauberg si v pase stáhla řemenem
a oblékla si i vestu podobnou té z lidského oblečení. Jen nohy nechala neobuté, protože nyní našlapovala
na prsty a navíc potřebovala volné drápy.
Dokonce se i trochu zkrášlila několika jednoduchými šperky z kůže a peří. Před proměnou milovala stříbro, ale toho
se nyní nemohla ani dotknout. Zlato předtím nikdy neměla a ani se jí ten žlutý kov příliš nelíbil. Uznávala ho pouze
jako platidlo. Dlouhou dobu po proměně se nezdobila vůbec. Až když po příchodu do města zahlédla v noci několik
vlkodlačic s copánky ve hřívách a se šperky z kůže a peří, v některých případech dokonce z kostí, zalíbilo se jí to a rozhodla
se, že když se mohou zdobit vlkodlaci, může i ona. Na lov si je ovšem nikdy nebrala, stejně jako se neoblékala
do oblečení, které měla nyní na sobě.
Nočním městem se pohybovala pouze v bederní roušce s pruhem látky, který jí zakrýval hruď. Ostatně, nemusela
se obávat, že by ji někdo zahlédl a mohl o tom pak ještě vyprávět. Viděly ji pouze její oběti a před nimi by se klidně objevila
i docela nahá. Stejně jim v takovém okamžiku zbývalo jen několik vteřin života. Pokud se ovšem nerozhodla pro
lov mužů v přestrojení za lehkou děvu.
„Mohu je tedy pustit dovnitř?“ zeptal se úplně nakonec, když ji oblečenou objímal a vískal ve vlasech.
„Co nám zbývá,“ povzdechla si. „Těch pár dní to snad vydržím.“
„Třeba se brzy proměníš zpět.“
„Po proměně v člověka ze mě tyhle velké šaty spadnou a budu nahá. Pokud mě tak zahlédnou, bude to jejich poslední
pohled v životě.“
„Chápu, ale jak se dostaneme z města, když budeš v této podobě?“
„Jsou tu lesy,“ vysvětlila mu klidně. „Jak myslíš, že jsem se dostala sem?“
Kan si uvědomil, že v tomhle má Karra naprostou pravdu. Lesy začínaly asi patnáct mil za okrajem města, takže
do úsvitu by se k nim mohli dostat. A směrem do hor byly lesy stále hustší a rozlehlejší. Bude jim stačit, když se dokáží
vyhýbat kupeckým stezkám a těch je jen několik. Karra bude moci zůstat v drakodlačí podobě poměrně dlouho, vlastně
dokud nebudou muset překonat větší úsek odlesněné krajiny.
„V tom případě můžeme být v klidu,“ usmál se, naposledy jí políbil a vymanil se z jejího objetí. Karra mu dala jasně
najevo, že ho pouští nerada.
Otevřel dveře a nahlédl do chodby. Na schodech nikoho neviděl. Podíval se na Karru, pokrčil rameny a prošel dveřmi.
V mžiku měl drakodlačici za zády. Pomalu stoupali chodbou vzhůru, až konečně uviděli trojici mužů, sedící u závalu.
„Co tady…,“ začal Kan, ale byl okamžitě přerušen Amashovým ostrým zasyčením.
„Na druhé straně někdo je,“ šeptal Alro naléhavě, ale přitom si, stejně jako zbylí dva muži, prohlížel Karru v drakodlačí
podobě. Po událostech posledních dnů nepotřebovali odborný výklad, aby poznali, co je Karra zač. A Kanovo rozhodnutí
zůstat s ní se jim nyní zdálo ještě nepochopitelnější, než předtím. Dívka je sledovala planoucím pohledem, kterým
je jasně varovala, že všechny narážky na její podobu jsou expresní jízdenkou na krchov.
-84-

Zdeněk Jukl
„Mají pravdu,“ zašeptala mu do ucha. „Slyším několik mužských hlasů.“
„A co říkají?“
„Hledají tě. Někdo tě viděl vstupovat do celnice a také tyhle tři. Prohledali už celou budovu a nic nenašli,“ šeptala
a všichni jí poslouchali. Ani Amash, který měl ze všech nejlepší sluch, totiž neslyšel dostatečně zřetelně hovor z druhé
strany závalu.
„Chtějí se pokusit o proražení tohohle závalu. Je tam někdo, kdo jim říká, že to tu viděl před třemi dny a tahle chodba
vedla hlouběji, na konci byly zajištěné železné dveře a ty odbočky byly zasypané.“
„Kruci,“ uklouzlo Kanovi. „Ten zával je sice z pořádných balvanů, ale pokud si přinesou kládu, tak se k nám do večera
hravě dostanou. Mají to pěkně z kopce a ta stěna není nejsilnější.“
„Víc vhodných kamenů tam nebylo a spěchali jsme,“ odpověděla omluvně.
„Nic zlého jsem tím nemyslel,“ ujišťoval ji hned. „Ale musíme rychle zmizet.“
„Ale kam?“ syčel Alro. „Ve vnějším městě není místo, kde bychom byli před šéfem v bezpečí. Počítejte
s tím, že touhle dobou po nás nejdou jen šéfovi muži, ale i ostatní tlupy.“
„Vím o místě,“ ozvala se Karra, „kde budeme v bezpečí. Alespoň já a Kan, ale zkusím tam dostat i vás tři.“
„A kde to je?“
„To vám nesmím říct, ale dovedu vás tam.“
„A když se ti nepovede dostat tam i nás tři?“ nadhodil Alro opatrně.
„O tom raději neuvažuj,“ opáčila Karra šeptem.
„Proč?“ chtěl to Alro vědět.
„Říkám, abys o tom nepřemýšlel,“ zamračila se.
„Pověz jim to,“ postavil se Kan na jejich stranu. „Jsou to bojovníci, a pokud šlo o nebezpečí, říkal jsem jim všechno.
Lépe se pak připraví na to, co je může potkat.“
Karra ho zpražila rudým pohledem a sevřela ruce v pěst, ale podvolila se.
„Pokud se mi to nepovede, zemřou,“ odpověděla mu prostě. „Nemají lidi zrovna v lásce, a právě proto tam budeme
v bezpečí.“
„Pěkný,“ zavrčel Eras jízlivě. „Raději bych zůstal tady a bránil se.“
„Sám proti přesile?“ podíval se na něj Amash. „Pokud si chceš hrát na hrdinu, tak tohle není hrdinství, ale pitomost.
Ani hrdina si nestoupne sám proti mnohonásobné přesile, pokud nemá někde ukrytá zadní vrátka. A my žádná nemáme.“
„Osobně bych se raději ukryl ve vnějším opevnění a tam počkal do soumraku,“ ozval se Alro se svým návrhem.
„Vnější opevnění mají jistě pod kontrolou,“ odporoval mu Kan. „To je to první místo, kam bych se na šéfově místě
podíval, kdybych měl hledat někoho, jako jsme my. V hradbách se totiž pokouší ukrýt každý, kdo před někým prchá.“
„Pokud chcete jít se mnou a s Kanem,“ ozvala se znovu Karra, „musíme vyrazit hned teď. Klidně si tu zůstaňte,
pokud chcete zemřít, ale já a Kan odcházíme.“
Nyní se na ni překvapeně podíval i Kan, ale neřekl ani slovo.
„Kane, je to pravda?“ dožadoval se potvrzení Alro. Kan zaváhal skutečně jen na okamžik.
„Je. Pokud zná jen trochu bezpečné místo, kde se můžeme ukrýt a večer odjet, jdu s ní. Mám v plánu z tohohle města
zmizet tak tiše, jak jen to jde. Už jen proto, že šéf pak nikdy nebude mít úplnou jistotu, jestli jsem mrtvý, nebo ne
a bude z toho mít nervy nadranc.“
„No, když je to tak, tak to asi zkusím s vámi,“ zvedl se Alro. „Rád bych se dostal z města se zdravou kůží.“
„A co vy dva?“ podíval se Kan na Amashe. Byl si jist, že pokud se nepřidá, zůstane tu i Eras.
„Jdu taky,“ zabručel Amash. „Ale podle mne je to jako z bláta do louže.“
Eras se zvedl s tichým bručením, které mohlo znamenat cokoli, a vzal do ruky lampu.
„Tak jdeme,“ kývla Karra rukou a začala sestupovat po schodech. O chvilku později se za závalem ozval první náraz
beranidla.
V místnosti začala drakodlačice balit věci z truhly do tlumoku. Kan si zkontroloval, co mu přinesli
z věže, a s údivem zjistil, že kromě mečů mu přinesli úplně všechno, včetně polního lůžka. Spát tedy budou na měkkém.
Hlavně Karra, protože on byl na spánek na holé zemi zvyklý a nehodlal připustit, aby jeho družka, byť v drakodlačí
podobě, spala stejně nepohodlně jako on. Peněz budou mít snad dost, aby si v horách mohli koupit nějakou menší tvrz
nebo postavit bytelný dům někde na samotě.
Pak i se svými věcmi přešel ke Kařře. Zaregistroval, že se jí podařilo vydělat pěkný balík peněz a podivil se, jak chce
všechno to zlato odtáhnout.
„Mám dost velkou sílu,“ usmála se. „Ani to necítím. A většinu cesty to jak doufám poveze kůň.“
Mnohem větší pozornost než zlatu, věnovala rezervnímu oblečení. Měla na paměti, že pokud se promění v drakodlačici
příliš rychle, přijde o šaty, které má v tu chvíli na sobě. Proto sebou kromě zbroje balila mnoho tunik a několik párů
bot.“
„Doufám,“ šeptl jí do ucha, „že se moc měnit nebudeš.“ A políbil ji do vlasů.
-85-

Horší než smrt
„Jeden nikdy neví,“ odvětila s úsměvem a uložila poslední tuniku. „Jsem připravena,“ prohlásila a rozhlédla
se po místnosti. Neviděla nic, co by si ještě mohla nebo chtěla vzít sebou a tak zavřela truhlu a přešla ke vstupu
do stoky.
Kan zatím zajistil vstupní dveře, které zdrží každého příchozího na několik hodin. Jejich rám byl tak mohutný, že vydržel
celá staletí a stále bude schopen odolávat soustředěnému úsilí několika mužů dostatečně dlouho, aby stihli zmizet.
Karra seskočila do stoky a počkala, až jí Kan hodí jeho i její tlumoky. Pak seskočil Kan a nakonec i ti tři. Jako poslední
šel Amash. Přitáhl od stěny poklop a položil ho vedle otvoru v podlaze. Karra se pak natáhla do otvoru, chytila
poklop a zabouchla ho za sebou.
„Stejně je to moc dlouho nezdrží,“ prohlásila, když si házela tlumok na záda. „Každému dojde, že jsme mohli odejít
jedině stokou.“
Kan se jí zařadil po bok a vzal ji za ruku. Vedla je bludištěm jednotlivých chodeb, přičemž v několika je výslovně varovala,
aby byli zticha a vyvarovali se jakéhokoli hluku. Nechtěla jim povědět proč, ale poslechli ji.
Nakonec se zastavili u odbočky, jakých dnes minuli snad tisíc. Všichni, kromě ní, se už dávno ztratili a neměli ani
nejmlhavější představu o tom, kde by mohli být.
„Teď tudy, ale tak tiše, jak jen to dokážete. Držte si meče a vše kovové, aby to necinklo nebo nenarazilo na kameny.
Je to asi sto kroků dlouhé, pak vstoupíme do malé místnosti. Tam vás budu muset nějakou dobu nechat samotné. Vylezu
po schodech nahoru a zkusím domluvit naše ukrytí.“
„A když se ti to nepovede?“ zeptal se Alro znovu.
„O tom jsme už mluvili,“ odvětila. „Kan je můj druh, nic mu neudělají. U vás si tak jistá nejsem.“
Na další otázky jim nedala čas, protože se skrčila a zmizela v tunelu. Nezbylo jim tedy nic jiného, než ji následovat.
Ačkoli tomu příliš nevěřila, podařilo se jim projít chodbou dostatečně tiše. Pokud by je totiž někdo slyšel, nebyla by
místnost na jejím konci prázdná, jak ji nakonec našli. Pohybem ruky jim přikázala, aby zůstali stát na místech, opatrně
položila tlumok na zem u paty schodiště a vystoupala vzhůru. Ještě viděli, jak otevřela kovové dveře na jejich vrcholu
a prošla jimi. Tiché klapnutí zavíraných dveří byl poslední zvuk, který k nim dolehl. Přestože měli nervy napnuté
k prasknutí, zůstali stát na místech a nepromluvili jediné slovo.
Karra procházela temnou chodbou, ale drakodlakovi takové chodby nedělaly žádné potíže. Uměla vnímat i teplo,
takže šla tiše a rychle. Věděla, že v chodbě není sama. Na jejím druhém konci stála u dalších dveří nějaká postava
s kopím v ruce. Neznalý by se podivoval nad jejím vzhledem.
Strážný věděl, že k němu někdo jde, protože slyšel klapnutí dveří, ale nikoho neviděl a dokonce ani neslyšel. Měl
u sebe malou olejovou lampičku, postavenou ve výklenku zdi, jenže ta dávala tak málo světla, že už tři kroky od ní
se každá postava změnila v nezřetelný stín.
„Kdo je?“ zeptal se a uchopil pevněji kopí. Karra mu hned neodpověděla. Místo toho došla až na nějakých šest kroků
od něj a tiše zavrčela. Strážný reagoval okamžitě. Skočil ke dveřím, kopí namířil přímo na Karru a vrčení opětoval.
Mohl si to dovolit, protože sám vypadal jako vlkodlak.
Jenže jím nebyl.
„Stále ve střehu,“ pronesla tiše a strážný přestal vrčet. Narovnal se a upřel pohled do tmy.
„Drakodlačice?“ zeptal se opatrně, protože ani tady neznali její skutečné jméno.
„Osobně,“ přisvědčila Karra a vstoupila do osvětleného prostoru. Strážný si ji překvapeně prohlédl.
„Co se děje? Proč máš na sobě zbroj?“
„Potřebuji mluvit s vůdcem smečky, ohlásíš mě?“
„Proč?“
„Je to nutné. Potřebuji vaši pomoc.“
„Ty?“ strážný se divil i ušima.
„I já někdy potřebuji pomoc druhých,“ přikývla jakoby rezignovaně.
„Dobrá, zeptám se, jestli má čas. Ale nehneš se odtud!“
„Spolehni se.“
„Jen aby,“ zavrčel, otevřel dveře, prošel jimi a zase je zabouchl. Kara jasně slyšela, jak je z druhé strany zajistil
a naléhavě mluví s někým dalším. Pak vše utichlo a Karra se opřela o zeď chodby. Přemýšlela, zda udělala dobře, když
je přivedla právě sem, ale lepší místo ji nenapadlo. Podle jejích zkušeností byli v největším bezpečí jen a pouze tady.
Kromě toho, tohle bylo jediné místo ve městě, kde o ní věděli.
Čekala dlouho. Kan s ostatními už byli jako na trní a dávno seděli na podlaze, protože stát na jednom místě bez hnutí
téměř hodinu není nic příjemného.
Konečně se za dveřmi ozvaly čísi kroky a Karra se přestala opírat o zeď. Dveře se otevřely a prošel jimi mohutný
vlk.
Skutečně to byl vlk, ale chodil po zadních a měl lidský trup. Vypadal, jako kdyby se někomu podařilo zkřížit člověka
s vlkem a ten popis nebyl daleko od pravdy. Váleční čarodějové v dávných časech měli podivné nápady a občas se jim
je podařilo uvést do praxe. Stvořili vlčí bojovníky. Vlky s lidskou stavbou těla. Stále to však byly vlci, jak prozradil pohled
na hlavu, nohy a ruce. Zadní tlapy vypadaly stejně jako u vlků, jen se změnila jejich stavba, aby umožnily chůzi
-86-

Zdeněk Jukl
ve vzpřímené poloze. Přední tlapy se také změnily. Rozšířily se a prsty se prodloužily aby mohly zastoupit lidské ruce.
Ale stále to byly tlapy s charakteristickými polštářky a hlavně s nezatažitelnými silnými drápy. Hlava se téměř nezměnila,
pouze se zvětšila, jako zbytek těla, které nyní měřilo téměř sedm stop na výšku. Další, co se změnilo, bylo chování.
Vlčí lidé v sobě spojovali lidské i vlčí vlastnosti, a proto bylo obtížné s nimi vyjít.
Vlkovým jediným oděvem byla bederní rouška. Hustá, dokonale vyčesaná srst tmavě šedé barvy, tvořící za hlavou
něco jako hřívu spadající po zádech až k ocasu, dávala jasně na vědomí, že tenhle vlk je ve smečce vysoce postavený.
Navíc jeho hlavu zdobila čelenka a na krku měl řemínek s duhovým kamenem. To ve smečkách vlčích lidí označovalo
vůdce smečky. Na každém zápěstí měl navíc kožený náramek.
„Buď zdráv, Kashore. Jsem ráda, že tě přivedl,“ pronesla spokojeně Karra.
„I ty buď zdráva,“ odpověděl vlk. „Co tě ke mně přivádí? Víš, že dnes máme málo času.“
„Ano, jsem si toho vědoma,“ odpověděla, ale v duchu jí zatrnulo. Dočista zapomněla, co je dnes za den.
„Přesto potřebuji tvou pomoc. Tvou a tvé smečky.“
„Poslouchám,“ přikývl vlk. „Ale nejsem si jist, zda ti budeme moci nějak pomoci. Jsi to, co jsi. Co by mohlo být tak
obtížné, že bys to nedokázala sama?“
„Odcházím z města. Ale ne sama.“
„No a? Počkej do soumraku a odejdi. V tom ti nikdo nebrání. A ty druhé si vezmi sebou, co je na tom obtížného?“
„Pronásledují je šéfovi lidé. Nemůžeme na ulici a já se nemohu proměnit v člověka.“
Soucitně na ni pohlédl. Ačkoli nebyl dlak, věděl, jaké obtíže dlaci občas mají.
„Proč je šéf honí? O dlacích v Mykashi přece nic neví. Nebo se mu to nějak doneslo a začal je lovit?“
„Ne, to ne. Šéf o nás nemá ani ponětí,“ zavrtěla hlavou. „Ale ti, kdo jdou se mnou, jsou lidé.“
Vlkovi se zablesklo v očích a přesně toho se Karra obávala.
„Bereš si sebou svačinu?“ zeptal se ledově.
„To ne. Beru sebou svého druha,“ odpověděla poněkud nejistě.
„Druha? Člověka? Ty?“ vůdce smečky žasl.
„Už je to tak,“ odpověděla mu rozpačitě.
„No, dejme tomu,“ řekl po chvíli. „Jako člověk jsi více než jen pohledná. A co ten zbytek? Kdo to je?“
„Jeho bývalý doprovod. Šéf se je rozhodl všechny zabít. Má strach, že se můj druh tlačí na jeho místo.“
„Tvůj druh?“ protáhl vlk významně. „Tvým druhem je Kan?“
„Přesně tak,“ přikývla.
„Jestli je to pravda,“ pronesl pomalu, „pak se o tobě bude mezi dlaky ještě dlouho vyprávět.“
„Dlaci přece nevědí, že jsem tady,“ namítla. „Nikdy jsem se s nimi nespojila.“
„Budeš muset,“ odpověděl vlk. „Tady nemohou zůstat.“
„Dlaci je okamžitě zabijí.“
„Tady je nečeká nic jiného,“ odsekl Kashor. „A ty moc dobře víš proč.“
„Vím, je mi to líto, ale nikam jinam s nimi nemohu. Ve stokách se to asi brzo začne rojit šéfovými lidmi a vnější
opevnění jistě kontrolují už nyní.“
„To ano,“ přisvědčil vlk. „Viděl jsem nějaké muže, jak se pohybují po hradbách a po všech baštách.“
„Nezměníš ještě své rozhodnutí?“ zaprosila Karra.
Vlk se nadechl k odpovědi, když se za ním objevil další vlk. Vlastně vlčice, jak si Karra uvědomila, když postava
vstoupila do světla. Vlčice si díky husté srsti nepotřebovaly zakrývat hruď, jako to musela dělat ona, což jim hrozně záviděla,
ale ženské tvary byly vidět stejně dobře. Kashor otočil hlavu k nově příchozí.
„Ariki, co tady děláš?!“
„Tati,“ začala tiše zlatopísková vlčice a po očku sledovala Karru, „ona říkala, že je tu Kanův doprovod?“
„Říkala,“ přikývl vlk. „Ale ty tu nemáš co dělat. Máš být nahoře a připravovat se na obřad.“
„Právě proto jsem přišla,“ pokračovala umíněně. „Bojovníci nikoho vhodného nepřivedli.“
„Jak to?“ zavrčel vůdce smečky rozhořčeně. „Měli jasné pokyny!“
„Ano, ale šéfovi lidé jsou na každém rohu. Všechny zastavují a kontrolují. Naši sem nemohli nikoho dopravit, protože
by k sobě okamžitě přitáhli nežádoucí pozornost.“
Vlk vztekle zavrčel a ukázal tesáky. Vlčice však hodila významným pohledem po Kařře.
„Co ještě?“ zeptal se tedy Kashor. Vlčice si stoupla na špičky, protože byla o něco menší než její otec, a ten k ní
sklonil hlavu. Něco mu naléhavě šeptala do ucha.
Když se vlk znovu narovnal, hleděl na svou dceru přísně a odmítavě.
„Milionkrát jsem ti říkal, ať si ho nevšímáš!“
„Ale nikdo jiný tu není,“ naléhala.
„Toho neschválím!“
„Mohu vědět, o co tu jde?“ zeptala se Karra.
„Do toho ti nic není. Vrať se ke svému druhovi a těm ostatním a odejděte, dokud ještě můžete.“
„Kdo jsou ti ostatní?“ vyhrkla okamžitě Ariki.
-87-

Horší než smrt
„Alro, Amash a Eras,“ odpověděla Karra, aniž by si byla vědoma, proč to chce vlčice vědět.
„Tati!“ chytila vlka za hřívu.
„Ne!“
„Můžeme je mít oba!“
„Ne!“
„Lepší nenajdeš!“
„Ne!“
„Tak proč stále opakuješ, že chceš pro tuhle smečku to nejlepší, když to nejlepší teď vyhazuješ?!“
„Jdi zpátky a dohlédni, ať někoho najdou!“
„Ale…“
„Jdi!“
Ariki sklopila uši, pustila otce a se skloněnou hlavou odcházela. Ale Karra se pohnula jako blesk, chytila ji za ruku
a přitáhla zpět.
„O co tu jde?“ chtěla vědět.
Kashor vztekle zavrčel a chytil dceru za druhou ruku. Nebylo mu to však nic platné. Karra měla sílu jako deset vlčích
mužů a spíš by Ariki přetrhli, než by ji dostali z jejího sevření. Vlčice se zprvu tvářila překvapeně a dokonce
na Karru zavrčela a vycenila tesáky, ale pak se vzpamatovala.
„Obřad přijetí, koná se právě dnes a my nemáme vhodné muže.“
„Buď z ticha!“ štěkl rozzuřený vůdce smečky a za ním se objevili tři vlčí bojovníci. Když však uviděli Karru, jejich
bojovnost prudce poklesla.
„Jaký obřad přijetí? Dnes přece obětujete člověka svým bohům za všechna příkoří, která vám kdy lidé způsobili. Tak
to děláte již několik století.“
„No, ne tak docela,“ vysvětlovala chvatně Ariki, plně si vědoma, že horší už to dnes být nemůže. Jejímu otci se vzteky
téměř kouřilo z uší. „My ho změníme na vlka a přijmeme ho do smečky.“
„Tohle přece umí jen dlaci?!“ divila se zaskočená Karra a podívala se na Kashora.
„Můžeme to dělat i my, ale jen tenhle jediný den v roce,“ vysvětlovala Ariki. „A musíme to dělat, jinak bychom tu už
dávno nebyli.“
„Jak to?“ přenesla Karra pohled zpět na ni.
„Buď už konečně z ticha!“ poručil Kashor své dceři.
„A ty ji okamžitě pusť, jinak za sebe neručím!“ dodal ke Kařře.
„Co je to tady za kravál?!“ ozval nový hlas z chodby za vůdcem smečky a bojovníky. Ariki, zrovna se nadechující
k odpovědi, se obrátila a udělala krok stranou, jako by se chtěla od Karry vzdálit, ale ta ji držela pevně a přitáhla si ji
zpět.
Bojovníci ustoupili a mezi nimi prošla další vlčice. Karra okamžitě poznala Lafi, zlatavou vlčici, Kashorovu družku
a vůdkyni smečky. Měla na krku stejný kámen, na hlavě stejnou čelenku a na rukou stejné kožené náramky, jako její
druh a měla také stejné pravomoci. Vůdcovský pár vládl smečce tlapou společnou a nerozdílnou.
„Tak co se tu u všech čertů děje?! Ariki, jak to, že nejsi nahoře?! A co tady dělá drakodlačice?!“ dožadovala se Lafi
informací.
„Mami, ti dva jsou tady!“ vykřikla Ariki. „Ale táta je nechce potvrdit!“
„Kteří dva jsou kde?“ podívala se Lafi přísně na dceru. „A proč tě drakodlačice drží, jako nějakého zločince?“
„Hned ji pustím,“ odpověděla Karra. „Jen co mi někdo konečně vysvětlí, co se to vlastně děje. Stále vykřikuje něco
o nějakých dvou, otce tím rozzuřila a také říká něco o proměně lidí ve vlky a přijetí do smečky.“
„Tak o tom si ještě promluvíme,“ pronesla Lafi ke své dceři ledově a ukázala tesáky. Ariki se na chvilku přikrčila,
jako by se obávala okamžitého trestu, ale pak se náhle otřepala.
„Ale já se jen snažím pomoci smečce!“ vykřikla. „Není tu nikdo vhodný. Ve městě jsou hlídky, takže sem bojovníci
nikoho nepřivedli. A přitom jen kousek odtud jsou Amash s Erasem, ale táta je odmítá, přestože nikoho jiného nemá!“
„Je to tak?“ podívala se Lafi na svého druha. „Skutečně nikoho nemáme?“
„Ještě je čas,“ ujišťoval ji Kashor. „Někoho přivedou.“
„To těžko,“ usekla Lafi chladně. „Byla jsem v síni. Slunce postupuje, páry tam musí být během půl hodiny a všichni
bojovníci jsou už v síni a tváří se jako o pohřbu. Co s tím budeš dělat?“
„Pošlu je někoho najít!“ štěkl Kashor.
„Koho?“ chtěla vědět Lafi.
„U bohů, na ulici je tolik chlapů!“
„Aha,“ řekla Lafi a obrátila se k Ariki. „Obřad vedu já. Protože tvůj otec nikoho nesehnal, rozhoduji nyní za něj. Kde
jsou ti dva?“
„To ví ona,“ ukázala Ariki na Karru a Lafi přenesla pohled na drakodlačici.
„Nejprve chci vědět, o co tady jde,“ pronesla pomalu Karra, jejíž trpělivost nikdy neměla moc velký objem a nyní
pomalu, ale nezadržitelně přetékala. Aby dodala své žádosti váhu, zavrčela. Bylo to hluboké, vražedné vrčení rozdráž-
-88-

Zdeněk Jukl
děného drakodlaka. Oči jí plály jako pleněné město, vyceněné zuby se leskly a na špičkách tesáků jiskřily ve svitu
lampy kapičky jedu. Vlci, jako jeden, ustoupili. Až na Ariki, kterou Karra držela těsně u sebe a vůbec se nezdálo, že by
ji chtěla propustit.
Lafi ji chvilku pozorovala a pak pokynula bojovníkům, aby odešli.
„Jdi zařídit vše potřebné, já si tu s ní promluvím a snad přivedu ty dva,“ řekla svému druhovi.
„Jsem proti tomu, abychom přijímali zrovna je!“ štěkl Kashor. Lafi na něj upřela dlouhý pohled svých světle modrých
očí, které se nyní více než kdy jindy podobaly leštěnému ledu.
„Nesehnal jsi nikoho a jediné možné odmítáš. Přestáváš se chovat jako rozumný vůdce smečky!“
Ta poslední věta Kashora zchladila rychleji, než pád do řeky uprostřed zimy. Myšlenky se mu prudce rozeběhly
a zkoumaly jeho možnou budoucnost. Vlčí lidé sice nežili stejně jako vlčí smečky, v tomto ohledu byli příliš
lidští, ale něco z vlků v nich přece jen zůstalo. Vůdce, který selhal, měl jen dvě možnosti. Buď se rychle naučit vést
smečku správně, nebo postoupit své místo jinému. Pokud neudělal ani jedno, byl vyhnán. Lafi již mnohokrát naznačovala,
že by ráda předala starosti vůdkyně smečky nějaké mladší vlčici a dvě si za tím účelem držela u sebe, aby se naučily
vše potřebné. To znamenalo, že on musel vzít do učení jejich partnery. Kromě toho se Lafi hrozně těšila na vnoučata,
a také dcery na otce naléhaly, že chtějí mít vlastní vlčata a ne jen stále pomáhat s výchovou potomků druhých vlčic.
On sám se však pozice vůdce smečky vzdát nehodlal.
„Dobrá,“ zavrčel a bylo vidět, že prohrál. „Všechno bude připraveno včas.“ Ještě jednou loupl zlým okem po Ariki
i drakodlačici a pak odešel. Bojovníci odešli již dávno, takže výstup mezi vůdcem a vůdkyní se odehrál beze svědků.
„Tak a teď ty,“ obrátila se Lafi ke Kařře. „Nejprve pusť mou dceru, nikam nám neuteče.“
Karra vlčici pustila a postavila se přímo proti Lafi.
„A nyní ten zbytek. Říkali jsme, že obětujeme lidi našim bohům. Není to pravda. Bohům sice obětujeme, ale něco jiného.
V naší smečce, a bohužel i v ostatních, se kterými jsme v kontaktu, se už několik desetiletí rodí jen samé vlčice.
Kdybychom nedělali tento obřad, dávno bychom vymřeli. Proto jednou za rok vybereme alespoň dvě vlčice a z našeho
okolí si vybereme nejvhodnější muže, které kousnutím změníme na vlky. Stanou se partnery vybraných vlčic, členy
smečky a zajistí pokračování rodu. Měli jsme vybrané dva muže ze stráže vnitřního města, ale kvůli chaosu posledních
dnů se nám je nepodařilo získat. Potřebujeme ty muže, protože Ariki a Sarri, moje dcery, se již napily jistého odvaru.
Ještě půl hodiny, nejdéle hodinu, bude jejich kousnutí pro vlky jedovaté. Pro muže to znamená, že se promění ve vlky
a zamilují se do vlčice, která je kousla. Ten odvar pro nás kdysi dávno vyrobila jedna čarodějka a prodala nám i recept.
Je to jediný způsob, jak najít pro naše dcery partnery a udržet naši smečku dostatečně silnou, aby přežila. Pokud však
nikoho nepokoušou, samy zemřou na otravu.“
Karra se během její řeči uklidnila. „Dobrá,“ odvětila, „všechno chápu a souhlasím s tím, co musíte podnikat pro záchranu
smečky, ale jak jste přišli na ty dva?“
„Ty přece víš, čím se naše smečka živí, nebo ne?“ řekla Lafi trpělivě.
„Pěstujete zvířata. Prodáváte je a živíte se jimi,“ odpověděla Karra.
„Správně, většina vlčích lidí se živí stejným způsobem. Chovem zvěře, jejich porážením, porcováním a prodejem.
A právě přitom se naše dcery seznámily s Amashem a Erasem. Chodí sem už několik let pro čerstvé maso. A ty dvě
hloupé vlčice se do nich zakoukaly.“ Při poslední větě se zamračila na Ariki.
„Ale vždyť přesně splňují všechny podmínky?!“ vykřikla Ariki vzdorně.
„Bohové vědí,“ povzdechla si Lafi, „že nikdo na světě nelituje víc než já, že má ta hloupá vlčice pravdu. Není jediný
důvod, proč ty dva odmítnout, a proto se musím zapřít a ty dva výlupky ctnosti přijmout do smečky, ačkoli bych jim
nejraději pustila žilou.“
„Tak takhle se věci mají,“ zasmála se Karra pobaveně.
„Nevím, co je na tom k smíchu,“ odsekla vlčice podrážděně. „Neposlouchají, rvou se a vraždí. Takové vlky nepotřebujeme.
Potřebujeme silné a rozvážné členy smečky, kteří se nenechají vyprovokovat k útoku jediným slovem,
ale naopak v případě potřeby budou umět bojovat a zabíjet.“
„Amash s Erasem se rozhodli odejít z města a zkusit to v Laranu u městské stráže,“ informovala ji Karra. „Ochladí to
poněkud tvé rozhořčení?“
„Je to pravda?“ zeptala se nedůvěřivě vůdkyně smečky.
„Je,“ přikývla Karra. „Slyšela jsem je, jak se o tom baví s Kanem, mým druhem.“
„No, lepší než nic,“ povzdechla si Lafi. „Snad toho nebudeme litovat, ale nic jiného nám stejně nezbývá. Kde jsou?“
„Dole,“ ukázala Karra drápem přes rameno do chodby ke stoce. „Čekají na mě.“
„Dostaneš je sem?“
„Hravě,“ mávla rukou. „Ochotně se jich zbavím,“ dodala podle pravdy. „Jen nevím, jak je chcete pokousat, aniž by
se nebránili. Kanovi to nějak vysvětlím, ale pak je tam ještě Alro.“
„Ten věštec z chrámu boha války?“ zastříhala Lafi ušima.
„Přesně ten. Také utíká z města.“
Lafi si přitáhla dceru k tělu. „Ten je mnohem lepší!“
„Ale já ho nechci!“ bránila se Ariki se stejnou urputností, s jakou by se člověk bránil shození do propasti.
-89-

Horší než smrt
„S tím strážným z vnitřního města ses nakonec smířila!“ vrčela na ni matka.
„Ne, nesmířila, ani na minutu! Ale nic jsem s tím nemohla dělat. Teď je tu Amash a já chci jen jeho,“ trvala Ariki
na svém.
Lafi cosi zavrčela, ale pak se usmála způsobem, který přinutil Karru varovně vycenit zuby a Ariki o dva kroky ustoupila.
„Ariki, běž do síně a vyřiď otci, ať dá okamžitě napít Lafath. Dvojitou dávku, aby to nedopadlo jako loni!“
Vlčice rychle pochopila, o co matce jde. Oči se jí vesele zableskly při poznání, že už jí nehrozí další pokusy o vnucení
jiného partnera a rychle zmizela v chodbě.
„Chcete si je tu nechat všechny tři?“ divila se Karra.
„Ještě řekni,“ usmála se Lafi vědoucně, „že ti to vadí.“
„Mně? Vůbec ne!“
Lafi se spokojeně usmála. „Říkala jsem si, že jistě nemáš radost z toho, že jedou z města s vámi. Určitě jsi chtěla mít
Kana jen a jen pro sebe hned od prvního dne, nebo snad ne?“
„Chtěla,“ přikývla Karra a ryla drápem na noze do podlahy. „Ale když tu zůstanou, někdo je pozná a zabije je,“ uvědomila
si náhle komplikaci.
„S tím si vůbec nedělej starosti,“ usmála se Lafi. „Až na sebe znovu vezmou lidskou podobu, nikdo je nepozná.“
„Určitě?“
„Slibuji,“ odpověděla Lafi a hned dodala:
„Doveď je do této chodby. Ty a Kan jděte jako poslední a snažte se trochu opožďovat. Jako první ať jde Alro, druhý
Amash a třetí Eras. Pak půjdeš ty a nakonec Kan. Jistě jim bude chtít pomoci, ale ty ho zadržíš a rychle mu vysvětlíš,
o co jde. Po kousnutí upadnou do bezvědomí. Přeneseme je do síně, kde se promění. Pak proběhne obřad, kdy
se z nich a jejich vlčic stanou manželé. A pokud se vše povede, jak má, budete zde moci s Kanem zůstat tak dlouho, jak
budete potřebovat.“
Kařře zasvítily oči. „Za chvilku budou tady,“ řekla rozhodně, kývla Lafi na rozloučenou a zmizela v chodbě. Vlčice
se spokojeně usmála a rozeběhla se chodbou směrem k síni, aby byla na svém místě včas.
Karra prošla chodbou a pak seběhla schody. Čekající muži se zvedli, sotva se dveře začaly otevírat a sáhli po mečích.
„Je to dobré,“ řekla tiše, když sestoupila ze schodů až k nim. „Nezabijí vás a dokonce zde můžeme počkat, až bude
venku bezpečněji.“
„A s kým jsi vlastně mluvila?“ zeptal se Kan.
„Nahoře je potkáte,“ odpověděla a hodila si tlumok na záda. „Alro, jdi jako první.“
Alro, zvyklý poslouchat Kana, se podíval nejprve na svého velitele a až po jeho přikývnutí začal stoupat
po schodech. Stejně to dopadlo i s Amashem a Erasem. Kan šel jako poslední a Karra se s ním úmyslně zdržela při zavírání
dveří. Trojice před nimi došla až ke dveřím do další chodby, které ovšem Lafi nechala otevřené.
„Klidně pokračujte,“ řekla jim Karra normálním hlasem v naději, že ji vlčice slyší, ať už jsou kdekoli. S úlevou sledovala,
jak všichni tři vstoupili do chodby, aniž by porušili pořadí. Kan je měl velmi dobře vycvičené a tak šlo vše jako
po másle.
Nakonec jí však Kan téměř udělal čáru přes rozpočet. Do chodby vstoupil před ní a tak svižně, že by své muže rychle
dohnal. Karra udělala první, co jí přišlo na mysl, jen aby ho zpomalila, ale přitom nezastavila ty tři vpředu. Dva delší
kroky, uchopila Kana za ruku, otočila ho k sobě a začala ho líbat.
Trojice vpředu slyšela nějaký hluk, zastavila se a obrátila se zpět, ale když viděli ty dva v objetí, jen svorně zakroutili
hlavami a vykročili dál do chodby.
Jenže Kan dívku neobjímal. Byl příliš zkušený, než aby mu to v dané situaci přišlo normální a snažil se vymanit z jejího
sevření, nebo si alespoň uvolnit ústa. Jenže Karra mu strčila jazyk do úst a tím zmařila veškeré jeho snažení hned
v zárodku. Měl sice volné ruce, ale jeho síla na osvobození nestačila a zbraň proti své vyvolené použít nechtěl.
O chvilku později došla trojice na druhý konec chodby. Tam bylo trochu víc světla, ale nemohli vědět, že výklenky
ve stěnách, lemující chodbu z obou stran v celé délce, již nejsou prázdné. Vlčice zaútočily současně a muži v omezeném
prostoru nemohli nijak reagovat.
Karra viděla, že vlčice splnily svou část práce na jedničku. Pokousaní muži, většinou kousnutí do rukou, již leželi
v bezvědomí na zemi. Trochu uvolnila sevření a dovolila Kanovi, aby odtáhl svou hlavu od její.
„Co to…,“ začal, ale pak si všiml dění v chodbě. K vlčicím se již přidali bojovníci a odnášeli těla jeho ochranky
pryč. Podíval se na Karru s výrazem člověka, kterého podvedl celý svět.
„Dovol mi to vysvětlit,“ řekla tiše.
„Co mi chceš vysvětlovat?“ zeptal se Kan a pokusil se od ní odstrčit. Karra ho však držela pevně a nehodlala ho
pustit v obavě, aby se nerozeběhl za vlky.
„Nejsou mrtví a ti, co je odnášeli, nejsou dlaci, i když tak vypadají,“ začala a postupně mu vypověděla vše, co jí řekla
Lafi. Kan ji sledoval s hlubokou nedůvěrou a nezdálo se, že by jí uvěřil byť jen jediné slovo. Kařře však došla trpělivost.
-90-

