Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Udělal to on!“ zavrčela. Skutečně zavrčela. Drobné dívčí zuby se změnily v zárodky tesáků a původně lidský jazyk
se již změnil na plazí. V dlaních cítil dlouhé a ostré drápy. Vedle dívčiných sílících nohou se dolů z postele plazil ocas.
Vlasy se jí prodloužily a změnily se v hustou, rozcuchanou hřívu. Z hlavy jí vyrazily dva páry šroubovicových rohů.
Uši se zvětšily a podobaly se koňským.
Proměna pokračovala a Kan ji fascinovaně sledoval, přestože to vůbec nebyl příjemný pohled. Tunika se nakonec
rozpadla a obnažila stále ještě ženské tělo, ale nyní již pokryté šupinami tak drobnými, že by se mu jich na nehet palce
vešlo hned dvanáct. Celá proměna netrvala déle než několik vteřin. Nyní držel za ruce mohutnou a úplně nahou
černošedou drakodlačici. Sledovala ho planoucím pohledem a Kan uvažoval, nakolik ji jeho přítomnost uklidňuje.
„Přišla jsem k němu, abych z něj dostala nějaké informace,“ pronesla hlubším, ale na poslech stejně příjemným hlasem,
jako předtím. „Viděla jsem vás od něj odcházet a chtěla jsem vědět, co ti řekl. Chvíli jsem počkala, až odejdete
dost daleko, než jsem zaklepala na jeho dveře. Když jsem přišla, zavíral nějakou knihu. Krátce se mnou mluvil, jistě
víš, jak.“
Přisvědčil.
„Když jsem na něj naléhala, udělal chybu. Vyvolal kouzlo, kterým mě odhodil od stolu.“
„To mi udělal také. To tě vydráždilo k útoku?“
„Ne, to bych snad nějak překousla,“ zavrčela. „Ale jestli sis nevšiml, měl na okně stříbrné svícny a já neměla kroužkovou
zbroj, ale jen podobnou tuniku, jako je tato!“
Než si uvědomil, co všechno to znamená, vytáhla své ruce z jeho dlaní a přesedla si tak, aby jí viděl na záda a prsty
si odtáhla vlasy na stranu. Přes většinu plochy zad se táhlo několik hlubokých jizev. Bolestivě sykl. Natáhl ruku a několikrát
jí záda pohladil. Jizvy byly velice hluboké a vypadaly, jako by ji někdo ztloukl rozžhavenou železnou tyčí a každou
ranou jí vypálil do těla cejch.
„Asi si nedovedu představit bolest, kterou ti náraz na stříbro způsobil,“ přiznal se a drakodlačice se znovu posadila
do původní polohy. Vrátila ruce do klína a nebránila mu, aby ji znovu uchopil. Hladil ji po hřbetech rukou a bříšky prstů
přejížděl po ostří jejích drápů. Sklonila hlavu a sledovala jeho počínání.
„Ne, to nedovedeš,“ řekla po chvilce a znovu mu pohlédla do očí. „Vyrazila jsem do útoku, ještě ve vzduchu jsem
se proměnila a zabila ho. Umím se proměnit rychleji, než jsi nyní viděl. Ze dveří to sledoval ten jeho sluha. Po té, co
jsem zabila i jeho, dostala jsem znovu hlad.“
„Viděl jsem, co z něho zbylo.“
„Pak jsem začala hledat, co pro tebe dělal. Ale našla jsem něco jiného. Účty. Myslela jsem, že tam budeš napsaný,
ale nebyl. O několik stran dříve jsem však našla jméno svého otce a také své jméno. Alrin ze mě udělal to, co
jsem a tím zabil mou rodinu!“
Kan sledoval, jak se z velkých drakodlačích očí, ve kterých stále zářil rudý svit, valí slzy. Natáhl ruku a otřel jí tváře.
Natáčela přitom hlavu na stranu, aby jí mohl utřít celou tvář. Pak se zvedl a posadil se vedle ní. S jistou dávkou obav ji
vzal kolem ramen a přitáhl k sobě. Nechala se. Natočila se k němu tělem, opřela se o něho, hlavu mu položila na rameno
a brečela. Plně chápal, že po takovém zjištění čaroděje roztrhala na kousky. Hladil ji po vlasech a na zádech,
poklepával ji na rameni a občas zesílil objetí a přitiskl tak její hlavu ke své. Snažil se jí uklidnit tichými
slovy, že už své rodiče pomstila a tak konečně našli klid v říši boha mrtvých.
Zvedla hlavu, ale nenaznačila, že chce, aby ji pustil. „Pomstila, to máš pravdu,“ odvětila. „Bylo tam jméno toho, kdo
si kouzlo objednal.“
„A povíš mi, kdo to byl?“ zeptal se opatrně a doufal, že se znovu nerozzlobí.
„Vévodův synovec,“ odvětila chladně.
„No,“ pronesl po chvilce zaraženého ticha, kdy si uvědomoval všechny důsledky, „toho bude těžké dostat.“
„Nebude,“ opáčila a narovnala se. Měl sotva tak čas ji pustit, aby ho nestrhla na sebe. Zvedla se a přešla za paraván.
Když se znovu vynořila, nesla v levici za vlasy lidskou hlavu. Kan poznal vévodova syna, přestože jeho tvář byla
znetvořena výrazem neskutečné bolesti. Nemusel mít žádnou velkou fantazii, aby pochopil, že si dala záležet, aby
umíral pomalu a bolestivě.
„Jak se ti podařilo dostat do vnitřního města? Mříže ve stokách jsou spuštěné a brány střežené?“ zeptal se a nyní spíš
než hlavu pozoroval její nahotu. Při proměně se jí zcela změnila hlava a narostl jí ocas. Zbytek těla zůstal lidský, dokonce
si zachovalo ženské proporce. Bylo jen mnohem mohutnější a větší. A samozřejmě drápy. Delší než jeho prsty a zahnuté.
Už předtím si všiml, že její hlava je sice typicky dračí s tlamou, tesáky, rohy a vším ostatním, co k ní
patří, ale zároveň je znatelně zlidštěná, takže k ženskému tělu pod ní pasuje. To zcela odporovalo kresbě v Alrinově
knize.
„Ty mříže sice spustili, ale jen někde, takže jsem prošla,“ ušklíbla se. „A co se týče tohohle,“ pohodila hlavou
v ruce, „byla to hračka. Věděla jsem, kde má pokoje a dostat se do nich nebylo tak těžké. Každé odpoledne se v nich zavíral
a nikoho k sobě nepouštěl. Zval k sobě kurtizány. Měl tři oblíbené a chodily k němu tajnou chodbou ze sklepa.
O vévodovi toho víš dost, takže tě asi nepřekvapí, že si nechal v paláci postavit tyhle únikové cesty. Jsou jen dvě a jedna
z nich vede k jeho synovci. Našla jsem je už dávno. Kurtizány jsem se zbavila snadno. Stačilo, že mě zahlédla u vstupu
do chodby a zastavilo se jí srdce. Došla jsem do jeho pokojů, omráčila ho a odnesla do stok. Zemřel tady pod celnicí.“
-73-