Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„Z čeho můžete mít větší strach, než ze mě a šéfa?“ ušklíbl se Kan, který si na své pověsti mimořádně zakládal.
„Z té místnosti,“ přiznal se Erreth.
„Veďte nás a žádné blbosti,“ prohlásil Kan a pustil Feryla na zem. Poskok se rozplácl na podlaze a hodnou chvíli hlasitě
lapal po dechu. Než se vydýchal, vybral Kan deset chlapů a poslal je chodbou pod město.
„Dávejte bacha, někdo tudy nedávno prošel sem a zase zpět. Zjistěte, kde do chodby vstoupil, kde vylezl na světlo
a jestli ho někdo neviděl,“ přikázal jim a chlapi zmizeli ve tmě.
„Zvedej se,“ kopl Feryla do nohy a pak se nechali poskoky vést zpět do bašty. Vystoupali do prvního patra, kde kdysi
posádka spávala v místnostech bez oken, chráněna silnými zdmi. Feryl je vedl do vzdálenějšího konce chodby.
„Tady přece nic není, jen harampádí,“ vrčel varovně Kan, když zakopl o něco na zemi a narazil si palec.
„To si také má každý myslet, ale jako malí jsme si tu hráli,“ odpovídal Feryl.
„No a?“ nechápal Kan souvislosti. On a šéf přišli do města společně před několika lety.
„Je tady jedna tajná místnost.“
„Cože?“
„Je to prostě další noclehárna, ale přístup k ní je ukrytý za tímhle nepořádkem,“ vysvětloval Erreth.
„A proč, u ďáblů?“
„Ty jsi nikdy nepotřeboval trochu soukromí, po setmění?“ nadhodil Erreth.
„Aha,“ pochopil konečně Kan a mlčky sledoval, jak ti dva odstraňují nějaké desky. Pouze je odklápěli od dveřního
otvoru, ale i tak vzniklo dost místa, aby se dalo projít. Desky měly z druhé strany poutka, takže ten, kdo byl uvnitř, je
mohl snadno přitáhnout zpět. Jak si Kan všiml, spodní konec desek byl usazený do drážky v podlaze, vzniklé odsekáním
malty mezi kameny podlahy.
„Pěkné,“ prohodil pobaveně a nahlédl do místnosti za dveřmi. Okamžitě ztuhl a zíral dovnitř. Ani nevnímal hlasy
těch dvou poskoků za sebou.
„Vidíš, taky ho to vzalo.“
„A koho ne.“
„Proč jste šéfovi nepřinesli i ten zbytek?“ ozval se Kan nepřirozeně chraplavým hlasem.
„Jaký zbytek?“ nechápali. „Byly tam jen skvrny od krve, mnoho skvrn od spousty krve.“
„A kosti,“ dodal Kan a vstoupil do místnosti.
„Kosti?“ podívali se na sebe Erreth s Ferylem, ale to je již chytili Kanovi kumpáni a strčili je do místnosti za velitelem.
Tam, ve svitu pochodní, uviděli to, co ohromilo Kana. Ve středu místnosti ležely tři kompletní kostry, jen lebky jim
chyběly.
„Kdo to mohl udělat?“ hlesl Erreth, ale pak se chytil za ústa, obrátil se ke zdi a začal zvracet. Feryl, přestože byl jako
vyžle, měl silnější žaludek a vydržel.
„Ne kdo, ale co,“ odpověděl záhadně Kan a Feryl na něj nechápavě pohlédl.
„Najděte tři pytle a nikomu ani slovo, jasné!“ křikl na svoje chlapy a dva se hned vydali pro požadované předměty.
„Co jsi to říkal?“ zeptal se Feryl.
„Co jsem říkal?“ odpověděl mu Kan otázkou.
„Že to neudělal někdo, ale něco.“
„Máš slyšiny,“ odbyl ho Kan a začal si prohlížet zdi. Pohled na ně by byl děsivý i na denním světle, ale ve svitu pochodně
to bylo ještě horší. Na první pohled poznal, že skvrny jsou různého stáří, ale všechny jsou od krve. A krve zde
muselo téct neuvěřitelné množství. Takovou spoušť ještě neviděl, a to prošel dvěma bitvami a bezpočtem hospodských
a pouličních rvaček. Všude tekla krev, ale ne takto. Po seku mečem krev sice vystříkne, ale jen v úzkém proudu a jen
na chvilku. Zbytek postupně vytéká na zem či na podlahu, pokud není zasažena tepna. I tak ale proud krve brzdí oděv
zasaženého, nebo on sám. Jen zřídka je sek okamžitě smrtící. Tady stříkala krev až na strop. Mnoho krve, proudy. Něco
takového viděl jen při útocích na krk, kdy se podařilo jediným sekem oddělit hlavu od těla, a z přeseknutých tepen
stříkala krev na všechny strany.
Pak se obrátil zpět ke kostrám. Nemohl se mýlit, přestože si to strašně přál. Něco, protože člověk to být nemohl, jim
utrhalo končetiny a pak je ohlodalo. Jasně viděl škrábance na kostech, které nemohly pocházet od ničeho jiného, než
od zubů a drápů. Dlouhých, ostrých a silných. Viděl překousnutá žebra, na nichž zuby zanechaly dokonalé podpisy.
„Tohle se tu ještě nikdy nestalo,“ breptal Feryl, držící se těsně za Kanem v domnění, že právě u něho bude v případě
útoku v jakéms takéms bezpečí.
„Jak to můžeš vědět?“ odpověděl Kan částečně nepřítomně. „Jsi snad městský letopisec?“
„Ne, ale prožil jsem tu celý život. Znám tuhle čtvrť jako své boty. O každém domě vím téměř vše, stejně jako o lidech
v okolí. Proto přece pracuju pro šéfa,“ nafoukl se Feryl pýchou, aniž by si všiml, že ho Kan neposlouchá a se zájmem
sleduje nějakou tmavší hmotu v nejvzdálenějším rohu od dveří.
„Zajímavé,“ zabručel Kan a pomalu vykročil vpřed.
„Co je na tom zajímavého,“ urazil se Feryl. „Mám prostě dokonalou paměť.“ Přitom následoval Kana a nevšiml
si, jak dal šermíř znamení svým mužům. Ti se mlčky rozestoupili za svým velitelem do půlkruhu, a ti bez loučí vytáhli
od pasů ještě dýky. Erreth stál v pozadí u dveří a s hrůzou sledoval, co se to zase děje.
-6-