Zdeněk Jukl
„Pojď, uvidíš to sám,“ rozhodla a táhla ho sebou chodbou. Nasadila slušné tempo, takže Kan vedle ní musel téměř
běžet, aby jí stačil. Když nic jiného, přestal se tvářit nevěřícně, říkala si.
Prošli dveřmi do jasně osvětlené chodby. Světlo pocházelo z lamp a Karra bez váhání zahnula nejprve vlevo a pak
hned vpravo. To již Kan slyšel něčí hlasy. O několik kroků dál prošli závěsem z těžké látky a vstoupili do velké
místnosti.
Kan se překvapeně rozhlížel kolem sebe. Po obvodu sálu stáli vlčí lidé obojího pohlaví a sledovali dění u kamenného
oltáře stojícího v ose místnosti po Kanově pravici. Za oltářem stála vlčice, Karra v ní poznala Lafi, odříkávající slova rituálu,
a před ním leželi na kožešinách jeho muži. Někdo je mezitím svlékl ze všeho oblečení a dal jim jen bederní roušky,
stejné jako měli vlci v místnosti. Navíc dostali na každou ruku nějaký kožený náramek. U hlavy každého z nich seděla
jedna vlčice a sledovala muže před sebou.
„Už mi věříš?“ zeptala se ho Karra.
„Oni se skutečně promění?“
„Ano, ještě dnes.“
„Viděla jsi to někdy?“
„Ne, dozvěděla jsem se o tom před chvílí.“
Otočil se a prošel závěsem zpět do chodby. Karru táhl za sebou.
„A proč jsi je obětovala?“ zeptal se jí pak s výčitkou v hlase.
„Neobětovala jsem je,“ zamračila se. „Obětovat někoho znamená zabít ho. Oni budou žít dál. Budou z nich sice
vlci, ale náramky na jejich rukou jim dají lidskou podobu, kdykoli budou chtít. Vlčí lidé mohou být vlkem, vlčím
člověkem nebo člověkem. Záleží na tom, co udělají s těmi náramky.“
„A proč je tedy museli pokousat, když stačí jen náramek?“
„Ne, ty to nechápeš,“ povzdechla si. „Náramek působí jen na vlčí lidi. Když mají na každé ruce jeden, vypadají
tak, jak vypadají teď všichni okolo. Bez náramku jsou z nich vlci, a když si navléknou oba na jednu ruku, je
jedno, na kterou, jsou z nich lidé.“
„Takže jakmile se objeví ve městě, tak je hned někdo zabije. Nebo už nejsme ve městě?“ podíval se na Karru.
„Jsme na Kashorově statku za vnějším opevněním. Ale nemusíš se o ně bát. Až se promění zpět v lidi, budou vypadat
jinak.“
„Kde že jsme?“ ujišťoval se Kan.
„Jak jsem řekla,“ přikývla spokojeně. „Všichni, kteří zde žijí a pracují, jsou členy jedné smečky. Vůdčí vlčice, to je
ta za oltářem, mi řekla, že muži po proměně vypadají úplně jinak, asi aby je nikdo nepoznal a smečka neměla potíže.“
„Měla ses o tom se mnou poradit.“
„Kdy?“
„Tam dole,“ mávl rukou do chodby. „Mohla jsi mě odvést kousek dál a říct mi, co máš v plánu.“
„Neměla jsem to v plánu a nebyl čas,“ vrčela vztekle. „Vlci dnes měli přijmout do smečky úplně jiné muže, ale protože
je teď celá čtvrť na nohou a hledá tě, nemohli je sem dostat. Hrozilo, že ty vlčice zemřou. Shodou náhod jsme se tu
objevili právě včas. Přijít o hodinu později, vlčice by byly mrtvé a tví muži také. Zůstali bychom jen my dva. Myslíš,
že by to bylo lepší?“
„Když spolu máme žít,“ trval na svém, „musíme si všechno říkat.“
„Meleš stále to samé,“ odsekla. „Nebyl čas, chápeš! Než bychom se dohodli, byly by vlčice mrtvé. Musela jsem to
udělat. Jako bojovník přece sám víš, že se někdy musíš rozhodnout úplně sám, okamžitě a klidně i proti všem rozkazům.
Zachránila jsem jim všem život a rozhodně si kvůli tomu od tebe nenechám nadávat! Klidně jsem je mohla nechat
pod celnicí. Nechtěla jsem je brát sebou, ale vzala jsem je, protože jsi to chtěl ty a neřekla jsem ani slovo. Tak mi
nyní nevyčítej, že jsem se nás pokoušela zachránit!“
Zaraženě ji poslouchal. Karra před ním stála s rukama zapřenýma o boky, oči jí vzteky plály, cenila na něj zuby a šlehala
ocasem. Zamiloval se do ní nejen pro její krásu, ale hlavně pro její samostatnost. Nyní poznal, že to má i své nevýhody.
Otočil se a začal pomalu přecházet chodbou sem a tam. Karra ho sledovala a nijak svou pózu nezměnila.
„Omlouvám se,“ řekl nakonec, když si to v hlavě srovnal a nepodařilo se mu nalézt žádné jiné východisko. Nelíbilo
se mu to, ale Karra měla pravdu. Ve chvíli, kdy se tu objevili, už nemohla jinak.
„Ale chci vidět tu proměnu a chci se ujistit, že jsou v pořádku.“
Vypustila vztekle vzduch nozdrami se zvukem, jako když se vynoří velryba. Ale bylo vidět, že se trochu uvolnila. Ne
mnoho, ale i tak napětí ve vzduchu kleslo pod kritickou mez.
Natáhl ruku a pohladil ji po paži. Povolila ruku a nechala se od něj políbit na hřbet dlaně. Dokonce jí zacukaly
koutky v náznaku úsměvu. Sklonila hlavu. Kan toho okamžitě využil, aby si ji ještě víc udobřil a začal ji líbat. Nebránila
se. Sama si ho chtěla udobřit a tak nyní výjimečně neprotestovala, že zbytečně riskuje.
Pak společně prošli závěsem do síně a zvědavě se podívali na ležící trojici.
Muži se už sami sobě ani nepodobali. Nacházeli se někde mezi oběma koncovými podobami a vůbec na ně nebyl příjemný
pohled. Kan si myslel, že když snesl pohled na měnící se Karru, což také nebylo nic příjemného, vydrží i tohle.
Ale zde proměna probíhala úplně jinak. Jeho muži vypadali, jako by je dostal do ruky šílený řezník.
-91-

Horší než smrt
Vydržel ten pohled jen chvilku a obrátil se ke Kařře. V obličeji byl bílý jako křída a na čele mu vyrazil pot. Karra ho
objala, přitiskla se k němu a začala mu otírat čenich o tvář. Po chvíli natáhl ruku, zabránil jí v dalším mazlení a políbil ji
na rty. Odtáhla se, ale Kan se na ni zamračil.
„Za závěsem jsi mě dvakrát kousla a stále jsem na živu, tak z toho přestaň dělat záhadu,“ řekl a prstem si ohrnul
spodní ret. Karra uviděla několik rudých, bíle ohraničených bodů a zhrozila se.
„To jsem nechtěla!“
„Nic se neděje, nezemřel jsem,“ uklidňoval ji a pohladil ji po tváři. Myslel si, že bude mít radost, když mu neublížila,
místo toho ho chytila za ruku a stáhla si ji z obličeje.
„To se nemělo stát!“ řekla s očima rozšířenýma děsem.
„Co? Proč?“ nechápal.
„Otrávila jsem tě, chápeš! Neovládla jsem se!“ poslední věty řekla dostatečně hlasitě, aby k sobě přitáhla pozornost
vlků. Trojice měnících se mužů je příliš nezajímala, protože nejdůležitější bylo, že se vůbec měnit začali. Jakmile
se jednou proměna rozeběhla, bylo jisté, že se kousnutí a následný obřad podařili.
Lafi obešla oltář a rychle došla ke Kařře.
„Co se děje? Teď nesmíte dělat rozruch!“ syčela na ně naléhavě.
„Já ho kousla!“ přiznala se a z očí se jí koulely slzy.
„Jenže já nezemřel!“ držel ji Kan za ramena a třásl s ní. „Podívej, žiju!“
„Ale ne dlouho,“ zchladila ho Lafi. „Kousla tě omylem, ne úmyslně. Proto jsi dostal jen nepatrnou dávku
jedu, přesto umíráš.“
„Jenže já nic necítím!“ obrátil se k ní vztekle.
„Kdy jsi ho kousla?“ zeptala se Lafi.
„Před chviličkou,“ odpověděla a popotahovala přitom.
„Dáme mu napít,“ rozhodla vlčice.
„Čeho?“ zeptal se Kan.
„Jak by to mohlo fungovat? Proti mému jedu?“ namítala Karra.
„To sice nevím,“ přiznala se vlčice, „ale pokud nic neuděláme, zemře zcela určitě. Ten nápoj možná nebude mít
žádný účinek, ale nemáš co ztratit.“ A pohybem ruky popoháněla svého druha, aby rychle donesl obřadní nádobu s tekutinou,
kterou normálně pily vybrané vlčice.
„Ta čarodějka nám nikdy pořádně nevysvětlila, jak to funguje,“ pokračovala, zatímco se Kashor blížil s číší o objemu
dobrých dvou pint. „Ale jednou jsme zažili, že se kousnutý muž probral před oltářem bez proměny. Samozřejmě začal
vyvádět, když zjistil, kdo stojí kolem něho. Vlčice ho znovu kousla, ale už to nepůsobilo. Znehybnili jsme ho a zavřeli
do sklepa. Nemohli jsme ho nechat odejít, protože by nás prozradil. Nemohli jsme ho ale ani zabít, protože u vlčice vše
fungovalo, jak mělo a stala se jeho družkou. Nosila mu tam jídlo, vodu a víno, ale jednou udělala chybu. Místo vody mu
donesla odvar. Večer jsme ze sklepa uslyšeli křik a rány, a když jsme tam doběhli, měnil se. Samozřejmě je tu
možnost, že se proměnil s nepochopitelným zpožděním po jejím prvním kousnutí, a že ta omylem podaná dávka lektvaru
neměla žádný účinek.“
To již dorazil Kashor a podal Kanovi číši. „A teď to všechno vypij a rychle.“
Vzal si váhavě pohár a přičichl si k tekutině. Nakrčil nos nad jejím pachem. Chtěl se zeptat, zda to myslí vážně, když
se mu zamotala hlava a málem číši upustil. Kashor však měl ruce stále na nádobě, takže ji zachytil, aniž by vyšplíchla
jediná kapka. Karra chytila vrávorajícího druha.
Nevolnost trvala jen chvilku. Kan se postavil pevně na nohy a nyní se na nic neptal. Opět si vzal od vlka nápoj, přiložil
číši k ústům a začal pít dlouhými doušky, jako pivo po dlouhém, parném dni. Dělal, co mohl, aby ignoroval jeho pachuť.
Začal mu docházet dech, když polkl poslední kapku tekutiny. Měl to tak akorát, protože už se s ním místnost začala
pomalu otáčet. Hlasy kolem něj se slily v jeden jediný šum, ve kterém nedokázal rozpoznat ani jediné slovo. Necítil,
jak se sesouvá na zem, jak ho Karra chytá a zvedá do náruče, ani jak ho k sobě tiskne. Postupně se všechno propadlo
do tmy a šum hlasů pomalu utichl. Nevěděl, co se s ním děje, ale měl pocit, že je hrozně unavený, a že upadá do neobyčejně
příjemného spánku. Jedem ochromený mozek vyprodukoval přání, aby se mu zdálo něco příjemného a pak přestal
vnímat i sám sebe.
„Postarej se zatím o obřad,“ pokynula Lafi Kashorovi. Obřad vždy vedla vůdčí vlčice, ale na krátkou dobu mohla povinnosti
přenést na svého druha.
„A ty pojď za mnou,“ přikázala zničené Kařře a vydala se podél zdi. Drakodlačice nesla svého druha v náruči a jeden
z vlčích bojovníků zvedl Kanův tlumok, který mu vypadl z ruky, a následoval je.
Statek, který vedli vlčí lidé za vnějším opevněním Mykashe, byl neobyčejně rozlehlý a starý. Vznikl dávno předtím,
než se kolem vnějším hradeb začaly rozrůstat slumy a dokázal se udržet navzdory zprvu častým nájezdům chudiny
na ohrady s dobytkem. Smečka si však svá stáda uměla ohlídat a každý ukradený kus byl vykoupen mnoha mrtvými
na straně zlodějů. Během posledních let se počet pokusů o krádež zvířat znatelně snížil, protože vlčí bojovníci si zloděje
našli i několik dní po krádeži a tiše je zlikvidovali.
-92-

Zdeněk Jukl
Navíc měli podporu vévody, který sice nemohl ve slumech nastolit takový pořádek, jaký by si přál, ale mohl, a také
to již mnohokrát udělal, přikázat vojákům z pevností kolem Mykashe, aby slumy srovnali se zemí. Vévodu k tomu
vedly hlavně finanční důvody. Vlci vlastnili mnoho stád a produkovali spoustu masa, z jehož prodeje vévoda dostával
povinnou daň. Tím se statek dostal na přední místa v jeho příjmech a nehodlal dopustit, aby byl fungující obchod jakýmkoli
způsobem narušován.
Statek se dělil na několik částí. Vnitřní část sestávala z několika postupně vystavěných budov, tvořících uzavřený
areál, v němž se nyní nacházeli. Kolem něj se táhla dlouhá ohradní zeď, obepínající dvory s menšími ohradami a dalšími
budovami. A třetí částí byly rozlehlé pastviny se stájemi a chlévy. Ty se rozkládaly v různých vzdálenostech
od Mykashe, většinou na hranici lesa. Celkem pochopitelně, protože pak přítomnost vlků nebudila žádnou pozornost.
Do statku se zvěř naháněla jen na porážky nebo před prodejem na Dobytčím trhu.
Lafi dovedla Karru do sluncem ozářené místnosti. Bylo odpoledne a slunce se pomalu blížilo k horizontu. Místnost
byla zařízena velice skromně, smečka totiž neměla velké nároky na ubytování. Několik polic na stěnách, krb a u něj
rozložené kožešiny místo postele. Jediným dalším kusem nábytku byla truhla pod oknem. Jinak byla místnost prázdná.
„Ulož ho do postele,“ ukázala na kožešiny, „a zůstaň s ním. Nic víc pro něj nemůžeš udělat.“
Karra k ní obrátila ztrápený obličej. Po tvářích se jí řinuly proudy slz.
„Já nechtěla…“
„Ještě aby ano,“ zarazila ji Lafi přísně. Dál však pokračovala mnohem příjemnějším hlasem.
„Ale stalo se. Musím jít, mám další povinnosti, ale tenhle bojovník,“ ukázala na vlka ve dveřích, „zůstane na chodbě
a doběhne pro mě, kdybys mě potřebovala, jasné?“
Karra přikývla a Lafi ji poklepala na rameni.
„Trochu víry,“ řekla s povzbudivým úsměvem a pak odešla. Vlk za ní zavřel dveře a postavil se v chodbě vedle nich.
Karra uložila svého druha na kožešiny, shodila tlumok ze zad a pečlivě srovnala bezvládné tělo. Ruce položila podél
těla, natáhla mu nohy a podložila mu hlavu. Všichni dlaci vnímají tep srdce. Pomáhá jim to zaměřit cíl. A protože drakodlaci
se živí téměř výhradně lidmi a zvěř jim nechutná, je jejich sluch nejcitlivější právě na tlukot lidských srdcí.
Kařře to většinou lezlo hrozně na nervy. Když procházela ulicí plnou lidí, nebo dokonce náměstím v době trhu, zvonilo
jí od nepřetržité kanonády stovek a stovek srdcí v hlavě. Nyní však naslouchala Kanovu stále bijícímu srdci. Pracovalo
sice pomalu a slabě, ale pracovalo. Dosud v sobě hýčkala malou naději, že nezemře. Doufala, že Kan dostal tak nepatrnou
dávku, která ho jen na nějakou dobu uspí a nezanechá na něm žádné následky. Ale zároveň si uvědomovala, jak je
její jed účinný. Používala ho denně a nikdy nezklamal.
Navzdory tomu, co se říkalo mezi Aristovým kněžstvem, její jed nezpůsoboval explozi těla oběti. Jen ji rychle zabil
a ona se mohla nasytit. Nikdy neuvažovala nad tím, jak slabou dávku by ještě mohla použít, aby zabila, a od jakého
množství by již oběť přežila. Prostě se vrhla na vyhlédnutý cíl a zakousla se do něj. Jed se ze zubů uvolňoval automaticky,
aniž by o tom musela přemýšlet.
Shodila ze sebe zbroj a posadila se v tunice na kožešiny. A dál nevěděla, co dělat.
V síni zatím proběhla proměna tří mužů v nové vlky. Ariki klečela za hlavou svého oblíbence Amashe a v jejím případě
by pro zamilování nebyl nápoj vůbec třeba. Nejenže svého miláčka sledovala jako ostříž, zda vše probíhá jak
má, ale dokonce ho co chvíli hladila ve vlasech a pak v srsti. Tak se celkem pochopitelně stalo, že první, co si Amash
po proměně uvědomil, byly její doteky a pach. Vlčice si na svém vzhledu mimořádně zakládaly, takže mu Ariki příjemně
voněla, a když konečně otevřel oči, uviděl přímo nad sebou její hlavu. Přišlo mu, že nikdy neviděl nic krásnějšího,
navzdory faktu, že jako člověk nemohl psy vystát. Vzpomněl si na svou averzi vůči psům a sám sebe se musel zeptat,
proč vlastně. Dávná čarodějka odvedla prvotřídní práci.
Poprvé se nový vlk zarazil ve chvíli, kdy zvedl ruku, aby Ariki pohladil a zjistil, že jeho ruka vypadá jinak než obvykle.
Ariki mu však nedala žádný čas na otázky, sklonila se k němu a začala mu nadšeně olizovat tlamu a čenich. To
byl vlčí ekvivalent líbání.
Probuzení Erase a Alra probíhalo podobně, pouze s jen jednou nepatrnou výjimkou u Alra. Lafath ho nikdy předtím
neviděla, a tak se do něj zamilovala až ve chvíli, kdy se proměnil ve vlka. Během proměny ho nikdo nelaskal, ale na konečném
výsledku to vůbec nic nezměnilo.
„Povstaňte!“ přikázala Lafi třem novým párům. Bývalí Kanovi bojovníci ke svému ohromnému překvapení zjistili,
že je jejich nová těla poslouchají stejně, jako kdyby se tak už narodili. Pravda, Eras si ke všeobecnému pobavení
hned přišlápl ocas a bolestivě zavyl, ale jinak se vše obešlo bez výrazných potíží, které by se jinak při celkové změně
tvaru a stavby těla daly očekávat. Lafi jim dala nějaký čas, aby se mohli prohlédnout a vyrovnat se s prvním
šokem, brzy však pokračovala v obřadu.
Dvojice musely přistoupit k oltáři, postavit se proti sobě, vzít se křížem za ruce a Lafi jim je pak svázala ozdobnou
stuhou. Ta se po uvázání posledního uzle rozzářila modravým světlem a zmizela, aby se znovu objevila v Lafině pravici.
Tím byl sňatek nového páru potvrzen a nový vlk byl zároveň přijat do smečky.
„Co bude teď?“ zeptal se Amash Ariki a tiskl vlčici k sobě. Byl vyšší, a tak ji čenichem laskal v srsti na hlavě
a olizoval jí uši. Neměl ponětí, jak to ví, ale byl si skálopevně jist, že přesně takhle to má dělat, stejně jako vě-
-93-

Horší než smrt
děl, že klasické líbání mu nyní vůbec nic neříká a nevidí jediný důvod, proč by se k němu měl vracet. Ariki měla hlavu
opřenou o jeho hruď a tvářila se jako v sedmém nebi. Přitom však sledovala svého otce. Kashor měl ruce založené
na hrudi a očima metal blesky. Mladá vlčice došla k rozhodnutí, že jim bude nejlépe na některé odlehlejší pastvině.
Alespoň na čas, než otec vychladne.
„Půjdeme ke mně,“ odvětila tiše, zvedla hlavu a olízla mu čenich.
„Svatební hostina se u vlků nekoná?“ podivil se.
Pohlédla na něj zpod řas a naladila mnohoslibný úsměv. „Mám pro tebe něco lepšího.“ A protože se vlci po obřadu
rozcházeli za svými povinnostmi, obrátila se a táhla svého druha ke dveřím za oltářem.
Ve statku měl každý vlčí pár svou místnost. V případě nezadaných vlčic žily sestry pohromadě, dokud nedostaly
partnery. Ve chvíli, kdy byly vybrány pro obřad, dostaly své pokoje, aby si je samy zařídily. Ariki otevřela dveře, strčila
do nich Amashe a až pak vstoupila. Pečlivě dveře zajistila a chtěla se vrhnout svému miláčkovi kolem krku, jenže Amash
byl rychlejší. Zvedl ji do náruče a zamířil s ní přímo k lůžku z kožešin.
„Musíme si promluvit,“ řekla Lafi svému druhovi, když se páry vytratily do svých pokojů a ostatní vlci se téměř
rozešli.
„O čem?“ zeptal se vlk a bok po boku zamířili ke svému pokoji. Ani vůdčí pár na tom nebyl s ubytováním jinak než
ostatní. Během chůze vzal svou družku kolem pasu, ale ta se mu vysmekla a hodila po něm varovným pohledem.
„O Ariki a Sarri, samozřejmě,“ odpověděla a otevřela dveře, protože k nim byla blíž. Vstoupila a zamířila přímo
k truhle. Kashor za nimi zavřel a pozorně ji sledoval. Lafi odložila slavnostní čelenku a oddávací stuhu do truhly pod
oknem, zavřela ji a obrátila se čelem k němu. Založila si ruce na hrudi a nasadila přísný výraz.
„Viděla jsem, jak ses během obřadu a po něm tvářil. Doufám, že nehodláš našim dcerám nějak ztrpčovat život.“
„To mě ani nenapadlo,“ bránil se vlk.
„To je dobře,“ skočila mu do řeči, „protože tím samozřejmě myslím i jejich druhy. Tahle smečka potřebuje vlčata, tak
je nech dýchat.“
Kashor se pomalu nadechl a ještě pomaleji vydechl, aby se uklidnil.
„Jsou to zmetci,“ pronesl konečně. „Ale obřad proběhl a nemohu s tím nic dělat. Nemůžeš po mně chtít, abych je přijal
s nadšením, ale časem se s nimi smířím, doufám.“
„Kdy?“ štěkla podrážděně Lafi.
„Vlčata by tomu pomohla,“ přiznal se. Nerad to přiznával, ale i on se těšil na potomstvo. Lafi tím nejspíš překvapil,
protože otevřela oči dokořán a pootevřela tlamu, takže za předními zuby viděl špičku jejího jazyka. S tímhle výrazem
se mu vždycky líbila nejvíc, takže se mimoděk usmál.
„Takže je přijímáš do smečky?“ zeptala se pro jistotu a pomalu se k němu blížila.
„Copak mi zbylo něco jiného?“ povzdechl si vlk a pokrčil rameny.
„Drakodlačice mi řekla, že ti dva chtěli odejít s Kanem z města, ale pak se od nich oddělit a v Laranu vstoupit
do městské stráže,“ řekla.
Kashor se na chvíli zarazil a zatvářil se zamyšleně. „V tom případě bych je mohl přijmout i dříve, než s vlčaty,“ připustil.
„Ale je to pravda?“
„Drakodlačice je spolehlivá,“ napomenula ho.
„Když dojde na likvidaci zlodějů dobytka, tak zcela jistě, ale odkud ví to o Laranu?“
„Jsou chvíle,“ pronesla Lafi sladce, „kdy mám pocit, že jsem ti tehdy před lety měla místo lehkého kousnutí urvat hrdlo.
Ale dnes už s tím nic neudělám, tak to nechám, jak to je.“
„Ty jsi vždycky byla vtělená něha,“ usmál se a přitáhl ji k sobě. Tentokrát se nebránila a objala ho kolem krku.
Slunce zmizelo pod obzorem a Kanův stav se vůbec nezměnil. Karra si od vlka za dveřmi vyžádala misku
s vodou, aby mu mohla otírat čelo a rty, přestože si nebyla jistá, zda to bude k něčemu dobré. Ale měla tak aspoň pocit,
že něco dělá.
Se soumrakem se ve dveřích objevila Lafi.
„Jak je mu?“ zeptala se a klekla si ke Kanovi, aby ho mohla prohlédnout.
„Stejně jako předtím,“ odvětila Karra. „Co myslíš, že s ním ten nápoj udělá? Bude z něj vlk?“
„Těžko říct,“ přiznala vůdčí vlčice. „Ale nějaký účinek to mít muselo, když je dosud na živu. V síni jsem měla pocit,
že nám zemře před očima.“
„Ráda bych si to myslela,“ pronesla Karra tiše a pohladila Kana po tváři. „Nevadilo by mi, kdyby z něho byl vlk.
Hlavně když zůstane na živu.“
„Byli byste dost divná dvojice,“ krotila ji Lafi.
„Vím,“ pokrčila rameny. „Ale mám ho tak ráda, že by mi to skutečně bylo jedno. Hlavně když by zůstal se mnou.“
Vlčice ji sledovala pátravým pohledem. Nejen Kan, ale i ona byla překvapená, že se drakodlak dokáže takovým způsobem
zamilovat do člověka, který je pro něj potravou.
„Snad to tak daleko nedojde,“ zabručela Lafi a přiložila prsty na Kanův krk.
-94-

Zdeněk Jukl
„Dosud bije,“ odpověděla jí Karra.
„Jsi si jistá?“ zapochybovala, ale stačil jediný Kařřin pohled, aby se omluvila.
„Promiň. Na chvilku jsem zapomněla, kdo jsi.“
„To je v pořádku. Slyším jeho srdce. Bije pomalu a slabě, ale pravidelně.“
„Kontrolovala jsi ta kousnutí? Změnila se?“
„Ne,“ podívala se na ni překvapeně. „Měla by se měnit?“
„To já nevím,“ usmála se Lafi. „Jsou to stopy po tvých zubech.“
„Ještě nikdo mé kousnutí nepřežil,“ povzdechla si, ale drápem opatrně otevřela Kanova ústa a podívala se.
„Nejsou tam!“ vydechla.
„Cože?“ zeptala se překvapeně Lafi a natáhla se přes ležící tělo, aby se sama přesvědčila. Karra uhnula s hlavou, ústa
však podržela otevřená.
„Je to tak,“ potvrdila její slova vlčice a znovu si klekla. „Ale moudrá z toho nejsem.“
„Já možná ano,“ řekla pomalu Karra, zavřela Kanovi ústa a začala si pečlivě prohlížet jeho ruce.
„Co hledáš?“ zajímala se Lafi okamžitě.
„Má tmavší nehty, vidíš?“ ukázala drápem na Kanovy prsty. „A taky delší a silnější.“
Lafi a Karra si pohlédly do očí.
„Kruci,“ sykla vlčice a vyskočila na nohy. „Tak tohle mě ani ve snu nenapadlo! Vždyť drakodlaka kousnutím nevyrobíš!“
„Nejspíš se ti to povedlo,“ usmívala se Karra šťastně. „Jsi první na celém světě, která něco takového dokázala. Děkuji
ti! Ani nevíš, jak moc ti děkuji!“
„To je od tebe moc hezké,“ rozčílila se Lafi, „ale co se stane, až se promění? Bude mít hlad! Jako každý nový dlak!
Musím chránit svou smečku!“
„Nedovolím ti, abys mu cokoli udělala!“ vykřikla Karra a skočila mezi ni a Kana
Ve dveřích se objevil křikem přivolaný strážný s kopím v ruce a nechápavě sledoval, co se v místnosti odehrává.
„Co když nás napadne?“ dožadovala se vlčice informací.
„Nejste lidé,“ vrčela Karra nepřátelsky. „A mně můžeš věřit. Poznám své jídlo, vy jím nejste, jasné! Pokud bude mít
hlad, bude vás ignorovat, dokud mu nezačnete bránit v lovu.“
„Dobrá,“ snažila se uklidnit situaci Lafi. „Dejme tomu, že máš pravdu. Promění se a nebude nás považovat za potravu.
Takže zaútočí na lidi?“
„Téměř jistě ano,“ přisvědčila Karra.
„Vyrazí do ulic Mykashe?“
Karra se zarazila. „Asi ano,“ přikývla znovu.
„Kolik času mu dáváš? Hodinu, dvě?“ zeptala se vlčice.
„Na jídlo? Těžko říct. Nepamatuji si svou první noc. Žádný dlak si ji nepamatuje.“
„Nemyslela jsem dobu jídla,“ zachmuřila se Lafi. „Myslela jsem, jak dlouho bude trvat, než na něj někdo použije
stříbro. Tohle nejsou hory, děvče, tohle je město a je plné šperků, dekorací, nádobí a příborů ze stříbra. Stačí i hloupá
vidlička zabodnutá do jeho těla a přestane být imunní proti oceli. Rozsekají ho na kusy.“
„To ne!“ vykřikla Karra.
„Ale ano. Pokud něco nevymyslíme. Jak dlouho se bude měnit?“
„Nemám potuchy,“ přiznala se drakodlačice.
„Tak abychom sebou pohnuly,“ rozhodla. „Svolám smečku a ty u něj počkej.“
Lafi vyběhla ze dveří, zabouchla je za sebou a chvátala za svým druhem. Našla ho v síni v lidské podobě. Blížil
se večer a bylo třeba zkontrolovat dobytek v ohradách a nakrmit ho. Za světla se vlčí lidé po statku pohybovali pouze
v lidské podobě. Vlka poznal každý, i člověk, který se ve městě narodil a nikdy z něj nevystrčil nos. Pouze v noci
se vlčí lidé odvažovali do ulic ve vlčích podobách, protože je chránila tma.
„Máme problém,“ štěkla Lafi, když došla ke svému druhovi.
„To ano,“ přikývl nevzrušeně. „Musíme nakrmit tři ohrady dobytka pro zítřejší dražbu a nemáme tu dostatek
sena, protože u dvou vozů jsou zlomené osy a kvůli obřadu jsme sem nemohli pozvat řemeslníky.“
„To jsem zrovna nemyslela,“ zavrčela podrážděně. „Ten Kan se mění v drakodlaka.“
Kashor ztuhl uprostřed snahy obout si boty a narovnal se.
„Cože? V co se mění?“
„V drakodlaka, v co jiného, když ho jeho miláček kousl!“ štěkla na něj Lafi.
„Ale…“
„Vím! Bude asi prvním drakodlakem vzniklým takovým způsobem, ale děje se to. Sama jsem to viděla.“
„Takže abychom mu sehnali nějaké jídlo,“ zabručel Kashor. „Pustit ho do ulic by byla katastrofa pro všechny.“
„Proto jsem tady. Jak sem dostaneme nějaké lidi, kterými by se nasytil, aby to nevzbudilo pozornost?“
„Je to moc na rychlo,“ bručel vlk a začal přecházet před oltářem sem a tam. „Normálně si počkáme, až se vybraný
muž ocitne někde sám a pak ho uneseme. Kolik máme času?“
-95-

Horší než smrt
„Nevíme.“
„Takže málo. Tím hůř. Máme jedinou možnost, ale bude nám muset pomoci drakodlačice.“
„Co chceš dělat?“
„Musíme se spojit s místními dlaky,“ rozhodl vlk a zastavil se přímo před ní.
„Tobě snad straší ve věži?!“ vykřikla šokovaně. „Jak to chceš udělat? A proč by nám měli pomáhat?“
„Protože dlaci v tomto úžasném městě,“ odpovídal Kashor s ironickým úsměvem, „tvoří uzavřené společenství, které
si nepřeje nic víc, než klid a nějakého chudáka k večeři. Když jim řekneme o Kanovi a řádění, které po své proměně
rozpoutá v ulicích, zhrozí se. Dnes tu o dlacích dohromady nikdo neví. Nikdo, kdo by s tím něco mohl nebo chtěl dělat.
Ale zítra budou ulice plné lidí s kušemi a toulci napěchovanými šípy se stříbrnými hroty a věř mi, že projdou každý
dům a každý tunel místních stok.“
„A jak je chceš kontaktovat?“ založila si ruce na hrudi a naladila podobně ironický výraz.
„Já ne, drakodlačice. My jí jen podpoříme a poskytneme vše, co bude potřebovat.“
„Jak to myslíš, vše?“ zamračila se Lafi. „Nemůžeme si dovolit mít v domě lidské kosti a stěny od krve. Zítra pořádáme
dražbu a nemůžeme zaručit, že se nikdo nezatoulá, kam nemá. Vzpomeň si na loňský rok, jak jsme nachytali jeden
páreček v místnosti našich dcer. Ještě štěstí, že holky byly jinde a ti dva měli úplně jiné zájmy, než rozhlížet
se po domě.“
„V tom nám pomohou dlaci. My jen přeneseme Kana na správné místo a pak mu umožníme, aby se tu opět ukryl.
Alespoň do doby, než se smíří sám se sebou.“
„Z tebe se ještě stane lidumil,“ zavrčela.
„Já se jako člověk narodil,“ mrkl na ni. „Ale abych to vysvětlil. Drakodlačice nám mnohokrát pomohla. Zlikvidovala
několik band zlodějů dobytka a ušetřila nám spoustu starostí a peněz. Uznávám, škodná na tom nebyla, přesto jí však
něco dlužíme.“
„Dobrá,“ pokrčila Lafi rameny. „Ale jak ji chceš od Kana dostat? Sedí u něj jako přilepená. A abych se přiznala,
jsem klidnější, když tam sedí, protože jen ona má dostatek síly, aby ho udržela na místě, až se promění.“
„Promluvím s ní. Musí to udělat, jinak o něj přijde,“ rozhodl Kashor a vykročil.
Když vstoupili do místnosti, jejich první starost byla, podívat se na Kana. Začala mu tmavnout kůže a z prstů na rukou
i nohou mu již místo nehtů vyrůstaly skutečné drápy.
Karra seděla vedle něj se šťastným úsměvem na tlamě, pečlivě ho sledovala a tiše broukala nějakou melodii. Přestala,
když vlci vstoupili.
Kashor mrkl na Kana a pak se podíval na Karru. Vypadala nevýslovně spokojeně a více méně ji chápal. V drakodlačí
podobě se k ní Kan hodí mnohem víc a nehrozí téměř žádné nebezpečí, že by ji někdy opustil, nebo že by mu mohla nedopatřením
ublížit.
„Musíme se s tebou dohodnout,“ začal vůdce smečky, „co jsi pro Kana ochotná udělat.“
„Cokoli,“ odvětila Karra bez váhání.
„Dobrá,“ usmál se Kashor. „Dám ti tři bojovníky jako doprovod a vypravíš se k dlakům, aby ti pomohli najít pro něj
místo, kde se může proměnit a najíst, aniž by se ukázal před celým městem.“
Karra pochopila, že si naběhla, ale své slovo nemohla a hlavně nechtěla vzít zpět. Jenže zároveň nechtěla opustit
Kana. Nakonec se však zvedla a povzdechla si.
„Dobrá, dojdu k nim.“
„Víš, kde jsou?“ zajímala se Lafi.
„Vím,“ přikývla Karra. „Mají několik málo krčem, kde se scházejí. Jedna je kousek odtud. Stokou se tam dostanu
během chvíle.“
„Co když narazíš na šéfovy muže?“ skočil jí do řeči Kashor.
Karra se pomalu usmála a ukázala všechny zuby. „Pak se problém Kanova hladu vyřeší sám. Koho mi dáš sebou?“
„Nejraději bych ti dal členy jeho původního doprovodu, ale obávám se, že jsou nyní poněkud zaneprázdněni,“ zabručel
Kashor a Lafi ho rýpla drápem do zad.
„Dám ti Korsala, Jarada a Tansfela,“ rozhodl po krátké úvaze. „Jsou zkušení v boji, a kdyby se vám připletl nějaký
člověk do cesty, dopraví ho tam, kam určíš.“
„Souhlasím,“ přikývla Karra, protože všechny tři vlky už znala. Doprovázeli ji při několika výpravách za zloději dobytka.
Lépe řečeno, ukázali jí cestu a pak se uklidili do ústraní, aby jí nepřekáželi. Mezi ostatními vlky platili za neohrožené
bojovníky, protože se v přítomnosti drakodlačice nebáli a dokonce kontrolovali, kolik členů tlupy Karra zabila
a sežrala.
„Ale musíme vyrazit do nejdříve,“ upozornila je celkem zbytečně.
„Vezmi si, co potřebuješ. Budou na tebe čekat v síni,“ pokynul jí Kashor a hned na to oba vlci odešli.
Karra se sklonila ke Kanovi, políbila ho na tvář a pak se rozhodně zvedla. Zběžně se prohlédla a došla k závěru,
že nic víc nepotřebuje. Zbroj by ji jen zdržovala a dělala by hluk, takže si ponechala pouze tuniku. Zapraskala klouby
na rukou, prohlédla si drápy a zlověstně mlaskla při představě, jak jimi páře ozbrojence jdoucí po stopách jejího miláčka.
-96-

