Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
ve vzpřímené poloze. Přední tlapy se také změnily. Rozšířily se a prsty se prodloužily aby mohly zastoupit lidské ruce.
Ale stále to byly tlapy s charakteristickými polštářky a hlavně s nezatažitelnými silnými drápy. Hlava se téměř nezměnila,
pouze se zvětšila, jako zbytek těla, které nyní měřilo téměř sedm stop na výšku. Další, co se změnilo, bylo chování.
Vlčí lidé v sobě spojovali lidské i vlčí vlastnosti, a proto bylo obtížné s nimi vyjít.
Vlkovým jediným oděvem byla bederní rouška. Hustá, dokonale vyčesaná srst tmavě šedé barvy, tvořící za hlavou
něco jako hřívu spadající po zádech až k ocasu, dávala jasně na vědomí, že tenhle vlk je ve smečce vysoce postavený.
Navíc jeho hlavu zdobila čelenka a na krku měl řemínek s duhovým kamenem. To ve smečkách vlčích lidí označovalo
vůdce smečky. Na každém zápěstí měl navíc kožený náramek.
„Buď zdráv, Kashore. Jsem ráda, že tě přivedl,“ pronesla spokojeně Karra.
„I ty buď zdráva,“ odpověděl vlk. „Co tě ke mně přivádí? Víš, že dnes máme málo času.“
„Ano, jsem si toho vědoma,“ odpověděla, ale v duchu jí zatrnulo. Dočista zapomněla, co je dnes za den.
„Přesto potřebuji tvou pomoc. Tvou a tvé smečky.“
„Poslouchám,“ přikývl vlk. „Ale nejsem si jist, zda ti budeme moci nějak pomoci. Jsi to, co jsi. Co by mohlo být tak
obtížné, že bys to nedokázala sama?“
„Odcházím z města. Ale ne sama.“
„No a? Počkej do soumraku a odejdi. V tom ti nikdo nebrání. A ty druhé si vezmi sebou, co je na tom obtížného?“
„Pronásledují je šéfovi lidé. Nemůžeme na ulici a já se nemohu proměnit v člověka.“
Soucitně na ni pohlédl. Ačkoli nebyl dlak, věděl, jaké obtíže dlaci občas mají.
„Proč je šéf honí? O dlacích v Mykashi přece nic neví. Nebo se mu to nějak doneslo a začal je lovit?“
„Ne, to ne. Šéf o nás nemá ani ponětí,“ zavrtěla hlavou. „Ale ti, kdo jdou se mnou, jsou lidé.“
Vlkovi se zablesklo v očích a přesně toho se Karra obávala.
„Bereš si sebou svačinu?“ zeptal se ledově.
„To ne. Beru sebou svého druha,“ odpověděla poněkud nejistě.
„Druha? Člověka? Ty?“ vůdce smečky žasl.
„Už je to tak,“ odpověděla mu rozpačitě.
„No, dejme tomu,“ řekl po chvíli. „Jako člověk jsi více než jen pohledná. A co ten zbytek? Kdo to je?“
„Jeho bývalý doprovod. Šéf se je rozhodl všechny zabít. Má strach, že se můj druh tlačí na jeho místo.“
„Tvůj druh?“ protáhl vlk významně. „Tvým druhem je Kan?“
„Přesně tak,“ přikývla.
„Jestli je to pravda,“ pronesl pomalu, „pak se o tobě bude mezi dlaky ještě dlouho vyprávět.“
„Dlaci přece nevědí, že jsem tady,“ namítla. „Nikdy jsem se s nimi nespojila.“
„Budeš muset,“ odpověděl vlk. „Tady nemohou zůstat.“
„Dlaci je okamžitě zabijí.“
„Tady je nečeká nic jiného,“ odsekl Kashor. „A ty moc dobře víš proč.“
„Vím, je mi to líto, ale nikam jinam s nimi nemohu. Ve stokách se to asi brzo začne rojit šéfovými lidmi a vnější
opevnění jistě kontrolují už nyní.“
„To ano,“ přisvědčil vlk. „Viděl jsem nějaké muže, jak se pohybují po hradbách a po všech baštách.“
„Nezměníš ještě své rozhodnutí?“ zaprosila Karra.
Vlk se nadechl k odpovědi, když se za ním objevil další vlk. Vlastně vlčice, jak si Karra uvědomila, když postava
vstoupila do světla. Vlčice si díky husté srsti nepotřebovaly zakrývat hruď, jako to musela dělat ona, což jim hrozně záviděla,
ale ženské tvary byly vidět stejně dobře. Kashor otočil hlavu k nově příchozí.
„Ariki, co tady děláš?!“
„Tati,“ začala tiše zlatopísková vlčice a po očku sledovala Karru, „ona říkala, že je tu Kanův doprovod?“
„Říkala,“ přikývl vlk. „Ale ty tu nemáš co dělat. Máš být nahoře a připravovat se na obřad.“
„Právě proto jsem přišla,“ pokračovala umíněně. „Bojovníci nikoho vhodného nepřivedli.“
„Jak to?“ zavrčel vůdce smečky rozhořčeně. „Měli jasné pokyny!“
„Ano, ale šéfovi lidé jsou na každém rohu. Všechny zastavují a kontrolují. Naši sem nemohli nikoho dopravit, protože
by k sobě okamžitě přitáhli nežádoucí pozornost.“
Vlk vztekle zavrčel a ukázal tesáky. Vlčice však hodila významným pohledem po Kařře.
„Co ještě?“ zeptal se tedy Kashor. Vlčice si stoupla na špičky, protože byla o něco menší než její otec, a ten k ní
sklonil hlavu. Něco mu naléhavě šeptala do ucha.
Když se vlk znovu narovnal, hleděl na svou dceru přísně a odmítavě.
„Milionkrát jsem ti říkal, ať si ho nevšímáš!“
„Ale nikdo jiný tu není,“ naléhala.
„Toho neschválím!“
„Mohu vědět, o co tu jde?“ zeptala se Karra.
„Do toho ti nic není. Vrať se ke svému druhovi a těm ostatním a odejděte, dokud ještě můžete.“
„Kdo jsou ti ostatní?“ vyhrkla okamžitě Ariki.
-87-