Zdeněk Jukl
„Slibuji,“ sykla tiše ke Kanovi, „že dnes hlad mít nebudeš.“ Prošla dveřmi a zamířila do síně. Vstoupila do nich
ve stejnou chvíli, jako tři vlčí bojovníci s kopími a meči na zádech. Každý vlk byl trochu jiný. Lišili se odstínem
srsti, velikostí, tvarem hlavy a řadou dalších detailů, takže Karra okamžitě poznala svůj doprovod. Kývla jim
na pozdrav a zamířila ke vchodu do stok. Vlci přidali do kroku a dohnali ji ještě před východem ze síně.
Ve stoce se Karra na chvíli zastavila a naslouchala. Její jemný sluch by ji upozornil, kdyby se v okolí skrýval nějaký
člověk. Tep jeho srdce by v tichu stoky slyšela na sto kroků. Ale všude bylo ticho, rušené jen zvukem pramínku tekoucí
vody a capkáním otravných hlodavců. Mávla tedy rukou a vyrazila klusem směrem pod vnější hradby. Vlci s ní snadno
drželi krok a počínali si stejně tiše, jako ona.
Proběhli několika chodbami a Karra se již začínala rozmýšlet, kterou chodbou bude nejlepší se dát, aby byla
u Vlkodlačí hlavy co nejdříve. Venku sice bylo dost světla, takže krčma bude zavřená, ale to jí plně vyhovovalo. Znamenalo
to, že vlkodlaci, kteří v krčmě bydlí, budou nejspíš doma. Když v tom zaslechla pravidelný tepot několika lidských
srdcí. Zastavila se téměř smykem a obrátila se za zvukem podobně jako samonaváděcí střela.
„Co je?“ sykl Jarad, který běžel hned za ní a nestihl zastavit, takže do ní narazil.
„Lidé, čtyři, tak třicet kroků touhle chodbou,“ sykla a vyrazila novým směrem. Vlci vyběhli za ní.
Chodba se lomila, takže Karra uviděla lidské postavy na vzdálenost deseti kroků, možná méně. Byli to ozbrojenci
a patřili k šéfově tlupě. Karra neuvažovala o tom, zda pátrají po Kanovi nebo ne a pokud náhodou ano, s jakým úmyslem,
a vrhla se na ně. Vlci se zastavili a z bezpečné vzdálenosti pozorovali nerovný boj. I když, o boj vlastně nešlo. Karra
mezi muži prolétla jako šrapnel a se stejně devastujícími následky.
Sama pak zvedla dvě těla za opasky a zamířila zpět. „Vezměte ostatní a pojďte za mnou,“ poručila jim. Vlci neřekli
ani slovo. Jarad se chopil kopí svých kolegů a Korsal s Tansfelem vzali každý po jednom těle. Neměli takovou sílu jako
Karra, ale drakodlačice zvolnila tempo, aby jí stačili. Položila těla u odbočky, kterou chtěla jít původně.
„Tenhle,“ ukázala na jedno z těl, které přinesli vlci, „má nějaké stříbro. Jeden z vás ať si ho vezme a hlídá tu. Vlkodlaci
se sice stokami nepohybují, ale když je nahoře takový zmatek, mohli by pro jednou udělat výjimku.“
Hlídku si vzal Jarad. Neměl z toho velkou radost, ale měl takové příkazy od Kashora. Vůdčí vlk měl vynikající předtuchu,
když si byl jist, že Karra uloví první lidi ještě cestou k dlakům.
Po té se Karra znovu rozeběhla chodbou s dvojicí vlků v patách. Cestou pod krčmu je už nic nezdržovalo, takže
se zastavili pod poklopem, vedoucím do chodby v jeho sklepě. Karra se postavila na špičky a natáhla se, aby dosáhla
na poklop. Jemně ho nadzvedla a hned na to odsunula stranou. Držela ho sice jen na špičkách drápů, ale přesto se jí to
podařilo téměř nehlučně. Pak pokrčila kolena a vyšvihla se do otvoru. Protáhla se vzhůru a podívala se dolů na vlky.
„Chcete tam počkat, nebo půjdete se mnou?“
„Jdeme s tebou,“ rozhodli se okamžitě. Karra je vytáhla za ruce k sobě do sklepa a pak jako první prošla mezi sudy
a policemi ke dveřím.
Byla tu již jednou a pamatovala si, jak krčma vypadá. Vstoupili do nejspodnějšího patra sklepů. Nad nimi jsou tři
patra, která barman přeměnil na ubytovací pokoje pro své hosty. Sám žil ve dvou místnostech hned za barem, takže měl
neustále přehled o tom, kdo přichází a kdo naopak odchází. Pokud dotyčný nechodil stokou. Tam se však vlkodlakům
moc nechtělo a dávali přednost nočním ulicím.
Tiše otevřela dveře a nahlédla do chodby osvětlené malou olejovou lampu ve výklenku u schodů do vyššího patra.
Po stranách chodby viděla dvě trojice dveří, všechny zavřené. Zavětřila a spokojeně se usmála. Pak zavřela dveře a obrátila
se k vlkům.
„Jsou tu vlkodlaci. Nejméně pět, ale v horních patrech mohou bydlet další. Počkáte tady. Zajistíte dveře a pustíte sem
jen mě a nikoho jiného.“
„Měli jsme jít s tebou,“ namítl Tansfel.
„Tohle není likvidace zlodějské tlupy,“ obrátila se k němu. „Tady stačí jediné kousnutí a už svou vlčici nikdy neuvidíš.
Já jsem mezi nimi skoro doma, ale vy jste pro ně večeře. Nemohu mluvit s barmanem a zároveň hlídat, kdo
se k vám plíží.“
„Proč chceš mluvit s barmanem?“ nechápal Korsal. „Copak je to vůdce smečky?“
„To ne,“ zavrtěla hlavou, „ale je to člověk, který jim poskytl přístřeší. Dokonce vím, že s jednou vlkodlačicí žije
téměř ve společné domácnosti. A ta vlkodlačice je dcerou vůdce smečky. Má tedy dostatek argumentů, aby mu vlkodlaci
pomohli, když bude mít potíže.“
„A má nějaké, které bys mohla využít?“ zeptal se Tansfel.
„Ne, ale bude jich mít až nad hlavu, pokud mi pomoc odmítne,“ krutě se usmála a oči jí na okamžik zazářily rudým
plamenem. Pak znovu pootevřela dveře, a když se ujistila, že je chodba prázdná, prošla jimi. Vlci je za ní zajistili a pak
už mohli jen čekat, kdo přijde.
Karra proběhla chodbou tiše jako myš a dokonce se jí podařilo vystoupat po schodech, aniž by kohokoli potkala.
Které dveře patří barmanovu bytu věděla, takže zamířila přímo k nim. Aniž by se zdržovala nasloucháním či kontrolou,
prošla jimi. A pak poznala, že vyrušila zamilovaný párek téměř v nejlepším.
Protože však ženskou část páru netvořila žena, ale vlkodlak, neozval se vyděšený nebo překvapený výkřik, nýbrž vzteklé
zavrčení a vzduchem prolétlo mohutné tělo. Arkash se dokázala proměnit velice rychle, podobně jako Karra. Tak-
-97-

Horší než smrt
že z postele sice vyrážela v podobě téměř k nerozeznání od vlčího člověka, ale ještě před dosažením poloviny vzdálenosti
k vetřelci na sebe dokázala vzít kompletní vlkodlačí podobu. K její smůle měla Karra reflexy lepší než kobra
a silou se jí vlkodlačice nemohla rovnat.
Kařřina paže vyrazila vpřed, chytila vlkodlaka za krk a pozměnila směr jeho letu ke zdi. Ozvalo se hlasité zadunění
následované bolestivým zakňučením a Arkash se svezla na zem. V místě, kde narazila do zdi, opadala omítka a obnažily
se kameny zdiva. Ridarh seděl v posteli viditelně zaskočený.
„Ty mě neznáš,“ oznámila mu spokojeně Karra a postoupila do středu místnosti, aniž by si dál všímala potlučené
vlkodlačice za svými zády. „Ale já o tobě vím dost na to, abych věděla, že jsi ten, koho nyní potřebuji.“
Ridarh se po jejím úvodu trochu sebral, zakryl se přikrývkou a spustil nohy z postele. „Opravdu nevím, kdo
jsi, ale co jsi, to by poznal i slepý.“
„Výborně,“ usmála se a ukázala mu tak všechny zuby. Nezdálo se, že by po tom toužil.
„Jistě víš, že v poslední době ve městě zemřela řada lidí velmi nepříjemnou smrtí,“ prohlásila sebevědomě.
„A jsem si jist,“ odvětil, „že v tom máš zuby a drápy právě ty.“
„Tak vezmi na vědomí, že přesně takhle skončíš, pokud mi nevyhovíš.“ Za zády se jí ozvalo varovné zavrčení. Dlaci
obecně se hojí velmi rychle, takže Arkash již opět stála na nohou a blížila se ke Kařře.
„Arkash!“ křikla na ni Karra a loupla po ní okem. „Jsme na tom obě stejně. Ty chráníš svého druha a já svého. Nech
mě domluvit a pak na sebe začneme cenit zuby, souhlasíš?“
Vlkodlačice překvapeně zamrkala, když slyšela své jméno od naprosto neznámé drakodlačice, ale zmínka o ochraně
druha u ní došla žádané odezvy. Obešla Karru a postavila se mezi ni a Ridarha, který se pokoušel obléknout si pod přikrývkou
alespoň spodky.
„Můj druh se právě mění v to, co jsem já,“ začala Karra hlasitě. „To znamená, že až se promění, bude mít hlad. Velký
hlad. A tohle je město. Mnoho lidí na jednom místě. A také mnoho stříbra, které se dá během hodiny přeměnit na stovky
hrotů k šípům. Rozumíme si?“
Arkash pomalu přikývla a Ridarh za jejími zády také.
„Takže, když se můj druh v záchvatu hladu dostane do ulic, nejenže ho nejspíš někdo zabije, ale zároveň se všichni
obyvatelé města dozvědí, že tu žijí dlaci. A začne hon. Projdou celé město. Každý dům od sklepa po půdu. Každý bude
muset vzít do ruky čisté stříbro, aby dokázal, že je skutečně jen člověk. Shodneme se?“
Opět oba přikývli, ale zdálo se, že nyní ještě opatrněji.
„Takže, potřebuji místo, kde se můj druh může proměnit a nasytit, aniž by k sobě přitáhl nechtěnou pozornost obyvatel
Mykashe. Už pro něj mám čtyři těla, ale asi mu nebudou stačit. Takže kromě bezpečného místa potřebuji též další
lidi. Nějaké námitky?“
Počkala sotva tak dlouho, aby srdce stačilo jednou udeřit a pokračovala.
„Protože vidím, že si rozumíme, očekávám návrhy, kam ho mohu dopravit a kolik lidí mi pomůžete ulovit. Jako odměnu
nabízím, že se staneme členy vašeho společenství, se vším, co k tomu patří.“
„Nejdeš na to nějak moc hrr?“ zavrčela Arkash varovně.
„Jen tak rychle,“ odsekla Karra, „kolik máme času. Nikdo neví, kdy bude proměna u konce. Ještě nikdy se totiž nepodařilo
vytvořit drakodlaka kousnutím. Až dnes.“
Ridarh zbledl a také Arkash se ve tváři objevil nevěřící výraz.
„On se mění v totéž, co jsi ty, po kousnutí?“ ujišťoval se Ridarh nevěřícně.
„Přesně tak. Proto potřebuji lidi, protože my se živíme jen lidmi. Nějaká kráva nebo býk není nic pro nás. Tím se zasytí
možná vlkodlak a ještě jen v době nouze, nemám pravdu?“ Podívala se na Arkash, která mimoděk přisvědčila.
„První drakodlak vytvořený kousnutím,“ opakoval Ridarh, jako by se mu ta myšlenka zalíbila. Arkash po něm střelila
pohledem. Ridarh sice byl přítelem všech nemrtvých, ale v první řadě byl obchodníkem. A když vycítil příležitost
proslavit svůj podnik a zvednout tak jeho návštěvnost, skočil po ní jako po desetiletém odpuštění daní.
„Dnes se mi jeden pokoj uvolnil. Není největší, ale je v nejspodnějším patře, takže tvého druha nikdo neuslyší a kostí
se pak snadno zbavíme,“ začal nabízet své možnosti, nevšímaje si vzteklého vrčení své 'slabší' polovičky. „Ale pokud
jde o další lidi, s tím toho mnoho nesvedu. Lov probíhá v rámci společenství. Povinnost přechází z jedné smečky
na druhou. Já jen ohlásím, kolik zásob mám a jak dlouho s nimi vydržím. Další je na vlkodlacích a ostatních tvorech.
Kolik jsi toho snědla během první noci ty?“
„To si raději nepřejte vědět,“ odfoukla Karra a oba, Ridarh i Arkash, slyšeli v jejím hlase zřetelný smutek. Významně
na sebe pohlédli. Karra právě prozradila, že není z kamene, jak se tváří.
„Bylo jich tolik, že se tam od té doby lidé bojí chodit,“ dodala. „Ale podle toho mála, co jsem se o svém druhu dozvěděla,
by mělo stačit zhruba deset lidí. Tucet, abychom měli jistotu.“
„Tucet?!“ vyjevila se dvojice před ní. „To je pro nás na dva týdny!“
„Ale my jsme drakodlaci,“ povzdechla si Karra. „Obvykle potřebuji jednoho člověka denně. Někdy dva.“
„U bohů,“ ulevil si Ridarh a podíval se na svou družku. „Dokážeš s tím něco udělat?“
„Spojím se s nejbližší smečkou,“ odpověděla nezávazně.
„Kolik je venku světla?“ zeptala se Karry.
-98-

Zdeněk Jukl
„Stále ještě příliš mnoho, než abych mohla ven,“ odpověděla.
„Proč? Proměň se v ženu!“
„Nejde to,“ pokrčila Karra rameny. „Dopoledne jsem se proměnila do téhle podoby a nemohu zpět. Někdy se mi to
stává.“
„A jak dlouho to bude trvat, než se opět proměníš?“ zajímalo Arkash.
„Jednou jsem se nemohla proměnit čtyři dny,“ potěšila ji drakodlačice. S Arkash její odpověď cukla.
„Tak tohle ti nezávidím,“ odpověděla po chvilce přemýšlení. „Ještě nikdy mě nic podobného nepotkalo na delší dobu
než jeden den.“
„Budiž ti přáno,“ usmála se Karra. Obvykle jí tento stav hrozně vadil, když ale nyní měla Kana jen pro sebe, bylo jí
to v celku jedno, protože už se nebude v úkrytu kousat nudou.
Arkash se soustředila a ve chvilce se proměnila ve vlka. Ale protože její srst neměla typicky vlčí zbarvení, mohla
se pohybovat po ulicích města i za dne téměř bez obav z odhalení. Ridarh obešel Karru obloukem a dal si velký pozor,
aby se k ní nepřiblížil na menší vzdálenost než dva kroky. Karra mu to usnadnila tím, že sama ustoupila ke zdi
a uvolnila mu tak cestu ke dveřím a na chodbu.
Vlkodlačice se na chodbě zastavila a skočila k barmanovi. Postavila se na zadní, přední tlapy mu položila na ramena
a několikrát mu olízla obličej. Pak se obrátila a vyrazila přes krčmu na ulici.
„Ukážu ti ten pokoj,“ řekl Ridarh a vrátil se do pokoje. „Ale nejprve se musím trochu obléknout.“
Karra neřekla ani slovo a netrpělivě čekala, až se barman oblékne. Měl velké štěstí, že si na sebe hodil jen košili
a stáhl ji opaskem, aby nevypadal, jako že právě vstal z postele.
Pak sešel před Karrou do nejnižšího patra a ukázal na prostřední dveře po levé straně. Karra je otevřela a nahlédla
dovnitř. Byl zařízen stejně prostě, jako většina hospodských pokojů ve městě. Jen postel chyběla, protože i vlkodlaci
dávali přednost spánku na kožešinách přímo na zemi. V tomto případě, aby se odstranila vlhkost z podlahy, zde místo
postele byla dřevěná deska na širokých, necelých dva palce vysokých, dřevěných čtvercích, což byl celkem rozumný
kompromis mezi přáním zákazníka a představou ubytovatele o způsobu nocování.
„Mám sebou pomocníky,“ řekla Karra, jakoby mimochodem. „Vlčí lidé mi sem pomohou dopravit mého druha i ty
čtyři, které jsem zatím stihla ulovit.“
„Vlčí lidé?“ podivil se Ridarh, ale ne příliš. Vlkodlaci o nich věděli, stejně jako oni věděli o vlkodlacích. Jediný rozdíl
spočíval v tom, že vlkodlaci věděli i o jejich příbytku, zatímco vlčí lidé se od vlkodlaků drželi stranou a jejich sídla
neznali.
„Jak ses k nim dostala?“
„To je moje věc,“ odvětila. „Nyní na mě dva čekají ve tvém sklepě a jeden je ve stoce u těl.“
„V mém sklepě?“ Nyní se Ridarh divil mnohem víc a hned vykročil ke dveřím. Ty ovšem byly pevně zavřené.
„Co to má znamenat?“ obrátil se ke Kařře vztekle.
„Hned otevřou,“ mávla klidně rukou a došla ke dveřím. Zaškrábala na ně drápy a pronesla heslo ve vlčí řeči. Domluvili
se na něm už dávno, když pomáhala vlkům se zloději dobytka. Dveře se téměř okamžitě otevřely.
Ridarh nikdy neviděl žádného vlčího bojovníka. Proto nyní o dva kroky ustoupil, když se nad ním objevila velká vlčí
hlava a chladné oči barvy ledu si ho změřily, jako by mu braly míru na rakev.
„Domluveno,“ pronesla Karra a ukázala za sebe na otevřené dveře. „Sem můžete dopravit ty mrtvé a já přinesu
Kana. Tady barman mezitím informuje své nájemníky, aby se nám nepletli pod nohy a případně trochu pomohli. Je to
ostatně i v jejich zájmu.“
Ridarh se otočil jako na obrtlíku. „Kana?!“
„Mého druha,“ přikývla.
„Tvůj druh je šéfova pravá ruka?!“
„Máš snad něco proti?“ blýskla varovně očima.
„Kvůli němu se tu v okolí neustále motají šéfovi lidé! Dokonce mi chtěli vyrazit dveře, když zjistili, že je zavřeno.
Naštěstí nevěděli, co je tohle za podnik. Přesto jsem musel varovat všechny nájemníky, aby se dnes drželi tady a ven
vyšli, až bude pořádná tma.“
„Teď alespoň víš, kde Kan je a pokud by se sem zase někdo dobýval, klidně ho pusť do lokálu. Ale postarej se, aby
tam na mě počkal,“ mrkla na něj jedním okem.
„Arkash se o ně umí postarat sama,“ odsekl pyšně.
„Tím lépe,“ pokrčila rameny, jako že jí to nezajímá. „Stejně budu mít dnes v noci málo času.“
Dál si ho nevšímala, prošla do sklepa a otevřela poklop do stok. Vlci jím proskočili jako první a Karra se ještě naposledy
obrátila k barmanovi.
„Nejsem si jistá,“ řekla, „jestli Kan nebude během proměny nebo krátce po ní trpět bolestí. Prý se to u nás stává.
Takže pokud nechceš přijít o tu trochu nábytku, co tam je, odnes ho. Nech tam jen kožešiny, aby neležel na studené
zemi.“
Nečekala na odpověď a skočila do stoky. Než barman přeběhl těch několik kroků k otvoru v podlaze, byli všichni tři
několik desítek kroků daleko.
-99-

Horší než smrt
„Čert vás vem,“ ulevil si tiše Ridarh a vydal se za svými nájemníky.
Celkem bez velkého překvapení zjistil, že zpráva o blížící se proměně zaujala všechny, kteří byli v té době u něj
v nájmu. Snad kromě upírů, kteří jen zavrčeli něco o bláznech a odmítli se hnout ze svých trámů pod stropem, ze kterých
viseli hlavami dolů.
Za to vlkodlaci se vyloženě nadchli. Ridarha to velice zaskočilo, protože Arkash takové nadšení najevo nedávala.
Rychle mu však vysvětlili, že každý nový dlak je pro ostatní důvodem k radosti, protože celkově jich ubývá. Lidé
pokousané oběti zabíjejí dříve, než se stihnou proměnit a utéct, a přirozenou cestou se dlaci množí stejně pomalu, jako
lidé, nebo ještě pomaleji.
A představa, že na vlastní oči uvidí bájného drakodlaka, o kterém zatím všichni jen slýchali více méně vymyšlené
příběhy, je naladila do téměř slavnostní nálady. Dva odešli s barmanem vyklidit pokoj pro Kana. Jméno nového drakodlaka
vyvolalo mezi nájemníky úžas a téměř hádku, jestli se barman nepřeslechl. Zbylí čtyři se proměnili ve vlky
a vyrazili do ulic. Démoni, kteří se za dne nemohli na ulici ukázat, se usadili v lokále a hlídali. Proměna je příliš nezajímala,
ale celkem ochotně souhlasili s tím, že budou hlídat hospodu. A protože zadarmo ani kuře nehrabe, musel jim barman
slíbit odměnu v kapalných naturáliích.
Z pokoje, kde se měl Kan proměnit, odnesli jen truhlu a ze skob ve zdech sňali dvě police. Nic dalšího, co by mohl
Kan zničit, tam nebylo. Postel byla tak nízká, že ji kůže docela zakrývaly a Ridarh se neobával, že by si nový drakodlak
příliš všímal, na čem vlastně leží.
Sotva odnesli tu trochu nábytku do barmanova příbytku, objevili se na chodbě vlčí bojovníci. Vlkodlaci je se zájmem
sledovali, protože to svým způsobem byli příbuzní, ale o kontakt se nepokusili. Vlci uložili do místnosti čtyři těla,
jejichž vůně dělala s dlaky hrozné věci. Nicméně se dokázali ovládnout a dál vyčkávali, kdy se objeví Karra se svým
druhem.
Karra proběhla stoky v rekordním čase. Nebrala ohled na bezpečnost a hnala se chodbami jako by ji pronásledoval
sám vládce pekel. Ve stokách se však tou dobou nikdo jiný pohyboval, snad kromě krys, které ji ovšem slyšely z dálky
a ukrývaly se, kde se dalo.
Tak se stalo, že si vůbec nevšimla tichých kroků sledujících ji chodbami, ani stínu, který přešel odbočku ke statku
chvíli po té, co prošla dveřmi do chodby k síni.
Drakodlačice vběhla do síně, kde ji už očekávala nervózní Lafi.
„To je dost, že jdeš,“ přivítala ji s úlevou. „Povedlo se?“
„Dokonale,“ přikývla Karra a aniž by se zastavila, zamířila ke Kanovi. „Už se pro něj chystá bezpečná místnost a podařilo
se mi ulovit čtyři muže. Snad jich bude ještě o trochu víc. Vlkodlaci na tom pracují.“
„A kde se to stane? Je to odtud daleko?“ zajímala se vlčice a Karra dostala pocit, že něco není v pořádku.
„Co se děje?“ zeptala se.
„Kan se začíná pohybovat. A volal tě,“ odpověděla. „Zkoušela jsem napodobit tvůj hlas, ale zřejmě to nezabralo.“
Ukázala na svůj bok, kde se pod srstí rýsovala velká boule.
„On tě napadl?“ zhrozila se Karra a přidala do kroku.
„To ne,“ uklidňovala ji hned Lafi. „On se po mne ohnal a já nestihla uhnout. Ale podle mne vůbec nevěděl, že jsem
to já. Oči měl zavřené a vůbec se choval zmateně.“
To již dosáhly dveří do pokoje, kde ležel Kan. Už je nehlídal jen jeden vlk, ale hned čtyři a podle jejich výrazů z toho
radost neměli. Lafi sama doufala, že budou mít rozum a v případě nebezpečí nechají Kana být. Měli jen zajistit, aby
dovnitř nikdo nevstoupil.
Z druhé strany dveří se ozývalo bolestivé skučení. Karra by svým vstupem bývala vyrazila dveře, ale jeden z vlčích
strážných je odjistil, jakmile se obě ženy objevily v chodbě.
Kan stále ležel na kožešinách, ale převaloval se z boku na bok stočený do klubka, držel si ruce na břiše a bolestivě
úpěl. Člověku se již nepodobal. Ale stále ještě to nebyl skutečný drakodlak jako Karra. Měl stejnou barvu, jako
ona, hlava se od té její téměř nelišila, hustá hříva vlasů mu končila téměř v půli zad. Měl i ocas, ale zatím krátký a šupiny
dosud nekryly rovnoměrně celé tělo. Navíc bylo vidět, že levá noha postoupila v proměně mnohem dál, než pravá
a ruce také byly někde v půli celé proměny.
Dívka k němu přiskočila, sedla si za něj a chytila ho za ramena. Okamžitě se vzduchem mihla Kanova paže, aby vetřelce
odehnala, ale Karra úder hravě vykryla a přitiskla si jeho hlavu na hruď. Přitom mu začala do ucha broukat nějakou
melodii. Lafi si uvědomila, že podobnou slyšela, když sem vstoupila se svým druhem.
Účinek byl okamžitý. Kan se uvolnil a znovu si přitiskl ruce na břicho. Lafi si oddechla. Zdálo se, že Karra ví, co
musí v takové chvíli udělat.
„Máte tu něco na něj?“ zeptala se, protože mohutnějící Kan zničil veškeré oblečení, které měl na sobě.
„V jeho velikosti?“ odpověděla zamyšleně vlčice a přeměřila si ho pohledem. „Těžko, ale podívám se.“ S tím se obrátila
a odešla. Dveře zůstaly otevřené a do místnosti zvědavě nahlíželi vlčí strážní. Karra přehodila přes svého druha
několik kožešin a zvedla ho do náruče. Vlci se okamžitě stáhli do chodby.
Prošla dveřmi a zastavila se.
-100-

Zdeněk Jukl
„Musím ho odnést na bezpečné místo. Nemám mnoho času. Až se Lafi vrátí s oblečením, pokud nějaké najde, ať ho
za mnou pošle po jednom z těch bojovníků, kteří byli se mnou ve stoce. Jistě jsou již na cestě sem. Vyřídím jim, aby ji
vyhledali.“
Vlci přikývli a pak ji doprovázeli jako čestná stráž až ke dveřím do stoky. Tam pak dva zůstali na stráži, zatímco
ostatní se vydali za Lafi, aby jí vyřídili Kařřino přání. Našli ji ve společné prádelně, kde s dalšími vlčicemi, vlčí lidé
se uvnitř budov pohybovali až na výjimečné situace vždy v podobách polidštěných vlků, probírala truhly s oblečením.
Bylo dost jednotvárné. Smečka navenek vystupovala jako jedna velká rodina, takže se oblékala v jednotném stylu.
Jenže žádný vlk nebyl tak mohutný, jako Kan v drakodlačí podobě. Nakonec Lafi vybrala tři největší vlčí bederní roušky,
protože v lidských oděvech nic tak velkého nenašla. Pak si vzpomněla na Kařřin tlumok. Stráž jí ho ihned donesla,
protože ho drakodlačice nechala ležet v místnosti.
Karra spěchala chodbami se svým druhem v náruči. Už mu nebroukala, protože jí k tomu nezbýval dech. Přesto byl
Kan klidný. Říkala si, že možná reaguje na její přítomnost. Doufala, že to tak je, protože by proti němu jen nerada používala
sílu. Navíc si byla jistá, že by to vůbec nebylo snadné. Byl už mohutnější než ona, a kdyby se po ní ohnal se skutečným
úmyslem zranit, nezbylo by jí nic jiného než ustoupit.
Když se míjela s trojicí vlčích bojovníků, předala jim v rychlosti další instrukce a chvátala dál. Kanovi totiž zpod rtů
vystoupily jedové tesáky a drápy na rukou i nohou dosáhly konečné velikosti. Také holá místa bez šupin zmizela. Navíc
se musela na chvilku zastavit, aby lépe uchopila jeho ocas. Již dosáhl plné délky a hrozilo, že mu na něj šlápne. Nejhorší
však bylo kručení, které se mu ozývalo ze žaludku.
Zrovna se zastavila pod otvorem do Ridarhova sklepa, když Kan otevřel oči a hladově zavrčel. Karra ten zvuk moc
dobře znala. Dával všem jasné znamení, že se mají dát na útěk, protože drakodlak vyráží na lov. Pevně ho k sobě přitiskla
a začala znovu broukat.
Kan na ni upřel rudé oči a znovu zavrčel. Začala broukat hlasitěji a vsadila vše na jednu kartu. Využila toho, že se zatím
nezačal bránit a přitiskla si jeho tlamu ke své. Kan krátce otevřel čelisti a naznačil pokus o kousnutí, ale pak tlamu
opět zavřel. Zadoufala, že si uvědomil, koho by kousl.
„Máš hlad, hrozný hlad,“ řekla tiše a tak jemně a mazlivě, jak jen uměla. Znělo to spíš, jako by mu vyznávala lásku.
„Já to vím, znám to, víš. A připravila jsem ti jídlo. Tvé první jídlo. A jeho spousta. Nasytíš se a bude ti dobře. A já budu
stále s tebou. Neopustím tě ani na chvilku.“
Kan pootevřel tlamu. „Jídlo!“ zavrčel a zdálo se, že se musí nutit, jako by vzpomínky na řeč doloval z dávno ztracené
paměti.
„Musíš se mnou,“ šeptala rychle Karra a pak mu mazlivě olízla tvář. „Dovedu tě tam, je to jen kousek odtud. Postavím
tě na zem a půjdeš hezky za mnou. Jen několik kroků. Čeká tam na tebe spousta jídla. Výborného, takové jsi
ještě nikdy nejedl.“
Povolila sevření rukou a postavila ho na zem. Kan přešlápl a postavil se proti ní. Kožešiny z něj okamžitě spadly
a Karra se neubránila, aby jí pohled nesjel o něco níž, než jen na jeho hruď.
„Jídlo!“ zavrčel Kan ještě naléhavěji a Karra se probrala. Podívala se nad sebe. Ridarh ani vlci průchod neuzavřeli.
Proskočila jím do sklepení krčmy a za ní, jako čert, prolétl Kan, aniž by musel použít ruce. Tohle dokázal s dlaky udělat
jen hlad nebo nezměrný vztek. Kan byl zatím klidný, což bylo úžasné. Hladového dlaka totiž mohl jiný dlak částečně
kontrolovat.
Karra vykročila a dlouhými kroky prošla ze sklepa do chodby. Byla téměř prázdná. Téměř proto, že pod schody stáli
vedle sebe Arkash a Ridarh. Všechny dveře byly zavřeny, kromě jediných a ty vedly do připraveného pokoje. Karra
prvním nádechem zjistila, že cítí další krev. A ucítil ji i Kan.
Vyrazil vpřed, odhodil Karru stranou, protože stála ve středu chodby a překážela mu, a vrhl se do místnosti.
„Kolik jste jich získali?“ zeptala se Karra, když znovu získala rovnováhu.
„Jen dva,“ odpověděla Arkash. „Motali se blízko téhle ulice a nikdo jiný v dohledu nebyl. Nestihli ani pípnout.“
„Děkuji,“ kývla hlavou, přešla ke dveřím a nahlédla do místnosti. Jedno lidské tělo už bylo z poloviny sežrané a Kan
měl skoro celou hlavu v břišní dutině další oběti. Pach krve tvrdě dorážel na její vlastní hladový žaludek. Oči jí plály,
z hrdla se jí linulo tiché vrčení a žaludek se jí svíral. Snažila se ze všech sil ovládnout a přitom si všimla, že se Arkash
se svým druhem takticky stahují vzhůru po schodech.
Prošla dveřmi, zabouchla je a opřela se o ně zády. Zakryla si dlaněmi obličej a snažila se myslet na všechno
možné, jen ne na lidi. V tom se jí něco dotklo. Rozevřela prsty obou rukou.
Před ní stál Kan. Byl na něj hrozný pohled. Ale udělal něco, čím ji nejprve zaskočil a pak dojal téměř k slzám. Držel
v rukách dvě lidská těla a podával jí je. Dělil se s ní o jídlo. Dokázal ovládnout svůj první hlad a uskromnit se. Takže
starý čaroděj měl pravdu, když ji učil to, co o dlacích sám znal. Ten zvláštní popěvek, který svému druhovi broukala
do uší, skutečně pomáhal jeho lidské části ovládnout tu dlačí. Bylo to velké tajemství dlaků. Takto pomáhali pokousaným
a měnícím se lidem s vyrovnáním se s novým tělem, novými touhami a potřebami.
Natáhla ruce a vzala si nabízenou potravu. Poděkovala mu kývnutím hlavy, ale Kan přistoupil k jejímu boku, objal ji
a několikrát jí olízl tvář. Právě se proměnil, napadlo Karru, a ví, kdo jsem. Překvapeně sledovala, jak se opět vrátil
-101-

Horší než smrt
k jídlu. Pak ji ovšem žaludek upozornil, že pokud hned něco nesní, začne svou prázdnotu urgovat silněji. Posadila
se na zem vedle svého druha, položila si těla před sebe a dala se do jídla.
Kan jedl rychleji, takže dojedl ve chvíli, kdy ona ještě jídlo měla. Přisedl si k ní, ale nepokusil se jí vzít ani sousto.
Místo toho ji znovu vzal kolem pasu a zanořil tlamu do jejích vlasů. Začal jí jemně olizovat krk a ramena.
Když dojedla, posadila se mu na klín, přitiskla se k němu a znovu mu začala broukat. Kan blaženě zavřel oči a položil
si hlavu na její rameno, takže měla tlamu přímo u jeho ucha. Hladila ho a přitom mu broukala melodii stále dokola,
dokud se znovu nepohnul. Zvedl hlavu, otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe.
„Kde to jsme?“ zeptal se docela normálním hlasem.
„V krčmě U vlkodlačí hlavy,“ odpověděla. „Podařilo se mi tu získat pokoj, kde by ses mohl proměnit a najíst.“
„Proměnit? Najíst?“ divil se a tím potvrdil její obavy, že si nic nepamatuje stejně jako ona a ostatní dlaci, a že nyní
nastane dlouhé a těžké vysvětlování. Pak si konečně uvědomil, že vnímá místnost jinak, než byl zvyklý a sklonil hlavu.
Vůbec se nedivila, když ji v prvním šoku shodil z klína na zem a vyskočil na nohy. Klidně se posadila a čekala,
až se trochu uklidní. První jídlo si sice nepamatuje, to už věděla, ale měl by si pamatovat události mezi vlčími lidmi,
a to by na něj mělo mít nějaký vliv.
Kan se uklidňoval dlouho. Ani dřív se o něm nedalo říct, že je kliďas, spíš naopak. Jinak by také nemohl velet několika
desítkám více méně nezvladatelných chlapů. Pohled na kostry by ho po posledních dnech nechal klidným, kdyby si
neuvědomil, že nyní to byl on, kdo ty lidi sežral. Navíc cítil, jak mu žaludek dává pomalu na vědomí, že sice
jedl, ale nebylo toho dost. Celé tělo mu pokrývala zaschlá krev, vlasy, proměnou zcuchané stejně, jako se to stávalo
Kařře, mu krev slepila do jednoho ohromného chuchvalce, pod kterým ho navíc nesnesitelně svědila kůže.
„Omlouvám se,“ řekla, když konečně přestal přecházet sem a tam.
„Za co?“ trhl sebou, protože se soustředil sám na sebe a na to, jak se vyrovnat s tím, že právě sežral šest lidí.
„Kousla jsem tě, vzpomínáš?“
„Pamatuji si, že jsme byli u vlčích lidí a dali mi něco napít, protože jsi mě kousla. Vlastně jen škrábla. Mezi
námi, voda ze stoky by snad chutnala líp. Pak si nepamatuji nic.“
„Jen to,“ dodal po chvilce, „že se mi něco zdálo. Někde jsem byl, ale nevybavuji si kde. A zněla tam taková melodie.“
„Jaká?“ naklonila Karra hlavu ke straně. Kan se pokusil zabroukat několik taktů a Karra se hned přidala.
„To je ono!“ ukázal na ni drápem. „Takhle to znělo. Odkud ji znáš?“
„Broukala jsem ti ji, když ses měnil,“ přiznala se. „Měla ti pomoci s proměnou a se smířením s novým tělem.“
„A myslíš, že pomohla?“ zeptal se Kan se zájmem, protože on sám na sobě žádné smíření nepozoroval.
„Asi ano,“ odpověděla a pověděla mu, jak se s ní rozdělil o jídlo, když poznal, že má také hlad a jak pak seděl vedle
ní, když jedla pomaleji než on.
„To jsem udělal? Takže jsem je všechny nesnědl?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „A hrozně mě to překvapilo, protože já bych se po první proměně nerozdělila asi s nikým.“
„Takže teď je ze mě to samé, jako z tebe?“
Přikývla. „Jsi drakodlak. První, který se zrodil z kousnutí.“
„No,“ řekl po dlouhém tichu, kdy se znovu prohlédl od hlavy k patě a vzpomínal na vše, co si s Karrou od prvního
setkání řekli. „Víš, jak jsem ti říkal, že tě budu milovat v kterékoli podobě?“
„Ano?“ zeptala se opatrně.
„Nyní to mám mnohem jednodušší,“ podrbal se snad už po tisící ve slepených vlasech. „Přece jen jsem
se obával, abys mě přitom neumačkala nebo nekousla. Takhle mohu být v naprostém klidu.“
Karra na něj chvíli zírala s otevřenou tlamou. Kana napadlo, že se mu sice předtím také líbila, ale jen proto, že měla
částečně lidské tělo. Přes všechna ujišťování měl stále pochybnosti, zda se s ní v drakodlačí podobě dokáže milovat.
Nyní, když ji viděl drakodlačíma očima, mu připadala ještě krásnější, než když ji viděl jako dívku a napadlo ho, že by
bylo možná lepší, kdyby se v dívku už nikdy neproměnila.
Postavila se a došla k němu. „Před chvílí jsi tu pobíhal zděšený z toho, jak vypadáš a co jsi udělal těm lidem.“
„Ale já nejsem smířený s tím, že budu požírat lidi,“ namítl rozhodně. „V tomhle k sobě cítím odpor a nevím, jak
dlouho mi potrvá, než se na to začnu dívat jinak. Ale pokud jde o nás dva, je to naopak velká výhoda.“ Objal ji a přitiskl
k sobě.
Věnovala mu soucitný pohled a začala mu olizovat tlamu. Jí osobně totiž bylo v téhle podobě olizování mnohem příjemnější,
než lidské líbání. Kan to asi vnímal podobně, protože jí začal důvěrnost oplácet stejným způsobem. Nejpříjemnější
však pro ně bylo jemné kousání předními zuby. Jejich šupinám nijak neublížilo, ale ten jemný stisk špičkami
zubů jim byl tak příjemný, že je uváděl až do transu, jak Kan zjistil, když ho začala kousat do krku. Vzpomněl si, že ho
několikrát kousla i pod celnicí, ale vždy se hned odtáhla. Nyní chápal, proč to dělala a ochotně jí to oplácel.
„Se zabíjením lidí se nesmíříš nikdy, pokud se jako dlak nenarodíš, anebo nejsi zabiják od přírody,“ šeptala mu tiše
do ucha. „Zkus se na to dívat tak, že od teď jsou lidé tvou potravou. Nic jiného nejíme. Věř mi, zkoušela jsem lovit
všechno možné, ale v tom lepším případě ti to nechutná a v tom horším ti je tak špatně, že bys raději zemřel. Buď budeš
-102-

Zdeněk Jukl
lovit lidi, nebo zemřeš hladem. Vím, že tohle vědomí moc nepomáhá, sama jsem si tím prošla, ale jiná možnost pro nás
není. Také pomáhá zabít je rychle a milosrdně, jako lovnou zvěř, aby se netrápili. Proto jim lámu vazy. Zemřou rychle
a bezbolestně, často si ani neuvědomí, kdo je vlastně zabil. Uznávám, nepovede se mi to vždy. Někteří si mě všimli
a musela jsem je honit, ale postupně jsem dosáhla jistého cviku. Když sním takto zabitého člověka, mám pak menší výčitky
svědomí.“
„Musíš mě to naučit,“ odpověděl jí stejně tiše a otírali si přitom vzájemně tváře. „Děsí mě představa, že budu rvát
lidi na kusy zaživa.“
„Zprvu to tak asi bude,“ odpověděla pomalu, a co nejjemněji. „Než se naučíš při lovu ovládat.“
„Nepomohlo by ještě to broukání?“ nadhodil s nadějí v hlase.
„Zkusíme to,“ slíbila. „Stejně se musíme oba vykoupat a já se koupu ráda. Budu ti broukat celou dobu. Udělám
všechno, aby ses dostal na mou úroveň sebeovládání rychleji, než se to podařilo mně.“
„Děkuji,“ v očích se mu objevily slzy.
Po chvíli se však ošil a vyloudil zakňourání.
„Co se děje?“ lekla se a trochu se odtáhla, aby na něj viděla.
„Dvě věci,“ kňučel Kan. „Potřebuji ostříhat do hola a…,“ na chvilku se odmlčel, „něco k jídlu.“
„Zkusím sehnat vodu, ale s tím jídlem zatím nevím,“ odpověděla. „Vlkodlaci se snad pokusili někoho ulovit, ale nevím,
jak moc uspěli. Venku bylo ještě světlo, to se moc lovit nedá.“
„Vlkodlaci?“ zarazil se Kan. „Počkej, co je tohle vlastně za hospodu? Myslím, že jsem o ní nikdy neslyšel.“
„Ale slyšel,“ usmála se. „Jen nevíš, že je to ona. Lidé se jí vyhýbají, dokonce ani šéf od majitele nechtěl platit.“
„Jo tahle,“ zapátral v paměti. „Jméno si nepamatuji, ale vím, že některým ulicím jsme se vyhýbali a nejen my.“
„Tak to je ona. Jmenuje se U vlkodlačí hlavy a její majitel je druhem jedné vlkodlačice. Můžeš se tu pohybovat docela
volně, tedy, až se oblékneš, protože takhle tě na chodbu nepustím.“
„Snad bys nežárlila,“ neodpustil si.
„Strašně,“ přikývla a jemně ho kousla do krku. Okamžitě jí to oplatil.
„Není ale do čeho,“ namítl, když se rozhlédl.
„Něco seženu,“ odvětila. „Kromě nás tu bydlí ještě upíři, další vlkodlaci a nějací démoni. O dvě patra výš je lokál.
Možná se tam sešla pestrá společnost. Všichni byli zvědaví, jak bude vypadat drakodlak. Už jen pohled na mě je dost
zaskočil.“
„Žiješ tu přece půl roku,“ divil se.
„Ale neukázala jsem se jim,“ odvětila a pootevřela dveře. Chodba byla prázdná až na její tlumok. Usmála se, protože
z něj ucítila Lafin pach, a vtáhla ho do pokoje.
Když do něj nahlédla, ležely hned na vrchu vlčí bederní roušky.
„Lepší než nic,“ zabručela a hodila je Kanovi. „Zkus si je.“
Poslechl ji. Nakonec si poradil tak, že svázal řemeny dvou roušek k sobě, aby získal jeden dostatečně dlouhý. Rouška
jako taková je naštěstí tak jednoduchý oděv, že se nemusí vyrábět v příliš velkém rozsahu velikostí. Karra ho sjela
okem kritika a mlaskla.
„Co se děje?“
„Nic,“ mávla rukou. „Jen se k tobě vůbec nehodí.“
„V tuhle chvíli je to ten nejmenší problém,“ zasmál se pobaveně a Kařře se varovně blýsklo v očích.
„Počkej tady,“ řekla. „Podívám se nahoru, jestli pro tebe nemají další jídlo a zeptám, jak je to tady s vodou na koupel.“
„Škoda,“ povzdechla si u dveří, „že nemůžeme ke mně domů. Tam s tímhle nebyl problém.“ Pak prošla dveřmi a zavřela
je za sebou. Kan ještě přemístil kosti do kouta na jednu hromadu a nakonec se posadil na kožešiny. Drbal
se ve vlasech a čekal, s čím se Karra vrátí. Rozhodně však nečekal to, co se stalo o několik minut později.
Za dveřmi se ozval hluk a sotva se stihl zvednout, otevřely se. Dovnitř vešla, ne, vdupala, rozčílená Karra a očí jí
vražedně plály.
„Co se děje?“
„Co? Chtějí tě vidět!“
„Kdo?“
„Všichni! Je jich plná chodba. Čekali nahoře na schodech, ani do lokálu jsem se nedostala.“
„Takže voda ani jídlo nebudou?“
„Hned tak asi ne,“ zavrčela vztekle. „Tak pojď, ať je od nich pokoj.“
Vyšla zpět na chodbu a stoupla si stranou, aby mu nepřekážela. Prošel za ní a rozhlédl se. Dal si záležet, aby šel
dostatečně sebejistě, jak se na obávaného dravce sluší, ale přesto zaváhal, když před sebou uviděl zástup vlkodlaků
v podobách blízkých vlčím lidem. Muselo jich být snad dvacet, možná i víc. Tísnili se v chodbě tělo na tělo a dav
pokračoval po schodech vzhůru. Mimoděk vycenil zuby a nahrbil se v přípravě na obranu. Vlkodlaci ho však jen pozorovali.
-103-

Horší než smrt
„Kolik toho zatím snědl?“ ozval se jeden z vlkodlaků v první řadě směrem ke Kařře. Kan na něj upřel pohled rudě
zářících očí. Musel to být starší vlkodlak, protože měl prošedivělou srst, ale stále se zdál být při síle.
„Čtyři a nestačilo to,“ zavrčel místo své družky. Správně rozpoznal, že v této společnosti není skromnost na místě.
„Nahoře jsou další tři, které jsme dostali ve vnějším opevnění,“ odpověděl vlkodlak.
Kan se mimoděk olízl. Pokoušel se sám sebe přesvědčit, že sníst člověka uloveného jiným dlakem je menší zlo, než
sníst člověka zabitého vlastníma rukama. Hladový žaludek mu to hodně usnadňoval. Ale jeho lidská část vytrvale poukazovala,
že jde stále o lidi. Hlad ji však odsunul do pozadí a Kan se musel znovu olíznout, aby nezačal slintat.
„Ale něco za něco,“ dodal vlkodlak.
„No?“
„Šéf dělá v celé čtvrti dusno. Museli jsme narychlo přesunout všechny smečky do slumů. Nemůžeme pořádně
ven, protože všude jsou buď šéfovi chlapi, nebo lidé, kteří se nechali nalákat na odměnu vypsanou na tvou hlavu.“
Při posledních slovech Kan ztuhl jako socha, ale pak pronesl: „A co s tím mohu udělat?“
„Zabij šéfa! Víš, kudy se k němu dostat. Znáš jeho zvyky a zlozvyky. Snadno překonáš jeho obranu. Až bude mrtvý,
tlupa se rozpadne.“
„Ale když ho zabiji,“ zjišťoval Kan opatrně všechny souvislosti, „nastoupí na jeho místo jiný.“
„Ne,“ ozval se vlkodlak. „Na jeho místo nastoupíš ty.“
„Cože?!“ zařval Kan, až všichni okolo sklopili uši a tlamy se jim zkroutily bolestí.
„Teď jsi jeden z nás,“ pokračoval vlkodlak a narovnal uši. „Ale zároveň jeden z nich. Víš a znáš vše potřebné pro
ovládnutí téhle čtvrti. A my pak budeme mít jednodušší život.“
„Takže chcete tuhle čtvrť změnit na spižírnu, je to tak?“ zavrčel Kan nepřátelsky.
„Ne přímo,“ zvedl vlkodlak tlapy na znamení smíru. „Jen nám pomůžeš s lovem.“
Kan se pohnul rychlostí blesku. Je sice drakodlak a musí požírat lidi, kteří mu ke své smůle vstoupí do cesty, jinak
sám pojde hlady, ale to neznamená, že promění byť i jen jediný dům tohohle města ve spižírnu pro smečky hladových
vlkodlaků. Narazil do řad vlkodlaků jako trebuchetem * vystřelený balvan do hradební zdi. Jednou rukou chytil starého
vlkodlaka pod krkem a druhou, sevřenou v pěst, odhodil ty nejbližší do davu. Ostatní se překvapením nezmohli ani
na slovní námitku.
Držel vlkodlaka pod krkem na délku paže před sebou ve vzduchu, takže mohl jen kopat nohama.
„Nikdy, rozumíš, nikdy!“ syčel vztekle Kan, oči mu celé zrudly a ze špičáků mu odkapával jed, „neudělám z nějakého
města nebo vesnice spižírnu ani pro sebe, ani pro vás. Jasné?! A teď mi pověz, kde se mohu umýt!“
Vlkodlak pouze zachroptěl, protože mu drakodlačí paže drtila krk.
„Voda je jen nahoře, vedle příbytku hostinského,“ ozval se jiný hlas odněkud ze schodů. Kan se tím směrem podíval
a uviděl vlkodlačici.
„Vlevo, nebo vpravo?“ zeptala se Karra, aby zmírnila napětí vznášející se ve vzduchu. Ani jí se vlkodlakův nápad
nelíbil, ale na druhou stranu odtud chtěla odejít v dobrém.
„Vlevo,“ odpověděla Arkash. „Už jsme vodu připravili. Každý nový dlak se po prvním jídle musí umýt,“ dodala
na vysvětlenou.
Kan obrátil pohled ke škrcenému vlkodlakovi. „A ty jsi vlastně kdo? Vůdce místní smečky?“
Vlkodlak přikývl a Kan ho postavil na zem. „Skutečně na mě šéf vypsal odměnu?“ zeptal se pak mírnějším hlasem.
„Tisíc zlatých,“ přikývl vlkodlak a mnul si krk. Dohromady se mu však téměř nic nestalo. „Hledají tě skoro všichni.
Doneslo se nám, že něco našli v celnici, ale ty jsi tam prý nebyl.“
Kan mrkl na Karru. Jen pokrčila rameny a postavila se vedle něj.
„A co víš dalšího?“ vrátil se zpět k vlkodlakovi.
„Už nic,“ přiznal se.
„Tisíc zlatých,“ zasyčel Kan vztekle. Náhle sevřel ruce v pěst a prudce se obrátil. Pěst opsala ve vzduchu půlkruh
a narazila do hrany zdi u dveří do nejbližší místnosti. Ozvalo se zadunění, vzduchem se rozlétly kusy kamene a malty
a roh v délce jedné stopy zmizel.
„To bude dobré,“ uklidňovala ho Karra a objala ho kolem ramen. Ale cítila, jak se její druh chvěje vzteky. Čelisti měl
pevně sevřené, ovšem po krku mu stékaly kapičky jedu, kterého jeho tělo produkovalo stále větší množství. To se drakodlakům
stávalo, když se skutečně rozzuřili a Karra se obávala, aby Kan nevyrazil do ulic jako vraždící monstrum.
Nebyl by prvním dlakem, který by se nechal svou zlobou příliš unést.
„Nebude,“ odvětil vztekle. „Složil přísahu! Jako já! A teď na mě vypsal odměnu, jako na nějakého psance!!“
Karra tak docela nechápala, co to bylo za přísahu, ale viděla, že se Kanův vztek spíš stupňuje, než aby ustupoval.
„Zabiju ho!“ rozhodl se Kan a podíval se na Karru. „Ukážeš mi cestu stokami pod jeho dům a já si to s ním vyřídím!
A s těmi zakrslíky, co mu hlídají zadek, taky! Nezbudou po nich ani špatné vzpomínky!!“
„Jistě, samozřejmě, dostaneš je,“ opakovala Karra co nejjemněji a laskala ho drápy na krku. „Ale nejprve se vykoupeš,
aby ti zchladla hlava a mohl jsi správně uvažovat. V téhle náladě nemůžeš do boje, víš to přece lépe než já.“
* Trebuchet – velký vahadlový prak určený k boření opevnění.
-104-

Zdeněk Jukl
Tohle ovšem Kan slyšet nechtěl. Jenže, ať už se mu to líbilo nebo ne, jeho lidská část tu drakodlačí upozorňovala,
že to musí vzít na vědomí. Jít do boje se zpěněnou krví se rovnalo skoku z útesu. První, jen trochu klidnější nepřítel, by
ho snadno porazil, protože by si ve svém vzteku nechránil záda a dělal by chyby. Slyšel sice pověsti o trpasličích berserkerech
** , kteří v takovém stavu dokázali čelit mnohonásobné přesile, ale nikdy nic takového neviděl a odmítal tomu
uvěřit.
Velmi pomalu a zhluboka se nadechl a pak dlouze zavrčel. Byl to tak hluboký a zlý tón, že se všem okolo rozvibrovaly
vnitřnosti a zježila se jim srst. Kromě Karry, která srst neměla a pro kterou tenhle hluboký zvuk představoval totéž,
jako milostná píseň na loutnu. Drakodlaci měli natolik odlišné zvyky a způsoby, že si prostě s ostatními dlaky
nemohli rozumět. A tak, zatímco vlkodlaci ustupovali v domnění, že Kan vybuchne vzteky, Karra se k němu naopak
přitiskla celým tělem, aby si to vrčení vychutnala a připojila se tichým broukáním.
„Dobrá,“ souhlasil nakonec. „Vykoupu se, ale pak si to s ním dojdu vyřídit! Kolik je hodin?!“
„Před chvílí se setmělo,“ odpověděla Arkash.
„Takže kolem půlnoci vyrazím,“ rozhodl se a uvědomil si, že ho pro tuto chvíli vzteky přešel hlad. „To bude tak
správný čas.“
„Tak pojď,“ řekla Karra a táhla ho ke schodům, které vlkodlaci spěšně opouštěli.
Arkash je dovedla ke dveřím v horním patře a otevřela je. Za nimi byla podobná místnost, v jaké byli dole. Bez
oken, aby se hosté mohli pohybovat v podobě, která jim byla nejpohodlnější a bez obav z toho, že je někdo uvidí. Poměrně
spoře ji osvětlovala jediná lampa visící na řetízcích od stropu. V místnosti stál veliký kotel na vodu, pod ním
ohniště a před ním rozměrná dřevěná vana. Ridarh koupelnu zbudoval po té, co se seznámil s Arkash, protože vlkodlačice
se ráda koupala. Když ale byla pryč, nebo to dovolila, umožňoval koupel i jiným hostům, samozřejmě za mírný poplatek.
Hlavně vlkodlačice, pokud se u něj nějaké ubytovaly, si za koupel ochotně připlatily.
Pod kotlem hořel oheň a v kotli bublala vroucí voda. Vedle vany stálo několik věder se studenou vodou, aby si koupající
mohl zchladit lázeň podle libosti. U vany stála truhla se vším možným, co by mohl koupající potřebovat. Vlkodlaci
totiž do města přicházeli jen s tím, co měli na sobě, což byla většinou pouze srst a několik mincí ve váčku na krku.
Karra za nimi zavřela dveře a zajistila je bytelnou petlicí. Kan zatím došel ke kotli a přeléval vodu do vany. Byl
zvyklý na oplachování se studenou vodou a v teplé vodě se koupal naposledy možná před rokem, když ne ještě později.
Drakodlačice prohrábla truhlu a vytáhla z ní mýdlový prášek a nějaké Kanovi zcela neznámé lahvičky. Pak ze sebe
shodila zakrvácenou tuniku a vlezla do vany. Kan se posadil na truhlu vedle vany a podal jí krabičku s mýdlovým práškem.
Překvapeně na něj pohlédla.
„Ty se nebudeš koupat?“
„Teď jsi tam přece ty.“
„Přestaň blbnout a polez,“ zavrčela varovně a dokonce ukázala zuby. Kan se usmál, hodil bederní roušku na zem
a vlezl do vody za ní. Hladina tím stoupla natolik, že jí k vylití z vany zbývalo sotva půl druhého palce. Opřel se zády
o Karru a uvelebil se. Drakodlačice pod hladinou ovinula svůj ocas kolem jeho, objala ho kolem těla a začala ho kousat
do krku a do ramen. Až pak ho začala omývat houbou a doprovázela to tichým broukáním.
Kan blaženě zavřel oči a liboval si, že jiní by za takové služby museli platit horentní peníze, kdežto on má
družku, která o něj pečuje způsobem, ze kterého je celý nesvůj. Aby jí to alespoň trochu oplatil, hladil jí pod hladinou
na nohách.
Karra mu velmi pečlivě umyla vlasy, což zabralo dost času, protože krev zaschla a ona mu je nechtěla vytrhat
z hlavy. Hodně jí pomohly různé lektvary, které Ridarh postupně sehnal, nebo je zde nechali předchozí zákazníci. Některé
z nich dokázaly odstranit krev z téměř jakéhokoli materiálu, a to bylo pro dlaky velmi důležité, pokud chtěli zůstat
mimo podezření.
Když byl Kan konečně čistý ke své i Kařřině spokojenosti, byla voda téměř studená. Ale i Karra si potřebovala umýt
vlasy a Kan nehodlal připustit, aby se jí nedostalo stejné péče jako jemu. V kotli ještě nějaká voda zbývala, takže bylo
otázkou chvíle vyměnit obsah vany a oplatit jí její péči. Karra se ani nepokusila protestovat a ve vodě nesáhla po houbě
nebo čemkoli jiném. Když už se Kan nabídl, musel jí umýt od vlasů po drápy na nohou a ona mu k tomu se zavřenýma
očima tiše broukala. Přitom neustále nastavovala krk a ramena jeho čelistem a vybízela ho ke kousání.
„Myslíš,“ šeptl jí Kan tiše do ucha, když už jen leželi ve vodě a mazlili se, „že si v horách zařídíme podobný
domov?“
„Kam se poděl bojovník zvyklý na spánek pod širým nebem, koupající se ve studených potocích a zvyklý překonávat
horské hřebeny uprostřed zimy?“ broukla.
„Právě zjistil, co mají ženy na slušné koupelně a navíc poznal, jaké to je mít u sebe milující ženu,“ usmál se a lehce ji
kousl do ucha. Karra nepatrně zvedla hlavu a kousnutí mu oplatila. Pak ji zvedla ještě víc a nechala ho, aby jí olizoval
čenich, oči, tlamu a tváře.
„V horách se dá zařídit spousta bydlení,“ odpověděla. „Ale potrvá to několik let a budeme muset být velice opatrní.“
** Berserker – bojovník severských národů vybičovaný do stavu bitevní zuřivosti. Bojoval zuřivě a zaslepeně. Pokud
se rozhodl bránit lávku nebo most, dokázal velice dlouho odolávat i mnohonásobné přesile.
-105-

Horší než smrt
„Skoro se mi tam přestává chtít,“ řekl pomalu.
„Předtím jsi mi připadal pevně rozhodnutý.“
„Ale to jsem byl člověk. Mohl jsem tě chránit i v době, kdy jsi byla proměněná. Mohl jsem jednat s lidmi a nechat si
od nich postavit dům téměř kdekoli. Mohl jsem dělat věci, které nyní nemohu.“
„A co navrhuješ?“
„Říkala jsi, že nám Lafi nabídla možnost zůstat u nich nějaký čas. Je to pravda?“
„Je,“ přikývla. „Říkala to.“
„Mohli bychom zůstat tady. Málo kde je tolik lidí, kteří jen vraždí a loupí a jejichž zmizení nikoho nepřekvapí, než
právě tady. Všude kolem města se táhnou husté lesy. Formani a karavany neustále hlásí, že byli přepadeni a okradeni.
V lese se ztratíme jako nic a ten vlčí statek má pastviny při jeho okraji. Možná by Lafi souhlasila, abychom jim pomáhali
s chovem dobytka a koní, výměnou za ubytování. Se stravou si nemusí dělat starosti. Nejsem si jistý, ale v případě
zločince bych mohl mít menší výčitky, než když zabiji třeba řemeslníka nebo člověka na cestě z pole.“
Karra na něj hleděla zprvu trochu překvapeně, ale pak se její výraz změnil na spokojený. Vyrostla ve tvrzi a měla
se celkem dobře. Pak poznala, jaké to je toulat se po horách bez ničeho, s jen několika svršky, stále je čistit od krve a sešívat
po příliš rychlé proměně. Když přišla do Mykashe, zařídila si poměrně rychle slušné bydlení podobné tomu z života
před proměnou, přestože se musela neustále skrývat a i postel si postavila sama. Představa návratu k toulání se po horách,
spánku pod převisy a ukrývání se v jeskyních před mrazem zimních měsíců, se jí vůbec nezamlouvala, ale Kan
musel z města pryč a ona půjde s ním, ať už to bude kamkoli. I zima v horách je lepší vyhlídka, než další roky osamění.
Pokud však nyní navrhuje, aby zůstali v okolí města a zařídili si alespoň trochu slušné bydlení, ona mu to rozmlouvat
nebude. Protože se oba mohou živit jedině lidmi, neexistuje pro ně zcela bezpečné místo nikde na světě. Vlkodlakům
se v tomhle dalo závidět, protože mohli přežít i na zvěři. Vlčí lidé měli mnoho pastvin a na každé byl dům, kde se dalo
celkem pohodlně bydlet. I když nebudou mít jeden dům, který by mohli nazývat domovem, stále to bude lepší, než život
v horách.
Po koupeli Kan nalil do kotle zbytek čisté vody a přiložil na oheň pro případ, že by chtěl koupelnu využít někdo
další. Karra uvedla do původního pořádku truhlu vedle vany a společně vyšli na chodbu. Byla prázdná, ale zleva
se k nim nesl ruch plného lokálu. Zamířili dolů a vrátili se do své místnosti.
„Co máš dál v plánu?“ zeptala se ho, když se usadili na kožešinách a Karra si v tlumoku našla oblečení, ve kterém
obvykle lovila.
„Dovedeš mě pod šéfův dům?“
„Snadno.“
„A počkáš na mě, až se vrátím?“
„Ne. S tím nepočítej. Kam jdeš ty, jdu i já. Kdoví, kolik tam bude bojovníků. Někdo ti musí krýt záda, zatímco budeš
trhat šéfa na kusy.“
„Chtěl jsem ho jen zabít.“
„Pokud to neuděláš ty, tak já určitě,“ odsekla.
„Dobrá, roztrhám ho na kusy,“ připustil, ale v duchu věděl, že by to udělal i bez jejího přesvědčování. Zrada přísahy
věrnosti se musela potrestat tím nejhorším způsobem a v armádě byli zrádci často trháni koňmi, nebo čtvrceni zaživa.
Vyšli z místnosti na chodbu a zamířili do sklepa. Ale ještě než sáhli na dveře, samy se otevřely a proti nim se objevil
Ridarh s nějakým soudkem. Když je uviděl, zaraženě se zastavil.
„Jdete na šéfa?“ zeptal se, když mu oba drakodlaci uhnuli z cesty, aby mohl projít.
„Máme s ním nějaké jednání,“ přisvědčil Kan.
„Pak přeji mnoho štěstí,“ usmál se Ridarh a prošel kolem nich. Pak se však opět zastavil a obrátil se zpět. „Dejte si
záležet,“ dodal. „Nahoře se říká, že už to odnesl jeden vlkodlak.“
„Kde ho dostali?“ zeptala se okamžitě Karra.
„Prý někde u vnějšího opevnění. Asi jím chtěl projít do města a narazil na šéfovy ozbrojence.“
„Jak by mohli vědět, že jde o vlkodlaka?“ nechápala Karra.
„Jsou to neověřené informace,“ usmál se omluvně Ridarh. „Opakuji jen to, co se povídá nahoře. Přijdete tam
potom?“
„Kdy?“
„Až si vyřídíte to jednání.“
„Možná.“
„Přišel by vhod nějaký suvenýr.“
„Cože?“ zavrčel Kan.
„Kdyby se ukázalo, že je ten vlkodlak skutečně mrtvý, hodně by to pomohlo zchladit horké hlavy,“ dodal Ridarh
s výrazem mnohaletého odborníka na problematiku soužití s dlaky.
„Uvidíme, jak se věci vyvinou,“ odpověděla Karra nezávazně a vkročila do sklepa. Tím ukončila další rozhovor, protože
Kan ji okamžitě následoval a zavřel za nimi dveře. Ridarh si jen povzdechl, nahlédl do jejich pokoje, přejel pohledem
hromadu kostí a šel se zeptat Arkash, zda to nahoře zvládne sama, než po Kanovi uklidí.
-106-

Zdeněk Jukl
Karra s Kanem procházeli svižným krokem stokami. Jak již bylo řečeno, suché počasí způsobilo, že v nich bylo minimum
vody a většina chodeb byla docela suchá. Karra znala celý systém stok tak dokonale, že se ani nemusela soustředit
na cestu a klidně s Kanem mluvila.
„Jak to chceš provést?“
„Nejprve zjistíme, kde šéf je. Víš, jak se chová?“
„Při jeho sledování jsem se do domu téměř nedostala. Je to jedno z mála míst, kde jsem se nedokázala pohybovat
dostatečně nenápadně.“
„Tak šéf je buď nahoře, v posledním patře, kde spí. Nebo dole, ve sklepě. Záleží na tom, z čeho má zrovna strach
a jakou má náladu.“
„A kam se podle tebe dá snadněji dostat?“
„Do sklepa. Určitě, protože je to vlastně hned nad stokou a snadno zmizíme. Pokud budeme dostatečně rychlí
a tiší, bude nám stát v cestě jen několik trpaslíků a šéf. Ale šéf bude v místnosti docela jistě sám. Trpaslíci hlídají chodbu
a schody.“
„Jenže pokud jich bude příliš mnoho na jednom místě,“ namítla, „můžeš na tiché přepadení zapomenout. Jakmile
se objevíme, vypukne vřava.“
„Pak už to bude jen o rychlosti,“ odvětil. „V takovém případě je nejlepší udělat co největší zmatek a v něm se ztratit.“
„To platí, pokud jsi člověk,“ ušklíbla se. „Jak se chceš ztratit v téhle podobě a při téhle velikosti? I já jsem o celou
stopu vyšší než většina mužů a tobě se teď dívám zdola na bradu. Budeš rád, když si na chodbách toho domu nedáš
do hlavy o strop a ve dveřích se raději koukej pořádně sehnout. Nic nezruší moment překvapení tak dokonale, jako nepovedený
vstup k vyhlédnuté oběti.“
„Proč mám pocit,“ usmál se, „že se ti to už stalo.“
„Proto ti to povídám,“ ušklíbla se a ohnala se po něm ocasem. „A vůbec, jsme tady.“
Zastavili se pod jedním z mnoha poklopů, jakými se v celém městě vyhazoval nepořádek do stoky. Zmlkli a chvíli
jen naslouchali. Protože se neozval žádný zvuk, natáhl se Kan na špičky a opatrně zvedl poklop. Vždy mu připadal
hrozně těžký, ale nyní mu stačilo jen se o něj lehce opřít a naopak musel dávat pozor, aby ho z usazení nevyhodil
až ke stropu. Chodba nad nimi byla prázdná.
Prolezl nahoru a pomohl Kařře. Sice by tam hravě vylezla sama, ale přijala jeho pomoc se spokojeným úsměvem.
„Kam teď?“ zeptala se tiše.
„Tudy se jde k jeho sklepní místnosti,“ ukázal chodbou na otevřené dveře. Nahlédli do místnosti čistě jen pro pořádek,
protože šéf by v ní nikdy neseděl bez ochranky. Přesně podle očekávání byla úplně prázdná.
„Takže jdeme do podkroví?“ zeptala se.
„Ještě ne,“ usmál se. „Jen o patro výš je pokladna. Tu většinou hlídají jen dva muži a uvnitř je pokladník. Je tam
pořád, nehne se z ní ani na krok. I jídlo mu tam musí nosit.“
„Nechápu,“ přiznala se.
„Pokud nezabijeme šéfa, ale připravíme tlupu o peníze, bude to mít stejný účinek. Chlapi pro šéfa dělají jen proto,
že jim platí. Když bude na mizině, přidají se k tomu, kdo jim nabídne pravidelný plat.“
„Chceš si je najmout?“ pozvedla obočí.
„Ne,“ zavrtěl hlavou, „tlupa se rozpadne, její území si rozdělí okolní bandy a šéf bude muset rychle zmizet.“
Karra se usmála. „To by možná šlo.“
„Dokud nezabil vlkodlaka,“ dodala vzápětí.
„Jedno po druhém,“ mrkl na ni a zamířil ke schodům.
Tiše vystoupali o patro výš a dávali si pozor na vše kolem. Už dole Kan slyšel slabé, pravidelné údery. Ty s každým
schodem sílily, až začal sklápět uši dozadu a tisknout je k hlavě v naději, že je tím ztiší.
„Lidská srdce,“ pošeptala mu Kara. „Důvod, proč se před dlakem nikdy neukryješ. Je jedno, pod co zalezeš, uslyší tě
a vyhrabe jako liška myš.“
Kan tedy narovnal uši a na chvilku se zastavil, aby zjistil, odkud hluk přichází. Kromě hluku srdcí navíc vnímal
i další věci. Schodiště, ani spodní chodba, nebyly nijak osvětlené. Přesto oba viděli celkem obstojně, i když jen v odstínech
šedé. Nyní vnímal nějaké barvy, ale nebyly to barvy, na jaké byl zvyklý. Ukázal prstem na barevnou
skvrnu, která se zdála být namalovaná na stěně a vypadala jako nezřetelný otisk dlaně.
„Teplo,“ sykla mu do ucha, a když se na ni nechápavě podíval, dodala:
„Vidíme teplo. Stačí, abys sáhl na stěnu, a já ještě za půl hodiny uvidím, kde ses jí dotkl. Když půjdeš bos, uvidím
tvé stopy na podlaze. Ty je nyní vidíš také. Někdo tudy šel a opřel se o stěnu. Asi na delší dobu, protože jiný otisk tu
není, takže musel kámen zahřívat déle, než jen krátkým dotykem. Ale neptej se mě, jak to děláme. To neví nikdo.“
S mírně užaslým výrazem se rozhlédl po schodech a uviděl, jak se jeden z barevných obláčků u zatáčky nad nimi
zjasnil a zvětšil. Co to znamená, pochopil dříve, než mu to Karra stihla pošeptat. Někdo se blížil.
Stačily dva schody a dostal se až k rohu. Barvy se opět trochu zjasnily a navíc slyšel dech muže za rohem. Počkal jen
chvilku a pak zaútočil. Instinkty bojovníka se spojily s hladem drakodlaka a Kanova lidská část byla na několik chvil
-107-

Horší než smrt
zcela odsunuta do pozadí. Drápy se mihly vzduchem a zaryly se do hrudi muže střežícího chodbu k pokladnici. Než stihl
vydat jediný sten, zakousl se mu Kan do hrdla a skousl. Ozvalo se jen tiché praskání drcené páteře. Škubl rukou
a mužova hruď doslova vybuchla, když drápy roztrhly hrudní koš na několik kusů.
„Slušné, ale moc složité,“ ozvala se tiše Karra a překročila mrtvé tělo. Kan se podíval do dlaně. Dlak instinktivně
útočil na srdce a to mu nyní leželo na dlani. Neovládl se, ale dělalo se mu špatně už ve chvíli, kdy srdce polykal.
Přiblížila čenich těsně k jeho uchu. „Jak je?“ špitla tak tiše, že ji sotva slyšel.
„Mizerně,“ odvětil stejným způsobem.
„Ale nesnědl jsi ho celého,“ uklidňovala ho. „Výborný výsledek, na první noc.“
Podíval se na zakrvácenou ruku a ta se sama od sebe, proti jeho vůli, zvedla k tlamě a jazyk olízl část krve z dlaně.
„Nebraň se tomu,“ šeptala se Karra. „Už jsi ho zabil a přece tu nebudeš chodit s rukama od krve, když ses teď umyl.
Klidně tu ruku očisti.“
Poslechl ji. Karra se ho snažila uklidnit jemným kousáním do krku. Pak se podíval na schody vzhůru. Slyšel další
srdce, ale blízko bylo jen jedno. Stráž zřejmě neplnila své úkoly, jak měla, protože měli být oba v téhle chodbě a ne jeden
tady a druhý o patro výš. Však mu to také bylo jasné. O patro výš už bylo přízemí a tam se často hrály kostky a pilo
pivo. Už dlouho měl podezření, že se v šéfově domě neplní rozkazy, jak by měly. Ale šéf rozhodl, že Kan bude kontrolovat
hlídky na ulicích a jeho dům nechá na pokoji.
Přešli ke dveřím do pokladnice a naslouchali dění na druhé straně. Bylo tam ticho, rušené jen pomalým tepem srdce
spícího pokladníka.
„Nejprve šéfa a pokladnici na cestě zpět,“ sykl Kařře do ucha. Drakodlačice přikývla a společně zamířili ke schodům.
Kan si liboval, jaká je to pro zloděje a vraha výhoda slyšet tep obyvatel domu, po kterém se tajně pohybuje. Už
se nedivil, proč byla Karra tak dobrá a vždy stihla zmizet včas. Nyní věděli, že u vstupních dveří hlídá jen jeden
muž, což bylo také špatně, protože tam měli být nejméně čtyři. Dnes však byl tím posledním, kdo by si chtěl stěžovat.
Podíval se na Karru a pokynul rukou v gestu, jakým se dává dámám přednost. V očích se jí zablesklo a olízla se.
O vteřinu později byl strážný po smrti. Karra ho zadávila jako škodnou dřív, než stihl upustit karty, jejichž vykládáním
se bavil. Přitom však vyteklo jen minimum krve, protože její tesáky mu sevřely průdušnici a jediné trhnutí drakodlačího
krku zlomilo strážnému vaz. Uznale sykl a mírně se jí uklonil. Pokud šlo o tichou likvidaci, měl se ještě
hodně co učit. Karra se navíc dokonale ovládala, takže si olízla těch několik kapek krve, které se jí dostaly na rty a nic
to s ní neudělalo.
Narovnala se a chvíli tiše naslouchala. „Deset lidí,“ řekla nakonec. „Tři přímo nad námi, zbytek až nahoře.“
Kan naslouchal s ní a uvažoval, jak na to přišla. Pak si uvědomil mírné rozdíly v hlasitosti jednotlivých tepů. Když
se pořádně soustředil, také je dokázal rozdělit podle síly.
Do schodů šla nyní jako první Karra. Měla více zkušeností a Kan se zdržel tím, že zajistil dveře bytelnou závorou
a stolkem, na kterém strážný hrál karty. Dohnal ji v polovině schodiště.
Ale muži nad nimi museli něco zaslechnout, protože jasně slyšeli, jak se jim zrychlil tep a také se k nim donesly tiché
zvuky mečů vytahovaných z pouzder. Navíc umlkl hovor, který k nim zatím doléhal. Kan si uvědomil, že pohybovat
závorou a stolkem byla chyba.
Oba se na chvíli zastavili a čekali. Muži nahoře naopak nečekali a začali scházet po schodech dolů. Drakodlaci počkali,
až budou na schodech všichni a vyrazili vzhůru. Stejně už bylo jedno, jestli je někdo uslyší, nebo ne. Tři muži
znamenali, že mohou v jedné chvíli zabít jen dva z nich.
Vsadili na moment překvapení a podařilo se. Bojovníci čekali jiné ozbrojence, ale ani ve snu by je nenapadlo,
že se na ně ze tmy vyřítí dva drakodlaci. Drápy se zamíhaly šerem a tři těla dopadla na schody. Samozřejmě nadělala
určitý hluk. Karra ihned sáhla po louči zastrčené do držáku ve zdi a hodila ji do džberu s vodou pod ní. Šero se změnilo
v temnotu.
Hluk shora svědčil o tom, že další stráž se jde podívat, co se to děje.
„Co je, chlapi?“ houkl někdo shora.
Kan zavřel oči a sevřel ruce v pěsti. U jeho nohou ležela dvě těla s rozpáranými hrudníky a vůně krve na něj tvrdě
dorážela. Drakodlak se snažil Kana ovládnout. Nutil ho ignorovat muže ve vyšším patře a vrhnout se na čerstvé maso.
Karra ho uchopila za ruku a pohladila po tváři. Zavrnění, které se jí podařilo vyloudit, bylo tiché, jako když přede
kotě, ale na Kana mělo okamžitý účinek. Oklepal se a otevřel oči.
„Ale nic,“ odpověděl klidně a hlasitě, až Karra leknutím poskočila. „To jen ten mladej blbec strhnul louči a přerazil
se na schodech.“
„Doufám,“ pokračoval hlas shora o poznání klidněji, „že si aspoň srazil vaz.“
„Vypadá to, že jo,“ odpověděl Kan.
„Aspoň bude klid,“ ozvalo se shora. „Nemáte ještě pivo? Nám už došlo.“
Kan mrkl na podlahu vedle schodů. Stál tam z poloviny plný džbán zvětralého piva.
„Ale jo, pojďte si pro něj.“
-108-

Zdeněk Jukl
„Dobrý, dík,“ houkl muž nad schody a ozvalo se dupání dvou párů nohou. Karra se spokojeně usmála a mrkla
na Kana. Stoupli si po stranách schodiště a počkali si, až dvojice dojde k nim.
„Nesem vám světlo,“ pronesl první muž. „Za to pivo.“
„To seš hodnej,“ odpověděl mu Kan ze tmy a zakousl ho. Louč dopadla na schody a v šeru druhý muž zahlédl drápy,
mířící ze tmy na jeho krk. Karra mu utrhla hrdlo a současně zlomila vaz. Zachytila padající tělo a stáhla ho do chodby.
Za ní se ozvalo mlasknutí. Ohlédla se.
Kan opět podlehl a hladově trhal kusy masa z posledního zabitého. Zariskovala, pohladila ho po zádech a znovu tiše
zavrněla. K jejímu úžasu to na Kana znovu účinkovalo. Zarazil se s tlamou plnou vnitřností a s hrůzou hleděl na torzo
těla v rukách.
„Pomalu a klidně polkni,“ šeptala mu do ucha a znovu zavrněla. Udělal to a pak povolil prsty. Tělo dopadlo na zem.
„To je v pořádku,“ šeptala naléhavě, protože viděla děs v jeho očích. Otočila ho, přitiskla k sobě a jemně ho kousla
do krku. „První noc. Máš příliš velký hlad, než abys dokázal odolat. Zítra to bude podobné. Až třetí noc se dokážeš skutečně
trochu ovládat. A ty to dokážeš, protože jsi ho pustil a mluvil jsi na ně docela normálně. Jsi úžasný, já bych to nedokázala.“
„To je strašný,“ odpověděl. „Takhle se cítíš pokaždé, když uvidíš člověka?“
„Zprvu ano,“ přitakala. „Naučíš se s tím žít. Všichni jsme se to naučili. Dej tomu čas.“
Karra si říkala, že měli výpravu za šéfem o několik dní odložit, ale na druhou stranu si byla jistá, že by Kana stejně
neudržela. Teď to s ním musí nějak zvládnout.
„Očisti si ruce a půjdeme nahoru,“ poručila mu. Aniž by o tom uvažoval, olízal si obě dlaně a Karra zachovala mlčení,
přestože mohl použít oděv některého z těch mrtvých.
Zlikvidovat posledního muže u schodiště bylo snadné. Seděl na rozviklané trojnožce zády ke schodům a evidentně
přebral. Byl sice vzhůru, ale příliš opilý, než aby mohl správně reagovat. Podíval se na blížící se postavy a zamrkal.
„Šéf si najal těžkou váhu?“ zeptal se Karry a zemřel. Je jedno, jak žena vypadá, narážky na postavu trestá stejně
rychle a tvrdě.
„Těžkou váhu,“ odfoukla vztekle, když mu zlomila vaz. Kdyby byla sama, utrhla by mu hrdlo, ale Kan by se tím
dostal do stejných potíží, jako o patro níž, a to nechtěla riskovat.
„Byl pod obraz,“ objal ji zezadu a zvedl stopu do vzduchu. „Jsi jako vrbový proutek a lehounká jako peříčko.“ Jemně
ji kousal do krku, navzdory vlastní zkušenosti tehdy pod celnicí. Když se mu usadila na klíně a on se vážně
obával, že už nohy nikdy nenarovná. Karra se usmála a mírně sklonila hlavu a nastavila tak krk dalším kousnutím, protože
zvuky z místnosti za dveřmi se nijak nezměnily.
Když opět stála na nohou, přesunuli se ke dveřím. Byly zajištěné zevnitř a skrze prkna se k nim nesl tepot čtveřice
srdcí. A také zvuky svědčící o tom, že jsou jejich majitelé vzhůru.
„Asi jedí,“ sykl Kan, když se několikrát nadechl u škvíry mezi prkny.
„Nemám tam jít sama?“ zeptala se ho, ale rozhodně zavrtěl hlavou. Nikdy by nepřipustil, aby riskovala víc než on.
Navíc, tohle byla poslední místnost. Ať se stane cokoli, dveře dole jsou zajištěné a nikdo jim nemůže z nenadání
vpadnout do zad, kdyby ho znovu popadl hlad a přestal reagovat i na její vrnění a broukání.
Poodstoupili od dveří a Kan se rozeběhl. V duchu si stále opakoval, že jim má lámat vazy a netrhat je na kusy. Třísky
dveří ještě létaly vzduchem, když navzdory svému předsevzetí drápy utrhl hrdlo nejbližšímu trpaslíkovi a ocasem přerazil
nohy jinému, stojícímu u zdi.
To se již připojila Karra a postarala se o druhou dvojici trpasličích bojovníků, kteří se stejně jako ostatní oddávali
pivu, chlebovým plackám, špatně uzenému masu a syrové cibuli. Nedala jim šanci sáhnout po zbraních, protože než si
uvědomili, co se děje, pronikly jim její drápy zezadu do krků a přesekly páteř. Byla to její oblíbená a velmi efektivní
metoda.
Kan dorazil trpaslíka s přeraženýma nohama a obrátil se, aby čelil případnému útoku, ale nikdo další tam nebyl. Ale
hlavně, nebyl tam šéf.
„Co teď?“ zeptala se Karra čistě pro pořádek, protože Kanovi kručelo v žaludku a drakodlak stál nad mrtvými jako
socha.
„Odneseme je všechny do stoky,“ vypravil ze sebe namáhavě. „Tam zmizí a nepřitáhnou pozornost. Pak musíme najít
šéfa.“
„Souhlasím,“ přikývla. „Měli jsme postupovat pomaleji. Třeba by nám něco řekli.“
Pokrčil rameny a snažil se pokud možno nedýchat. „Šéf nechodil na mnoho míst. Projdeme je a určitě ho najdeme.“
Odtahat všechna těla jim zabralo nějakou dobu a k jejímu údivu se Kan po celou dobu kontroloval, přestože musel
trpět hroznými bolestmi břicha. Nakonec si nechali pokladníka. Postarala se o něj Karra, a protože byla sama rozdrážděná
vůní krve, linoucí se nyní celým domem, donesla z něj do stoky jen kosti. Kan to nekomentoval. Stál ve stoce, opíral
se zády o stěnu a držel si dlaně na obličeji.
Pak odnosili všechno zlato a drahé kameny. Když se jim nepodařilo zabít šéfa, byla to v tu chvíli jediná možnost, jak
tlupu rozbít. Nakonec odnosili i stříbro. Karra sice byla proti, ale Kan namítal, že pokud ho tam nechají, začne v tom
někdo hledat stopu. Obalili si tedy ruce přikrývkami z pokladníkova lůžka, aby jim neublížilo, ale pouhá přítomnost ta-
-109-

Horší než smrt
kového množství drahého kovu a v takové blízkosti jim vyvolávala mrazení v zádech a bolest v kloubech. U Kana se to
spojilo s jeho ostatními potížemi a začal si přát, aby ho Karra místo jemného škrábnutí kousla pořádně.
Dům nakonec zůstal úplně prázdný, kromě skvrn od krve na stěnách a podlahách. Když Karra zavřela vstup
do stoky, rozhlédl se Kan po stoce a uviděl deset částečně potrhaných těl na jedné hromadě. Přestal se ovládat.
Dřepla si ke zdi o několik kroků dál a s pochopením čekala. Broukat na něj a nutit ho, aby s kručícím žaludkem přečkal
celou noc by bylo příliš kruté a hlavně nebezpečné jak pro ni, tak pro něho. Raději ho nechá najíst a bude
doufat, že se tím její druh uklidní a získá nad sebou větší kontrolu. Ostatně, ti lidé a trpaslíci byli mrtví, takže nic horšího
se jim už stát nemohlo.
Hromada lidských těl se postupně změnila na hromadu kostí.
„Je to lepší?“ zeptala se, když se narovnal. Byla příjemně překvapena, že není od krve jako minule, kromě tlamy
a rukou. Na trupu a ve vlasech však neměl víc krve než ona, a ta pocházela z bojů s ozbrojenci na chodbách.
Mlčky přikývl, došel k ní, dřepl si a opřel se o ni. Objala ho a jemně mu jazykem čistila obličej a ruce. Pak mu opřela
čenich o ucho a začala broukat. Okamžitě ji objal silněji. Doslova ji k sobě přitiskl, až leknutím zmlkla.
„Nepřestávej,“ prosil, „nebo se zblázním.“ Začala ho hladit ve vlasech a broukala tak dlouho, dokud nepohnul
hlavou a nenaznačil, že chce vstát.
„Je to trochu lepší?“ zeptala se a hladila ho po tváři.
„Je, ale obávám se, že mi to dlouho nevydrží,“ pronesl pomalu.
„Teď už snad ano,“ uklidňovala ho. „Najedl jsi se, a to u nás znamená hodně. Smiř se s tím. Nic jiného s tím nemůžeš
dělat. Máš jen dvě možnosti. Žít s tím, nebo to skončit.“
Hleděla mu upřeně do očí. Slyšela o dlacích, kteří byli svou první nocí tak zaskočeni a zděšeni, že skutečně spáchali
sebevraždu. Našli si prvního člověka se stříbrem a na oko ho napadli. I ona o tom uvažovala, ale nikdy k tomu nenašla
dost odvahy. Kdyby se však Kan rozhodl pro takový krok, udělala by cokoli, aby ho přesvědčila o opaku. Ale pokud by
se mu to přece podařilo, nejspíš by ho následovala.
„Jak jsi to vydržela?“ zeptal se. Hlas měl zlomený a tichý. Nic nenasvědčovalo tomu, že byl před pouhými několika
hodinami skvělým šermířem, který si užíval života jak to jen šlo.
„Vydržela. A byla jsem na to sama. Ale ty máš mě a budeš to mít mnohem snadnější. Jen mě poslouchej a uvidíš,
že najdeš i těch několik málo výhod, které dlactví přináší.“
„Jaké může přinést výhody změna v tohle?“
„Uvidíš,“ odpověděla a začala ho kousat do krku. Postupně se jí ho podařilo trochu uklidnit, takže sklonil hlavu a začal
jí laskání oplácet.
Nebyl ten nejlepší čas a nebyli na nejlepším místě, ale věděla, že nic nezlepší náladu tak, jako trocha důvěrností.
Snažila se, aby odvedla jeho myšlenky od sežraných lidí a nakonec se jí to podařilo. Když se Kan narovnal a přestal jí
laskat, tvářil se mnohem rozhodněji.
„Teď ale musíme najít šéfa,“ zabručel.
„Kde všude může být?“ zeptala se zvědavě.
„Chodil jen na tři místa. Ale do dvou z nich se ze stoky nedostaneme. Jsou to podobné věže, jako ta, ve které jsem
žil.“
„To nebude žádný problém,“ usmála se Karra. „Pohyb po nočním městě je dost bezpečný. Kam půjdeme nejdříve?“
„Víš, jak se dostat pod Nimetiův dům?“
„Ovšem.“
„Tak půjdeme tam.“ Karra vykročila chodbou zpět a na první křižovatce odbočila vpravo. Nešli nijak daleko, protože
šéf se od své základny příliš nevzdaloval a také proto, že stoka vedla napříč bloky budov, které by jinak museli obcházet.
„Jsme tu,“ ukázala na mříž ve stropě. Na první pohled bylo zřejmé, že je nahoře dokonalá tma. Kan ji zvedl a tiše odložil
na podlahu vedle. Pomohl drakodlačici nahoru a začali naslouchat. Přestože bylo všude dokonalé ticho, nezaslechli
ani jediný zvuk, který by svědčil o tom, že v domě někdo je. Přesto vyrazili na průzkum.
Stoupali po schodech jednotlivými patry, ale stále nikoho neslyšeli. Po chodbách se proháněl jen průvan a myši.
Několikrát jim kolem hlav proletěl netopýr. Vystoupali až na půdu.
„Tak tady není a dlouho tu nikdo nebyl,“ zavrčel Kan.
„Nevadí,“ mávla Karra rukou a přešla k jednomu z vikýřů. „Kam se podíváme dál?“
„Díváme se na druhou stranu,“ odpověděl a zamířil k vikýřům na opačné straně střechy. Vyklonili se ven a Kan
ukázal k věži o tři bloky dál.
„Ale to je zvonice mrtvých,“ divila se Karra. „Tam se šéf ukrývá?“
„Někdy to dělal,“ přikývl Kan.
„To se divím,“ zabručela. „To místo má dost hnusnou pověst a sama jsem tam několikrát zažila perné chvilky.“
„Opravdu?“ podíval se na ni Kan překvapeně. „Byl jsem tam několikrát a nikdy jsem tam nezažil nic podivného.“
„Asi jsi nebyl na správném místě,“ zabručela. „Kde přesně se šéf ukrýval?“
„Ve druhém poschodí.“
-110-

Zdeněk Jukl
„A nikam jinam jste nechodili?“
„Ne, proč také? Kaple je posvátné místo, tam se nechodí, ale věž z nějakého důvodu nevysvětili. Navíc je schodiště
do vyšších pater stržené.“
„Tak tím bych si nebyla tak jistá,“ pronesla záhadně a vylezla na střechu.
„Co to děláš?“ zeptal se Kan zaskočeně.
„Říkala jsem,“ usmála se, „že pohyb nočním městem je snadný. Polez a ukážu ti, jak se pohybuji městem
za nocí, jako je tato. Víš, já stoky zase tolik nemiluji a chodím jimi jen ve dne, nebo když ukrývám zbytky jídel.“
Vylezl za ní a zaryl drápy hluboko do dřevěných šindelů. Domy bohatších obyvatel města měly střechy kryté břidlicí,
ale ve vnějším městě bylo takových domů možná padesát. Zbytek se musel spokojit se šindely, prkny a v některých
případech i došky, podle finančních možností stavitelů nebo těch, kdo v nich nyní bydleli a nechtěli, aby jim pršelo
do postele. Drakodlaci tak stáli na šikmé ploše pevně a jistě, jako by to pro ně byla dlážděná ulice.
„A teď za mnou,“ sykla nadšeně a rozeběhla se k okraji střechy. Než ji stihl zastavit, odrazila se a jediným
mohutným skokem překonala ulici o šíři šesti nebo osmi kroků. Dopadla na střechu protějšího domu s bohatou rezervou,
rozkročila se, aby stála jistěji a podívala se na něj. Neříkala nic, ale oči jí zářily očekáváním, jak si poradí.
Kan si prohlédl sám sebe a doufal, že v tom mohutném těle je dostatek síly a pružnosti, aby dokázal to, co ona. Udělal
dva kroky zpět, aby získal delší rozběh, nadechl se a rozeběhl.
Během letu nad ulicí se raději nedíval pod sebe, ale upřeně sledoval místo, kam chtěl dopadnout. Nedopadl. Karra
musela rychle uskočit stranou, protože se odrazil silněji, než čekal a skočil by přímo na ni, přestože stála v polovině
střechy. Dopad byl poměrně tvrdý. Nic elegantního, jako se povedlo Kařře, která dopadla jako kočka. Kan dopadl jako
vržený balvan. Šindele zarachotily a několik jich sjelo po střeše do ulice. Po chvíli tichého pádu narazily na dláždění
a zatančily na něm pořádný odzemek. Na několika místech v okolí se rozštěkali psi.
Kan zaryl drápy do šindelů a bál se pohnout byť jen o palec, aby s ním neujely. Také Karra ztuhla na místě a jen natáčela
uši ve snaze zachytit každý podezřelý zvuk v jejich okolí. Ve vnějším městě však nebylo zvykem všímat si podezřelých
zvuků v temných ulicích. Brzy se nad střechy vrátil noční klid a mír a Karra vystoupila ke Kanovi.
„Skok vynikající, dopad katastrofa,“ zasyčela mu do ucha. „Ale to se naučíš. Jdeme dál.“
Než se zmohl na odpověď, zmizela za hřebenáči a tak mu nezbylo nic jiného, než jít za ní. Ale na druhé straně střechy
jí také neviděl. Až když došel na samý okraj a podíval se dolů, uviděl ji sedět na střeše protějšího, o tři patra nižšího
domu. Mávla na něj a přeběhla po střeše. Než stihl mrknout, přeskočila úzkou uličku dělící blok na dva, přeběhla po vrcholu
střechy a vyskočila na další dům, který byl pro změnu o patro vyšší. Všechno s dokonalou elegancí a plynulostí.
Kanovi přišlo, že se tak ještě víc podobá šelmě.
Zaťal zuby. Když to dokáže ona, proč by to neměl zvládnout on, když tu první ulici přeskočil. Navíc měl podezření,
že se Karra na skoky ani příliš nesoustředí. Vzpomněl si, co věděl o dlacích z dětství. Hned po proměně jsou rychlí
a mrštní, ale přitom si druhý den často nic nepamatují. A nejméně v jednom případě šlo o člověka, který obvykle neudělal
víc jak deset souvislých kroků, ale ve vlkodlačí podobě dokázal vyskočit na vůz se senem.
Ustoupil do poloviny střechy a rozeběhl se. Pokoušel se myslet jen na to, že chce dopadnout tiše, jako Karra. Podařilo
se. Nebylo to tak tiché, protože byl těžší a neovládal se tak, jako ona, ale zdálo se, že něco uvnitř jeho těla ví, jak
se má dlak pohybovat. Dál neváhal, obrátil se a znovu se rozeběhl s tím, že se snažil o pohybu příliš nepřemýšlet a svěřit
se instinktům. Přišlo mu, že běží mnohem jistěji, možná stejně, jako v lidské podobě po ulici. Nohy dopadaly
na místa, která oči jen zběžně přehlédly, ale přesto dokázaly odhalit šindele hrozící propadnutím. Uličku přeskočil, aniž
by si jí vůbec všiml a na stěnu se vyšvihl jediným skokem, při kterém se na okamžik podobal kočkovité šelmě ze savan
na dálném jihu. Karra se v dřepu jen přikrčila, protože přeskočil i ji.
Dřepl si vedle ní a nebyl ani zadýchaný. „Jak je tohle možné?“ říkal si jen tak pro sebe.
„Vítej mezi dlaky,“ usmála se Karra. „Být dlak neznamená jen trhat a požírat lidi. Máš i jisté výhody. A teď se mě
drž.“
Zvedla se a vyrazila vpřed. Vystartoval jen chvilku po ní a držel si odstup tak tří skoků, který považoval za bezpečný,
ale přitom stále viděl, kam Karra šlape, a kterým místům se vyhýbá. A přišel tomuto způsobu pohybu na chuť.
Aniž by to tušili, každý jejich pohyb byl pozorně sledován. Sotva zmizeli za hřebenáči domu, kterému Kan téměř
zbořil střechu, přenesl se přes ulici další stín. Dopadl na šindele ještě nehlučněji než Karra a držel se drakodlačímu páru
v patách. Nikdy se mu nevzdálili víc než o dva, tři domy.
Kan ani Karra to nevěděli, ale jejich těla byla ve skutečnosti na takový pohyb přímo stavěná. Přirozeným prostředím
drakodlaků byly hory, kde se jinak než skoky z jednoho balvanu na druhý, případně rychlým překážkovým během
horským pralesem, pohybovat nedalo. Karra tohle umění ovládla docela přirozenou cestou, protože se proměnila právě
v horách a přes půl roku se pohybovala jen v nich. Aby přepadla spící karavanu a unesla vybraný cíl dříve, než po ní začnou
střílet, musela se naučit pohybovat rychle a tiše. Šípy se stříbrnými špicemi nebyly v horách žádnou zvláštností,
nýbrž základní výzbrojí, takže chyby se neodpouštěly. Nyní se to musel naučit Kan a prostředí městských střech, s různě
širokými a hlubokými ulicemi si s horami v ničem nezadalo.
Kdyby je náhodou někdo zahlédl, zřejmě by vůbec nepoznal, co a koho vidí. Pohybovali se rychle a neustále probíhali
stíny, takže jejich postavy byly viditelné vždy jen několik okamžiků a opět zmizely
-111-

Horší než smrt
Věž se každým skokem přibližovala a Karra schválně vedla svého druha delší a obtížnější trasou, aby si zkusil různé
skoky. Držel s ní krok po celou dobu a věřil jí natolik, že ani jednou nezaváhal.
Na posledním úseku k věži jim stála v cestě překážková lahůdka. Karra ji měla ráda, hlavně za dokonale temných
nocí. Věž samotná patřila ke kapli a tu obtáčela patnáct kroků široká cesta. To bylo příliš mnoho i na dlaky. Ale
v jednom místě nějaký dávno mrtvý vládce města nechal vztyčit sloup se sochou boha podsvětí na vrcholu. Podstavec
stál ve středu cesty a Karra mířila přímo k ní.
Na konci střechy se odrazila, dopadla na hlavu sochy, nohy zapůsobily jako pružiny a vrhly tělo dál. Zcela bezpečně
přistála na střeše kaple a Kan dopadl vedle ní dřív, než se stihla ohlédnout.
„Tohle mi už nedělej,“ sykl.
„Copak?“ zeptala se překvapeně a oba přitom dřepěli na střeše, skrčeni ve stínu za jednou z ozdobných věžiček, kterých
bylo na střeše přes dva tucty.
„Takové věci, jako skoky na sochy takhle daleko. Neměl jsem vůbec čas přemýšlet o tom, jestli to přeskočím nebo
se o tu sochu rozmáznu.“
„Ono by se ti moc nestalo,“ usmála se, přitáhla si jeho hlavu ke své a jemně ho kousala do krku. „Jsi přece dlak,“ dodala,
když se opět odtáhla. „Náraz do sochy by s tebou nic neudělal. Trochu by ses motal jako po ráně do hlavy, ale
rychle by ses vzpamatoval.“
Kan tiše zavrčel, aby dal najevo svůj nesouhlas a pak vyhlédl ze stínu směrem k věži. Odtud viděli její horní část, tak
od čtvrtého patra po střechu.
Tentokrát vyběhl Kan jako první. Přeběhl střechu kaple a musel si dávat pozor, aby nesjel dolů. Kaple sice nebyla
z nejdůležitějších, ale přesto byl na její stavbu dostatek peněz, takže měla břidlicovou střechu, na které jeho drápy
klouzaly a hrozily smeknutím. Udržel se jen díky přikrčenému běhu, kdy si pomáhal rukama a zachytával se za nerovnosti
na břidličných taškách. Karra překonala střechu podobným způsobem a držela se za ním, ale o trochu výš.
U věže se oba zastavili a vděčně zarazili drápy do mezer mezi kameny. Kan nahlížel přes okraj střechy, ale ať se snažil
sebevíc, neviděl ve spodních patrech nic podezřelého.
„Nahoře!“ sykla mu Karra do ucha a než se stihl podívat vzhůru, stáhla ho na sebe. Místem, kde měl před chvílí
hlavu, proletěl kámen a dopadl na dláždění ulice. Zvuk nárazu kamene na zem se ještě tloukl mezi budovami, ale drakodlaci
již byli na opačné straně střechy, skrčení za další z věžiček.
„Co to bylo?“ vrčel dopáleně Kan.
„Říkala jsem ti,“ odpověděla mu stejně tiše, „že tohle je divné místo.“
„A viděla jsi, kdo to po nás hodil?“
„Jen nezřetelný obrys až úplně nahoře.“
„Jdem!“
„Kam?“ chytila ho za ruku a stáhla zpět k sobě.
„Promluvit si s tím vrhačem!“
„Máš rozum? Zapomněl jsi, kde jsme?“
„No a?“
„Tady vládnou mrtví, chápeš!“ naléhala. „V kapli jsou uloženi ti, kteří byli vyloučeni ze všech hřbitovů ve městě
a okolí. Jejich duše tu v noci řádí.“
„Teď mluvíš jako malá ustrašená holka a ne jako drakodlak,“ opáčil.
„Viděla jsem je,“ trvala na svém. „Ne dnes, ale dřív. Průsvitné postavy. Buď se pohybují ve věži, nebo v kapli.
A když se tu motá někdo živý, snaží se ho odtud dostat pryč za každou cenu.“
„Už někoho zabili?“ zeptal se Kan.
„Nevím,“ pokrčila rameny.
„Tak se jdu na ně podívat. Protože po mně nikdo beztrestně házet kameny nebude,“ zavrčel a vyrazil ze stínu.
K věži se dostal dvěma skoky, zachytil se drápy ve zdivu a začal rychle šplhat vzhůru. Jako člověk by si takový pohyb
nemohl dovolit, ale jako dlak to udělal zcela instinktivně a než si to pořádně uvědomil, měl pod sebou téměř jedno
celé patro. Karra si povzdechla nad jeho zbrklostí, která je oba ještě může dostat do pořádných problémů, ale pak vyrazila
za ním. Když dosáhla věže ona, byl Kan o půl druhého patra výš a po krátkém zaváhání, když si jeho lidská část
uvědomila, kde se nachází a co podniká, znovu dosáhl původní rychlosti. Pečlivě přitom sledoval dění nad sebou pro
případ, že by po něm zase někdo něco hodil.
Nic se ale nestalo a v pořádku dosáhl ochozu pod střechou. Na chvilku se zastavil pod jeho přesahem, kde byl v bezpečí
před každým, kdo by se pokoušel nahlížet přes okraj kamenného parapetu dolů, a počkal na Karru. Kývnutím
hlavy mu dala znamení, že je v pořádku a připravena. Pak oba současně přelezli ochoz a vpadli do podkroví věže.
Na první pohled bylo prázdné, ale oba slyšeli charakteristický tepot lidských srdcí přicházející odněkud zespoda. Přistoupili
ke schodům a naslouchali. Slyšeli i hlasy několika lidí. A cítili pachy nemytých těl.
„Duchové? Strašidla?“ sykl a Karra se na něj zašklebila.
-112-

Zdeněk Jukl
Pak Kan strčil do jednoho z kamenů ležících těsně u schodů. Kámen se dal do pohybu, kutálel se a skákal ze schodu
na schod a nabíral rychlost. Poslední čtyři schody překonal jediným skokem, odrazil se od zdi a zmizel kdesi v místnosti
pod nimi. Z místa, kam neviděli se ozvalo tiché zaklení.
Oba hned ustoupili od otvoru a využili stínů a svých černošedých šupin, aby mohli sledovat dění na schodech. Jediné,
co je mohlo prozradit, byly jejich zářící oči. S těmi žádný dlak nedokázal nic udělat. Instinktivně přivřeli víčka, ale
byli si vědomi toho, že pokud ti dole mají trochu rozumu a před vstupem do podkroví se pečlivě zahledí do šera nad sebou,
mohou je zahlédnout.
Ovšem ti dole evidentně mnoho rozumu nepobrali, protože sotva dlaci zahlédli nějaký pohyb pod schody, už se kdosi
hnal po stupních vzhůru. Oba drakodlaci se přikrčili až k podlaze a postava kolem nich v první chvíli jen přešla. A za ní
běžela druhá.
„Tak co?“ zeptal se druhý muž prvního.
„Nic,“ pokrčil první rameny a pak si všiml podivně tvarovaného stínu. Byl to Kan, který k němu byl mnohem blíž
než Karra. Když si uvědomil, že byl nejspíš spatřen, otevřel oči dokořán a rudý svit v nich zahořel jako požár stodoly
plné sena. Vyrazil jako pružina, mihl se vzduchem a vzal oba muže sebou. Drápy jim rozpáral břicha a prvnímu se navíc
zakousl do krku. Smrtelný jekot druhého umlčely drápy, které se mu zanořily do krku.
Zdola se ozval hluk několika párů nohou, ženoucích se ke schodům. Sotva se na jejich vrcholu objevila první postava,
chytila ji do té doby nespatřená Karra za ruku, strhla k sobě na zem a vytrhla jí srdce.
Na schodech byli ještě tři muži, ale ti už postupovali pomaleji a obezřetněji. Ke své škodě však neměli jak ze schodů
uskočit a tak nemohli uhnout tělu, které po nich Kan hodil. A za tělem letěl samotný drakodlak. Už neměl hlad, a proto
ho nehnala touha po krvi. Nyní si přesně uvědomoval, co dělá, ale necítil téměř žádné výčitky, protože jeho protivníci
o něm věděli a vzdorovali mu se zbraněmi v rukách a on nezabíjel s úmyslem sežrat je. Nebyl to sice souboj podle
pravidel, na která byl zvyklý, a která vždy dodržoval, ale byl to souboj.
Dopadl na skrumáž těl pod schody a sekl drápy po mužích pod sebou. Několik silných úderů a nikdo by nepoznal,
jak vlastně vypadali.
V tu chvíli ho někdo sekl něčím těžkým a ostrým do ocasu. Zařval bolestí a vzteky, obrátil se, a spatřil před sebou
trpaslíka s velkou sekerou. Byla to těžkopádná zbraň, se kterou se mohl tahat právě jen trpaslík, zvyklý na ni od mládí.
Kan se pomalu narovnal do celé výšky, takže byl bez mála dvakrát takový, než jeho protivník, a přitom temně vrčel. Jak
se zvedal, tak trpaslík pomalu ustupoval.
Kan mávl ocasem, chytil ho do ruky a prohlédl si zasažené místo. Sekera sice přerazila obratle a zasekla se pěkně
hluboko, ale protože v okamžiku zásahu byla pod ocasem místo tvrdé podlahy poddajná lidská těla, zůstal ocas v celku
a navíc se mu rána přímo před očima zavírala.
Pootočil dlaň s ocasem k trpaslíkovi, aby to také viděl. Neudělalo to však na něj žádný dojem, protože už tušil, koho
má před sebou. Ke své škodě nevěděl, koho má za sebou.
Přímo za trpaslíkem totiž bylo okno a v něm se objevila Kařřina hlava. Po té, co zaslechla bolestivý výkřik svého
druha, přelezla ochoz na stěnu věže a slezla k oknu, o kterém si myslela, že povede do místnosti pod podkrovím. Trefila
se hned na poprvé a nyní s úlevou viděla, že je její druh celkem v pořádku a během několika chvil bude zdráv úplně.
Kan si jí všiml, ale nedal to nijak znát. Začal pomalu postupovat vpřed, pustil si ocas a chystal si drápy obou rukou
k útoku. Trpaslík před ním stejně rychle ustupoval a oči se mu jen míhaly, jak se snažil sledovat všechny jeho pohyby
a odhadnout, co udělá. Zastavil se tak na krok od zdi, ale to bylo přesně tolik, kolik Karra potřebovala.
Natáhla se, chytila ho zezadu za kroužkovou zbroj a zatáhla. Trpaslík se sice pokusil seknout za sebe sekerou, ale ta
zasáhla pouze zeď a pak uvízl v úzkém okně. Dlouho tam ale netrčel. Karra škubla rukou, kroužky haubergu povolily
a zpřístupnily tak záda svého majitele. Drakodlačice se do nich hladově zakousla a rvala z trpaslíka velké kusy masa
a kostí jako pomstu za zranění svého druha. Protože mu hned prvním kousnutím přerušila páteř a téměř mu ukousla
hlavu, nestihl trpaslík ani začít křičet.
To, co z něj zbylo, vytáhla z okna a hodila na střechu pod sebou. Ozvalo se zadunění a jasně viděla, jak těch několik
málo ostatků zmizelo ve stínu za jednou z věžiček. Na ulici dole nedopadlo vůbec nic a Karra si dovolila spokojený
úsměv. Přestože nijak nemířila, trefila se dokonale. Pak mrkla oknem na Kana a začala šplhat vzhůru, protože okno pro
ni bylo příliš úzké. Setkali se v místnosti pod podkrovím.
„Co jsi zjistil?“ zeptala se okamžitě.
„Nikdo jiný tu není, nebo ho neslyším,“ odvětil. Byla to pravda. Když se zbavili všech útočníků, rozhostilo
se ve věži naprosté ticho. Přesto seběhli schody do nižších pater. Ve věži skutečně nikdo další živý nebyl. Také zjistili,
jak to bylo s těmi schody, které si Kan pamatoval jako zřícené, ale Karra tomu nevěřila. Banda, se kterou se utkali nahoře,
si udělala náhradní a spouštěla je pomocí lana a kladkostroje z dovedně umístěného krytu, takže ten, kdo o tom nevěděl
a přicházel od paty věže, to nemohl poznat.
V přízemí však zaslechli nějaký hluk vycházející z vlastní kaple. Kan tím směrem nakročil, ale Karra ho strhla zpět
a přitiskla ke zdi.
„Co je?“ sykl a okamžitě mu rukou zacpala tlamu. Zvuky z kaple se přiblížily. Nyní vycházely z místa jakoby přímo
za dveřmi dělící je od kaple. Kanovi to připadalo podezřelé, protože neslyšel lidská srdce. Jako člověk je sice neslyšel
-113-

Horší než smrt
nikdy, ale i tak krátká doba, která uplynula od proměny, stačila, aby si plně zvykl, že ten zvuk označuje nejen jídlo, ale
také potenciálního soupeře. Zde však hluk vytvářel někdo, kdo žádné srdce neměl. Anebo to nebyl člověk. Ta poslední
myšlenka ho přinutila napnout všechny svaly a připravit se na obranu. Dveře se začaly otevírat.
Kupodivu se otevíraly velmi pomalu, jako by se ten na druhé straně obával, co za nimi najde. Vzhledem k hluku, který
způsobila bitka v podkroví, to byl docela rozumný přístup. Jenže tady skutečně nešlo o člověka.
Když se dveře dostatečně pootevřely, objevila se bílá, průsvitná ruka. A za ní i zbytek postavy. Byl to muž. Kdysi
velmi silný, vysoký dobrých šest stop, stavěný jako tažný kůň. Nyní z něj zbývala jen napůl zetlelá mátoha, dosud ale
oblečená do poněkud archaické, přesto však solidní zbroje. Nevýrazné oči se upřely na oba drakodlaky a přízrak zasyčel.
„Ven!“ křikla Karra a sama vyrazila ke dveřím uzavírající vstup do věže. Děs z přízraku znásobil její rychlost, takže
vyrazila bytelné dveře i proti směru otvírání a na dláždění dopadla jak s dveřmi, tak i s rámem, který se pod jejím nárazem
vyvalil ze zdi. O vteřinu později se kolem ní mihl Kan, zvedl ji jako pírko a uháněl, co mu síly stačily do nejbližší
temné uličky.
V otvoru po vyražených dveřích se vznášel už ne jeden, ale hned deset přízraků a rozzuřeně syčely.
Ne však dlouho. Sotva drakodlaci zmizeli v temných uličkách, seskočila ze střechy kaple další postava. Pomalu
se narovnala a prohlédla si uličku, kterou Kan s Karrou zmizeli. Pak se obrátila ke kapli.
Přízraky, zatím stále zaskočené a ztichlé, znovu zasyčely. Postava sáhla pod plášť, který ji téměř celou zakrýval,
a když ruku vytáhla, syčení přízraků ztichlo, jako když utne. Ruka se mihla, cosi se zalesklo v měsíčním svitu a pak
se ozval tichý třesk rozbíjeného skla. Přízraky se proměnily v hustý dým a rychle se rozplynuly.
Postava se obrátila zády ke kapli a vyrazila tichým klusem za drakodlaky.
„Že ty taky musíš hned všude vlízt,“ vrčela naštvaně Karra ležící na jeho rameni, zatímco Kanovy nohy polykaly
jednu ulici za druhou. Nedovolil si zastavit dříve, než dobrou míli od kaple. Vběhl do nejtemnější uličky, kterou v těch
místech viděl, zastavil se, opřel se rukou o stěnu a zhluboka oddechoval.
„Víš,“ začala pomalu Karra, „ne že bych si chtěla stěžovat, když mě takhle pěkně nosíš a hladíš mě přitom na zadku,
ale už bys mě mohl postavit na zem.“
Poslechl ji, protože si uvědomil, jak ho rameno bolí. Jak byla Karra v lidské podobě drobná, tak byla v té drakodlačí
naopak mohutná a i pro dlaka jeho velikosti byla míle s ní na rameni značně vysilující. Sotva stála před ním, opřel
se zády o zeď a sesul se po ní do dřepu. Plíce mu pracovaly jako kovářské měchy a jeho dech musel být slyšet alespoň
o tři ulice dál. Karra se rozhlédla a zaposlouchala se do zvuků okolí. V obou domech, mezi kterými se zastavili, spali
lidé. Jistě spali, protože jejich srdce tloukla pomalu a pravidelně, kromě jednoho páru, který naopak tloukl velmi rychle,
až splašeně. Spokojena, že nikde kolem nich nejspíš není nikdo, kdo by je mohl napadnout, si dřepla proti Kanovi,
uchopila jeho hlavu do dlaní a přitiskla ji ke své. Po celu dobu, kdy se Kan vydýchával a pokoušel se uklidnit, mu
jemně olizovala a okusovala tváře i krk. Přitom vydávala tiché, melodické vrnění a broukání. Bylo zcela odlišné
od toho, které Kanovi zpívala během proměny a při koupeli, ale stejně ho to uklidňovalo. Natáhl ruce, objal ji, přitiskl
k sobě, a přál si, aby se zpěvem nikdy nepřestala. Chvíli tak setrvali.
„Kde je to poslední místo?“ zeptala se pak, když si byla jistá, že je Kan odpočinutý.
„Nevím, kam jsem běžel,“ odvětil. „Musíme na střechu a rozhlédnout se.“
Vylezli po stěně, o kterou se opírali. Na vrcholu střechy si oba dřepli, takže pokud by je někdo viděl, považoval by je
nejspíš za podivně umístěné chrliče. Ale v tuto dobu byly dokonce i ulice vnějšího města liduprázdné.
„Tam,“ ukázal Kan na další věž. Karra se podívala naznačeným směrem. Proti obloze se rýsoval temnější stín. Tak
by to viděly lidské oči. Oči drakodlaků dokázaly bezezbytku využít každý paprsek světla měsíce i hvězd a viděly věž
z přesně opracovaných kamenných kvádrů. Stála na půli cesty mezi šéfovým domem a hlavní třídou. Patřila k nejvyšším
ve vnějším městě, ale tím, že si ji šéf vybral jako své možné útočiště, se v ní nikdo z tlupy nesměl pohybovat bez
jeho výslovného svolení, které neuděloval častěji než jednou do roka a jen svým nejbližším strážcům. Ani Kan v ní nebyl
víc než jednou, a ještě v jeho přítomnosti.
„Jdeme?“ zeptal se, když si Karra věž několik chvil zamyšleně prohlížela.
„Jdeme,“ přikývla a vyrazila přímo z dřepu. Přeskočila uličku, ve které se prve zastavili, dopadla na protější střechu
a pokračovala dál, přičemž stále zrychlovala. Kan se držel pouhé dva kroky za ní.
Střechy pod nimi mizely s udivující rychlostí a věž se blížila. Měli to k ní dobré dvě míle a nemohli běžet přímo,
protože jim v cestě stály dvě široké ulice, které by nedokázali přeskočit. Museli běžet oklikou a ulice překonali ve zúžených
místech.
Kan opět vytěsnil z hlavy všechny myšlenky na šéfa a plně se soustředil na nadšení z pohybu. Začal s Karrou závodit.
Drakodlačice vydala krátké, polohlasné zavýsknutí a nadšeně se přidala. Skákali ze střechy na střechu, občas si vypomohli
krátkým traversem po římsách. Měsíc jim dodával sílu a zbavoval je únavy. Karra sice věděla, že druhý den
oba zaplatí krutou daň v podobě nesnesitelné bolesti celého těla, protože ani jeden z nich nebyl na takovou zátěž zvyklý,
ale bylo jí to srdečně jedno. Nyní byla volná a šťastná jako snad nikdy v životě. Už nebyla sama. Její partner ji povzbuzoval
k vyšší rychlosti a při skocích se mu z hrdla linulo blažené, hluboké vrčení. Nebylo snadné takový zvuk vyloudit,
-114-

Zdeněk Jukl
ale poznal, že Kařře se líbí nejméně stejně, jako jemu její broukání. Drakodlačice se k němu totiž vždy přiblížila a dotkla
se ho, aby cítila vibrace vrčení kůží.
Cesta se jim tak natáhla ze dvou na čtyři míle. Nelitovali však jediného kroku.
Vzpamatovali se ve chvíli, kdy se ocitli jen dva bloky od věže. Všechna hravost a dovádění byli okamžitě ty tam.
Ukryli se ve stínu vikýře a sledovali, co se ve věži děje. Na první pohled to byla normální věž, ale jejich citlivé oči zachytily
nepatrné změny temnoty v husté šero na místech, kde měla věž okna. Pohlédli na sebe a bez jediného slova
se shodli na přiblížení k věži.
Nyní se pohybovali tiše a opatrně. Nevšimli byste si jich, ani kdybyste byli s nimi na stejné střeše. Šindele tlumily
jejich kroky. Drápy pevně jistily každý jejich pohyb a ve stínech jejich temná těla dokonale splývala s nocí. Zastavili
se na střeše domu, mezi nímž a věží byla ulička sotva tři kroky široká.
Věž byla neobyčejně robustní. Kdysi se plánovalo, že právě tudy povede linie vnějších hradeb, ale pak byly jejich
základy položeny jiném místě. Věž však zatím vyhnali do půlky výšky a tak ji dokončili. Používala se ke všemu možnému,
podle toho, jaké poměry zrovna ve městě panovaly. Jeden čas v ní dokonce sídlila městská stráž, což by si dnes
nemohla dovolit. Základnou věže procházela ulice a vstupovalo se do ní jednou patou. Muselo se vystoupat po úzkém,
točitém schodišti, které dokázal snadno ubránit třeba i jen jediný obránce s krátkým mečem. S dlouhým se na schodišti
stejně nedalo pohybovat.
Nad obloukem byla první z místností, kde, jak Kan spolehlivě věděl, bude šéfova tělesná stráž. O patro výš budou
další trpaslíci a teprve ve třetím patře bude šéf. Alespoň se po tlupě říkalo, že spával ve třetím, prostředním z obytných
pater. Patro nad ním bude hlídat další hlídka, ale co bude ještě výš, v posledním obytném patře a v podkroví věže, to
Kan netušil. Bylo však nad slunce jasnější, že spodem, kde schodiště uzavírala železná vrátka, se do věže nedostanou.
Kan se rozeběhl jako první, přeskočil uličku a dopadl na hranu věže. Bylo neuvěřitelné, jak rychle si jeho tělo uvědomilo,
který pohyb je pro něj od přírody nejlepší. Drápy se mezi kameny zachytily na první pokus a škrábavý zvuk, který
přitom vyloudily, svou tichostí nepřekonal zvuky drápků holubů, hřadujících na římsách, ozdobných vlysech, sochách
a chrličích pokrývajících celý plášť věže.
O vteřinu později pod něj dopadla Karra. Byla tak blízko, že jeho ocas vedl mezi ní a věží a navzdory vážnosti chvíle
neodolala a jemně svého druha hryzla. Společně začali stoupat vzhůru. Věž je kryla vlastním stínem, takže by si jich
všiml jen skutečně pečlivý pozorovatel.
Kan brzy dosáhl místa pod ochozem věže. Tady na ně čekalo nejnebezpečnější místo, protože kolem celého vrcholu
věže se táhlo přesazené patro a vylézt na něj znamenalo pověsit se za ruce a ručkovat po trámech nejisté pevnosti
ke vnější stěně, kde přečnívající trámy umožňovaly vyšplhat se k oknům.
Natáhl ruku, sevřel drápy první trám a ze všech sil stiskl. Dřevo mu v dlani povolilo jako troud. Zkusil druhý, ale nedopadl
o mnoho lépe. Až čtvrtý trám jeho drápům odolával a zdálo se, že se na něj budou moci spolehnout. Sykl
na Karru a ukázal rukou na vybraný trám. Kývla hlavou, že rozumí.
Chytil trám oběma rukama a uvolnil drápy nohou ze zdi. O chvilku později se vedle něj objevila Karra a chtěla to
po něm zopakovat. Jenže právě v tom nejnevhodnějším okamžiku se jí vysmekly drápy ze zdi a začala padat. Mohla
se chytit pouze jediné věci ve svém okolí.
Kan bolestivě zaúpěl, když se mu do ocasu zaryly její drápy a páteř se mu s hlasitým praskáním natáhla jistě alespoň
o palec. Ale vydržel a pevněji sevřel trám nad sebou.
„Jsi v pořádku?“ sykl na ni, když přehmátla a pevněji uchopila jeho ocas.
„Zatím jo,“ odvětila a doufala, že vybral ten správný trám. Kan nehodlal strávit na trámu zbytek noci, aby se ráno nechali
sestřelit a začal ručkovat k okraji. Nakonec se mu podařilo dostat se až ke stěně, když k němu dolehl hlasitější tlukot
srdce.
Po celou dobu stoupání po věži slyšeli z jejích útrob slabé bušení. S povděkem zjistili, že v jednom patře skutečně je
osamocený člověk. Nyní se však tlukot ozval hlasitěji a Kan strnul. Dolehlo k nim lehké klapnutí otevíraného okna
a pak tichý povzdech. Jeden ze strážných asi nemohl spát, nebo měl hlídku, a odešel k oknu v podkroví, aby se pokochal
výhledem na noční město a nadýchal se čerstvého vzduchu. A jako naschvál si ze dvanácti podkrovních oken vybral
právě to, pod kterým viseli drakodlaci. Zatím je nemohl vidět, protože Kan nepřeručkoval až na přesahující část trámu,
ale jeho prsty už řvaly bolestí.
Důvod byl zřejmý. K trámu byla shora přibita podlaha, takže trám nemohl obejmout prsty. Místo toho do trámu vtlačoval
drápy a spojená váha dvou drakodlaků je zatěžovala na samou hranici odolnosti. Kan v duchu počítal, jak dlouho
ještě vydrží svírat trám dostatečnou silou, než mu prsty ochabnou, drápy vyjedou ze dřeva a oni se rozmáznou o dlažbu
dole.
Karra vytušila, že to může špatně dopadnout a dvakrát silněji stiskla Kanův ocas, aby na sebe upozornila. Sklonil
k ní hlavu. Mlčky ukázala drápem na sebe a pak nahoru. Chvilku mu trvalo, než pochopil, co má v úmyslu, ale pak přikývl.
Karra mu pevněji sevřela ocas a začala po něm šplhat vzhůru. Konec Kanovy oháňky sice byl relativně tenký, takže
ho mohla pořádně uchopit a stisknout, ale zhruba od poloviny délky to již nešlo. Kan jí nabídl své nohy. Když se jich
chytila, napjal svaly a pokrčil je tak, že se mohla vytáhnout až k jeho trupu a pak se vlastníma nohama zapřít o jeho ko-
-115-

Horší než smrt
lena a zvednout se. Pro jistotu si ve chvíli, kdy se pustila jeho ocasu, vzájemně omotali ocasy a doufali, že kdyby
spadla, dokáže se tak udržet.
Konečně se mohla sama chytit trámu a Kanovi se ulevilo. Nyní viseli obličeji proti sobě a čekali, kdy se ten zmetek
nahoře odvalí od okna, jak se tiše vyjádřila Karra. Zmetek se skutečně o chvíli později pohnul a sotva se vzdálil na dva
kroky od stěny, obrátila se Karra čelem od věže, přehmátla a objevila se před stěnou. Jediné švihnutí pružného těla ji
dostalo na trám a o chvilku později nahlížela do místnosti. Právě včas, aby viděla trpasličí stráž scházet po schodech
o patro níž. Chytila se rámu okna a sotva trpaslík zmizel, vklouzla do podkroví věže. Kan se tam objevil s nepatrným
zpožděním a začal si vytřepávat ruce.
Mlčky ukázala na okno v protější stěně. Pronikalo jím měsíční světlo. Pochopil a po jednom z trámů, kde byla
mnohem větší jistota, že nebude při každém kroku vrzat, jak se dalo očekávat od prkenné podlahy pod ním, přešli
místnost.
Měsíc odvedl svou práci rychle a dokonale. Sotva si do jeho svitu drakodlaci stoupli, všechna bolest z jejich těl
zmizela. Dopřáli si měsíční koupel, jak tomu říkala Karra, v délce několika minut, aby nabrali síly a zahnali únavu.
Zdola k nim nedoléhal žádný podezřelý zvuk. Navíc si byli téměř jisti, že místnost přímo pod nimi je zcela prázdná.
Ke schodům se dostali opět po trámech. Nyní hleděli na seschlé stupně a přemýšleli, jak moc budou vrzat. Pod trpaslíkem
vrzaly jen trošičku, ale to nebylo měřítko. Nakonec se Kan rozhodl, že to vyzkouší. V polovině schodiště s úlevou
zjistil, že to nebude tak hrozné, ale musel našlapovat na rohy stupňů a riskovat, že se mu smekne noha a sjede zbytek
schodiště po zadku.
Spodní místnost již měla kamennou podlahu a také schodiště bylo zděné. Mohli se tedy pohybovat mnohem rychleji
a jistěji. Kan šel opět jako první. Ale protože si uvědomoval, že nyní již před sebou mají nejméně tři trpasličí bojovníky,
nešel jako obvykle. Nad schody, které nyní vedly mezi místnostmi a pláštěm věže, si téměř lehl a plazil se dolů. Drápy
se tiše a jistě zachytávaly v mezerách mezi kameny. Snadno se dostal ke dveřím do místnosti. Dva trpaslíci spali, zatímco
třetí bděl. Ale seděl přitom na zemi zády ke dveřím. Svítil si maličkou lampičkou, dávající tak málo světla, že sotva
dokázala změnit tmu v husté šero, a přes nohy měl položenou sekeru. Kan se tiše plížil k němu a Karra se plížila
stejným způsobem za ním.
Drakodlak ani nedýchal, když se blížil k trpaslíkovým zádům. Dostal se k němu až na dva kroky a zaútočil. Ruka mu
vystřelila vpřed a drápy projely trpaslíkovi krkem. Páteř přetnuly stejně snadno, jako nudli v polévce. Trpaslík vydal jen
tichý vzdech a sesul se na zem. Kan se natáhl a zhasl lampičku. Místnost se ponořila do tmy, ve které se ozvalo jen dvojí
tiché lupnutí lámaných vazů.
Protože nešlo o lov, ale o tichou likvidaci nepřítele, navíc stráže toho, kdo ho podrazil, necítil Kan žádné výčitky
svědomí. Naopak, byl na sebe celkem hrdý, že dokázal vyhlédnutou osobu zabít rychle a tiše.
O chvíli později slezli po schodech o patro níž. V místnosti osvětlené jen svitem měsíce, pronikajícím sem
otevřeným oknem, stála postel, stůl a židle. Šéf si tu zařídil ložnici jako v lepší hospodě. Nezapomněl ani na truhlu pod
malým oknem. Postava ležící v posteli musel být šéf, protože Kan poznal jeho pach. Vždy byl cítit velmi charakteristickým
zápachem nějaké vodičky, kterou si opečovával bolavá chodidla zničená na dlouhých pochodech ve vojenské
službě. Drakodlak nad tím smradem znechuceně krčil čenich.
Krátce zauvažoval, zda nemají pokračovat dolů a zbavit se trpaslíků, ale pak si řekl, že z toho nebude dělat hrdinskou
výpravu. Nebylo důležité, aby se o téhle akci mluvilo, ale aby šéf zemřel. Ohlédl se a naznačil Kařře, aby zůstala
na schodech a hlídala pohyby těch dole. Kývla hlavou, a když se Kan vplížil do místnosti, sestoupila do mezipatra, aby
měla lepší přehled o dění v nižších patrech. Úzké schodiště jí zaručovalo, že ať už se proti ní vyhrne jakékoli množství
trpaslíků, dostane se k ní vždy jen jeden a s tím bude hned hotová.
Kan se připlazil až k posteli, aby se vyhnul předčasnému vyzrazení a pak si dřepl. Přímo před sebou viděl šéfův obličej.
Jeho bývalý druh ve zbrani, člověk, na kterého se mohl vždy spolehnout, který mu několikrát zachránil život, stejně
jako Kan jemu, na něj včera vypsal odměnu a udělal z něj psance. Být to kdokoli jiný, dal by mu Kan možnost hájit se.
Nejprve ústně a pak se zbraní v ruce ve férovém boji. Ale tenhle člověk si něco takového nezasloužil. Zaútočil. Drakodlačí
čelisti sevřely tučný krk a pevně jej stiskly. Šéf se probral a instinktivně chytil útočníka za hlavu, ale bylo pozdě.
Ozvalo se praskání kostí a hlava se oddělila od těla.
Pak z něj Kan strhl přikrývku, zaryl mu drápy do hrudi a otevřel ji. Původně chtěl sníst jen srdce, ale když na jazyku
ucítil chuť lidské krve, začal drakodlak nabývat navrch. Kan zaváhal a snažil se ovládnout. Podařilo se mu to, byť jen
částečně. Ze šéfa zbylo pouze torzo, obsah hrudi a břicha zmizel v Kanovi.
Když si otíral ruce a tlamu do šéfova oblečení, říkal si, že v tomhle případě by se neměl tolik odsuzovat. Kdoví, co
by s ním nařídil udělat šéf, pokud by ho dostal do ruky. Když se tedy objevil u Karry a ona z něj cítila čerstvou krev, jen
ji lehce kousl do boku a tvářil se poměrně spokojeně.
Naznačil jí, že se pokusí slézt po schodišti až dolů a vyjít na ulici. Kývla hlavou, že rozumí a uvolnila mu cestu, aby
mohl jít v čele. Kan tak bez váhání učinil a o chvilku později nahlížel do další místnosti. Zde trpaslíci spali všichni.
Lampičku si nechali zapálenou stejně, jako hlídka nahoře, ale stála u dveří, aby osvětlovala i část chodby. Uhasit ji bylo
dílem okamžiku.
-116-

Zdeněk Jukl
Spodní patro by v testu bdělosti stráží také nedopadlo nejlépe. Jeden trpaslík sice seděl na schodech a hlídal, ale nečekal
nepřítele shora. Sekeru měl pohodlně opřenou o zeď vedle sebe a byl tak snadnou kořistí. Kanovy drápy mu přesekly
krční páteř a drakodlak zachytil padající tělo dříve, než dopadlo na schody a mohlo způsobit hluk. Zbytek trpaslíků
také spal. Stačilo jim zhasnout lampičku ve dveřích a nebudou mít ani potuchy o tom, kde dveře hledat.
Dveře u vchodu na ulici nebyly střežené vůbec. Ani nemusely, protože byly z pevného železa a zajišťovaly je dvě
mohutné závory. Vyrazit je by trvalo celou věčnost.
Panty byly dokonale namazány, protože jinak by se s dveřmi při jejich hmotnosti nedalo ani hnout. Nyní se po odstranění
závor otevřely lehce a tiše, jako by byly pouhou záclonou.
Drakodlaci vyšli na ulici a obezřetně se rozhlédli pro případ, že by bylo střeženo také okolí věže. Jak se zdálo, nebylo
zde živé duše. Ale když udělali několik kroků a dostali se do měsíčního světla, ozvalo se z dveřního výklenku jen
několik kroků od nich tiché cinknutí. O zlomek vteřiny později, příliš brzo, než aby stihli nějak zareagovat, vylétl
ze stínu šíp a zabodl se Kanovi do břicha.
Tělem mu projela děsivá bolest. Nikdy, ani při proměně, necítil nic tak hrozného. Zkroutil se, bolestivě zařval
a zhroutil se na zem. Karra se mihla vzduchem jako bohyně pomsty, přímo k výklenku. Její oči, dočasně oslněny měsíčným
svitem, našly nyní ve dveřích temnější obrys. Bolestivý řev jejího druha potlačil pud sebezáchovy a vrhla
se na postavu. Ozvalo se zasyčení ostré čepele, ale Karra byla rychlejší a navíc příliš blízko. Chytila ruku svírající zbraň
za zápěstí, a bez ohledu na to, že zbraň v sobě měla vysoký obsah stříbra a její vlastní paže ji i bez zásahu bolela jako
po ráně kladivem, zkroutila ji a škubla s ní stranou. Krátké prasknutí a bolestivý výkřik, doprovázený kovovým třeskem
dopadu zbraně na dláždění ulice prokázaly, že její taktika slaví úspěch. Chytila postavu i druhou rukou, přitáhla si ji
a zakousla se jí do lebky.
Ani ji nenapadlo zakusovat se jí do krku, protože ten chránil stříbrný límec. Její čelisti měly dostatek síly, aby si
s trpasličí lebkou poradily. Křupání, podobné praskání skořápky ořechu, byl jediný zvuk, který doprovázel pronikání jejích
špičáků lebkou.
Odhodila mrtvolu posledního šéfova strážce a dvěma skoky se vrátila ke svému druhovi. Z břicha mu trčel šíp
a Kanovi vycházela z tlamy rudá pěna. Dýchal rychle, ale velmi mělce, doslova lapal po každém doušku vzduchu. Dech
doprovázelo bublání, když se vzduch prodíral krvavou pěnou v tlamě. Tělo se třáslo v křečích a nebylo schopno jediného
koordinovaného pohybu.
Chytila šíp za opeřený konec a plynule ho vytáhla z rány. Ze špice se na měsíčním světle zakouřilo, jak na ní shořely
zbytky Kanovy krve. Karra nenávistně zasyčela a odhodila šíp se stříbrnou špicí do tmy. Neváhala ani vteřinu, protože
Kanovi mnoho času nezbývalo. Otrava stříbrem postupuje u dlaků velice rychle a bylo životně důležité, dopravit ho co
nejrychleji zpět k Lafi. Karra měla protijed. Nosil ho sebou každý dlak, který měl všech pět pohromadě a vážil si svého
života. Karra si ho pořídila po té, co se dozvěděla, jakým způsobem se změnila. Potřebovala se dožít chvíle, kdy najde
toho, kdo za tím stojí a osobně si to s ním vyřídí. Ale když se Kan začal měnit, zapomněla na všechno a nechala tašvici
s léky spolu se svými věcmi u Lafi.
Zvedla Kana do náruče a rozeběhla se. Ale už o dvě ulice dál, když uvažovala, jak překoná vnější opevnění, aby
se dostala na farmu, si vzpomněla, že Lafi poslala její věci za nimi do krčmy. Příští zatáčku vzala smykem a hnala
se k Vlkodlačí hlavě.
Kdyby jí někdo změřil rychlost, nejspíš by trhla všechny rekordy v běhu městskými ulicemi. Když doběhla ke krčmě,
dělaly se jí před očima mžitky a nohy jí už odmítaly nést. Měsíc sestoupil níž k obzoru a úzké uličky ho navíc
dokonale skryly, takže jí nemohl dodávat sílu. Dnešní noc byla skutečně dlouhá a náročná.
Sotva Karra s Kanem v náruči zmizela ze rohem, vystoupila zpoza rohu další postava. Prohlédla si odhozený šíp
i ostatky mrtvého trpaslíka. Pak se hbitě ukryla ve výklenku, ze kterého byl Kan postřelen a sledovala, jak z věže vybíhají
trpaslíci šéfovy osobní stráže. Když se na ulici vrátil klid, vstoupila postava do věže, pečlivě si prohlédla všechna
podlaží a pokochala se výhledem na noční panorama Mykashe.
Když však chtěla sestoupit po schodech zpět na ulici, všimla si rychle se blížících stínů. Obyčejný člověk by si pomyslel,
že je to smečka toulavých psů honících krysy, ale postava si myslela své. Rychle prolezla oknem, postavila
se na jeden z trámů a skočila. Dopadla na střechu protějšího domu a propadla se shnilými šindeli na půdu. Na půdě sice
pospávalo několik lidí, ale postava v plášti se mezi nimi prosmýkla rychleji než lasička a zmizela na schodech.
Karra zabušila na dveře krčmy, ale nikdo se neozval. Ustoupila o krok a vykopla je. Za nimi, těsně u baru, stála
Arkash. Měla mělčí spaní, protože jako vlkodlačice byla zvyklá spát přes den a šla otevřít. Na okamžik se zarazila a varovně
zavrčela, ale pak si uvědomila, co vidí a přiskočila ke Kařře, aby jí pomohla a hlavně aby zavřela dveře.
„Co se stalo?!“
„Zásah stříbrným šípem!“ řekla Karra a hnala se s Kanem ke dveřím do chodby.
„A kam letíš?“
„Mám dole protijed!“
„Ale já ho mám tady nahoře!“ křikla na ni a Karra se zastavila tak rychle, až jí podklouzly nohy. Bez jediného slova
rozrazila dveře do ložnice majitele krčmy a hned za ní tam vběhla Arkash. Ridarh se hlukem probral, ale zatím nebyl
schopen zjistit, co se to vlastně děje a jen na ně tupě mrkal.
-117-

Horší než smrt
Položila Kana na zem a Arkash zuřivě vyhazovala své věci z truhly za postelí. Ve chvilce našla malou lahvičku, obrátila
se ke Kařře a zavrčela. Drakodlačice zvedla hlavu a obratně chytila letící protijed. Vytáhla z hrdla lahvičky špunt,
nalila polovinu objemu do rány a druhou polovinu přinutila Kana vypít. Krvavá pěna naštěstí zmizela krátce po té, co
mu vytáhla z těla šíp. Bylo dobře, že dokázala běžet tak rychle, protože Kan dosud neupadl do bezvědomí, a když ucítil,
že mu do krku stéká nějaká tekutina, polkl.
Karra odložila prázdnou lahvičku na zem, zvedla ho a položila si ho na nohy. Hladila ho po tvářích a tiše broukala.
Ridarh konečně procitl natolik, aby pochopil všechny souvislosti. To se již vedle něj posadila Arkash a oba pozorovali
drakodlaky před sebou. Z očí broukající Karry se kutálely slzy a padaly Kanovi na tvář. Jemně mu je otírala
a hleděla mu přitom do očí.
Ridarh objal svou družku, protože i pro ostatní dlaky je pohled na dlaka bojujícího s otravou stříbrem velmi stresující.
Vlkodlačice se o něho opřela a pohlédla do dveří. Stála tam čtveřice vlkodlaků, kteří se před chvílí vrátili z města
a chystali se ve svých pokojích ke spánku. Avšak hluk vyvolaný příchodem drakodlaků je přiměl vrátit se nahoru a podívat
se, co se stalo. Nyní přihlíželi viditelně nervózní.
„Kde se to stalo?“ zeptal se jeden z nich a díval se přitom na Arkash. Ta jen pokrčila rameny, že nemá ponětí.
„Kde se to stalo?!“ opakoval vlkodlak hlasitěji, aby ho slyšela i Karra. Drakodlačice sebou trhla, jako by si ho až dosud
nevšimla a obrátila k němu hlavu. Vlkodlaci okamžitě přeladili výrazy z překvapení na soustrast a pochopení.
„U Bílé věže,“ odvětila. „Útok ze zálohy. Toho chlapa jsem zabila.“
„Proč útočil?“ zajímal se vlkodlak.
„Nemám potuchy. Ale byl to trpaslík a možná střežil šéfa, kterého Kan chvilku předtím ve věži zabil.“
„Takže šéf je mrtvý?“ otevřel vlkodlak oči dokořán.
„Je,“ přikývla.
„Jdeme to zkontrolovat!“ rozhodl vlkodlak a společně s ostatními vyrazil do města.
Trvalo dlouho, než se Kan začal vzpamatovávat. Po celou dobu cítil jen hroznou bolest a hučení v uších. Oči měl
sice otevřené, ale nic neviděl. Konečně začal vnímat slabé broukání. Upnul se k němu a bolest začala rychle ustupovat.
Pak se mu vrátil zrak. Zprvu viděl jen nezřetelné obrysy, které se později změnily na odstíny šedé. Barvy sice nevnímal,
ale i tak poznal Karru a pokusil se zvednout ruku. Kupodivu ho poslechla a jeho dlaň narazila na její tvář, jako by jí
vrazil facku. Karra se usmála, zvedla ruku a přitlačila si jeho dlaň k tváři. Pak pohnula hlavou a několikrát ho do ní
jemně kousla.
Kan se pomalu a nejistě usmál a mírně zatnul drápy a pohnul rukou, aby jí naznačil, že má sklonit hlavu. Poslechla
a začala mu jemně olizovat tlamu a obličej. Pokusil se jí to oplatit a ochotně nastavila tvář.
„Vezmu tě dolů,“ zašeptala, když si byla jistá, že léčba zabrala. Kan zamrkal. Stále ze sebe nebyl schopen vyloudit
jediný zvuk, a přitom by si nyní Karra tolik zasloužila alespoň tiché zavrčení.
Zvedla se s ním v náručí. Obrátila se a vyšla na chodbu. Nikdo je nenásledoval. Sešla po schodech a zastavila se před
dveřmi, které otevřela kopnutím a uložila svého druha na kožešiny. Když se vracela ke dveřím, aby je zavřela, všimla si,
že všechny kosti zmizely.
Kan mohl pohybovat jen rukama a částečně krkem a hlavou. Velice jemně kolem něj a pod ním upravila kožešiny,
aby ho nikde nic netlačilo a lehla si vedle něj. Zakryla je oba přikrývkou ze sešitých kožešin a přitiskla se ke svému
druhovi. Byl ledově studený a potřeboval teplo. Toho měla dost.
Srovnala si jeho hlavu na svůj krk, objala ho rukama i nohama a ovinula svůj ocas kolem jeho. Zahřívala ho a tiše
broukala. Kan jí na oplátku kousal do krku a marně se pokoušel zavrčet.
Bylo k večeru. Kan stále ještě ležel, protože mu Karra nic jiného nedovolila. Nehnula se od něj ani na krok. Objímala
ho tak pevně, že se nebyl schopen vymanit, ani když se mu vrátila převážná část síly a rána v břiše se dávno zacelila.
Ale mohl alespoň vrčet. Karra si ten zvuk vychutnávala a kdykoli ho Kan vyloudil, odměnila ho desítkami jemných
kousnutí do tváří, krku, ramen i hrudi.
„Budeme tu takhle ležet na vždy?“ zeptal se tiše, zatímco ji laskal dlaněmi.
„Ne,“ zavrněla a kousla ho do ucha. „Měsíc vychází. Až bude úplná tma, vrátíme se k Lafi. Dražba jistě dávno skončila
a bude tam klid.“
„Ne že by se mi tu nelíbilo,“ odvětil Kan, „ale na statku mají přece jen hezčí pokoje.“
„Je tam krásně,“ souhlasila. „A to jsi ještě neviděl jejich domy na pastvinách u lesa.“
„Co je na nich tak zajímavého?“
„Jsou stavěné pro čtyři páry,“ broukla. „Je zvykem posílat nové páry na pastviny, aby měly klid a noví vlci si mohli
zvyknout na nová těla. Chtěla jsem požádat Lafi, aby nás poslala s těmi třemi novými páry.“
„Kam na ty nápady chodíš?“ broukl jí Kan do ucha. Sice by byl raději, kdyby ty domy byly jen pro jeden pár, ale stále
je lepší mít kolem sebe známé lidi, i když poněkud chlupatější, než smečku úplně neznámých vlků.
„Stavíme se pro peníze, než vyrazíme k Lafi?“ zeptal se.
-118-

Zdeněk Jukl
„Určitě,“ přikývla. „Musíme zaplatit za pokoj a hlavně za lék pro tebe. Pokud se máme pohybovat po lese, nemohu
zde nechat svůj. Raději ho Arkash zaplatím. Stejně si jsem jistá, že Ridarh jich tu několik bude mít. Ráda bych koupila
jeden i pro tebe.“
„Jsi zlato,“ odvětil tiše.
Vstali, až když utichly i poslední zvuky vydávané ostatními probouzejícími se nájemníky, kteří se vydávali za svými
nočními pochůzkami. Zabalit si věci bylo otázkou chvíle, nebo by bylo, kdyby se neustále jeden druhého nedotýkali
a nebroukali na sebe.
Kan se obával, že ho při jeho druhé noci popadne nový hlad a žaludek mu skutečně dával najevo, že by s tím měl
něco dělat. Karra se s ním proto neustále mazlila, aby ho přivedla na jiné myšlenky. Věděla však, že se její druh musí
znovu najíst. Ona sama si byla jistá, že kdyby se jim dnes při lovu nedařilo, vydrží do zítra a všechno jídlo přenechá
Kanovi. Ale jestli se jim podaří ulovit někoho zítra, až budou v lese u pastvin, to byla velká neznámá. Z vlastní zkušenosti
z hor věděla, že někdy nejedla i tři noci za sebou, a takové dlouhé přestávky v jídle drakodlaci dost špatně snášeli.
Vyšli na chodbu zavěšeni jeden do druhého a s ocasy vzájemně ovinutými vystoupali do lokálu.
„Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ řekla Arkash, když prošli kolem baru.
„Já děkuji za lék,“ odpověděl Kan a mírně se uklonil. Vlkodlačice ukázala zuby v mírném úsměvu a mávla rukou.
„Není zač.“
„Arkash?“ vložila se do řeči Karra a Kan měl pocit, že v jejím hlase pocítil slabou ozvěnu žárlivosti. Přitiskl ji k sobě
větší silou a jemně ji bodl drápy do boku ve snaze napodobit tlak zubů při kousnutí. Zdálo se, že ji to uklidnilo.
„Ano?“ podívala se na ni vlkodlačice.
„Nemáte tu další lék proti stříbru? Na čas se stáhneme z města a já mám jen jednu dávku. Samozřejmě zaplatíme
za obě dvě, plus ubytování a koupel.“
„Ridarh jich tu několik má. Chvilku počkejte, šel do sklepa. Sedněte si třeba támhle do kouta. Není tam skoro vidět.“
Při poslední větě na ně mrkla jedním okem.
Kan jí mrknutí oplatil a poděkoval za ochotu. Pak s Karrou zamířili napříč prázdným lokálem na doporučená místa.
Skutečně se halila do hustého šera, ve kterém jejich tmavá těla dokonale zmizela. Karra se mu posadila na klín a nastavila
krk.
Ridarh se vrátil až za delší dobu, protože ve sklepě přerovnával sudy. Prázdné odvaloval dozadu a plné naopak valil
ke dveřím. Arkash na něj mrkla a ukázala prstem do tmavého kouta.
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se hlasitě a postavil se k Arkash za barem.
Drakodlaci se přesunuli k baru a drželi se přitom za ruce.
„Tvá družka říkala,“ začal Kan, „že máš lék proti otravě stříbrem?“
„Několik dávek mám vždy v zásobě,“ připustil Ridarh.
„Chci zaplatit lék, který mi poskytla Arkash a koupit si alespoň jeden pro sebe.“
„Proč ne, ale jedna lahvička stojí sto padesát zlatých.“
„To nebude tak velký problém,“ odvětil Kan a podíval se na Karru. Ta zalovila v tlumoku, kde nesla své i jeho
peníze, a vytáhla požadovanou částku. Ridarh si ji pečlivě přepočítal a shrábl peníze do váčku. Pak odešel do chodby
a za chvilku se vrátil s jednou lahvičkou zabalenou v silné látce, kterou podal Kanovi.
„Hlavně opatrně,“ radil mu, když ji Kan ukládal do své tašvice, kterou už dole vytáhl z Kařřina tlumoku a připjal si ji
k řemeni bederní roušky. „Je velmi těžké takový lék vyrobit a ještě těžší je ho prodat. Proto ho dělá jen několik málo čarodějek
v okolí města. Obávám se, že kdybyste ho chtěli sehnat sami, špatně byste dopadli.“
„Budeme chodit výhradně k tobě,“ slíbila Karra. „A jak je to s cenou za ubytování, koupel a jídlo?“
„To nechte být,“ mávl Ridarh rukou. „Bylo mi velkou ctí vidět skutečné drakodlaky a moci se pochlubit, že právě
v mém podniku vznikl první drakodlak po kousnutí.“
Do toho se ozvaly Kanovy útroby a drakodlak se okamžitě chytil za břicho. Na tváři se mu objevil provinilý výraz,
ale ostatní na něj pohlédli s pochopením.
„Když budete mít cestu,“ pronesla Arkash zamyšleně, „zkuste se podívat do okolí Torkrestu. Slyšela jsem, že se tam
v domě přes ulici shromáždila jedna z nových tlup, vzniklých rozpadem té šéfovy.“ Během řeči hleděla na Kana
a dokonce na něj mrkla jedním okem. Karra jí za to mrknutí proklála vražedným pohledem a švihla ocasem.
„Díky,“ odpověděl Kan mučednicky. Nechtěl zabíjet, ale jak se zdálo, bude lepší, když se do toho pustí dřív, než
dostane skutečně velký hlad. Teď měl alespoň pocit, že by se při lovu mohl více méně kontrolovat.
„Takže tlupa se rozpadla?“ odváděla Karra téma na bezpečnější území.
„Je to tak, rozpadla se a musím říct, že jste včera odvedli perfektní práci,“ pronesl Ridarh s úctou.
„Skutečně,“ přidala se Arkash. „Vlkodlaci se vrátili těsně před úsvitem. Prohlédli věž a ujistili se, že je šéf skutečně
mrtev.“
„Jak mohli prohlédnout věž?“ divil se Kan.
„Byla prázdná, až na mrtvoly,“ oznámila jim Arkash. „Ty ovšem dopravili sem, nechali tam jen tu šéfovu.“
-119-

Horší než smrt
Kan na ni chvíli mlčky zíral, ale pak mu došlo, co se asi stalo. Když ho zasáhl stříbrný šíp, zařval hodně nahlas. Nejspíš
to trpaslíky probudilo, a když našli svého šéfa a několik kolegů po smrti, vzali nohy na ramena. Bylo to vlastně
celkem pochopitelné. A vlkodlaci využili nabízené příležitosti, aby doplnili zásoby v krčmě. Trpaslíci teď nejspíš visí
v nějakém temném koutě Ridarhova sklepa a čekají, až z nich udělá večeři o pěti chodech.
„Přebíral jsem nové zásoby a trochu jsem si promluvil s dodavatelem,“ ozval se pro změnu Ridarh a Kan s Karrou
k němu stočili pohledy. „V tlupě je teď dost velký zmatek. Nejméně osm chlapů si činí nárok na post šéfa a tlupa se rozdělila
mezi ně. Taky se říká, že Dobytčí trh už zabrala Seddova tlupa, stejně jako celou hlavní třídu.“
„Bylo to snadné,“ mávl Kan rukou a tvářil se, jako by to tak skutečně bylo. V duchu si však říkal, že ve vnějším
městě nyní bude nějaký čas život o něco tvrdší a násilnější, než doposud. Ovšem pro dlaky to naopak může znamenat
období hojnosti, protože mrtvých bude tolik, že je nebudou stačit odnášet. Nehledě na to, že jejich vlastní úlovky
se v tom množství násilně zemřelých či zmizelých ztratí jako kapka v moři.
„Musíme si ještě něco vyřídit,“ ozvala se Karra. „Ale ještě se sem na chvilku vrátíme. Chceme dát něco všem dlakům.
Možná by bylo dobré, kdyby se tu objevili vůdci smeček a poradili se, jak s tím naloží.“
„A co to bude?“ zajímala se Arkash.
„Uvidíte,“ usmál se Kan a zamířili s Karrou do chodby a dolů do sklepa. Tlumok s věcmi uložili do suchého výklenku
ve zdi stoky pod vstupem do krčmy a Karra nabrala směr k Torkrestu.
„Kam jdeme?“ zajímal se Kan, když zjistil, že jdou jinou cestou než předchozí den.
„Musíš jíst a já mám taky hlad,“ opáčila klidně.
„Měli jsme si říct Ridarhovi, když má nyní plný sklep,“ bručel Kan rozpačitě. „Navíc mu zbyla ta tři těla od včera.“
„Jen mu to nech,“ opáčila a jak se vzájemně drželi za pasy, hladila ho na boku. „Vlkodlaci mají mnohem menší spotřebu,
než my dva. Naše jedna večeře by mu ten sklep tak vybílila, jako nikdo předtím.“
„Ale já nechci zabíjet jako včera,“ bránil se.
„Jak jako včera?“ zeptala se. „Ti mrtví, které jsi snědl u Ridarha, jsem získala já a vím jistě, že pocházeli z tlupy tvého
šéfa. Narazila jsem na ně tady ve stokách a určitě šli po tobě. Pokud jde o ty v kapli a ve věži, to byl přece normální
boj. To by ti řekl každý šermíř nebo hrdina. A vedli jsme si více než dobře. Tiše dovnitř a stejně tiše ven. Uznávám,
v kapli to tiše nebylo, ale stejně o nás nikdo nevěděl. Ve věži u šéfa sis však počínal dokonale. Jeden by nevěřil, že jsi
nikdy nepracoval jako zloděj nebo špeh. Musím tě dodatečně pochválit, když jsem to včera nestihla. Sama bych to neudělala
lépe.“
„A co ti v šéfově domě?“
„Co je s nimi?“
„Neměli šanci a snědl jsem je.“
„On proti tobě předtím někdo šanci měl?“ divila se. „Za toho skoro půl roku, co jsem tě sledovala, jsem nezažila,
že by tě někdo třeba jen zranil.“
„Ale zůstali v celku!“
„Myslíš? A co těch osm useknutých rukou? Dvě hlavy? Jeden dokonce přišel o nohu, když jsi s ním bojoval ve stájích.
Splašený kůň vykopl a letící prkno mu probilo nohu a přerazilo stehenní kost?“
„Ty mě nechápeš,“ povzdechl si.
„Ne, nechápu,“ přikývla. „Když člověk zemře, je z něj mrtvola. A mrtvola, to je vlastně maso, kosti a vnitřnosti.
Pokud je nesníš ty, pak červi v zemi určitě. Tak v čem je problém, když jim dáš možnost se bránit? Není to nejlepší nápad,
protože mohou začít křičet ‚Pozor, drakodlak!‘ a jsi až po krk v problémech. Ovšem pokud bys na tom trval, můžeš
to zkusit. Jen tě upozorňuji, že pro naše ruce se zbraně nevyrábějí a klasický meč se s těmihle drápy drží skutečně hodně
špatně.“ Zvedla ruku a prohlédla si zmíněné části svého těla.
Měla hlad a uvědomovala si to, přestože pro Kana byla ochotná hladovět celý další den. Už si zvykla, že v takových
chvílích nemohla o lidech přemýšlet jinak, než jako o kořisti. Naučila se však lovit tiše a bez zbytečného násilí. I když,
většinou hlavně tiše. Po dvou hladových nocích si s nějakým násilím nedělala hlavu. Žaludek měl prostě přednost
a s tím se nedalo nic dělat.
Chvíli šli docela tiše, protože Kan se pokoušel vyrovnat s myšlenkou, že dnes poprvé zabije jen kvůli jídlu a Karra
se zase pokoušela odhadnout, jak dlouho s ním bude mít tyhle potíže. Možná to bylo tím, že jí nikdo nepomáhal, ale ona
sama je měla vždy až po lovu. Jakmile dostala hlad, šlo všechno sebeovládání a úvahy o tom, jak zabít a jestli zabít,
stranou. První částečnou kontrolu nad sebou získala až při novu.
„Mohu ti navrhnout jednu možnost,“ začala opatrně.
„Hm?“ zabručel Kan.
„Když jste čekali, až sním toho čaroděje, říkal jsi něco o tom, že mi budeš nabízet zločince, u kterých smrt sežráním
není takové neštěstí.“
„No a?“
„Nechceš to udělat i u sebe? Já se klidně spokojím jen s kapesními zlodějíčky a ty si nech vrahy a jinou verbež,
pokud ti to pomůže.“
Pootočil hlavu a sjel ji planoucím pohledem.
-120-

Zdeněk Jukl
„Tak ne, no,“ povzdechla si. „Ale měl bys měřit nám oběma stejně. Nezapomeň, jak jsme spolu mluvili pod celnicí.
To všechno stále platí. Nemám z pojídání lidí radost, ale znovu ti říkám, že to jinak nejde. A nemysli si, že se už dnes
ovládneš. Tím spíš, pokud necháš hlad příliš postoupit. Je lépe lovit s poloprázdným žaludkem, než čekat na skutečně
pořádný hlad.“
„Nemusíš mi to stále připomínat,“ zavrčel.
„Musím,“ stála si umíněně na svém. „Protože zase uvažuješ o tom, jak nezabít, jenže to by šlo pouze v případě, že by
ses vloupal k městskému hrobníkovi.“
Kan se v duchu otřásl. Představa zapáchajících mrtvol mu byla snad ještě nepříjemnější, než před proměnou.
„Co takhle zkusit menší soutěž?“ navrhla a Kan se na ni zaskočeně podíval.
„Soutěž?“
„Jasně,“ usmála se. „Kdo zabije čistěji. Ten, co prohraje, bude muset toho druhého vykoupat, laskat a obšťastňovat
celý další den.“
„To znamená, že zítra budeš dělat královnu,“ opáčil. Karra mu věnovala poťouchlý úsměv.
Ale když se nad tím zamyslel bez dovětku o trestu pro poraženého, nebyl to tak špatný nápad. Třeba ho to bude nutit
k většímu ovládání.
„Mysli rychle,“ ozvala se Karra. „Za dalším rohem je vchod do podzemí vnějšího opevnění.“
„Dobrá,“ přikývl. „Budeme soutěžit, ale pokud vyhraješ, a taky to tak dopadne, tak tě vykoupu, pokud bude v čem,
a budu tě laskat a milovat. To obšťastňování je podezřele nejisté slovo a vejde se do něj téměř cokoli.“
„Podezíravče,“ zlobila se na oko a kousla ho do ramene.
„Au!“ vyjekl. „To bylo tesákem!“
„Nic jiného sis ani nezasloužil,“ opáčila a zahnula k otvoru ve zdi stoky. Předklonila se a prolezla do chodby za otvorem
jako první. Kan toho hbitě zneužil a kousl ji do ocasu. Karra podrážděně zasyčela a stáhla oháňku do bezpečí.
„Šetři zuby na ozbrojence,“ řekla vážně a zamířila dál chodbou, přímo k baště. Kan šel těsně za ní a spokojeně
se uculoval.
Ne však dlouho. Karra to zaslechla jako první a zastavila se uprostřed kroku. Kan do ní zezadu narazil a než se stihl
zeptat, co se děje, položila mu dlaň na čenich. Pak to uslyšel i on. Tiché kroky přicházející z chodby za jejich zády.
„Stráž nové tlupy?“ navrhl šeptem a tiše se obrátil zpět.
„Ne,“ šeptla mu Karra do ucha. „Nemá boty.“
Kan na nich nechápavě pohlédl, ale pak si uvědomil, že má pravdu. I boty s měkkou podrážkou vydávaly ve stokách
tiché klapnutí. Tady však nic podobného neslyšel. Kromě toho, Kařře v tomhle mohl plně důvěřovat. Měla mnohem víc
zkušeností než on.
Zvuky kroků ztichly a v tunelu se rozhostilo ticho. Kan s Karrou stáli u zdi bez hnutí, zatajili i dech a jen uši se jim
natáčely do všech směrů ve snaze zachytit další podivné zvuky.
Ty se konečně ozvaly a zdálo se, že vycházejí z chodby za nejbližší zatáčkou. Ale slyšeli jen zvuky vzdalujících
se kroků. Neviděli žádné teplo, které by správně měli vidět, kdyby byl neznámý tak blízko, jak se zdálo.
Když kroky ještě víc zeslábly, přešla Karra k ohybu tunelu a opatrně nahlédla za roh. Chodba byla úplně prázdná.
Na stěnách ani na podlaze neviděla jediný teplý otisk. Jen ve vzduchu se vznášel nový pach, který zatím ve stokách
nikdy necítila. Ale měla dojem, že ho jednou nebo dvakrát cítila ve městě, ovšem nikdy mu nevěnovala pozornost právě
proto, že byl příliš slabý. Takových podobných pachů cítila denně stovky a nemohla si všímat všech.
Pokrčila rameny, ale nervozita ji neopustila. Všichni dlaci mají od přírody dar jisté předtuchy, kdy jim jde někdo
po krku. Pomáhá jim to přežít a včas se přesunout na nová loviště. Karra své předtuše dokonale důvěřovala, protože jí
mnohokrát varovala před nastraženou pastí jak v horách, tak i na cestě do Mykashe. Nyní jí mrazilo v zádech a cítila
mravenčení v nohách. Správné bylo všeho nechat a co nejrychleji odtud zmizet. Uklidit se na bezpečné místo a několik
nocí se držet v ústraní. Bohužel, nyní už nebyla sama a nebylo to tak jednoduché jako dřív.
Vrátila se ke Kanovi.
„Našla jsi něco?“
„Ani stopu,“ přiznala, ale o pachu a předtuše mu neřekla nic.
„Takže to asi skutečně nebyla hlídka,“ myslel nahlas. „To bys jinak viděla jejich teplo nebo cítila jejich pach.“
„Nic takového tam nebylo,“ pokrčila rameny. „Možná se to sem neslo z větší dálky. Už se mi stalo, že jsem slyšela
zvuky jakoby z poza rohu a pak jsem zjistila, že se ke mně nesly chodbou téměř celou míli. Podle toho, jak byly ty
kroky tiché, je to docela klidně možné.“
„Snad to tak bylo,“ přikývl, ale jeho sluch správně rozpoznal v jejím hlase jasné známky nejistoty a nervozity. Měli
však před sebou lov a tak se rozhodl dál se nevyptávat a vyčkat, jak se věci vyvinou.
„Tedy, pokračujeme?“
„Pokračujeme,“ přikývla, obešla ho a zamířila do podzemí bašty.
Vystoupali po schodech do přízemí bašty a opatrně vyhlíželi na ulici. Dům nemuseli ani hledat. Skutečně stál přímo
proti Torkrestu a právě z něj vyšli dva muži. Kan v nich poznal jednu z dvoučlenných hlídek, které za šéfa hlídaly klid
na ulicích. Bylo však vidět, že v domě nějací lidé zůstali, protože slyšeli jejich hovor a v několika oknech se svítilo.
-121-

Horší než smrt
„Co navrhuješ?“ zeptala se Karra.
„V domě je moc živo,“ odvětil. „Když se tam objevíme, bude o nás vědět celá čtvrť. Co takhle chytit několik mužů,
co chodí dovnitř a ven? Ty okolní domy bývaly prázdné.“
„Jsem pro,“ souhlasila ochotně. Dostala větší hlad a pohled na lidi v ní probudil šelmu. Kan na tom byl podstatně
hůř, ale zjistil, že když ji může hladit po zádech, zůstává více méně v klidu, přestože má plnou tlamu slin, sotva po ulici
přejde člověk.
„Dá se do těch domů dostat spodem?“ zeptal se.
„Samozřejmě, pojď!“ obrátila se zpět na schody a vyrazila vpřed. Seběhnout schody do třetího podzemí, zpět
do stoky a pak skrz sklep plný nepořádku do přízemí domu vedle toho obsazeného tlupou jim zabralo jen několik minut.
Celou cestu běželi a Kan si bolestivě uvědomil, že se mu vybavila chuť teplé lidské krve, a že je skutečně lepší, než
cokoli kdy jedl jako člověk.
Opatrně sledovali pohyb na ulici a rychle zjistili, že většina mužů chodí podél vedlejšího domu a pak kolem rohu
do úzké uličky. Bylo otázkou chvilky proběhnout prázdné domy a začít hlídat uličku. A nečekali dlouho. Brzy do ní
vstoupila dvojice mužů, zatímco ulička jinak zůstala zcela prázdná.
Muži měli smůlu hned dvakrát. Nejenže byla ulička prázdná a tvořili tak dokonalý cíl, ale navíc v nich Kan poznal
dvojici, se kterou měl mnoho potíží a nad kterou šéf držel ochrannou ruku, takže jí měl plné zuby. Než se Karra rozhodla,
kterého si vybere, proskočil Kan oknem a dopadl přímo na ty dva venku. Neměli čas začít se bránit. Ostré drápy jim
projely hrdly jako nože a jediné sevření prstů stačilo, aby jim Kan zlomil vazy. Karra jen překvapeně zamrkala.
Kan se rychle postavil, chytil obě těla a jedno po druhém prohodil oknem do domu. Nakonec jím proskočil sám. Celá
akce netrvala déle než několik vteřin a hluku při ní nevzniklo ani tolik, aby se vyplašily krysy, pobíhající ve stejné ulici
jen o dům dál.
„Dobrý,“ vydechla tiše, když byl opět uvnitř. Objal ji a několikrát ji kousl do krku.
„Jak je?“ zeptala se a raději začala tiše broukat. Kan ji k sobě přitiskl a hned jí vysvětlil, že tihle dva to u něj měli
schované několik měsíců. Nerozšiřoval se za co a Kařře to bylo srdečně jedno. Hlavní bylo, že Kan si z jejich smrti nedělá
příliš těžkou hlavu.
Odtáhli obě těla hlouběji do domu a Kan neodolal, aby ze svého něco nesnědl. Pak se však vrátili k oknům do uličky.
Právě v čas, aby viděli, jak do ulice vstupuje čtveřice mužů. Karra pohlédla na Kana, který je pečlivě sledoval. Pak pomalu
přikývl. Také tihle patřili k šéfově ostraze. To samo o sobě stačilo, aby pro něho jejich životy příliš neznamenaly.
Počkali, až muži jdoucí v řadě jeden za sebou, dojdou k nim a zaútočili oba současně. Pozorovatel, který by věděl,
jak probíhal boj na Seddově území, by měl neodbytný pocit, že se historie opakuje. Drakodlaci totiž využili toho,
že muži šli podél zdi a tedy v dosahu jejich rukou. Chytit je pod krkem, zapřít se jednou nohou o zeď a vtáhnout je
do domu bylo otázkou zlomku vteřiny, stejně jako zlomení vazu.
„Mně budou stačit dva,“ prohlásila pak Karra tiše, když odnesli čtveřici k prvním dvěma mrtvým.
„Ale já nevím, kolik jich potřebuji,“ přiznal se Kan zaraženě a neustále se olizoval. Tělo ho nutilo, aby přestal ztrácet
čas a dal se do jídla, a vyhrožovalo mu, že pokud to neudělá hned teď, zařídí se po svém. Karra viděla v jakém je stavu
a pohladila ho po zádech.
„Dej mi stranou dva a pak se uvidí,“ zašeptala mu jemně do ucha a pak s úsměvem sledovala, jak se Kan vrhl na jídlo.
Skutečně dva muže odložil stranou a pak se zakousl do třetího. Drakodlak v něm řval radostí a nutil ho, aby z těla trhal
větší kusy, ale Kan se postavil na odpor a obíral muže poměrně pomalu. Karra ho proto po očku sledovala a stále
se usmívala. Na druhou noc to bylo něco nevídaného. Moc dlouho to ovšem Kan nevydržel. Chuť krve a čerstvého lidského
masa udělala své. Na druhé tělo se vrhl jako smyslů zbavený a mizelo v něm doslova před očima. Karra si povzdechla,
ale přitom se stále tvářila velice spokojeně. Kdyby její druh dělal takové pokroky každou noc, pak by se během
dalších dvou týdnů ovládal jako ona po dvou měsících.
Opět se opakovalo, že Kan dojedl dříve než Karra. Nyní ale nepřistoupil ke své družce a nemazlil se s ní, ale nejprve
se došel podívat k oknům do uličky. Všechno viděl mnohem ostřeji, jen navíc jako by zastřené rudou záclonou. Dokázal
uvažovat o tom, koho snědl, ale nedokázal k sobě cítit odpor. Také věděl, že chce uličku především zkontrolovat, aby
jim někdo nevpadl do zad, protože sídlo nové tlupy bylo doslova za rohem.
Oknem ale zahlédl nějakou postavu. Skrčil se a vplížil se mezi dvě okna. Venku byla téměř tma a do domu nebylo
vidět, přesto neriskoval. Postava venku mu byla podivně známá a cítil, že se má mít na pozoru. A instinkt, který tolikrát
zachránil jeho družku, nezklamal ani jeho. Z větší blízkosti poznal, že se jedná o jednoho z hrdinů z krčmy U umrlce.
Jediný pohled na jeho zbraň mu prozradil, že je na dlaky dokonale připraven. Každý dlak pozná stříbro na několik kroků,
protože se kolem něj drží slabá záře. Lidé ji nevidí, ale dlaci ano a nemusí se jednat o čisté stříbro. Hrdina venku
měl buď ocelovou čepel zdobenou stříbrem, nebo si nechal vyrobit meč z nějaké slitiny stříbra přímo na zakázku proti
dlakům. Každopádně, ať už byla zbraň vyrobena jakýmkoli postupem, její čepel chladně světélkovala a varovala Kana,
že tady končí všechna legrace.
Najednou byl šťastný, že zabil ty muže předtím, protože nemá zdaleka takový hlad jako v Torkrestu a může uvažovat.
Rozhodl se nechat hrdinu být a jen ho sledovat.
-122-

Zdeněk Jukl
Hrdina však v uličce otálel a dokonce si s velkým zájmem prohlížel dům, ve kterém se oba drakodlaci skrývali. Pak
se však v ulici objevila trojice mužů a zamířila přímo k němu.
„Co tady hledáš, barbare?!“ křikl na něj jeden z nově příchozích. Kan zapátral v paměti, ale tenhle hlas neznal.
Pokud jeho majitel patřil k nové tlupě, vstoupil do ní přímo z ulice.
„Mám tu práci,“ zavrčel hrdina.
„Copak tu jsou hory? Padej odtud, tady si to ohlídáme sami!“ ozval se stejný hlas a Kan navíc zaslechl zvuky svědčící
o vytahování mečů z pouzder.
Hrdina chvíli mlčky sledoval trojici před sebou a pak se podíval na dům, ze kterého je sledoval Kan.
„Když mi dáte deset zlatých,“ začal hrdina, „povím vám, co tu mám za práci.“
„Co je nám po tom, dekuj se odtud!“ houkl opět neznámý hlas.
„Tak pět, na pivo,“ odvětil hrdina klidně. „Škodný na tom nebudete.“
„Řek sem, táhni,“ zavrčel znovu hlas, ale navíc se ozval další. Ani ten ale Kan neznal a navíc jeho majitel stál tak,
že na něj drakodlak neviděl.
„Moment, dám mu je a on nám poví, co tu chce. Sebrat mu je můžeme vždycky.“
Kan se usmál, protože tím se mluvčí projevil jako dokonalý zelenáč. Myslet si, že profesionálnímu hrdinovi sebere
peníze, dokonce kdykoli si zamane…, to může jen skutečný idiot.
Ozvalo se cinkání mincí a hrdina spokojeně sevřel pěst se zlatem.
„V tomhle domě,“ ukázal mečem na ten, kde hodovali drakodlaci, „je prý pokladna šéfa téhle čtvrti, co ho včera
v noci něco zabilo. Myslel jsem, že bych se po ní podíval, ale když vidím, jak pečlivě si to tady střežíte, raději se spokojím
s pěti zlatými a přenechám ji vám.“
„To bychom ti taky radili!“ houkl na něj první mluvčí a hrdina se s úsměvem a kývnutím hlavy odporoučel.
„Chlapi, jdem si pro prachy!“ zavelel hlas a trojice vlezla do domu okny. Kan nevěřil vlastním očím. Nejenže na tu
průhlednou pohádku skočili, ale ani si nevzali louče nebo jiné světlo! V domě byla tma jako v hrobce a mohl tu vidět
skutečně jen dlak nebo jiná šelma, či netopýr. Trojici také hned došlo, že se chovají jako pitomci a zamířili zpět
k oknům, aby se u vnějšího opevnění dovybavili. Ale teď před sebou měli Kana a za sebou Karru, která slyšela nějaký
hluk a plížila se k nim těsně při zemi. Oči měla přivřené tak, že z nich zbývala jen slabounká rudá nitka, ale to jí nevadilo.
Trojice vydávala tolik tepla, že je viděla i se zavřenýma očima a věděla, že podlaha místnosti je relativně prostá
všech větších překážek. Kan to všechno viděl, třebaže měl sám oči téměř zavřené, jak mu velely dědičné drakodlačí
zkušenosti, přenášené společně s nákazou.
Drakodlaci zaútočili společně. Muži zemřeli rychle a tiše, protože útok směřoval na jejich hrdla, tak jako v předchozích
případech. Kan, stále ještě neschopen cítit k sobě odpor za zabíjení pro jídlo, si řekl, že nyní se mu to povedlo
mnohem čistěji.
Sotva tři těla dopadla na podlahu, proletěla oknem zapálená louč a jasně osvětlila celou místnost. Drakodlaci vztekle
zavrčeli a obrátili se k oknům. Za jedním z nich stál hrdina s kuší v ruce.
Chvíli bylo naprosté ticho, kdy se ani jeden z těch tří nepohnul. Hrdina proto, že nečekal dva dlaky, a už vůbec ne
drakodlaky, a dlaci proto, že viděli stříbrný hrot na konci šípu.
„Uděláme dohodu,“ pronesl potom hrdina vážným hlasem. „Pomlčím o tom, co jsem viděl a vy dva se zdejchnete
z města, souhlas?“
„A když ne?“ zavrčel Kan. Hrdina se na něj podíval a zamyšleně se zamračil. Kan ztuhl. Nikdy nepovažoval hrdiny
za příliš inteligentní jedince, ale nyní poznal, že tenhle probírá paměť a pátrá, kde už ten hlas slyšel.
„Pak o vás povím všem hrdinům ve městě,“ odpověděl ještě o něco pomaleji. „Zabít drakodlaka je způsob, jak se stát
nesmrtelným. Takže nabízím dohodu.“
„Nabízíš, protože máš jen jeden šíp,“ zavrčela Karra. Přestože ji v lidské podobě několikrát u Umrlce potkal, její hlas
neznal, takže na ni jen krátce pohlédl.
„Ale jednoho z vás to bude stát život. Takový pěkný pár. Drakodlaci jsou vzácní, ani jeden z vás jistě nechce zůstat
zbytek života sám, nebo snad ano?“
Po krátkém tichu pokračoval.
„Vidím, že si rozumíme. Aby bylo jasno, nikdo mi za vás dva nic nezaplatil. Šel jsem náhodou kolem, a když někomu
povím, co jsem viděl, neuvěří mi to. Zadarmo nepracuju a blázna ze sebe taky neudělám. Jděte si po svých, ale
nikdy mi nevstupujte do cesty. Rychle byste zjistili, že mám velice tuhé maso, které se špatně tráví.“
S tím se otočil a zmizel v uličce. Kan okamžitě uhasil louči tak, že na ni hodil jedno z těl. Karra naopak přiskočila
k oknu a sledovala hrdinu. Odcházel pohodovým krokem středem uličky a na jejím konci odbočil směrem jako by
k Umrlci. Kuši měl po celou dobu v ruce a Karra nepochybovala, že by se stihl otočit a vystřelit dříve, než by k němu
doběhla na poloviční vzdálenost.
„Hernajs, ten měl nervy,“ zavrčel Kan.
„Houby,“ odsekla Karra, „měl nahnáno, protože jsme byli dva a on čekal jen jednoho. Asi jsi nechal na dlažbě škrábance
od drápů a on si jich všiml. Nejspíš čekal vlkodlaka, ale pohled na nás ho rozhodil.“ Došla ke svému druhovi
a postavila se proti němu.
-123-

Horší než smrt
„Jak je?“
„Celkem to jde.“
„Musíš jíst hned teď?“
„Hned teď ne, ale moc dlouho to nevydržím.“
„V pořádku, já mám pro dnešek dost a snad vydržím i zítra. Ti tři jsou tvoji, ale odneseme je do stoky, stejně jako
kosti po těch šesti.“
Souhlasil. Odnosili nejprve kosti a pak poslední mrtvé. Ve stoce se na ně Kan vrhl a nyní si je nešetřil. Věděl, že pospíchají,
a že ten hrdina venku možná nedodrží slovo a přivede si posilu. Karra ho však ujistila, že do stok se neodváží,
protože křivolaké, dokonale temné tunely, jsou velice špatným prostorem pro boj s jakýmkoli dlakem a hrdinové to moc
dobře vědí.
Vraceli se k šéfovu domu pro jeho poklad. Kana pálila žáha a neustále říhal, protože ty tři polykal téměř bez žvýkání
a žaludek mu to nyní vyčítal. Karra ho držela kolem pasu a tiše mu broukala v naději, že až ustoupí opojení krví, bude
mít menší výčitky. Jenže opojení ustoupilo a Kan se nesesypal. Nebo ne tak jako včera. Dřepl si ke zdi u pokladu, položil
si hlavu do dlaní a hleděl na Karru. Ta si dřepla proti němu, položila mu dlaně na ramena a svým čenichem se dotýkala
jeho.
„Nešlo to jinak,“ pronesl konečně Kan rozhodně. „S těmi bych nemohl cítit soucit ani jako člověk. Neměli v sobě
kousek šermířské cti. Tahle tlupa bude okrádat ty nejchudší v téhle čtvrti.“
Karra se mile usmála a začala mu olizovat zakrvácený obličej a ruce. Kan se přitom ani nehnul, dokud před ním nesklonila
hlavu. Pak se natáhl a začal jí mazlivě otírat nozdry o vlasy. Karra pomalu zvedla hlavu a nastavila tvář. Naklonil
se ještě víc a jemně ji kousl do brady. Karra mu to okamžitě oplatila. S uspokojením viděla, že se Kan usmál. Jeho
oči však zůstaly smutné.
A přesně v té chvíli si oba uvědomili, že v chodbě nejsou sami.
„Pomalu si stoupněte a žádný blbosti,“ ozvalo se z výklenku pod poklopem sklepa šéfova domu.
Karra se ohlédla, ale zprvu nic neviděla. Až po chvilce se temnota pohnula a vyloupla se z ní postava v tmavém
plášti. V každé ruce držela jednu malou, avšak dvojitou kuši. Dvě nezávislá lučiště na jedné pažbě, v každé po jednom
stříbrném šípu. Na těch několik kroků by neminul ani slepý.
Drakodlaci se rozhodli poslechnout a velmi pomalu se zvedli. Hned poznali, že útočník nebude obyčejný člověk.
Na to byl příliš vysoký a mohutný a ruce svírající kuše příliš chlupaté.
„Držte pracky tak, abych na ně viděl. Uděláte jediný pohyb bez mého pokynu a…“
Na chvíli se chodbou rozhostilo naprosté ticho. Hrozba stříbrných šípů byla tak účinná, že se drakodlaci neodvážili
ani vycenit zuby.
„Každý z vás mi dluží deset tisíc zlatých, neřádi,“ promluvil konečně útočník a oba svým prohlášením zaskočil.
„Cože?“ uklouzlo Kanovi dříve, než se stihl ovládnout.
„Měl jsem na vás dva smlouvu se šéfem,“ pokračoval neznámý. „Dalo mi dost práce najít vás pod celnicí a zjistit, co
a jak. Když se šéf dozvěděl, že jsi přežil útok na věž, a že ses dokonce spřáhl s dlačicí, chytil ho amok. Výslovně mi přikázal,
abych mu donesl vaše hlavy. Ale vám to nestačilo a nějak jste dokázali vyrobit z člověka dalšího zatraceného drakodlaka!
Myslel jsem si, že pláchnete z města, jakmile to půjde a čekal jsem ve vnějším opevnění, ale vy dva jste
se rozhodli zabít šéfa a než jsem zjistil, o co vám jde, bylo příliš pozdě.“
Karra ho podezíravě sledovala a pečlivě větřila. Konečně poznala ten podivně známý pach, který se kolem nich
vznášel.
„Ty jsi Ahuth, že jo?“ prohlásila s ledovou jistotou a s neznámým její slova trhla.
„Ovšem že jsi,“ pokračovala, když viděla, jak ho zaskočila. „Renegát, odpadlík, dlak, který začal lovit dlaky
za peníze,“ odplivla si.
„Ale dlak proti dlakovi přece nikdy nepůjde?“ divil se Kan. „Sama jsi to říkala.“
„Tak tady vidíš jediného dlaka na světě, který ti půjde po krku klidně i za měďák,“ opáčila opovržlivě.
„Drž tlamu!“ okřikl ji Ahuth.
„Proč?“ opáčila vztekle. „Stejně nás zabiješ, tak co. Kdyby ti šlo o peníze, vezmeš si je sám z těch vaků támhle. Sledoval
jsi nás, tak jistě víš, odkud pocházejí. Čekal jsi tu na nás, abys nás zabil. Nejspíš stejně jako toho vlkodlaka
ve vnějším opevnění dnes odpoledne, je to tak? Ty prostě nenávidíš všechny dlaky, jen proto, že jsi jedním z nás!“
„Ještě slovo…,“ zavrčel Ahuth temně.
„Poslouchej,“ ozval se Kan, „ty jsi vlkodlak, že ano? A někde ses musel pěkně namočit, protože já cítím smrad, jako
když se otevře žumpa.“
„Chtěl jsi říct pomočit,“ opravila svého druha Karra a v obličeji se jí objevil opovržlivý výraz.
„Zapomněli jste na kuše?!“ zařval Ahuth.
„Nezapomněli,“ odsekla Karra.
„Krásné kousky,“ kývl hlavou Kan. „Radost pohledět a mně to můžeš věřit, vyznám se v nich. Ale docela mě překvapuje,
že je máš v tlapách právě ty.“
-124-

Zdeněk Jukl
„Proč?“ nezdržel se Ahuth otázky.
„Všichni řemeslníci o nich říkají, že se dělají pro ženské a sraby, protože skutečný bojovník si vystačí s jednou střelou.“
Ahuthovi pod kápí zahořely oči.
„Vážně se to říká?“ zeptala se Karra.
„Určitě,“ ujistil ji. „Sám jsem si ji chtěl koupit, protože mě fascinoval její mechanismus, ale když jsem se dozvěděl
tohle, rychle jsem si to rozmyslel. Jeden musí myslet na to, co si o něm myslí jeho okolí. Bez úcty nejsi nic,
i kdybys…“
„Ticho!!“ zaječel Ahuth.
„Pravda bolí,“ rýpla si Karra.
Bylo slyšet, jak Ahuth zhluboka oddechuje. A pak udělal drobnou chybu. Drakodlaci však chyby neodpouštějí. Tím
spíš, když je udělá ten, kdo jim usiluje o život. Na okamžik mu poklesly ruce se zbraněmi.
Karra se pohnula rychleji než podrážděná kobra. Od Ahutha ji dělila jen šířka stoky a to pro ni byly sotva dva kroky.
Než se Ahuth zmohl na obranu, vyrazila mu kuši z tlapy a o druhou se jen s nepatrným zpožděním postaral Kan. Zbraně
dopadly na podlahu a nárazem spustily. Ale jejich střely neškodně zmizely kdesi ve stoce.
Drakodlaci Ahutha okamžitě chytili za ruce a oba současně mu je zkroutili, takže zařval bolestí a klesl na kolena neschopen
jediného pohybu.
„Tak zmetku prašivá,“ vrčela Karra a oči jí rudě plály. „Teď si spolu trochu užijeme!“
„Co s ním uděláme?“ usmál se krutě Kan. „Roztrhneme ho jako hada, nebo mu věnujeme trochu stříbra ze šéfova
pokladu, aby nebyl škodný, když nás nedostal?“
Dál se však ve svých plánech nedostali. Ahuth přece jen nebyl tak hloupý, aby si neponechal zadní vrátka. Cosi dopadlo
na podlahu a ozval se zvuk tříštěného skla. Okamžitě se kolem nich zvedl hustý dým, který drakodlaky dráždil
ke kašli a pláči. Pustili vlkodlaka a dali se na ústup. Ahuth, zvyklý na tento nouzový prostředek poslední záchrany,
se hbitě zvedl na nohy a utekl. Než se dým rozptýlil a drakodlaci přestali lapat po dechu a otírat si oči, byl dobrou míli
daleko.
„Čert ho vem, plesnivce,“ mávla rukou Karra.
„Myslíš, že se tak snadno vzdá dvaceti tisíc zlatých?“ pochyboval Kan.
„Je to krysa,“ opáčila. „A stejně mu je nemá kdo zaplatit.“
„Ale i krysa umí kousnout, když na to přijde.“
„Povíme o něm všem dlakům. Jistě o něm nevědí, jinak by se tu neprocházel, jako kdyby mu to tu patřilo. Jakmile
se rozkřikne, že je ve městě, pustí se za ním všechny smečky, to mi věř.“
„Jsem rozhodně pro,“ přikývl Kan. „Přece jen budu klidnější, když ho bude zaměstnávat něco jiného, než vymýšlení
plánů, jak se nám pomstít. Vypadá jako přesně takový typ, co se bojí otevřeného boje, ale bodnout tě mezi lopatky mu
nečinní žádné potíže.“
„Dáme si pozor,“ opáčila.
„Jen aby, dnes nás pěkně převezl.“
Karra vztekle zafuněla. „Přestaň vymýšlet co by kdyby a pojď.
Pobrat celý šéfův poklad najednou nebylo nic snadného, ale poradili si. Byl to Kan, kdo nesl všechno stříbro. Odmítl,
aby se s ním táhla Karra a nedovolil jí, aby se k němu byť jen přiblížila. Stříbro však na dlaky působí i bez přímého doteku,
takže se Kanovi nešlo nijak snadno. Udělal vždy jen několik desítek kroků a musel si na chvíli odpočinout. Karra
se mu několikrát pokoušela stříbro vzít a dát mu zlato, ale nepochodila. Tak na něj alespoň broukala a dotýkala se ho,
aby mu dodala sílu. Přitom však neustále hlídala, aby se k nim nemohl Ahuth ani přiblížit. Kan měl od stříbra otupělé
všechny smysly, takže jejich bezpečí záviselo na jejích smyslech a instinktech.
Konečně se vrátili pod krčmu. Stříbro s částí zlata, od oka na dorovnání ceny obou dílů pokladu, nechali ve stoce,
odebrali si něco málo zlata pro sebe, protože jeden nikdy neví, co ho v budoucnu čeká, a se zbytkem vylezli do krčmy.
Už na chodbě slyšeli, že je v lokále dost rušno. Sotva však prošli dveřmi, rozhostilo se naprosté ticho.
Karra se ani nedivila, protože na Kanovi bylo na první pohled vidět, že byl na lovu, a že to byl lov úspěšný. Dělala
sice co mohla a obličej měl úplně čistý, ale ruce a drápy už dopadly hůř a bederní rouška vypadala jako řezníkova pracovní
zástěra na konci perného dne.
Lokál byl plný, protože uběhla delší doba a stálí zákazníci se již dávno usadili na svých místech. Ale u jednoho stolu
seděla čtveřice mohutnějších vlkodlaků. Od tohoto stolu se držela Arkash co nejdál, protože za ním seděl i její otec
a vztekle sledoval svou dceru a jejího druha. Nemohl sice nic podniknout, ale mohl alespoň dávat najevo svůj nesouhlas.
„Máte to?“ houkl vztekle na Kana a Karru a příliš pozdě si uvědomil, že svou zlobu namířil tím nejhorším směrem.
Kanovi zahořely oči a Karra sledovala vlkodlaka jako had žábu.
„Jo,“ usekl Kan, kterému po vlkodlačím přivítání opět vystoupaly žaludeční šťávy do krku a popálily mu tlamu. Obloukem
hodil pytel se zlatem na stůl, jen to zadunělo.
-125-

Horší než smrt
„Je to část šéfova pokladu. Doufali jsme, že si ji smečky mezi sebou rozdělí a trochu si tak usnadní život v tomhle
městě.“ Podíval se na vlkodlaka, který vypadal dost zaraženě.
„Nyní mám ovšem pocit,“ dodával, „že to nebyl tak dobrý nápad. Ale už jsme to sem přinesli a zpět se s tím tahat nebudeme.
Užijte si to ve zdraví a nepokousejte se při dělení.“
S tím se obrátil, vzal Karru kolem pasu a společně zamířili do chodby a pryč od nepříjemných vůdců smeček. Karra
se však ještě na chvilku obrátila do lokálu.
„Ve stoce jsme narazili na Ahutha. Šel sice výslovně po nás dvou, ale protože neuspěl, mohl by si klidně najít jiný
cíl. Navíc se nám téměř přiznal, že má drápy ve smrti toho vlkodlaka ve vnějším opevnění dnes odpoledne.“
Její zpráva měla na přítomné stejný účinek jako kdyby je vévoda pozval do paláce na zahradní slavnost. Karra
se spokojeně obrátila a společně s Kanem opustili lokál. Na konci chodby je však doběhla Arkash.
„Prosím, vraťte se,“ naléhala. „Otec proti vám nic nemá, on jen nesouhlasí s mou volbou Ridarha jako životního
druha.“
„Rozdělit si pytel peněz snad umí, ne?“ mračil se Kan.
„Mám obavu, aby se u toho neporvali,“ přiznala se Arkash. „Zlato nikdy nikomu nic dobrého nepřineslo.“
„Záleží na tom,“ ozvala se Karra, „kdo to zlato vlastní. Vůdcové smeček tu jsou od toho, aby rozhodovali, co je pro
jejich poddané dobré, a co ne. My jsme jen chtěli potrestat tlupu a zajistit její rychlejší rozpad. Vzali jsme si část zlata
pro sebe, ale zbylo ho příliš mnoho. O vlkodlacích se ví, že ve městě třou bídu s nouzí a ještě se musí neustále ohlížet.
Tohle vám mělo usnadnit několik dalších let. Hlavně při nákupu léků proti stříbru a při podpoře vlkodlaků, kteří právě
přišli do města. Jak s tím ale nakonec naložíte, to je vaše věc. My odcházíme z města a nějaký čas se tu neobjevíme.“
Arkash se zatvářila smutně. To se již vedle ní objevil Ridarh, který do té doby stál za nimi a tiše poslouchal. Vzal ji
kolem ramen a políbil do srsti na tváři.
„Nehádají se,“ řekl spíš ke své družce, než k drakodlakům. „Vysypali obsah pytle a dělí ho rovným dílem mezi smečky
a ostatní. Je toho tolik, že si vlastně nikdo nedovede představit, co s tím mají dělat. Nikdo neměl ani tušení, jaký
poklad šéf shromáždil.“
„Vyřiď jim, co jsi slyšel,“ odvětil Kan smířlivě. „My už musíme jít. Ale zase se uvidíme. Moc daleko od města nemířeno
nemáme.“
Do toho se otevřely dveře do lokálu a objevil se jeden z vůdců smeček. S vážným výrazem ve tváři přišel ke skupině
a kývl drakodlakům na pozdrav.
„Posílají mě ostatní,“ začal hlubokým a vyrovnaným hlasem svědčícím o dlouhé praxi v pozici vůdce smečky. „Mám
se omluvit za nedůstojné přivítání, kterého se vám dostalo a poděkovat za všechno to zlato. Smečky ho plně využijí
a alespoň ta moje v dobrém.“
Znovu kývl hlavou, tentokrát na znamení díků. Kan s Karrou mu kývnutí oplatili a drakodlak se viditelně uklidnil.
„A pak bych vám rád předal tohle,“ pokračoval vlkodlak a zalovil v měšci u pasu. Vytáhl svazeček bylinek a podal
ho Kanovi.
„K čemu to je dobré?“ divil se Kan, ale bylinky si vzal.
„I já při jídle dost hltám,“ usmál se vlkodlak, „takže poznám, když je někomu špatně od žaludku a pálí ho žáha. Hoď
špetku do vroucí vody, nech louhovat, až se voda zabarví do ruda, a pak to vypij.“
Kan udiveně hleděl na bylinky v dlani, ale pak se znovu vlkodlakovi poklonil a strčil je do tašvice.
„Děkuji mnohokrát,“ pronesl. „Myslím, že několik dalších týdnů to bude velice užitečné.“
„Až ti dojdou, zkus se poptat na trhu po Korolanově květu, tak se ta bylina jmenuje. Lidé ji dávají do omáček pro
zlepšení chuti, ale na nás působí trochu jinak.“ Mrkl na Kana jedním okem jako starý známý.
„A málem bych zapomněl,“ pronesl, když se začal obracet zpět k lokálu. „Jak jste to mysleli s Ahuthem? Skutečně
se potlouká po městě?“
„Byl to on,“ potvrdila svá slova Karra a Kan mlčky přikývl. Pak mu vypověděli události ve stoce pod šéfovým domem.
„Musím uznat,“ pokýval vlkodlak hlavou, „že má nervy, to zase ano. Ale nebudou mu moc platné. Už vyrazili poslové
k ostatním smečkám. Do hodiny mu bude tohle město těsnější než stříbrný důl.“
„Možná má u sebe další stříbrné šípy, ačkoli po dnešku nechápu, jak je u sebe může nosit,“ varoval ho Kan.
„Renegáti jsou proti stříbru odolnější,“ vysvětloval mu vlkodlak. „Nemohou se ho sice dotknout, stejně jako my, ale
mohou ho nosit u sebe, například v koženém pouzdře. A pokud měl kožené rukavice, mohl se šípů dotýkat a používat je
bez nejmenších obtíží. Ale ty kuše jste mu přece vzali, ne?“
„Zůstaly ležet ve stoce,“ přiznala Karra zaraženě.
„Pošlu pro ně naše nejlepší bojovníky se zásobou léku proti stříbru,“ zamračil se vlkodlak. „Jsou příliš nebezpečné,
než abychom je tam mohli nechat jen tak ležet.“
Pak jim kývl na rozloučenou a vrátil se do lokálu. Arkash, nyní úplně uklidněná, jim ještě jednou poděkovala a pak
spolu s Ridarhem zamířila zpět za pracovními povinnostmi.
Drakodlaci sestoupili do stoky, kde Kan s povzdechem zvedl pytle se stříbrem, zatímco Karra chvíli pečlivě větřila
a naslouchala. Až pak se chopila tlumoku s jejich věcmi.
-126-

Zdeněk Jukl
Ke statku to bylo dál než k šéfovu domu, takže Kan musel odpočívat vícekrát. Ještě před polovinou cesty měl sto
chutí zahodit stříbro do nějaké díry, ale nakonec se přemohl a dotáhl ho až k vlčím lidem.
Karra šla před ním a tak jako první vstoupila do síně, kde se odehrál obřad. V síni byla jen Lafi. Klečela na kožešině
před oltářem, oči zavřené a ruce položené na kolenou dlaněmi vzhůru. Slyšela ale jejich kroky. Když se zastavili,
otevřela oči a obrátila k nim hlavu. Dlouze si prohlédla Kana od hlavy k patě a neušla jí jizva na břiše, která, protože
mu ji způsobilo stříbro, mu zůstane po zbytek života, ani skvrny od krve.
„Jak vidím,“ řekla pomalu, „je z vás velice pěkný pár.“
„Však mám po boku nejkrásnější drakodlačici na světě,“ odvětil Kan, odložil pytel ke zdi a vzal Karru kolem pasu.
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se Lafi. „Tedy, kromě koupele, hádám?“
„Chtěli jsme se zeptat,“ začala Karra trochu nejistě, „zda stále platí tvá nabídka o našem zůstání tady.“
„Ovšem,“ přikývla vlčice.
„A ty tři nové páry, už jste je poslali na pastviny?“
„Vyrazí po půlnoci ve vlčích podobách.“
„Pokud jdou na jednu pastvinu, mohli bychom jít s nimi?“
Lafi se pousmála. „Původně jsem s nimi chtěla poslat jiný, starší pár, ale budu jen ráda, když s nimi půjdete vy dva.
Při péči o zvířata si vás neumím představit, ale jako ochrana pastviny budete užiteční jako málokdo.“
„Takže můžeme?“ ujišťovala se Karra.
„Ovšem, můžete,“ přikývla Lafi. „A nyní jděte do svého pokoje, pošlu je za vámi, až přijdou. Vykoupat se můžete
na konci chodby, ale ty to tu znáš a víš, co a jak. Máte tak dvě hodiny. Co jste to vlastně přinesli?“
„Část šéfova pokladu, jako poděkování za pomoc a také odškodnění do budoucna, kdybychom smečce přivodili nějaké
potíže,“ odpověděl Kan.
Lafi pozvedla obočí a zadívala se na pytel.
„Můžete ho vzít k sobě? Pak se o tom pobavíme.“
„A nemohl by zůstat tady?“ podíval se na ni Kan útrpně. „Je v něm stříbro a stálo mě hodně sil, donést ho až sem.“
„Ach tak.“ Vlčici po tváři přelétl výraz překvapení a obdivu. „V tom případě ho tu samozřejmě nechte.“ Pak se obrátila
zpět k oltáři a zavřela oči. Hned je však znovu otevřela.
„Když jsme u zavazadel, někdo tu pro vás něco nechal,“ kývla hlavou ke stolku u dveří vedoucích na chodbu s pokoji
jednotlivých vlků. Ležel na něm tenký, podlouhlý balíček zabalený do kůže.
„Kdo to přinesl?“ zajímala se Karra jako první a vykročila ke stolu.
„Prý nějaký vlkodlak,“ odvětila Lafi. „Přebíral to jeden vlk u brány. Vlkodlak měl na spěch, ale prý stačí říct, že je to
z krčmy a vy už budete vědět.“
„Tušíme,“ přikývla Karra, ale v duchu se jí objevila nejistota. Co bylo tak důležité, že by vůdcové smeček nebo Ridarh,
posílali spěšného posla napříč čtvrtí? Navíc skutečně spěšného, protože cesta stokami byla výrazně kratší, než ulicemi
města.
Došla ke stolku a natáhla k balíčku ruku. Sotva se její dlaň ocitla píď nad ním, začala jí brnět ruka. Okamžitě poznala,
že balíček obsahuje stříbro. Zaváhala však skutečně jen na chvilku a pak balíček uchopila. Když se obracela zpět
do místnosti, snažila se tvářit co nejklidněji, ale Kanovi stačil jediný pohled na napjaté svaly a pochopil, co se děje.
„Asi jsem něco zapomněl a hospodský mi to poslal,“ udeřil se dlaní do čela v dokonalém napodobení záblesku
paměti. Hned na to sebral Kařře balíček z ruky a drakodlačice se pro jednou vůbec nebránila.
„Půjdeme do pokoje,“ pronesl pak Kan k Lafi a vzal Karru kolem pasu. „Byl to docela dlouhý večer.“
Jak odcházeli, otáčela za nimi Lafi hlavu a zamyšleně vraštila obočí. Nebyla dlak a neznala všechna jejich gesta, výrazy
a postavení těl, ale přesto si byla dokonale jistá, že s balíčkem není něco v pořádku. Služba bohu ovšem byla
přednější a tak se opět obrátila čelem k oltáři, zavřela oči a soustředila se.
Drakodlaci tiše přešli síň a zamířili do pokoje. Cestu znala jen Karra, takže se Kan nechal vést.
Sotva vešli do místnosti, hodil Kan balíček na podlahu a Karra zavřela a zajistila dveře. Kan si obalil ruce kožešinami
z lůžka a pak velmi nemotorně balíček rozbalil. Našli v něm dva stříbrné šípy, naprosto stejné, jako ty, kterými je
chtěl zastřelit Ahuth, a chomáč tmavých chlupů. Pach, který je udeřil do nozder, poznali okamžitě.
„Krysa,“ zavrčela tiše Karra.
„Touhle dobou je jistě daleko od města,“ pronesl Kan zamyšleně. Vytěsnil z hlavy myšlení drakodlaka a vrátil
ke svému původnímu. Chápal Ahuthovy kroky. Vlkodlak okamžitě poznal, že Karra s Kanem na něj poštvou všechny
městské smečky a neztrácel čas. Běžel rovnou do statku, nechal jim varování, aby se před ním měli v budoucnu na pozoru
a pak se co nejrychleji ztratil. Smečkám bude trvat několik nocí, než se ujistí, že je skutečně mimo město a pak už
bude příliš daleko, než aby ho mohli vlkodlaci stíhat. Navíc, nikdo nemá nejmenší tušení, kterým směrem se vydal.
„Myslím,“ řekl Kan nakonec, „že několik dalších nocí od něj budeme mít pokoj.“
„Co tě k tomu vede?“ podívala se na něj Karra pochybovačně.
„Porazili jsme ho. Připravili ho o kuše, které jsou dost drahé a přinutili jsme ho bleskově opustit město. Určitě
se nám časem pokusí pomstít, ale kdyby to mohl udělat nyní, počkal by si na nás v chodbách cestou z krčmy. Neudělal
-127-

Horší než smrt
to, takže nemůže. Nejspíš mu z byly jen tyhle dva poslední šípy, ale pro kuše se již nevrátil, jinak by je jistě neváhal použít.
Jeho vlastní pach je tak slabý, že jsme ho ucítili, až když byl několik kroků od nás.
„Snad máš pravdu,“ zabručela pochybovačně. „Sem se ale nedostane, takže se můžeme jít vykoupat.“
„A na pastvinách se ještě uvidí, kdo koho bude ohrožovat na životě,“ dodala s temným přízvukem.
Vyšli zpět na chodbu a Karra ho hned vedla dál od síně. Na jejím konci zaklepala na dveře k nerozeznání od ostatních,
a teprve potom je otevřela. Uvnitř byla koupelna, ovšem trochu odlišná od té v krčmě. Vana zde byla zapuštěná
do podlahy, ale kotel na vodu a truhla poblíž vany, sloužící současně jako lavička, byly podobné. Voda v kotli téměř vychladla.
Však se také blížila půlnoc a většina vlků dávno spala. Ale drakodlaci se nad ní neošklíbali a přelili ji do vany.
Omýt šupiny bylo snadné, takže většinu doby strávili úplně jinak. Nakonec Karra ležela na Kanovi, nechala se od něj
hladit, kousat a laskat, a tvářila se přitom, jako by se jí podařilo ukrást klíče od brány do ráje. Ostatně, Kan se netvářil
jinak a byl pevně rozhodnut svou vyvolenou i nadále milovat a hýčkat, jak jen to bude možné a raději ještě víc.
Po návratu do pokoje se oba převlékli a špinavé oblečení zabalili do tlumoku. Karra znala vlčí domy na pastvinách,
a proto věděla, že jsou vybavené vším potřebným pro dlouhodobý pobyt, a proto nemusí prát hned a tady a pak si ještě
namočit veškerý obsah tlumoku.
Stihli to tak akorát, protože sotva srovnali věci v tlumoku, ozvalo se zaklepání na dveře. Kan je pootevřel a uviděl
za nimi vlka.
„Ano?“ zeptal se.
„Kan?“ zeptal se vlk a přejížděl ho pohledem od hlavy k patě, jak mu to pootevřené dveře dovolovaly.
„Osobně, co se děje?“
„Ty mě nepoznáváš?“ usmál se vlk a na chodbě za ním se objevilo pět dalších vlků. Ve třech z nich poznal vlčice
a Kanovi svitlo.
„To jste vy?“ divil se a otevřel dveře dokořán. Vlci vešli do místnosti a každý z nich se vedl za ruku se svou vlčicí.
„Ani za všechno zlato světa si netroufnu odhadnout, kdo je kdo,“ přiznal se.
„Já jsem Alro,“ ozval se zlatavý vlk stojící přímo před ním.
„Amash,“ kývl hlavou šedý vlk po jeho pravici.
„To nejlepší nakonec,“ zasmál se černošedý vlk po Alrově levici a byl to Eras.
Kan si je udiveně prohlížel a dokonce si je obešel, aby je viděl ze všech stran.
„Půjde s námi na trh,“ ozval se Eras a bavil se pohledem na zaskočeného bývalého velitele. Ostatní vlci, včetně Karry,
se pobaveně zasmáli.
„Vy tedy máte ránu,“ vynesl Kan svůj soud, když se vrátil na původní místo.
„To říká ten pravý,“ vrátil mu to Alro za všechny a vlci se znovu zasmáli. Ale Kan to nemyslel zle a usmíval se. Měl
radost, že jsou jeho muži v pořádku a jak se zdálo, nová podoba jim nijak nevadila. Což se dalo čekat, protože od Karry
už věděl, že vlčí lidé pocházejí z horských vlků a i po proměně ještě dlouho v horách zůstali, takže ten odporný lektvar
nejspíš vařila horská čarodějka. Bylo těžké s nimi vyjít, ale když došlo na kouzla, neměly konkurenci.
„Jaké to je, být vlkem?“ neodolal se nezeptat.
„S Lafath po boku docela příjemné,“ odpověděl, vzal vlčici kolem pasu a přitiskl ji k sobě. Té se na tváři objevil
spokojený výraz a oplatila mu to.
„Spíš nám řekni,“ ozval se Amash, „jaké je to být nejobávanějším tvorem světa?“
Kan se na delší dobu odmlčel. Karra se mu postavila po bok a vzala ho za ruku. „Raději bych si nechal odpověď pro
sebe,“ odvětil nakonec a podle jeho hlasu vlci pochopili, že to nebyla nejlepší otázka, kterou mohli položit.
„Omlouvám se,“ řekl okamžitě Amash a mírně se uklonil, aby dodal své omluvě váhu.
Kan to přijal se smutným povzdechem, ale pak se opět zatvářil normálně.
„Na povídání bude dost času na pastvině. Kdy vyrážíme?“ zeptal se.
„Právě proto jsme tu,“ ozvala se Ariki. „Lafi říkala, že je nejvyšší čas, abychom tam dorazili ještě za tmy.“
„Máte všechno?“ zeptal se Alro a podíval se na tlumok na zemi.
„My ano a vy?“ odpověděla Karra.
„My nic nepotřebujeme,“ odpověděla Ariki. „Všechno je na pastvině, i oblečení. Jen si sundáme náramky a můžeme
vyrazit.“
„A jak je ponesete?“
„V zubech, jak jinak,“ odpověděla vlčice, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě.
„Dejte si je k nám do tlumoku,“ nabídla Karra a vlci to po krátkém zvážení přijali. Měli před sebou pěkných pár mil
běhu, a i když přenášení náramků v zubech bylo normální, na delší vzdálenosti to nic příjemného nebylo a vlčice to moc
dobře věděly.
Měsíc visel na nebi jako stříbrný štít boha války a v jeho svitu se po polích od města hnala šestičlenná smečka vlků,
sledovaná dvojicí drakodlaků. Mířili na severovýchod a dávali si pozor, aby nikoho nepotkali. Cesty však byly v tuto
noční dobu zcela liduprázdné a jediné, co by je mohlo vidět, by byl toulavý pes nebo tulák.
-128-

Zdeněk Jukl
Kdyby se však hned po opuštění statku podívali Kan nebo Karra nahoru na hradby, všimli by si dvojice rudých
planoucích bodů, které je sledovaly, dokud se příliš nevzdálili. Pak se body pohnuly a proti světlejšímu nebi se objevila
mohutná postava s výrazně vlčími rysy, přešla na vrchol nejbližší bašty a zmizela.
K pastvině dorazili ve chvíli, kdy obzor na východě zrudl a nový den se začal hlásit.
Jakmile se drakodlaci přiblížili k ohradám, začali koně v nich šílet. Vyhazovali kopyty a pokoušeli se prorazit ohradu.
Karra s Kanem rychle zmizeli za zdí, obklopující obytná stavení a šestice vlčích lidí, která se měla za dne vracet
v lidských podobách na hlavní statek, měla plné ruce práce, aby zvířata uklidnila.
Drakodlaci dostali k obývání místnost v rohu budovy s oknem k jihu. Karra se totiž kdysi před Lafi zmínila, jak je
pro ni měsíční svit příjemný a jak se s oblibou vydává na střechy, kde jen tak sedí opřená o komín nebo věž a vystavuje
se jeho paprskům. Ariki proto dostala jasné pokyny, co má na pastvině vyřídit a zařídit, aby se všichni cítili pohodlně
a nehrozily žádné konflikty.
Protože svítalo, museli by se oba drakodlaci proměnit v lidi, pokud by měli vyjít ven. Ale vlci, vědomi si potíží
s koňmi a také tím, že Kana by první proměna zpět v člověka velice bolela, je ujistili, že bude úplně stačit, když se ven
podívají až po setmění, protože by stejně jen překáželi. Karra s Kanem si nestěžovali. Noc byla dlouhá a oba byli unavení.
Uložili se pod oknem na lůžko z kožešin a Karra si zahrála na malou a slabou dívku. Stočila se Kanovi do náruče.
Kan se tomu jen usmíval a ochranitelsky se ovinul kolem ní.
Když večer vyšli poprvé z domu, vedli je Ariki a Amash. Noví vlci si prohlédli okolí pastvin za dne a celodenní práce
kolem koní muže natolik unavila, že Amash šel vlastně jen z donucení, protože nechtěl nechat Ariki venku samotnou.
Karra s Kanem byli příjemně překvapeni, když zjistili, že v okolí pastviny je skalní město zabírající několik desítek
čtverečních mil a les je tam divoký, plný spadaných kmenů a větví, keře tam rostou těsně u sebe a neponechávají mezi
sebou ani trochu volného místa. Ideální prostředí pro drakodlaky, které jim umožní plně se vyžít v krkolomných kouscích
při kličkování mezi stromy, nebo při šplhání po skalních stěnách a skocích z jedné skály na druhou. Vrcholky věží
navíc skýtají mnoho a mnoho míst chráněných před nežádoucími zraky, kde budou mít dokonalé soukromí a kam svítí
měsíc po celou noc.
Ale hlavně, v tomhle prostředí budou dokonale neviditelní a skrze skalní město vedly hned dvě obchodní stezky.
Členitý terén a skalní bludiště přáli tlupám zlodějů. Lafi netušila, že právě na takové lidi se chce Kan při lovu zaměřit.
Ona jen od Karry věděla, že se jí na horách nejvíce líbil pohyb v divokém terénu s množstvím skal. Chtěla jí udělat radost
a tím ji udržet v blízkosti smečky po co nejdelší dobu. Když Kan s Karrou poprvé prozkoumávali skalní město, narazili
na trojici lapků na hlídce nad obchodní stezkou.
Kan zprvu nechtěl útočit. Neměl tak velký hlad, jako předchozí dvě noci a věřil, že vydrží do druhého dne. Karra ho
však přinutila uvěřit, že je mnohem lepší lovit částečně sytý, než úplně hladový. Přesto Kan s útokem dlouho váhal. Přiblížil
se těsně k lapkům a poslouchal jejich rozhovor. Když však slyšel, jak si vymýšlejí nové metody mučení lidí
a smějí se způsobu, jakým před několika dny pomalu zabíjeli nějakého formana, který měl tu smůlu a padl jim do rukou,
změnil svůj názor a vyrazil vpřed. Karra se spokojeným úsměvem sledovala, jak tiše si její druh počíná a jak obratně
a rychle lapky zabil. A pak překvapeně sledovala, jak nese ta tři těla k ní, pokládá jí je k nohám, objímá ji a vyzývá,
aby si vybrala jako první.
***Konec***
-129-

Horší než smrt
Jména osob
Ahuth Vlkodlak, renegát, odpadlý dlak lovící jiné dlaky pro peníze
Alonal ohledavač mrtvol a dodavatel krčmy U vlkodlačí hlavy
Alrin čaroděj žijící poblíž hospody U umrlce. Specializuje se na kouzla pro hrdiny.
Alro Kanův bojovník, umí trochu věštit ze zvířecích vnitřností, člen jeho ochranky
Amash Kanův bojovník, vynikající stopař a zloděj. Kan si ho šetří na úkoly v uzavřených budovách.
Dokáže se totiž dostat téměř kamkoli a to zcela nepozorovaně
Amer zabiják bez svědomí, Kanův bojovník
Anybrul de
Syrkist
Arefal duch
vévoda, vládce města
Aren Střeží stejnou bránu jako Athar, ale Athar je ve věži nad bránou, kdežto Aren má stanoviště
na půdě domu kousek před bránou.
Ariki dcera Kashora a Lafi, dvojče Sarri, stala se družkou Amashe
Arikist skřet, vede noclehárnu U skřeta
Arkash vlkodlačice, družka barmana od Vlkodlačí hlavy
Athar hlídka u brány ve vnějším opevnění nejblíže šéfovu území
Awaris barbarská bojovnice, družka T'nora, jsou mimo město, možná založí rodinu.
Azal majitel hospody U umrlce, hospody oblíbené mezi hrdiny, potulnými mágy a šermíři na volné
noze
Cassel hlídka z věže nad Dobytčím trhem
Cyl slepý žebrák, provozující svou živnost na Dobytčím trhu, jednom ze tří tržišť, kde byl povolen
obchod s dobytkem a koňmi, jakož i s přidruženými řemesly, jako sedlářství, kovářství atd.
Daeor barbarský hrdina, zabit ve stoce na útěku z hospody U umrlce
Drehel kapitán městské stráže.
Elefel čaroděj, po jednom nepovedeném kouzle přišel o magickou moc a od té doby se živí výrobou
lektvarů, věštěním a jinými drobnými pracemi
Elokesh hrdina, expert na vykrádání hrobek, ukraden dívkou o všechny peníze
Eras Kanův bojovník, člen jeho ochranky
Erreth poskok, popraven šéfem o půlnoci první noci
Ersah Dávno mrtvý čaroděj, který na rozdíl od svých kolegů nežil usedle v domě a neživil se pouze
kouzlením. Žil jako hrdina, neustále v pohybu a účastnil se celé řady legendárních výprav.
Feryl poskok, popraven šéfem o půlnoci první noci
Fistair z Daenesu velitel městské stráže v Laranu
Gilwyn vlkodlak
Jahar, Naispir,
Kashor
Jarad vlčí bojovník
tři elitní bojovníci Kanových jednotek, zabiti neznámým tvorem, kosti nalezeny v Torkrestu
Jarten dobrodruh, falešný hráč, dluží šéfovi spoustu peněz
Kan šéfova levá ruka a nejlepší šermíř
Kashor vůdce smečky vlčích lidí v Mykashi, druh Lafi
-130-

Zdeněk Jukl
Kerd hrdina, právě se vrátil do Mykashe po dvou letech na cestách
Kershor
s Nytanem
kníže Kaithar vládce Laranu.
Korsal vlčí bojovník.
Kyath starý liškodlak.
Kanovi bojovníci, něco je zabilo u Šedé bašty
Lafath vlčice, dcera vlčí kněžky. Při loňském výběru nových členů smečky její kousnutí nepůsobilo,
protože se napila příliš málo. Muž se neproměnil a ona se do něj nezamilovala. Vlci ho museli
zabít a těla se nenápadně zbavit. Do letošního obřadu byla přibrána na poslední chvíli, aby se jejím
partnerem mohl stát Alro.
Lafavel Starý čaroděj z území Černého Sedda. Jeho učedník prodává mapy na trzích a vydělává tak pro
svého pána.
Lafi vůdkyně smečky vlčích lidí v Mykashi, družka Kashora.
Mailian přítelkyně Saeitase, stejný druh.
Nyrath strážce šéfovy pokladny. Velice nedůtklivý a úskočný. Přezdívá se mu Had.
Ridarh barman od Vlkodlačí hlavy. Jeho pravé jméno zná jen Arkash, jeho vlkodlačice.
Saeitas napůl had, napůl člověk.
Sarri dcera Kashora a Lafi, dvojče Ariki, stala se družkou Erase.
Sylsar hrdina, expert na vykrádání hrobek, ukraden dívkou o všechny peníze.
šéf nejmenovaný vládce poloviny chudinské čtvrti.
Tahlor Kanův bojovník, zabit u Šedé bašty.
Tansfel vlčí bojovník.
Tasah Kanův bojovník, člen jeho ochranky.
Theren Tahlorův společník, také zabit u Šedé bašty.
Trax barbar, druh Awaris, jsou pryč z města, možná brzo založí rodinu.
Názvy ulic
Dlouhá Ve sklepení jednoho z domů končily stopy vedoucí od lebek zanechaných na rozcestí podzemních
chodeb pod vnějším opevněním.
V půli Ulice, kde má sídlo šéf. Na půli cesty mezi vnějším a vnitřním opevněním, mezi vnitřní hradbou
a první dokončenou baštou vnějšího opevnění.
Vlkodlačí Úzká ulička s krčmou U vlkodlačí hlavy. Leží v nejpustší části šéfovy oblasti a nikdo se do ní
neodvažuje vstoupit.
Názvy budov a jiných staveb
Bílá věž Věž, která měla být jednou z bran vnějšího opevnění, ale to se nakonec postavilo jinde. Věž však
již stála. Jméno získala od barvy kamenů vnějšího pláště.
dům u Nimetia jedno ze tří záložních míst, kde se šéf hodlal ukrývat v případě ohrožení.
Haron Město tři týdny cesty severo-severozápadně od Mykashe.
hospoda
U umrlce
Vyhlášená krčma pro hrdiny, zakládající si na své pověsti. Nachází se blízko Pochmurné brány
a necelou hodinu volné chůze od Torkrestu, půl hodiny svižné chůze od náměstí Dvou sluncí.
-131-

Horší než smrt
Laran Menší město týden cesty severozápadně od Mykashe.
Mykash Město, kde se děj odehrává.
náměstí Dvou
sluncí
Pochmurná
brána
Ve věži na tomto náměstí má Kan svou základnu. Na náměstí se konají každodenní trhy. Leží asi
půl hodiny pomalou chůzí od ulice V půli.
Brána nejblíže hospodě U umrlce.
Šedá bašta Bašta vnějšího opevnění, na hranici šéfova území, zemřeli v ní Kershor s Nytanem.
Thamahs město mořském břehu, oblíbený přístav obchodníků s lidmi z jižních zemí.
Torkrest Bašta vnějšího opevnění, našli v ní kostry 23 lidí, ale ani jednu lebku.
U krvavého
půlměsíce
Další krčma pro nemrtvé, démony a podobné tvory. Leží mimo šéfovo území, asi hodinu cesty
daleko. Schází se v ní smečka Arkashina otce.
U vlkodlačí hlavy Krčma ve Vlkodlačí uličce. Leží v nejpustší části šéfovy oblasti a nikdo se do ní neodvažuje
vstoupit. Je jednou z několika podobných krčem, které neplatí tlupám za ochranu, tlupy se jim
vyhýbají a lidé v jejich okolí, pokud tam vůbec nějací žijí, se tváří, že tam nic takového není.
zvonice mrtvých Věž se zvonicí patřící ke kapli zasvěcené bohu podsvětí. Pod kaplí jsou rozsáhlé krypty,
do kterých jsou ukládáni lidé, kterým nebyl povolen pohřeb na žádném z ostatních hřbitovů.
Většina ze zde pohřbených lidí měla na svědomí množství zločinů, pro které se jich i bohové
zřekli. Jejich duše obývají kapli.
-132-